12
Jake Cazalet si právě dával do těla v bazénu Bílého domu a křižoval v něm sem a tam pod přísným dohledem dvou seržantů námořní pěchoty. Ti byli oblečeni do slušivých bílých tepláků a momentálně tu fungovali jako plavčíci. Prezident doplaval k boční stěně bazénu, kde stál Blake.
„Nějaká pozitivní zpráva?“
„Dalo by se to tak říct, pane prezidente.“
„Oukej, teď o tom nemůžeme mluvit. Osprchuju se, převléknu a sejdeme se nahoře. Nebude to ale nadlouho. Jsem zaneprázdněn.“ Když Blake vešel do Oválné pracovny, Henry Thornton právě rovnal kupu papírů na prezidentově stole.
„Jak to šlo?“
„Inu, řekněme, že jsem se toho spoustu dozvěděl, i když stále ještě ne dost.“
Thornton pozvedl ruku. „Nic mi neříkejte. Počkejme na velkého muže. Dávám vždycky přednost možnosti sdílet špatné zprávy ještě s někým jiným. Pomáhá to překonat pocit osobní zodpovědnosti.“
„Dozvěděl jste se něco při tom vašem průzkumu místního terénu?“
„Nic moc,“ odpověděl Thornton.
Vtom do pracovny vtrhnul prezident. Vlasy měl stále ještě mokré a trochu rozcuchané. „Oukej, Blaku, povězte mi to nejhorší.“ Když Blake skončil, oba posluchači se tvářili dost vážně. Nakonec promluvil Thornton: „Tak tedy, přinejmenším je tu jasná jedna věc. Už víme, že ta záhadná žena, o které se zmínil Dillon, skutečně existuje.“
„Více než to. Zdá se, že je zodpovědná za všechno to zabíjení, což je doslova neuvěřitelné,“ dodal Cazalet. „Ale proč?“
„Nejspíš to bude nějaká soukromá vendeta,“ odpověděl Blake. „To je jediné možné vysvětlení.“
„A co ta dívka, jejíž jméno jste nám neprozradil?“ dorážel Thornton. „Ta vám nijak nepomohla?“
„Jak jsem vám řekl, poskytla nám popis té ženy, ať už je jakkoliv přesný.“
„To je mi pěkný popis,“ poznamenal skepticky Thornton. „Něco přes šedesát, šedé vlasy, patricijský přízvuk. Zdá se, že tu mluvíme o Vysoké Společnosti. No tak, Blaku, cožpak vám to děvče nemůže říct nic jiného?“ Cazalet ho zvednutou rukou umlčel. „Ne, musí nám stačit, co z ní Blake dostal. Plně s tím souhlasím, stejně jako akceptuji Blakovu poctivost, s jakou hodlá držet své slovo, jež dal oné mladé dámě i kapitánu Parkerovi za to, že ho v téhle záležitosti bude plně podporovat.“
„Dobře, pane prezidente,“ podvolil se Thornton. „Kam nás to ale dovedlo? Ani o krok blíž k rozluštění tajenky.“
„Dostal jste se někam s vaším vlastním vyšetřováním?“
Thornton odpověděl: „Obávám se, že ne.“
Cazalet zamračeně přikývl. „Navrhuji, abyste si promluvil s brigadýrem Fergusonem, Blaku. Seznamte ho s posledním vývojem. Existuje ještě něco jiného, co byste mohl udělat?“
„Napadlo mě, jestli by se nedalo něco najít na záběrech bezpečnostních kamer, pořízených v příslušné době v okolí místa vraždy.“
„Že by zachytily tu ženu?“
„Možná. Já vím, že je to výstřel do tmy.“
„Oukej. Zkuste to a jak jsem říkal, informujte brigádního generála Fergusona.“ Cazalet přikývl. „Možná by nebylo špatné povolat sem Dillona.“
„Jak by nám ten mohl pomoct, pane prezidente?“
„No, zahlédl přece onu záhadnou ženu ve Wappingu poté, co zastřelila Toma Pata Ryana.“
„Jenom letmo,“ poznamenal Blake.
„Ano, ale mohl by dokázat porovnat svou vzpomínku s případným záběrem bezpečnostních kamer. Co máme jiného?“
„Už toho moc není, pane prezidente.“
„Takže, další záležitosti. Ohledně toho večírku, který pořádá Chad Luther pozítří v Quogue.“ Obrátil se k Thorntonovi. „Nějaký problém, Henry?“
„Žádný, pane prezidente.“ Otočil se k Blakovi. „Starý dobrý Chad je náš největší shromažďovatel příspěvků do fondu a na tom večírku bude mít snad každého na světě a k tomu svoji ženu.“
„Hodláte cestovat prezidentským letadlem, pane?“ otázal se Blake.
„Ne. Poletím tam jedním z Gulfstreamů.“ Prezident přikývl. „Pokračujte ve svém vyšetřování, ale pak si přeji, abyste se připojil k bezpečnostnímu doprovodu a přijel na Long Island. Vezměte si helikoptéru.“
„Promiňte, pane prezidente, ale tou dobou už tady budu mít Dillona.“
„Rozhodně ho vezměte s sebou. Docela rád ho zase uvidím.“ Cazalet se usmál. „Teď ale musím už dooprav…
