Poštovní úřad (Charles Bukowski)

- IV -

1

Pak jsem vypracoval nový systém na dostizích. Dostal jsem se na 3000 dolarů za jeden a půl měsíce, přičemž jsem na dráhu chodil jenom dvakrát třikrát týdně. Začal jsem snít. Už jsem se viděl v malém domku dole u moře. Viděl jsem se v dobře padnoucím obleku, jak s chladným výrazem každé ráno vstávám a nasedám do zahraničního vozu a pomalu a zvolna odjíždím na dostihy. Viděl jsem ty poklidné stejkové večeře, začínající i končící dobře vychlazenými drinky ve sklenicích z barevného skla. Velikánský tuzér. Doutník. A ženský, kdykoli se vám zamane. Když vám u pokladny podávají šeky na velký peníze, je snadný takovýmu snění propadnout. Když například v dostihu na tři čtvrtě míle řekněme za minutu a 9 vteřin vyděláte měsíční plat.
Tak jsem tam stál v kanceláři šéfa doručovatelů. Seděl za stolem. Já měl v puse doutník a z dechu mi byla cítit whisky. Byly ze mě cítit peníze. Vypadal jsem prachatě.
"Pane Wintersi," řekl jsem, "pošta se mnou zachází slušně. Jenže mám kromě toho své obchodní zájmy, o něž se jednoduše musím postarat. Jestli mi nemůžete dát neplacené volno, budu se muset svého místa vzdát."
"Nedával jsem vám už letos neplacený volno, Chinaski?"
"Nikoli, pane Wintersi, vy jste moji žádost o neplacené volno zamítl. Ted` žádné zamítnutí nepřichází v úvahu. Jinak odcházím."
"Dobře, dobře, tak si vyplňte formulář a já to podepíšu. Můžu vás ale uvolnit pouze na 90 dnů."
"To beru," řekl jsem a vyfoukl ze svého drahého doutníku dlouhý pruh modravého kouře.