Kapitola třetí
Rozluštit záhadu smrti Charlese Emeryho mi netrvalo déle než tři dny. Kauza nevyvolala zájem veřejnosti v takovém rozsahu jako mé ostatní případy, ale díky hluboké vděčnosti rodiny Emeryových (a vlastně celého Shacktonu) mi tento případ přinesl stejné uspokojení jako zatím všechny v mé kariéře. Do Londýna jsem se vrátil prozářen pohodou, a tak jsem na své setkání se Sarah Hemmingsovou ve zdí obehnané zahradě prvního dne vyšetřování příliš nemyslel. Neřekl bych, že jsem na úmysl, jejž mi stran večeře Meredithovy nadace vyjevila, zcela zapomněl, ale jak jsem se již zmínil, zažíval jsem pocit triumfu a podle všeho jsem byl odhodlán na podobné věci nemyslet. Snad jsem v hloubi duše věřil, že její „pohrůžka“ byla jen pomíjivým taktickým manévrem.
Každopádně když jsem včera večer vystupoval z taxíku před hotelem Claridge's, mou mysl poutaly jiné záležitosti. Předně jsem si připomínal, že svými nedávnými triumfy jsem si pozvání více než zasloužil; že ostatní hosté nebudou mou přítomnost na takové sešlosti nijak zpochybňovat, ba naopak na mně budou dychtivě vyzvídat interní informace o mých případech. Také jsem si připomínal své předsevzetí neodcházet předčasně, i kdyby to mělo znamenat, že se budu muset smířit s tím, že chvíli budu postávat o samotě. Při vstupu do skvostného foyer mě tedy pohled na usmívající se Sarah Hemmingsovou značně zaskočil.
Byla působivě oblečená do tmavých hedvábných šatů doplněných decentními, avšak elegantními šperky. Mířila ke mně s dokonalou sebejistotou, která jí dokonce umožnila, aby si našla čas úsměvem pozdravit dvojici, jež nás míjela.
„Ach, slečna Hemmingsová,“ řekl jsem, zatímco jsem se v duchu snažil vybavit si vše, co mezi námi zaznělo ten den na statku ve Studley. Musím přiznat, že v tu chvíli se mi její očekávání, že jí nabídnu rámě a odvedu ji dovnitř, zdálo zcela oprávněné. Bezpochyby mou nejistotu vycítila a jako by ještě získala na sebevědomí.
„Drahoušku Christophere,“ oslovila mě, „vypadáte skvěle, jsem unesena! A ještě jsem neměla příležitost vám pogratulovat. To, co jste udělal pro Emeryovy, bylo naprosto úžasné. Nesmírně inteligentní.“
„Děkuji. Nebylo to nic zase tak komplikovaného.“
Vzala mě mezitím za paži, a kdyby v tom okamžiku byla zamířila směrem ke komorníkovi, který hosty přicházející na večeři posílal ke schodišti, jsem si jist, že bych nebyl schopen udělat nic jiného než to, co po mně chtěla. Ale teď vím, že v té chvíli se dopustila chyby. Možná si ten okamžik chtěla vychutnat; snad ji na vteřinu opustila odvaha. V každém případě se nesnažila jít nahoru, ale místo toho, aniž by se přestala dívat po hostech, jimiž se plnilo foyer, pokračovala v hovoru:
„Sir Cecil ještě nedorazil. Doufám, že budu mít příležitost si s ním promluvit. Je velice případné, že se letos večeře koná právě na jeho počest, nemyslíte?“
„Ovšem.“
„Víte, Christophere, myslím, že to nebude trvat dlouho, a všichni se tu sejdeme na vaši počest.“
Zasmál jsem se. „Neřekl bych, že…“
„Ne, ne. Tím jsem si jistá. Dobrá, možná si budeme muset nějaký ten rok počkat. Ale ten den přijde, uvidíte.“
„Jste laskavá, že to říkáte, slečno Hemmingsová.“
Dál se mě držela za paži a pokračovali jsme v hovoru. Celkem často se na nás někdo z kolemjdoucích usmál nebo jednoho či druhého z nás pozdravil. A musím říci, že vědomí, že všichni tihle lidé (mnozí z nich velmi významní) nás vidí, jak jsme do sebe zavěšeni se Sarah Hemmingsovou, mě těšilo. Představoval jsem si, jak jim při pozdravu čtu v očích: „Tak teď si políčila na něj, to jsou věci. Ale to je koneckonců přirozené.“ Zdaleka jsem si nepřipadal směšně ani nijak ponížen; ta představa mě naopak naplňovala pýchou. Najednou jsem však (a nevím zcela jistě, co to způsobilo) vůči ní pocítil velký vztek. Jsem si jist, že v tu chvíli se to v mém chování nijak pozorovatelně neodrazilo, a ještě několik minut jsme přátelsky hovořili a občas kývli na pozdrav některému kolemjdoucímu hostovi. Když jsem však vymanil svou paži ze zajetí její a obrátil js…
