Kapitola 14
V kanceláři kriminálky sedí u stolu naproti sobě dva detektivové. Vyhlížejí oknem ven na ulici zalitou májovým sluncem. Na stole leží velká černá puma s doutnající zápalnou šňůrou, ale detektivové ji nevidí. Jeden z nich říká: „Koho by napadlo v tak úchvatný den myslet na zločin, viď?”
David Arthur Cohen, Jeffersonova třída 1142 Isola
Ta velká černá puma s plápolající zápalnou šňůrou byl neznámý odstřelovač, ukrývající se kdesi v desetimilionovém velkoměstě. V ošumělé kanceláři seděli dva detektivové, popíjeli kávu z pohárků z voskovaného papíru a dívali se na paprsky májového sluníčka, které padaly zamřížovanými okny. Byt Davida Arthura Cohena prohledali od dveří až po balkónek, odkud byl nádherný výhled na řeku Harb, a nenašli ani ten dětský prak. To ovšem neznamenalo, že Cohen není třeba neobyčejně prohnaný vrah, který má pušku schovanou někde v garáži. Značilo to prostě, že zatím v jeho bytě nic nenašli.
V půl čtvrté odpoledne, dlouho poté, co vrátili Cohenovi klíče od bytu, zazvonil telefon na Carellově stole a on sluchátko zvedl a řekl: „Služebna 87, detektiv Carella.”
„Pane Carello, zde je Agnes Moriartyová.”
„Zdravím vás, slečno Moriartyová. Jak se máte?”
„Děkuji, výborně. Mám drobet namožené oči, ale jinak jsem v pořádku.”
„Vypátrala jste něco?”
„Pane Carello, prohledávám naše archivy hned od rána, jakmile jste zavolal. Jsem z toho už celá zmožená.”
„Rozhodně si vaší pomoci velmi ceníme,” řekl Carella.
„Nerozplývejte se díky, dokud vám neřeknu, co jsem nalezla.”
„A co jste nalezla, slečno Moriartyová?”
„Dohromady nic.”
„Hm,” odmlčel se Carella. „Vůbec nic?”
„No, vlastně skoro nic. O těch dvou děvčatech jsem nenašla ždibeček. Jejich bydliště ve městě ovšem mám, jenže to bylo před dvaceti třemi lety, pane Carello, a když jsem na uvedené adresy telefonovala, ozvali se mi lidé, kteří o Margaret Buffové ani o Helen Struthersové jaktěživi neslyšeli.”
„To je pochopitelné,” řekl Carella.
„Jistě,” odpověděla slečna Moriartyová. „Potom jsem zavolala slečně Finchové, co má na starosti sdružení absolventů, a zeptala se, zda má o těch dvou nějaké zprávy. Účastnily se sice schůzky absolventů po pěti letech, ale tehdy byly ještě obě svobodné a záhy nato ze sdružení vystoupily.” Slečna Moriartyová se odmlčela. „Takové schůzky absolventů mnohdy bývají náramně otravné, rozumíte.”
„Má slečna Finchová nějaké zprávy, zda se obě provdaly?”
„Od té schůzky po pěti letech slečna Finchová neslyšela nic o Margaret ani o Helen.”
„To je mrzuté.”
„Ano. Je mi líto.”
„A co ten mládenec? Peter Kelby?”
„Opět jsem velmi pečlivě prohledala všechny záznamy a zavolala v nich uvedené telefonní číslo, ale ozval se náramně rozhořčený člověk a říkal mi, že dělá noční šichty a nemá chuť se dávat budit uprostřed dne nějakými slečinkami. Zeptala jsem se ho, zda se jmenuje Peter Kelby, načež odpověděl, že je Irving Dreyfus, jestli vám něco říká tohle jméno.”
„Vůbec nic.”
„Řekl, že o Petrovi Kelbym nikdy v životě neslyšel. Jeho odpověď mě vůbec nepřekvapila.”
„A co jste učinila potom?”
„Zavolala jsem znovu slečně Finchové. Prošla své záznamy a řekla mi, že Peter Kelby studia zřejmě nedokončil, takže se v kartotéce absolventů vůbec nevyskytuje. Poděkovala jsem jí, zavěsila a vrátila se ke svým záznamům. Slečna Finchová měla pravdu a bylo mi trapné, že jsem si nevšimla, že Peter Kelby po druhém roce studií odešel. Zjistila jsem místní odbočku a zeptala se, zda znají jeho nynější adresu. Odkázali mě na ústředí, načež jsem volala tam a oni měli adresu Petra Kelby ho z roku 1957.”
„Jak zní adresa?”
„Minneapolis, stát Minnesota.”
„Zkusila jste mu telefonovat?”
„Pane Carello, myslím, že školská správa by mě kvůli meziměstskému rozhovoru volala k zodpovědnosti. Jeho přesnou adresu mám a sdělím vám ji, ovšem pod jednou podmínkou.”
„A tak podmínka je, slečno Moriartyová?”
„Chci, abyste mi slíbil, že mě vytáhnete z maléru, kdybych někdy dostala pokutu za rychlou jízdu.”
„Ale, ale, slečno Moriartyová!” řekl Carella. „Ne…
