JEDENÁCT
Cože?“ vykřikl John Macmillan, když mu to Steven oznámil. „Jak se můžou opovážit takhle nám věšet bulíky na nos? Dali mi své čestné slovo a jen na tomhle základě jsem jim slíbil spolupráci.“
Steven o tom uvažoval, zatímco Macmillan pochodoval po kanceláři a dával průchod své zlosti. „Možná že když se to vezme přísně doslova, oni vlastně ani nelhali,“ řekl, i když v duchu tušil, že tím jen přilévá olej do ohně. Whitehallská mafie nebyla právě společnost podle jeho gusta a docela ho těšilo, co na ni takhle prasklo. „Mubarak je zřejmě opravdu mimo nebezpečí, když vlastně neexistuje… a také tím pádem nemůže za to, co se stalo Keithu Taylorovi nebo Trish Lyonsové, aspoň myslím…“
„Dejte pokoj s tou svou sémantikou,“ zuřil Macmillan. „Klinika ve Švédsku… požadavek z nejvyšších kruhů… zatracení podvodníci.“
„Možná je pro nás výhodné, že oni nevědí, že my víme, že nám lhali,“ nadhodil Steven.
Macmillan přestal pochodovat. „Pokračujte.“
„Kdybyste vyrazil na ministerstvo zdravotnictví s odkrytými zbraněmi, když zatím netušíme, co měli v úmyslu, zase si najdou nějaký způsob, jak z toho vybruslit. Budou kalit vodu s těmi obvyklými nesmysly o poruše komunikace a politováníhodných nedorozuměních. A výsledkem bude, že zatlučou všechna dvířka a opevní se. A my nikdy nezjistíme, co se stalo v Pinetops.“
„A co navrhujete vy?“
„Neřekneme nic, necháme je, ať si myslí, že jim to žereme, a zatím se pokusíme zjistit, co se doopravdy děje.“
„Na tom asi něco je,“ souhlasil Macmillan, který se už trochu uklidnil.
„Tak si to shrneme,“ řekl Steven. „Máme tady situaci, kdy sto osm dětí dostalo bez zřejmých důvodů vakcínu BCG… jestli je to ovšem to, co opravdu dostali.“
Macmillan obrátil oči v sloup.
„Několik těchto dětí má kožní obtíže. Jedno dokonce zemřelo na nekrotizující fasciitidu, ačkoliv diagnóza není úplná, laboratoř ji nepotvrdila. U dalšího děvčete to vypadá, že se rozvíjejí tytéž příznaky. Takže myslím, že první, co potřebujeme, je zjistit, co vlastně ty děti dostaly a proč. Uvidíme, jestli nás to povede k tomu, co se jim stalo. A otázku ‚proč‘ přenechám vám.“
„A kde začnete?“
„Pinetops má svou vlastní ordinaci, kde je přinejmenším jedna kvalifikovaná ošetřovatelka. Doufám, že se toho očkování také zúčastnili - aspoň předpokládám, že ano, i když třeba jen proto, že by vzbudilo podezření, kdyby je k tomu nepustili. Takže tam zajedu a promluvím si s nimi, zeptám se, jestli si tenkrát nevšimli něčeho neobvyklého. Pak pojedu do Edinburghu zjistit, jak to vypadá s Trish Lyonsovou. Taky si znovu pohovořím s vdovou Scotta Haldanea. Pořád mi něco říká, že její manžel odhalil něco, co bych měl vědět.“
„Něco, co mu možná přineslo smrt?“ řekl Macmillan.
„Právě.“
* * *
Steven tentokrát, na rozdíl od své první návštěvy, našel Pinetops v činorodém ruchu. Tábor byl plně obsazen dětmi, naprosto zaujatými pobytem v přírodě a činnostmi, které pod dohledem bdělých instruktorů rozvíjejí osobnost. Steven se na chvíli zastavil a pozoroval skupinu, jež nacvičovala převracení a směrování kánoí u břehu jezera. Sám neměl tento manévr v oblibě - vždycky se mu dostala voda do nosu -, ale uznával, že je to dovednost, která je důležitá. Cítil upřímný soucit s klukem, který k velkému pobavení ostatních po převrácení kašlal a plival. Podle přízvuku poznal, že ty děti jsou z Londýna.
„Vy bez nás nějak nemůžete vydržet, co?“ zažertoval hlavní instruktor, když Steven strčil hlavu do dveří.
„Vyvolává to ve mně touhu být zase dítětem,“ řekl Steven a zahleděl se k vodě. „Dneska ráno je jezero kouzelné.“
Instruktor si stoupl vedle něj. „Chce to trochu tréninku, že? Úplný zemský ráj, vidíte? Ale co pro vás můžu udělat tentokrát?“
Steven se zeptal, jestli by mohl mluvit s někým z personálu ošetřovny.
„Bez problémů. Náhodou vím, že naše ošetřovatelka Joan má právě v práci nějaké rozbité koleno. Zavedu vás tam.“
Steven procházel s hlavním instruktorem přes pozemek tábora a cestou si všiml družstva dětí, které se připravovaly na výlet do h…
