16
Přijeli.
Když slunce vystoupilo vysoko na oblohu, přijeli Evan a Conrad. Evan vyrazil ze stejšnu sršící energií, mával rukama, vlasy se mu ježily po celé hlavě jako elektrizované a oči žhnuly. Conrad, udýchaný, se zplihlým knírem, si otíral čelo kapesníkem.
Došli k vozu a otevřeli dvířka. Zůstali bez hnutí stát. Mlčky na mne zírali.
Nejdřív jsem si myslel, že se mi jen zdají, že jsou přelud, že začínám šílet. Ohlédl jsem se, očekával jsem, že vidina zmizí.
Pak Evan řekl: „Kde jste k sakru byl? Hledáme vás po celém tomhle zatraceném parku od včerejšího rána.“
Neodpověděl jsem, nešlo to.
Conrad vydechl: „Můj bože, kamaráde, dobrý bože...“ Jako když přeskakuje jehla na gramofonu.
Evan běžel zpět do stejšnu a po trávě s ním přejel až k mému vozu. Pak vlezl dozadu do stejšnu a otevřel červenou termokrabici.
„Stačí pivo?“ křikl na mne. „Vodu nemáme.“
Kývl jsem.
Nalil z plechovky do plastového kalíšku a přidržel mi ho u rtů. Pivo bylo studené. Neskutečné. Vypil jsem jen polovinu, polykání bylo příliš nepříjemné.
Conrad otevřel dvířka vlevo a sedl si vedle mne.
„Nemáme klíče od želízek,“ řekl omluvně.
Bylo mi najednou do smíchu, poprvé po dlouhé době.
„No nazdar, že ale zapácháte,“ poznamenal Evan.
Pochopili, že nemůžu mluvit. Evan mi dolil pivo a přidržel mi ho. Conrad vystoupil a šel se hrabat v kufru. Vrátil se se čtyřmi kousky drátu a s izolační páskou. Dal se do práce na želízkách, aby mne vyprostil.
Zastrčil všechny čtyři drátky do zámku pout, vyčnívající kusy drátu omotal izolací, aby je mohl líp uchopit, a začal točit. Narychlo vyrobený paklíč splnil úkol skvěle. Conrad si několikrát zanadával, ale nakonec se mu podařilo pouto na mém pravém zápěstí otevřít.
To stačí. Na druhé zápěstí zatím kašlu.
Odepnuli mi bezpečnostní pás a pokoušeli se mi pomoct vystoupit. Seděl jsem ale ve skrčené poloze přes osmdesát hodin, byl jsem po takové době jak zkamenělý, jak odlitý ze sádry.
Evan řekl nejistě: „Myslím, že by jeden z nás měl jet pro doktora.“
Rozhodně jsem zavrtěl hlavou. Byly věci, které jsem jim musel sdělit dřív, než se do všeho zamíchá veřejnost. Trhaně jsem hmatal pod sebou pro popsané papíry. Naznačoval jsem gesty, že chci psát.
Conrad mlčky vytáhl z kapsy zlaté plnicí pero a já nejistou rukou napsal: Když nikomu neřeknete, že jste mne našli, chytíme toho, co mě tu nechal. Po krátké úvaze jsem připsal: Rád bych ho chytil.
Přečetli si kostrbatě napsaná slova a přemýšleli, divže se nedrbali na hlavě.
Ještě jsem připsal: Prosím zakryjte přední sklo.
To se jim zdálo rozumné. Conrad přes sklo přehodil těžkou plachtu. Rázem bylo horko o pět stupňů snesitelnější.
Evan zahlédl pytlík připevněný k volantu gumičkou. „Co je tohle, sakra?“
Ukázal jsem na zbyteček vody na dně. Evan pochopil a zhrozil se. Vzal mi z ruky popsané papíry a začal číst. Vypil jsem trochu víc piva. Kalíšek jsem držel v nejistých, třesoucích se rukách. Při každém dalším pracném doušku jsem cítil, jak se ve mně obnovuje a rozlévá život.
Evan přečetl všechno, co jsem napsal, a podal papíry Conradovi. Díval se na mne mlčky a ohromeně. To u něho bylo neobvyklé.
Po dlouhém mlčení se zvolna zeptal: „Vy jste si opravdu myslel, že jeden z nás, Conrad nebo já, jsme vás sem pomáhali dopravit?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Chudáka Clifforda Wenkinse si taky můžete škrtnout, už nežije. V sobotu dopoledne ho vytáhli z přehradního jezera. Byl se projet na lodičce a utopil se.“
Chvíli trvalo, než mi to došlo. Chudák..., nervózní, se zpocenýma neklidnýma rukama, chudák zakomplexovaný mluvka už není...
Sáhl jsem po Conradově peru a Evan mi na psaní podal svůj notes.
Rád bych si lehl. Do stejšnu?
„Samozřejmě,“ byl rád, že má úkol. „Hned vám to tam nachystáme.“
Skočil do stejšnu, odstrčil všechny věci, různé vybavení, ke straně, až tam vzniklo dost místa na zadní opěradla sedadel z obou vozů. Místo polštáře položil na improvizované lože stočené svetry a bundy.
„Ritz vás očekává,“ řekl.
Pokusil jsem se o úsměv a v tu chvíli jsem se zahlédl …
