12.
Pohřbili ho na nantucketském hřbitově Prospect Hill. Přes záliv sem vál studený listopadový vítr.
Bohoslužba se konala v episkopálním kostelíku na Fair Street, který zdaleka nemohl pojmout všechny smuteční hosty. Prezidentova rodina seděla v prvních dvou řadách. Za nimi byli členové vlády a v zadních řadách pak další významné osobnosti. Na žádost rodiny byl obřad neokázalý a měl spíše soukromý charakter - zahraniční velvyslanci a delegáti byli požádáni, aby se zúčastnili až zádušní mše ve Washingtonu.
Prezident prosil o soukromí i sdělovací prostředky, a tak tu bylo jen pár novinářů. Ostrované - v té době na ostrově žádní turisté nebyli - vzali jeho přání za své. Dokonce i muži z Tajné služby, kteří si nepotrpěli na zvlášť vybrané chování, byli překvapeni, když je zamlklí a zachmuření Nantuckeťané zatlačili stranou spolu s několika kameramany, z nichž dvěma vytáhli z kamer filmy.
Rakev byla do kostela převezena z jediného pohřebního ústavu na Union Street, kde byla uložena od chvíle, kdy ji přivezlo vojenské letadlo C130 (Boeing 747 nemohl na malém letišti přistát) až do začátku obřadu.
Někdy uprostřed obřadu začalo pršet. Kapky deště se rozstřikovaly na šedé břidlicové střeše a omývaly barevná skla oken a růžové a šedé kamenné kvádry, z nichž byla budova postavena.
Po obřadu byla rakev uložena do pohřebního vozu, který ji krokem odvezl půl míle ke hřbitovu; přes Fair Street, po kočičích hlavách Main Street a po Mili Street ke Cato Lane. Truchlící kráčeli v dešti, vedeni prezidentem, který němě zíral před sebe na rakev zabalenou ve vlajce. Jeho mladší bratr podpíral plačící Myru Cormackovou.
Cesta byla lemována obyvateli Nantucketu, kteří tu postávali, prostovlasí a mlčenliví. Byli tu obchodníci, kteří rodině dodávali ryby, maso, vejce a zeleninu, majitelé restaurací, kteří je vítali ve svých lepších podnicích po celém ostrově. Byli tu staří rybáři se zbrázděnými tvářemi, kteří kdysi učili světlovlasého kluka z New Havenu plavat, potápět se a chytat ryby, nebo ho s sebou brali na lov korýšů k Sankaty Light.
Správce domu a zahradník stáli v slzách na rohu Fair Street a Main Street a očekávali, že se budou moci posledním pohledem rozloučit s chlapcem, který se učíval běhat po tvrdých plážích od Coatue ke Great Pointu a zpět k Siasconset Beach. Jenže oběti bombových útoků nejsou pro oči živých a rakev byla zapečetěna.
Na Prospect Hill zamířil průvod k protestantské polovině hřbitova podél staletých hrobů mužů, kteří kdysi lovili velryby z malých otevřených člunů a za dlouhých zimních nocí zdobně vyřezávali velrybí zuby. Došel až do nové části hřbitova, kde už byl připravený hrob.
Lidé jej obstoupili a řadu za řadou zaplnili okolí. Ostrý vítr od severu si pohrával s vlasy mužů a šátky žen. Toho dne nebyl otevřen žádný obchod, benzínová pumpa ani bar. Nepřistávala žádná letadla, nepřijížděly žádné lodi. Ostrované se uzavřeli světu, aby mohli truchlit nad svým synem, byť adoptovaným. Kněz zpěvavě odříkával stará slova, která vzápětí odnášel vítr.
Vysoko nad hřbitovem se vznášel osamělý raroh, unášený arktickým prouděním jako sněhová vločka, podíval se svýma neuvěřitelně bystrýma očima dolů a vydal do větru výkřik své ztracené duše.
Déšť, který po obřadu ustal, se nyní v poryvech vrátil. Lidé z Washingtonu se zimomřivě halili do zimních kabátů. Prezident stál nehybně a nespouštěl oči z rakve s pozůstatky svého syna, necitelný k chladu a dešti.
Metr od něho stála První dáma s tváří zmáčenou deštěm a slzami. Když se kazatel dostal k vzkříšení a posmrtnému životu, zapotácela se, jako by chtěla upadnout.
Muž z Tajné služby po jejím boku v rozepjatém kabátě, pod nímž se v podpažním pouzdře skrývala odjištěná zbraň, obešel protokol a vzal ji pravou rukou kolem ramen. Opřela se o něj a plakala do jeho mokrého kabátu.
John Cormack stál sám, uzavřený ve svých myšlenkách a ve své bolesti, neschopen se vymanit.
Jeden fotograf, chytřejší než ti ostatní, si sehnal žebřík a asi čtvrt míle odtud vylezl na střechu starého…
