Kapitola 1
PONDĚLÍ, 18. ŘÍJNA, 4:30
ZVUK leteckých motorů zněl přerývaně. Když letadlo zamířilo neodvratně k zemi, jejich zvuk se náhle změnil, pak ustal docela a nastalo děsivé ticho. Bylo to, jako by je pilot z nepozornosti vypnul. Jack Stapleton to sledoval s hrůzou. Jeho rodina byla na palubě a on nemohl nic dělat. Letadlo se řítilo k zemi. Bezmocně vykřikl: Ne! Ne! Ne! Výkřik ho milosrdně probudil ze spánku a zbavil ho té stále se vracející noční můry. Jack se na posteli posadil. Byl udýchaný, jako by hrál naplno basketbal, a na špičce nosu měl kapku potu. Bloudil očima po ložnici a nemohl se zorientovat. Zdrojem přerušovaného zvuku nebylo letadlo. Byl to telefon. Jeho hlasité zvonění neúprosně znělo do noci. Jack se podíval na svůj radiobudík. Digitální číslice zářily do tmy. Bylo půl páté ráno! Jackovi v půl páté ráno obvykle nikdo nevolal. Když natahoval ruku po telefonu, vzpomněl si na noc před osmi lety, kdy ho probudil telefon, který mu oznámil, že jeho žena a obě děti zahynuly. Zvedl rychle sluchátko a chraptivým hlasem se zmateně ohlásil. „Vypadá to, že jsem tě vzbudila,“ ozval se ženský hlas. V telefonu se ozýval praskot a šum. „Nevím, jak vás něco takového mohlo vůbec napadnout,“ řekl Jack, který už se probral natolik, že se zmohl na jízlivou odpověď. „Kdo volá?“
„Tady Laurie. Je mi líto, že jsem tě probudila. Jinak to nešlo.“ Zasmála se. Jack zavřel oči, pak se znovu podíval na hodiny, aby se ujistil, že se poprvé nespletl. Bylo opravdu půl páté ráno! „Poslouchej,“ pokračovala Laurie, „nemám moc času. Ráda bych s tebou šla dneska na večeři.“
„Ty si děláš srandu,“ ozval se Jack. „Nedělám,“ ujistila ho Laurie. „Je to moc důležité. Musím s tebou mluvit a ráda bych to spojila s večeří. Platím. Řekni, že půjdeš!“
„Snad jo,“ odpověděl Jack. Nechtěl se hned zavázat. „Beru to jako souhlas,“ pokračovala Laurie. „Až tě uvidím ráno v práci, řeknu ti kdy a kde. Souhlasíš?“
„Asi jo,“ řekl Jack. Nebyl ještě tak probuzený, jak se původně domníval. Myslelo mu to pomalu. „Výborně,“ ozvala se Laurie. „Uvidíme se později.“
Jack zamrkal, když si uvědomil, že Laurie zavěsila. Položil sluchátko a zadíval se do tmy. Svou kolegyni Laurii Montgomeryovou znal déle než čtyři roky. Pracovala také jako soudní lékařka v Ústavu hlavního soudního lékaře města New York. Znal ji i jako přítelkyni, ba dokonce cosi víc než přítelkyni, ale za celou tu dobu mu nikdy nezavolala tak brzy ráno. A mělo to dobrý důvod. Jack věděl, že Laurie není zrovna ranní ptáče. Ráda četla a trávila nad romány hodně času až do pozdních nočních hodin, což jí značně znepříjemňovalo ranní vstávání. Jack si položil hlavu na polštář a chystal se spát ještě hodinu a půl. Na rozdíl od Laurie Jack ranní ptáče byl, ale půl páté ráno bylo i na něho příliš brzy.
Bohužel si záhy uvědomil, že mu další spánek nebude dopřán. noční můra a záhadný telefon ho dokonale probraly. Po půlhodině neklidného převalování a obracení odhodil pokrývku a zamířil v kožených pantoflích do koupelny. Rozsvítil a zadíval se na svůj obraz v zrcadle. Přejel si rukou po zarostlé bradě.
Zaregistroval ulomený levý řezák a jizvu na čele, památky na pátrání v terénu, do něhož se pustil v souvislosti se sérií případů infekčních onemocnění. Nečekaným důsledkem bylo, že Jacka od té doby v ústavu považovali za odborníka na infekční choroby. Jack se na svůj obraz usmál. Napadlo ho, že kdyby se před osmi lety podíval do skleněné koule a viděl se tam tak, jak vypadá dnes, asi by se nepoznal. Tenkrát to byl trochu zavalitý předměstský oční lékař ze Středozápadu, který se oblékal značně konzervativně. Dnes byl štíhlým asketickým soudním lékařem z New Yorku, měl krátce střižené prošedivělé vlasy, ulomený zub a zjizvenou tvář. Pokud šlo o oblečení, dával dnes přednost leteckým bundám, sportovním košilím a odřeným džínám. Jack se vyhýbal myšlenkám na svou rodinu a přemýšlel o Lauriině podivném chování. Vůbec to neodpovídalo její povaze. Obvykle byla ohleduplná a snažila se chovat podle bontonu. Jistě by…
