Celá e-kniha Schůzka se smrtí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 6
Lennox Boynton vešel dovnitř hbitým, rozhodným krokem. Kdyby tam seděl dr. Gerard, podivil by se změně, která se s tímto mužem stala. Jeho apatie byte docela ta tam. Pohyboval se čile, ačkoliv byl zřejmé nervózní. Jeho oči těkaly rychle z předmětu na předmět.
„Dobrý den, pane Boyntone.“ Poirot vstal a obřadně e uklonil. Lennox reagoval trochu nemotorně. „Jsem vám velmi povděčen, že jste ochoten si se mnou pohovořit,“ řekl Poirot úvodem.
Lennox Boynton se ozval poněkud nejistě:
„Tedy – plukovník Carbury říká, že by to bylo dobré – doporučil mi… prý nějaké formality…“
„Prosím, posaďte se, pane Boyntone.“
Lennox usedl na židli, kterou před chvílí uvolnila lady Westholmová.
Poirot řekl:
„Obávám se, že to byl pro vás velký šok.“
„Ano, zajisté. Ačkoliv – my jsme věděli, že matčino srdce není příliš v pořádku.“
„Řekněte, bylo za těchto okolností moudré, dovolit jí takový namáhavý výlet?“
Lennox Boynton zvedl hlavu a promluvil s jistou dávkou důstojnosti:
„Moje matka, pane – hm – Poirote, se vždycky, rozhodovala sama. A když se pro něco rozhodla, nemělo smysl jí to rozmlouvat.“
Při posledních slovech se najednou zhluboka nadechl. Jeho obličej náhle zbledl.
„Vím dobře, že starší dámy dovedou být tvrdohlavé,“ připustil Poirot.
Lennox řekl podrážděně:
„Jaký má tohle všechno smysl? Rád bych věděl, proč najednou takové formality?“
„Vy si možná neuvědomujete, že v případě náhlé a nejasné smrti musí být nutně splněny některé formality?“
Lennox se zeptal ostrým tónem: „Co tím míníte – nejasné?“ Poirot pokrčil rameny.
„Vždycky je třeba si položit otázku: šlo o smrt přirozenou, nebo je to snad – sebevražda?“
„Sebevražda?“ vytřeštil oči Lennox.
„Tuhle možnost byste ovšem nejspíš mohl vysvětlit právě vy. Plukovník Carbury v tom zatím nemá jasno. Je na rozpacích, má-li nařídit vyšetřování, pitvu a tak dále. Jelikož jsem tu náhodou já, a jelikož mám s podobnými případy dost velké zkušenosti, navrhl mi abych se ujal několika výslechů a pak mu doporučil, co a jak dále. Samozřejmě by vám nerad působil nějaké nepříjemnosti, bude-li ovšem možno se tomu vyhnout.“
Lennox Boynton řekl podrážděně:
„Zpravím telegraficky našeho konzula v Jeruzalémě!“
Poirot klidně odpověděl:
„Na to máte právo, to je samozřejmé.“
Nastalo ticho. Poirot rozhodil pažemi a řekl:
„Máte-li námitky a nechcete-li mi odpovědět na mé otázky…“
Lennox Boynton se vzpamatoval:
„To nikoliv. Zdá se mi jen, mám pocit – že je to zbytečné.“
„Chápu vaše pocity. Chápu vás dokonale. Ale jde jen o několik banálních zjištění… Vy jste šel to odpoledne, když vaše matka zemřela, z tábora na procházku, viďte?“
„Ano. Šli jsme všichni kromě matky a mojí nejmladší sestry.“
„Vaše matka seděla před vchodem do jeskyně?“
„Ano. Těsně u vchodu. Sedávala tam každé odpoledne.“
„Ano, rozumím. Vy jste se tedy šli projít – kdy to asi bylo?“
„Řekl bych, že jsme vyšli brzy po třetí hodině.“
„A kdy jste se asi tak z procházky vrátili?“
„To nemohu říct přesně. Snad byly čtyři hodiny – nebo už pět?“
„Tedy asi za jednu až dvě hodiny od té doby, co jste vyšli?“
„Ano, tak nějak.“
„Potkal jste někoho na zpáteční cestě?“
„Jak to myslíte?“
„Jestli jste někoho minul, například dvě dámy, které seděly na skále.“
„Nevím. Ale myslím, že přece jen… Ano.“
„Byl jste možná příliš zahloubán, že jste si toho nevšiml?“
„Ano, máte pravdu.“
„Mluvil jste pak se svou matkou, když jste se vrátil do tábora?“
„Ano, mluvil jsem s ní.“
„A nestěžovala si, že je jí špatně?“
„Ne, ne – vypadala naprosto v pořádku.“
„Smím se zeptat, o čem jste si povídali?“
Lennox chvíli mlčel.
„Říkala, že jsem se vrátil brzo. Přisvědčil jsem, že ano.“
Znova se odmlčel, jako by se chtěl soustředit.
„Říkal jsem, že bylo horko. Ptala se mne, kolik je hodin, a ukazovala mi, že se jí zastavily náramkové hodinky. Vzal jsem je od ní, správně jsem jí je nařídil, natáhl je a znovu jsem jí je připjal.“
Poirot ho jemně přerušil:
„A kolik bylo hodin?“
„Cože?“‚zeptal se Lennox.
„Kolik bylo hodin, když js…
