Washington
Nantucket
New York
6
Ve své kanceláři v Bílém domě se Blake nadšeně pozdravil s Alicí. Podařilo se mu v letadle usnout a pak si dal jednu z těch nenormálních snídaní, které ani v nejmenším neberou ohled na časové rozdíly. Velice však toužil po tom, aby se mohl vysprchovat a převléknout, což se mu podařilo v okamžiku, když dorazil do kanceláře. Zůstával totiž tak často přes noc, že tam měl vždycky připravené náhradní oblečení.
Když se posadil ke stolu, oholený, vymydlený a celý zářivý v modrém flanelovém obleku, Alice mu naservírovala kávu a pochvalně na něj pohlédla. „Vypadáš o deset let mladší.“
„Jenom se podívej na tu kupu papírů, které mám vyřídit.“
„Dělala jsem, co jsem mohla. Pověz mi, co se stalo.“
Blake vedl oddělení zvané Sklep velice zvláštním způsobem. Měl jediného zaměstnance a tím byla právě Alice. Pokaždé, kdy bylo třeba něco udělat, povolal lidi uvedené na tajném seznamu: přátele z doby jeho činnosti v FBI, většinou již penzionované nebo propuštěné ze zdravotních důvodů, dále experty všeho druhu, od univerzitních profesorů až po staré kamarády z Vietnamu, prostě každého, kdo byl potřeba. Všechny operace vedl marxistickým systémem oddělených buněk. Nikdo nevěděl, co dělá kdokoliv jiný. S jedinou výjimkou, kterou byla Alice. Ta byla nyní jeho vypravováním upřímně pobouřená.
„To je pěkně mizerná představa, že tady v Bílém domě máme špiona.“
„Proč ne? Už jsme je měli prakticky všude. V Pentagonu, CIA, FBI…“
„Dobře, máš pravdu.“ Nalila mu další kávu. „Dneska je všechno na počítačích, to je ten největší problém. Přes veškerá možná opatření se tak dá k utajovaným informacím se dostat docela snadno.“
„Jo, život je pes,“ povzdechl si Blake. „Když o tom mluvíme – dostala ses někam ohledně těch Synů Erinu?“
„Nic moc. Jack Barry je sice uvedený v materiálech CIA i FBI, ale jiná zmínka o Synech Erinu nikde není.“ Blake se zamračil. „On se ale o nich určitě zmínil.“ Náhle se zasmál. „Právě jsem si vzpomněl na něco, co řekl Dillon. Že název Synové Erinu zní jako jméno nějaké typické irské hospody.“ Alice se zasmála. „To je nápad.“
„Dobře, zkusme to z jiné strany. Hospody, restaurace, kluby. Podívej se, jestli z toho něco nebude.“
„Slyším a poslouchám, ó pane.“
Vyšla z kanceláře a Blake se pustil do papírování.
Ani ne za hodinu se vrátila. „Bože, to bylo ale jednoduché. Stačilo se jen podívat správným směrem.“ V ruce držela kousek papíru. „Synové Erinu. Uvedeno pod irskými kluby. Tenhle funguje pod restaurací a barem jménem Murphy’s. Je to v Bronxu.“ Blake mrkl na adresu a pak se podíval na hodinky. „Ještě chytím spojení do New Yorku. Vezmi telefon, zamluv mně letenku, nech na letišti přistavit auto a objednej apartmá v hotelu. Něco odpovídajícího důstojnosti mého úřadu.“ Hurónsky se smála, ještě když opouštěla kancelář.
Restaurace Murphy’s se nacházela na Haley Street. Když před ní Blakovo auto zastavilo, byly přesně tři hodiny. Podnik nevypadal jako typická irská hospoda vyvedená v zelené a zlaté barvě. Tenhle restaurant byl už od pohledu starší a solidnější.
„Počkejte tady, Georgi,“ přikázal Blake řidiči, vystoupil z vozu a vydal se ke dveřím.
Uvnitř bylo přítmí a interiér byl značně staromódní, rozčleněný do jídelních boxů, obložených mahagonovým dřevem. V jedné kóji sice dva návštěvníci právě dokončovali pozdní oběd, ale nejživější polední špička byla již rozhodně pryč. Barman byl starý, přinejmenším pětasedmdesátiletý mužský v košili s vyhrnutými rukávy, který se za pomoci brýlí probíral sportovními stránkami New York Times.
„Ahoj,“ pozdravil Blake. „Dám si Bushmills s vodou.“
„No, alespoň víte, co je dobré.“ Stařík se natáhl po láhvi.
Blake pokračoval: „S takovým jménem, jako je Dooley, bych to vědět měl. Jeden přítel mi poradil, abych se tu stavil. Chlápek jménem Barry.“ Starý barman mu přisunul skleničku přes pult. „Na toho si nevzpomínám.“
„Dejte si taky jednu.“ Stařík si nalil velkou whisky a bleskově ji do sebe obrátil.
„Povídal mi, že tu býval členem klubu jménem Synové…
