KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Silniční provoz na Wilshire a San Vicente se střídavě řítil vpřed a pak se zase sunul hlemýždí rychlostí. Vrátil jsem se do úřadu po páté hodině. Belle Weinsteinová čekala za psacím stolem.
Usmála se na mne poněkud nejistě. „Je mi to moc líto, pane Gunnarsone, ale s tím vaším seznamem jsem neměla moc štěstí. Z pošty mě v pět vyhodili.“
Nehodlal jsem se však toho nápadu vzdát. V jádře – aspoň si to myslím – jsem se tak snažil ospravedlnit to, že Willsovi zadržuji důkazy.
Paní Weinsteinová zaregistrovala můj ustaraný výraz a účastně nasadila obdobný. „Jestli to je opravdu tak důležité, pak myslím, že vím, kde bych našla některé další telefonní seznamy. Velena Copleyová v záznamové službě má skoro všechny.“
„Zkuste to u ní, prosím vás. Opravdu je to moc důležité. Mezi námi děvčaty to je jediný důležitý případ, který mám.“
„Tak já tam hned běžím.“ Vstala a vzala si kabelku. „A skoro bych zapomněla, volal jakýsi dr. Simeon. Říkal, že jde domů na večeři, ale po večeři bude zpátky v nemocnici, pokud byste s ním chtěl mluvit.“
„Neřekl vám, co našel?“
„Ne. Je to ten doktor, co k němu chodí paní Gunnarsonová?“
„Proboha ne!“ Ta myšlenka mnou otřásla. „Její lékař se jmenuje Trench.“
„Myslela jsem si to.“
„Simeon je patolog, který dělá oficiálně objednané pitvy. Sejdeme se tady, paní Weinsteinová, ale nejdřív si taky zajdu na večeři. Pak Simeonovi zavolám.“
~
Sally seděla pod lampou v obývacím pokoji a pletla něco modrého. Soustředěně počítala očka. V měkkém světle, které na ni dopadalo, vypadala jako prerafaelitský obraz. Stál jsem a čekal, až dopočítá.
„Já se nikdy nenaučím pořádně plést,“ povzdychla si. „Nimmer und nimmermehr. A ty se tu ještě vynoříš jako duch a hloupě se šklebíš.“
„Já se nenořím a nešklebím, miláčku.“ Sklonil jsem se a políbil jsem ji. „Jen jsem si myslel, jaký jsem šťastný člověk, že mám tebe a můžu k tobě chodit domů. Jak se mi vůbec podařilo tě uhnat?“
„Cha cha,“ usmála se tím svým nádherným úsměvem. „Já byla ten, kdo manévroval a strategicky působil. To ty nikdy nebudeš vědět. Ale jak jsi mi to krásně řekl! Tos musel mít úspěšný den!“
„Abych pravdu děl, byl to hrozný den. Nejšílenější zmatečný den mého života. A dobře mi dělá teď ten kontrast.“
„My jsme dnes nějací krasořeční.“ Dlouze si mě prohlédla od hlavy až k nohám. „Jsi v pořádku, Williame?“
„Naprosto.“
„Já myslím, jestli doopravdy jsi v pořádku. Vypadáš trochu přepadle a opuštěně.“
„Jsem opuštěný, když nejsem s tebou.“
Ale nebyla spokojená. Snažil jsem se ji znovu políbit, ale zadržela mě a dlouze se na mne zadívala. Bylo to krásné, když se na mne dívaly takové vážné, jasné oči, ale znervóznilo mě to. Jako bych měl strach, že toho uvidí v mých očích příliš mnoho. Nemohl jsem se zbavit myšlenky na Speara, obklopoval mě jako nepříjemný pach.
„Co se dneska stalo, Bille?“
„Spousta věcí. Trvalo by celou noc, než bych ti to všechno vypověděl.“
„Máme celou noc.“ Ale prohodila to skoro jako otázku.
„Obávám se, že ne, miláčku. Musím ještě něco zařídit, až se najíme.“
Zadržela odpověď, ale její význam jí utkvěl na tváři. Pak řekla: „Aha. Dobře. Večeře je v troubě. Můžeme jíst kdykoli.“
„Já nechci, abychom pospíchali.“ Ale přesto jsem se podíval na hodiny.
„Kam musíš jít?“
„To bych ti ani nechtěl říkat.“
„Do čeho ses zapletl, Bille?“
„Do ničeho. Je to prostě ten nový případ.“
„Tomu nevěřím. Něco se ti muselo stát, tobě osobně.“
„Ne přímo. Narazil jsem na několik neobvyklých situací a lidí. Štvali mě. Teď už mě neštvou.“
„Určitě?“
„Prosím tě, netvař se jako moje maminka.“ Chtěl jsem to říct jen tak, jakoby nic, ale vyznělo to ostře. Jako bych byl pod vlivem nějaké nakažlivé choroby, která mě začínala prolínat jako neviditelný smog pálící v očích. Nechtěl jsem, aby se to dotklo i Sally. Nechtěl jsem ani, aby si něco takového musela představit.
Ale začala mrkat, jako by v očích to pálení ucítila. „Chraň Bůh, abych ti chtěla dělat maminku. Jsi přece velký chlapec, ne? A já mohutná holka, co? Tlustá, tlustá,…
