Schůzka se smrtí (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 16

 

Na chvíli se rozhostilo ticho. Poirot si trochu teatrálně odkašlal, než se ujal znovu slova:

„Ještě jsme však nerozluštili záhadu injekční stříkačky číslo dvě. Ta tedy patřila původně paní Nadine Boyntonové, které ji bez jejího vědomí odnesl Raymond a Raymondovi ji sebrala slečna Carol. Když se na to přišlo, že stará paní je mrtvá, Carol ji zahodila, ale stříkačku náhodou objevila slečna Pierceová a té řekla slečna Kingová, že patří jí. Mohu tedy předpokládat, že teď má tuto injekční stříkačku slečna Kingová?“

„Ano, mám ji.“

„Takže – když jste prohlásila, že stříkačka je vaše, udělala jste něco, co podle svého prohlášení nikdy neděláte. Lhala jste.“

Sarah odpověděla klidně.

„To je něco jiného. Mé prohlášení se týkalo faktů spojených s výkonem lékařského povolání.“

Dr. Gerard souhlasně přikývl a dodal:

„Ano, v tom máte pravdu, slečno Kingová. Rozumím vám dokonale.“

„Díky,“ řekla Sarah vděčně.

Poirot si znovu odkašlal.

„Přehlédněme si teď pozorně naše časové záznamy. Tedy:

Boyntonovi a pan Cope odcházejí z tábora 15,05 cca

Doktor Gerard a Sarah Kingová odcházejí za nimi 15,15 cca

Lady Westholmová a slečna Pierceová odcházejí 16,15

Doktor Gerard se vrací do tábora 16,20 cca

Lennox Boynton se vrací 16,35

Nadine Boyntonová se vrací a hovoří s tchyní 16,40

Nadine Boyntonová odchází do velkého stanu

a pak dolů do velkého stanu 16,50 cca

Carol Boyntonová se vrací 17,10

Lady Westholmová, slečna Pierceová a

pan Cope se vracejí 17,40

Raymond Boynton se vrací 17,50

Sarah Kingová se vrací 18,00

zjištěno, že paní Boyntonová zemřela 18,30

 

„Je tu, jak si můžete všimnout, rozpětí dvaceti minut mezi dobou, kdy Nadine Boyntonová opustila svou tchyni, a dobou, kdy přišla Carol. Mluví-li Carol pravdu, stará paní musela být zabita v rozmezí těchto dvaceti minut. A kdo by ji tehdy mohl zabít?

Slečna Kingová byla pohromadě s Raymondem. Pan Cope, i když neměl žádný motiv, aby starou paní zabíjel, má alibi. Byl s lady Westholmovou a slečnou Pierceovou. Lennox Boynton a Nadine Boyntonová seděli dole ve velkém stanu. Doktor Gerard se ve svém stanu zmítal v horečce. Tábor byl opuštěn, sluhové spali. Vhodná chvíle pro spáchání zločinu! Existoval člověk, který to mohl provést?“

Jeho oči se zamyšleně svezly ke Ginevře Boyntonové.

„Jedna taková osoba tu byla. Ginevra Boyntonová ležela ve svém stanu celé odpoledne, jak nám řekla. Ale ve skutečnosti máme důkaz, že ve svém stanu celé odpoledne nebyla. Ginevra Boyntonová učinila jednu významnou poznámku. Řekla, že doktor Gerard volal v horečce její jméno. A doktor Gerard nám také řekl, že se mu ve snu zjevila tvář Ginevry Boyntonové. Ale to nebyl sen! Byl to její skutečný obličej, protože ona stála u jeho lůžka. Myslil si, že je to přelud vyvolaný horečkou – a byla to skutečnost. Ginevra byla ve stanu doktora Gerarda. Nebylo by možné předpokládat, že tam přišla vrátit injekční stříkačku, které mezitím použila?“

Ginevra zvedla hlavu, ověnčenou korunou zlatých vlasů, které rudě jiskřily; její překrásné, široce rozevřené oči hleděly na Poirota strnule. Byly podivně bezvýrazné. Vypadala jako světice.

„Oh, ça non,“ zaprotestoval dr. Gerard.

„Je to snad z psychologického hlediska zcela nemožné?“ zeptal se ho Poirot.

Dr. Gerard sklopil oči.

Nadine Boyntonová řekla prudce:

„To je úplně vyloučeno!“

Poirot se bleskově zadíval na ni:

„Vyloučeno, madam?“

„Ano!“ Odmlčela se, kousla se do rtů a pokračovala:

„Takové odporné obvinění nesmíte ani vyřknout. My všichni víme, že je to nemožné.“

Ginevra se na své židli trochu pohnula. Ústa se jí zvlnila úsměvem, tím jímavým, nevinným, zpola neuvědomělým úsměvem velmi mladých dívek.

Nadine znovu opakovala:

„Vyloučeno.“

Něžné rysy její tváře ztuhly. Její oči, s nimiž se teď Poirot setkal, na něho hleděly tvrdě a neústupně.

Poirot se jí uklonil:

„Madam je velice inteligentní,“ řekl.

Nadine se klidně zeptala:

„Co tím míníte, pane Poirote?“

„Chci tím říci, že jsem si už dávno povšiml, že máte to, čemu se říká hlavička.“

„Lichotíte mi.“

„Myslím, že ne. Po celou dobu jste čelila různým situacím chladnokrevně a se smyslem pro zájmy celého kolektivu. Zůstala jste navenek v dobrých vztazích k matce svého manžela, protože jste to za daných okolností pokládala za nejlepší. Ale sama pro sebe jste ji soudila a odsoudila. Zdá se mi, že před nějakým časem jste přišla na to, že máte ještě jednu možnost, jak dojít štěstí, a to pokusit se odejít z domova a začít žít na vlastní pěst, i když by to byl život těžký a v chudobě. Byla jste ochotna vzít tu odpovědnost na sebe a snažila jste se svého manžela přesvědčit, aby se k tomu kroku odhodlal také on. Nepodařilo se vám to, madam. Lennox Boynton už neměl vůli žít na svobodě, prát se s životem. Upadl do stavu naprosté apatie, propadl melancholii a ztratil zájem cokoli na svém osudu změnit. Vůbec nepochybuji o tom, že jste svého manžela nikdy nepřestala milovat. Když jste se rozhodla ho opustit, nebyla to silnější láska k jinému muži, jež vyvolala vaše rozhodnutí. Byl to myslím poslední pokus, vaše poslední šance.

Žena ve vašem postavení se mohla pokusit jen o tři věci: Mohla úpěnlivě prosit. To, jak jsem řekl, selhalo. Mohla pohrozit, že ho bude klamat. Ale je možné, že by ani tato pohrůžka nepohnula s Lennoxem Boyntonem. Leda by ho uvrhla ještě hlouběji do jeho melancholie. Ke vzpouře by ho asi nevyburcovala. Pak zbývala už jen třetí zoufalá možnost. Odejít s jiným mužem. Instinkt bránit své vlastnictví a žárlivost je v člověku hluboce zakořeněný a silný. Prokázala jste velikou moudrost, že jste se rozhodla vyburcovat u svého manžela tento primitivní a prastarý instinkt. Kdyby vás pak manžel nechal odejít s jiným mužem, aniž by se pokusil tomu zabránit, pak by už nebylo v lidských silách mu vůbec pomoci. Pak by bylo na místě zkusit nový život.

Ale řekněme, že by zklamala i tato naděje. Váš manžel by byl sice vaším úmyslem ohromně rozrušen, vyburcován ze své apatie, ale jeho další reakce by už byly jiné, než jste předpokládala. Instinkt bránit své vlastnictví, tak mocný u primitivů, by se neprobudil.

Co by pak ještě vašeho manžela mohlo zachránit? Jenom jediné. Kdyby jeho nevlastní matka zemřela. Snad by ještě nebylo pozdě. Snad by byl ještě s to začít znova žít jako svobodný člověk, snad by se postavil na vlastní nohy a stal se opět mužem!“ Poirot se odmlčel a navázal:

„Kdyby vaše tchyně zemřela…“

Nadine se dívala Poirotovi pevně do očí. Klidným, vyrovnaným hlasem řekla:

„Chcete říci, že jsem tomu napomohla, rozumím-li vám dobře. Ale to nemůžele dokázat, pane Poirote. Oznámila jsem svou novinku o zamýšleném odchodu své tchyni a odešla jsem rovnou do velkého stanu. Přisedla jsem si k Lennoxovi a už jsem ze stanu neodešla, dokud matku nenalezli mrtvou. Možná, že mám na její smrti vinu, ale jen tím, že jsem ji svou zprávou rozčilila.

Ovšem jen v případě, že její smrt byla přirozená. Jestliže, jak říkáte vy, ačkoliv pro to nemáte žádných důkazů, a dokud nebude provedena pitva, také žádné mít nemůžete, byla moje tchyně zavražděna, pak já jsem to vůbec nemohla provést.“

Poirot se znovu ujal slova.

„Vy jste už z velkého stanu neodešla, dokud ji nenašli mrtvou. To jste řekla správně. Avšak právě to je jedna z věcí, které jsou mi velice divné.“

„Jak to myslíte?“

„Mám to tu zapsáno ve svém seznamu závažných okolností. Bod devátý: O půl sedmé večer, když byla hotova večeře, byl poslán sluha, aby to oznámil paní Boyntonové.“

Raymond se ozval:

„Nerozumím vám.“

Carol se přidala:

„Ani já nerozumím, proč…“

Poirot přejížděl očima z jednoho na druhého:

„Nerozumíte? Opravdu? Byl poslán sluha –“ proč sluha? Cožpak jste vy všichni neprojevovali ohromnou horlivost v péči o starou paní, cožpak jste ji neobsluhovali od rána do noci? Cožpak ji vždycky jeden či druhý z vás nedoprovázel ke stolu? Ona přece dobře nechodila, dělalo jí potíže i jen vstát ze židle bez pomoci druhých. Vždycky byl po jejím boku jeden z vás; zdůrazňuji to proto, že když ohlásili večeři, bylo přirozené, že se jeden z vás zvedne a pomůže matce sejít dolů. Ale ani jeden z vás se nehnul. Seděli jste tam všichni jako ochrnutí a divili jste se možná, proč nejde ten druhý.“

Nadine rezolutně protestovala:

„To je absurdní, pane Poirote. Byli jsme ten večer všichni unaveni. Připouštím, že opravdu někdo z nás měl pro matku zajít, ale ten večer jsme prostě nešli!“

„To je právě ono! Ten večer! Vy, madam, jste ji myslím obsluhovala víc než kdo jiný. Byla to jedna ze služeb, jichž jste se ujala docela mechanicky. Ale ten večer jste se nenabídla, že půjdete ven a přivedete ji. Proč jste nešla? Chápete nyní, že tato otázka mě musila pronásledovat. Napadlo mi dokonce, že jste věděla o smrti paní Boyntonové… Ne – nepřerušujte mě, madam!“ máchnul divoce rukou.

„Teď budete poslouchat mne, Hercula Poirota! Váš rozhovor s tchyní měl svědky. Svědky, kteří vás viděli, ale nemohli vás slyšet! Lady Westholmová a slečna Pierceová byly daleko od vás. Viděly sice zřetelně, že jste se bavila se svojí tchyní. Ale chybí důkazy o tom, co jste tam dělala ve skutečnosti. Místo nich dám k úvaze jednu skromnou teorii. Vám to výborně myslí, madam. Kdybyste se vy rozhodla, klidně, rozvážně, tak, jak to máte v povaze – že řekněme – zabijete manželovu matku, provedla byste to inteligentně a po pečlivé přípravě. Mohla byste zajít do stanu doktora Gerarda dopoledne, kdy byl na túře. Mohla jste si být jista, že najdete nějakou vhodnou drogu. Vaše zdravotnické vědomosti by vám přišly vhod. Vybrala byste digitoxin, stejnou látku, jaká je obsažena v lécích vaší tchyně, vzala byste také stříkačku, protože vaše vlastní, jako na zlost, zmizela. Spoléhala byste při tom na to, že se vám podaří stříkačku vrátit dřív, než si doktor vůbec všimne, že zmizela.

Než byste přikročila k činu, pokusila byste se naposledy přimět svého muže, aby odešel od matky. To jste udělala. Oznámila jste mu, že máte v úmyslu vzít si pana Copa. Jeho reakce však nevyšla podle vašich předpokladů, váš manžel se jen silně rozrušil. Nezbývalo vám, než se pokusit o vraždu své tchyně. Vrátila jste se do tábora, pohovořila jste cestou velice mile a přirozeně s lady Westholmovou a slečnou Pierceovou, které jste potkala na cestě do tábora. Pak jste vystoupila nahoru. Vaše tchyně sedí před jeskyní. Vy máte připravenu stříkačku s jedem. Je velice snadné uchopit starou paní za zápěstí a zručně, jak jste byla vycvičena, vpíchnout injekci.

Je to hotovo dříve, než si vaše tchyně uvědomí, co děláte. Zdola z údolí vás ostatní vidí, jak si se starou paní povídáte, jak se k ní důvěrně skláníte. Vy si dokonce chladnokrevně vynesete židli a chvíli posedíte v družné zábavě, aspoň z dálky to tak vypadá. Smrt nastane téměř okamžitě. A sedíte s mrtvou, ale kdo by to mohl tušit? Pak vrátíte židli zpět a jdete do velkého stanu, kde je váš muž a čte si. Dáváte si pozor, abyste už ze stanu neodešla. Jste si jista, že smrt paní Boyntonové bude přičítána selhání jejího nemocného srdce. A ona opravdu zemře, protože to srdce nevydrží. Jen v jedné věci váš plán nevyšel. Stříkačku do stanu doktora nelze vrátit, protože on tam leží v malarické horečce. A ačkoliv vy o tom nevíte, on už dokonce přišel na to, že svoji injekční stříkačku postrádá! A to, madam, byla chyba v jinak bezvadně provedeném plánu.“

Zavládlo mrtvé ticho. Jen okamžik. Pak vyskočil Lennox Boynton.

„Ne!“ vzkřikl. „To je hnusná lež! Nadine to neprovedla! Nemohla nic provést. Moje matka – moje matka byla už – mrtvá.“

„Ale?“ Poirotův zrak se upřel na něho. „Byl jste to tedy vy, kdo svoji matku zabil, pane Boyntone?“

Zase vteřina ticha, pak se Lennox Boynton svezl‘ do židle. Třesoucí se ruce zvedl k obličeji:

„Ano, je to tak. Zabil jsem ji já.“

„Vy jste vzal digitoxin ze stanu doktora Gerarda?“

„Ano.“

„Kdy?“

„Jak – jak jste říkal. Dopoledne.“

„A stříkačku?“

„Také.“

„Proč jste svou matku zabil?“

„Proč se ptáte?“

„Chci se ptát, pane Boyntone.“

„Ale vždyť to víte. Moje žena mě chtěla opustit s panem Copem…“

„Ano – ale to jste se dověděl až odpoledne.“

Lennox se na něho podíval nechápavě.

„Ovšem, na procházce.“

„Ale jed a stříkačku jste vzal už ráno. Dříve, než jste se to dověděl?“

„Proč mě k čertu pletete těmi svými otázkami?“ Přejel si třesoucí se rukou po čele. „Cožpak na tom vůbec záleží?“

„Moc na tom záleží. Doporučuji vám, pane Boyntone, abyste mi konečně řekl pravdu!“

„Pravdu?“ Lennox se na něho znovu nechápavě podíval.

„Ano, pravdu!“

„Můj bože, řeknu vám to tedy,“ vyhrkl Lennox náhle. „Ale nevím, budete-li mi věřit.“ Zhluboka se nadechl.

„To odpoledne, jak jsem se rozešel s Nadine, byl jsem absolutně vyřízen. Nikdy mi ani ve snu nenapadlo, že by mohla odejít k někomu jinému. Byl jsem skoro šílený, jako opilý nebo po těžké nemoci.“

Poirot přikývl. Poznamenal:

„Všiml jsem si, jak lady Westholmová popisovala vaši chůzi, když jste šel kolem nich. Proto jsem věděl, že vaše paní nemluví pravdu, když říká, že vám své rozhodnutí sdělila až po návratu do tábora. Pokračujte, prosím.“

„Skoro jsem nevěděl, co dělám… Ale jak jsem šel dál, jako by se mi v mozku vyjasnilo. Blesklo mi hlavou, že jsem si to zavinil jen já sám. Byl jsem dosud úplná nula! Měl jsem se matce vzepřít už dávno a utéct! Napadlo mne, že ještě ani teď nemusí být pozdě. Viděl jsem ji jako zloducha, jak tam sedí na pozadí rudých skal jako nějaký hrůzný idol! Namířil jsem si to rovnou k ní nahoru, abych to měl odbyto. Chtěl jsem jí říct otevřeně, co si o ní myslím a oznámit jí, že si s Nadine okamžitě sbalíme své věci a odcházíme a ještě ten večer odjedeme pryč, nejspíš do Maánu.“

„Och, Lennoxi!“ bylo slyšet měkký povzdech.

„Podívám se na ni – a proboha! Málem jsem omdlel. Byla mrtvá! Seděla tam mrtvá! Nevěděl jsem, co si počít. Úplně jsem ztratil hlas, zapotácel jsem se jako omámený. To všecko, co jsem se jí chystal vmést do tváře, mi uvízlo v krku. Zdálo se mi, že jsem zkameněl. Cosi jsem mechanicky dělal. Zvedl jsem její náramkové hodinky – měla je ležet v klíně – a připjal jsem jí je na zápěstí. Na to bezvládné, mrtvé, ochablé zápěstí…“

Otřásl se.

„Bože, to bylo strašné! Doklopýtal jsem dolů, do velkého stanu. Měl jsem samozřejmě někoho hned zavolat, ale já nemohl. Jenom jsem tam tak seděl, obracel listy časopisu a čekal…“

Zarazil se, jako by přemýšlel, jak to nejlépe vysvětlit, pak řekl:

„Nemusíte tomu věřit – ani nemůžete. Proč jen jsem nékoho nezavolal? Proč jsem to neřekl alespoň Nadine? Nevím…“

Doktor Gerard si odkašlal:

„Vaše prohlášení je naprosto věrohodné, pane Boyntone“ řekl. „Vaše nervy byly už předtím ve velmi špatném stavu. Dva šoky tak rychle po sobě úplně stačily, abyste se dostal do takového stavu, jaký jste nám právě popsal. To je takzvaná Weissenthalerova reakce. Nejlépe je vidět to na tomto příkladě: Pták, který narazí v prudkém letu hlavou na sklo, se musí napřed zotavit z nárazu, který utrpěl. Ale i když se už zotaví, instinktivní strach mu nedovolí cokoliv podniknout. Je totiž zapotřebí určité doby, aby se vzpamatovala jeho nervová centra. Neumím se anglicky možná vyjádřit úplně přesně, ale chci tím říci toto: vy jste se jinak chovat nemohl. Pro vás v tom duševním stavu bylo tehdy úplně vyloučeno vzchopit se okamžitě k nějakému činu. Po určitou dobu jste nebyl schopen myslit.“

Otočil se na Poirota: „Ujišťuji vás, příteli, že je to tak.“

„Och, ani v nejmenším nepochybuji,“ řekl Poirot. „Byla tu jedna nepatrná okolnost, jíž jsem si při vyprávění pana Boyntona povšiml. Že totiž připjal na zápěstí paní Boyntonové hodinky. To se dalo vyložit dvojím způsobem. Jednak to mohla být zástěrka pro skutečný zločin, nebo to zahlédla paní Nadine a špatně si to vyložila. Vracela se pouhých pět minut po svém manželovi. Musela to zpozorovat. Když pak přišla ke své tchyni a našla ji mrtvou – mimo to jistě zpozorovala na zápěstí tu stopu po vpichu – rychle si vykombinovala, že její manžel spáchal zločin. Lekla se, že její zpráva o zamýšleném odchodu ho podnítila k tomuto činu. Zkrátka Nadine Boyntonová byla přesvědčena že dohnala svého manžela k vraždě jeho matky.“

Podíval se Nadine do očí.

„Je tomu tak, madam?“

Sklopila hlavu a zeptala se:

„Podezříval jste mne opravdu, pane Poirote?“

„Myslel jsem, že byste to mohla být i vy.“

Naklonila se kupředu:

„A teď, co se stalo doopravdy, pane Poirote!“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024