KAPITOLA 16
„A už teče krev! Liston vrávorá!
Clay ho zasypává sadami úderů!…
opírá se do něj! Clay ho zabíjí! Clay ho zabíjí!
Dámy a pánové, Liston jde k zemi!
Sonny Liston jde k zemi! Clay tančí…
mává… volá do publika!
Dámy a pánové, nevím,
jak vám tuhle scénu popsat!“
– Rozhlasový komentátor
druhý zápas Clay – Liston
Tubbins se zbláznil.
Tubbins byl menší kluk s brýlemi a obličejem plným pih. Měl na sobě volné džíny, které si v jednom kuse popotahoval. Moc toho nenamluvil, ale než se zbláznil, působil celkem slušným dojmem.
„NEVĚSTKA!“ blábolil Tubbins do deště. Zaklonil hlavu a kapky mu stékaly po brýlích na tváře a přes rty až dolů na konec tupé brady. „NEVĚSTKA BABYLÓNSKÁ PŘIŠLA MEZI NÁS! LEŽÍ NA ULICÍCH A ROZTAHUJE NOHY NA ŠPÍNĚ DLAŽEBNÍCH KAMENŮ! HNUS! HNUS! STŘEŽTE SE NEVĚSTKY BABYLÓNSKÉ! ZE RTŮ JÍ KAPE MED, ALE SRDCE MÁ SAMOU ŽLUČ A PELYNĚK –“
„A má tripla,“ dodal Collie Parker unaveně. „Ty vole, je horší než Klingerman.“ Zvedl hlas. „Chcípni už, Tubby!“
„KUPLÍŘI A SMILNÍKU!“ vřískl Tubbins. „HNUS! ŠPÍNA!“
„Magor,“ zamručel Parker. „Jestli nezmlkne, zabiju ho sám.“ Přejel si roztřesenými, kostnatými prsty po rtech, pak je nechal klesnout k opasku a půl minuty jimi rozepínal přezku, která na něm přidržovala polní láhev. Když si ji zvedal k ústům, málem ji upustil a pak ještě polovinu vybryndal. Unaveně se rozbrečel.
Byly tři odpoledne. Měli za sebou Portland i Jižní Portland. Asi před čtvrt hodinou prošli pod mokrým, pleskajícím transparentem, který tvrdil, že Nový Hampshire je už jen 44 mil daleko.
Jen, pomyslel si Garraty. Jen, to je přece stupidní slovo. Kterej idiot si vzal do palice, že takový stupidní slovo vůbec potřebujeme?
Šel vedle McVriese, ale McVries mu od Freeportu odpovídal jen jednoslabičně. Garraty se skoro ani neodvažoval na něj promluvit. Znovu u něj měl dluh a styděl se za to. Styděl se za to, protože věděl, že i kdyby dostal příležitost, tak by McVriesovi nepomohl. Jan byla pryč, máma byla pryč. Nevratně a navždy. Pokud nevyhraje. Takže si teď opravdu hodně přál vyhrát.
Zvláštní. Pokud si vzpomínal, až do téhle chvíle si vlastně vyhrát nepřál. Ani na startu, kdy byl úplně čerstvý (a kdy ještě po zemi chodili dinosauři), si vědomě nepřál vyhrát. Viděl před sebou jen výzvu. Jenže z pušek nezačaly vykukovat červené vlaječky s nápisem PRÁSK. Nebyl to baseball ani stepařský maratón; bylo to doopravdy.
Nebo to věděl od začátku?
Od té doby, co se rozhodl, že vyhraje, ho nohy bolely dvojnásob, a navíc ho píchalo na prsou, kdykoli se zhluboka nadechl. Taky se mu zdálo, že se v něm probouzí horečka – nejspíš chytil něco od Scramma.
Chtěl vyhrát, ale ani McVries ho nemohl pronést pomyslnou cílovou páskou. Nevěřil, že vyhraje. V šesté třídě vyhrál školní soutěž v pravopise a šel do okresního kola, jenže okresní kolo už neřídila slečna Petrieová, která vás nechala se opravit. Slečna Petrieová a to její měkké srdce. Jen tam stál, ublíženě, nechápavě, přesvědčený, že se někde musela stát nějaká chyba, ale nestala. Prostě tehdy nebyl dost dobrý, aby uspěl, a dost dobrý nebyl ani teď. Byl dost dobrý na to, aby překonal většinu z nich, ale ne všechny. Chodidla i zbytek nohou už překročily hranici pouhé otupělé a zlostné revolty a dostaly se jediný krůček od nefalšované vzpoury.
Od chvíle, kdy opustili Freeport, vypadli teprve tři. Patřil mezi ně i chudák Klingerman. Garraty věděl, co si ostatní myslí. Už to před nimi koupilo příliš mnoho kluků, aby to teď kdokoli z nich vzdal. Vždyť už jich zbývalo překonat jen dvacet. Půjdou teď tak dlouho, dokud se jim tělo nebo mozek nadobro nerozsypou.
Přešli přes most nad tichým potůčkem s hladinou lehce dolíčkovatou od deště. Zahřměly pušky, dav zajásal a Garraty ucítil, jak se ta zatvrzelá škvíra naděje tam vzadu v mozku zas o neparný kousíček pootevřela.
„Tak co, jak se ti tam ta tvoje holka líbila?“
Byl to Abraham, vypadal jako oběť bataanského Pochodu smrti. Z nepochopitelného důvodu zahodil bundu i košili a nechával svůj kostnatý hrudník…
