III.
Jednoho horkého zářijového rána - pět týdnů po Gildině zatčení - začalo v napjaté, vzrušené atmosféře soudní přelíčení.
Těch pět týdnů jsem prožíval v obavách, ale jak dny ubíhaly a policie se u mých dveří neobjevovala, začal jsem nabývat jistotu, že se jim nepodařilo odhalit náš výlet do italské restaurace a tedy ani náš poměr - věděl jsem, že by si jistě nenechali ujít příležitost a dodali tuto informaci do novin, takže by naše fotografie křičely z prvních stránek všech plátků.
Jako jednoho z hlavních svědků obžaloby mě během úvodních jednání drželi v místnosti pro svědky mimo soudní sál.
Spolu se mnou tady byli i další svědkové: Delaneyho mexická služka Maria, šerif Jefferson, Doc Mallard, lékárník, který Gildě prodával kyanid a tlustý muž s důležitým výrazem, kterého jsem neznal a který se s nikým nebavil.
A ještě tu byl policista, který hlídal, abychom mezi sebou nekomunikovali.
Všiml jsem si, jak je chudák starý Doc roztřesený a nejistý, a jak ztratil všechnu svoji aroganci.
Jefferson se tvářil zachmuřeně. Při vstupu mi jen kývl na pozdrav a potom se pečlivě vyhýbal mému pohledu. Nedivil jsem se mu. Věděl jsem, že tuší, že mám s Delaneyho smrtí něco společného a že mám také velkou zásluhu na jeho nuceném odstoupení z úřadu.
Do soudní síně mě povolali teprve v půl třetí: přede mnou šli Doc Mallard, Jefferson a lékárník.
Před odchodem jsem zaujal pevný postoj.
Už šest týdnů jsem Gildu neviděl a měl jsem na paměti Kuntovo varování.
Na chodbě jsem se zeptal policisty na dosavadní průběh líčení.
“Ten Maddox!” zvolal obdivně. “Počtvrté stojí proti Lowsonovi Kuntovi a zdá se, že mu to počtvrté vyjde. Měl jste slyšet jeho řeč. Když začal probírat své statistiky a své instinkty, porotci od ní začali odvracet pohledy. To je vždycky špatné znamení.”
Vstoupil jsem do soudní síně, po Gildě jsem se však nedíval. Teprve když jsem složil přísahu jsem zabloudil pohledem jejím směrem.
Srdce mi úplně poskočilo, když jsem spatřil její bledé, strhané rysy. Ale přesto vypadala překrásně. Nikdy ještě nebyla tak půvabná a já toužil po jejím objetí.
Ale ani se na mě nepodívala, a to zabolelo. Nehybně seděla vedle Kunta a strnulým pohledem hleděla na své ruce.
Pohlédl jsem na porotu. Vypadali nepříjemně: tři ženy, zbytek muži. Přesunuli své znuděné pohledy na mě.
Okresní prokurátor povstal a začal mě vyslýchat ohledně Delaneyho televizoru.
Vyprávěl jsem, jak jsem ho našel a proč jsem usoudil, že zemřel následkem výboje elektrického proudu.
Potom mě prokurátor propral ohledně mého domnělého nálezu sklenice.
Porotci v tomto bodě odložili své znuděné masky a pozorně naslouchali.
“Myslím, že jste s panem Harmasem provedli jistý experiment,” říkal prokurátor, “související se sejmutím zadního krytu televizoru. Mohl byste porotě povědět, pane Regane, něco bližšího?”
“Pan Harmas měl zřejmě dojem, že vzhledem ke svému ochrnutí nemohl Delaney dosáhnout na spodní pár šroubků, které fixovaly zadní kryt ke skříňce,” začal jsem. “Snažil jsem se proto odšroubovat tyto šroubky z Delaneyho invalidního křesla a jen tak tak jsem na ně dosáhl.”
“A není pravda,” pokračoval prokurátor, “že když jste byl připoutaný ke křeslu, nedosáhl jste na ně vůbec? A že jste ani nemohl sebrat šroubovák z podlahy?”
“To je pravda,” odpověděl jsem a musel jsem se přemáhat, abych se neohlédl na Gildu.
Prokurátorovi to však ještě nestačilo. Několikrát se mnou ještě jinými otázkami zdlouhavě přetřásal celý experiment a vtloukal tak porotcům do hlavy, že Delaney opravdu nemohl sejmout zadní kryt ani sebrat šroubovák z podlahy.
Konečně usoudil, že už to stačí, a vrátil se na své místo.
“Dobrá, pane Regane, to je všechno,” uzavřel svůj výslech a pohlédl na Hunta.
Hunt se ani neobtěžoval, aby vstal ze svého křesla, a jenom poznamenal, že prozatím nemá ke mně žádných otázek a že mě předvolá později.
Takže jsem musel strávit další hodinu v dusné místnůstce pro svědky - tentokrát sám.
Od policisty, který mě sem eskortoval, jsem se dozvěděl, že po mně p…
