KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ
Teprve moje vlastní jméno, označující moje parkovací místo, mi připomnělo, kde jsem a co dělám. Vypnul jsem motor a odemkl jsem si dveře budovy. Za dveřmi do kanceláří se svítilo.
„Snažila jsem se vás sehnat,“ řekla mi hned paní Weinsteinová. Byla unavená a jen z povinnosti se usmívala. „Mám pocit, že jsem určila to místo, které hledáte. Je to malé městečko, jmenuje se Mountain Grove. Leží odtud směrem do vnitrozemí necelých sto kilometrů, ve Valley. Patří tam víc než polovina jmen a mám pro vás i adresy.“
Podala mi pečlivě upravený strojopis. U šesti jmen byly uvedeny ulice a telefonní čísla, včetně u jakési Adelaidy Hainesové z Canal Street. Konečně mě zalil pocit uspokojení. Potřeboval jsem to.
„Žádní Doteryovi?“ zeptal jsem se.
„Ne. Ale v záznamové službě mají jen starý telefonní seznam. A když jsem to tam skončila a vrátila se sem, volal vám nějaký muž. Plukovník Ferguson. Chce, abyste přišel za ním do jeho domu. Že prý to je urgentní.“
„Kdy asi volal?“
„Asi před dvaceti minutami, tak nějak. Hned, jak jsem se vrátila.“
„Vy jste poklad, Bello!“
„Já vím, ale zakopaný. Nechcete mi říct, co se vlastně děje?“
„Zítra vám to možná řeknu, až se vrátím z Mountain Grove.“
Ustaraně se na mne podívala. „Snad nechcete odjet z města, aniž byste šel nejdřív domů? Vaše paní je statečná a snese hodně, ale nesmíte to přehánět!“
„Udělala jste mi ohromnou laskavost. Udělala byste mi ještě jednu?“
„Ano, vím to. Strávit noc s paní Gunnarsonovou. Cítím už dlouho, že to jednou muselo přijít.“
„Uděláte to?“
„Moc ráda, Bille.“ Křestním jménem mi říkala málokdy. „Ale dávejte na sebe pozor. Já pro vás pracuju ráda, přes všechny ty vaše zmatky a výlety do neznáma.“
~
Fergusonův dům byl zvenku osvětlený a vrhal surrealistické stíny podél útesu i vzhůru po příjezdové cestě. Před ním stál zaprášený poslední model fordky. Byl mi povědomý, a proto jsem se podíval okénkem dovnitř. Podle registrační karty to byl vypůjčený vůz. Světlý klobouk se žlutou stužkou ležel na předním sedadle.
Když Ferguson otevřel, stál vedle něho onen malý temperamentní muž z Miami. Řekl Fergusonovi:
„Kdo jste říkal, že to je?“
„Pan Gunnarson, můj zdejší advokát. Tohle je pan Salaman, pane Gunnarsone.“
„My už jsme se viděli.“
„Ano, je to tak,“ souhlasil Salaman. „Na Foothill u parkoviště. Proč jste mi tehdy neřekl, že jste Fergusonův právní zástupce? Mohli jsme to tam hned vyřídit.“ Usmíval se, ale neukazoval zuby.
Ferguson vypadal vyčerpaně, bídně. „Nebudem stát ve dveřích, pánové,“ řekl.
Šli jsme za ním do velkého pokoje s výhledem na oceán. Salaman se postavil doprostřed místnosti a tvářil se jako majitel. Boule v podpaží byla ve světle naprosto zřetelná a zbraň dokonce prosvítala látkou jeho lehkého saka.
„O co kráčí?“ zeptal jsem se.
Salaman kývl rezolutně na Fergusona. „Jen mu to řekněte!“
Ferguson promluvil zastřeným hlasem: „Pan Salaman je obchodník z Floridy. Tvrdí, že mu moje žena dluží větší sumu peněz.“
„Tvrdí není to správné slovo. Prostě mi je dluží a taky je zaplatí.“
„Ale moje žena tu teď není. A já vám povídám, že nemám zdání, kde momentálně je.“
„Nechte si ty vytáčky,“ vrtěl Salaman hlavou a provázel to smutně tolerantním pohledem. „Vy víte dobře, kde je, a hezky mi to povíte. A když ne, vypátráme ji. Na to máme lidi. Ale to by znamenalo řešit věc ostře.“
„Měl jsem dojem, že je vám ta dáma sympatická!“
„Ale nikoli za šedesát pět litrů. A vůbec,“ dodal jemně, „nebudeme přece řešit sexuální stránku věci před jejím starým. Já přece nehodlám narušovat něčí právoplatné manželství. Já chci pouze svých pětašedesát tisíc.“
„Pětašedesát tisíc za co?“
„Za to, co za ně dostala. Je to přesně to, co je na účtech. A ty účty podepsala.“
„Ukažte mi je.“
„Nenosím je s sebou. Ale nechte si to laskavě projít hlavou a uvědomte si, že je to striktně legální. Jak zjistíte v případě, že mě necháte, abych to dal k soudu. Ale to vy přece nechcete!“
„Ne, to nechceme,“ přisvědčil Ferguson.
„Za co je ten dluh?“
Salaman lu…
