II.
Emerson si přitiskl ruku na předloktí a ranka za chvilku přestala krvácet. Jen já jsem stála se zatajeným dechem, strnulá leknutím. Pak jsem hlasitě vydechla a promluvila dost střízlivě. „Košile už byla stejně na vyhození… Drž ruku tak, ať si neušpiníš kalhoty.“
Dávno jsem se naučila zachovávat klid. Rázně jsem vykročila k umyvadlu, popadla z věšáku ručník a podala ho manželovi, ze svého kufru vylovila cestovní lékárničku, ošetřila nehlubokou řeznou ránu a zabandážovala ji. Nebylo nutné volat lékaře. Kromě toho jsme si nepřáli, aby se zpráva o té drobné nepříjemnosti dostala na veřejnost, mohlo by nám to velmi zkomplikovat plány.
Konečně jsem se pohodlně opřela na pohovce a oddechla si. Emerson si mě zadumaně prohlížel, pak se mu koutky úst zvedly v úsměvu. „Jsi docela bledá, Peabodyová. Neproměnila ses náhodou v upíra?“
„Nevidím na té události nic humorného,“ zpražila jsem ho pohledem.
„Překvapuješ mě. Já osobně ji vidím jako nešťastnou náhodu. Někdo prostě nešikovně položil do skříně dýku. Když jsem prudce otevřel dveře, vypadla. Kdo mohl počítat s tím, že ten šatník otevřu jako první zrovna já…“ Vtom se zarazil. „Proboha, Peabodyová, vždyť se to mohlo docela dobře stát i tobě!“ vykřikl zděšeně. „Mohla ses vážně zranit!“
„Před okamžikem jsi prohlásil, že jde o nepatrné škrábnutí,“ připomněla jsem mu. „Podle mého, Emersone, to je varování.“
„Nebo další důkaz síly faraónovy kletby – což je pravděpodobnější. Nikdo, kdo nás zná, nemůže čekat, že díky nějakému dětinskému triku ustoupíme od plánu… Pokud se ta historka nedostane na veřejnost,“ dodal Emerson otráveně.
Naše pohledy se setkaly a já přikývla. „Máš na mysli pana O’Connella, že?“
„Čmuchalové jako on se nezastaví před ničím.“
Emerson se za svou dosavadní kariéru stával občas hrdinou senzačních novinových zpráv. Jeden novinář mi vysvětlil, že díky manželově poněkud výstřední povaze se skvěle zapsal do paměti reportérů i veřejnosti. Přiznávám, že měl pravdu. Emersonovo dnešní chování by mohlo opět posloužit jako téma pro další zábavný sloupek v Daily Yell. Palcový nadpis na titulní straně by mohl například znít: Věhlasný archeolog fyzicky napadl našeho reportéra! Rozlícený Emerson reaguje neadekvátně na otázku, zda se důvěrně znal s manželkou zemřelého.
Nedivím se už, proč se O’Connell tvářil tak spokojeně, když ho Emerson kopancem do zadnice shodil ze schodů. Pár modřin stojí za další novinářský bonbónek. Pihovatý Ir jistě bude první, kdo seznámí veřejnost s dalším projevem kletby – přesněji řečeno příběh si pohotově vymyslí. Pan O’Connell zcela evidentně netrpí žádnými zábranami a velmi snadno se dostal do našeho pokoje. Zámky jsou mizerné a personál se nechá ochotně podplatit. Na druhé straně jsem uvažovala, zda by novinář riskoval nástrahu, která by mohla způsobit byť jen drobné poranění. Zdálo se mi to nepravděpodobné. Možná je arogantní a nezná meze slušnosti, ale já, znalec lidských povah, jsem nezískala dojem, že by byl zákeřný a zlý.
Pozorně jsme si prohlédli dýku, ale nenašli jsme na ní žádné zvláštní znamení, šlo o tuctový výrobek, který byl běžně k dostání na každé tržnici. Nemělo smysl vyslýchat zaměstnance. „Čím méně publicity, tím líp,“ usoudil Emerson.
Ulehli jsme do pohodlné postele s jemnou bílou moskytiérou a manžel mi po chvíli dokázal, jak je jeho zranění bezvýznamné a nebrání mu v žádných aktivitách.
