25
Řekli mu, že se zhroutil na koberec. Cítil, jak ho na čele pálí odřená kůže, a věřil jim. Všechna příkoří, která jeho tělo v poslední době podstoupilo, ho nakonec dorazila. Spal osmnáct hodin, přesto se cítil vyčerpaný a po probuzení se vůbec nedokázal zorientovat. Ležel opět v Monsardově pokoji, vedle seděla Simone a tentokrát i sám hoteliér.
Nejprve musel uspokojit základní tělesné potřeby a odpotácel se na toaletu a do koupelny. Ve tváři byl bledý. Snažil se vypnout myšlení a oddat se příjemnému pocitu z obyčejného holení, horké sprchy, čistých ponožek a voňavého spodního prádla. Pak si oblékl džínsy a pulovr.
Když se vrátil do pokoje, měl ustláno, ale jeho hostitelé odešli. Dopotácel se k vedlejším dveřím a natáhl krk do obývacího pokoje, kde v krbu praskal oheň. Hodiny na krbové římse ukazovaly čtvrt na devět.
Čtvrt na devět večer.
Jak mohl spát tak dlouho? Ztratil celý den.
Objevila se Simone v modrých šatech, ozdobených úzkým opaskem, a vlasy staženými do ohonu. Modrá barva dodávala jejím tmavým očím ještě větší hloubky.
„Cítíte se lépe?“ usmála se.
„Jsem odpočinutý, ale stejně grogy. A co vy? Když jsem s vámi byl naposled…“
„Už jsem v pořádku. Omlouvám se.“
„Za co? Za to, že jste křičela? Sám jsem měl namále.“
„Doktor mi dal nějaké pilulky. Jsem rozčilená, ale šok už pominul. Je tu pár věcí, které byste měl vědět.“
„Já mám pro vás také nějaké novinky.“
Monsard seděl v klubovce u krbu. Naklonil se, aby podle tónu hádal, co asi probírají.
Houston sledoval Simone, jak koncentruje vůli nepoddat se emocím a hovořit věcně. „Ten muž včera večer…“ začala. „Krev je na okenní římse i na květinovém záhoně pod oknem. Stopa vede zahradou za hotelem a končí u skupiny borovic kousek za městem. Stálo tam auto a byly tam koleje ještě od jednoho vozu.“
Houston se posadil a pevně sevřel okraje židle. „To jsem vám právě chtěl říct. Ten chudák měl ještě dost sil na to, aby před smrtí promluvil. Přiznal se, že to on zavraždil Otce Devereauxe.“
Simone zbledla. „Tak jsem měla pravdu.“
„Neporozuměl jsem všemu, co říkal. Zmínil se o Charónovi a o něčem bílém.“
„To nedává smysl.“
„Vím. Stále to blábolil dokola. Pochopil jsem jen tolik, že poté, co zavraždil kněze, se setkal s mužem, který ho pro ten čin najal.“
„A ten ho ubodal.“
„Přesně tak. Neřekl, co se stalo pak. Museli spolu nejspíš zápasit a podařilo se mu uniknout. Věděl, jak jsou zde v hotelu rozmístěny pokoje, a tak se dostal sem do vaší ložnice, aby se ukryl.“
„Když byl v tak vážném stavu, mohl se pokusit vyhledat lékaře, ne?“
„Jistě by hned zavolal policii. A kromě toho ten nešťastník jistě věřil, že nezemře, a nechtěl se dostat do vězení. Za současných okolností jsem však přesvědčen, že bychom mu mohli pomoci.“
„A vyvázl by se zdravou kůží.“
Houston souhlasně přikývl. „Bohužel všechno skončilo jinak. Já vlastně nevím… Možná blouznil – dostal se do vašeho pokoje a ani nevěděl, kde vlastně je. Ale promluvil. Říkal, že ten Charón ho naposled využil, pak ho zabil, abych ho prý nevypátral a nemohl s ním hovořit.“
„Vždyť jsem to včera říkala – někdo za sebou zametá stopy.“
„A daří se mu to. Zrovna nyní jsme vy i já…“ Houston raději nedomýšlel.
„Jeho nejbližšími cíli,“ doplnila za něj Simone.
Kousl se do rtu.
Monsard se na něco Simone zeptal. Odpověděla mu a starý pán od nich odvrátil zrak plný obav.
„Nebezpečí možná hrozí i Andrewsovi,“ vzpomněl si náhle Houston.
„Volal sem,“ připomněla si Simone.
„Kdy?“ zpozorněl Houston a napřímil se.
„Dnes odpoledne. Podařilo se mu ještě zjistit, že mezi těmi devíti dezertéry nebyl velitel jejich jednotky.“
„Pak tedy žije?“
„Volal mu. Poručík si těch devět mužů, kteří zmizeli, stále dobře pamatuje. Dlouho si lámal hlavu úvahami, co se s nimi vlastně stalo. Víte, tenkrát se odehrály dvě bitvy. Jedna zde a druhá padesát mil severněji.“
Houston přikývl.
„Jde o tu druhou bitvu. Až po ní těch devět vojáků zmizelo,“ řekla Simone.
„Proč potom předstírali, že zahynuli a byli pochováni zde v St. Laurent?“
„Aby o…
