Celá e-kniha N či M? ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
4
Pentlička vstoupila do salónu krátce před večeří a zjistila, že ji už jedna osoba předešla: monumentální paní O’Rocková seděla u okna jako gigantický Buddha.
Zahrnula Pentličku na přivítanou srdečnosti a výřečností.
„Á, kdopak to nepřišel jako paní Blenkensopová! Vidím, že jste jako já; také chodíte ráda včas, abyste si tu chvilku vydechla, než se usadíte v jídelně, však je to také příjemná místnost, zvlášť když je pěkné počasí a okna zůstávají otevřená, takže tu není cítit kuchyně. To mně na těchhle hotýlcích nejvíc vadí, hlavně když mají na plotně cibulku nebo kapustu. Posaďte se tu, paní Blenkensopová, a povězte mi, jak jste užila dnešní krásný den, a jestli se vám Leahampton zamlouvá.“
Paní O’Rocková měla v sobě něco, čím Pentličku děsila i fascinovala. Připomínala obryni lidožroutku z pozapomenutých dávných pohádek. Její rozložitá postava, hluboký hlas, její nezastřený knírek a zarostlá brada, zapadlé jiskrné oči a dojem nadživotní velikosti, jímž na lidi působila — to všechno vyvolávalo představu nadpřirozených bytostí z dětských let. Pentlička odpověděla, že se jí v Leahamptonu jistě bude líbit a že tu bude spokojená.
„Pokud tedy se dá vůbec mluvit o spokojenosti, když člověk ze starostí a strachu ani nevyjde,“ dodala melancholickým hlasem.
„Ale jděte, to si nesmíte tak brát,“ radila jí paní O’Rocková účinlivě. „Vaši synáčkové rozmilí se vám vrátí živí a zdraví. Docela jistě. Neříkala jste, že jeden z nich je u letců?“
„Ano, Raymond.“
„A ten je teď ve Francii nebo v Anglii?“
„Momentálně je v Egyptě, ale posledně mi psal — tedy nenapsal to přímo, ale domluvili jsme si takový zvláštní dorozumívací způsob, víte, jak to myslím — jisté věty znamenají jisté věci. To se přece smí, ne?“
Paní O’Rocková bez váhání přitakala.
„Samosebou. Jako matka na to máte právo.“
„Viďte? Mám prostě pocit, že musím vědět, kde právě je.“
Paní O’Rocková zakývala hlavou jako Buddha.
„Chápu vás, moc dobře vás chápu. Kdybych já měla syna na frontě, klamala bych cenzora právě tak, to mi věřte. A co ten druhý chlapec, ten námořník?“
Pentlička ochotně zarecitovala legendu o Douglasovi.
„Víte,“ končila, „jsem bez těch tří chlapců jako bezruká. Ještě nikdy neodjeli z domova všichni naráz. Chovají se ke mně tak báječně! Mám dojem, že ve mně vidí spíš kamarádku než matku.“ Rozpačitě se zasmála. „Někdy jim musím dočista vyhubovat a poručit jim, aby si vyšli sami, beze mne.“
(„To ze sebe dělám pěknou semetriku,“ pomyslela si v duchu Pentlička.)
Nahlas pokračovala:
„Opravdu jsem nevěděla, co si počít a kam se vrtnout. Nájemní smlouva na můj dům v Londýně právě vypršela, nepřipadalo mi dvakrát moudré ji obnovovat, a tak jsem si řekla, že kdybych se odstěhovala někam, kde je klid a dobré vlakové spojení —“ Odmlčela se.
Buddha znovu přitakal.
„Úplně s vámi souhlasím. Co dneska v Londýně? Jak je tam smutno! Žila jsem tam hezkých pár let. Dělala jsem do starožitností, víte? Možná že jste znala můj obchod na Cornaby Street v Chelsea. Na štítě stálo jméno Kate Kellyová. Mívala jsem takové krásné věci — bože, to byly věci! — hlavně sklo, waterford, cork — krásné svícny, křišťálové lustry, broušené mísy a tak podobně. Vedla jsem i cizí značky. A menší kusy nábytku — nic velkého — jen malé dobové věci — hlavně ořech a dub. Vybrané zboží — však jsem také měla pár nóbl zákazníků. Co se dá dělat, jednou je válka a tohle všechno musí stranou. Můžu mluvit o štěstí, že jsem se toho zbavila s poměrně malou ztrátou.“
Pentličce se vynořila v hlavě matná vzpomínka. Krám nacpaný sklem, že se sotva dalo projít, sonorní, vemlouvavý hlas, velitelská, statná žena. Ano, určitě tam někdy zašla.
Paní O’Rocková vykládala dál.
„Nemám v povaze pořád lamentovat jako někdo — a mohla bych na ně prstem ukázat. Například pan Cayley — to jsou samé šály a plédy a věčné nářky, že se mu podnik zruinuje. To se ví, že se zruinuje, vždyť je válka — a z jeho manželky nevypáčíte kloudné slovo ani heverem. A ta mladá panička, ta Sprootová, ta zas pořád jen manžel sem, ma…
