KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Čekal jsem před nemocniční lékárnou. Secundina vyšla a mžourala očima v poledním slunci.
„Paní Donatová!“
Nepoznala mě hned, tak jako já prve nepoznal hned ji. Když přišla blíž, viděl jsem v denním světle, co s ní uplynulá noc a dopoledne udělaly. Přešla z jedné generace do druhé. Mladý vzhled a mladá gesta zmizely. Zůstala jen těžkost středního věku. Tahy ve tváři jí poklesly a sluneční paprsky je krutě odhalovaly.
„Já jsem Gunnarson, advokát, paní Donatová. Včera jsem byl s Tonym Padillou. A dneska ráno jsem s ním zase mluvil. Říkal, že máte nějakou důležitou informaci.“ Tvářila se netečně a celé její tělo jako by znecitlivělo. „To se asi Tonymu něco zdálo. Já nic nevím.“
„Souviselo to se smrtí vašeho manžela,“ připomněl jsem jí. „A s jinými věcmi. Říkal, že Gus Broadmana nezabil.“
„Ale?“
Pak mi prsty sevřela paži. Rozhlédla se po sluncem zalité ulici. Na autobusové zastávce čekalo pár budoucích sestřiček ze zdravotní školy, štěbetaly jako ptáci s bílými náprsenkami. Secundina vytlačila realitu ze svého zorného úhlu, zůstala jí jen zóna cizoty, prázdná a studená, vakuum ozářené sluncem, do něhož se však hrnula tma z její hlavy.
Vzal jsem ji za loket a přiměl ji k pohybu. Šla pomalu a váhavě. Diagonálním směrem jsme přešli ulici k autobusové zastávce na protějším rohu. Pod pepřovníkem tam stála neobsazená lavička. Donutil jsem Secundinu, aby se posadila. Na tváře nám padal stín stromu jako chladivá krajka.
„Tony říkal, že váš manžel Broadmana nezabil.“
„Že to říkal?“
„Vy asi myslíte, že ho zabil Granada.“
Vymanila se trochu z bolestného otupění. „Záleží na tom, co já si myslím? Stejně nemůžu nic dokázat.“
„Vy možná ne, ale jiní mohou.“
„Kdo například?“
„Doktor Simeon. Policie.“
„Chcete mě rozesmát? Chtějí to přece nechat tak, jak to je. Všechno skončilo, se vším všudy.“
„V mých představách nikoli.“
Pozorovala mě s podezřením v pohaslých očích. „Vy jste advokát, že jo?“
„Ano.“
„Já nemám peníze, ani nevím, jak bych ňáký sehnala. Můj švagr Manuel má, ale nemá zájem. Takže z toho pro vás nic nekyne.“
„To já přece vím. Já se prostě jenom snažím dopátrat pravdy.“
„Jste něčemu na stopě?“
„Doufám, že jednou budu.“
„Tak běžte a zdržujte někoho jinýho. Jsem unavená a je mi zle. Chci domů.“
„Odvezu vás.“
„Ne, není třeba.“
Ale nebyla schopna si zachovat odstup. Začala brebentit španělsky a navíc ještě jiným hlasem, bručícím a praskavým jako otevřený oheň. Jako by to byl hlas někoho úplně jiného, v němž se stále ještě udržuje mládí, sex i hněv. Ožila a její tvář se napjala.
Nerozuměl jsem jí ani slovo. „Mluvte anglicky, Secundino.“
„Abyste moh běžet k soudu a dát mě zabásnout, co?“
„A proč bych to dělal?“
Chvíli mlčela, ale rty se jí stále pohybovaly. „Nevím, co vodě mě chcete.“
„Informaci týkající se zabití Broadmana.“
„Řekla jsem to všechno Tonymu. Ať vám to řekne.“
„A je to pravda?“
Hodila po mně rozhněvaným okem. „Chcete říct, že lžu?“
„Ne. Ale přísahala byste na to u soudu?“
„K soudu mě nikdo nedostane, to si pište. A von by mi to udělal.“
„Kdo?“
„Pike Granada. Vždycky mě chtěl. A když jsem se mu bránila, měl na mě pifku. Jednou večer mě chtěl dostat násilím, v tý ledárně. Ale Gus mu dal co proto nožem. A von pak Guse udal policajtům, že ukrad auto. Mě taky sebrali. Když jsem se vrátila z pasťáku, Pike mi nedal pokoj.“
„Ale já myslel, že to bylo už dávno.“
„Začalo to dávno, ale nikdy nám nedal pokoj. Mně a Gusovi. A včera v noci ten parchant musel jít a vodstřelit ho.“
„Ale on dělal jen svou povinnost, ne?“
„Zastřelit ho nemusel. Gus nikdy nenosil bouchačku. Nechal Granadu, aby ho zabil jako psa.“
„Proč toho Granadu tolik nenávidíte?“
„Je to gauner policajt. Bejt policajt je samo vo sobě k poblití. A ještě k tomu gauner – to je nejhorší, co může bejt.“
„A vy stále tvrdíte, že zabil Broadmana?“
„Jasně že to udělal!“
„Jak to víte?“
„Mám uši, ne?“
„Slyšíte hlasy?“
„Nejsem na hlavu, jestli to myslíte tak. Mám kamarádku na pohotovosti v nemocnici. Pomáhá tam sest…
