Ze zoufalství (David Morrell)

KNIHA PRVNÍ

1

Poloautomatická pělačtyřicítka. kterou držel Pittman v ruce, měla zásobník na sedm nábojů. Teď v něm byl jen jeden. Pittman pomalu natáhl závěr, pak ho pustil a náboj lehce vklouzl do nábojové komory. Dobře naolejovaný mechanismus pistole fungoval jak hodinky. Pittmanovi bleskla hlavou vzpomínka na jeho první novinářský článek. Bylo to asi před čtrnácti lety a referoval v něm tehdy o sebevraždě jistého penzionovaného policisty. Dodnes nezapomněl na těch pár vět, které zaslechl u automatu s kávou na chodbě obvodního policejního velitelství. Dva pochůzkáři tam se zřejmým respektem komentovali smrt svého bývalého kolegy.

„Ubožák, asi to už nemohl na penzi vydržet.“

„Slyšel jsem, že hrozně pil.“

„Ani se mu nedivím. Byl sám, žena mu utekla...“

„Já vím, je to těžký. Vlastně mu už zůstala jen ta pětačtyřicítka. Ale řeknu ti, udělal to na úrovni - v zásobníku měl jen jeden náboj.“

Pravě ta poslední poznámka utkvěla Pittmanovi v hlavě tak, že začal přemýšlet, co za ní vězí. Později se dověděl, že mechanismus poloautomatické pistole vyhodí bezprostředně po výstřelu prázdnou nábojnici, okamžitě zasune do nábojové komory další náboj a samočinně natáhne spoušť. To umožňuje v případě potřeby rychlou opakovanou střelbu. Jenže starému poctivému policajtovi se zřejmě příčilo nechat vedle své mrtvoly ostře nabitou zbraň s nataženým kohoutkem. Nemohl přece vědět, kdo ho najde. Mohla to být klidně jeho hospodyně, nebo dokonce její desetiletý syn, který by s pistolí, nedejbože, třeba něco vyvedl. Takže aby vyloučil nebezpečí, že by mohl později nepřímo způsobit další tragédii, použil ten starý poctivec jenom jeden náboj. Měl tak alespoň jistotu, že po výstřelu bude jeho zbraň naprosto bezpečná.

„Udělal to na úrovni.“

Pittman proto zasunul do zásobníku také jenom jeden náboj. O povolení držet střelnou zbraň požádal už před několika týdny. Teprve dnes odpoledne, po tom, co příslušné orgány konstatovaly, že není žádný zločinec, že se nikdy neléčil z nějaké duševní poruchy ani že u něho nebyly shledány násilnické sklony, se mohl vydat do obchodu se sportovním zbožím a koupit si stejnou pětačtyřicítku, jakou se tenkrát zastřelil ten starý policajt. Když mu ji prodavač dával, zeptal se ho, kolik krabiček s náboji bude chtít. Pittman odpověděl, že mu bude bohatě stačit jedna jediná.

„Chcete ji mít doma jen kvůli pocitu bezpečí, nemám pravdu?“

„Jo, na obranu,“ zabručel Pittman.

Na obranu před noční můrou, dodal si pak v duchu sám pro sebe.

Teď tedy seděl u úzkého kuchyňského stolu ve svém malém třípokojovém bytě a civěl na nabitou pistoli. V hodinách na kredenci to zašustilo a mechanický číselník změnil údaj z 20:11 na 20:12. Pittman si uvědomoval každý zvuk. Dveře bytu už před hodnou chvílí zamkl na dva západy, ale hluk vnějšího světa se vytrvale pokoušel dostat až k němu. I přes zavřená okna pronikal dovnitř ruch večerní ulice a zeď za jeho zády v jednom kuse vibrovala nepřirozeným, násilným smíchem z jakési televizní komedie. A k tomu všemu ještě ten vlezlý pach smažené cibulky prosakující sem dveřmi z chodby. Pittman pomalu zvedl pistoli.

Věděl dobře, jak se s ní zachází. I když neměl nikdy příležitost vyzkoušet si to, všechno si pečlivě nastudoval z knížky. Stejně tak si nastudoval anatomii lidské lebky, zvláště těch jejích částí, které jsou měkké a zranitelné. Spánková kost, dutiny za ušima a patro v ústech - právě tato místa ho zajímala nejvíc. Dočetl se také o případech, kdy si sebevrah způsobil těžké, ale ne smrtelné zranění hlavy a místo toho, aby své trápení ukončil, přivodil si ještě další navíc. I když k něčemu takovému docházelo vzácně, stávalo se to většinou tehdy, když hlaveň pistole mířila na spánek. Při stisku spouště totiž obvykle dojde k lehkému odchýlení hlavně od spánku a kulka pak sklouzne po tlusté čelní kosti nad obočím. Z člověka, který chtěl navždy vyřešit všechny své problémy sebevraždou, se tak nakonec stává živořící troska.

Pittman byl přesvědčen, že jemu se nic takového přihodit nemůže. Byl pevně odhodlán dovést svůj čin do konce a podle příkladu penzionovaného policisty si chtěl vložit hlaveň pistole do úst. Pětačtyřicítka je zvlášť silná zbraň, a pouze takto si mohl být jistý, že se nemine cíle.

Když šel pistoli kupovat, zastavil se cestou v jednom baru a něco si vypil na kuráž. Totéž udělal ve dvou jiných podnicích na zpáteční cestě. Doma v kredenci měl ještě schovanou láhev Jacka Danielse, ale té se už ani nedotkl. Neměl zájem, aby se později v lékařské zprávě objevilo, že jednal pod vlivem alkoholu. Navíc chtěl mít čistou hlavu. Chtěl ke svému poslednímu činu přistoupit s maximální soustředěností.

Najednou ho napadla prozaická otázka - jak zařídit, aby tu nenadělal hotovou spoušť? Od okamžiku, kdy začal uvažovat o sebevraždě, došel postupným eliminováním všech možných způsobů k rozhodnutí, že svůj život ukončí kulkou. Ale teď před ním vyvstal problém, kde to provést? Tady u kuchyňského stolu? Představil si plno krve na ubruse, na podlaze, na ledničce a možná i na stropě. Ne, to ne! Zvedl se a s pětačtyřicítkou v ruce se vydal do koupelny. Když lezl do vany, dával pozor, aby neztratil rovnováhu. Potom za sebou zatáhl igelitovou zástěnu a posadil se na dno prázdné vany. Byl připraven.

Když přiblížil ústí hlavně ke rtům, vnikl mu do nosu nasládlý pach konzervačního oleje. Otevřel ústa, překonal chvilkový nával nevolnosti a pak si vložil chladnou a mastnou hlaveň do úst. Trochu ho překvapilo, že byla širší, než očekával. Musel dokonce ústa pořádně otevřít, aby ji do nich dostal. Když pak na jazyku ucítil hořkou chuť kovu, trochu se zachvěl.

Teď!

Ode dne, kdy si zažádal o povolení pořídit si pistoli, nemyslel na nic jiného než na tento okamžik. Dlouhá doba čekání mu dávala šanci prověřit opravdovost jeho odhodlání. Postupně vyčerpal všechny argumenty pro a proti, ale nakonec v něm zůstala jen podvědomá touha po uvolnění. Každá částečka jeho zmučeného mozku po něm volala. Konečně ukončit to nesnesitelné napětí...

Napnul prst, ale odpor spouště byl vělší než očekával. Asi bude muset stisknout ještě silněji.

Ticho prořízl ostrý zvuk zvonku z obývacího pokoje. Telefon!

Pittman se zamračil a čekal.

Další zazvonění.

Pokusil se telefon ignorovat a soustředit se.

Potřetí!

Zoufale se snažil nebrat telefon na vědomí, ale když zvonění neustávalo, znechuceně si uvědomil, že bude muset jít a zvednout ho. Přesto jeho rozhodnutí nemělo nic společného s jinou myšlenkou, která mu téměř ve stejném okamžiku prolétla hlavou - pocítil totiž náhlou potřebu získat alespoň několik vteřin a ještě jednou si všechno rozmyslet. Zároveň v něm však přetrvávala silná touha mít to už za sebou. Vždy byl mužem pevných zásad. Od okamžiku, kdy se rozhodl skončit se svým životem, si umiňoval, že za sebou nesmí nechat žádnou záležitost neuzavřenou - žádné nevyřízené účty, žádnou laskavost, kterou by nestihl oplatit, žádnou křivdu, za kterou by se alespoň neomluvil. Svůj nepatrný majetek odkázal v řádně sepsané závěti bývalé manželce a k tomu ještě přidal krátký vysvětlující dopis na rozloučenou. Jeho pracovní závazek skončil právě včera čtrnáctidenní výpovědí, kterou podal svému zaměstnavateli už dřív. Dokonce šel až tak daleko, že si sám pro sebe zařídil pohřeb.

Tak kdo by mu mohl ještě volat? Nějaký neodbytný dealer? Nebo je to omyl? A co když zapomněl na nějakou drobnou, ale důležitou věc? Přece udělal všechno, aby svůj život uzavřel bez jakýchkoliv restů.

Telefon vyzváněl jako pominutý. Pittman vylezl z vany, dovlekl se do obývacího pokoje a s nechutí zvedl sluchátko.

„Haló?“ I to jedno slovo ho stálo velké úsilí.

„To jsi ty. Matte? Tady je Burt.“ Nebylo vůbec třeba, aby se Burt představoval. Jeho hlasivky, vydrancované cigaretovým kouřem, produkovaly nezaměnitelně chraptivý hluboký hlas. „Už jsem ani nevěřil, že tě zastihnu.“

„A proč tedy tak dlouho vyzváníš?“

„Protože jsi neměl zapnutej záznamník,“ odpověděl Burt.

„Někdy ho mám zase zapnutý, i když jsem doma.“

„A jak já to mám vědět, když se nikdy neráčíš ozvat?“

Pittman se cítil jako nadrogovaný. Připadalo mu, že se jejich rozhovor odbývá kdesi daleko mimo něho. „Co chceš, Burte?“

„Jen takovou malou laskavost.“

„Je mi líto, teď ti s ničím nepomůžu.“

„Nech mě alespoň říct, o co se mi jedná.“

„Na tom stejně... Burte, my dva jsme vyrovnaný. Ty mi nic nedlužíš a já tobě, doufám, taky ne. Nechme to tak.“

„Mluvíš, jako kdybys mínil se mnou nadobro skončit,“ řekl váhavě Burt. „Poslechni. Matte, dlužíme si oba navzájem. A je toho dost. Dnes jsi tu už nebyl, takže asi nejseš v obraze. Ráno se konečně vymáčkli. Od pátku za týden Chronicle končí.“

Pitlman se cítil úplně grogy. Burtův hlas vnímal, jako by přicházel odněkud z jiného světa. „Cože?“ vypravil ze sebe s námahou.

„Věděli jsme už delší dobu, že je na tom vydavatel špatně, ale netušili jsme. že je to až tak zlý. Bankrot, kamaráde. Nikdo nemá zájem Chronicle koupit. Jeho styl je na dnešní dobu moc těžkopádnej, nemůže konkurovat televiznímu zpravodajství a publicistice, takže se majitelé rozhodli pro likvidaci. Ode dneška za devět dní - po sto třiceti osmi letech. Pomalu už můžeme chystat poslední vydání.“

„I tak ti stejně nic... „

„Chci, aby ses vrátil, Matte. Když jsme začínali, bylo nás jen pár. A teď... Podívej, já jsem v Chroniclu nechal třicet let života a nechci, aby teď skončil někde na smetišti. Vrať se, prosím tě, a podáme si ruce. Jenom devět dní, Matte. Rubrika úmrtních oznámení je stejně důležitá jako každá jiná. Později můžeme přejít ke komiksům a sportu - to zajímá veřejnost ze všeho nejvíc. Nemám teď čas drezírovat nový lidi - beztak bych nikoho nesehnal, když budeme za pár dní mimo hru. Navíc je mi jasný, že z těch, co tady ještě jsou, se už ti největší chytráci začali poohlížet po něčem jinčm. Buď kamarád, Matte. Jestli to nechceš udělat pro mě, tak alespoň pro noviny. Ksakru, vždyť jsi tady dělal čtrnáct let. Přece ti to tu musí něco říkat.“

Pittman zíral nepřítomně na podlahu.

„Matte?“

Celé tělo mu sevřela křeč vyvolaná trýzněným mozkem.

„Matte, jsi tam?“

Pittmanův pohled sklouzl na pistoli. „Načasoval sis to zatraceně blbě, Burte.“

„Ale uděláš to pro mě. že jo?“

„Nemáš ani ponětí, o co mě žádáš.“

„Ale mám. To víš, že mám. Chci jen, abys byl zase kamarád.“

„K čertu s tebou, Burte.“

Pittman zavěsil. Chvíli s úzkostí čekal, jestli se Burt neozve znovu, ale telefon už zůstal tichý. Odložil pistoli, zašel do kuchyně a vytáhl láhev bourbonu. Nalil si do sklenice pořádnou dávku a hodil ji do sebe jen tak, bez ledu a bez sody. Hned potom si nalil ještě jednu.