9.
Zack tentokrát zavolal později než obvykle, pět minut po čtvrt na jedenáct dopoledne. Jestliže byl předchozího dne rozzlobený zátahem na bedfordshirské farmě, teď byl vzteky téměř nepříčetný.
Nigel Cramer mel po cestě vozem do Scotland Yardu čas varovat Quinna. Když Quinn položil sluchátko, Sam ho viděla poprvé znatelně otřeseného. Přecházel tiše po bytě a ostatní dva ho úzkostlivě sledovali. Pochopili podstatu Cramerova telefonátu a cítili, že někde něco selhává.
Při čekání na zazvonění zvláštního telefonu se Sam udělalo špatně, přestože nemohla vědět, zda únosci rozhlasovou relaci vůbec slyšeli, nebo jak na ni budou reagovat. Když telefon konečně zazvonil, Quinn na sobě nedal nic znát. Zack se nezdržoval nějakými úvody.
„Tak jo, tentokrát jsi to definitivně posral, ty americkej parchante. Ty si snad myslíš, že ti budu pro srandu, ne? Jenže ten pitomec jseš tady ty. A jako pitomec budeš vypadat, až budeš pohřbívat tělo Simona Cormacka...“
Quinnův předstíraný údiv byl přesvědčivý.
„O čem to zas sakra mluvíš, Zacku? Co se stalo?“
„Neoblbuj mě,“ zařval únosce a jeho drsný hlas přešel do vyšší tóniny. „Jestli jsi neposlouchal zprávy, tak se zeptej svejch policajtskejch kamarádů. A nechtěj mi nakecat, že v rádiu lhali, protože ta zpráva přišla z tvýho vlastního zkurvenýho velvyslanectví...“
Quinn přesvědčil Zacka, aby mu řekl, co slyšel, přestože to samozřejmě věděl. Zack se při tom trochu uklidnil. Čas hovoru se nachýlil.
„Zacku, to je kec, falešná hláška. Jakákoliv výměna proběhne jen mezi tebou a mnou. O samotě a beze zbraní. Žádné naváděcí zařízení, žádné finty, žádná policie, žádné vojsko. Ty si určíš podmínky, místo a čas. To je jediný možný způsob.“
„Jo, jenže už je pozdě. Tví lidé chtěli mrtvolu, a tu taky dostanou.“
Už chtěl zavěsit. Naposled. Quinn věděl, že by to byl konec. Za pár dní nebo týdnů by někdo přišel do bytu nebo do domu, uklízečka, správce, realitní agent, a tam by ho našel. Jediného prezidentova syna, s prostřelenou hlavou, nebo uškrceného, v rozkladu ...
„Zacku, prosím tě, vydrž ještě chvilinku ...“
Pot stékal Quinnovi po obličeji; poprvé za těch dvacet dní se na něm viditelné projevilo vnitřní napětí. Věděl, jak blízko je ke katastrofě.
V Kensingtonské telefonní ústředně zírali technici a policisté na reproduktory a poslouchali hněvivé výlevy z telefonní linky; v Cork Street, pod chodníky elegantní Mayfair, byli k židlím přimrazeni čtyři muži z MI 5, kteří nehybně vnímali, co se děje, zatímco cívky magnetofonu se tiše točilyVe sklepě amerického velvyslanectví na Grosvenor Square byli dva technici, tři agenti FBI, Lou Collins ze CIA a představitel FBI Patrick Seymour. Všechny je sem přihnaly ranní zprávy. Ačkoliv předpokládali, že uslyší něco podobného, byli zděšeni. Přestože všechny národní rozhlasové stanice včetně Londýnského rozhlasu odsuzovaly už dvě hodiny falešný telefonát, nebylo to nic platné. Všichni věděli, že ani stálé dementování zprávy nic nezmění. Jak už řekl Hitler, velká lež je taková, jíž všichni uvěří.
„Prosím tě, Zacku, nech mě, abych si s prezidentem Cormackem promluvil osobně. Dej mi ještě čtyřiadvacet hodin. Přece to nechceš vzdát po takové době. Prezident může říct těm pitomcům, aby odsud zmizeli a nechali to jen na tobě a na mně. Jen nám dvěma se dá věřit, že to dovedeme zdárně do konce. Po těch dvaceti dnech, Zacku, chci jen jeden den navíc... Čtyřiadvacet hodin, Zacku, dej mi je ...“
Na lince nastalo ticho. Někde v ulicích Aylesbury v hrabství Buckinghamshire se mladý konstábl nenápadně přibližoval k místu, kde stála řada telefonních budek.
„Zítra touhle dobou,“ řekl Zack konečně a zavěsil.
Vyšel z budky a zahnul za roh, když se z jedné uličky vynořil policista v civilu a podíval se na řadu telefonních budek. Všechny byly prázdné. Ještě před osmi vteřinami mohl Zacka zahlédnout.
Quinn položil sluchátko, došel k dlouhé pohovce, natáhl se na záda, ruce sepjal za hlavou a zahleděl se do stropu.
„Pane Quinne,“ řekl McCrea váhavě. Přes opakovaná Quinnova…
