KAPITOLA ČTVRTÁ
Se čtvrtečním svítáním déšť ustal a v půl jedenácté dopoledne, když Polly vyhlédla oknem svého obchodu Šijem, pořád šijem a spatřila venku Nettii Cobbovou, začínaly se právě mraky trhat. Nettie nesla zavřený deštník a cupala po Main Street s kabelkou pevně sevřenou v podpaží, jako kdyby cítila čelisti nějaké příšery, řítící se na ni zezadu.
„Co dneska tvoje ruce, Polly, bolí to?“ zeptala se Rosalie Drakeová.
Polly si neznatelně povzdechla. Stejnou otázku nepochybně dnes odpoledne uslyší ještě od Alana, i když ten se zeptá naléhavěji – slíbila mu, že si kolem třetí hodiny zajdou na kávu do Naniny restaurace. Lidé, kteří vás znají dlouho, se oklamat nedají. Těm stačí pohled na vaši bledost a tmavé kruhy pod očima. A hlavně jim všechno poví ten výraz štvance ve vašich očích.
„Dnes je to mnohem lepší, díky,“ řekla. Bylo to nepřesné, spíš víc než méně nepřesné. Lepší to sice bylo, ale že by mnohem? Cha cha.
„Bylo to asi tím deštěm a –“
„To je nevypočitatelné, kdy to začne bolet. A právě v tom je ten problém. Ale to je jedno, Rosalie – teď sem rychle pojď a podívej se ven z okna. Mám ten dojem, že právě budeme svědkyněmi menšího zázraku.“
Rosalie přistoupila k Polly a spatřila venku drobnou, cupitající postavu s deštníkem pevně sevřeným v ruce – nepochybně aby ho mohla použít jako obušek, soudě dle způsobu, jakým ho držela – blížící se k baldachýnu obchodu Nezbytné věci.
„To je Nettie? Je to opravdu ona?“ Rosalie se téměř zajíkala překvapením.
„Opravdu, je to ona.“
„Pane bože, vždyť ona jde dovnitř!“
Ale na okamžik se zdálo, že Rosalií vyslovená prognóza to překazí. Nettie se přiblížila ke dveřím… a pak se zastavila. Překládala si deštník z ruky do ruky a hleděla na fasádu obchodu Nezbytné věci, jako kdyby to byl nějaký had, chystající se ji uštknout.
„Tak už běž, Nettie,“ řekla Polly tiše. „Jen běž, popleto jedna!“
„Na dveřích je určitě cedule ZAVŘENO,“ mínila Rosalie.
„Ne, má tam jinou ceduli, je na ní napsáno V ÚTERÝ A VE ČTVRTEK JEN PRO DOMLUVENÉ NÁVŠTĚVY. Viděla jsem ji dnes ráno, když jsem přicházela.“
Nettie se opět přiblížila ke dveřím. Vzala za kouli a pak opět ustoupila.
„Bože, ta mě napíná,“ řekla Rosalie. „Mně sice řekla, že tam asi zajde, a také přesně vím, jak moc má ráda to duhové sklo, ale že by se k tomu opravdu propracovala, to bych si tedy nepomyslela nikdy.“
„Poprosila mne, zda si přes poledne může odskočit z domu, aby mohla zajít ‚tam do toho nového krámu‘ jak řekla, aby vyzvedla tu moji krabici na dort,“ řekla Polly tiše.
Rosalie přikývla. „To je celá naše Nettie. Mě kdysi žádala o dovolení jít na záchod.“
„Stejně si myslím, že tak trochu možná doufala, že jí řeknu ne, že je v domě moc práce. Ale zároveň jistě doufala, že jí řeknu ano.“
Pollyiny oči bedlivě sledovaly ten malý zápas, probíhající necelých čtyřicet metrů od nich, tu miniválku mezi Nettií Cobbovou a Nettií Cobbovou. Jestli skutečně udělá ten krok dovnitř, bude to pro ni znamenat obrovský skok dopředu!
Polly pocítila v rukách tupou, rezavou bolest. Pohlédla na ně a uviděla, že si je splétá dohromady. Přinutila se připažit.
„Ono nejde ani tak o krabici na dort nebo o nějaké duhové sklo,“ řekla Rosalie. „Jde totiž spíš o něho.“
Polly na ni pohlédla.
Rosalie se zasmála a trochu se začervenala. „Ach, já tím nemyslím, že by se snad Nettie do něj zakoukala nebo něco takového, i když vypadala vážně dost zasněná, když od něj přišla. On byl totiž na ni hodný, Polly. Tím to je. Poctivý a hodný.“
„Spousta lidí je na ni hodná,“ řekla Polly. „Alan dělá co může, aby na ni byl hodný a milý, a přesto před ním pořád stydlivě utíká.“
„Náš pan Gaunt je asi hodný svým zvláštním způsobem,“ řekla Rosalie prostě, a jako na potvrzení jejích slov obě spatřily, jak Nettie vzala za kouli dveří a otočila jí. Otevřela dveře a pak tam jen tak stála na chodníku a mačkala v ruce svůj deštník, jako kdyby mělká studna jejího odhodlání byla již úplně vyčerpaná. Polly pocítila náhlou jistotu, že Nettie teď ty dveře opět zavře a uteče. …
