Část sedmá
Londýn, 14. listopadu 1958
Kapitola dvacátá třetí
Byla to po řadě let moje první cesta, takže jsem se po přistání v Hongkongu ještě dva dny vzpamatovával z únavy. Letecká doprava je úžasně rychlá, ale podmínky při ní jsou stísněné a matoucí. Znovu mě začaly mučit bolesti kyčlí a po většinu pobytu mě neopouštěla bolest hlavy, což se jistě podepsalo na dojmu, který jsem si z oné kolonie odnesl. Setkávám se s lidmi, kteří se z téhož koutu světa vracejí plni chvály. „Země obrácená k budoucnosti,“ říkají vždycky. „Nepopsatelně krásná.“ Většinu týdne však obloha zůstávala zatažená a ulice nepříjemně přeplněné. Tu a tam (na čínských nápisech na obchodech nebo jednoduše při pohledu na Číňany vyřizující své záležitosti na tržištích) jsem dokonce i ocenil určité nezřetelné ozvěny Šanghaje. Ale i tyto ozvěny mi byly často spíše na obtíž. Bylo to, jako bych na některé z nudných večeří v Kensingtonu nebo Bayswateru, kam chodím, narazil na sestřenici z druhého kolene kdysi milované ženy; její gesta, výraz obličeje nebo nepatrné pohyby ramen vyburcují paměť, nicméně celkově není ničím víc než trapnou, až groteskní parodií draze opatrovaného obrazu.
Nakonec jsem byl Jennifeřině společnosti rád. Když poprvé naznačila, že by měla jet se mnou, záměrně jsem na její poznámku nereagoval. Ani po tak dlouhé době (bylo to teprve před pěti lety) na mě nepřestávala pohlížet jako na nějakého invalidu, zvlášť když se mi nějak připomenula minulost či Dálný východ. Část mého já se této přehnané starostlivosti už dlouho vzpírala, a teprve když mě napadlo, že si Jennifer z celého srdce přeje na všechno na chvíli zapomenout, že má své vlastní starosti a že by jí ta cesta mohla prospět, souhlasil jsem s tím, že cestu podnikneme spolu.
To Jennifer napadlo, že bychom se mohli pokusit podívat se při té příležitosti i do Šanghaje, a myslím, že to nebylo nemožné. Mohl jsem promluvit s pár starými známými, s lidmi, jejichž slovo na ministerstvu zahraničí ještě stále něco váží, a jsem si jistý, že bychom byli povolení ke vstupu do Číny bez potíží dostali. Znám lidi, kteří přesně to udělali. Ale dnešní Šanghaj je nepochybně jen přízračným stínem města, kterým kdysi bývala. Komunisté se fyzické demolice města vyvarovali, takže převážná část cizinecké čtvrti zůstala neporušená. Třebaže ulice přejmenovali, příliš se nezměnily a říká se, že nikdo, kdo kdysi Šanghaj znal, by se tam neztratil. Žádní cizinci tam však nesmějí a někdejší přepychové hotely a noční kluby se proměnily v kanceláře byrokracie předsedy Maa. Jinak řečeno, dnešní Šanghaj má všechny předpoklady pro to, aby se ukázala jako stejně smutná parodie někdejšího města jako Hongkong.
Shodou okolností jsem se doslechl, že za komunistů bída (a s ní i návyk na opium, proti němuž moje matka kdysi tak úporně bojovala) výrazně ustoupila. Nakolik byla tato zla vykořeněna, se ještě uvidí, ale rozhodně se zdá, že komunismu se za pár let podařilo, v čem filantropie a intenzivní kampaně neuspěly za celá desetiletí. Vzpomínám si, jak jsem první večer v Hongkongu přemýšlel o tom, co by asi matka na takové úvahy řekla, zatímco jsem přecházel z jedné strany pokoje v hotelu Excelsior na druhou, držel si kyčel a vůbec se snažil znovu získat ztracenou rovnováhu.
Do Rosedaleského zámečku jsem se vypravil až třetí den. Dávno se rozumělo, že tam půjdu sám, a přestože Jennifer toho dopoledne bděla nad každým mým krokem, po obědě mě vyprovodila ke dveřím bez zbytečných ceremonií.
Toho odpoledne vysvitlo slunce a při jízdě taxíkem do kopce se mi naskytl pohled na skupiny zahradníků, kteří svlečeni z kabátů zalévali a sekali pečlivě pěstěné trávníky po obou stranách silnice. Nakonec terén přešel v rovinu a taxík zastavil před velkým bílým domem v britském koloniálním stylu s řadami oken chráněných okenicemi a s bočním křídlem rozpínajícím se po straně. Vzhledem k výhledu na vodu a na větší část západní strany ostrova to kdysi musela být nádherná rezidence. Stál jsem tam ve vánku zahleděný do dálky a po…
