34
Randi sebou škubla a narovnala záda. Jon měl chvíli dojem, že slyšela něco úplně jiného..., ne jeho hlas a slova. Měla kamenný výraz, obličejové svaly napjaté k prasknutí. Ale jinak na sobě nedala znát, že právě vyslechla strašlivou novinu o vraždě své sestry. V šokovaném tichu Jon cítil každé nadskočení a náklon nákladního auta. Přinutil se dávat pozor, protože na tom záležel jejich život. Auto stále zrychlovalo. Zdálo se, že se budovy vzdalují a s nimi i lidské hlasy a vyhrávající rádia. Určitě byli na širší ulici. Jon slyšel zvýšený dopravní ruch a útržky konverzace z kabiny nákladního auta, ale nic víc.
Ve spáncích mu provinile tepalo. „Randi?“
Randi náhle zkřivila obličej a po tvářích se jí rozkutálely slzy. Zůstala vzpřímená a ani se nepohnula. Slyšela jeho slova, ale nemohla pochopit jejich význam. Bolest jí doslova sžírala. Sophie a mrtvá? Zavražděná? Nesmysl. Jak by Sophie mohla být mrtvá? Se slzami v očích ze sebe vypravila: „Nevěřím ti.“
„Je to pravda. Bohužel. Vím, jak moc jsi ji měla ráda. A ona měla ráda tebe.“
Zaplavil ji pocit viny. Jeho slova byla jako rány kladivem. Vím, jak moc jsi ji měla ráda.
Neviděla Sophii celé měsíce. Měla moc práce a všechno ostatní šlo stranou. Jiní lidé ji potřebovali víc. Myslela si, že na sebe ještě budou mít spoustu času a že se navzájem bohatě užijí. Až obě splní to, co je třeba.
Až Sophie přestane věnovat tolik času Jonu Smithovi. Měla pocit, že jí pukne srdce. Prsty obou rukou si zlostně setřela slzy.
„Randi?“
Slyšela jeho hlas. Slyšela náklaďák... a náhlou prázdnotu pod koly. Jakoby z velké dálky si uvědomila, že přejíždějí most. Dlouhý most, pod nímž se hluk auta odráží od hladiny. Slyšela proudění vzduchu otevřeným prostorem. Vzdálené výkřiky večerních rybářů. Hýkání osla.
A pak si náhle s bolestným bodnutím vzpomněla. Sophie. Založila ruce na prsou a snažila se vzpamatovat. Podívala se na Jona. Vypadal zničeně. Čišel z něj tak hluboký zármutek, jaký se na člověku podepíše jednou provždy.
Jeho tvář nelhala: Sophie je skutečně mrtvá.
Sophie je mrtvá.
Prudce se nadechla. Snažila se ovládnout. V duchu před sebou stále viděla tvář sestry. Dívala se však na Jona Smithe. Začínala si myslet, že mu může důvěřovat. Chtělo se jí věřit, že s tím nemá nic společného, ale přece se nemohla ubránit podezření.
Slepá arogance, s jakou tehdy přistupoval k Mikeovi, připravila Mikea o život. Nezabil její sestru stejně jako Mikea?
„Jak se jí to stalo?“ zeptala se. „Cos jí udělal?“
„Já u toho nebyl. Byl jsem v Londýně.“ Vyprávěl jí všechno, od schůzky s Billem Griffinem až po okamžik, kdy objevil chybějící stránku a pak i vpich po jehle na Sophiině kotníku. „Byl to právě ten virus, který se Sophie snažila určit, zařadit a vypátrat jeho zdroj. Virus, po kterém pátrám tady v Iráku. Ale její smrt nebyla náhoda. Ten virus není tak nakažlivý. Musela by udělat velice hloupou chybu. Ne, oni ji nakazili, protože na něco přišla. Zavraždili ji, Randi, a já hodlám zjistit, co jsou ti lidé zač, a zatnu jim tipec. Tohle jim neprojde...“
Jon dál povídal. Randi zatím zavřela oči a myslela na to, jak musela Sophie před smrtí trpět. Málem začala vzlykat, ale včas se ovládla.
Jon k ní promlouval tichým a vážným hlasem: „...Zavraždili taky našeho ředitele a sekretářku, protože jsem jim řekl, že někdo má živý virus a používá ho na lidech. Teď je z toho celosvětová epidemie. Nevím, jak se nové oběti nakazily, ani jakým způsobem jich kdosi pár vyléčil. Ale musím zjistit...“
Dál hovořil v rachotu vozu, jenž opět zrychlil. Zvuky města zůstaly daleko za nimi a zdálo se, že se ocitli v otevřené krajině. Jen občas se ozval hluk vozidla projíždějícího v protějším směru.
Randi přemohl další záchvat pláče. Jon jí položil ruku kolem ramen, ona ho však odstrčila a utřela si tvář do rukávu.
Rozhodla se, že už nebude plakat. Tady ne. Teď ne. „...Mají velkou moc,“ povídal. „Zřejmě byli v Iráku. Možná tady ještě jsou. To je další důvod, proč si myslím, že poslali tyhle ,policajty'. Lidé s virem asi …
