7
V úterý jsem byl od devíti do deseti v kanceláři. Zjistil jsem, že si v mé nepřítomnosti vedli všichni výborně a že by si tak nepochybně vedli, i kdybych zmizel nadobro. Na stole jsem měl úpravnou kupičku protokolů o ukončených případech: člověk, který upadl do podezření, že v honebních nechává běhat staršího, vynikajícího steeplera na jméno řadového huntera. Prokázalo se, že se toho dotyčný opravdu dopustil, a hrozí mu proto soudní stíhání pro podvod. Nebo případ držitele trenérské licence z oblasti Midlands, který měl podle provedených šetření naprosto nevyhovující tréninkové podmínky.
Nic, z čeho by člověku naskakovala husí kůže, nic, co by bylo možné porovnat s utopenci v Norsku.
Zbytek dne jsem strávil se svými protějšky z newyorské dostihové komise, kteří za mnou přišli prodiskutovat možnosti zřízení celosvětové dostihové vyšetřovací sítě, cosi jako dostihový Interpol. Byl to jeden z celé řady rozhovorů, které jsem vedl s dostihovými funkcionáři z různých zemí. Začínalo se to tříbit a spět ke zdárnému konci. Jako obvykle při setkání s Američany bylo hlavní překážkou dohody moje mládí. Napadlo mne, že snad až mi bude šedesát a přestanu na to mít, začnou mi lidi naslouchat a budou přitakávat.
Mluvil jsem do ochraptění, rozdal stohy přesvědčující literatury a pozval pány na drahou večeři. Doufal jsem, že semena nepadnou na vyprahlou půdu. Když jsme se loučili, starší z mých partnerů mi položil otázku, na kterou jsem byl zvyklý.
„Pokud by se vám tenhle projekt podařilo rozjet, chtěl byste ho sám řídit?“
Usmál jsem se. Přece mi bylo víc než jasné, že jakmile by to dítě přišlo na svět, rychle bych zjistil, že vlastně není moje.
„Jakmile se to rozjede, jdu od toho.“
Vážně se na mne zadíval. .,Kam?“
„To ještě nevím.“
Potřásali hlavami a tvářili se pochybovačně. Pak si se mnou nicméně srdečně potřásli rukou. Rozešli jsme se ke svým taxíkům. Domů jsem se dostal o půlnoci. V domě na Brompton Road, kde jsem bydlel, se v bytě o patro pode mnou jako obvykle ještě svítilo. Domovní dveře hlasitě bouchaly, když je člověk nepřidržel, zavíral jsem je proto opatrně a tiše a napadlo mne, že možná právě ty dveře způsobily, že je nájemník v přízemí tak citlivý na hluk. Byl to uzavřený, šedovlasý padesátník, úpravný a spořádaný. Bydleli jsme ve vzájemné těsné blízkosti šest měsíců, ale naše styky se omezily na jeho cesty k mým dveřím, když mne chodil žádat, abych ztlumil televizi. Jednou jsem ho pozval na skleničku, ale on zdvořile odmítl, dal přednost samotě. Vzorné sousedské vztahy to nebyly.
Šel jsem nahoru, otevřel dveře a tiše za sebou zavřel. V tu chvíli porušilo vznešenost ticha drnčení telefonu. Až jsem se lekl.
„Pan Cleveland?“ Mluvil chvatně, skoro nesrozumitelně. „Zaplať pánbůh, že jste konečně doma..., tady je William Romney... Emmin dědeček... Nechtěla, abych vám volal tak pozdě, ale já musel... Přišla domů a zastihla tam dva mužské, jak prohledávají byt... Ztloukli ji..., pane Clevelande, potřebuje vaši pomoc...“
„Počkejte..., moment,“ zarazil jsem ho. „Nejdřív ze všeho musíte zavolat policii.“
Trochu se zklidnil. „Už tu byli, právě odešli. Zavolal jsem je.“
„Zavolal jste k Emmě doktora?“
„Ano, ano. Ten už je taky pryč.“
„Kdy se to stalo?“
„Dnes večer, asi v sedm hodin... Zajeli jsme sem ode mne, aby si tu vyzvedla nějaké věci..., svítilo se tu..., šla dovnitř první a oni po ní skočili..., mlátili nás oba... Já bych..., prostě, abych vám pravdu řekl, jsme oba ještě vystrašení.“
Měl jsem co dělat, abych si nepovzdechl.
„Kde teď jste?“
„V Emmině domě.“
„Já vím, ale...“
„Ach tak. Je to kousek od Newbury. Pojedete- po M 4...“
Vysvětlil mi, jak se k Emmě dostanu. Byl si očividně jistý, že jim bez váhání přispěchám na pomoc. Nemohl jsem dost dobře říct: „Vezměte si oba prášek na uklidnění a jděte spát, přijedu ráno.“ Ostatně podle toho jak rozčileně mluvil, ho mohla zklidnit jen celková narkóza.
Ještě že se v noci dobře jede. Sedl jsem do svého MGB a za necelou hodinu jsem byl na místě. Shermanovi obýv…
