7
"Tak teda když to vezmeme chronologicky," řekl Ken, "a budeme brát jenom koně, co zašli, když jsme to neočekávali, tak první zahynul... To už bude skoro rok, možná v září. Já to s jistotou těžko můžu říct, když nemám dokumentaci."
"Co se tehdy stalo?"
"Zavolali mě k Eaglewoodům, bylo šest hodin ráno. Volal mi jejich hlavní stájník. Starý Eaglewood byl přes noc někde pryč a velení převzal hlavní stájník. No nic. Řekl, že jeden z koní leží a že je mu zřejmě hodně zle. Tak jsem tam zajel a zjistil jsem, že stájník nepřeháněl. Šlo o tříletého hřebečka, kterému jsem léčil nataženou šlachu, jinak byl absolutně zdravý. Ležel na boku na zemi, byl v kómatu, občas mu zaškubalo ve svalech, bylo nabíledni, že umírá. Zeptal jsem se stájníka, jak dlouho už je v tom stavu, ale nevěděl. Chodil s krmením jako vždycky a už koně tak našel. Jenom prý měl předtím silnější křeče ve svalech."
"Co jsi udělal?" zeptal jsem se.
"Neměl jsem tušení, co mu je, a stejně už mu nebylo pomoci. Tak jsem mu odebral vzorky krve a uspal ho navěky."
"A co mu tedy vlastně bylo?"
Ken potřásl hlavou. "Krev měl normální, všechny nálezy normální, možná měl nízkou glukózu, ale..." zarazil se.
"Ale?"
"No, něco nebylo v pořádku. Než si zranil tu šlachu, byl ten hřebeček dobrý, několikrát zvítězil. Jenže s tou šlachou, i kdyby se byla slušně hojila, se dalo očekávat, že už tak dobrý jako předtím nebude. Zeptal jsem se stájníka, jestli je pojištěný, to člověka napadne, ale stájník nevěděl. Tak jsem se zeptal samotného starého Eaglewooda, ale ten prý že mi do toho nic není. A ještě je tu jedna věc. Než mi hřebeček zašel, tak mu najednou stoupla srdeční frekvence a objevily se oto-ky kolem očí."
Odmlčel se. Požádal jsem ho, aby mi to vysvětlil.
"To znamená, že musel dlouho trpět, a dost, než jsem přišel. Začal jsem uvažovat o jedech, o tom, co mohlo způsobit ty křeče, zrychlenou srdeční akci a koma. Pak jsem si řekl, že nechám udělat zkoušky z krevního vzorku ve specializované laboratoři. Stálo to fůru peněz a nakonec se nic nenašlo. Jenže koně jen tak neumírají. Chci říct ne za normálních okolností. Několikrát jsem o tom mluvil s Careym, nakonec se na to pojištění Carey sám zeptal Eaglewooda. Jenže se ukázalo, že majitel koně vůbec nepojistil."
"Tobě se to stejně nezdálo, viď?"
"No byla to záhada. Přemýšlel jsem, jak se asi ten hřebeček choval, než ho stájník našel. Chci říct, že musel být tu noc několik hodin v boxu sám. Jak na tom asi byl, než se dostal do toho konečného, beznadějného stavu. Uvažoval jsem o tom, jestli třeba neměl záchvaty, jako epilepsii. Ten svalový třes těsně předtím než uhynul, to mohly být poslední záchvěvy něčeho hroznýho. Já prostě nesnáším, když koně trpí... Pokud to zvíře trpělo tak, jak jsem si představoval, a pokud to bylo následkem nějakého jedu, byl jsem připravený vynaložit všechny síly, abych zjistil, kdo to udělal, a abych ho pohnal přes soud." Pokrčil rameny. "Samozřejmě jsem nikoho před soud nepohnal, protože jsem nic nemohl vypátrat, ale jednoho rána jsem se vzbudil a aspoň jsem věděl, jak se to stalo. Jsem naprosto přesvědčený, že hřebečka někdo úmyslně zahubil, i když k tomu nenacházím žádný důvod."
"Co ho tedy zabilo?" zeptal jsem se napjatě.
"Inzulín," řekl, "jenže to nemůžu dokázat."
"Inzulín?"
"Ano, koně nemají diabetes prakticky nikdy, to je naprosto výjimečné, takže není důvod dávat koni inzulín. Ale kdybys ho dal a dokonce předávkoval, tak by mu katastrofálně klesl krevní cukr, dostal by se do hypoglykemického šoku, dostal by křeče, pak koma a nezadržitelně by zahynul. Všechny příznaky přesně souhlasily s tím, co jsem pozoroval u toho hřebečka. Začal jsem teda hledat zmínky o inzulínu ve veterinárních kasuistikách, jenže ono toho o normální hladině inzulínu u koní moc není. Protože koně nemají diabetes, tak se tím nikdo nezabývá. Našel jsem ale dost informací, abych příště věděl co v krvi hledat, pokud by nějaké příště nastalo. Zjistil jsem taky, že v Americe takhle někdo zahubil tři, ne-li čtyři dosti…
