31
Amélie Sachsová se v duchu vrátila do vyšetřovací místnosti a na seanci s psychologem.
Z výhodného místa za poloprůhledným zrcadlem tam pozorně chlapce sledovala. Dobře si pamatovala, jak se doktor snažil vnutit chlapci představu, že na židli sedí Mary Beth, a jak poté, co Garrett nechtěl Mary Beth vůbec nic říct, doktor navrhl, aby Garrett rozmlouval s kýmkoliv. Viděla výraz v Garrettově tváři, tu touhu a zklamání a rovněž vztek, napadlo Sachsovou -, když se ho doktor Penny snažil vychýlit ze směru, kterým chtěl jít.
Ach, Rhyme, chápu, že máš rád chladné a hmatatelné důkazy.
Že nemůžeme být odkázáni na „měkké“ věci na slova, výrazy, slzy nebo pohled v něčích očích, když sedíme naproti němu a posloucháme jeho příběh… To ovšem neznamená, že jsou tyto příběhy vždycky falešné. A já opravdu věřím tomu, že na Garrettu Hanlonovi je toho více, než nám říkají pouhé důkazy.
„Podívej se na to křeslo,“ řekla Garrettovi. „Koho si v něm chceš představit?“
Garrett zavrtěl hlavou.
„Já nevím.“
Sachsová přistrčila křeslo blíž a usmála se na Garrretta, aby mu dodala odvahy.
„Pověz mi to. No tak. Nějakou dívku? Nebo někoho ze školy?“
Garrett znovu zavrtěl hlavou.
„Tak se mi svěř.“
„Když já nevím. Možná…“ Po kratší odmlce vyhrkl: „Možná tátu.“
Sachsová si podrážděně vybavila chladné oči a obhroublé chování Hala Babbagea. Usoudila, že mu Garrett rozhodně bude mít co říci.
„Jen svého otce? Nebo i paní Babbageovou?“
„Ne, ne, toho nemyslím. Myslím svého skutečného tátu.“
„Skutečného tátu?“
Garrett přikývl. Byl rozrušený a nervózní a neustále ťukal nehty.
Hmyzí tykadla prozrazují náladu…
Sachsová se dívala na jeho ztrápený obličej a s obavami si uvědomila, že nemá ani potuchy, co teď vlastně dělá. U všech druhů terapie bezpochyby existovala celá řada postupů, které psychologové používali, aby pacienty během výslechu naváděli a případně i chránili.
Jak vysoká je asi pravděpodobnost, že se Garrettův stav po této amatérské seanci zhorší? Že ho Sachsová postrčí za kritickou hranici a on pak skutečně provede něco násilného a ublíží sobě nebo někomu jinému? Sachsová byla přesto odhodlána to vyzkoušet.
V newyorské policii měla jako potomek obyčejného pochůzkáře přezdívku „Šlapákova dcera“ a musela si přiznat, že v mnoha ohledech opravdu poctivě šlapala ve stopách svého otce: zdědila jeho lásku k automobilům, lásku k policejní práci, netrpělivost s prázdným tlacháním a především jeho talent pro psychologii řadového pouličního policisty. Lincoln Rhyme se jejímu postoji „lidového poldy“ vysmíval a neustále Sachsovou varoval, že se jí jednou stane osudem.
Snažil se vyzdvihnout spíše její kriminalistický talent, ale přestože Sachsová skutečně byla talentovaným soudním expertem, v nitru zůstala stejná jako její otec.
Neboť pro Amélii Sachsovou se nejlepší důkazy vždy nacházely kdesi hluboko v lidském srdci.
Garrettovy oči zabloudily k oknu, kde se mouchy sebevražedně vrhaly na zaprášené sklo.
„Jak se tvůj táta jmenoval?“ zeptala se Sachsová.
„Stuart. Stu.“
„A jak jsi mu říkal ty?“
„Většinou ‚táto‘. A někdy ‚pane‘.“ Garrett se smutně usmál. „To když jsem provedl něco špatného a myslel jsem si, že bude lepší chovat se co nejuctivěji.“
„Vycházeli jste spolu?“
„Líp než většina mých přátel se svými otci. Někdy dostávali výprask a jejich tátové po nich pořád ječeli. Znáte to: ‚Jaktožes netrefil tu bránu?‘ ‚Jaktože máš takový binec v pokoji?‘ ‚Jaktože ještě nemáš úkoly?‘ Ale můj táta byl na mě hodný. Až když…“ Hlas mu náhle uvadl.
„Pokračuj.“
„Když já nevím.“ Další pokrčení ramen.
Sachsová se nedala odbýt. „Až když co, Garrette?“
Ticho.
„Tak to řekni.“
„Já vám to nechci říct. Je to strašně hloupé.“
„No, tak to neříkej mi. Řekni to jemu, svému tátovi.“ Sachsová ukázala ke křeslu. „Tvůj otec přece sedí přímo tady před tebou. Představ si to.“ Garrett se naklonil dopředu a téměř bázlivě se podíval na křeslo. „Sedí tam Stu Hanlon,“ pokračovala Sachsová.
„Tak si s ním promluv.“
Na okamžik se v chlapcových očích objevila tak …
