Ze zoufalství (David Morrell)

16

Jak dlouho může policii trvat, než mě dostanou, pulsovalo Pittmanovi hlavou.

Pud sebezáchovy ho hnal pryč, provokoval ho běžet ze všech sil a nikdy se nezastavit. Ten druhý, rozumnější instinkt ho však varoval. Pittman měl pocit, jako by v něm slyšel Jeremyho hlas. Tím, že utíkáš, přitahuješ na sebe pozornost. Měl by ses zastavit a jít normálně, jako kdybys o ničem nevěděl.

Kdesi v dálce za sebou slyšet výt sirénu. Už asi našli mrtvá těla a možná mluví se ženou, která ho viděla. Za chvíli budou mít jeho popis - muž se sportovní taškou prchající po Dvacáté šesté ulici směrem k Park avenue.

Zahoď tu tašku, radil Jeremyho hlas.

Zahodit tašku? To ji má zahodit i s oblečením a s pistolí?

K čemu ti bude oblečení nebo pistole, když budeš sedět ve vězení?

Zpomalil a rychlou chůzí přešel Park avenue. Pokračoval dál po Dvacáté šesté, ale tady na druhé straně už bylo podstatně méně aut i chodců. Když přišel k dalšímu domu, který se opravoval, rozhlédl se, a když slyšel přbližující se sirény, hodil tašku do kontejneru se stavebním odpadem.

Pak se obrátil směrem k Lexington avenue. Pot z něho jen lil, ale on se snažil jít klidně a pomalu. Obešel uzavřený Gramercy Park, pokračoval jižním směrem, až nakonec zahnul na západ v naději, že když nevzbudí pozornost, dostane se k Union Square Parku. Jak moc se jeho život změnil od chvíle, kdy před necelými šesti hodinami vystoupil z podzemky a vydal se pěšky ke svému bytu.

Jedno bylo jisté - tam už se vrátit nemůže. Ale kam tedy jít? Co mu zbývá? Všichni známí, kteří by přicházeli v úvahu, jsou jistě pod dohledem policie. Stejně tak hotely - na recepcích bude jeho fotografie z kreditní karty. Kam se má, k čertu, podít?