Kapitola 22
STŘEDA. 20. ŘÍJNA, 23:15
CURT odbočil s dodgem do Oceanview Lane a projížděl mezi všudypřítomnými popelnicemi. „Proč si lidi neodnesou ty popelnice dovnitř?“ StěŽOVal Si. „To bych taky rád věděl,“ poznamenal Steve. „Vůbec mi nebude chybět, že už sem nikdy nepojedu. To je ale prdel světa!“ Curt zastavil stejně jako posledně před Jurijovou garáží. Zhasl světla a vypnul motor.
„Doufám, že má pro nás materiál připravený,“ prohlásil Curt.
„Jinak nám všechno vychází. Máme kliku, že si kapitán vzal dovolenou. Tvůj nápad, že mu půjdeme říct, že končíme, byl ten nejslabší článek našeho únikovýho plánu. S jeho zástupcem si klidně promluvím. Je to blb.“
„Všechno jde pěkně podle plánu,“ souhlasil Steve. „Zejtra touhle dobou se budeme dívat v Pensylvánii na televizi, která bude vysílat ten zmatek v New Yorku.“
„Kolik máš těch malejch časovanejch bomb?“
„Dvanáct,“ odpověděl Steve. „Pro jistotu.“
„Máš pistoli?“
„Samozřejmě.“
„Tak jdem!“ Než Curt vyskočil z auta, chytil pogumovanou hasičskou tašku na nářadí, kterou si vzal na stanici. Pečlivě zkontroloval vnitřek, zda v něm není něco ostrého. Když vyndali všechno nářadí, nezbylo v ní nic, co by mohlo plastikové vaky poškodit. Kráčeli beze slova. Jakmile došli k předním dveřím, Curt zaklepal. Zatímco čekali, přešlapovali na místě, aby jim nebyla zima. Nebe bylo jasné a teplota značně poklesla, přesto oba měli na sobě jen trička. Pistole v pouzdrech si zastrčili na zádech za kalhoty. „Co to má sakra znamenat?“ Rozčiloval se Curt, když se Jurij hned neobjevil.
Otevřel rozbité síťové dveře a zabušil na vnitřní dveře pěstí.
Podíval se na Stevea. „Jestli není doma, tak...“ Jurij otevřel. „Promiňte,“ řekl udýchaně. „Byl jsem dole.“ Curt se na něj vztekle podíval, pak vešel dovnitř. Steve ho následoval. Jurij za nimi zavřel a zamkl. „Máš to připravený?“ vyptával se Curt. Jurij ukázal na kuchyňský stůl. „Čeká to tu na vás. Ale nechcete si nejdřív připít?“
„Proč ne?“ usoudil Curt. Jurij vešel do kuchyně a vytáhl z mrazáku lahev vodky.
Curt ho následoval a prohlížel si plastikové vaky. „Kolik toho je?“ zeptal se. „Dvě a půl kila,“ odpověděl Jurij a připravoval tři sklenice. „To jsou ty pokyny. které jsem chtěl?“ Curt zvedl ze stolu tlustou obálku. „Ano,“ přisvědčil Jurij a zamířil do obývacího pokoje. „Připojil jsem k tomu i nějaké návrhy, co můžete udělat po uvolnění zbraně pro svou ochranu. Jen pár užitečných bodů.“
„Fajn,“ odpověděl Curt. Položil obálku vedle tašky a připojil se k ostatním.
Jurij nalil do všech sklenic poctivou dávku vodky. Pak každému jednu podal. Pozvedl svou sklenici se slovy: „Na operaci Rosomák!“ Steve i Curt přikývli. Přiťukli si a napili se. Curt i Steve se zhluboka nadechli, když polkli. Byli zvyklí na pivo, ne na tvrdý alkohol. „Jak skončila ta honička na Jacka Stapletona?“ zeptal se hlasitě Jurij. „Musím říct, že začátek byl vzrušující.“ Curt se Stevem se na sebe podívali.
„Nedopadlo to moc dobře,“ přiznal Curt. „Ztratil se nám v parku. Je dobře, že jsme se rozhodli přesunout operaci na zítřek.“
„Jste připravení?“ zeptal se Jurij. „Jsme,“ přisvědčil Steve. „Falešný alarm by se měl ozvat v devět dvacet devět. To znamená, že tak v devět třicet budeme vyjíždět na místo.“
„Já budu připravený začít taky v půl desáté,“ řekl Jurij. „Pojďme si ještě připít.“ Ještě jednou si ťukli a napili se. Curt si otřel rty hřbetem ruky. „Cestou sem nás něco napadlo,“ řekl. Asi by bylo lepší, kdybychom dali všechen anthrax do Federální budovy a park nechali být.“ Jurij zavrtěl hlavou. „Ne, já do toho parku pojedu.“
„Co když na tom budeme trvat?“ opáčil Curt. Usrkl trochu vodky a zvědavě si Rusa prohlížel. Jurij se podíval z jednoho na druhého. „Na to už je pozdě,“ řekl. „Zbývající dvě a půl kila už jsou naložená v rozprašovači na voze.“
„Co kdybys je znovu vyložil?“ zeptal se Curt. „To nejde,“ odpověděl Jurij. „Anthrax jsem nasypal volně do zásobníku. Naplnil jsem ho dole v laboratoři v ochranném oděvu.“
„Ten anthrax není v plastikovém obalu jako ten náš…
