N či M? (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

13

Třebaže Pentlička uléhala v optimistickém rozpoložení, protrpěla si prudkou reakci v oněch hodinách k ránu, kdy člověk už nemůže spát a jeho morálka klesá na nejnižší bod.

Rozveselila se však, když sešla dolů k snídani a spatřila u svého talíře dopis adresovaný pracně doleva nakláněným rukopisem.

Nebyla to zpráva od Douglase, Raymonda ani Cyrila, ani jiná krycí korespondence, která jí přesně docházela a která tentokrát pozůstávala jen z barvotiskové pohlednice s pejskem a několika načmáranými řádky: „Nezlob se, že jsem se neozvala dřív. Mám se dobře. Tvá Maudie.“

Pentlička odsunula pohlednici stranou a roztrhla psaní.

 

Drahá Patricie,

tetinka Grácie je na tom bohužel velmi špatně. Lékaři sice přímo neřekli, že je to beznadějné, ale obávám se, že se blíží konec. Chceš-li se s ní rozloučit, myslím, že bys měla okamžitě přijet. Kdybys stihla vlak v 10.20 do Yarrowu, čekal by na Tebe jeden známý s červeným autem.

Těším se, že Tě zase uvidím, i když to bude při tak smutné příležitosti.

Tvá

Běla Pentleyová

 

Pentlička div že hlasitě nezajásala. Zlaté bílé pentle!

S jistými nesnázemi nasadila truchlivý výraz — zhluboka si povzdechla, když dopis odkládala.

Sdělila jeho obsah dvěma účastným posluchačkám, které měla právě při ruce, paní O’Rockové a slečně Mintonové, přičemž se výmluvně rozpovídala o charakteru tetičky Grácie, jakou měla nezlomnou chuť do života, jak se vůbec nebála náletů a nebezpečí, až nemoc podlomila její síly. Slečna Mintonová projevila zvědavost, čím tetička Grácie vlastně trpěla, a poutavě porovnala její neduhy s nemocemi své sestřenice Seliny. Pentlička zaváhala mezi vodnatelností a cukrovkou, trochu se zapletla v podrobnostech, až nakonec našla východisko v ledvinových komplikacích. Pani O’Rockovou živě zajímalo, přinese-li smrt staré dámy Pentličce nějaké peněžité dědictví, a dozvěděla se, že Cyrila mívala tetička odjakživa ze všech pravnuků nejraději a nadto byla jeho kmotrou.

Po snídani zatelefonovala Pentlička ke krejčímu a oznámila mu, že dnes odpoledne nemůže přijít na zkoušku sukně a kabátu, načež vyhledala paní Perennovou a sdělila jí, že se musí na den či dva vzdálit.

Paní Perennová jí konvenčně projevila soustrast. Zdála se dnes ráno unavená a vypadala ustaraně a usouzené.

„Pořád jsme se ještě nic nedozvěděli o panu Meadowesovi,“ pravila. „To je ale podivné, viďte?“

„Jsem přesvědčená, že ho potkalo nějaké neštěstí,“ povzdychla si paní Blenkensopová. „Však jsem to hned povídala.“

„O nějakém neštěstí by nás už přece bylí touhle dobou zpravili, paní Blenkensopová.“

„A jak si to tedy vysvětlujete?“ zeptala se Pentlička.

Paní Perennová potřásla hlavou.

„Opravdu nevím, co si o tom mám myslet. Jistě nikam neodešel z vlastní svobodné vůle. Přece by nám už byl vzkázal.“

„Tomu říkám poťouchlé klepy,“ prohlásila Pentlička procítěně. „Divím se majorovi Bletchleymu, že je může šířit. Ne, jestli se nestalo nějaké neštěstí, pak musel ztratit paměť. Myslím, že se takové případy stávají častěji, než se obecně předpokládá, a zvlášť v těžkých dobách, jaké na nás teď dolehly.“

Paní Perennová přitakala. Stiskla rty a zatvářila se pochybovačně. Vrhla na Pentličku rychlý pohled.

„Uvažte ale, paní Blenkensopová,“ řekla, „že vlastně pana Meadowese ani pořádně neznáme.“

Pentlička se na ni utrhla: „Jak to myslíte?“

„Prosím vás, nemějte mi to za zlé. Já sama tomu vůbec nevěřím.“

„A čemu nevěříte?“

„Těm řečem, co kolují.“

„Jakým řečem? Já nic neslyšela.“

„No — víte — možná že se o tom před vámi nikdo nezmínil. Nevím vlastně, jak to vzniklo. Mám dojem, že s tím přišel pan Cayley. Byl to ovšem dost podezřelý člověk, nemyslíte?“

S vynaložením velké trpělivosti se Pentlička ovládla.

„Povězte mi to, prosím vás,“ řekla.

„Zaslechla jsem jen takovou narážku, více, něco v tom smyslu, že by snad pan Meadowes mohl být nepřátelský agent — ve spojení s tou strašlivou pátou kolonou.“

Pentlička vložila veškeré pobouření, jakého by paní Blenkensopová byla schopna, do rozhořčeného:

„V životě jsem neslyšela větší nesmysl!“

„Viďte. Já tomu také nevěřím. Pan Meadowes se ovšem dost často ukazoval s tím mladým Němcem — a pokud vím, vyptával se ho podrobně na chemické procesy v továrně — a tak si lidé myslí, že třeba spolupracovali.“

Pentlička řekla:

„A co vy, paní Perennová — vy jste také přesvědčená, že Carl je špión?“

Viděla, že po tváři druhé ženy přeběhl křečovitý záchvěv.

„Byla bych moc ráda, kdybych o tom mohla pochybovat.“

Pentlička řekla soucitně:

„Chudinka Sheila…“

Paní Perennové se zaleskly oči.

„Může jí to srdce utrhnout. Má děvečka zlatá, proč to muselo takhle dopadnout? Proč se nemohla zamilovat do někoho jiného?“

Pentlička potřásla hlavou.

„To už se stává.“

„Máte pravdu.“ Její slova zazněla temně a hořce. „Vždycky se stane něco, co vás zdrtí… Nevyhnete se smutku a hořkosti a prachu a popelu. Mám už dost té krutosti, té nespravedlnosti, která vládne světem. Chtěla bych ho rozbít a zničit — abychom všichni začali znovu a při zemi, bez nařízení a zákonů a nadvlády jednoho národa nad druhým. Chtěla bych —“

Přerušilo ji odkašlání. Hluboké hrdelní odkašlání. Paní O’Rocková stanula ve dveřích, jejichž rám svou mohutnou postavou zcela vyplnila.

„Neruším?“ zeptala se.

Jako když se houba mihne po tabuli, tak zmizely všechny stopy rozčileného výbuchu z tváře paní Perennové a zanechaly za sebou jen mírný, ustaraný obličej majitelky penziónu, která má trápení se svými hosty.

„Ale vůbec ne, paní O’ocková,“ pravila. „Právě jsme hovořily o tom, co se asi stalo s panem Meadowesem. Není to zvláštní, že po něm policie nenašla sebemenší stopu?“

„Kdepak policie!“ ušklíbla se paní O‘’Rocková s pohotovým opovržením. „Copak ti někdy něco svedou? Vůbec nic, ale vůbec nic. Nanejvýš tak ještě najdou ztracené auto nebo sekýrujou lidi, že si včas nezaplatili daň ze psa.“

„Co o tom případu soudíte vy, paní O’Rocková?“ zeptala se Pentlička.

„Už jste slyšela, co se tu šíří za řeči?“

„Ze to byl fašista a nepřátelský agent — ano, slyšela,“ odvětila Pentlička chladně.

„Dost možná, že to nejsou jenom plané dohady,“ podotkla paní O’Rocková přemítavě, „protože mě ten člověk od začátku zajímal. Často jsem ho pozorovala, víte?“ Usmála se přímo na Pentličku a jako vždy měl v sobě její úsměv cosi temného a hrozivého — jako když se usměje obryně z pohádky. „Nevypadal jako penzista, který nemá co dělat. Mám-li vyjádřit svůj dojem, pak bych řekla, že vypadal jako člověk, který sem přijel za určitým cílem.“

„A když na policii něco vytušili, zmizel, je to tak?“ zeptala se Pentlička.

„Vyloučené to není,“ pravila paní O’Rocková. „Jak se na to díváte vy, paní Perennová?“

„Já nevím,“ povzdechla si paní Perennová. „Je to hrozně nepříjemná věc. Těch řečí, co kolem toho bude!“

„Ale jděte! Řeči vám neuškodí. Všichni sedí spokojeně na terase a dumají a kombinují. Nakonec usoudí, že ten tichý, nevýbojný člověk nás hodlal jednou v noci, až budeme spát, vyhodit do povětří.“

„Neřekla jste nám, co si o tom doopravdy myslíte.“

Paní O’Rocková se usmála stejně výhružným úsměvem.

„Myslím si, že ten člověk je někde v bezpečí — docela v bezpečí…“

Pentlička si pomyslela:

„Říká to, jako by znala pravdu… Ale on není vůbec tam, kde si myslí.“

Odešla do svého pokoje, aby se připravila na cestu. Betty Sprootová vyběhlá z ložnice manželů Cayleyových s šibalským úsměvem a rošťáckou radostí v očích.

„Copak jsi to provedla, lištičko?“ zeptala se Pentlička.

Betty se zakuckala smíchem.

„Kohoutek a slepička…“

Pentlička zarecitovala:

„Leží tam v oboře, nožky má nahoře…“ Popadla Betty a vyzdvihla ji vysoko nad hlavu. „Bojím se, bojím, že mi umře!“ A položila ji na koberec.

V tom okamžiku se objevila paní Sprootová a odvedla si Betty, aby ji ustrojila na procházku.

„Hledej?“ řekla Betty nadějně. „Hledej?“

„Teď si nemůžeš hrát na schovávanou,“ řekla paní Sprootová.

Pentlička se vrátila do pokoje a narazila si klobouk. (Taková otrava, že musí nosit klobouk — Pentlička Beresfordová chodila prostovlasá, ale Patricia Blenkensopová by určitě klobouky nosila, usoudila Pentlička.)

Všimla si, že někdo srovnal klobouky na poličce jiným způsobem. Prohlížel snad někdo její pokoj? Bůh s ním. Nemohl najít nic, co by se dalo paní Blenkensopové vytknout.

Narafičila dopis od Běly Pentleyové nápadně na toaletní stolek, sestoupila se schodů a vyšla z domu.

Bylo právě deset hodin, když otevírala vrátka. Má spoustu času. Zahleděla se na oblohu a přitom stoupla do tmavé kaluže u plotu, ale zřejmě to nepostřehla a vykročila.

Srdce jí v těle tlouklo jako zběsilé. Zvítězí — zvítězí — teď už zvítězí.

 

Yarrow byla malá zastávka v polích; vesnice ležela kus cesty dál.

Za staniční budovou čekalo auto. Řídil je hezký mladík. Dotkl se štítku čepice Pentličce na pozdrav, ale nezdálo se, že je to pro něho běžné gesto.

Pentlička kopla nedůvěřivě do zadní pneumatiky.

„Není podhuštěná?“

„Nemáme to daleko, milostivá.“

Přikývla a nasedla.

Nezamířili k vesnici, ale k dunám. Auto vyšplhalo do kopce a pak zabočilo na polní cestu, která se příkře svažovala do hluboké rozsedliny. Ze stinného lesního podrostu jim vyšla vstříc mužská postava. Auto zastavilo, Pentlička vystoupila a setkala se s Antonym Marsdonem.

„Pan Beresford je živ a zdráv,“ vychrlil ze sebe. „Včera jsme ho objevili. Naši protivníci ho zajali a z vážných důvodů zůstane, kde je, asi ještě dvanáct hodin. Cekáme totiž na jistém místě malou loď a moc rádi bychom ji dostali. Proto se tam pan Beresford zdrží — nechceme se prozradit.“

Pohlédl na ni úzkostlivě. „Jistě to chápete, viďte?“

„Samozřejmě!“ Pentlička zírala na plachtovinu, zvláštním způsobem smotanou a zpola skrytou mezi stromy.

„Nic se mu nemůže stát,“ pokračoval mladík s důrazem. „Ovšemže se Tommymu nic nestane,“ řekla Pentlička netrpělivě. „Nemusíte se mnou mluvit, jako bych byla dvouletá. Jsme oba hotovi něco riskovat. Copak je to támhle?“

„To je —“ mladík zaváhal, „právě to, oč jde. Mám rozkaz učinit vám jistý návrh. Ale — tedy, upřímně řečeno, moc se mi do toho nechce. Přece jen —“

Pentlička ho zpražila chladným pohledem.

„Pročpak se vám do toho nechce?“

„Kristepane — jste přece Debořina matka. Nevím, co by mi Debinka řekla, kdyby — kdyby —“

„Kdybych přišla o kejhák?“ zeptala se Pentlička. „Na vašem místě bych o tom před ní pomlčela. Pravdu měl ten, kdo první řekl, že vysvětlovat je velká chyba.“ Pak se na něho laskavě usmála.

„Vím přesně, jak se na to díváte, chlapče milá. Když vy nebo Deborah a vůbec mladí lidé něco riskují, je to v pořádku, ale starší lidi je třeba chránit. To je velký nesmysl, protože má-li se něco stát, ať se to raději stane těm starším, kteří už prožili nejlepší léta svého života. Každopádně na mě přestaňte hledět jako na tu posvátnou osobu, Debořinu matku, a povězte mi, jaká nebezpečná a nepříjemná práce mě čeká.“

„Poslyšte,“ prohlásil mládenec nadšeně, „řeknu vám, že jste ohromná, prostě ohromná.“

„Nechte si komplimenty,“ řekla Pentlička. „Mám o sobě dost vysoké mínění, takže mě v tom nemusíte podporovat. Oč vlastně přesně jde?“

Tony se rozmáchl a ukázal na hromadu zmačkané látky. „Tohle jsou zbytky padáku,“ pravil. „Aha,“ řekla Pentlička. Oči jí zajiskřily. „Měli jsme tu ojedinělý seskok,“ pokračoval Marsdon. „Naštěstí jsou v místní protiletecké ochraně šikovní lidé. Zjistili seskok a chytli ji.“

„Ji?“

„Ano, ji. Ženu v ošetřovatelské uniformě.“

„Škoda, že nebyla přestrojena za jeptišku,“ podotkla Pentlička. „Existuje přece tolik vtipů o tom, jak jeptišky platí jízdné v autobuse svalnatou, zarostlou rukou.“

„Tohle ale nebyla jeptiška a nebyl to přestrojený muž. Byla žena středních let, nevysoké postavy, tmavovlasá, štíhlá.“

„Krátce a dobře,“ pravila Pentlička, „tak trochu můj typ?“

„Uhodila jste hřebík na hlavičku,“ řekl Tony.

„A dál?“

Marsdon řekl zvolna:

„Dál to záleží na vás.“

Pentlička se usmála. Prohlásila:

„Já jsem pro. Kam půjdu a co tam udělám?“

„Poslyšte, paní Beresfordová, vy jste ale doopravdy jedna z tisíce. To nemáte vůbec nervy?“

„Kam půjdu a co tam udělám?“ opakovala Pentlička netrpělivě.

„Můžu vám předat bohužel jen kusé instrukce. V kapse u té ženy se našel kousek papíru a na něm stálo německy: ‚Pěšky do Leatherbarrowu — na východ od kamenného kříže. Ulice Svatého Asalpha č. 14. Dr. Binion.‘“

Pentlička vzhlédla. Na vrcholu nedalekého kopce stál kamenný kříž.

„To je on,“ pravil Tony. „Ukazatele byly ovšem odstraněny. Ale Leatherbarrow je dost velké město, a půjdete-li na východ od kříže, nemůžete je minout.“

„Jak je to daleko?“

„Nejméně pět mil.“

Pentlička se lehce ušklíbla.

„Malá zdravotní procházka před obědem neuškodí. Doufám, že mě doktor Binion pozve na oběd, až se dostavím.“

„Umíte německy, paní Beresfordová?“

„Jen tak, co člověk potřebuje v hotelu. Budu muset trvat na angličtině — řeknu, že mám přísně zakázáno promluvit německy.“

„Je to strašně riskantní,“ řekl Marsdon.

„Nesmysl. Kdo by mohl vytušit, že došlo k záměně osob? Anebo ví každá bába široko daleko, že tu někdo seskočil?“

„Ti dva z civilní protiletecké obrany, kteří přinesli hlášení, jsou ještě u policejního náčelníka. Nechceme riskovat, že by se holedbali svými zásluhami před kamarády.“

„A že by to byl viděl někdo jiný — nebo o tom slyšel?“

Tony se usmál.

„Drahá paní Beresfordová, nemine den, aby se někde nevykládalo, že někdo viděl parašutistu nebo dva, tři, čtyři až sto seskoků!“

„To máte asi pravdu,“ přitakala Pentlička. „Pusťme se tedy do díla!“

Tony řekl:

„Máme tu pro vás věci — a vzali jsme s sebou jednu policistku, která je dobrá maskérka. Pojďte se mnou.“

Kousek dál stála mezi stromy polozbořená chata. Ve dveřích na ně čekala cílevědomá žena středních let.

Prohlédla si Pentličku a přikývla na souhlas.

V chatě usedla Pentlička na bednu a podrobila se odbornému zásahu. Konečně pracovnice poodstoupila, spokojeně pokývla hlavou a poznamenala:

„Prosím, řekla bych, že se nám to docela povedlo. Co o tom soudíte, pane Marsdone?“

„Báječné,“ pochválil ji Tony.

Pentlička vztáhla ruku po zrcadle, které jí žena podávala. Prohlédla se pozorně a div že údivem nevykřikla.

Její obočí dostalo jiný tvar a tím se změnil celý výraz obličeje. Kousky leukoplastu, skryté pod kadeřemi sčesanými přes uši, jí napjaly pleť a pozměnily rysy. Kousíček tělové hmoty, přilepený na nose, dodal Pentličce nečekaně orlí profil. Po obratném nalíčení vypadala o několik let starší, okolo úst jí naskočily hluboké vrásky. Vypadala samolibě a trochu přihlouple.

„Jste ohromně šikovná,“ prohlásila Pentlička s obdivem. Nesměle se dotkla svého nosu.

„Musíte opatrně,“ poučila ji policistka. Vytáhla dva tenké gumové plátky. „Myslíte, že byste to vydržela, kdybych vám tím vycpala tváře?“

„Co mám dělat,“ poznamenala Pentlička chmurně.

Vložila si je do úst a opatrně zahýbala čelistmi.

„Není to ani tak protivné,“ musela uznat.

Tony taktně opustil chatrč, zatímco se převlékla ze svých šatů do ošetřovatelské uniformy. Padla jí docela obstojně, jen v ramenou jí byla trochu těsná. Nakonec korunoval její novou podobu tmavomodrý čepec. Hranaté, důkladné boty však odmítla.

„Když už musím ujít pět mil, nechám si na to vlastní boty.“

Oba uznali, že to bude rozumnější — zvlášť když Pentlička přišla v tmavomodrých polobotkách, které se k sesterské uniformě dobře hodily.

Nahlédla zvědavě do tmavomodré kabelky — pudr — žádná rtěnka — dvě libry a čtrnáct a půl šilinku v anglické měně, kapesník a legitimace na jméno Freda Eltonová, Manchesterská ul. 4, Sheffield.

Pentlička si přendala vlastní pudr a rtěnku a povstala, připravena vyrazit.

Tony Marsdon odvrátil hlavu. Řekl zastřeným hlasem:

„Připadám si jako gauner, že vás do toho pouštím.“

„Chápu vaše pocity.“

„Když je to ale tak strašně důležité, abychom měli aspoň trochu představu, kam má být útok zaměřen a jak bude veden!“

Pentlička ho poplácala po paži.

„Nedělejte si starosti, chlapče. Věřte tomu nebo ne, ale mě to náramně baví.“

Tony Marsdon zopakoval své předchozí prohlášení:

„Vy jste prostě ohromná!“

 

Pentlička stanula poněkud unavená před číslem 14 v ulici Svatého Asalpha a zjistila, že doktor Binion je zubař a nikoli lékař.

Pohlédla poočku na Tonyho Marsdona. Seděl v elegantním automobilu před jedním domem kousek dál v ulici.

Usoudili, že bude nezbytné, aby Pentlička došla do Leather—barrowu pěšky přesně podle instrukcí, jelikož to někdo mohl postřehnout, kdyby ji tam byli odvezli autem.

Nad pobřežím skutečně také přelétla dvě nepřátelská letadla, zakroužila v nízkém letu, než se vzdálila, a mohla docela dobře zahlédnout osamělou postavu v ošetřovatelské uniformě, kráčející krajinou.

Tony s policejní asistentkou odjeli opačným směrem a dostali se do Leatherbarrowu velikou oklikou, než zaujali své stanoviště v ulici Svatého Asalpha.

Scéna byla připravena.

„Dveře do arény se otvírají,“ zašeptala si Pentlička. „Vchází jedna křesťanka do jámy lvové. Nu, aspoň mi nikdo nemůže předhazovat, že vedu nudný život.“

Když přecházela ulici a tiskla zvonek, uvažovala, jak dalece se asi Deboře tenhle mládenec líbí.

Otevřela jí starší žena s pasivním venkovským obličejem — nevypadala na Angličanku.

„Je pan doktor Binion doma?“ zeptala se Pentlička.

Žena si ji pomalu prohlédla od hlavy až k patě.

„Vy Jste asi ošetřovatelka Eltonová, že?“

„Ano.“

„Půjdeme do ordinace k panu doktorovi.“

Ustoupila a za Pentličkou zapadly dveře. Shledala, že se octla v úzké chodbě s linoleem na podlaze.

Služebná ji vedla do schodů a v prvním patře jí otevřela jedny dveře.

„Prosím čekejte. Pan doktor přijde k vám.“

Odešla a zavřela za sebou dveře.

Byla to docela obyčejná zubařská ordinace — chorobopisy vypadaly staré a zaprášené.

Pentlička se podívala na zubařské křeslo a usmála se při pomyšlení, že tentokrát v ní nevzbuzuje obvyklý děs. Prožívala sice do značné míry podobný pocit, jaký člověk mívá u zubaře, ale tentokrát z docela jiných příčin.

Každou chvíli se otevřou dveře a vejde „doktor Binion“. Kdo bude doktor Binion? Cizí člověk? Nebo někdo, koho už viděla? Bude-li to ten, o němž tuší, že —

Dveře se otevřely.

Nevešel člověk, jehož Pentlička podezírala, ale někdo, o kom by ji to bylo v životě nenapadlo.

Vešel velitel Haydock.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024