TŘINÁCT
Tak, jak to zažil ve své kariéře už mnohokrát, Steven trochu váhal, jestli má uvěřit tomu, co odhalil. Byl to nepříjemný pocit, který jako by podemílal všechno, za čím si stál. Už dávno přestal věřit, že se vláda jeho země nemůže zamíchat do něčeho podvodného nebo přímo ilegálního. Zdravý rozum vyžadoval, aby byla stejně bezcitná jako potenciální nepřítel, pokud se to týkalo bezpečnosti země. Ale důležité pro něj bylo přesvědčení, že přece jen pracuje pro „ty správné chlapy“. Ta pravá hranice se mu však zdála být čím dál víc zamlžená.
Ale jakési experimentování na nevědomých školních dětech zahrnující dokonce vraždu vědce, který měl s celou věcí něco společného, to už přesahuje všechny meze. Že by Nichol zpanikařil z toho, co udělal, a rozhodl se to odpískat? A proto musel být umlčen? A co Scott Haldane v Edinburghu - byl taky zavražděn proto, že začal mít podezření, že se děje něco neetického, nebo dokonce nezákonného? Steven neuznával myšlenku oprávněné vraždy ve státním zájmu, ale na druhou stranu ho ani sebevražda doktora Davida Kellyho úplně nepřesvědčila. Hned zítra ráno se musí informovat o zdravotním stavu všech dětí se zeleným štítkem. Jestli se i u některého z dalších objevily podobné příznaky jako u Keitha Taylora nebo Trish Lyonsové, pak bude muset fázi diskrétního vyšetřování rázně ukončit. A Macmillan, ať se mu to líbí, nebo ne, bude muset tvrdě uhodit na ministerstvo zdravotnictví a žádat vysvětlení. A co se týče toho, jaké by to vysvětlení mohlo být… Steven se zachvěl při pomyšlení, že by někdo mohl považovat za výhodnější Sci-Med zrušit než mu něco vysvětlovat. Zavolal Tally.
„Ahoj, jak se máte? A kde jste?“
Potěšilo ho, že Tally ho zřejmě ráda slyší. „Jsem v blízkosti Cambridge; chtěl jsem slyšet váš hlas.“
„No, to je hezké,“ řekla Tally. „Jsem ráda, že voláte. Má to ještě nějaký zvláštní důvod?“ zeptala se trochu škodolibě.
„Právě se mi zhroutila podstata mých životních názorů, a tak jsem si myslel, že byste mi třeba mohla trochu pomoct…“
„Ale jak?“
„Snad by to pro začátek spravil pořádný frťan a rameno, na kterém bych se mohl vyplakat.“
„Ale říkáte, že jste v Cambridge?“
„Ale taky mám porsche.“
Tally se zasmála a řekla: „Dobrá, tak teda přijeďte, ale jestli tu nebudete do deseti, tak na to zapomeňte a radši ani nezvoňte. Zítra toho mám moc.“
„Už jedu.“
Steven zazvonil dole u dveří Tallyina bytu těsně po půl desáté a byl vpuštěn dovnitř. Vyběhl po schodech a tam už stála mezi dveřmi, opřená o zárubeň a s pobaveným úsměvem ve tváři. Lehce mu potřásla rukou a pokývla hlavou. „Na člověka, kterému se zhroutila podstata životních názorů, se pohybujete celkem svižně…“
„Dunbarové byli vždycky nezlomní,“ usmál se Steven, vzal ji do náruče a přitiskl k sobě. „Těší mě, že vás vidím.“
„Mě taky.“
Tally nalila Stevenovi velkou sklenici džinu s tonikem a sobě dolila do sklenky víno. „Fajn,“ řekla a sedla si vedle něj na gauč. „Tak teď tetičce Tally pěkně všechno povíte…“
Steven se křivě usmál a řekl: „Já se snažím dělat si z toho legraci, ale ono je to ve skutečnosti smrtelně vážné. A taky jsem si nedělal legraci, když jsem říkal, že cítím, jako bych ztrácel půdu pod nohama…“
Tally viděla, že Steven skutečně prochází nějakou krizí. „Pokračujte,“ vyzvala ho. Svěřil jí, co odhalil a co z toho vyvodil. „Nevím, jak jinak se na to dívat,“ přiznal.
„Ale to je příšerné,“ zvolala Tally. „Experimentovat na dětech? To je neuvěřitelné.“
„Ono to určitě nevyzní tak chladnokrevně, až pravda vyjde najevo,“ připustil Steven. „Patrně se ukáže, že někdo měl dobrý úmysl, ale příšerně to zvoral - tak to u vlády často dopadá -, ale dvě vraždy, aby se to ututlalo? To staví celou věc na úplně jinou úroveň.“
„Ale vy přece nevíte jistě, jestli ty lidi někdo zavraždil?“ řekla Tally.
„Ne, ale už to tak vypadá.“
„A máte tušení, co těm dětem vlastně dali?“
Steven zakroutil hlavou. „Zřejmě něco, o čem si mysleli, že jim to udělá dobře.“
„Myslíte nějakou vakcínu?“
„Něco jako vakcínu,“ souhlasil Steven. „Jenže s…
