15
I
To oznámení všechny přítomné vyburcovalo.
„Není možná!“ vykřikl Vandergelt. Mary vytřeštila oči, dokonce flegmatický Karl zíral na Emersona vyjeveně.
„Vraha?“ opakoval šokovaný O’Connell.
„Copak vám ještě nedošlo, že ho někdo zavraždil?“ odsekl Emerson netrpělivě. „No tak, pane O’Connelle, netvařte se naivně. Sám jste měl to podezření, jenže jste se o tom v novinách z opatrnosti nezmínil. Proč by zrovna lord Baskerville měl zemřít přirozenou smrtí, když zde došlo k několika vraždám? Pracuju na tom případu. Výsledek oznámím zanedlouho, poslední důkaz získám zítra nebo pozítří. Mimochodem, Amelie,“ podíval se na mě, „nepokoušej se zadržet posla, zpráva je určena výhradně do mých rukou, stejně bys jí nerozuměla.“
„Myslíš?“
„No, to jsem zvědav,“ prohodil O’Connell. Položil si blok na kolena a pozoroval Emersona s úsměvem a zvídavým pohledem, prozrazujícím jeho profesi. „Nic nenapovíte, viďte, profesore.“
„V žádném případě.“
„Můžu tedy trochu spekulovat,“ usoudil O’Connell.
„Na vlastní riziko,“ upozornil ho Emerson.
„Nebojte se, nejsem dychtivý vyjádřit se předčasně. Máte pravdu, bude to chtít zvolit velmi citlivou formulaci. A teď mě, prosím, omluvte, odcházím pracovat.“
„Nezapomeňte na svůj slib,“ připomněl mu Emerson.
„Ano, než článek odešlu, dám vám ho přečíst,“ slíbil novinář a s pohvizdováním svižným krokem odcházel.
„My ostatní bychom si měli jít lehnout,“ navrhl Emerson. „Vandergelte, můžu se zítra ráno spolehnout na vaši pomoc při otvírání hrobky?“
„Nechci o to přijít, i kdyby… Totiž… Nemáš námitky, drahá?“ obrátil se na lady Baskervilleovou.
„Vůbec ne, dělej, jak myslíš, Cyrusi,“ pronesla unaveně. „Poslední zpráva mě úplně dorazila.“
Když odešla, zavěšena do Vandergelta, Emerson se ke mně obrátil. Než jsem otevřela ústa, varovně zvedl ruku.
„Karl se tě asi chce na něco zeptat, Emersone… anebo usnul.“
Karl seděl v nejvzdálenějším rohu a celou dobu nepromluvil, možná si zdřímnul. Já jsem si přesto jeho mlčení vysvětlovala jinak. Nyní vstal a přišel blíž.
„Nechci se na nic zeptat, Herr Profesor, ale varovat. Mluvil jste nerozumně. Vrah má čas připravit si alibi.“
„Bože, skutečně jsem to nedomyslel,“ přiznal Emerson.
Von Bork zakroutil hlavou. Za poslední týden viditelně zhubl a ve světle lampy výrazně vystoupily propadlé tváře a tmavé kruhy pod očima.
„Nejste naivka, profesore, proto se ptám, proč jste se tak zachoval. Nečekám, že mi odpovíte,“ dodal s mírným úsměvem. „Gute Nacht, Herr Professor, Frau Professor, schlafen Sie wohl.“
Emerson se díval zachmuřeně za odcházejícím mladým mužem. „Je nejinteligentnější z celé té podivné sešlosti,“ bručel, „a asi jsem se dopustil chyby, když jsem s ním od počátku nejednal jinak, Peabodyová.“
„Jsi unavený,“ podotkla jsem velkoryse, „a není divu. Po všem tom křiku a poskakování. Pojď spát.“
Ruku v ruce jsme přecházeli nádvoří. „V té poznámce jsem postřehl osten kritiky, Amelie. Vyjádřit se o mém mistrovském výkonu jako o křiku a poskakování je –“
„Ten tanec ti nesedl.“
„Jaký tanec? Představoval jsem vážný rituální pochod. Je pravda, na tak omezeném prostoru…“
„Rozumím. To byl jediný kaz na jinak prvotřídním výkonu. Muži se vrátí do práce, jestli jsem správně pochopila.“
„Ano. Nečekám nějaké potíže, přesto zůstane Abdulláh přes noc na stráži.“
Otevřela jsem dveře pokoje a Emerson rozsvítil lampu. Plamínek vyšlehl a desítky jisker se odrazily od krku Bastet hovící si na stole u okna. Jen postřehla Emersona, zamňoukala, seskočila a běžela k němu.
„Čím sis získal její oddanost?“ vyzvídala jsem, když se mu Bastet začala lísat k nohám.
„Kuřetem.“ Vytáhl z kapsy kalhot promaštěný balíček. Srdce mi krvácelo při pohledu na velkou mastnou skvrnu na kalhotách. Tuk se tak těžko čistí…
„Odpoledne jsem ji nejmíň hodinu trénoval,“ chlubil se Emerson a krmil kočku zbytkem masa.
„Raději bys jí měl sundat náhrdelník lady Baskervilleové. Bastet už nejspíš nějaké kameny vydrápala.“
Měla jsem pravdu. Při pohledu na Emersonův protáhlý obličej při kontrol…
