Ukázky
16
Jednou brzy ráno jsem třídil vedle G. G. Tak mu všichni říkali: G. G. Ve skutečnosti se jmenoval George Greene. Ale už léta se mu říkalo jednoduše G. G., a tak po jistém čase už jako G. G. vypadal. Byl doručovatelem od svých dvaceti let a ted mu táhlo na sedmdesát. Hlas mu odešel. Nemluvil. Skřehotal. A když už skřehotal, tak toho moc neřekl. Nebyl moc oblíbený ani neoblíbený. Prostě jen byl. Obličej se mu zvrásnil do málo pohledných proláklin a hrbolů. Z jeho tváře nevycházel sebemenší jas. Byl to prostě natvrdlej starej páprda, co odváděl svou práci: G. G. Oči měl jako dva přihlouplé kousky jílu vsazené do očních jamek. Nejlíp bylo na něho nemyslet a nedívat se.
Jenže G. G. měl díky svým odslouženým letům jednu z nejlehčích tras, vedoucí po okraji bohaté čtvrti. Skutečně se tomu dalo říkat bohatá čtvrt. Přestože šlo o staré domy, byly prostorné, většinou patrové. Rozlehlé trávníky stříhali a udržovali při životě japonští zahradníci. Bydlelo tam pár filmových hvězd. Jeden slavný karikaturista. Autor bestsellerů. Dva bývalí guvernéři. V těch místech s vámi nikdy nikdo nemluvil. Nikdy jste nikoho nespatřili. Lidi byli vidět akorát na začátku trasy, kde bylo pár levnějších domů, a tam vás otravovala děcka. G. G. byl totiž starý mládenec. A nosil s sebou píšťalku. Na začátku trasy se postavil, vysoký a vzpřímený, vytáhl obrovskou píšťalku, zapískal na ni, přičemž sliny mu lítaly na všechny strany. To aby děcka věděla, že je tady. Nosíval jim cukroví. A ona přibíhala a on jim za chůze ulicí rozdával pamlsky. Starej dobrej G. G.
O tom cukroví jsem se dozvěděl, když jsem poprvé dostal jeho trasu. Stone mi dával tak lehkou trasu velmi nerad, ale někdy se nedalo nic dělat. Šel jsem tedy a přistoupil ke mně malý kluk a zeptal se: "Hele, kde máš cukroví?"
A já na to: "Jaký cukroví, hochu?"
A ten kluk povídá: "Moje cukroví. Já chci svoje cukroví!"
"Hele, chlapče," řekl jsem, "tobě asi přeskočilo. To tě tvoje matka nechává jen tak volně běhat?"
Hoch se na mě zadíval nějak divně.
Jenže jednoho dne se G. G. dostal do průšvihu. Starej dohrej G. G. Potkal ve čtvrti nové děvčátko, které se přistěhovalo. A dal jí cukroví. A říkal přitom: "Ty jsi ale krásná holčička! Takovouhle malou holčičku, jako jsi ty, bych strašně rád měl!"
Matka poslouchala u okna a vyletěla ven s křikem, obviňujíc G. G. z pohlavního zneužívání dětí. Neznala G. G., takže když viděla, jak dává děvčátku cukroví a pronáší ta slova, bylo to na ni příliš.
Starej dohrej G. G. Obviněn z pohlavního zneužívání mládeže. Přišel jsem do kanceláře a slyšel, jak se Stone snaží v telefonu matce vysvětlit, že G. G. je počestný muž. G. G. seděl před svou třídicí přihrádkou zcela ochromený.
Když Stone domluvil a zavěsil, řekl jsem mu: "Neměl byste tý ženský podlejzat. Má oplzlý myšlenky. Polovina americkejch matek s drahocennýma velkýma kundama a drahocennýma dceruškama má oplzlý myšlenky. Řekněte jí, ať se jde vycpat. G. G.ovi se ani nepostaví, to přece víte."
Stone zavrtěl hlavou: "Ne, veřejnost - to je dynamit! Může to bouchnout!"
To bylo jediný, co uměl říct. Takovýho Stonea jsem znal už dávno předvádějícího správný postoj, žebrajícího a poníženě vysvětlujícího každýmu blbci, který si usmyslel zavolat...
Třídil jsem vedle G. G. trasu 501, která nebyla nejhorší, musel jsem zabrat, abych poštu uzdvihl, ale bylo to zvládnutelný, a to dodávalo naději. Třebaže G. G. mohl svou trasu třídit popaměti, ruce se mu zpomalovaly. Prostě už v životě roztřídil příliš mnoho dopisů - až se nakonec vzepřelo i jeho tělo s otupělými smysly. Několikrát během dopoledne jsem ho viděl zapotácet se. Zastavil se, zhoupl se, jako by začal dřímat, pak sebou trhl a roztřídil dalších pár dopisů. Nijak zvlášf jsem toho člověka rád neměl. Neprožil statečně život a stal se z něj víceméně posera. Pokaždé když se zapotácel, se ve mně ale cosi ozvalo. Připomínal věrného koně, který už prostě nemůže dál. Nebo staré auto, které to jednoho rána prostě vzdá.
Pošta byla těžká a při pohledu na G. G. se…
Informace
