2
O dvě noci později jsem letěl do Anglie. Vicky a Greg seděli ode mne přes uličku, pokojně podřimovali, přikrývku až u brady, hlavy skloněné k sobě jako děti.
Fred mě předtím požádal: "Petře, nic by se nestalo, kdybys ještě o den odložil odjezd, nakonec na tebe nikdo nečeká. Greg a Vicky jsou opravdu z toho všeho celí rozklepaní, to přece víš." Fred mluvil vážně, v upřímné snaze konat dobro téměř kázal. (Lépe řečeno v upřímné snaze přimět mě, abych konal dobro.) Vzpomněl jsem si, že jsem míval tričko s nápisem: Když chceš povědět NE, ale řekneš ANO RÁD, vznikne STRES. Fred se mě zeptal, proč se usmívám.
"To nic, nic."
"Takže... počkáš ještě jeden den?"
"Dobře."
"No to je skvělé. Já jsem s tím vlastně počítal. Řekl jsem jim, že si určitě dáš říct. Oni by dnes večer letét nemohli."
Den po tom loupežném přepadení jsme seděli ve Fredově kanceláři na miamském konzulátu. Předchozí noc uplynula klidně, žádný vetřelec se neobjevil, ale ráno se oba manželé při vaření snídaně šourali po kuchyni v županech na pokraji úplného vyčerpání. Vicky bolelo ucho a Gregovi rostla velká tmavá boule. Oba byli v depresi.
"Všechny moje úvěrové karty..." řekl Greg zmoženě. "Musíme toho tolik zařizovat!" Vzal telefon a volal příslušným bankám.
Vzpomínal jsem na své kufry, osaměle stojící v nepoužitém hotelovém pokoji. Zavolal jsem tam. Prý je všechno v pořádku, ale nocleh mi budou účtovat. S tím jsem souhlasil.
Když se Vicky a Greg oblékli, zavezl jsem je na policejní stanici, kde už nás měl čekat Fred. Jednání na policii manžele Wayfieldovy vyčerpalo ještě víc. Snad jediné, co Vicky trochu potěšilo, byla její náušnice, i když usoudila, že asi potrvá hodnou chvíli, než si ji bude smět připevnit.
"Já na včerejší noc vůbec nechci myslet," vybuchla vášnivě během rozhovoru. Přátelský policista jí přátelsky a vlídně kladl nezbytné otázky dál. Konečně nás všechny čtyři propustili. Odjeli jsme do Fredova království. Jel před námi, vedl nás svým bavorákem.
Konzulát sestával z celkem skromných kanceláří v jednom z vyšších pater skleněného mrakodrapu. Britské firmy a turisté si ho vyškemrali, a jak se na ministerstvu vyprávělo, aby se tu mohl konzulát zřídit, musel se zrušit jinde, kde už zájem turistů začínal opadat.
V jednadvacátém patře jsme vysokými dveřmi prošli do malé čekárny, kde už seděla rozhořčená rodina, kterou v Dis-neyworldu okradli, a pak nějaký pán ve vozíku pro invalidy. Invalidu dovezli policisté, protože prý se nemohl rozpomenout, kde vlastně na Floridě bydlí. Našli ho na ulici, vypadal jako omámený a jen opakoval anglickou adresu.
Za skleněnou přepážkou seděly dvě hezké mladé ženy, snažily se záležitosti řešit a s úlevou uvítaly Freda.
"To sklo je samozřejmě neprůstřelné," řekl Fred a zamával na obě dívky, aby nás elektronickými dveřmi vpustily dovnitř. "Nenechte se rušit," řekl jim a ony, aspoň se mi zdálo, zdatně pokračovaly v práci.
Za antiteroristickými dveřmi byl prostor konzulátu přepa-žený do podobných sekcí, jaké člověk nachází na zastupitelských úřadech, jenže v miniaturním měřítku. Byla tam-spisovna, šifrérna, konferenční místnost, jednotlivé kanceláře, sekretariát, kuchyňka a větší kancelář s nejhezčí vyhlídkou pro vedoucího. V celém tak prakticky rozvrženém úřadu pracoval jenom Fred, jak jsme se od něho dozvěděli, dvě vynikající sekretářky a dva vicekonzulové. Jeden z nich se staral o obchod, druhý, toho času někde na cestách, o citlivé problémy jako nelegální pohyb drog.
Fred odložil Grega a Vicky do malé konferenční místnosti, kam se vešel jenom kulatý stůl a kolem židle jako v jídelně. Fredovi se potilo čelo. Mávl na mne, abych za ním šel do jeho soukromé pracovny, a zavřel za námi dveře.
"Ti dneska odjet nejsou schopni," řekl. "Ti" znamenalo ve zkratce Grega a Vicky. "Letenky nahradíme snadno, ale je tu problém s jejím pasem, také musí do nemocnice a nemá ještě všechno sbalené, aspoň říkala."
"Také si musí nechat vyměnit zámky u dveří," přikývl jsem.
"Tak snad bys to pro ně mohl udělat, aby ses tady…
