SEDMNÁCT
Steven požádal službu ve Sci-Med, aby obvolali všechny laboratoře, které měly analyzovat materiály odebrané jak Trish Lyonsové, tak Keithu Taylorovi, s dotazem, jestli nebyla zjištěna přítomnost nějakého toxinu, ať už identifikovaného, nebo neidentifikovaného. Během hodiny měl odpověď. Nemocniční laboratoře v Carlisle a Edinburghu hlásily, že provedly rutinní biochemické analýzy na řadě vzorků. Žádný toxin nebyl identifikován. Londýnská laboratoř, která analyzovala vzorky Keitha Taylora po druhé pitvě a která je vybavená nejlepším zařízením, jaké se dá koupit, odpověděla také záporně.
Steven si povzdechl, ale musel uznat, že to dopadlo přesně podle jeho očekávání. Ostatně, kdyby některá z nich nějaký toxin nalezla, už tehdy by to ohlásila. Ovšem negativní zprávy přinesly novou otázku. Jestliže St. Clair Genomics objevila toxin v ampulkách s očkovací látkou, jak to, že jej příslušné laboratoře neobjevily u pacientů? Usoudil, že to mohlo nějak souviset s rozkladem toxinů v těle - u některých jedů se to stává, a proto se později neobjeví -, ale to už bylo mimo oblast jeho zkušeností. Bude se muset poradit s nějakým expertem. Ale nejdřív potřebuje získat víc informací o kontaminačním toxinu. Phillip St. Clair mu o něm neposkytl chemické údaje. Bude muset promluvit s Redmond Medical. Zavolal opět do Sci-Med a požádal, aby se spojili s nějakou vedoucí osobností v Redmond Medical. Také si vyžádal informace o obchodních podkladech jak St. Clair, tak i Redmondů.
„No jo, ale je sobota odpoledne,“ namítl službu konající úředník. „To bude asi znamenat shánět někoho doma.“
„V pořádku.“
„A ty obchodní záležitosti, kdy ty potřebujete?“
„Hned.“
„Pokud možno včera, ne?“
Steven se tomu dobromyslnému žertíku usmál. Měl rád neformální lidi.
Uplynulo pětačtyřicet minut a už volal. „Je mi líto, ale všichni vedoucí pracovníci od Redmondů zřejmě odjeli někam na víkend. Ale domluvil jsem vám rozhovor s panem Gilesem Duttonem. To je vedoucí provozu. Bydlí v Moultonu, Lipton Rise 94. Bude vás očekávat.“
Steven si poznamenal číslo. „Dobrá. Díky.“
„Jean Robertsová má o Redmondů nějaké údaje. Říkala, že vám pošle e-mail. Pracuje doma.“
„Ještě jednou díky.“
Steven měl určité pochybnosti, jestli mu informace, které potřeboval, bude schopen poskytnout provozní vedoucí, obzvláště ty, co se týkají toxického agens. Obával se, že ne, ale neměl zrovna co dělat. Ostatně zrnka informací pocházejí někdy z nepravděpodobných zdrojů. Zavolal Duttona a zeptal se, jestli by mohl přijít a pohovořit si s ním.
„Jak je libo.“
To nebyla právě odpověď, jakou Steven čekal. Ale pochopil to jako souhlas a řekl, že bude v Moultonu do dvou hodin.
„Dobrá.“
Steven se vydal na cestu, i když moc nedoufal, že z Duttona vůbec něco dostane. Ten člověk neprojevil ani nejmenší zájem, vůbec se neobtěžoval zeptat, o co jde. Ale aspoň že má co dělat. Byl však mile překvapen, když mu dveře do hezkého bílého bungalovu v Lipton Rise otevřela příjemná paní. Pozvala ho dál a řekla: „Giles je ve skleníku. Tudy, prosím.“
Steven ji následoval přes obývací pokoj, kde to silně vonělo leštidlem na nábytek. Francouzskými dveřmi pak vešli do skleníku. Tam byla teplota o několik stupňů vyšší díky tomu, že tam přes sklo zářilo slunce. Uvnitř seděl v rákosovém křesle pán s prořídlými narezlými vlasy a příslušně bledou pokožkou. Měl na očích brýle, nohy na malé podnožce, a četl noviny.
„To je ten pán, kterého očekáváš, drahý.“
„Steven Dunbar,“ představil se Steven.
Dutton zabručel, posunul si brýle na nose, ale nevstal.
„Nedal byste si čaj nebo kávu, pane doktore?“ zeptala se usměvavá paní. Steven usoudil, že je zvyklá chovat se tak mimořádně zdvořile a vlídně, aby trochu vyvážila manželovu strohost. „Káva by mi přišla vhod, děkuji vám.“
Steven ukázal Duttonovi svůj průkaz, ale ten jej mávnutím ruky odmítl. „Žádný cavyky, vyklopte, co chcete.“
Steven usedl na druhou židli a řekl: „Rád bych se vás zeptal na tu chemikálii, která kontaminovala vakcínu společnosti St. Clair …
