8
Danilo se vedle nás objevil v průvodu svých dvou vanhurenovských satelitů.
Sally nečekala, až jí představíme Evana a Conrada, otálela jen vteřinu, aby nikoho nepřerušila uprostřed věty, a pak oslovila otce: „Řekli jsme Danilovi, že v pondělí chceš Linka vzít do dolu, a Danilo se chce zeptat, jestli by nemohl jet taky?“
Danilo byl trochu v rozpacích, protože Sally za něj promluvila tak přímočaře.
Van Huren po chvilkovém zaváhání řekl: „Samozřejmě že můžete, Danilo, když vás to zajímá.“
„Pojedu tuze rád,“ odpověděl Danilo vážně.
„Do dolu? Zlatého dolu?“ zeptal se dychtivě Evan.
,,Je to rodinný podnik,“ vysvětloval van Huren a ujal se představování.
„To by bylo skvělé prostředí..., to by bylo skvělé..., zlatý důl..., to bych mohl někdy použít.“
Žádostivě se podíval na van Hurena, který se ocitl v nevýhodě, neměl na vybranou, nechtěl-li být nezdvořilý. Vzal to sportovně.
„Samozřejmě, připojte se k nám v pondělí, pokud chcete.“
Evan rychle pozvání přijal, a to za sebe i za Conrada, rychle, aby si to van Huren nerozmyslel.
Když si moji dva kolegové a všichni tři mladí odešli vsadit, omluvil jsem se van Hurenovi, že tolik zneužíváme jeho ochoty.
Zavrtěl hlavou. „To je v pořádku. Zřídkakdy jezdíme do dolu s větší skupinou, protože to ztěžuje práci, ale ve čtyřech to není problém, pokud se budou všichni chovat rozumně, a to vy jistě budete.“
K večeru už se naše skupina rozšířila na pět lidí, protože se na scéně objevil i Roderick Hodge, a když se dozvěděl, kam se chystáme, zdvořile poprosil van Hurena (z doslechu ostatních), jestli by mohl jet s sebou. Slíbil, že pak napíše velký článek do Rand Daily Star.
Pomyslel jsem si, že zlaté doly nejsou pro lidi v Johannesburgu nic zvláštního, ale Roderick věděl, co dělá.
Zatímco jsem se díval, jak Table Turned obchází padokem, objevil se Roderick najednou vedle mne. Van Hurenovi s Danilem se vydali na čaj k předsedovi klubu a Conrad s Evanem se o kus dál dohadovali s věčně upoceným Cliffordem. Já se rád bez čaje u předsedy obešel.
Roderick se dotkl mého lokte a váhavě mne oslovil: „Linku?“
Otočil jsem se. V posledních pár dnech se mu na tvářích objevily vrásky, vypadal mnohem starší, a mladistvý účes a oblečení se k němu najednou nehodily.
„Jak se daří Katye?“ zeptal jsem se.
„Dobře. Vlastně opravdu dobře.“
Řekl jsem, že mne to těší, a pak jsem se ho zeptal, jak často chodí na dostihy.
„Abych pravdu řekl..., jsem tu, protože jsem přišel za vámi. Hledal jsem vás v hotelu, ale tam mi řekli, že jste tady...“
„Aha,“ přikývl jsem.
„Totiž... mám v hotelu jak se říká informátora.“
Aha. Všude na světě existuje nenápadná šedá armáda lidí sbírajících za peníze informace pro tisk. Portýři v hotelích, nosiči na nádražích, každý, kdo má přístup do salonků na letištích, nebo na ně aspoň dohlédne.
„Bydlím tady blízko, na kraji města, tak jsem si řekl, že se tu stavím.“
„Dnes je pěkně.“
Zadíval se na nebe, jako by mu bylo jedno, i kdyby sněžilo.
„To je fakt... Poslyšte, dnes ráno mi volal Joe..., to je ten chlápek s mikrofonem z Randfonteinu.“
„Ano, vím který.“
„Řekl mi, že ten mikrofon rozebral a že mu nic nebylo. Samozřejmě že zevní větev koaxiálního kabelu šla na kovovou schránku, ale...“
„Moment,“ přerušil jsem ho. „Co je koaxiální kabel?“
„To vy nevíte? Kabel, ve kterém jsou dva dráty, jeden je v ose, druhý se kolem něj obtáčí zevně. Kabely u televizních antén jsou koaxiální..., je to vidět na konci kabelu, kde se zapíná do televizoru.“
„Jo, už vím.“
„Joe tvrdí, že vodivý drát a uzemnění byly nesprávně zapojený v zástrčce magnetofonu. Prý se obecně ví, jak je to nebezpečný, a přitom se toho lidi pořád dopouštějí. Proud šel přímo do obalu mikrofonu a uzemnil se průchodem skrz toho člověka, který mikrofon držel v ruce.“
Zamyslel jsem se. „V tom případě byl ale pod proudem i celý magnetofon, ne?“
Zamžikal. „Ano, to říká Joe taky, ale pod proudem byl jen uvnitř, z povrchu prý nikdo ránu dostat nemohl, protože to je plastická hmota, stejně jako ovládání. Joe měl …
