7
Vydali se ulicí vydlážděnou malými valouny. Obloha se již zbarvila dooranžova, okolní domy však západ slunce zakrývaly. Houston mhouřil oči do lehkého oparu nad řekou a upíral pohled skrz stromy na vzdáleném konci ulice.
„No, alespoň jsme se pokusili,“ řekla Jan.
Vzal ji za ruku a apaticky přikývl, zabrán do vlastních myšlenek. „Po tom muži se snad slehla zem.“
„V Americe byste řekli, že jste se maximálně snažili, ale příliš mnoho argumentů hrálo proti vám,“ doplnila Simone.
„Musí tu přece být někdo, kdo St. Laurenta zná,“ opakoval zatvrzele Houston.
„Proč si to myslíte?“
Houston se na ni podíval.
„Když válka skončila, hodně obyvatel tohoto kraje bylo natolik otřeseno, že pouhá vzpomínka na prožité hrůzy může být nesnesitelná,“ pokračovala Simone. „Lidé, kteří ztratili domovy, kteří plakali pro rodiče, děti, své druhy, se odešli usadit někam jinam. Jste Američan a stěží to pochopíte. Na vašem kontinentu proběhlo velmi málo válek. Zde, ve Francii, jsme šťastní, když můžeme nějakou dobu žít v míru. Celá staletí naši zemi plenily války.“
Simone se odmlčela, pohled jí posmutněl. „Vzpomeňte si na svoji historii – na válku Severu proti Jihu. Ani jediná farma nezůstala, země byla tak spálená, že po kraji dlouhou dobu ani tráva nerostla. Přijedete do Georgie za sedmatřicet let a hledáte muže zcela všedního jména. Jaké si děláte naděje, že ho najdete? Připadalo by vám divné, kdyby ho ve vesnici nikdo neznal?“
„Musí být nějaká cesta, jak St. Laurenta najít,“ trval na svém Houston.
„To pociťujete tak silnou potřebu mu poděkovat?“
Houston jí téměř prozradil hlavní důvod svého urputného hledání. Náhle se v něm však něco zavřelo, až se sám zarazil. Vysvětlil si to nedostatkem síly vracet se znovu ke vzpomínkám a jitřit city. „Domnívám se, že je to otázka osobní cti,“ dodal jen.
Simone se nechápavě zamračila. „Zítra můžeme zajít na policejní stanici,“ řekla.
„A proč?“ vylekala se Jan.
„Pokud vás neopustí vaše odhodlání.“
Houston se cítil vyčerpán. Oddechl si, když opustili hrbolatou cestu a pokračovali po chodníku naproti parku. Stíny ustoupily a vešli do nádherného zlatého západu slunce, za parkem se nad řekou zvedala narudlá mlha.
„Bože, jako od Cézanna,“ vzdechla Jan.
Tak proč mě stále pronásleduje to chlapecké trápení? lamentoval v duchu Houston. Jsem zde, v nádherném kraji. Jídlo je lahodné, lidé přátelští. Proč si nechávám takhle drásat mysl? Měl bych prožívat přítomný okamžik – to se počítá. A užít si vína. Oh, ano, vína. „Tak už se pojďme napít,“ navrhl. „Povečeříte s námi, Simone?“
„Děkuji, ale musím už za otcem. Potřebuje mě. Byla jsem pryč příliš dlouho. Snad někdy jindy.“
„Zítra?“
„A policie?“
„Myslím, že toho necháme. Pochybuji, že by nám mohli pomoci.“ Jan položila dlaň na manželovu ruku. Houston pocítil úlevu, že ta štrapace končí. „Zaplatím vám. Nevím, jaké máte sazby,“ řekl.
„Nechci od vás nic. Jsem ráda, že jsem se procvičila v angličtině.“
Pochopil, že nemá smysl diskutovat, a navíc byl příšerně unavený. Nechtělo se mu nic. Už nebude dále pátrat. Proč? K čemu by to nakonec bylo? Jen by se rozlítostnil.
Když vešli do hotelu, obrátil se, aby Simone poděkoval, ale už neměl šanci. Mířil k nim svým typickým aristokratickým krokem její otec, štíhlý, v dokonale upraveném obleku, u kapsičky na vestě se mu pohupoval zlatý řetízek. Měřil si je laskavým, veselým pohledem. Když mu Simone vyprávěla, kde všude toho dne byli, zbledl.
„Comment?“ obrátil se k Houstonovi. „Quoi?“ podivoval se poněkud vystrašeně a znepokojeně.
„Pardon?“ nechápal Houston. V žaludku opět ucítil to podivné horko.
„Pierre de St. Laurent?“ opakoval šokovaný starý pán jméno.
„Oui.“
Pak promluvil ke své dceři. Hovořil velmi rychle, takže Houston nezachytil ani slovo. Simone se zamračila.
„Co říkal?“
„Otec říká, že jste mu to měli říci předem. Byl by vám pomohl, varoval by vás a ušetřil by vám spoustu dnešních trablů, i těch, které možná teprve nastanou.“
