Celá e-kniha Schůzka se smrtí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 5
Lady Westholmová vplula do pokoje vznešeně jako zaoceánský parník do doku. Slečna Amabel Pierceová, kolísavá bárka, vplula těsně za parníkem a usedla na méně honosnou židličku poněkud v pozadí.
„Ovšem, monsieur Poirot,“ hřímala lady Westholmová, „pomohu vám s radostí všemi prostředky, které mám k dispozici. Vždycky jsem to považovala za povinnost vůči veřejnosti v záležitostech tohoto rázu…“
Různé povinnosti lady Westholmové vůči veřejnosti opanovaly pole na několik minut.
„Pamatuji se velmi přesně na to odpoledne a slečna Pierceová i já učiníme všechno, abychom vám pomohly.“
„Ó jistě,“ vydechla slečna Pierceová jako v extázi. „Taková tragédie. Umřít takhle – v jediném okamžiku!“
Poirot pohotově položil svoji první otázku:
„Řekly byste mi laskavě, dámy, hodně podrobně, co se tehdy odpoledne přihodilo?“
„Ovšemže,“ odvětila lady Westholmová. „Po obědě jsem se rozhodla, že si trochu odpočinu. Ten dopolední výlet byl dosti únavný. Ne že bych snad byla doopravdy unavená, to se mi stává zřídka. Já vlastně ani nevím, co je únava! Při různých veřejných příležitostech člověk musí bez ohledu na to, jak se cítí…“
Poirot ji pohotově přerušil prosbou, aby mu podrobně vylíčila události kritického půldne.
„Jak jsem řekla, dostala jsem chuť na kratší siestu. Slečna Pierceová byla se mnou zajedno!“
„Ó zajisté,“ povzdechla slečna Pierceová. „Já jsem byla naopak hrozně unavená po tom ranním pochodu Takový nebezpečný výstup na skály! I když to bylo zajímavé, velice mě to vyčerpalo. Obávám se, že já nejsem tak báječně trénovaná jako lady Westholmová.“
„Únavu lze zvládnout,“ pronesla kategoricky lady, jako všecko ostatní. Zásadně bojuji proti fyzické změkčilosti.
„Tedy po obědě, dámy, jste obě odešly do svých stanů?“ zeptal se Poirot.
„Ano.“
„Paní Boyntonová seděla před vchodem do své jeskyně?“
„Její snacha ji tam obsluhovala a potom odešla také.“‚
„Ó ano,“ řekla slečna Pierceová. „Bylo to na protější straně, víte, jenže trochu stranou a výše.“
Lady Westholmová považovala za nutné situaci objasnit ještě blíže:
„Před vchodem do jeskyní byla taková plochá skalnatá teráska a pod tou plošinkou stálo několik stanů. Pak tam bylo malé řečiště nějakého potoka a na druhé straně tohoto řečiště byl velký společenský stan a ještě několik dalších stanů. My se slečnou Pierceovou jsme měly stany poblíž velkého stanu. Ona po pravé straně a já nalevo. Vchod do našich stanů byl tedy zrovna naproti té skalní terase s jeskyněmi, ale bylo to od nás dosti daleko.“
„Skoro dvě stě yardů, pokud to mohu odhadnout…“
„Možná.“
„Mám tady plánek,“ oznámil Poirot, „který jsem zhotovil s pomocí tlumočníka Mahmuda.“
Lady Westholmová podotkla, že v tom případě asi plánek nebude moc přesný.
„Ten člověk je hrozně nespolehlivý. Srovnávala jsem jeho výklad se svým bedekrem a v několika případech říkal úplně nesprávné věci!“
„Podle mého plánku,“ pokračoval Poirot, „jeskyni sousedící s paní Boyntonovou obýval její syn, zatímco jeho žena, Raymond, Carol a Ginevra měli své stany zrovna pod jeskyněmi, ale trochu doprava, vlastně naproti velkému stanu. Stan doktora Gerarda byl napravo od Ginevřina a za ním pak byl stan slečny Kingové. Na druhé straně potoka, hned vedle velkého stanu nalevo, jste měla stan vy a pan Cope. A stan slečny Pierceové byl, jak jste se zmínila, napravo od velkého stanu. Je to správné?“
Se zřejmou nechutí lady Westholmová připustila, že pokud ví, tak to bylo.
„Děkuji vám. Teď je to úplně jasné. Pokračujte, prosím.“
Lady Westholmová se na něho milostivě usmála a vyprávěla dále:
„Mohlo být asi tři čtvrtě na čtyři, když jsem zašla ke slečně Pierceové podívat se, je-li už vzhůru a nemá-li chuť se trochu projít. Seděla u vchodu do stanu a četla si. Dohodly jsme se, že se půjdeme projít asi tak za půl hodinky, až slunce nebude tolik pálit. Odešla jsem tedy zpět a asi pětadvacet minut jsem si četla. Pak jsem zašla za slečnou Pierceovou. Byla už připravená, takže jsme hned vyšly. Zdálo se, že všecko živé v táboře spí, nebylo v…
