KAPITOLA SEDMÁ
Pátek jedenáctého října byl pro nový obchod v městečku Castle Rock dnem plným úspěchů, zvláště poté, když se dopoledne přehouplo do odpoledne a lidé si začali měnit své výplatní šeky. Hotovost na ruce znamená chuť nakupovat; ta byla podnícena i pozitivní šeptandou těch, kdo se v obchodě zastavili už ve středu. Pochopitelně řada lidí byla přesvědčena, že na hodnocení takových neomalenců, kteří jsou schopni navštívit nový obchod hned v první den jeho otevření, nelze příliš spoléhat. Ti však byli v menšině, a tak ten malý stříbrný zvonek nad dveřmi Nezbytných věcí vesele cinkal celý den.
Od středy bylo vybaleno či dodáno mnoho dalších předmětů. Pokud by se někdo o ony údajné dodávky zajímal blíže, nepochybně by vyslovil určité pochybnosti – nikdo neviděl přijet jediné nákladní auto – ale na tom vlastně ani nezáleží. V pátek už bylo v Nezbytných věcech na prodej mnohem víc předmětů, a to je důležité.
Například panenky. A krásné dřevěné skládačky, ruční práce, některé dokonce oboustranné. Také jedinečná šachová souprava: figurky byly tvořeny třpytivými krystaly polodrahokamů, zapuštěnými do afrických zvířat, vyřezávaných nějakou primitivní, nicméně pohádkově zručnou rukou – dlouhokrké žirafy představovaly koně, nosorožci s bojovně sehnutými hlavami věže, šakalové pěšce, lev krále, ladné antilopy královny. Na prodej byl i náhrdelník z černých perel, na první pohled velmi drahý – jak drahý, to se nikdo ani neodvážil zeptat (alespoň ne toho dne) – ale z jeho krásy téměř zraky přecházely.
A několik návštěvníků Nezbytných věcí odcházelo domů s pocitem melancholie a zvláštní roztržitosti, s představou onoho perlového náhrdelníku tančící jim přímo před očima, černého náhrdelníku na černém pozadí. A nešlo výlučně jen o ženy.
Byla tam i dvojice tančících loutek šašků. Byla tam i hrací skříňka, stará a nádherně ornamentálně vyřezávaná – pan Gaunt říkal, že si je naprosto jistý, že když se otevře, že zahraje nějakou velmi zvláštní melodii, ale nemohl si už vzpomenout jakou – a ta skříňka byla zamčená. Případný kupec si bude muset najít někoho, kdo mu k ní opatří klíček; určitě se nějaký takový šikovný zámečník ze staré školy v městečku najde. Několikrát byl tázán, zda by bylo možné hrací skříňku vrátit, pokud by se kupci podařilo ji odemknout a on by zjistil, že se mu ta melodie nelíbí. Pan Gaunt se usmál a ukázal na nový nápis, visící na stěně. Stálo na něm:
ZBOŽÍ ZPĚT NEBERU, ANI NEVYMĚŇUJI! PRODEJ BEZ ZÁRUKY!
„Co tohleto znamená?“ zeptala se Lucille Dunhamová. Lucille pracovala v Nanině restauraci jako servírka a zastavila se tu s přítelkyní Rose Ellenovou během polední přestávky.
„To znamená, že jestliže si tu koupíš zajíce v pytli, tobě zůstane zajíc a jemu ten pytel,“ řekla Rose Ellenová. Spatřila, že pan Gaunt ji slyšel (a přitom by přísahala, že ještě před malou chvílí ho viděla na úplně druhém konci místnosti) a ukrutně se začervenala.
Ale pan Gaunt se jen usmál. „Je to tak,“ řekl jí. „Přesně takhle to je!“
V jedné vitríně ležel starý revolver s dlouhou hlavní a na cedulce před ním bylo napsáno: NED BUNTLIN SPECIÁL; vedle ze dřeva vyřezávaná loutka kluka se zrzavými vlasy a přátelským úšklebkem ve tváři (PROTOTYP „TAK JAK TO DE“, stálo na cedulce), různé kazety s psacími potřebami (sice hezké, ale ničím zvlášť pozoruhodné); sbírka starých pohlednic; soupravy kalamářů a per; plátěné kapesníky; vycpaná zvířata. Vypadalo to, že tu je všehochuť pro každý vkus a – i když ani u jednoho předmětu nebyla žádná cenovka – pro každou peněženku.
Pan Gaunt toho dne dělal dobré obchody. Většina předmětů, jež prodal, byla sice hezká, avšak v žádném případě nijak unikátní. Nicméně učinil řadu „speciálních“ obchodů, které se ve všech případech realizovaly ve chvílích klidu, kdy v obchodě byl jen jediný zákazník.
„Když se nic neděje, tak cítím jakýsi neklid,“ řekl s přátelským úšklebkem Sally Ratcliffové, logopedce Briana Ruska, „a když cítím neklid, tak jsem někdy lehkomyslný. To je sice nevýhodné pro prodávajícího, …
