III.
Během následující hodiny se toho událo tolik, že podrobné líčení by bylo nekonečně zdlouhavé.
Nebylo těžké vysvobodit Armadaleovo tělo z jeskyně, Abdulláh byl pro tento úkol dobře vybavený potřebnými pomůckami. Domů jsme to měli asi čtvrt hodiny, takže stačilo zkonstatovat provizorní nosítka a naložit tělo. Nyní ovšem nastal málem nepřekonatelný problém, protože muži odmítli dotknout se mrtvoly. Znala jsem je už dlouho, ale ještě nikdy jsem je neviděla tak vyděšené. Vynaložila jsem veškerý svůj um, abych je přesvědčila, že je nutné tělo vytáhnout. Jen co nosítka s ostatky položili na zem v boudě na nářadí, prchali, jako by jim hořelo za patami. Ali Hassan je sledoval s cynickým úsměškem. „U prokleté hrobky se neukážou,“ prohodil spíš pro sebe. „Jsou sice hloupí, ale dost chytří, aby se báli mrtvých.“
„Škoda, že ty takový nejsi,“ odsekla jsem. „Tady máš své peníze, Ali Hassane. Po tom, jaké jsi na nás zkoušel triky, si je sice nezasloužíš, ale já své slovo vždycky dodržím. Pamatuj si: Kdybys náhodou dostal chuť podívat se do hrobky nebo nějak narušovat naši práci, padne na tebe hněv bohyně Sekmet.“
Ali Hassan spustil hlasitý protest a nepřestal by, kdyby proti němu nevyrazil Abdulláh se zaťatou pěstí. Když odešel, řekl Abdulláh vážně: „Jdu promluvit se svými muži, paní. Ten zloděj má pravdu, jakmile se roznese zpráva o návratu mrtvého, bude těžké je dostat do práce.“
„Moment, Abdulláhu,“ zarazila jsem ho, „rozumím tvým důvodům a souhlasím, jenže tě teď potřebuju. Jdu do Údolí informovat Emersona, jak výprava dopadla. Může se také stát, že nás Ali Hassan nějak zbrzdí, aby poskytl svým kumpánům čas na vykradení hrobky.“
„Půjdu s vámi já,“ nabídl se O’Connell.
„Jako džentlmen nebo jako novinář?“ zjišťovala jsem žertem.
Mladý muž zrudl. „Dobrá, zasloužil jsem si to,“ řekl s neobvyklou upřímností. „A přiznám se, že můj novinářský instinkt touží vidět profesorovu reakci, až si vyslechne nejnovější zprávy. Taky chápu, že Abdulláh je potřebný zde, takže je nasnadě, že jdu já.“
Za chladného měsíčního svitu vypadala hornatá krajina stejně opuštěná jako před miliony lety. Zpočátku jsme oba mlčeli, až si O’Connell hluboce povzdechl.
„Bolí vás ta ruka?“ zeptala jsem se. „Omlouvám se, že jsem vám ránu řádně neošetřila, ale mám starost o manžela, proto spěchám.“
„Ne, ne. Rána, jak tomu škrábanci říkáte, mě vůbec netrápí. Leží mi na srdci jiné věci, paní Emersonová. Až donedávna byla pro mě celá zdejší situace pouhou novinářskou senzací – možná nejskvělejší materiál mého života. Poté, co jsem vás všechny líp poznal a s některými navázal bližší vztah, se můj náhled na tu záležitost změnil.“
„Mám to chápat, že začínáte spolupracovat z upřímného zájmu?“ zajímalo mě.
„Přirozeně! Jen bych vám chtěl pomáhat trochu víc. Jak je možné, že toho chlapíka potkal tak smutný konec? Pokud jsem dobře rozuměl, nenašla jste stopy po zranění… Stejné to bylo v případě lorda Baskervillea.“
„Mohlo jít o přirozenou smrt hladem a žízní,“ odpověděla jsem opatrně. Do jisté míry jsem sdílela O’Connellovy spekulace, jenže mě už tolikrát obelstil, že jsem se obávala plně mu důvěřovat. „Nezapomeňte na slib, že mi dáte všechny články přečíst, než je odešlete. A už vynechte ty řeči o kletbě, prosím vás.“
„Připadám si jako doktor Frankenstein,“ připustil se smíchem. „Vytvořil jsem monstrum, které ožilo. Kletba byl můj vlastní, vyloženě cynický vynález. Vůbec mě nenapadlo, že by někdo takovým věcem věřil. Jenže jak máme vysvětlit –“ Odněkud zazněl výstřel.
V tichu noci a s mnohonásobnými ozvěnami, ale já jsem věděla, odkud se ozval. Zdravý rozum mi napověděl a dala jsem se do běhu. Následovalo několik dalších prásknutí, jako když člověk šlápne na suchou větev. Vytáhla jsem z pouzdra svou malou pistoli a do druhé ruky uchopila parazol, abych neklopýtla. Sprintovala jsem dolů svahem a vřítila se do Údolí rychlostí životu nebezpečnou i za bílého dne. Možná právě ta rychlost mě zachránila před pádem. A to jsem v běhu ještě střílela do vzduchu, abych út…
