V
Perry Mason vytočil telefonní číslo. Ve sluchátku se ozval hlas Delly Streetové. „Tady je Mason, Dello,“ pravil. „Jsem v domě Clintona Foleye. To je ten, který vlastní psa, na kterého si stěžoval Cartright. Dostala jste od něho nějakou zprávu?“
„Ne, šéfe, nedostala,“ odpověděla. „Volala jsem mu dlouho každých deset minut, ale nikdo se neozýval.“
„Dobře,“ řekl. „Jsem přesvědčen, že se také nikdo neozve. Podle všeho Foleyova žena utekla s naším klientem.“
„Cože?“ zvolala.
„Ano,“ odpověděl jí. „Zanechala Foleyovi dopis, ve kterém mu vše sděluje. Ten zuří a chce nechat Cartrighta zatknout. Jsou s Pembertonem na cestě do úřadu státního zástupce, aby si vyžádali vydání zatykače.“
„Na jakém základě mohou dosáhnout vydání zatykače?“ ptala se Della. „Myslela jsem, že něco podobného může být postihováno pouze podle civilního práva.“
„Ti si již najdou nějaký přestupek, který mu mohou pověsit na krk,“ odpověděl Perry Mason. „Nebude to ale nic, co by mohlo skutečně obstát. Víte, Cartright zřejmě použil výmluvy o vyjícím psu, aby vylákal Foleye z domu. Když dnes ráno Foley odjel na státní zastupitelství, Cartright utekl s jeho ženou. Samozřejmě, že úřad státního zástupce tím nebude nadšen. Bude to zajímavá historka pro noviny.“
„Dozvědí se o tom vůbec noviny?“
„Nevím. Bude to ještě chvilku trvat.“
„Jdete navštívit státního zástupce?“
„Ne,“ odpověděl jí, „nezastihnete mě nikde, dokud se opět telefonicky neohlásím. Chtěl bych, abyste zatím něco zařídila. Zatelefonujte do Drakovy detektivní kanceláře a přinutíte Paula Draka, aby všeho nechal a přišel do mé pracovny. Ať na mě počká, dokud se nevrátím. Domnívám se, že se z toho vyklube něco důležitého. Dohlédněte proto, aby Drake odsunul všechnu ostatní práci a dostavil se osobně.“
„Zařídím to. Přejete si ještě něco jiného?“
„To je zatím všechno. Na shledanou.“
Zavěsil sluchátko, vykročil z malé komůrky, v níž byl telefon umístěn, a setkal se s nepřátelským pohledem hospodyně.
„Pan Foley mi řekl, že vás mám vyprovodit z domu,“ poznamenala.
„Nemám nic proti tomu,“ odpověděl ji Mason. „Odcházím, ale chcete-li malé kapesné, můžete dostat dvacet dolarů.“
„Nepotřebuji žádné kapesné,“ odmítla. „Mám příkaz vykázat vás ven.“
„Můžete-li mi vyhledat fotografii paní Foleyové,“ řekl, „znamenalo by to pro vás dvacet dolarů. Nebo dokonce i čtyřicet dolarů.“
Tvrdý výraz z její tváře nezmizel.
„Mám příkaz vykázat vás ven,“ opakovala chladně.
„Jak myslíte. Mohla byste říci panu Foleyovi, až se vrátí, že jsem se pokoušel vás podplatit, abych získal fotografii jeho ženy?“
„Mám příkaz vykázat vás ven,“ opakovala znovu.
Vtom zazněl pronikavý hlas zvonku. Paní Bentonová se zamračila, potom pohlédla na Masona a na chvilku změnila svůj výraz. V jejím hlase se objevil tón ženské koketérie.
„Budete tak laskav a odejdete?“ otázala se.
„Ovšem,“ odpověděl, „již odcházím.“
Doprovodila ho k hlavním dveřím, a když procházeli halou, zvonek znovu dvakrát zazvonil.
„Mám vám obstarat taxi?“
„Ne,“ odpověděl Mason. „Nedělejte si se mnou starosti.“
Náhle se k němu obrátila.
„Proč si tolik přejete fotografii paní Foleyové?“
„Chtěl jsem se jen podívat, jak vypadá,“ odpověděl bodře Perry Mason.
„Ne, proto jistě ne. Měl jste nějaký jiný důvod.“
Právě když chtěl odpovědět, zvonek se opět rozezněl a současně se ozvalo klepání na dveře.
Mladá žena se mrzutě ozvala a spěchala ke dveřím. Když je otevřela, vtrhli do chodby tři muži.
„Bydlí zde Clinton Foley?“ ptal se jeden z nich.
„Ano, bydlí,“ odpověděla paní Bentonová.
Perry Mason ustoupil do tmavé chodby.
„U vás je zaměstnán čínský kuchař, že ano? Jménem Ah Wong?“
„Ano.“
„Dobře, přiveďte ho. Chceme si s ním promluvit.“
„Je v kuchyni.“
„Dobře, dobře, jen jděte a přiveďte ho. Řekněte mu, že ho chceme vidět.“
„A kdo jste?“
„Jsme z federálního úřadu pro přistěhovalectví. Kontrolujeme přistěhovalce. Dostali jsme zprávu, že Ah Wong se dostal do naší země ilegálně. Jděte a zavolejte ho.“
„Řeknu mu to,“ otočila se na podpatku a téměř klusem …
