15.
Quinn vlezl do vozu a usadil se vedle Sam, která už na něj čekala za rohem v Mulberry Walk. Vypadal zamyšleně.
„On nechce?“
„Hm?“
„Hayman. On už tě nepustí do svého archívu?“
„Ne. To je pryč. A definitivně. Ale zdá se, že chce někdo jiný. Ozval se Zack.“
Sam byla ohromena.
„Zack? Co chce?“
„Schůzku.“
„Jak tě mohl najít?“
Quinn pustil spojku a odlepil se od chodníku.
„To je dlouhá historie. Před lety byla v novinách zmínka, že pracuju pro pojišťovnu. Znal jen mé jméno a tenhle údaj. Zdá se, že nejsem jediný, kdo se probírá novinovými výstřižky. Náhodou Hayman obědval s někým od mého bývalého zaměstnavatele, kde na to přišla řeč.“
Zahnul do Old Church Street a pak znovu doprava na King's Road.
„Quinne, on se tě pokusí zabít. Už oddělal dva své lidi. Jde mu o to, aby mu zůstalo celé výkupné, a když se zbaví tebe, nikdo už ho nechytí. Zřejmě si uvědomuje, že po něm jdeš spíš ty, než FBI.“
Quinn se zasmál.
„Kdyby jen věděl, že nemám nejmenší ponětí, kdo je a kde je.“
Rozhodl se jí neříct, že Zack podle jeho názoru není vrahem Marchaise a Pretóriuse. Ani člověk jako Zack by nevraždil své lidi, když dostal dobře zaplaceno. To jen kdysi v Kongu se vraždili žoldnéři mezi sebou.
Quinna znepokojovaly určité časové relace. K Marchaisovi se dostali několik hodin po jeho smrti. Naštěstí pro ně tam ještě nebyla policie. Díky náhodné nehodě u Arnhemu se neocitli v Pretoriusově hospodě s nabitou pistolí hodinu po jeho smrti, jinak by byli ve vazbě celé týdny, zatímco by místní policie vyšetřovala případ.
Zahnul z King's Road doleva na Beaufort Street, zamířil na most Battersea a dostal se rovnou do dopravní zácpy. V Londýně se takové situace vytvářejí poměrně často, ale v tuto hodinu za zimního večera by měl být průjezd městem poměrně volný.
Řada vozů se pohnula kupředu a Quinn uviděl uniformovaného policistu, který vozy směroval kolem kuželů, jimiž byl zablokován vedlejší jízdní pruh. Vozidla přijídějící z opačných směrů musela střídavě využívat jediný zbylý pruh.
Když se dostali až k překážce, uviděli dva policejní vozy s blikajícími modrými majáky. Stály po obou stranách sanitky, která tu parkovala s otevřenými dvířky. Zezadu vylezli dva ošetřovatelé a přistoupili k beztvaré mase u chodníku, zakryté dekou.
Dopravní policista netrpělivě poháněl vozy kupředu. Sam vrhla rychlý pohled na budovu, před níž postava ležela. Okna v posledním patře byla otevřená. Všimla si, jak se z jednoho vysunul policista a podíval se dolů.
„Zdá se, že někdo vypadl ze sedmého patra,“ řekla. „Nějaký polda kouká z okna.“
Quinn zavřel a soustředil se na jízdu, aby nenarazil do vozu před nimi, jehož řidič také civěl na nehodu. Za chvíli se silnice uvolnila a Quinn prudce vyrazil na most přes Temži.
Za ním zůstala mrtvola muže, o němž nikdy neslyšel a neměl ulyšet - mrtvola Andyho Lainga.
„Kam jedeme?“ zeptala se Sam.
„Do Paříže,“ odpověděl Quinn.
Návrat do Paříže byl pro Quinna jako návrat domů. Ačkoliv v Londýně strávil delší čas, Paříž pro něho znamenala víc. Tady usiloval o Jeannette a podařilo se mu získat její přízeň, tady si ji vzal. Dva nádherné roky strávili v malém bytě na rue de Grenelle; jejich dcera se narodila v Americké nemocnici v Neuilly.
Znal místní hospůdky, tucty hospod, v nichž se po smrti Jeanette a dcerky Sophie na orléanské dálnici pokoušel utopit svůj žal v pití. Byl v Paříži šťastný, znal ji z dobrých i špatných stránek, probouzel se v jejích útrobách. Znal to město dokonale.
Strávili noc v motelu kousek od Ashfordu a chytili loď, která odplouvala v devět hodin ráno z Folkestonu do Calais, takže na oběd byli v Paříži.
Zapsali se v malém hotelu poblíž Champs Elysées a odjeli najít místo k zaparkování. Osmý pařížský arrondissement má mnoho půvabů, ale s parkováním je to tu obtížné. Zaparkovat před hotelem du Colisée na stejnojmenné ulici znamenalo vystavit se nebezpečí, že už nikdy nevyjedou. Místo toho zvolil Quinn podzemní parkoviště v rue Chauveau-Lagarde, hned za Madeleine, a do hotelu se vrátili tax…
