Celá e-kniha Schůzka se smrtí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 3
Když Sarah odešla ze salónku, zůstal dr. Gerard ještě pár minut na svém místě. Pak přešel ke stolu, vzal si odtud poslední číslo Le Matin a sedl si do křesla pár metrů od Boyntonových. Jeho zvědavost byla probuzena.
Zprvu ho zájem té mladé Angličanky o tuto americkou rodinu jen bavil, protože jej zlomyslně přičítal dívčinu zájmu o jednoho člena té rodiny. Avšak cosi mimořádného, co obklopovalo tuto rodinnou skupinku, v něm probudilo hlubší, neosobní zájem vědce. Cítil, že to může být pro psychologa rozhodně zajímavé.
Schován za novinami nenápadně je pozoroval. Především chlapce, o kterého se ta hezká Angličanka tolik zajímala. Ano, řekl si Gerard, přesně tento typ se jí musí líbit. Sarah Kingová byla silná, měla dobré nervy, střízlivý úsudek a pevnou vůli. Dr. Gerard soudil, že tento mladík je senzitivní, vnímavý, nedůvěřivý a snadno ovladatelný. Jeho zkušené oko lékaře si všimlo, že chlapec je v tomto okamžiku ve stavu silného nervového vypětí. Dr. Gerard uvažoval, proč asi. Zaráželo ho to. Mladý muž, fyzicky jak se zdálo úplně zdravý se přece může na takové cestě výborně bavit, ale on je takřka na pokraji nervového zhroucení!
Obrátil pozornost na ostatní členy rodiny. Ta dívka se světle hnědými vlasy byla podle všeho Raymondova sestra. Oba byli stejné křehké a souměrné postavy. Měli štíhlé, krásně utvářené ruce, stejnou linii brady, stejné držení hlavy, štíhlý krk: vypadali aristokraticky. A to děvče bylo také předrážděné, dívka působila stejně jako její bratr dojmem naprostého nervového vyčerpání. Dělala bezděčné nervózní pohyby, oči měla příliš lesklé, pod očima tmavé stíny. Mluvila velice rychle, až se zajíkala. Ve tváři měla výraz napjaté ostražitosti, která ani na okamžik nepovoluje.
„Taky má strach,“ usoudil dr. Gerard, „ano, má strach!“
Vyslechl úryvky jejich rozhovoru, docela normálního běžného rozhovoru.
„Mohli bychom jít do Šalomounových stájí.“
„Nebylo by to pro matku moc namáhavé?“
„A ráno třebas ke Zdi nářků.“
„Samozřejmě do Templu – říkají tomu bůhví proč Omarova mešita.“
„Protože z Templu udělali mohamedánskou mešitu, Lennoxi, to je jasné.“
Všední, obyčejné řeči turistů. A přece byl dr. Gerard přesvědčen, že vyslechnuté úryvky rozhovoru nevyjadřují skutečné myšlenky hovořících. Byly maskou, která zastírala prudký, skrytý tok myšlenek a pocitů pečlivě ukrývaných pod hladkým nátěrem řečí.
A opět nenápadně vyhlédl ze svého úkrytu za novinami.
Lennox? To je starší syn. Rodová podoba je zřejmá, ale jsou tu i některé rozdíly. Lennox není tak rozrušený a napjatý jako druzí dva jeho sourozenci. Gerard si pomyslel, že snad není tak nervózní. Ale i on byl divný. Seděl uvolněně a sklesle. Doktor hledal vysvětlení, vybavoval si v duchu pacienty, kteří takhle vysedávali v nemocnicích, a uvažoval:
„Je vyčerpaný, vyčerpaný utrpením. Ten výraz očí – tak se dívá poraněný pes nebo nemocný kůň – to je tupé utrpení zvířete… To je zvláštní… Fyzicky vypadá v pořádku. Ale není pochyb, že nedávno prožil mnoho utrpení a duševních muk. Teď už netrpí, němě všechno snáší a čeká. Čeká, kdy dopadne rána. Jaká rána? Nebo si to všecko jenom vymýšlím? Ne – ne, ten člověk na něco čeká. Čeká, až to skončí. Tak leží pacienti postižení rakovinou, vděční za utišující lék, který trochu otupí bolest…“
Lennox Boynton vstal a podal matce klubko vlny, které stará paní upustila.
„Prosím, maminko.“
„‚Děkuji ti.“
Copak to pletla ta mohutná, netečná stará žena? Něco tlustého a hrubého. Pomyslil si – palčáky pro vězně! – a zasmál se své fantazii.
Začal pozorovat nejmladšího člena společnosti – děvče s rudě zlatými vlasy. Bylo jí asi devatenáct. Měla světlou a čistou pleť, jakou často mívají rudovlásky. Ačkoliv její tvář byla příliš hubená, byla překrásná. Seděla a usmívala se pro sebe jakoby do prázdna. Ten úsměv byl zvláštní. Byl tak vzdálen od hotelu Solomon, od Jeruzaléma! Doktorovi Gerardovi to něco připomínalo. Náhle jako bleskem osvícen si vzpomněl. Byl to ten zvláštní nezemský úsměv panen z athénské Akropole …
