Celá e-kniha Schůzka se smrtí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 9
Když Raymond Boynton vstoupil do místnosti, uvědomil si Poirot podobu mezi ním a Carol.
Raymondův obličej byl vážný a vyrovnaný. Nezdálo se, že by byl nervózní nebo že by měl strach. Usedl na židli, zadíval se upřeně na Poirota a zeptal se
„Prosím?“
Poirot se otázal:
„Mluvila s vámi vaše sestra?“
„Ano, teď, když mi vyřizovala váš vzkaz, abych přišel k vám. Uvědomuji si, že máte plné právo nás podezřívat. Jestliže jste vyslechl náš rozhovor, musí vám být ovšem podezřelé, že naše macecha zemřela tak náhle. Mohu vás však jen znovu ujistit, že náš tehdejší rozhovor – to bylo šílenství jednoho večera! Byli jsme tehdy vystaveni nesnesitelnému vypětí. Tím bláhovým plánem, že macechu zabijeme, jsme jen trochu úlevili svým nervům. Byl to pro nás ventil!“
Hercule Poirot přikývl.
„Je to možné,“ připustil.
„Ráno nám to samozřejmě připadalo absurdní! Přísahám vám, pane Poirote, že jsem na to už nikdy nepomyslel!“
Poirot neodpovídal.
Raymond rychle pokračoval:
„Ach ano, já vím, že se to docela snadno řekne. Ale nemohu přece očekávat, že mi budete věřit jen proto, že vám dávám své čestné slovo. Pane Poirote, prosím, vemte v úvahu však také fakta. Já jsem mluvil s matkou krátce před šestou hodinou. Tehdy byla ještě živá a zdravá. Odešel jsem pak do svého stanu, umyl jsem se a zašel za ostatními do velkého stanu. Od té doby jsme se ani já ani Carol nehnuli z místa. Byli jsme všem na očích. Musíte dojít k závěru, pane Poirote, že smrt mojí matky musela být přirozená – prosté selhání srdeční činnosti – nemohlo to být nic jiného! Kolem bylo přece plno sluhů, chodili sem tam, byli by museli něco zpozorovat. Nepochybně šlo o smrt zcela přirozenou. Každá jiná představa je absurdní.“
Poirot řekl klidně:
„Pane Boyntone, víte, co tvrdí slečna Kingová? Je přesvědčena, že smrt vaší matky musela nastat už jeden a půl, ne-li dvě hodiny před tím, než ona spatřila její mrtvé tělo. Což bylo myslím o půl sedmé…“
„To že řekla Sarah?“ vypravil ze sebe Raymond. Vypadal jako omráčený.
Poirot přikývl.
„Co mi na to řeknete teď?“
„Ale – to je nemožné!“
„Nedá se nic dělat, taková je výpověď slečny Kingové. A vy mi tu budete tvrdit, že vaše matka byla v pořádku ještě čtyřicet minut před tím, než ji uviděla slečna Kingová.“
„Ale ona skutečně byla v pořádku!“
„Pane Boyntone, vyjadřujte se opatrně!“
„Sarah se musí mýlit! Musela tu být nějaká okolnost kterou nebrala v úvahu. Například vyzařování tepla ze skal nebo něco podobného. Já vás ujišťuji, že matka byla živá ještě krátce před šestou hodinou a že jsem s ní mluvil.“
Poirolův obličej byl jako z kamene.
Raymond se k němu naklonil blíž.
„Pane Poirote, vím, jaký to asi ve vás budí dojem, ale prosím vás, pokuste se na tu věc podívat bez zaujetí. Vy jste totiž zaujatý. Musíte podezírat, protože žijete v atmosféře nejrůznějších zločinů, které vyšetřujete. A tím lze také vysvětlit, proč vám každá náhlá smrt připadá jako vražda. Vy se už nemůžete spolehnout na svůj smysl pro proporce! Lidé přece umírají denně, zejména lidé se slabým srdcem, a není na tom nic tajemného ani zločinného.“
Poirot si povzdechl:
„Tak vy mě tedy chcete upozornit na úskalí mého řemesla, viďte?“
„Chraň bůh, to ne. Jen si myslím, že uvažujete pod vlivem určitého předsudku. Vyvolala ho naše nešťastná rozmluva s Carol. Kolem matčiny smrti přece není nic, co by vzbuzovalo oprávněné podezření, že jde o zločin – snad kromě těch našich hysterických řečí tehdy v Jeruzalémě!“
„Jste na omylu,“ řekl Poirot a zavrtěl hlavou. „Je tu ještě jed, který vzal někdo doktoru Gerardovi z lékárničky.“
„Jed?“ Raymond hleděl nevěřícně na Poirota. „Jed?“‚ opakoval. „Vy máte podezření – že matka byla otrávena?“
Odstrčil v rozčílení židli. Zdálo se, že je úplně vyveden z míry.
Poirot chvíli mlčel a pak klidně, jako bez zájmu, prohodil:
„Měli jste jiný plán, viďte?“
„Ano,“ řekl mechanicky Raymond, „právě proto! Tohle ovšem – tohle je něco jiného… Já, já nejsem s to pochopit…“
.Jaký byl váš plán?“
„Náš plán?“
Raymond se zar…
