KAPITOLA TŘETÍ
Dovedl jsem ho k Willsovi do Broadmanovy klece a tam jsem ho nechal. Taxíkem jsem jel zpátky k budově soudu. Moc jsem chtěl dát Elle Barkerové další otázky. Ale jí se moc nechtělo odpovídat.
Když mě dozorkyně přivedla do hovorny, nezvedla ani hlavu. Seděla, hubené paže položené na okraji stolu – shrbená a pokleslá jako ptáče, které už se vzdalo naděje na svobodu. Odpolední slunce na ni dopadalo oknem a dělalo jí na zádech mřížoví stínu.
„Vzchopte se, Barkerová, první den je vždycky nejhorší,“ poznamenala dozorkyně a dotkla se dívčina ramene. Chtěla asi být laskavá, ale znělo to povýšeně a skoro výhružně. „Máte tady pana Gunnarsona. Přece nechcete, aby vás viděl takhle sklíčenou.“
Ella se odtáhla od její ruky a řekla: „Jestli se mu to nelíbí, tak sem nemusí chodit. Vůbec sem nemusí chodit.“
„To je nesmysl,“ pokračovala dozorkyně. „Ve své situaci potřebujete advokáta, to si musíte uvědomit.“
„Necháte nás o samotě, paní Clementová?“
„Jak si přejete.“ Dozorkyně vyšla a potřásala klíči jako melancholickými kastanětami.
Posadil jsem se ke stolu naproti Elle. „Hector Broadman je mrtvý. Zavražděný.“
Tmavé řasy jí ukrývaly oči. Nevzhlédla. Měl jsem pocit, že cítím její strach, jako by z ní stoupal v neviditelné páře. Ale možná to byl jen pach toho místa.
„Znala jste přece Broadmana?“
„Ležel v nemocnici. Ošetřovala jsem už spoustu pacientů.“
„Co mu bylo?“
„Měl nějaký nádor, nezhoubný. Někdy loni v létě.“
„A od té doby jste ho viděla, že?“
„Jednou jsem s ním měla schůzku,“ odpověděla stále monotónním hlasem. „Nějak si mě oblíbil a já takových pozvání moc neměla.“
„O čem jste mluvili?“
„Mluvil hlavně on. Starší vdovec. Pořád mluvil o hospodářské krizi. Míval nějaký podnik někde na východě Států. Za krize o něj přišli, to byla jeho první žena ještě živa. Přišli o všechno, co měli.“
„On byl víckrát ženatý?“
„Ne, tak jsem to nemyslela!“ Po těch slovech teprve zvedla hlavu. Dívala se vylekaně. „Jestli si myslíte, že bych si vzala takovýho tlustýho plešatýho dědka jako pan Broadman, tak jste na omylu. Ale ne že by to bylo nešlo.“
„Nabídl vám manželství? Hned na té první schůzce?“
Váhala, pak řekla: „Viděla jsem ho pak ještě párkrát. Bylo mi ho líto, dalo by se říct.“
„Kde vám nabídl manželství?“
„V autě. Trochu pil v –“ otevřené rty jí na okamžik zamrzly, pak se zavřely.
„Kde?“
„Různě. Řekl, že si vyjedeme. Ve městě a nahoře v kopcích.“
„Chtěl vás seznámit s přáteli?“
„Žádné neměl,“ řekla hodně rychle.
„A kde tedy trochu pil ten večer, kdy vás požádal o ruku? Bylo to v jeho domě?“
„Žádný neměl. Jedl po restauracích a spal v tom krámě. Řekla jsem mu, že přece nemůže čekat, že by s ním nějaká žena takhle žila. Pak navrhl, že by se nastěhoval ke mně a že by mi byt zařídil.“
„To bylo od něj velkorysé!“
„Jo, to bylo!“ Ústy jí škubl úsměv. „Měl to všechno promyšlené. Já se k němu asi nechovala moc hezky, myslím ten poslední večer. Dost se ho to dotklo.“ Úsměv na jejích rtech byl najednou krutý.
„Kde jste říkala, že pil?“
„Nic jsem neříkala. Vlastně jsem mu něco k pití nabídla sama. Já nepiju, ale mívám vždycky něco doma pro přátele.“
„Kdo jsou vaši přátelé, kromě Broadmana?“
„Nikdo zvláštní. Děvčata z nemocnice. A neříkala jsem, že byl Broadman můj přítel.“
„Musel být váš moc dobrý přítel, když vám dal ty platinové hodinky.“
Narovnala se a napjala krk, jako bych jí na něj hodil smyčku a chtěl zatáhnout. „To tedy nedal!“
„A kdo vám je dal?“
„Nikdo. Jestli si myslíte, že od mužů přijímám drahé dary –“
„Ty hodinky našli dneska ve vašem bytě.“
Kousla se do rtu. Za její hlavou bylo vidět věž soudní budovy. Slunce už se za ni schovalo a stín věže dopadal na okno jako hmatatelná temná hmota. Kdesi v železných útrobách budovy rachotilo plechové nádobí. Podle věžních hodin bylo půl šesté.
„To nebyl Hector Broadman, kdo mi dal ty hodinky,“ řekla. „Nevěděla jsem, že jsou kradené. Když dá mužský děvčeti hodinky nebo prstýnek, nenapadne ji, že to je kradené.“
„To ale byla hodně špinavá hra, kterou…
