10 / První patro
Hall přistál krátce po poledni, kdy je největší vedro. Slunce žhnulo z bezmračné oblohy. Kráčel od letadla k malému baráku z vlnitého plechu na kraji rozjezdové dráhy a zanechával stopy ve změklém asfaltu. Přitom si pomyslel, že tohle letiště asi bylo původně určeno jen pro noční létání, protože v noci tu je chladno a asfalt pevný.
Vnitřek baráku ochlazovaly dva tiše bzučící klimatizační přístroje. Byl zařízen jen tím nejnutnějším: v jednom koutě stál malý karetní stolek; seděli za ním dva piloti, hráli poker a usrkávali kávu. V druhém rohu stál strážný se samopalem přes rameno a telefonoval. Když Hall vstoupil, strážný ani nezvedl oči.
Vedle telefonu stál kávovar. Hall s pilotem k němu přistoupili a naplnili si šálky. Hall usrkl a řekl: „Kde je tady město? Když jsme přistávali, žádného jsem si nevšiml.“
„Nevím, pane doktore.“
„Byl jste tu už někdy?“
„Ne. Sem nelétáme.“
„Tak k čemu vlastně tohle letiště slouží?“
V tu chvíli vstoupil Leavitt a kývl na Halla. Bakteriolog ho vedl k zadnímu vchodu a pak opět ven do horka. Tam čekal světlemodrý Ford Falcon. Vůz neměl poznávací značku. Byl bez šoféra. Leavitt usedl za volant a pokynul Hallovi, aby přisedl. Vůz se rozjel. „Zdá se mi, že si nás tu příliš nepovažují,“ řekl Hall.
„Ale ano. Tady si na šoféry nepotrpí. My tady máme jen tolik personálu, kolik je nezbytně potřeba. Čím méně lidí má možnost něco vyzvonit, tím líp.“
Jeli opuštěnou kopcovitou krajinou. V dáli viděli modravé hory, tetelící se v rozžhaveném vzduchu pouště. Silnice byla samá jáma a prach. Vypadalo to, jako by tu už dlouhá léta nikdo nejel. Hall na to zavedl hovor.
„To se ti jen tak zdá. Tahle silnice nás stála mnoho energie. Utratili jsme za ni asi pět tisíc dolarů.“
„Proč?“
„Museli jsme odstranit stopy po traktorech. Tudy se přepravovala svého času spousta těžkého zařízení. Nechtěli jsme, aby někomu vrtalo hlavou, proč…“
„Když už mluvíme o bezpečnosti,“ poznamenal Hall po krátké přestávce, „četl jsem ten spis. Je tam něco o atomovém autodestrukčním zařízení –“
„No a co?“
„To existuje?“
„Existuje.“
Když se s projektem Wildfire začínalo, právě tohle byl kámen úrazu. Stone a jeho druhové trvali na tom, že si podrží kontrolu nad rozhodnutím použit zařízení či nepoužít. Atomová komise a vládní orgány byly proti tomu. Nikdy předtím se totiž nevydalo žádné atomové zařízení do soukromých rukou. Stone argumentoval tím, že v případě porušení sterilní bariéry v laboratořích nemusel by už zbýt čas na poradu s Washingtonem a na to, dostat od presidenta rozkaz k provedení výbuchu. Trvalo dlouho, než president uznal, že mají pravdu.
„Dočetl jsem se, že teorie rozhodujícího hlasu s tímto zařízením nějak souvisí,“ řekl Hall.
„Ano, souvisí.“
„Jak? Stránku o téhle teorii z mého exempláře vyndali.“
„Já vím,“ odpověděl Leavitt, „o tom ti řeknu později“
Falcon teď odbočil z hrbolaté silnice a dal se polní cestou. Za vozem se zvedala mračna prachu, a přestože bylo vedro, byli nuceni vytáhnout okna. Hall si zapálil cigaretu.
„Tahle je poslední,“ upozorňoval ho Leavitt.
„Já vím, chci si ji ještě užít.“
Napravo míjeli tabuli s nápisem STÁTNÍ POZEMEK – VSTUP ZAKÁZÁN. Nikde však nebyl ani plot, ani hlídač, ani psi – jenom oprýskaný nápis.
„Báječné utajení,“ řekl kousavě Hall.
„Snažíme se nevzbudit podezření. Utajení je dokonalejší, než by se na první pohled zdálo.“
Ujeli další dva kilometry po rozbité cestě a vyjeli na kopec. Náhle spatřil Hall velký oplocený kruh o průměru asi sto metrů. Všiml si, že plot je vysoký asi tři metry a velmi důkladný. V pravidelných vzdálenostech byl protkán ostnatým drátem. Uvnitř byla obyčejná dřevěná budova a kukuřičné pole.
„Kukuřice?“ otázal se nechápavě Hall.
„Tak co, není, to dobře vymyšleno?“
Přijeli ke vstupní brance. Přišel muž v zahradnických kalhotách a tričku a otevřel jim. Držel v jedné ruce namazaný chléb a horlivě ukusoval. Usmál se na ně a mávl rukou, aby vjeli. Nepřestával přitom plnými ústy přežvykovat. Nápis u brány hlásal: „Majetek státu. Ministerstvo zemědělství USA. Pokusná stanice pro rekultivaci pouštních oblastí.“
Leavitt projel vraty a zaparkoval u dřevěného přízemního domku. Klíčky nechal ve voze a vystoupil. Hall šel za ním.
„Co teď?“
„Dovnitř,“ pokynul Leavitt. Vešli do budovy a vstoupili rovnou do malé místnosti. Na rozvrzaném stole seděl muž v širokém klobouku a v kostkované košili s kravatou úzkou jako tkanička. Četl si noviny a stejně jako muž u brány svačil. Zvedl hlavu a přátelsky se usmál.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„Dobrý den,“ odpověděl Leavitt.
„Co byste chtěli?“
„Chceme tudy jen projít,“ řekl Leavitt. „Jsme na cestě do Říma.“
Muž pokývl. „Kolik máte hodin?“
„Hodinky se mi včera zastavily,“ odpověděl Leavitt.
„Že vás huba nebolí,“ pokračoval muž.
„To je tím vedrem.“
Když byl ten obřad skončen, muž opět pokývl. Prošli kolem něho, vyšli z předsíně a pokračovali pak chodbou. Na dveřích byly rukou psané nápisy, jako: INKUBACE SAZENIC, KONTROLA VLHKOSTI, ROZBOR PŮDY. V budově pracovalo asi šest lidí, všichni ledabyle oblečeni, ale očividně zaměstnáni prací.
„Tohle je skutečně zemědělská pokusná stanice,“ upozornil Leavitt. „Kdyby bylo potřeba, tak ti muž, který seděl u psacího stolu, podá výklad o účelu stanice, o pokusech, které se tu provádějí, a provede tě po celém objektu. Zabývají se zejména problémem vypěstování zvláštní odrůdy kukuřice, jež by mohla růst v zásadité půdě o nízké vlhkosti.“
„A co Wildfire?“
„Tady,“ odpověděl Leavitt a otevřel dveře označené SKLAD. Spatřili úzkou komůrku, kde byly vyrovnány hrábě, motyky a hadice.
„Pojďme dovnitř,“ vybídl Leavitt.
Hall vešel. Leavitt ho následoval a zavřel za sebou dveře. Hall ucítil, že podlaha pod nimi klesá a vše, včetně hrábí a hadic, sjíždí kamsi do hloubky.
Vzápětí se octli v moderní, zcela holé místnosti osvětlené studeným světlem zářivek. Stěny byly natřeny na červeno. Jediný předmět v místnosti byla hranatá skříň, vysoká asi do pasu, jež Hallovi připomínala pódium. Vrchní stěna byla skleněná a zářila zeleným mihotavým světlem.
„Stoupni si k analyzátoru,“ vyzval Leavitt Halla. „Polož ruce na horní plochu, dlaněmi dolů.“
Hall poslechl. V prstech ucítil slabé mravenčení a přístroj zabzučel.
„Tak, a teď ustup.“ Leavitt položil ruce na desku přístroje, vyčkal, až uslyší zabzučení, a řekl: „Teď přejdeme tamhle. Chtěl jsi něco vědět o zabezpečovacím zařízení. Ukážu ti ho, ještě než vstoupíme do vlastní budovy.“ A ukázal na dveře v protější stěně.
„A co bylo tohleto?“
„Analyzátor otisků prstů a dlaní,“ odpověděl Leavitt. „Pracuje zcela automaticky. Dokáže přečíst desetitisíce konfigurací dermatografických čar, takže se nemůže zmýlit. V paměti má zabudované vzorky otisků každého, kdo může být vpuštěn do laboratoři Wildfire.“
Leavitt prošel dveřmi.
Naproti nim byly další dveře označené OSTRAHA. Nehlučně se otevřely, vešli do zatemněného pokoje,v němž seděl nějaký člověk před řadami zelených přístrojů s ukazateli.
„Nazdar, Johne,“ oslovil ho Leavitt, „Jak se vede?“
„Ujde to, pane doktore. Viděl jsem vás, že sem jdete.“
Leavitt představil Halla muži z bezpečnostní služby. Ten mu pak ukázal zařízení. Vysvětlil mu, že celý areál hlídají dva vysoce účinné radary, ukryté v kopcích nad stanicí. Na bližším okruhu jsou pak pod zemí umístěna tlaková čidla. Signalizují, přibližuje-li se jakýkoliv živočich těžší než padesát kilogramů. Čidla obklopují celou základnu.
„Až dosud nám neuniklo nic,“ řekl muž. „A kdyby náhodou…“ Obrátil se k Leavittovi: „Mám ukázat psy?“
„Ano,“ odpověděl Leavitt.
Přešli do sousední místnosti. Bylo tam devět velikých klecí. Místnost byla prosycena pachem zvířat. Hall se octl před devíti největšími vlčáky, jaké kdy viděl.
Začali štěkat, jakmile vstoupil, nebylo však nic slyšet. Byl ohromen, když viděl, jak otevírají tlamy a trhají hlavami v pohybech, které doprovázejí štěkání. Bylo však ticho.
„Jsou to speciálně vycvičení vojenští psi,“ vysvětloval muž od bezpečnosti, „trénovaní na zuřivost. Když je věnčíme, musíme mít tlusté kožené obleky a rukavice. Mají částečně vyoperovaný hrtan, a proto je neslyšíte. Pracují tiše a zákeřně.“
Hall se zeptal: „Už jste je někdy nasadili?“
„Ne,“ řekl muž od bezpečnosti, „naštěstí ještě ne.“
Pak vešli do místnosti, kde byly malé skříňky. Hall našel jednu, označenou jeho jménem,
„Tady se převlékneme,“ upozornil ho Leavitt. Ukázal do rohu na stoh růžových kombinéz, „Tohle si oblékni. Shoď všechno, co máš na sobě.“
Hall se rychle převlékl. Kombinézy byly z jednoho kusu, volného střihu, s postranním zdrhovadlem. Když byli hotovi, šli dále chodbou. Znenadání se ozval jakýsi poplašný signál a před nimi se spustila mříž. U stropu začalo blikat bílé světlo. Hall byl zmaten; že Leavitt od světla odvrátil hlavu, to si uvědomil teprve dlouho potom.
„Něco není v pořádku,“ usoudil Leavitt. „Svlékl jsi ze sebe všechno?“
„Ano,“ odpověděl Hall.
„Prstýnky, hodinky a tak?“
Hall pohlédl na zápěstí. Měl ještě hodinky.
„Musíš se vrátit a uložit je do skříňky.“
Hall tak učinil. Když se vrátil, vydali se opět chodbou. Mříž zůstala otevřena a poplašný signál se neozval.
„To je taky automatika?“ zeptal se Hall.
„Také,“ řekl Leavitt. „Zaregistruje každý cizí předmět. Když jsme to tu instalovali, měli jsme obavy, protože jsme přišli na to, že to reaguje i na oční protézy, kardiostimulátory, umělý chrup, zkrátka na všechna cizí tělesa. Naštěstí nikdo z projektu takové věci nemá.“
„A co plomby v zubech?“
„S tím se v programu počítá.“
„Na jakém principu to funguje?“
„Něco jako kapacitance nebo co. Moc tomu nerozumím,“ řekl Leavitt.
Prošli kolem nápisu, jenž oznamoval:
VSTUPUJETE DO 1. PATRA! PODROBTE SE KONTROLE IMUNIZACE!
Hall si všiml, že všechny stěny tu jsou červené. Zeptal se na to Leavitta.
„Ano,“ vysvětlil mu Leavitt, „každé patro má jinou barvu. První patro je červené, druhé žluté, třetí bílé, čtvrté zelené a páté modré.“
„Má to nějaký důvod?“
„Před časem se prováděl u námořnictva takový výzkum, který se zabýval psychologickými efekty barevného prostředí. Uplatnily se tu výsledky,“ řekl Leavitt.
Vstoupili do oddělení imunizace. Otevřely se dveře do tří malých kabin.
„Asi zase nějaká automatika, ne?“
„Ovšem.“
Hall vstoupil do jedné kabiny a zavřel za sebou dveře. Bylo tam lůžko a jakýsi veliký přístroj. U lůžka byla televizní obrazovka, na níž světélkovalo několik bodů.
„Posaďte se,“ řekl nevýrazný, monotónní hlas. „Posaďte se. Posaďte se.“
Hall si sedl na lůžko.
„Dívejte se na obrazovku. Ulehněte na lůžko tak, aby se na obrazovce zakryly všechny body.“
Pohlédl na obrazovku. Teprve teď si všiml, že body jsou uspořádány ve tvaru lidského těla:
Posouval se po lůžku a jeden bod za druhým mizel.
„Správně,“ řekl hlas. „Můžete nyní pokračovat. Udejte své jméno do protokolu. Napřed příjmení, pak křestní jméno.“
„Mark Hall.“
„Udejte své jméno do protokolu. Napřed příjmení, pak křestní jméno.“
Zároveň se na obrazovce objevila slova:
TÁZANÝ DÁVÁ NEKÓDOVATELNOU ODPOVĚĎ
„Hall Mark.“
„Děkuji za spolupráci,“ řekl hlas. „Prosím, recitujte ,Pacholátko boubelaté’.“
„Neblbněte,“ vyhrkl Hall.
Po kratičké přestávce, v níž bylo slyšet tiché bzučení a ťukot relátek, naskočil na obrazovce nápis:
TÁZANÝ DÁVÁ NEKÓDOVATELNOU ODPOVĚĎ
„Prosím, recitujte.“
Hall si připadal jako blázen, ale zarecitoval: „Pacholátko boubelaté, vlasy má i líčko zlaté. To jsme rádi, že je máme, nikomu je neprodáme.“
Krátká pauza. Pak se ozval hlas. „Děkuji za spolupráci.“ Na obrazovce se objevilo:
ANALYZÁTOR POTVRZUJE TOTOŽNOST
HALL, MARK
„Pozorně poslouchejte, prosím,“ řekl mechanický hlas. „Na otázky, které nyní dostanete, musíte odpovědět buď ,ano‘, nebo ,ne‘: Jinými slovy neodpovídejte! Byl jste očkován v posledních dvanácti měsících proti neštovicím?“
„Ano.“
„Proti záškrtu?“
„Ano.“
„Proti tyfu, paratyfu A, paratyfu B?“
„Ano.“
„Žluté zimnici?“
„Ano, ano, ano, dostal jsem všechno, jak jsem měl.“
„Odpovídejte, prosím, na danou otázku. Špatná spolupráce marní strojní čas počítače.“
„Ano,“ podrobil se Hall. Když byl přijat do skupiny Wildfire, byl očkován proti všem možným infekčním nemocem, i proti moru a proti choleře; očkování muselo být opakováno každých šest měsíců. Dostával také gamaglobulín proti virovým infekcím.
„Měl jste někdy tuberkulózu nebo jinou nemoc vyvolanou mykobaktériemi, nebo pozitivní kožní test na tuberkulózu?“
„Ne.“
„Měl jste někdy syfilis nebo jinou nemoc vyvolanou spirochetami, nebo pozitivní serologickou reakci na syfilis?“
„Ne.“
„Prodělal jste v minulém roce onemocnění vyvolané grampozitivními baktériemi – streptokoky, stafylokoky nebo pneumokoky?“
„Ne.“
„Infekci vyvolanou gramnegativy – gonokoky, meningokoky, protey, pseudomonádami, salmonellami, shigellami?“
„Ne.“
„Prodělal jste onemocnění vyvolané plísněmi, zvláště blastomykózu, histoplasmózu nebo kokcidiomykózu, nebo jste měl pozitivní kožní test na plísňové onemocnění?“
„Ne.“
„Prodělal jste v nedávné době nebo v minulosti nějakou virovou infekci včetně obrny, infekční žloutenky, mononukleózy, příušnic, spalniček, planých neštovic nebo oparu?“
„Ne.“
„Máte bradavice?“
„Ne.“
„Jste na něco alergický?“
„Ano, na pyl akátů.“ Na obrazovce naskočila slova:
PLAKÁTŮ
A za chvíli:
NEKÓDOVATELNÁ ODPOVĚĎ
„Prosím, opakujte svou odpověď pro paměťové buňky počítače pomalu.“
Opakoval zřetelně: „Pyl akátů.“
Na obrazovce se teď objevilo:
PYL AKÁTŮ KÓDOVÁNO
„Jste alergický na albumin?“ pokračoval hlas.
„Ne.“
„Ústní anamnéza je skončena. Prosím, svlečte se, vraťte se na lůžko a zakryjte kontrolní body jako předtím!“
Uposlechl pokynu. Za okamžik se těsně k němu vysunula ultrafialová lampa na dlouhém rameni. Vedle lampy bylo umístěno jakési čidlo. Hleděl na obrazovku a viděl, jak počítač tiskne výsledek postupného vyšetření, počínaje od nohou.
„Vidíte výsledek vyšetření na mykózu,“ oznámil hlas. Po několika minutách dostal Hall příkaz, aby si lehl na břicho a postup opakoval. Pak si musel ještě znovu lehnout na záda a srovnat svou polohu s kontrolními body.
„Následuje fyzikální vyšetření,“ řekl hlas. „V průběhu vyšetření ležte klidně a nehýbejte se!“
Přisunula se změť kabelových svodů, jednotlivé svody mu začaly na tělo připevňovat mechanické ruce. O funkci některých konektorů věděl, tak třeba šest svodů na hrudníku bylo pro elektrokardiograf a jednadvacet svodů připevněných na hlavu bylo pro elektroencefalograf. Ostatní však byly připevněny na břiše, na pažích a na dolních končetinách.
„Zvedněte prosím levou nohu,“ řekl hlas.
Hall uposlechl. Seshora se přisunula mechanická ruka s dvěma fotobuňkami. Vyšetřovala Hallovu ruku.
„Položte prosím ruku na podložku vlevo. Nehýbejte se. Ucítíte slabé píchnutí; bude vám zavedena do žíly injekční jehla.“
Hall se ohlédl na obrazovku. Promítal se na ní barevný obraz jeho ruky. Žíly se odrážely v zelených konturách proti modrému pozadí. Přístroj byl zřejmě citlivý na teplo. Užuž chtěl zaprotestovat, když náhle ucítil mírné štípnutí. Pohlédl zpátky na ruku. Jehla vězela v žíle.
„Ležte teď klidně. Uvolněte se.“
Patnáct minut přístroj bzučel a tiše cvakal. Pak se uvolnily kabelové svody. Mechanická ruka připevnila na místo vpichu úhlednou náplast.
„Vaše vyšetření je skončeno,“ oznámil hlas.
„Mohu se už obléci?“
„Posaďte se prosím tak, abyste byl pravým ramenem obrácen k obrazovce. Dostanete teď pneumatické injekce.“
Ze stěny vyjela očkovací pistole s připojenou hadičkou, přitlačila se na paži těsně pod ramenem a zasunula jehlu do svalu. Následoval krátký syčivý zvuk a slabě to zabolelo.
„Můžete se obléknout,“ upozornil ho hlas. „Počítejte prosím s tím, že po několik hodin budete případně pociťovat nevolnost. Byl jste přeočkován a dostal jste gamaglobulín. V případě obecných příznaků jako nausea, zvracení nebo horečka uvědomte ihned Řídící oddělení patra. Rozuměl jste?“
„Ano.“
„Východ je vpravo od vás. Děkuji za spolupráci. Protokolování vašeho zdravotního stavu je skončeno.“
Hall procházel s Leavittem dlouhou chodbou. Od injekce ho bolela celá paže.
„Před Spolkem amerických lékařů byste měli ten stroj utajit.“
„To víme,“ odpověděl Leavitt.
Komplexní elektronický vyšetřovací přístroj vyvinula v roce 1965 na objednávku vlády firma Sandeman Industries. Mělo se ho použít pro monitorování tělesného stavu kosmonautů ve vesmíru. Vláda si už tehdy uvědomovala, že takový přístroj, přestože jeho cena byla 87 000 dolarů, by mohl při stanovení diagnózy nahradit lékaře. Všichni si byli vědomi toho, že jak pro lékaře, tak pro pacienta nebude lehké si na přístroj zvyknout. Vláda neměla v úmyslu uvolnit výrobu tohoto přístroje dříve než v roce 1971, a to jen pro velké nemocnice.
Cestou si Hall všiml, že se stěny chodby mírně zatáčejí.
„Kde vlastně teď jsme?“
„Ve vnějším obvodu prvního patra. Po levé straně máme všechny laboratoře. Po pravé straně je jen skalní masív.“
Chodbou procházelo několik lidí. Každý měl na sobě růžovou kombinézu. Byli vážní, zdálo se, že mají co dělat.
„Kde jsou ostatní z naší skupiny?“ zeptal se Hall.
„Tady,“ řekl Leavitt. Otevřel dveře označené KONFERENČNÍ SÁL 7 a vstoupili do místnosti s velkým těžkým stolem z tvrdého dřeva. Byl tam Stone. Stál vzpřímený, svěží, vypadal, jako by si zrovna dal studenou sprchu. Vedle něho vyhlížel patolog Burton poněkud neupraveně a zmateně. V očích se mu zračil strach a únava.
Uvítali se navzájem a zasedli ke stolu. Stone vyndal z kapsy dva klíčky. Jeden byl stříbrný a druhý červený. Červený klíček byl připevněn na řetízku. Podal jej Hallovi.
„Pověste si ho na krk,“ řekl mu.
„Proč to,“ podivil se Hall.
„Bohužel Markovi ještě nevysvětlili teorii rozhodujícího hlasu,“ ozval se Leavitt.
„Domníval jsem se, že si ten odstavec přečte v letadle…“
„Z jeho exempláře byla ta stránka odstraněna.“
„Ach ano,“ obrátil se Stone k Hallovi, „vy nevíte nic o rozhodujícím hlasu?“
„Ne,“ řekl Hall a zamračil se.
„Nikdo vám neřekl, že hlavním důvodem pro vaše přijetí bylo, že jste starý mládenec?“
„Co to má společného…“
„Je to skutečně tak, jak říkám. Jste svobodný, proto máte v rukou klíč k celé věci. A jak vidíte, úplně doslova.“
Vzal svůj vlastní klíč a šel do rohu místnosti. Stiskl ukrytý knoflík, dřevěné obložení se rozestoupilo a objevila se kovová ploška. Zasunul svůj klíček do zámku a otočil jím. Zelené světlo na pultu zasvítilo. Ustoupil o krok zpět. Dřevěné obložení zajelo zpátky.
„V nejnižším poschodí je automatické nukleární autodestrukční zařízení,“ poučil ho Stone. „Je ovládáno z laboratoře. Teď právě jsem zasunutím svého klíče celé zařízení odjistil. Je připraveno k detonaci. V tomto poschodí nelze klíč vytáhnout, je zablokován. Zato váš klíč lze zasunout a zas kdykoliv vytáhnout. Mezi zasunutím vašeho klíče a detonaci uplynou tři minuty. Tato doba vám má poskytnout čas k případnému odvolání povelu k detonaci.“
Hall byl stále zamračen. „Proč zrovna mně?“
„Protože jste svobodný. Potřebovali jsme mezi sebou jednoho, kdo by nebyl ženatý.“
Stone otevřel aktovku a vytáhl z ní spis. Podal jej Hallovi.
„Přečtěte si to.“
Byl to spis o projektu Wildfire.
„Strana 255,“ řekl Stone.
Hall ji nalistoval.
PROJEKT WILDFIRE
ZMĚNY
1. Membránové filtry, použité ve ventilačním systému. Původně speciální filtry z jednovrstevného styrilénu s maximální záchytností 97,4 %. Nahrazeny v roce 1966 filtry Upjohn o kapacitě záchytnosti organismů do l mikronu. Při použití trojnásobné vrstvy membrán o jednotkové záchytnosti 90 % dosáhne se celkové záchytnosti 99,9 %. Zbytková infektivita 0,1 % je zanedbatelná. Náklady na čtyřnásobnou nebo pětinásobnou vrstvu se zbytkovým průnikem 0.001 % by byly neúměrné výsledku. Tolerance 1/1,000 schválena. Zařízení zamontováno 8. 12. 1966.
2. Atomové autodestrukční zařízení. Změna v časování detonátoru. Viz AEC/Def 77–12–0918.
3. Atomové autodestrukční zařízení, revize kmenové údržby pro techniky, viz AEC/Warburg 77–14–0004.
4. Atomové autodestrukční zařízení, změna definitivního rozhodnutí o uvedení v činnost. Viz AEC/Def 77–14–0023. SOUHRN V PŘÍLOZE.
SOUHRN TEORIE ROZHODUJÍCÍHO HLASU:
Testována nejprve jako nulová hypotéza poradním sborem projektu Wildfire. Vyvinula se původně z testování prováděného letectvem k určení spolehlivosti velitelů při rozhodováních týkajících se života či smrti. Testy zahrnovaly možná rozhodnutí podle deseti scénářů. Navržené alternativy rozhodování byly vypracovány psychiatrickým oddělením vojenské nemocnice Waltera Reeda, na základě analýzy testem n–tého řádu, kterou vypracovalo biostatistické oddělení Národního zdravotního ústavu v Bethesdě. Testováni byli piloti a pozemní personál strategického letectva, pracovníci protiletecké obrany a všichni, kteří jsou postaveni před nutnost rozhodování nebo vykonávání rozkazů zmíněného charakteru. Deset scénářů bylo vypracováno Hudsonovým ústavem. Testované osoby byly vyzvány k rozhodování typu ANO/NE v každém jednotlivém případě. Rozhodnutí se vždy týkala termonukleární nebo chemicko–biologické likvidace nepřítele.
Data získaná od 7420 pokusných osob, byla zkoumána podle programu H1 H2 metodou multifaktoriální variační analýzy. Později prováděné testy byly analyzovány programem ANOVAR. Konečné rozlišení podle programu CLASSIF. Biostatistické oddělení uzavírá tento program takto:
Účelem tohoto výzkumného programu je stanovení účinnosti postupu zařazování jednotlivců do vymezených skupin na základě číselně vyjádřených dat. Program vymezuje charakteristiky skupin a pravděpodobnost správného zařazení jednotlivých osob.
Program udává: průměrné hodnoty skupin, hranice spolehlivosti zařazení a hodnoty individuálních testů.
VÝSLEDKY STUDIE: Z výsledků výzkumu lze uzavřít, že osoby, jež žijí v manželství, dosahovaly v některých ohledech odlišných výsledků než osoby svobodné. Teoreticky „správné“ odpovědi byly vypracovány Hudsonovým ústavem za použití počítače na základě dat daných scénářem. Stupeň shody s těmito správnými odpověďmi dává pro jednotlivé skupiny míru rozsahu správných rozhodnutí.
Skupina Index efektivity
Ženatí muži 0,343
Vdané ženy 0,399
Svobodné ženy 0,402
Svobodní muži 0,824
Z uvedených hodnot je patrno, že ženatí muži zvolili správnou odpověď v jednom případě ze tří, zatímco svobodní muži zvolili správnou odpověď čtyřikrát z pěti možných. Skupiny svobodných mužů pak byly dále členěny tak, aby bylo možno získat jednoznačně charakterizované podskupiny.
Skupina Index efektivity
Svobodní muži celkem 0,824
Vojáci: Bojové jednotky:
důstojníci 0,655
poddůstojníci 0,624
Technické služby:
inženýři 0,877
pozemní personál 0,901
Týlové jednotky:
zásobování 0,758
Civilní zaměstnanci:
vědci 0,946
Tyto výsledky týkající se relativní schopnosti jednotlivých osob postavených před nutnost rozhodování nelze interpretovat ukvapeně. I když se může zdát, že vrátní činí častěji správná rozhodnutí než generálové, nutno mít na paměti, že reálná situace je komplexnější než situace v testu. UVEDENÉ ÚDAJE VYJADŘUJÍ SOUHRNY VÝSLEDKŮ A JEJICH INDIVIDUÁLNÍ VARIACI. Z TOHOTO HLEDISKA MUSÍ BÝT VÝSLEDKY INTERPRETOVÁNY. Zanedbání této skutečnosti může vést k naprosto mylným a nebezpečným závěrům.
Tato studie byla aplikována u vedoucích pracovníků projektu Wildfire na žádost Komise pro atomovou energii v době zabudování atomového autodestrukčního zařízení. Testován byl veškerý personál projektu Wildfire. Výsledky jsou zaznamenány ve spise: TAJ. WILDFIRE: PERSONÁL (viz odkaz 77–14–0023), Speciální testování vedoucích pracovníků. Tab. str. 100
Když Hall dočetl, prohlásil: „To je nesmysl.“
„Nicméně to byla jediná možnost, jak přesvědčit vládu, aby svěřila rozhodnutí o použití nálože do našich rukou,“ řekl Stone.
„Vy si opravdu myslíte, že já tam vstrčím svůj klíč a odpálím tu celou věc?“
„Myslím, že mi dobře nerozumíte,“ vysvětloval Stone.
Jméno Index efektivity
Burton 0,543
Reynolds 0,601
Kirke 0,614
Stone 0,687
Hall 0,899
Výsledky speciálního testování potvrzují teorii rozhodujícího hlasu, a to v tom smyslu, že rozhodnutí o použití thermonukleární nebo chemicko–biologické destrukce má být svěřeno neženaté osobě mužského pohlaví.
„Výbuch nastane automaticky, jakmile organismus pronikne izolační bariérou a zamoří celé páté patro, dojde k němu do tří minut, pokud neotočíte svým klíčem v zámku a výbuch neodvoláte.“
„Ach tak,“ řekl Hall zamyšleně.
