37
Houston zavěsil sluchátko zpět do vidlice a vystoupil z proskleného telefonního boxu. Ruce se mu zpotily. Tyhle pařížské masivní telefonní komplexy mu šly na nervy. Jedna skleněná kukaň nalepená na druhou a na druhé straně uprostřed místnosti přijímali úředníci jednoho zákazníka za druhým, většinou to byli turisté, kteří chtěli volat do zahraničí. Hluk v hale Houstona kupodivu těšil, protože si v takovém chaosu připadal bezpečný.
Ještě jednou si prostudoval list papíru, který mu předal Andrews. Tři hrozivě tajemná telefonní čísla, tři telefonáty – Francie, Anglie, Amerika. Ruce se mu nepřetržitě chvěly. Ozvalo se zavrzání a z vedlejšího boxu vyšla Simone. Tvářila se přemýšlivě a vážně.
„Dovolala ses?“ zeptal se. „Mluvila jsi s někým?“
„Ano,“ odpověděla rozpačitě. „Nebylo to ovšem pracoviště, ale soukromý byt v Paříži. LeBlanc. François LeBlanc.“
Houstonovi se nepodařilo zvládnout šok.
„Co se ti stalo?“ vylekala se Simone.
„Počkej, nejdřív mi řekni, co ses dozvěděla. Možná to pro nás nebude mít žádný význam.“
„Nemluvila jsem s ním osobně, pouze se sluhou. Pán není doma.“
„A kdypak se LeBlanc vrátí?“
„To se neví. Před dvěma dny prý nějak nakvap odcestoval služebně na své venkovské sídlo.“
„Před dvěma dny? Ale tehdy mu přece volal tvůj otec!“
„Copak myslíš, že to nevím?“ utrhla se na něj Simone nervózně.
Houston se na ni podíval a vzal ji něžně za ruku. „Uklidni se. Já vím, že je toho na tebe už příliš, ale na mě taky. Oba potřebujeme zjistit pravdu.“
„Musíme najít otce! Jistě se mi snaží zachránit život, pokud volal LeBlancovi. V tom případě mu ale hrozí stejné nebezpečí jako mně –jeho bosové ho začali podezřívat. Přece nemůže stát současně na obou stranách!“
„Myslím, že k němu nemáme daleko,“ konejšil ji Houston.
Simone na něho vrhla úzkostný pohled. „Ty ses dovolal?“
„Je to londýnské číslo a taky soukromý byt. Dotyčný se jmenuje Jules Fontaine, ale rovněž je mimo domov. Prý před dvěma dny odcestoval na neodkladné obchodní jednání.“
„Tady ve Francii?“
„Jo.“
„Pak je otec určitě s ním!“
„Doufejme,“ přikývl Houston. „Hádanka je téměř rozluštěna, zbývá rozlousknout poslední oříšek.“
V Houstonově boxu zazvonil telefon. „To bude New York. Požádal jsem operátora, aby mě spojil, jakmile dokončím první hovor,“ řekl a vrátil se dovnitř se obavami i nadějí, že uslyší hlas svého ztraceného otce.
„Haló?“ zvedl sluchátko. Na druhém konci linky něco zapraskalo, proto raději zvýšil hlas. „Jmenuji se Victor Corrigan,“ představil se. „Někdo zanechal u mé sekretářky vzkaz, abych vám zavolal, nemám ovšem tušení proč. Ten vzkaz je totiž nějaký zmatený.“
„Victor Corrigan? Promiňte, ale to jméno mi nic neříká,“ ozval se nejistý, téměř omluvný ženský hlas. Kolik jí může být? uvažoval horečně Houston. Střední věk a podle přízvuku lepší vrstva. Nejspíš absolventka malé exkluzivní vyšší školy v New England.
„Je mi to nesmírně trapné,“ omlouval se na oplátku Houston, „ale mám novou sekretářku a celý týden mi tady dělá zmatky. Nejspíš ji budu muset propustit.“
„Oh, to snad nebude třeba. Pokud jde o obchodní záležitost, vynasnažím se vám pomoci, ale patrně byste měl raději hovořit s manželem.“
„To bude asi skutečně nejlepší. Mohl bych s ním tedy mluvit?“
„Bohužel, před dvěma dny odcestoval do hor.“
Houstona zaplavila vlna neovladatelného vzrušení. „Pak tedy zavolám jindy. Omlouvám se – ale prosím vás, ještě jeden dotaz, smím-li vás obtěžovat. Ta moje sekretářka je tak nedůsledná… Mohla byste mi říci jméno vašeho manžela? Snad bych si pak mohl ověřit v záznamech, o co vůbec jde. Pak bych možná i sám zjistil důvod, proč –“
„Jistě,“ ozvalo se na druhé straně. „Málokdy mohu být někomu nápomocna. Paul Dassin.“
„Ach, mohlo mě to napadnout podle telefonního čísla –Verlaine Enterprises.“
„Ale vůbec ne. O Verlaine Enterprises jsem nikdy neslyšela. Hawthorne Imports.“
Houston se zamračil. „Oh, moje chyba, občas si je spletu. Už vás nebudu zdržovat. Pozdravte, prosím, Paula. Na jaře je v Rocky Mountains neobyčejně krásně. S …
