4
Jogger měl zlámaný vaz. Stáli jsme u jámy a dívali se na něj, na jeho nepřirozeně skloněnou hlavu.
"Musel tam spadnout," řekl Farway, jako by to bylo samozřejmé.
Harve, stojící na druhé straně jámy, se na mne zadíval. Myslel si stejně jako já, že Jogger by mohl do jámy spadnout jedině opilý, a!e že by ho patrně i v opilosti ochránil instinkt.
Sandy si povzdechl, jako by nám četl myšlenky. "Včera se pěkně rozšoupnul v hospodě, pořád něco mlel o cizopasnícíéh pod vozy, a že příště klíště. Vzal jsem mu klíče od vozu a pak jsem ho sám odvez domů. Jinak bych ho musel sebrat pro opilství."
Bruce Farway se ho úředním hlasem zeptal: "Vyrozuměl jste jeho manželku?"
"Není ženatý," řekl Sandy.
"Nemá žádné blízké příbuzné," vysvětlil jsem. "Mám seznam nejbližších příbuzných všech našich zaměstnanců. Jogger žádné příbuzné nemá."
Farway pokrčil rameny, slezl po železném žebříčku připevněném na stěně jámy a sklonil se nad zhrouceným tělem. Lehce se dotkl jeho krku. Pak se vzpřímil, přikývl a skoro vyčítavě mi oznámil: "I tento člověk je mrtvý."
Dva mrtví v mých prostorách v průběhu čtyř dní. Farway jasně naznačoval, že to je podezřele přehnané.'
Michael Watermead se osvobodil od své rozcházející se společnosti a byl teď s námi na místě neštěstí. Zeptal se zvědavě: "Jak to myslíte - i tento člověk?" zeptal se.
"Jako ten stopař, minulý čtvrtek."
"Pravda, ano. Úplně jsem zapomněl. To bylo, jak se váš vůz vracel, když odvezl dvouletky Jericha Riche." Při vzpomínce na Jericha se zamračil. Jeho aristokratická tvář vyzařovala nevoli, vždyť ještě ani nestačil strávit šokující odhalení svého syna Eda. Michaela nejspíš přiměla k cestě na farmu směsice obyčejné morbidní zvědavosti, přátelství ke mně i smysl odpovědnosti vůči obci. Zásluhou lidí s takovými pocity odpovědnosti si anglický venkov zachovává zdravý rozum. Pravda je, že Michaelova přítomnost celé věci dodala určitou důstojnost, jaké jsme my, Sandy, Harve a já, mohli těžko docílit.
"Jak dlouho je už mrtvý?" zeptal jsem se.
"Je hodně chladný, ale odhadl bych to na dnešek, pozdní dopoledne."
Všichni jsme pochopili, že se okamžik smrti v tu chvíli určit nedá. Byla zima, v jámě bylo taky chladno. Lékař vylezl po žebříku a řekl Sandymu a mně, abychom zavolali pohřební službu, poslední transport.
"Co fotografie?" zeptal jsem se. "Mám v kanceláři fotoaparát."
Na tenhle návrh všichni vážně přikyvovali. Přešel jsem dvůr, zašel do kanceláře, vzal nikon a vrátil se do stodoly. Ostatní stáli tam, kde jsem je zanechal, kolem montážní jámy, a dívali se dolů na Joggera. Co si mysleli, těžko uhodnout.
Do stodoly sice dopadalo trochu denního světla oknem vedoucím do dvora, ale na práci to nestačilo, vždy jsme si tu vypomáhali umělým světlem. Rozsvítili jsme tedy stropní osvětlení, ale stejně jsem fotografoval s bleskem. Pořídil jsem několik snímků z okraje jámy a několik snímků dole, přímo u mého nebohého mechanika.
Nedotkl jsem se ho, ani když jsem se sklonil, abych mu vyfotografoval hlavu. Ležel v koutě. Na stěnách jámy byl nános špinavého oleje, podlaha byla od oleje černá. Jogger jako by se díval na stěnu pár centimetrů před sebou, oči otevřené jako všichni, kdo zemřeli náhle. Mezi rty křivé zuby, na sobě starý armádní svetr, špinavé kalhoty, staré rozpraskané boty. Byl z něho zvláštním způsobem ještě stále cítit olej, prach a život, ne smrt.
Jáma byla půl druhého metru hluboká. Když jsem se postavil, viděl jsem Sandymu, Harvovi a Michaelovi na nohy. Na vteřinu mě zamrazilo, primitivní pud mě varoval, že není dobře vystrkovat nechráněnou hlavu z díry. Bleskově jsem se otočil. Za mnou stál Bruce Farway a neškodně cosi psal do notýsku. Připadal jsem si jako pitomec.
Vylezl jsem po žebříku a zeptal se Harva jak to, že v tu dobu našel Joggera tam, kde ho našel.
Harve pokrčil rameny. "Nevím. Prostě jsem jen tak chodil po podniku, to já často dělávám. Všechny vozy, co dnes jezdily, už byly pryč. Ale to já už tady byl dřív, dohlížel jsem na ně. No, pak bylo ještě brzo na oběd, tak…
