Kapitola 10
Nepřítel, jak činí dobří nepřátelé všude, se ztratil z dohledu. Ten týden už nebyly spáchány žádné další vraždy zastřelením, až se zdálo, jako by detektivové z celého města byli uvedeni do pohotovosti, aby bojovali s přízrakem. Ve čtvrtek, v pátek, v sobotu se nepřihodilo nic. Přešel duben, nejkrutější měsíc, a s ním i část května, avšak vrah jako by se rozplynul ve vzduchu. V neděli 6. května napadlo dva detektivy z 12. okresu nedaleko mostu Calnt´s Point, že by nebylo marné toho Frankieho Pierce navštívit. Carella se o něm zmínil jen tak mimochodem jako o předčasně propuštěném trestanci, kdysi klientu Randolpha Nordena. Rovn ěž nadhodil, že vzhledem k pozdějšímu vývoji událostí všechno nasvědčuje tomu, že Pierce je čistý a nestojí za námahu ho vyslechnout. Ale oba detektivové z 12. revíru byli detektivy l. třídy, zatímco Carella byl detektiv 2. třídy, a radu, jak vyšetřovat vraždu, neradi slyšeli od někoho, koho služebně převyšovali, i když ten případ náhodou spadl do klína Carellovi. Kromě toho ta dvojice detektivů z 12. revíru byli řezníci.
První se jmenoval Masterson, druhý Brock. Už dlouho pracovali spolu jako parťáci a měli k dobru řadu zatčení provinilců později odsouzených, nicméně byli známi nevybíravými metodami. Tu první květnovou neděli, kdy v prachu parku rozpučely karneolově zbarvené třešňové květy a z jihu od řeky vál mírný vánek, Masterson a Brock nedokázali posedět v zatuchlé služební místnosti 12. okresu a řekli si, že se půjdou na chvíli nadýchat čerstvého vzduchu. A tak je napadlo při objížďce ulicí nedaleko mostu Calnťs Point, že se podívají na Frankieho Pierce, který bydlel v Hortonově ulici v domě číslo 371, hned u mostu.
Frankie Pierce neměl tušení, že ho co nevidět navštíví detektivové a že to budou řezníci. Ani jednou se nezapomněl hlásit u dozorčího úředníka pro podmínečné propuštění a věděl, že neprovedl nic, proč by musel zpátky do vězení. Pracoval v garáži jako mechanik a byl pevně rozhodnut vést spořádaný život, jak se říkává ve filmech. Jeho zaměstnavatel byl rozumný muž, který věděl, že Frankie je venku na podmínku, a soudil, že každému má být poskytnuta příležitost zařadit se zase mezi poctivé lidi. Frankie byl dobrý a schopný pracovník.
Zaměstnavatel s ním byl spokojen a minulý měsíc mu zvýšil plat.
Ale té první květnové neděle, kdy ho navštívili dva řezníci Masterson a Brock, se Frankie dopustil dvou omylů. Za prvé se zmýlil, když předpokládal, že oba jsou pouze detektivy a že nejsou známí nevybíravými metodami. Za druhé se zmýlil, když předpokládal, že tihle řezníci mají pochopení pro druhého člověka.
Toho odpoledne měl schůzku s dívkou, která pracovala jako pokladní v restauraci nedaleko garáže. Dívce řekl, že je propuštěný trestanec, neboť chtěl, aby hned od samého začátku znala pravdu. Děvče si ho velmi pozorně změřilo a potom řeklo: „Co mi je po tom, čím jste byl?” a bylo to. Hodlal s ní zajít do parku, kde budou chvíli veslovat, v zahradní restauraci spolu povečeří a potom se třeba projdou v centru města nebo zajdou do kina. Stál před zrcadlem a vázal si kravatu, když se ozvalo zaklepání.
„Kdo je to?” zeptal se.
„Policie. Otevři, Frankie.”
Jeho tvář nabyla zmateného výrazu. Pohlédl do zrcadla na svůj odraz, jako by očekával, že od něj dostane odpověď, pokrčil rameny a šel ke dveřím.
Na chodbě stáli Masterson a Brock. Každý z nich byl asi sto devadesát centimetrů vysoký, každý z nich vážil něco přes devadesát kilo a oba měli na sobě sportovní košile s krátkými rukávy, takže bylo vidět jejich mohutnou hruď a svaly na pažích. Frankie v otevřených dveřích vypadal velmi malý, třebaže měřil 176 cm a vážil sedmdesát pět kilo.
„Frankie Pierce?” zeptal se Masterson.
„Ano, to jsem já,” odpověděl.
„Vezmi si klobouk, Frankie,” řekl Masterson.
„Oč běží?”
„Chceme s tebou mluvit.”
„O čem?”
„Vezmi si klobouk.”
„Nenosím klobouk. Co se děje?”
„Chceme ti dát pár otázek, Frankie.”
„No… tak proč mi je tedy nedáte?”
„Chceš dělat fóry, ano?” zeptal se pojednou Brock.…
