9
Dillon, který přišel do kanceláře v deset hodin, vytáhl Blaka z postele v pět hodin ráno washingtonského času.
„Proboha, Seane, víš, kolik je hodin!“
„Já ti vlastně dělám laskavost, Blaku. Mám pro tebe ještě zajímavější příběh než takový půlnoční film v televizi. Už tě vidím, jak se probereš, oblečeš se do tepláků, přesuneš se do kuchyně, vypiješ džus z čerstvých pomerančů a dáš si svou osmikilometrovou porci běhu.“
„Ani náhodou.“
„Tak jen poslouchej.“
Když Dillon skončil, Blake si povzdechl: „Pomoz nám pánbůh, pěkně se nám to zamotává.“
„To mi nemusíš říkat. Zase se ozvu.“ Dillon odložil telefon.
V půl jedenácté následujícího dopoledne Lady Helen Langová klusala po cestičce v Hyde Parku. Nyní se zastavila, aby na chvíli usedla na lavičku u jezírka a odpočinula si. Nebyla ani moc zadýchaná, cítila se docela příjemně. Myšlenka na večer, který stráví v hotelu Dorchester, se svým způsobem podobala představě bitvy. O plánované akci však neměla samozřejmě nejmenší pochybnosti. Podle ní bylo naprosto spravedlivé, že Cohan skončí stejně jako zbytek jeho klubu. Byla dostatečně rozumná, aby si uvědomovala, že postavit se tváří v tvář Jacku Barrymu nebo Spojce zatím moc proveditelné není. Avšak sama možnost skoncovat s nimi představovala jen určitou míru spravedlnosti. Až bude příště pokládat květiny u památníku svého syna, bude se cítit líp.
Někdo zavolal její jméno. Pozvedla oči a uviděla přicházet Hedleyho. „Napadlo mě, že se podívám, jak pokračujete.“
„To je od vás hezké.“ Zvedla se a náhle zalapala po dechu. Přitiskla pěst na prsa, rychle se znovu posadila a zašátrala v kapse po plastikové lahvičce s pilulkami. Když je vytáhla, upadly jí na zem.
Hedley lahvičku zvedl, posadil se vedle ní a otevřel uzávěr. „Je to zlé?“
Helen samozřejmě neodpověděla po pravdě. „Ne, ne, jenom se mi trochu zamotala hlava.“ Vysypal jí do dlaně dvě tablety a Helen je spolkla. „Už je to lepší.“
„To není dobré, lady Helen.“
Konejšivě ho popleskala po koleně. „Šálek čaje, a jsem zase v pořádku, Hedley. Odveďte mě do kavárny, prosím.“ Zvedli se a Helen se ho chytila za paži.
V kanceláři ministerstva obrany procházeli Ferguson s Dillonem a Hannah Bernsteinovou záznamy o událostech minulé noci.
„Co to bylo za pitomou mužskou ješitnost,“ pronesla Hannah rozhořčeně. „A ještě ve vašem věku, brigádní generále.“ Ferguson, který měl ruku ovázanou elastickou bandáží, odpověděl: „Uznávám, že jsem vinen, šéfinspektorko.“
„Bože, ty vypadáš skvěle, když se zlobíš, děvče,“ řekl Dillon. „Jiskra v oku a ruměnec ve tváři.“
„Ále, jdi k čertu,“ odsekla mu. „To přece měla být řádná operace protiteroristického týmu. Kdyby tam bylo dost lidí, tak bychom ho teď už měli. Nejhledanějšího irského teroristu.“
„Také bychom ale byli na první stránce všech bulvárních novin, a to je něco, oč nestojím,“ poznamenal Ferguson. „Bylo to moje rozhodnutí.“ V tom okamžiku zazvonil telefon. Ozvala se Fergusonova sekretářka: „Recepce má telefonní hovor z Ulsteru. Nějaký Jack Barry.“ Ferguson stiskl příslušný knoflík, aby Dillon s Hannah mohli sledovat konverzaci. „Jack Barry. Nechte ho vystopovat.“
„To nepůjde, pane brigádní generále, jde o zakódovaný mobil,“ upozornila ho sekretářka.
„Dobře tedy, spojte ho.“
Hlas v telefonu byl překvapivě jasný. „Jste to vy, brigadýre?“
„Kdo jiný by to měl být?“
„Jenom jsem vám chtěl říct, že jsem se v Temži neutopil, ale dostal se spokojeně domů. Vy jste ale přece jen šťastný člověk. Už jsem myslel, že jsem vás dostal.“
„Jak vidíte, tak nedostal. Faktem ale je, že jste mi vystřelil z ruky zbraň. To byl pěkný zásah.“
„Je tam Dillon?“
„Samozřejmě.“
„Těším se na setkání v pekle, Seane.“ Barry se zasmál a telefon se odmlčel.
První promluvila Hannah Bernsteinová. „Co to je za syčáka! Na co si to hraje? Teď alespoň víme, že je naživu.“
„Pro Jacka je to všechno hra,“ poznamenal Dillon. „Mohl bych dodat, že proto ho někteří považují za úplného cvoka, který neudělá nikdy nic rozumného.“ Hannah poznamenala: „Myslím, že jediný p…
