EPILOG
Láska je věc víry, uvažoval Pittman. Někdy láska skončí neštěstím na silnici, někdy zase vašeho blízkého zkosí nemoc nebo spadne ze žebříku a zlomí si vaz, někdy ale dojde k takové situaci, že vás má váš partner až po krk a nechce vás už nikdy vidět a neodpovídá vám, ani když mu zavoláte telefonem, a nakonec se s vámi rozvede. Existuje mnoho způsobů, jakými dokáže láska mučit své oběti. Bohužel, právě ta nejupřímnější a nejryzejší láska nakonec zdrtí toho, kdo miluje, utrpením způsobeném rozchodem nebo smrtí. Láska potřebuje moře optimismu a důvěry v budoucnost. Praktičtí lidé tvrdí, že okamžitý požitek a pocit štěstí, které láska obvykle přináší, nemohou nikdy vyvážit bolest a nesnesitelné vědomí ztráty v okamžiku jejího konce. Ti opatrní pak raději před svými city utíkají a pokušením lásky se vyhýbají jako čert kříži, aby pak procházeli životem uzavřeni v bezpečném vakuu bez jakýchkoliv citů. Ne, pomyslel si Pittman. Já ne! Jestliže láska vyžaduje víru, pak já budu ten, kdo věří.
Procházel ruku v ruce s Jill mezi náhrobky směrem k místu, kde byl Jeremyho hrob. Byl opět čtvrtek, týden po událostech, které se odehrály v rezidenci Eustace Gabla, a dva týdny po tom, kdy se pokusil v jiné rezidenci ve Scarsdale zachránit život Jonathana Millgata. Policie je sice oba vzala do vazby, ale jak Pittman předpokládal, záznam jednání s Eustace Gablem prokázal jednoznačně jejich nevinu. Po mnoha hodinách výslechů a po tom, kdy jejich výpovědi podpořila paní Pageová a kdy si bostonská i newyorská policie ověřila údaje týkající se Grollier Academy, byli konečně oba propuštěni.
Teď byli zpátky v New Yorku a stáli před Jeremyho hrobem. Bylo teplé, slunečné jarní odpoledne a Pittman cítil lítost, že s ním Jeremy nemůže sdílet jeho nové pocity.
Objal Jill okolo ramen a díval se na hrob, porostlý sytě zelenou trávou. V jeho očích se zaleskly slzy. Mimoděk si vzpomněl na jednu báseň Walta Whitmana, ve které se říká, že tráva je něco jako vlasy hrobů. Jeremyho vlasy, to jediné mu už zbývalo. Jenže dnes už ani to neplatí. Před sto lety možná, tenkrát byly rakve ze dřeva a ukládaly se do prosté země, kde se všechno rozložilo a mohlo pomoci vzniku nového života. Nyní, kdy jsou mrtvá těla uzavřena v kovových rakvích a ty pak uloženy do betonových bloků, je smrt dovedena do absolutní dokonalosti a zbavena jakékoliv souvislosti se životem, uvažoval Pittman. Kdyby tehdy Ellen souhlasila s jeho přáním, mohl být jejich syn zpopelněn a jeho tělo mohlo být rozptýleno na krásné, rozkvetlé louce, kde by se znovu účastnilo života. Ale jeho bývalá žena prosazovala tak tvrdě svůj názor a on byl tehdy natolik zlomený a bez vůle, že nakonec pohřbili Jeremyho tělo klasickým způsobem. Sterilita toho aktu teď Pittmana děsila a vyvolávala v něm výčitky svědomí, že se vůči svému nešťastnému synovi dopustili neodčinitelné křivdy.
Úvahy o smrti, které v minulosti tak intenzivně zaměstnávaly jeho mysl, nabyly po posledních událostech nového, možná ještě závažnějšího smyslu. Vždyť byl bezprostředním svědkem smrti svého nejlepšího přítele, viděl zemřít pátera Dandridge, nemluvě ani o několika neznámých mužích, které zabil on sám. To vše pak završil masakr v Gablově domě. A samozřejmě Jonathan Millgate. Měl jsem přece napsat nekrolog o muži, který ještě nezemřel, uvědomil si Pittman. Nakonec jsem to byl právě já, kdo řízením osudu uspíšil nejen jeho konec, ale i konec všech jeho druhů.
Velcí poradci - byl to jeden zloduch vedle druhého, o tom Pittman ani na okamžik nepochyboval. Ale musely jejich životy skončit za tak drastických okolností? Nebýt jeho, zemřeli by všichni během několika málo měsíců nebo let přirozeným způsobem a možná, že by to tak bylo lepší. Komu pomohlo, že byl jejich konec spojen s odhalením všech těch nechutností a dávných intrik? Jaký smysl teď měla smrt Burta Forsytha a pátera Dandridge? Kdyby nebyl tak skálopevně přesvědčen, že veřejnost má svaté právo dovědět se vše o korupci a bezohlednosti těch mocných, kdyby nebyl tak posedlý m…
