2
Osoba, která neznámou identifikovala, bydlela v kdysi elegantním hotelu v centru města; teď působil dojmem omšelé důstojnosti jako královna vdova modlící se za návrat na trůn. Hale vévodily obrovské mramorové sloupy, na prošlapaných perských kobercích stály prosezené pohovky. Ozdobně vyřezávaný a zlacený mahagonový pult v recepci byl zjizvený od cigaret. I sám recepční, který jim sdělil číslo pokoje slečny Turnerové, vypadal povadle, šedivé vlasy měl o něco světlejší než šedý oblek, černou kravatu stejně pohřební jako tmavé zasmušilé oči. Ozdobná mosazná mříž na dveřích zdviže připomněla Carellovi něco, co viděl v jednom špionážním filmu.
Inge Turnerová byla štíhlá blondýnka blíž čtyřicítce než třicítce, jak usoudili, s pletí stejně světlou jako její sestra, s očima stejně modrého odstínu jako ona. Měla na sobě prostý rnodrý kostýmek a bílou blůzu s širokou vázankou. Modré lodičky na středně vysokém podpatku, pěkné nohy, na klopě kabátku zlatý špendlík ve tvaru ptáka. Rtěnku spíš růžovou než červenou.
„Pánové,“ řekla. „Pojďte dál, prosím.“
Pokoj byl malý a dominovala mu velikánská postel. Inge si sedla na její okraj a zkřížila nohy. Detektivové seděli na vycpávaných židlích u zatuchlých závěsů na otevřeném okně, kterým vnikaly dovnitř zvuky pouliční dopravy na hlavní třídě pět pater pod nimi. Bylo už 2. listopadu, ale babí léto pořád ještě otálelo. Však ona si to zima vynahradí! Přijde náhle a nečekaně a vmete jim jejich mylné představy do obličeje.
„Slečno Turnerová,“ řekl Carella, „detektiv Lipman z Pohřešovaných osob nám řekl...“
„Ano,“ přisvědčila.
„... že jste identifikovala fotografii v jeho kartotéce jako...“
„Ano,“ řekla opět.
„... svou sestru Elizabeth Turnerovou.“
„Správně.“
„Slečno Turnerová, nemohla byste se prosím podívat na tu fotografii ještě jednou... Mám ji tady.
„Musím?“ zeptala se.
„Já vím, že je to těžké,“ řekl Carella, „ale chceme si být jistí...“
„Ano, ukažte mi ji.“
Carella vytáhl z úřední obálky fotografii. V porovnání s obvyklými snímky mrtvol nebyla příliš hrozná - až na ránu v krku, kudy vyšla střela. Inge se na ni krátce podívala, řekla: „Ano, je to moje sestra,“ pak sáhla po kabelce, vyndala z ní cigaretu, řekla: „Bude vám vadit, když si zapálím?“ a zapálila si, aniž čekala na odpověď.
„A jmenuje se celým jménem Elizabeth Turnerová?“ řekl Carella.
„Ano. Vlastně Elizabeth Ann Turnerová.“
„Můžete nám říct, jak byla stará?“ zeptal se Brown.
„Sedmadvacet,“ řekla Inge.
Oba detektivové si současně pomysleli, že jednou v životě měl Monoghan pravdu.
„Adresa?“
„Tady nebo v Kalifornii?“ řekla Inge.
„Promiňte, co...?“
„Žily jsme spolu v Kalifornii.“
„Ale ona přece žila tady, ne... ?“
„Ano. Poslední tři roky.“
„Jakou měla adresu tady, slečno Turnerová?“
„Ulice South Ambrose 804.“
„Nějaké číslo bytu?“
„Čtyřicet sedm.“
„Vy ještě pořád žijete v Kalifornii?“
„Ano.“
„Tady jste jen na návštěvě?“
„Ano. Totiž, přijela jsem za sestrou. My - musím o tom mluvit?“ Podívala se na detektivy a vzdychla. „Asi ano,“ řekla. Přemístila nohy, naklonila se k popelníčku na nočním stolku vedle postele a zamáčkla cigaretu. „My jsme se pohádaly,“ řekla. „Lizzie se přestěhovala na východ. Neviděla jsem ji tři roky a myslela jsem si, že je načase... byla přece moje sestra. Milovala jsem ji. Chtěla jsem... dát to mezi námi do pořádku, aby všechno bylo zas jako dřív.“
„Přijela jste sem, abyste se usmířily?“ zeptal se Brown.
„Ano. Přesně tak.“
„Odkud z Kalifornie?“
„Z Los Angeles.“
„A kdy jste přijela?“
„Minulý čtvrtek.“
„To by bylo...“
„Sedmadvacátého. Doufala jsem... neviděly jsme se tak dlouho... Doufala jsem, že ji přemluvím, aby přijela na Vánoce domů.“
„Takže jste sem přijela, abyste...“
„Abych si s ní promluvila. Přesvědčila ji, že na tom, co se stalo, nezáleží. Myslím, že jsem chtěla... Asi jsem si myslela, že jestli se mi ji podaří odvézt domů na Vánoce, tak třeba zůstane. V Kalifornii. A tak... víte, dalo by se navázat tam, kde jsme přestaly. Jedna hloupá hádka přece nemůže.
…
