18.
Následujícího večera odletěla Sam Somervillová do Montpelieru. Doprovázel ji Duncan McCrea, mladý agent CIA, jehož o to požádal zástupce ředitele pro strategické velení.
Přiletěli letadlem PBA Beechcraft 1900, které přepravovalo cestující na pravidelné vnitrostátní lince z Bostonu do Montpelieru a zpět. Hned na letišti si najali vůz Dodge Ram a zapsali se v motelu na předměstí hlavního města státu Vermont. Na Quinnovo doporučení si přivezli nejteplejší oblečení, jaké mohli ve Washingtonu dostat.
Zástupce ředitele CIA pro strategické velení, který měl v Langley důležitou strategickou schůzku na nejvyšší úrovni, kterou si nemohl dovolit opominout, měl přijet další den ráno, právě včas, aby se u silnice setkal s Quinnem.
Přistál v sedm hodin ráno v desetimístném letadle, jehož označení Sam nerozeznala. McCrea jí vysvětlil, že je to letadlo CIA, zaštítěné značkou cizí společnosti. Weintraub se s nimi krátce, ale srdečně přivítal, když sestoupil ze schůdků letadla na beton. Měl už obuté boty do sněhu a byl oblečený do silných kalhot a prošívané bundy. V ruce si nesl příruční zavazadlo. Přesedl rovnou do vozu a ihned vyrazili. McCrea řídil a Sam ho naváděla podle automapy.
Za Montpelierem sjeli na silnici číslo 2, projeli městečkem East Montpelier a zamířili na Plainfield. Hned za plainmontským hřbitovem, ale ještě před Goddardovou kolejí, se řeka Winooski odklání od silnice k jihu. V klínu mezi silnicí a řekou je vysoký nevelký les, v tomto ročním období tichý a pokrytý sněhem. Mezi stromy je několik piknikových stolů pro letní turisty a poblíž parkoviště pro jejich vozy. Zde měl Quinn v osm hodin ráno být.
Sam ho uviděla první. Vystoupil zpoza stromu dvacet metrů od místa, kde jejich vůz se zaskřípěním zastavil. Nečekala na své společníky, vyskočila z vozu, doběhla k němu a objala ho kolem krku.
„Jsi v pořádku, holčičko?“
„Ano, jsem. Quinne, to jsem ráda, že jsi celý.“
Quinn se díval někam za ni, přes její hlavu. Ucítila, jak ztuhl.
„Kdo tě přivezl?“ zeptal se tiše.
„To bylo ode mě hloupé...“ Obrátila se. „Pamatuješ si na Duncana? To on mě spojil s panem Weintraubem ...“
McCrea stál deset metrů od nich. Plaše se usmíval.
„Dobrý den, pane Quinne.“ Jeho pozdrav byl ostýchavý a uctivý jako vždycky. Automatický kolt ráže pětačtyřicet v jeho pravé ruce však nijak ostýchavě nevypadal. Bez zachvění mířil na Sam s Quinnem.
Z vozu vystoupil další muž. V ruce držel skládací pušku, kterou vyndal z pouzdra poté, co předal McCreovi jeho revolver.
„Kdo je to?“ zeptal se Quinn.
Samin hlas byl slabý a vyděšený.
„David Weintraub,“ řekla. „Panebože, Quinne, co jsem to udělala?“
„Byla jsi podvedena, miláčku.“
Uvědomoval si, že to byla jeho chyba. Byl by se nakopl. Když s ní mluvil telefonem, vůbec ho nenapadlo se jí zeptat, jestli někdy viděla zástupce ředitele CIA. Dvakrát byla pozvána do Bílého domu, aby podala zprávu krizovému štábu. Quinn si myslel, že David Weintraub byl přítomen oběma těmto setkáním, nebo aspoň jednomu z nich. Ve skutečnosti však zástupce ředitele CIA, už svým povoláním jeden z nejtajnějších mužů v Americe, jezdil do Washingtonu dost nerad a žádné ze schůzek se Sam Somervillovou se nezúčastnil.
Malý pořízek s automatickou puškou, který v prošívaném oblečení vypadal ještě tlustší, než byl, došel k McCreovi.
„Tak jsme se zase setkali, seržante Quinne. Pamatujete se na mě?“
Quinn zavrtěl hlavou.
Pořízek si poklepal na svůj zploštělý nos.
„Tohle mám od tebe, ty parchante. A teď mi za to zaplatíš, Quinne.“
Quinn přimhouřil oči a vybavila se mu mýtina ve Vietnamu, před dlouhými lety; vietnamský rolník, nebo to, co z něj zbylo, stále žijící, zkroucený na zemi.
„Vzpomínám si,“ řekl.
„To je dobře,“ pokývl Moss. „A teď se pohneme. Kde bydlíš?“
„V takovém srubu v horách.“
„Píšeš si tam knížečku, co? Tak na tu se budeme muset podívat. O nic se nepokoušej, Quinne. I když by tě Duncan svým revolverem netrefil, schytá to ta holka. Co se týče tebe, z tohohle už nevyvázneš.“ Trhl hlavní, aby ukázal, že …
