Kapitola 6
PONDĚLÍ, 18. ŘÍJNA, 18:15
CURT seděl za volantem svého pickupu a Steve ho z donucení provázel. Odbočili z Ocean Parkway na Oceanview Avenue a hledali Oceanview Lane. „Proboha!“ poznamenal Steve, když si prohlížel okolí. „Celý život jsem žil v Brooklynu a tohle jsem nikdy neviděl. Vypadá to tu jako někde v Karolíně.“
„Člověk by myslel, že už to konečně někdo zbourá a postaví tu věžáky,“ souhlasil Curt. „Dívej se, jestli neuvidíš Oceanview Lane.
Musí to být jedna z těch malých bočních uliček.“
„Tamhle je,“ vykřikl Steve. Ukazoval na ručně napsanou ceduli, připevněnou k telefonnímu stožáru. Curt odbočil do uličky a zpomalil. Byla uzoučká a po zemi se povalovaly prázdné plechovky a spadané listí. Oba hasiči byli v uniformách. Vydali se do Brighton Beach hned, jak v pět hodin vypadli z práce. Cesta jim trvala něco přes hodinu. Bylo zataženo a rychle se stmívalo. V uličce byla tma, jediné osvětlení dopadalo na cestu z Curtových světel. Po stranách nebyly žádné lampy. „Vidíš na domech nějaká čísla?“ zeptal se Curt. Steve se rozesmál. „Tohle jsou brlohy. Žádný číslo nevidím.“
„Tamhle je třináctka,“ řekl Curt. Ukázal na popelnici, na níž byla napsaná adresa.
„Patnáctka bude hned vedle.“ Curt zajel před zavřenou garáž a vypnul motor. Oba muži vystoupili z vozu. Chvíli stáli a prohlíželi si dům. Byl vměstnán mezi sousední budovy, působil dost zchátrale a zoufale potřeboval nalakovat. „Nevypadá moc bezpečně,“ prohlásil Steve. „Trochu do něj strčíš a spadne ti na hlavu.“
„Umíš si představit, jak by to hořelo?“ uvažoval Curt. Steve se na něj podíval. „To má být pokyn?“ Curt pokrčil rameny. „Jen si to pamatuj. Pojď, navštívíme svého ruského přítele.“ Otevřeli branku v drátěném plotě před domem. Cesta k domu byla z popraskaného betonu, ale téměř celou ji pokrýval nános spadaného listí. Malý trávník byl zarostlý plevelem.
Curt hledal zvonek, ale žádný nenašel. Otevřel tedy roztrhané síťové dveře a chystal se zaklepat. Vtom se zevnitř ozvala rána. Oba hasiči se na sebe podívali. „Co to sakra bylo'?“ zeptal se Steve. „Netuším,“ odpověděl Curt. Znovu se chystal zaklepat, ale ozvala se další rána. Tentokrát po ní následovalo řinčení rozbitého skla. Slyšeli, jak Jurij hlasitě rusky nadává. „Vypadá to, že se náš komoušský kamarád rozhodl rozmlátit vlastní dům,“ usoudil Steve. „Doufám, že to nemá nic společnýho s laboratoří,“ poznamenal Curt. Hlasitě zabušil na dveře. Chtěl, aby ho Jurij slyšel.
Když se z domu pár minut nic neozývalo, Curt zabušil podruhé.
Tentokrát se ozvaly kroky a dveře se prudce otevřely. „Máš tu společnost,“ řekl Curt. Snažil se podívat dovnitř, aby zjistil, co se rozbilo. Jurijův výraz se změnil ze zlosti k překvapení až nadšení, když oba kamarády poznal. Jeho tvář zůstala brunátná, ale široce se usmál. „Nazdar, kluci!“ Hlas měl ochraptělý. „Jeli jsme kolem,“ řekl Curt. „Napadlo nás, že se u tebe, zastavíme.“
„To jsem rád,“ ujistil je Jurij.
„Slyšeli jsme, žes byl na stanici,“ ozval se Steve. Jurij horlivě přikývl. „Hledal jsem vás, kluci...“
„Slyšeli jsme,“ skočil mu stroze do řeči Curt. „Na stanici nemáš co dělat,“ řekl Steve. „Proč?“ zeptal se Jurij. „Pokud to nechápeš, tak to bude problém,“ prohlásil Steve. „Při takové operaci, jakou plánujeme, je nutná maximální opatrnost,“ vysvětloval Curt.
„čím míň lidí nás uvidí spolu, tím líp. Nezapomeň, že jako cizinec jsi hrozně nápadný. Nemáme moc kamarádů s ruským přízvukem. Když nás budeš shánět, ostatní hasiči o tom začnou uvažovat.“
„Promiňte,“ omlouval se Jurij. „Nevěděl jsem, že na stanici by mohl být nějaký problém. Říkali jste, že spousta vašich kolegů má stejný názor jako vy.“
„Jsou mezi námi patrioti,“ připustil Curt. „Ale nejsou tak uvědomělí jako my.
Asi jsme ti to měli říct jasně. Teď už si to budeš určitě pamatovat.“
„Jasně,“ řekl Jurij. „UŽ tam za vámi nepůjdu.“
„Nepozveš nás dovnitř?“ zeptal se Curt. Jurij se otočil ke Conniině ložnici. Dveře byly dokořán. „Jo, jistě.“ Ustoupil z cesty a naznačil jim, aby vešli. Zavřel dveře a o…
