XIII
Mae Sibleyová byla hezká dívka pěkné postavy. Perry Mason stál blízko ní a se zájmem si ji prohlížel.
„Podejte mi ten parfém, Dello,“ řekl.
Vzal lahvičku, otevřel ji a dal mladé ženě přivonět.
„Budete je moci používat?“ otázal se.
„Ano, budu. Mohu používat jakýkoli parfém,“ odpověděla.
„Dobře, navoňte se.“
„Kde?“
„Na šatech - kdekoli.“
„Nemám ráda plýtvání dobrým parfémem.“
„To je v pořádku, jen se pořádně navoňte.“
Della Streetová se na mladou ženu usmála a řekla: „Pomohu vám, nemáte-li nic proti tomu.“
Důkladně jí postříkala šaty.
„A teď vyhledáte jednoho taxíkáře,“ řekl Perry Mason, „a řekněte mu, že jste v jeho taxíku zapomněla kapesník, když vás navečer vezl do Milpasovy ulice číslo 4889. Zapamatujete si to?“
„Ovšem. Co mám udělat dále?“
„To je všechno. Jenom převezmete kapesník a sladce se usmějete na taxíkáře.“
„A co potom?“
„Dá vám kapesník a zeptá se vás na jméno a adresu. Řekne vám, že musí znát jméno a adresu, aby to mohl ohlásit v oddělení ztrát a nálezů.“
„Dobře, a co potom?“
„Dáte mu vymyšlené jméno a adresu a ztratíte se.“
„A to je všechno, co mám udělat?“
„Ano, to je všechno.“
„Jaké jméno a adresu mám dát?“
„Udejte mu jméno Agnes Brownlyová, hotel Breadmont na rohu Deváté a Masonicovy ulice. Nedávejte mu však číslo pokoje.“
„Co mám dělat s kapesníkem?“
„Až jej budete mít, přinesete mi jej.“
„Je to nějaká vysoká hra?“ otázala se.
„Je to v mezích zákona,“ řekl jí, „jestli chcete vědět právě to.“
„A dostanu za to tři sta dolarů?“
„Tri sta dolarů, jakmile svou práci skončíte.“
„Kdy ji skončím?“
„Pravděpodobně na vás nebudu mít další požadavky, ale zůstanete se mnou ve styku, abych vás mohl kdykoli zavolat. Dejte mi své telefonní číslo, abych se s vámi mohl ihned spojit, kdykoli budu potřebovat.“
„A jak najdu toho taxíkáře?“
„Přesně za patnáct minut,“ řekl jí Perry Mason, „přijede na roh Deváté a Masonicovy ulice a bude se telefonicky dotazovat v kanceláři své společnosti, jestli ho nikdo nehledal. Jedná se o taxík číslo 86-C. Ještě předtím zatelefonujte do ústředí dopravní společnosti a řekněte jim, že jste si v taxíku něco zapomněla, a požádejte je, aby vám řekli, kde ho najdete. Za několik minut nato, co se ohlásí taxíkář, zatelefonují vám z dopravní společnosti, že je na rohu Deváté a Masonicovy ulice. Vy jim řeknete, že jste nedaleko odtamtud, takže si zapomenutou věc vyzvednete rovnou u něho. Předstírejte mu, že ho poznáváte. Poznáte ho podle čísla na boku taxíku. Chovejte se k němu přátelsky.“
„Rozumím,“ odpověděla, „ještě něco?“
„Ano,“ řekl jí, „musíte mluvit zvláštním hlasem.“
„Jakým?“
„Vysokým a rychlým.“
„Takhle?“ zeptala se rychle vysokým hlasem: „Prosím za prominutí, ale domnívám se, že jsem ve vašem voze zapomněla kapesník.“
„Ne,“ odpověděl, „to je příliš vysoko a málo rychle. Zkuste to trochu níž a protahujte koncovky slov. Moc je usekáváte. Dávejte větší důraz na konec slov.“
Mae Sibleyová pozorně naslouchala s přivřenýma očima a s hlavou nakloněnou mírně na stranu, jako když naslouchá pták.
„Takhle?“ zeptala se potom: „Prosím za prominutí, nezapomněla jsem ve vašem voze kapesník?“
„To už je lepší,“ řekl, „ale zkuste to takhle: Prosím za prominutí, nezapomněla jsem ve vašem voze kapesník?“
„Snad vám již rozumím,“ řekla. „Je třeba mluvit rychle a v posledním slovu věty protahovat koncovku.“
„Asi tak,“ řekl. „Zkuste to ještě jednou. Uvidíme, jak to bude vypadat.“
Usmála se na něj. „Prosím za prominutí,“ řekla, „myslím, že jsem ve vašem voze zapomněla kapesník.“
„To je ono,“ řekl jí. „Není to sice ještě úplně dokonalé, ale je to dobré. A teď se do toho dejte, nemáte mnoho času. Dello, vy máte černý kožich. Půjčte jí jej. A vy si pospěšte. Oblečte si kožich, zavolejte taxík, jeďte rychle k hotelu Breedmont a odtamtud zatelefonujte do ústředí dopravní společnosti. Taxíkář tam bude volat asi za deset minut. Máte nejvyšší čas, abyste se dovolala do ústředí ještě před ním.“
Rychle ji vyprovodil ze dveří, obrátil se k Delle Streetové a řekl: „Zavo…
