JEDNA
Schůze Speciální politické a strategické skupiny
Downing Street
LONDÝN
Únor 2006
Schůze SPS skupiny na Downing Street měla neformální charakter, jak tomu ostatně bylo vždy, když jí předsedal Oliver Noones. Při debatě dával přednost přístupu ve stylu pánského klubu, nehledě na skutečnost, že dva z šesti účastníků byly ženy. Funkcí skupiny nebylo formulovat politický postup; to byl úkol nižších podřízených složek. Od nich se žádalo, aby posuzovali všechny aspekty života ve Spojeném království a prodiskutovali příslušné akční směry bez ohledu na politické dogma.
„Upřímně řečeno, dámy a pánové, vláda Jejího Veličenstva by se spokojila alespoň s několika dobrými zprávami od vás. Po pravdě řečeno, právě teď v tomto temném údolí, v němž se nalézáme, by vláda přivítala dobré zprávy od kohokoliv. Předpokládám, že jste nepřišli na nějakou strategii jak odejít z Iráku, abychom přitom vypadali dobře?“
Profesor Trevor Godman a Susan Murrayová se usmáli, ale zřejmě to považovali otázku za řečnickou.
„Toho jsem se obával. A mohu se zeptat, jaké závěry jste si o tomto zaostalém území učinili?“
„Irák je naprostá katastrofa,“ prohlásil Godman. „Veřejné mínění je totálně proti němu, to se nedá popřít. Ale my odtamtud nemůžeme zmizet unilaterálně. Kdybychom to udělali, bylo by všechno k ničemu a museli bychom se se zvláštními vztahy rozloučit.“
„A to by bylo něco, co by americká pravice stejně viděla nejradši,“ dodala Susan Murrayová. „Ale musíme dát Američanům jasně najevo, že se nehodláme nechat zatáhnout do nasazení dalších jednotek. I tak už jsme počty přetáhli na maximum, takže jestli chtějí víc vojáků, musí si je zajistit sami.“
„Taky by asi nebyl špatný nápad,“ pokračoval Godman, „přitlačit na George W, aby trochu couvnul s tou rétorikou o ‚válce proti teroru‘. Na to už mu nikdo neskočí a nás to brzdí ve smysluplném dialogu se Sýrií a Iránem. Zlepšení vztahů s těmito zeměmi je životně významné pro zastavení přítoku zbraní iráckým podvratným živlům.“
„Děkuju vám,“ uzavřel to Noones. „Má někdo nějaké připomínky k situaci v Afghánistánu?“
„Jenom to, že se ze strany Afghánistánu neobjevily žádné otevřené invazní síly,“ poznamenala Susan Murrayová.
„Takovou informaci mohl dát vládě sám Rudyard Kipling,“ dodal Godman.
„Tak tohle snad radši nepředám,“ pravil Noones s kyselým úsměvem. „A teď k domácím záležitostem.“ Obrátil se na další pár lidí u stolu. „Charlesi a Miriam, vláda si dělá čím dál větší starosti s tím, jak jsou naši mladí lidé líní a neschopní. A že se z řešení toho problému stává něco jako politický fotbal. Jisté noviny se ptají: Existuje v anglickém jazyce něco víc skličujícího než pojem ‚místní mládež‘?“ ‚
Miriam Carlyleová, vedoucí jednotky edukativní psychologie na univerzitě v Birminghamu, se zatvářila dotčeně a řekla: „To může vláda vyčítat jen sama sobě. Celá generace byla vychovávána v přesvědčení, že je nevyužitým rezervoárem talentů a schopností, který čeká jen na to, aby byl objeven - že nikdo neprohrává, všichni jen vyhrávají. Kdyby bylo po jejich, skončili bychom jako národ televizních zpravodajů… kteří nemají co prezentovat, protože každý, kdo má skutečný talent a schopnosti, je obviněn z elitárství a je nucen předstírat prostřednost, aby obstál.“
„Myslím, že ten problém všichni chápeme, ale co s ním?“
Charles Mortram, Mirianin protějšek z univerzity v Sussexu, prohlásil: „Zastáváme názor, že pro šestnáctileté a starší už je teď pozdě. V jejich případě už jsou kostky vrženy a v životě je čeká řada nepříjemných zkušeností. Ale možná by se dalo něco podniknout s těmi, kteří jsou v období puberty. Je to dost stará myšlenka, ale nám se zdá, že takové letní tábory by mohly představovat prostředí, které podporuje sebedisciplínu a spoléhání na vlastní síly.“
„Něco jako tvrdá drezúra nováčků?“
„Ne, to vůbec ne. Rozhodně nejde o nějaké zavádění trestů. Spíš uvažujeme o takových letních školách v oblasti, jako jsou Velšské hory, Oblast jezer, Skotská vrchovina a podobně, které mohou podporovat t…
