7
V pátek byla nouze o zprávy ze světa, proto se tisk o to víc soustředil na smrtelné ohrožení mladé novinářky. Zřídkakdy se stalo, aby tisk dostal pozvánku na skutečné drama. Většina novin o něm psala na prvních stránkách.
V jednom deníku se objevila nefér teorie, že to celé bylo předem připravené jako reklamní trik, který se vymkl z ruky. V dalším odstavci pisatel tuto teorii naopak vyvracel.
Docela rád bych věděl, kolik lidí se rozhodne té teorii věřit, dokonce mě napadlo, jestli není možné, že to celé nastrojila Katya, dívka s ironickým úsměvem, ve spolupráci s Roderickem.
Ne, přece by neriskovala život, určitě ne vědomě.
Sáhl jsem po Rand Daily Star, abych se podíval, jak naložili s informacemi od Rodericka. Zjistil jsem, že Roderick článek napsal sám. „Od našeho redaktora a očitého svědka události.“ Když člověk uvážil, jak se ho dramatická příhoda dotýkala osobně, byl článek poměrně střízlivý. Pisatel ale zdůraznil víc než jeho kolegové to, co si Conrad uvědomil ihned, a sice že kdyby mi Katya nevzala mikrofon z ruky, byl bych ho v osudnou chvíli držel já a já bych utrpěl elektrický šok.
Zajímalo by mě, jestli Roderick lituje, že se tak nestalo. Když nic jiného, reportáž by byla ještě zajímavější.
S trpkým úsměvem jsem článek dočetl. Katyu si prý nechali v nemocnici přes noc, a údajně se cítila dobře.
Odstrčil jsem noviny a šel se vysprchovat a oholit. Došel jsem přitom ke dvěma závěrům: za prvé že to, co jsem udělal, určitě nestálo za tolik rámusu, a za druhé, že teď budu Nerisse těžko vysvětlovat, proč jí přináším jen dohady a žádné důkazy.
V recepci jsem se zeptal, jestli by mi nemohli připravit sendviče na piknik a jestli bych si na den nemohl pronajmout koně někde, kde to je na ježdění vhodné. Samozřejmě, řekli v recepci a mávli kouzelným proutkem: před polednem už jsem byl třicet kilometrů za Johannesburgem a vyjížděl v sedle starého jezdeckého koně na prašnou silnici. Slunce krásně zářilo. Zhluboka jsem se nadechl sladce vonícího afrického vzduchu a jel a jel s nádherným pocitem volnosti a svobody. Lidé, od kterých jsem si koně pronajal, trvali na tom, že se mnou pošlou stájníka, ale protože stájník neuměl anglicky a já neuměl bantu, byl to mlčenlivý, nevtíravý společník. Jmenoval se George.
Míjeli jsme křižovatku, kde byl velký stánek plný pomerančů a ananasů. U stánku stál usměvavý prodavač.
„Naartjies,“ ukázal George.
Rukama jsem vysvětlil, že nerozumím. Občas je herecké umění použitelné i v běžném životě.
„Naartjies,“ opakoval George.
Seskočil z koně a vedl ho ke stánku. Pochopil jsem, že chce něco koupit. Zavolal jsem na něj a vylovil z kapsy pětirandovou bankovku. George se rozzářil, šel vyjednávat, a za chvíli se vrátil se síťovkou plnou pomerančů a se dvěma velkými ananasy. Skoro všechny peníze mi vrátil.
V příjemném, nezávazném kamarádství jsme jeli dál. Pak jsme si našli stín, sesedli, snědli ananas a studené kuře, které jsem si přinesl z hotelu. Pak jsme se napili osvěžující, neslazené jablkové šťávy z plechovek, které s sebou vezl George. Ukázalo se, že naartjies nejsou pomeranče, ale velké mandarinky se zelenými skvrnami na kůře. Chutnaly líp než obyčejné mandarinky.
George si s obědem sedl na deset metrů ode mne. Kývl jsem na něj, aby si přisedl blíž, ale nechtěl.
Odpoledne jsme klusali a cválali daleko přes pláně porostlé suchou travou. Pak jsme zpomalili do kroku, aby koně vychladli. Nakonec jsme dojeli z opačné strany ke stájím, ze kterých jsme vyrazili.
Za zapůjčení koně jsem zaplatil jen deset randů, přestože den, který jsem v jeho sedle strávil, stál za tisíc. Georgeovi jsem dal pět randů, přestože mi jeho zaměstnavatelé našeptávali, že to je moc. George mi se zářivým úsměvem předal síťovku s naartjies. Všichni se se mnou přátelsky rozloučili a mávali mi, když jsem odjížděl. Kdyby byl život vždy tak jednoduchý, nenáročný a přátelský!
O pár kilometrů dál jsem si uvědomil, že kdyby tomu tak opravdu bylo, asi bych se unudil k smrti.
Conrad už na mne v hotelu Iguana …
