III.
Druhý den časně ráno jsme vyrazili do vedlejší vesnice Azijeh. Neposlali jsme předem zprávu, že přijedeme, ale o našem příjezdu se záhadným způsobem komunikace mezi prostými domorodci rychle dozvědělo široké okolí. Jakmile se najatý povoz zastavil na prašné návsi, většina vesničanů už čekala, aby nás mohla veselým halasem přivítat. Nad jejich hlavami čněl sněhobílý turban a osmahlá zarostlá tvář. Abdulláh pro nás pracoval v minulosti jako předák týmu. Bradku měl už téměř stejně bílou jako turban, ale postavu stále vzpřímenou a pevnou. Patriarchální důstojnost mu dovolila jen mírný úsměv, s nímž se prodral davem a podal nám ruku.
Odešli jsme si odpočinout do šejkova domku, kde se v miniaturním pokoji shromáždila polovina mužů z vesnice. V dusné místnosti jsme popíjeli sladký černý čaj, vyměňovali si komplimenty. „Nechť vás bůh ochraňuje“ a „Vaše návštěva je pro nás ohromnou poctou.“ Uvítací ceremoniál se protáhl na několik hodin. Všichni pochopili účel Emersonovy návštěvy, a jakmile asi po dvaceti minutách přistoupil k pracovnímu tématu, vyměnili si naši hostitelé pobavené pohledy.
„Mám namířeno do Luxoru pokračovat ve vykopávkách po zemřelém lordu Baskervilleovi. Kdo jede se mnou?“ rozhlédl se.
Otázka vyvolala tlumené výkřiky a pohledy předstírající překvapení. Nepochybovala jsem o neupřímnosti reakce, protože většina přítomných byli naši bývalí spolupracovníci. Po mužích, které si Emerson vychoval, byla vždycky velká poptávka a já nepochybovala, že teď opustili jiné zaměstnavatele, aby mohli nastoupit u manžela, a věděli, kde se bude kopat.
Nicméně nebývá zvykem Egypťanů souhlasit se vším bez důkladné předběžné diskuse. I nyní Abdulláh vstal, napřímil se v celé své impozantní výšce, až se turban dotkl nízkého stropu. „Víme, že Emerson je náš přítel,“ začal, „ale proč nezaměstná muže z Luxoru, kteří pracovali pro lorda?“
„Dávám přednost spolupráci s přáteli, kterým můžu důvěřovat v nesnázích a nebezpečí,“ odpověděl Emerson.
„Aha,“ potahoval se Abdulláh za bělostnou bradku. „Emerson zmiňuje nebezpečí. Je známo, že nikdy nelže. Poví nám, jaké nebezpečí má na mysli?“
„Škorpiony, hady, sesuvy půdy… To, co při průzkumu obyčejně hrozí,“ odpověděl manžel pohotově.
„A co mrtví, kteří nezemřou a bloudí za měsíčního svitu?“ vyzvídal Abdulláh.
To byl přesnější dotaz, než jaký jsem očekávala; myslím, že vyvedl z rovnováhy i manžela, protože se na chvilku zamyslel. Všichni ho upřeně pozorovali.
„Ty, Abduláhu, víš nejlíp ze všech, že nic takového neexistuje. Copak jsi zapomněl, že mumie nebyla mumie, ale zlý muž?“
„Dobře si to pamatuju, Emersone, ale kdo ví s jistotou, že taková věc opravdu neexistuje? Říkají, že mrtvý lord vyrušil faraóna ze spánku. Taky se povídá –“
„Bláznivé řeči,“ přerušil ho Emerson. „Bůh přece přislíbil ochranu před zlými duchy, ne? Přijel jsem pokračovat v práci. Nehledám zbabělce a blázny, ale muže, kteří jsou ochotni jít do toho se mnou.“
Nikdo z přítomných už nepochyboval a my opouštěli vesnici se jmény našeho pracovního štábu. Díky Abdulláhovým nahlas vysloveným pochybnostem jsme však museli slíbit podstatně vyšší plat, než je obvyklé. Pověrčivost má svou praktickou podobu.
