Kapitola devatenáctá
Až teď ve zpětném pohledu se mi první část cesty jeví jako poměrně snadná. Když jsem klopýtal za kupředu kráčejícím poručíkem, rozhodně mi to tak nepřipadalo. Při chůzi po troskách mě záhy rozbolely nohy a obrovské potíže mi dělaly i nejrůznější polohy těla, jež bylo nutné zaujímat při zdolávání otvorů ve zdech.
Zmíněných průlezů byl všude bezpočet, přičemž všechny se víceméně podobaly tomu ve sklepním velitelství. Některé byly menší, jiné dostatečně velké, aby se jimi mohli protáhnout dva lidé současně; ale všechny měly hrubé hrany, a aby jimi člověk mohl prolézt, bylo třeba do nich nejprve skočit. Netrvalo dlouho a byl jsem na pokraji vyčerpání; sotva jsem jedním takovým otvorem prolezl, už jsem viděl poručíka, jak si elegantně razí cestu další stěnou.
Ne všechny zdi zůstaly stát; někdy jsme k další stěně dorazili teprve poté, co jsme zdolali trosky snad tří nebo čtyř domů. Střechy byly téměř všechny rozbité a často tam už ani žádná nebyla, takže jsme měli k dispozici spoustu denního světla - i když tu a tam nám cestu ztěžoval temný stín. Než jsem si na takový terén zvykl, vícekrát jsem bolestivě uklouzl mezi dvěma hrubými kusy betonové podlahy nebo jsem po kotníky zapadl do roztříštěné suti.
Za takové situace bylo velice snadné zapomenout, že procházíme místy, kde ještě před několika týdny bydlely stovky lidí. Často jsem měl dokonce dojem, že se nepohybujeme v chudinské čtvrti, ale v jakémsi zchátralém zámku o bezpočtu místností. I přesto mi ovšem tu a tam blesklo hlavou, že v troskách pod našima nohama leží předměty předávané z generace na generaci, dětské hračky i obyčejné, ale jejich majiteli kdysi vysoce ceněné předměty, které byly součástí rodinného života. V takových okamžicích mě náhle znovu zaplavovala zlost na ty, kdo dovolili, aby takový osud postihl tolik nevinných lidí. Opět jsem myslel na nabubřelé obyvatele cizinecké čtvrti, na všechny ty vytáčky, jež museli použít, aby se tolik let dokázali vyhýbat zodpovědnosti, a v těch chvílích jsem cítil, jak moje zuřivost narůstá tak intenzivně, až jsem chtěl na poručíka zavolat, aby zůstal stát a já jí mohl dát průchod.
Poručík se nicméně jednou zastavil z vlastního rozhodnutí, a když jsem jej došel, upozornil mě:
„Tohle si, pane Banksi, dobře pohlédněte.“ Ukazoval kousek nalevo od nás, na jakýsi velký kotel, který, přestože byl pokrytý prachem z rozbitého zdiva, zůstal víceméně neporušený. „To je Západní pec. Když se podíváte tamhle nahoru, uvidíte bližší z obou vysokých komínů, na něž jsme se dívali předtím ze střechy. Východní pec vypadá podobně jako tahle a bude to další orientační bod na naší cestě. Až k ní dojdeme, budeme vědět, že už jsme jen kousek od domu, který hledáme.“
Pečlivě jsem si pec prohlédl. V horní části pokračovala celkem silným komínem, a když jsem popošel o několik kroků blíž a podíval se vzhůru, viděl jsem, jak mohutný komín stoupá vysoko k nebi. Dosud jsem hleděl vzhůru, když se můj společník ozval:
„Prosím vás, pane Banksi. Musíme pokračovat v cestě. Je potřeba, abychom úkol splnili, než zapadne slunce.“
Po několika minutách cesty od Západní pece se poručík začal chovat zřetelně opatrněji. Kráčel obezřetně a u každého otvoru nejdříve nahlédl dovnitř, pušku namířenou, chvíli pozorně naslouchal a teprve pak se jím protáhl. Také jsem si všiml, že poblíž průlezů leží čím dál více hromad pytlů s pískem a cívek ostnatého drátu. Když se poprvé ozvala střelba z kulometu, okamžitě jsem strnul v přesvědčení, že jsme se dostali pod palbu. Pak jsem však viděl, že poručík přede mnou pokračuje v chůzi, a tak jsem se zhluboka nadechl a následoval jej.
Nakonec jsem prolezl jedním otvorem a zjistil jsem, že jsem se ocitl v mnohem větším prostoru. Ve stavu vyčerpání, ve kterém jsem se nacházel, jsem se domníval, že jsem se ocitl v troskách jednoho z velkolepých tanečních sálů, do jakých mě vodili v cizinecké čtvrti. Pak jsem si uvědomil, že tam, kde stojíme, kdysi bývalo několik místností; příčky téměř beze stopy zmizely…
