21
Vyprávění trvalo hodinu. Recepční přinesl čerstvou kávu a v popelníku se vršily nedopalky. Simone občas doplnila Houstonův unavený hlas dalšími detaily a správce je sledoval zpočátku tázavým pohledem, pak se v jeho očích objevila zvědavost a posléze nevěřícný úžas a šok. Když pochopil, o co s největší pravděpodobností jde, nedokázal skrýt zděšení.
„Máte-li pravdu…“ začal, ale působil dojmem, že snad neunese tíhu skutečnosti, která mu nabourala nedotknutelný pořádek věcí světských. „Ovšem… nevím… myslím si však, že se mýlíte. To přece nemůže být možné. Kristepane, jak se něco takového mohlo stát?“
„Jak a proč?“ zeptal se Houston. „Budeme si muset zkontrolovat vaše písemnosti.“
„To, co hledáte, v nich stejně nenajdete, za to dám krk. Pokud je pravda, co mi tady tvrdíte, tak to v záznamech nenajdete v žádném případě.“
„Máte tady dálnopis?“
Andrews přikývl. „V rádiové ústředně.“
„Dobrá, někde přece ty informace musíme najít,“ řekl Houston, opřel se dlaněmi o stůl a natáhl se k Andrewsovi, který tu momentálně seděl s prázdným výrazem. Pak sešpulil přemýšlivě rty, odhodlaně odsunul židli a svižně vstal. „Pusťme se do práce,“ vyzval své hosty.
Všichni tři pak vyšli z kanceláře, prošli kolem a zamířili ke vzdálenému konci vestibulu, ke dveřím s francouzským a anglickým nápisem VSTUP ZAKÁZÁN.
Andrews potlačil do dveří a pokynul Houstonovi se Simone. Ocitli se v bělostné místnosti s pronikavě bílým světlem. Jedny dveře vedly do prádelny, druhé do opravářské dílny a třetí do telefonní ústředny. Andrews otevřel třetí dveře, kde seděl telegrafista, kromě dálnopisu stálo v místnosti ještě několik objemných přístrojů, které Houston nedokázal identifikovat.
„Jsem téměř hotov,“ řekl.
„Nechápu, proč je pro správu hřbitova potřeba tolik techniky,“ prohodil Houston.
„Poslali nám to asi proto, abychom byli připraveni na třetí světovou válku. Je to všechno nesmysl,“ posteskl si Andrews.
„No vidíte, alespoň dneska svoje zařízení využijete,“ povzbudil ho Houston.
„Jen doufám, že s tím ještě umím zacházet,“ ušklíbl se Andrews, Houstonovi však neunikl záchvěv nejistoty, když zasedal ke klávesnici.
Poťukal na nějaká písmena na klávesnici, přístroj zareagoval a vytiskl je. „Je napojen na evropské ústředí,“ vysvětloval Andrews. „Operátor na druhém konci právě potvrdil, že mě má na příjmu.“ Naťukal další písmena. „Dostal jsem volnou linku do Spojených států.“
Telegraf oznámil: VÁŠ POŽADAVEK POTVRZEN. UVEĎTE DŮVOD. Objevil se otazník.
„Radši napíšu pravdu.“
Houston nervózně přihlížel, jak Andrews vyťukává zprávu: NEKOMPLETNÍ ZÁZNAMY. NUTNÉ INFORMACE K LOKALIZACI HROBU VOJÍNA.
„Podrbou se za uchem, a pokud jim to nebude jasné, posunou zprávu někomu jinému.“
Po krátké pauze telegraf začal psát odpověď: POŽADAVEK POTVRZEN. POSTOUPENO STÁTNÍMU ODDĚLENÍ.
Andrews si mnul bradu. „Čertovsky zapeklitý dotaz,“ usmál se.
„Začněme s povolávacími rozkazy. Musíme zjistit, kam koho přidělili,“ řekl Houston.
Andrews přikývl, napřímil se a opět něco napsal.
„Získali jsme spojení,“ obrátil se k Houstonovi. „Přepojili nás na Spojené státy.“
Houstonovi se vzrušením zrychlil dech.
„Budou nás posouvat sem tam po celé zemi, na všechny možné instance. Nakonec ty záznamy přece jen najdeme.“
Pátrání trvalo asi půl hodiny, když Houston náhle strnul při pohledu na stránku, kde se objevil název města v Indianě, blízko místa jeho pracoviště. „To jsem musel přijet do Francie, abych zjistil účel té vojenské základny,“ kroutil hlavou.
„Tuhle, už to jede,“ kývl Andrews. „Začneme od počátku.“
Houstonovi se sevřelo hrdlo, když Andrews vyťukal jméno: STEPHEN SAMUEL HOUSTON. ZAŘAZENÍ. DRUHÁ SVĚTOVÁ VÁLKA.
Vzápětí přišla odpověď: PROHLEDÁVÁM ZÁZNAMY.
Čekali patnáct, možná dvacet minut, Houstona už od kouře pálilo v krku. „Proč jim to trvá tak dlouho?“ nechápal.
„Byla to velká válka,“ pokrčil rameny Andrews.
Přístroj zavrčel. ODPOVĚĎ NA ZAŘAZENÍ. STEPHEN SAMUEL HOUSTON. Pauza. TŘETÍ ARMÁDA.
„Patton,“ doplnil si Houston vzrušeně.
DRUHÁ INFANTERNÍ DIVIZ…
