Kapitola šestá
Někdy tou dobou, téhož léta, mě některé stránky Akirova chování začaly silně dráždit. Především donekonečna mluvil o tom, co všechno Japonci dokázali. Měl k tomu sklon vždycky, ale toho léta to hraničilo až s posedlostí. Každou chvíli ustal ve hře, kterou jsme se bavili, jen aby mi udělal přednášku o tom, jakou zase Japonci staví budovu v obchodní čtvrti, nebo o tom, že do přístavu má každou chvíli přijet další japonský dělový člun. Pak mi vnucoval ty nejmenší podrobnosti a každých pár minut mi připomínal, že se Japonsko stalo „velice významnou zemí, zrovna jako Anglie“. Nejnepříjemnější ze všeho bylo, když se pokusil začít hádku o to, kdo se snadněji rozpláče, jestli Japonci, nebo Angličané. V souvislosti s čímkoli, co jsem řekl na obranu Angličanů, se můj kamarád ihned dožadoval, abychom to vyzkoušeli, což v praxi znamenalo, že mě sevřel některým ze svých hmatů, až jsem buďto kapituloval, nebo mi vyhrkly slzy.
Tehdy jsem Akirovu posedlost hrdinstvím jeho národa připisoval skutečnosti, že příští podzim měl začít chodit do školy v Japonsku. Rodiče mu vyjednali, že bude bydlet u příbuzných v Nagasaki, a i když se měl na prázdniny vracet do Šanghaje, uvědomovali jsme si, že se budeme vídat mnohem méně než dřív, a zpočátku jsme z té zprávy byli oba sklíčení. Jak však léto plynulo, jako by se Akira snažil sebe sama přesvědčit, že život v Japonsku je po všech stránkách lepší, a vyhlídky na novou školu v něm vyvolávaly čím dál větší nadšení. Mě zase jeho neustálé chlubení se vším japonským postupně začalo tak unavovat, že ke konci léta jsem se už začínal těšit, až se jej zbavím. A opravdu, myslím, že když ten den konečně nastal a já jsem od jejich domu mával za automobilem, který jej odvážel do přístavu, nebyl jsem ani trochu smutný.
Brzy mi však začal chybět. Ne že bych neměl jiné přátele. Pravidelně jsem si například hrával se dvěma bratry, Angličany, kteří bydleli kousek od nás a s nimiž jsem se po Akirově odjezdu vídal mnohem častěji. Dobře jsem s nimi vycházel, zvlášť když jsme spolu byli sami tři. Ale někdy se k nám přidali jejich spolužáci (jiní hoši ze šanghajské soukromé školy), a to se pak ke mně chovali jinak a někdy jsem se stával terčem různých schválností. Pochopitelně mi to vůbec nevadilo, protože jsem věděl, že jsou všichni v zásadě slušní a nechtějí mi nijak ublížit. Už tehdy jsem chápal, že pokud jsou ve skupince pěti nebo šesti hochů všichni kromě jednoho spolužáci, je jasné, že si z outsidera občas ztropí nějaký ten neškodný žertík. Tím chci říct, že jsem si o svých anglických kamarádech nemyslel nic špatného, ale že mi to zároveň bránilo, abych si k nim vytvořil stejně důvěrný vztah, jaký jsem měl s Akirou, a jak měsíce ubíhaly, chyběl mi čím dál víc.
Toho podzimu jsem však Akirovu nepřítomnost nijak zvlášť těžce nenesl. Podzimní měsíce se mi do paměti zapsaly spíše jako období, kdy jsem často nevěděl kudy kam a kdy jedno prázdné odpoledne střídalo druhé. Z větší části se mi už všechna vytratila z paměti, ale přesto se tehdy přihodilo pár drobných událostí, jimž jsem později začal připisovat zvláštní význam.
Patřila k nim například nepříjemnost v souvislosti s naší vyjížďkou se strýčkem Philipem na dostihy, o níž jsem si celkem jist, že k ní došlo po jedné z matčiných sobotních dopoledních schůzí. Jak jsem se možná už zmínil, třebaže mě matka všemožně povzbuzovala, abych si povídal s ostatními účastníky kampaní, zatímco se scházeli v salonu, do jídelny na schůze samotné jsem nesměl. Vzpomínám si, jak jsem se jí jednou zeptal, jestli bych mohl zůstat na schůzi, a k mému překvapení si to dlouho rozmýšlela. Nakonec rozhodla:
„Nezlob se, Papouši. Lady Andrewsová ani paní Callowová nemají společnost dětí rády. Škoda. Mohl ses dozvědět pár důležitých věcí.“
Otec pochopitelně přístup na schůze zakázaný neměl, ale podle všeho se nějak rozumělo, že ani on by tam chodit neměl. Dnes je pro mě těžké říct, kdo z nich, pokud vůbec někdo, byl za tento stav věcí zodpovědný, ale skutečností je, ž…
