TŘETÍ KAPITOLA
I.
Vrátil jsem se do chaty, oblékl si pyžamo a lehl jsem si na postel.
Vražda!
O zabití Delaneyho jsem vůbec nepochyboval. Když jsem dospěl k tomuto řešení, jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen, který mě předtím nemilosrdně drtil. Cítil jsem se jako znovu narozený.
A tak jsem tam tak ležel a promýšlel to -jak ho zabít a vyváznout z toho.
Tolik lidí už se zaobíralo takovými myšlenkami - jak někoho bezpečně a beztrestně zavraždit. A téměř všichni učinili nakonec nějakou osudnou chybu a doplatili na to.
Nesmím udělat žádnou chybu, pomyslel jsem si. Dokud si nebudu naprosto jistý, že ho budu moci zabít a vyváznout z toho, nesmím nic podnikat.
Poháněly mě výhody, které by pramenily z jeho smrti. Gilda by byla volná a byla by moje. Delaneyho peníze by dostala Gilda a s ní i já. Mohli bychom spolu začít nový život. S těmi penězi bych dosáhl ohromných úspěchů.
Disponoval jsem potřebnými znalostmi, dovednostmi i zkušenostmi, ale bez základního kapitálu jsem neměl šanci.
Kdybych jen byl schopen vymyslet způsob, jak ho bezpečně zabít, aby nikdo nepojal ani podezření, že je to moje práce, odměnil by mě nový, vzrušující život - a nejen mě, ale i Gildu.
Nebylo to však vůbec jednoduché. Delaney se nikdy nevzdaloval z chaty, takže bylo nutné vraždu provést tam.
Muselo by to být v době, kdy by byla Gilda na nákupu v Glyn Campu. Z těchto důvodů byla pevně určena i doba činu.
Muselo se to stát v pátek mezi půl desátou, kdy Gilda vyjížděla na předvíkendový nákup, a polednem, kdy se z něj vracela. Tedy za bílého dne. Tím to celé bylo obtížnější a nebezpečnější. Přestože byla silnice kolem chaty Blue Jay užívána jen zřídkakdy, občas se sem někdo zatoulal a mohl by mě tedy spatřit přijíždět nebo odjíždět. Navíc jsem musel myslet na služebnou Marii, která bývá dopoledne v chatě. Bude to třeba narafičit tak, aby tam v inkriminovanou dobu nebyla.
Ať už bych měl svůj plán provést jakkoli, musel jsem si být absolutně jistý, že nevrhne ani sebemenší podezření na Gildu. I já sám budu muset mít neprůstřelné alibi pro případ, že by se policie dozvěděla o našem poměru.
Považoval jsem to sice za málo pravděpodobné, ale vždycky existuje možnost, že nás někdo viděl spolu v italské restauraci na Hermosa Beach, a jakmile by se vražda dostala na přední stránky novin, mohl by to oznámit policii. Bude to muset být dokonalá vražda. Pokud bych měl skončit v plynové komoře, neměla by smrt Delaneyho žádný význam.
Mám-li ho zabít, chci za to dostat Gildu a jeho peníze.
Připadalo mi to jako neřešitelný problém, i když jsem si lámal hlavu polovinu noci.
K myšlence jak na to mě musel přivést sám Delaney.
Následujícího rána, když už jsem byl skoro na odchodu, se rozdrnčel telefon.
Zvedl jsem sluchátko.
Byl to Delaney.
“To jste vy, Regane?”
Nemohu ani popsat své pocity, když jsem zaslechl jeho hlas.
“Ano,” odpověděl jsem.
“Mohl byste sem přijet?” zeptal se. “Musím vám něco říci. Bral bych to od vás jako laskavost.”
V duchu se mi začaly okamžitě míhat výjevy předešlého dne: Delaney dává Gildě tvrdý úder a ta se kácí na zem, z tváře jí kape krev na koberec.
Dnes je pátek. Gilda tam nebude. Měl jsem však silné nutkání prohlédnout si znovu muže, kterého jsem se chystal zavraždit.
“Dobře, pane Delaney. Přijedu.”
K chatě Blue Jay jsem dorazil v půl desáté.
Delaney seděl na verandě se sklenicí whisky v ruce. V obličeji byl rudý a oči se mu leskly více, než je zdrávo.
“Posaďte se, Regane,” vybídl mě a pokynul k nejbližšímu křeslu. Potom vytáhl balíček cigaret a nabídl mi. “Zakuřte si.”
Vzal jsem si cigaretu a usadil jsem se. Pohled na něho - na muže, kterého jsem chtěl zavraždit, mi naháněl hrůzu.
Opřel se pohodlně ve svém křesle.
“Chci se vám omluvit. Stydím se za tu nechutnou včerejší scénu. Byl jsem opilý.” Upil ze své sklenice trošku whisky a pokračoval: “Není zrovna příjemné zjistit, že je vám vaše žena nevěrná, a já jsem to trochu nezvládl.”
“Nemusíte se mi omlouvat. Do toho mi nic není.”
“Chtěl jsem se várn oml…
