DUBEN
Schůzka se konala v Kabinetě, kam se šlo z Oválné pracovny chodbou podél místnosti osobního tajemníka. Když John Cormack poprvé Oválnou pracovnu viděl, byl stejně jako většina lidí překvapen tím, jak je malá. V Kabinetě, kde stál pod Stuartovým portrétem George Washingtona osmihranný stůl, bylo víc místa na rozložení papírů a dalo se tam i opřít lokty.
Onoho dopoledne si John Cormack sezval nejbližší a nejvěrnější přátele a poradce, aby společně probrali konečný návrh Nantucketské smlouvy. Podrobnosti byly dopracovány, proběhly i verifikační procedury a odborníci zdráhavě vydali svůj souhlas - nebo ne, jako v případě dvou starších generálů a tří zaměstnanců Pentagonu, kteří dali přednost rezignaci - ale Cormack chtěl znát názory svých nejbližších spolupracovníků.
Bylo mu šedesát let, byl na vrcholu svých intelektuálních sil a politické kariéry a neskrýval se s tím, že se mu líbí popularita a autorita úřadu, do kterého se tak nečekaně dostal. Když v roce 1988 vypukla v Republikánské straně krize, její ústřední výbor začal hledat někoho, kdo by mohl převzít kandidaturu. Jejich kolektivní zrak padl na kongresmana z Connecticutu, potomka bohaté patricijské novoanglické rodiny, který se rozhodl ponechat rodinné bohatství ve správě řady fondů a stát se profesorem na Cornellově univerzitě, kde vydržel téměř do čtyřicítky, než se začal věnovat connecticutské politice.
John Cormack, který stál na liberálním křídle své strany, byl širší veřejnosti prakticky neznámý. Blízcí přátelé ho znali jako rozhodného a čestného humanistu a ujistili ústřední výbor, že je čistý jak padlý sníh. Nebyl známý ani z televizní obrazovky, což je pro kandidáta v současné době téměř nepostradatelné, ale přesto ho vybrali. Do médií nevkládal přílišné naděje. Po čtyřech měsících volební kampaně, kdy jezdil od města k městu, dokázal tento neznámý muž obrátit veřejné mínění ve svůj prospěch. Proti všem zvyklostem čelil objektivu kamery přímými odpověďmi na každou otázku, a to je podle obecného mínění cesta do záhuby. Někoho se dotkl, převážně pravičáků, ale ti stejně neměli kam jinam dát své hlasy. Mnohem víc lidí však potěšil. Protestant s irským jménem si dal podmínku, že svého viceprezidenta si vybere sám, a vybral si Michaela Odella, zatvrzelého amerického Ira a katolíka z Texasu.
Byli naprosto rozdílní. Odell stál politicky víc napravo než Cormack a byl guvernérem svého státu. Z nějakých podivných důvodů se věčně přežvykující muž z Waca Cormackovi líbil a měl jeho důvěru. Jejich spojení na voliče zaúčinkovalo; přišli a těsnou většinou zvolili muže, kterého tisk (mylně) přirovnával k Woodrowu Wilsonovi, poslednímu profesorskému prezidentovi, a jeho společníka, který bez obalu řekl Danu Ratherovi: „Ne vždycky souhlasím se svým přítelem Johnem Cormackem, ale tohle je sakra Amerika a já srovnám se zemí každého, kdo tvrdí, že Cormack nemá právo povídat svý rozumy.“
Kombinace vysokého štíhlého Novoangličana s působivým a přesvědčivým přednesem a zdánlivě bodrého Jihozápaďana přitáhla hlasy černochů, hispánců a Irů a zvítězila. Od převzetí úřadu dělal Odell s Cormackem rozhodnutí na nejvyšší úrovni. Teď seděli proti sobě a diskutovali o smlouvě, ke které, jak Cormack věděl, měl Odell hlubokou averzi. Po boku prezidenta seděli čtyři další důvěrníci: Jim Donaldson, ministr zahraničí; Bili Walters, generální prokurátor; Hubert Reed z ministerstva financí a Morton Stannard z ministerstva obrany.
Po Odellově boku seděli Brad Johnson, velice bystrý černoch z Missouri, který přednášel práva na Cornellově univerzitě a teď pracoval jako bezpečnostní poradce, a Lee Alexander, ředitel CIA, který nahradil soudce Billa Webstera pár měsíců po Cormackově převzetí úřadu. Byl přizván proto, že pokud by Rusové zamýšleli porušit podmínky smlouvy, Amerika by potřebovala rychlé informace, které se dají získat přes satelity a síť zpravodajských služeb rozhozenou po celém světě.
Když si oněch osm mužů dočetlo konečný návrh, nikdo z nich nebyl na nejmenších pochybách…
