3
Město, v jehož službách všichni pracovali, bylo rozdělené do pěti samostatných částí.
Střed města, Isola, byl ostrov, odtud jeho jméno Isola, italsky ostrov. V praxi se říkalo Isola celému městu, i když ty čtyři ostatní části měly svá a vynalézavější jména.
Jméno Riverhead bylo holandského původu, i když nepřímo. Tamější půdu kdysi vlastnil statkář jménem Ryerhurt a pozemkům se říkalo Ryerhurtovy farmy. Název se časem zkrátil a zkomolil na Riverhead.
Proč rozlehlý a hlučný Calm’s Point dostal jméno, které naznačuje „tiché místo“, se neví. Možná že to kdysi, když tam ještě sídlili Britové, byl klidný a idylický kus země. Dnes šlo v některých částech Calm’s Pointu o život, stačilo mít na krku zlatý řetízek.
Majestu pojmenovali zcela určitě Britové. Jméno Majesta vyjadřuje veškerou panovnickou autoritu, velkolepost, velikost a důstojnost. Kořeny slova lze nalézt v středoanglickém slově maieste, starofrancouzském majeste a původním latinském majestas, ale to už je výlet hodně daleko do historie.
Městská část Bethtown dostala jméno po panenské královně Alžbětě, ale jeho původcem byl zřejmě úředník, který šišlal; správně mělo přece být Besstown, když se královně Alžbětě říkalo Bess.
Isola byla pupkem města.
Někteří její obyvatelé si mysleli, že je pupkem vesmíru, a ten názor značně přispěl k tomu, že Isola proslula svou neomaleností. Dokonce i ti, kdo žili v jiných částech města, vzhlíželi k Isole s posvátnou úctou a nazývali ji „městem“, jako by oni sami bydleli v žitných polích na jejím okraji.
Po žitných polích nebylo v celém městě ani památky.
Zato v něm bylo zatraceně moc bank.
V Isole to bylo 856 bank.
V Majestě 256 bank.
V Calm’s Pointu 249 bank.
V Riverheadu 127 bank.
A v Bethtownu jich bylo 56.
Všehovšudy bylo bank l 544, víc než čtvrtina bank v celém státě.
Ve čtvrtek 3. listopadu ráno rozeslala sedmaosmdesátka na generální ředitelství všech městských bank žádost o sdělení, zda u nich v posledních třech letech nebyla zaměstnána jako likvidátorka oběť vraždy Elizabeth Ann Turnerová. K žádosti byla přiložená fotografie a popis s číslem sociálního pojištění, které detektivové obdrželi od Jižní federální banky v Los Angeles, kde Elizabeth pracovala před svým odjezdem na východ.
4. listopadu v pátek ráno zavolal ředitel pobočky Univerzální obchodní banky z ulice Beverley Street v centru města.
Za dvacet minut byli Carella a Brown v jeho kanceláři.
Arnold Holberry měl sennou rýmu. Mít sennou rýmu ještě 4. listopadu pokládal za čirý nesmysl.
„Tohle počasí nesnáším,“ řekl detektivům a vysmrkal se. Za okny kanceláře se listopad tvářil jako červen. „Tohle má být podzim, prosím,“ řekl. „První podzimní den byl třiadvacátýho září. Jsme už v poslední čtvrti roku,“ řekl. „Co nevidět bude zimní slunovrat. Takovýhle počasí nemá být. V tuhle roční dobu takový počasí lidi ohrožuje.“
Zase se vysmrkal.
Byl to úhledný pán, kterému táhlo na šedesátku, na spáncích byl prošedivělý, pod nosem měl šedivý knírek - nos právě teď nadmíru červený. Na stole ležela lahvička tabletek proti rýmě. A také krabice papírových kapesníků. Vypadal prabídně, ale řekl detektivům, že je ochoten poskytnout jim všechen čas, který budou potřebovat. Na Elizabeth Turnerovou se pamatoval velmi dobře a měl ji neobyčejně rád.
„Jak dlouho byla u vás zaměstnaná, pane Holberry?“ zeptal se Brown.
„Skoro dva roky. Předtím žila v Kalifornii, měla skvělé doporučení. Po všech stránkách báječný člověk. Moc jsme litovali, když od nás odešla.“
„Kdy to bylo?“ zeptal se Carella.
Měl strach, že se od Holberryho nakazí. Nechtěl přinést dětem rýmu právě teď před svátky. Den díkůvzdání bude za pár týdnů a pak už jsou na krku Vánoce. Aniž si to uvědomoval, seděl v židli naproti Holberryho psacímu stolu v napjaté defenzivě. Nakláněl se co nejvíc dozadu, ruce měl složené na prsou. Pokaždé když se Holberry vysmrkal, Carella sebou škubl, jako kdyby se mu na zranitelnou hlavu řítily rakety s jadernou náloží.
„V únoru,“ řekl Holberry.
„Letos v únoru?“
„Ano.“
…
