Dlouhý pochod (Stephen King)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Část druhá
PO CESTĚ

 

KAPITOLA 3

„Budete mít třicet vteřin a prosím nezapomeňte, že musíte odpovědět formou otázky.“

– Art Fleming

Riskuj!

Když na silnici dopadly první kapky, velké, tmavé a kulaté, byly už tři hodiny. Nebe nad hlavou bylo potrhané a černé, rozbouřené a úchvatné. Kdesi nad mraky tleskal rukama hrom. Kus před nimi sklouzl k zemi modrý rozeklaný blesk.

Krátce poté, co šel Ewing z kola ven, si Garraty oblékl bundu, teď si ji zapnul a zvedl si límec. Harkness, budoucí spisovatel, si pečlivě uklidil zápisník do batůžku. Barkovitch si nasadil žlutý vinylový klobouk do deště. Neuvěřitelně se mu tím proměnila celá tvář, i když by se ta proměna dala asi těžko popsat. Vykukoval zpod klobouku jako sveřepý strážce majáku.

Ozvalo se hrozivé zahřmění. „A je to tady!“ zvolal Olson.

Spustil se liják. Prvních pár okamžiků Garratymu dokonce připadalo, jako by se ocitl odříznutý za rozvlněným sprchovým závěsem. Déšť ho okamžitě promáčel až na kůži. Z vlasů měl zplihlý nasáklý hadr. S úsměvem nastavil obličej kapkám. Napadlo ho, jestli je vojáci dokážou sledovat. Jestli by se třeba nedalo –

Než však tu myšlenku stačil dokončit, první mocný nápor trochu odezněl a on znovu viděl. Ohlédl se přes rameno na Stebbinse. Stebbins šel s nahrbenými zády, ruce složené na břiše a Garratymu v první chvíli blesklo hlavou, že má žaludeční křeče. Na okamžik se ho zmocnila panika, nijak nepodobná tomu, co cítil, když to koupili Curley a Ewing. Už si nepřál, aby Stebbins vypadl takhle brzy.

Pak ovšem spatřil, že si Stebbins jen chrání poslední půlku svého chleba, a s úlevou se otočil zpátky dopředu. Usoudil, že Stebbinsova máma musí být pěkná husa, když mu ty chleby do něčeho nezabalila, aby mu nezmokly.

Ozývalo se pronikavé dunění hromů, dělostřelecké manévry v nebi. Garratymu se úžasně zvedla nálada, připadalo mu, že mu déšť smyl z těla společně s potem i trochu únavy. Pak přišel další ostrý nápor hustého lijáku, který nakonec zmírnil do stejnoměrného mrholení. Vpředu se mraky začínaly trhat.

Vedle něj teď šel Pearson. Popotahoval si džíny. Byly na jeho postavu trochu moc velké a pořád mu sjížděly. Na nose mu seděly brýle s obroučkami z rohoviny a čočkami jako dna láhví od koly, a teď si je sundal a začal je čistit cípem košile. Slabozrace, bezbranně u toho mžoural jako většina lidí s hodně špatným zrakem, když si sundají brýle. „Příjemná sprška, co, Garraty?“

Garraty přikývl. Vepředu McVries právě močil. Šel pozadu a v ohleduplné vzdálenosti od ostatních kropil krajnici.

Garraty se ohlédl na vojáky. Byli pochopitelně taky promáčení, ale pokud jim to vadilo, nedávali to na sobě znát. Tváře měli jako z kamene. Napadlo ho, jaké to asi je, jen tak někoho zastřelit. Jestli jim to dodává pocit moci. Vzpomněl si na tu holku s cedulí, na to, jak ho líbala, jak ji chytil za zadek. Jak pod látkou cítil hladké kalhotky. Tohle dodávalo pocit moci jemu.

„Ten týpek vzadu toho moc nenakecá, co?“ ozval se najednou Baker. Ukázal palcem na Stebbinse. Stebbinsovy tmavočervené kalhoty se změnily skoro v černé, jak byly promáčené.

„Ne. To nenakecá.“

McVries si vykoledoval varování, protože příliš zpomalil, když si zapínal poklopec. Dohnali ho a Baker ještě jednou zopakoval to o Stebbinsovi.

„Tak je prostě samotář, a co?“ opáčil McVries a pokrčil rameny. „Podle mě –“

„Ty vole,“ vložil se mezi ně Olson. Už poměrně dlouho nepromluvil a hlas mu teď zněl nějak divně. „Mám takovej zvláštní pocit v nohou.“

Garraty si ho pozorně prohlédl a všiml si, že se mu v očích pomalu usídluje panika. Onen chvástavý pohled byl nadobro pryč. „Jak zvláštní?“ zeptal se.

„Jako kdyby mi všechny svaly tak jako… ochabovaly.“

„Klid,“ ozval se McVries. „To jsem měl před pár hodinama taky. Za chvíli to přejde.“

V Olsonových očích se objevila úleva. „Fakt?“

„Jo, fakt.“

Olson už nic neodpověděl, ale rty se mu hýbaly. Garraty si chvíli myslel, že se modlí, ale pak pochopil, že jen počítá kroky.

Zničehonic zarachotily dva výstřely. Pak zasténání a třetí výstřel.

Zvedli hlavu a spatřili v kaluži na břiše ležet kluka v modrém svetru a špinavých bílých pumpkách. Zula se mu jedna bota. Garraty si všiml, že má bílé sportovní ponožky. Rada 12 je doporučovala.

Garraty překročil bezvládné tělo, snažil se nedívat po dírách. Doneslo se jim, že ten kluk zemřel na zpomalení. Žádné puchýře ani křeč, prostě jen mockrát příliš zpomalil a musel ven.

Garraty neznal jeho jméno ani číslo. Předpokládal, že i to se k němu donese, ale nedoneslo. Nejspíš to nevěděl nikdo. Asi to byl stejný samotář jako Stebbins.

Už za sebou měli pětadvacet mil Dlouhého pochodu. Scenerie se rozplizla do nekonečné nástěnné malby lesů a polí, občas přerušovaných nějakým tím domem nebo křižovatkou, kde i v polevujícím mrholení postávali lidé a mávali a povzbuzovali. Ztuhle tu stála jedna stará paní s černým deštníkem, která ani nemávala, ani nic neříkala, ani se nesmála. Jen pronikavým zrakem sledovala, jak ji míjejí. Nebyla v ní jediná známka života, vůbec se nehýbala, jen větřík si pohrával s lemem jejích černých šatů. Na prostředníčku pravé ruky měla velký prsten s fialovým kamenem. Kolem krku jí visel zašlý medailonek.

Překročili dávno nepoužívanou železniční trať – koleje byly zrezlé a ve škváře mezi pražci rostl pýr. Jeden kluk zakopl a upadl, dostal varování, ale zvedl se a s krvácejícím kolenem šel dál.

Do Caribou zbývalo pouhých devatenáct mil, ale do tmy to nestihnou. Ani chvíli oddechu hříšníkům, pomyslel si Garraty a pobavilo ho to. Zasmál se.

McVries po něm pozorně přejel očima. „Jde na tebe únava?“

„Ne,“ odvětil Garraty. „Unavenej už jsem celkem dlouho.“ S jistou nechutí se otočil k McVriesovi. „Ty snad ne?“

„Takhle spolu můžeme tančit věčně, Garraty, a já se nikdy neunavím,“ odpověděl McVries. „Proběhneme se spolu po hvězdách a pak se pověsíme za nohy z Měsíce.“

Poslal Garratymu pusu a odešel stranou.

Garraty ho vyprovodil pohledem. Nevěděl, co si o McVriesovi myslet.

Ve tři čtvrtě na čtyři se obloha vyčistila a na západě, kde si pod zlatem lemovanými mraky hovělo slunce, se objevila duha. Šikmé paprsky pozdního odpoledne barvily čerstvě zoraná pole, kolem nichž procházeli, takže se na protáhlých, svažitých kopcích ostře, černě rýsovala každá brázda.

Vrčení polopásáku znělo tiše, skoro konejšivě. Garraty si nechal klesnout hlavu na prsa a klímal za chůze. Kdesi vepředu ho čekal Freeport. Ale ani dnes, ani zítra. Spoustu kroků. Ohromný kus cesty. Zjistil, že má pořád příliš mnoho otázek a málo odpovědí. Celý Pochod mu ze všeho nejvíc připomínal jeden obrovský otazník. Říkal si, že takováhle věc prostě musí mít nějaký hlubší význam. Rozhodně. Takováhle věc musí přece přinést odpověď na každou otázku; stačí jenom držet nohu na plynu. Kdyby jen mohl –

Šlápl do kaluže a s trhnutím se probudil. Pearson k němu vyplašeně vzhlédl a posunul si brýle na nose. „Víš, jak ten jeden kluk před chvílí spadnul tam na kolejích a odřel se?“

„No. To byl Zuck, ne?“

„Jo. Právě jsem slyšel, že mu to pořád ještě krvácí.“

„Jak daleko do Caribou, magore?“ ozvalo se za nimi. Garraty se otočil. Byl to Barkovitch. Ze zadní kapsy kalhot mu obscénně plandal klobouk, který si tam nasoukal.

„Jak to mám sakra vědět?“

„Tady bydlíš, ne?“

„Je to asi sedmnáct mil,“ odpověděl mu McVries. „Teď se dekuj, prcku.“

Barkovitch nasadil ublížený výraz a stáhl se.

„Ten si koleduje o konečnou,“ prohodil Garraty.

„Nenech si ho vlízt pod kůži,“ opáčil McVries. „Soustřeď se radši na to, jak ho zadupeš do země.“

„Jasně, kouči.“

McVries poplácal Garratyho po rameni. „Ty nám to vyhraješ, já ti věřím, ty kluku.“

„Přijde mi, že už jdeme celou věčnost, tobě ne?“

„Jo.“

Garraty si olízl rty, chtěl nějak vyjádřit svoje pocity, ale nenacházel slova. „Slyšel jsi někdy o tom, že topícímu se člověku proběhne před očima celej život?“

„Myslím, že jsem o tom jednou četl. Nebo to bylo v nějakým filmu.“

„Myslíš, že se to stane i nám? Tady na Pochodu?“

McVries se předstíraně otřásl. „No potěš, doufám, že ne.“

Garraty chvíli mlčel a pak řekl: „Myslíš… nebo radši nic. Nechme to plavat.“

„Ne, povídej. Co jestli si myslím?“

„Myslíš, že bysme na tyhle silnici mohli prožít zbytek života? To jsem chtěl říct. Jako ten zbytek, co bysme měli, kdybysme se nepřihlásili… chápeš.“

McVries zašátral v kapse a vytáhl krabičku cigaret. „Cígo?“

„Nekouřím.“

„Já taky ne,“ pousmál se McVries a strčil si jednu cigaretu do pusy. Našel sirky s receptem na rajskou omáčku na krabičce. Zapálil si cigaretu, natáhl kouř a hned ho vykašlal. Garraty si připomněl radu 10: Šetřete dechem. Pokud běžně kouříte, snažte se během Dlouhého pochodu nekouřit.

„Říkal jsem si, že to zkusím,“ zachrchlal McVries vzdorovitě.

„Je to hnus, co?“ prohodil smutně Garraty.

McVries k němu překvapeně obrátil hlavu, pak zahodil cigaretu. „Jo,“ přikývl. „Docela jo.“

Ve čtyři už bylo po duze. Propadl se k nim Davidson, číslo 8. Celkem pohledný kluk, snad až na to akné na čele. „Ten Zuck se docela trápí,“ prohodil Davidson. Když ho Garraty viděl naposled, měl Davidson na zádech ruksak, ale už ho zahodil.

„Pořád mu teče krev?“ zeptal se McVries.

„Crčí to z něj jak z píchlýho prasete.“ Davidson zavrtěl hlavou. „Zvláštní, jak se to někdy sejde, co? Kdyby člověk upadl kdykoli jindy, sotva by se trochu odřel. Potřeboval by to sešít.“ Ukázal na silnici. „Koukejte tady.“

Garraty se podíval a všiml si na schnoucím povrchu vozovky maličkých tmavých teček. „Krev?“

„No malinovka těžko,“ opáčil zachmuřeně Davidson.

„Má strach?“ zeptal se suše Olson.

„Povídal, že je mu to fuk,“ odvětil Davidson. „Ale mám strach.“ Šedé oči měl vytřeštěné. „O nás o všechny.“

Šli dál. Baker ukázal na další ceduli s Garratyho jménem.

„Úžasný,“ ucedil Garraty, ani nezvedl hlavu. Sledoval stopu Zuckovy krve jako Daniel Boone stopu nějakého raněného indiána. Klikatila se zvolna sem a tam přes bílou čáru.

„McVriesi,“ ozval se Olson. Hlas mu za posledních pár hodin o něco zjemněl. Garratymu byl Olson docela sympatický, i přes ty přidrzlé řeči. Nelíbilo se mu, že Olson dostává strach, ale nepochybně se to dělo.

„Co?“ otočil se McVries.

„Nepřestává to. Ten pocit v nohou, jak jsem ti říkal. Nepřestává to.“

McVries neodpověděl. Jizva na jeho tváři se v zapadajícím slunci zdála čistě bílá.

„Přijde mi, že se pode mnou nohy každou chvíli sesypou. Jak špatný základy. Ale to se nestane, že ne? Že ne?“ Poslední slova Olson zapištěl.

McVries nic neříkal.

„Můžu si dát cigaretu?“ zeptal se Olson velice tiše.

„Jo. Klidně si nech celou krabku.“

Olson si se zkušenou nenuceností zapálil jednu mellowsku, schoval sirku do dlaně a udělal dlouhý nos na vojáky, kteří ho sledovali z polopásáku. „Poslední hodinu na mě v jednom kuse čuměj. Mají na to ňákej šestej smysl.“ Zesílil hlas. „Baví vás to, co, chlapi? Baví vás to, že jo? Že jo, že je to tak?“

Několik Chodců se po něm otočilo, ale hned zase odvrátilo pohled. Garraty by ho rád odvrátil taky. Z Olsonova hlasu zaznívala hysterie. Vojáci ho nevzrušeně pozorovali. Garratyho napadlo, jak rychle se to o Olsonovi roznese, a nechtěně se otřásl.

V půl páté už za sebou měli třicet mil. Slunce sláblo a proměnilo se v krvavě červenou kouli na obzoru. Bouřkové mraky se přesunuly na východ a nebe nad hlavou potáhla tmavnoucí modř. Garraty začal znovu přemýšlet o tom pomyslném topícím se člověku. Vlastně ne až tak pomyslném. Nadcházející noc byla jako voda, která je všechny pohltí.

Hrdlo mu sevřela panika. Najednou si byl naprosto jistý, že vidí poslední sluneční paprsky svého života. Chtěl to co nejvíc natáhnout. Chtěl, aby to trvalo co nejdéle. Přál si, aby soumrak vydržel celé hodiny.

„Varování! Varování, stovko! Třetí varování, stovko!“

Zuck se rozhlédl. V očích měl omámený, nechápavý pohled. Pravou nohavici mu prorůstal strup zaschlé krve. A vtom se zničehonic dal do běhu. Proplétal se mezi Chodci jako hráč s míčem při americkém fotbalu. Běžel pořád s týmž omámeným výrazem.

Polopásák zrychlil. Zuck slyšel, jak se blíží, a zrychlil taky. Byl to prazvláštní, ušouraný, kulhavý běh. Rána na koleni se mu znovu otevřela, a když se propracoval na volné prostranství před hlavním pelotonem, Garraty zahlédl, jak mu od manžety kalhot odletují kapky čerstvé krve. Zuck vyběhl na nejbližší kopec a na chviličku se proti rudému nebi jasně rýsovala jeho silueta, galvanicky černá postava, zamrzlá na okamžik uprostřed kroku jako rozevlátý strašák. Pak byl pryč a polopásák zmizel za ním. Vojáci, kteří z něj seskočili, s prázdným výrazem šlapali vedle kluků.

Nikdo neřekl ani slovo. Jen poslouchali. Dlouho se nic neozývalo. Neuvěřitelně dlouho. Jen nějaký pták a pár raných májových cvrčků a kdesi nad nimi vrčení letadla.

Pak jediný ostrý výstřel z pušky, chvilka ticha, a druhý.

„Pro sichr,“ zavrčel kdosi zhnuseně.

Když vystoupali na kopec, spatřili polopásák u krajnice asi půl míle daleko. Z dvojitého výfuku stoupal modrý dým. Po Zuckovi nikde ani stopy. Ani nejmenší stopy.

„Kde je Major?“ vykřikl někdo. Z toho hlasu zněla panika. Patřil jistému Gribblovi, číslo 48, klukovi s vyholenou hlavou. „Chci vidět Majora, kurva! Kde je?“

Vojáci pochodující podél silnice neodpověděli. Nikdo neodpověděl.

„Zas má někde ty svoje proslovy?“ zuřil Gribble. „Jo, zas se někde vykecává? Je to vrah! Jo, normální vrah to je! Já… já mu to klidně řeknu! Myslíte, že ne? Řeknu mu to přímo do očí! Přímo do očí mu to řeknu!“ V tom rozvášnění zpomalil, skoro zastavil, a vojáci si ho konečně začali všímat.

„Varování! Varování, čtyřicet osmičko!“

Gribble se potácivě zastavil, pak jeho nohy znovu nabraly rychlost. Podíval se za chůze na chodidla. Zakrátko dorazili k místu, kde čekal polopásák. Začal se opět plazit vedle nich.

Kolem tři čtvrtě na pět si dal Garraty večeři – tubu zpracovaného tuňáka, pár sucharů Snappy Crackers se sýrovou pomazánkou a spoustu vody. Musel si připomenout, že by se měl krotit. O polní láhev jste si mohli říct kdykoli, ale nové koncentráty se budou rozdávat až zítra ráno v devět… a třeba dostane chuť na půlnoční svačinku. Třeba bude nějakou půlnoční svačinku potřebovat.

„Možná je to věc života a smrti,“ prohodil Baker, „ale chuť k jídlu ti to rozhodně nebere.“

„O tu si nemůžu dovolit přijít,“ opáčil Garraty. „Nerad bych kolem druhý zejtra ráno někde omdlel.“

To byla hodně nepříjemná představa. Nejspíš by vůbec nic nevěděl. Nic by necítil. Prostě by se probudil na věčnosti.

„Člověka to tady nutí k zamyšlení, co?“ pokračoval tlumeným hlasem Baker.

Garraty se na něj podíval. Ve slábnoucím denním světle vypadal Bakerův obličej hebce, mladě a krásně. „Jo. Přemýšlím o spoustě různejch věcí.“

„Jako třeba?“

„O něm, například,“ kývl Garraty ke Stebbinsovi, který se dosud držel na tomtéž místě jako na začátku. Kalhoty na něm usychaly. Ve tváři měl stíny. Stále si šetřil tu poslední půlku chleba.

„Co je s ním?“

„Říkám si, proč tady je, proč nic neříká. A jestli přežije, nebo umře.“

„Umřeme všichni, Garraty.“

„Ale doufejme, že ne dneska v noci,“ odvětil Garraty. Snažil se o lehký tón, ale najednou se celý otřásl. Nevěděl, jestli si toho Baker všiml. Stáhly se mu ledviny. Otočil se, rozepnul poklopec a šel pozpátku.

„Co si myslíš o Ceně?“ zeptal se Baker.

„Podle mě nemá moc smysl o ní přemýšlet,“ odvětil Garraty a začal močit. Skončil, zapnul zip a otočil se zpátky, celkem potěšený, že celou operaci zvládl bez toho, aby si vykoledoval varování.

„Já o ní přemýšlím,“ řekl Baker zasněně. „Ani ne tak o Ceně samotný jako o těch prachách. O všech těch prachách.“

„Boháč nepřijde do Království nebeskýho,“ opáčil Garraty. Díval se na dolů na nohy, jediné věci, jež ho dělily od zjištění, jestli Království nebeské opravdu existuje.

„Amen,“ ozval se Olson. „Po mši se bude podávat občerstvení.“

„Ty jsi věřící?“ zeptal se Baker Garratyho.

„Ne, nijak zvlášť. Ale na prachy taky nejsem.“

„Možná bys byl, kdybys vyrůstal na bramboračce a kapustě,“ ušklíbl se Baker. „Maso jen, když si tatík mohl dovolit náboje.“

„Hm, možná bych to viděl jinak,“ připustil Garraty, pak se odmlčel a zamyslel, jestli má ještě něco říkat. „Ale stejně to nikdy není to nejdůležitější.“ Neuniklo mu, jak se na něj Baker nechápavě a trochu pohrdavě podíval.

„Teď řekneš, že si odsud stejně nic neodneseš,“ přidal se do rozhovoru McVries.

Garraty se po něm otočil. McVriesovi se na rtech opět usadil ten znervózňující, pokřivený úsměv. „A není to pravda?“ ohradil se. „Nic jsme si na tenhle svět nepřinesli a rozhodně si taky nic neodneseme pryč.“

„Jistě, ale to období mezi tím je mnohem příjemnější prožít v pohodlí, nemyslíš?“ opáčil McVries.

„Jo pohodlí,“ odfrkl si Garraty. „Až ti jeden z těch šašků z támhletý přerostlý hračky na ovládání pošle kulku do hlavy, žádnej doktor na světě už tě transfuzí dvacek nebo padesátek k životu nepřivede.“

„Já nejsem mrtvej,“ ozval se Baker.

„Ne, ale můžeš být.“ Najednou připadalo Garratymu hrozně důležité, aby pochopili jeho postoj. „Co když vyhraješ? Co když příštích šest tejdnů strávíš plánováním, co provedeš s tolika prachama – Cenu teď necháme stranou –, a co když si pak poprvý vyjdeš ven něco koupit a sejme tě taxík?“

Mezitím k nim došel Harkness a zařadil se vedle Olsona. „Mě by nesejmul, kámo,“ vložil se mezi ně. „Já bych si ze všeho nejdřív sám koupil taxíků celou flotilu. Jestli to vyhraju, už neudělám krok pěšky.“

„Ale ne, ty to nechápeš,“ odsekl Garraty podrážděně. „Bramboračka, nebo svíčková, vila, nebo chatrč, jakmile jsi mrtvej, tak je konec, šoupnou tě do mrazáku jako Zucka nebo Ewinga a je to. Prostě je lepší brát život v klidu, o nic víc mi nejde. Kdyby lidi brali život v klidu, byli by mnohem šťastnější.“

„Hm, slušná nadílka keců,“ ulevil si McVries.

„Myslíš?“ utrhl se na něj Garraty. „Kolik sis toho naplánoval ty?“

„No, v tuhle chvíli jsem si trochu snížil laťku, to je pravda –“

„Tak vidíš,“ zavrčel Garraty. „A jedinej rozdíl je v tom, že nám zrovna teď všem smrt dejchá na krk.“

Rozhostilo se naprosté ticho. Harkness si sundal brýle a začal si je čistit. Olson vypadal ještě o odstín bledší. Garraty zalitoval, že to řekl; zašel příliš daleko.

Vtom vzadu kdosi zřetelně zvolal: „Slyšte, slyšte!“

Garraty se otočil v přesvědčení, že to byl Stebbins, přestože nikdy neslyšel jeho hlas. Ale Stebbins se tvářil jakoby nic. Dál se díval před sebe na silnici.

„Asi jsem se nechal trochu unést,“ zamumlal Garraty, i když měl pocit, že někteří se nechali unést mnohem víc. Například Zuck. „Chce někdo koláček?“

Rozdal koláčky a zjistil, že už je pět. Slunce jako by zůstalo viset na půl cesty pod obzor. Možná se Země přestala točit. Ti tři nebo čtyři horlivci, kteří se dosud drželi před hlavním pelotonem, se postupně propadli na necelých padesát metrů náskoku před ostatními.

Garratymu připadalo, že se silnice proměnila v zákeřný sled různých stoupání bez odpovídajících klesání. Pomyslel si, že jestli je to pravda, budou za chvíli všichni potřebovat kyslíkovou masku, když vtom šlápl na čísi opasek s potravinovými koncentráty. Byl Olsonův. Ruce mu křečovitě cukaly u pasu. Tvář měl zamračenou překvapením.

„Upustil jsem ho,“ řekl. „Chtěl jsem něco sníst a upustil jsem ho.“ Zasmál se, snad aby dal najevo, jaká to byla pitomost. Pak smích rázem uťal. „Mám hlad,“ vypravil ze sebe.

Nikdo neodpověděl. Tou dobou už všichni opasek minuli a nebyla šance ho sebrat. Garraty se ohlédl a viděl ho, jak tam leží přes bílou přerušovanou čáru.

„Mám hlad,“ zopakoval Olson trpělivě.

Major prej rád vidí někoho, kdo je tak žhavěj do boje, neříkal tohle Olson, když se od Majora vrátil s číslem? Teď už tak žhavě nevypadal. Garraty sklopil zrak ke kapsičkám na svém vlastním opasku. Zbývaly mu tři tuby koncentrátu, plus suchary a sýr. Ten už byl ale dost okoralý.

„Na,“ řekl a podal sýr Olsonovi.

Olson neřekl ani slovo, ale sýr snědl.

„Mušketýr,“ prohodil McVries s týmž pokřiveným úsměvem.

V půl šesté už byl vzduch prosycený soumrakem. Tu a tam jím bezcílně prolétla předčasně probuzená světluška. Ve škarpách a hlubších stružkách na poli se převalovala mléčná přízemní mlha. Vepředu se někdo zeptal, co by se stalo, kdyby se udělala taková mlha, že by člověk omylem sešel ze silnice.

„Co myslíš, pitomče?“ ozval se okamžitě nezaměnitelný protivný Barkovitchův hlas.

Čtyři venku, pomyslel si Garraty. Osm a půl hodiny na cestě a teprve čtyři venku. Trochu se mu z toho stáhl žaludek. Všechny je prostě přečkat nemůžu, blesklo mu hlavou. Všechny ne. Na druhou stranu, proč ne. Někomu se to podařit musí.

Společně se světlem ubylo i hovoru. Vystřídalo ho tísnivé mlčení. Rozlézající se tma, přízemní mlha soustředěná do malých, sražených kaluží… poprvé to všechno působilo naprosto skutečně, a přitom hrozně nepřirozeně a on si přál mít tu buď Jan, nebo mámu, prostě nějakou ženskou, a přemýšlel o tom, co to proboha dělá a jak se do toho proboha mohl nechat zatáhnout. Nemohl si ani namlouvat, že do toho spadl nechtěně, protože to nebyla pravda. A dokonce to neudělal sám. Momentálně se téhle přehlídky účastnilo dalších pětadevadesát cvoků.

V krku se mu znovu udělal knedlík a jen stěží se dal polknout. Uvědomil si, že vepředu někdo tiše popotahuje. Nevěděl, kdy to začalo, a nikdo ho na to neupozornil; skoro jako by se to ozývalo už od samého začátku.

Posledních deset mil do Caribou a tam budou aspoň světla. Ta představa mu trochu zvedla náladu. Vždyť zatím je všechno v pohodě, ne? Je naživu a nemá smysl hloubat předem o době, kdy možná nebude. Jak poznamenal McVries, všechno je otázka toho, jak vysoko si dá člověk laťku.

Ve tři čtvrtě na šest se rozneslo, že jistý Travin, jeden z těch, co se hned od startu vrhli do čela, se postupně propadá hlavním vojem. Travin měl průjem. Když to Garraty zaslechl, nechtěl tomu uvěřit, ale jakmile Travina sám zahlédl, poznal, že je to pravda. Ten kluk si za chůze neustále přidržoval kalhoty. Kdykoli si přidřepl, vysloužil si varování a Garraty se otráveně podivil, proč to prostě nepustí do kalhot. Lepší se podělat než umřít.

Travin šel v předklonu, trochu jako Stebbins s chlebem, a kdykoli se otřásl, Garraty věděl, že ho mučí další žaludeční křeč. Znechucovalo ho to. Neviděl na tom nic zajímavého, nic tajuplného. Prostě jen kluk s bolestmi břicha, nic víc, to v něm mohlo probudit leda tak znechucení a určitý animální strach. Jeho vlastní žaludek se neklidně převalil.

Vojáci Travina velice pozorně sledovali. Sledovali a čekali. Konečně Travin zpola přidřepl, zpola upadl a vojáci ho zastřelili se staženými kalhotami. Travin se převrátil na záda a zašklebil se na nebe, škaredý a zubožený. Kdosi začal hlasitě dávit a dostal varování. Znělo to, jako by dotyčný naráz vyzvrátil celý obsah žaludku.

„Ten půjde jako další,“ okomentoval to věcně Harkness.

„Drž hubu,“ vypravil ze sebe ztěžka Garraty. „Nemůžeš chvíli držet hubu?“

Nikdo neodpověděl. Harkness se tvářil zahanbeně a začal si znovu čistit brýle. Kluk, co zvracel, zatím vyvázl bez kulky.

Minuli skupinku povzbuzujících teenagerů usazených na dece s kolou v ruce. Poznali Garratyho a vstali, aby mu zatleskali. Bylo mu z toho trapně. Jedna z dívek měla obrovská prsa. Jak tak poskakovala na místě, její kluk sledoval, jak se natřásají. Garraty usoudil, že se z něj stává sexuální maniak.

„Čumte na ty melouny,“ ozval se Pearson. „No to mě podrž.“

Garratyho napadlo, jestli je ještě panna, jako je on panic.

Prošli kolem klidného, téměř dokonale kruhového a matně zamlženého rybníčku. Připomínal jemně orosené zrcadlo a v tajemné houštině rákosí u břehu chraplavě kvákal skokan. Ten rybníček Garratymu připadal jako jedna z nejkrásnějších věcí, jaké kdy viděl.

„Tohle je fakt nechutně velkej stát,“ prohlásil kdesi vepředu Barkovitch.

„Ten trotl už mi vážně leze krkem,“ poznamenal vážným tónem McVries. „Momentálně je jediným cílem mýho života, abych ho přežil.“

Olson odříkával Zdrávas Maria.

Garraty si ho znepokojeně prohlížel.

„Kolik varování má?“ zeptal se Pearson.

„Pokud vím, tak žádný,“ odpověděl Baker.

„No, ale moc dobře nevypadá.“

„To teď asi nikdo z nás,“ podotkl McVries.

Znovu se rozhostilo ticho. Garraty si poprvé uvědomil, že ho bolí chodidla. Nejen nohy, které už ho trápily nějakou dobu, ale i chodidla. Všiml si, že podvědomě našlapuje na vnější okraj, a když občas položil na zem chodidlo celé, zamžikal bolestí. Zapnul si bundu až ke krku a zvedl si límec. Vzduch ještě prosycovala vlhkost.

„Hele! Támhle!“ zvolal vesele McVries.

Garraty a ostatní se podívali doleva. Procházeli kolem hřbitova rozloženého na vršku malého travnatého pahorku. Ohraničovala ho zídka z navršených kamenů a mezi nakloněnými náhrobními kameny se pozvolna rozlézala mlha. Prázdnýma očima na ně zíral anděl s ulomeným křídlem. Na špičce zrezivělého, oprýskaného držáku na vlajky, který tu zůstal po nějakém vlasteneckém svátku, hřadoval brhlík a drze si je prohlížel.

„Náš první krchov,“ řekl McVries. „Je na tvojí straně, Rayi, přišel jsi o všechny body. Znáte tu hru?“

„Moc ti to kecá,“ zpražil ho najednou Olson.

„Co máš proti hřbitovům, Henry? Takový příjemný místo se spoustou soukromí, jak říká básník. Pěkná vodotěsná rakev –“

„Drž hubu!“

„Ale no tak,“ nedal se McVries. Jizva mu ve zmírajícím denním světle bíle zasvítila. „Snad ti nevadí myslet na smrt, nebo jo, Olsone? Jak taky říká básník, nejde o smrt, jde o to, že se v hrobě leží tak proklatě dlouho. Tohle tě žere, moulo?“ McVries se začal kasat. „Jen hlavu vzhůru, brácho! Čekají nás světlejší zítř –“

„Nech ho na pokoji,“ skočil mu tiše do řeči Baker.

„Proč bych měl? V jednom kuse přesvědčuje v duchu sám sebe, že se na to může kdykoli vybodnout. Že když si prostě jen lehne a umře, nebude to tak hrozný, jak se všichni tvářej. A já nehodlám dopustit, aby mu to prošlo takhle snadno.“

„Když neumře, umřeš ty,“ poznamenal Garraty.

„Jo, na to nezapomínám,“ přikývl McVries a věnoval Garratymu ten svůj pokřivený úsměv… jenom v něm tentokrát nebyla ani ta nejmenší špetka humoru. McVries najednou vypadal vztekle a Garraty z něj měl skoro strach. „To on na to pořád zapomíná. Tenhle srab tady.“

„Mně už se nechce dál snažit,“ pronesl Olson tupě, „mám toho po krk.“

„Žhavěj do boje,“ otočil se k němu McVries. „Tak jsi to povídal, ne? No tak se na to vyser. Proč si teda prostě nelehneš a nechcípneš?“

„Nech ho na pokoji,“ mírnil ho Garraty.

„Počkej, Rayi –“

„Ne, ty počkej. Jeden Barkovitch úplně stačí. Nech ho, ať si to udělá po svým. Žádný mušketýři, jo?“

McVries se znovu usmál. „Dobře, Garraty. Vyhrál jsi.“

Olson nic neříkal. Jen zvedal nohy a zase je pokládal.

Opravdová tma přišla v půl sedmé. Na obzoru bylo jako matná záře vidět Caribou, teď už jen šest mil daleko. Podél cesty do města postávalo jen pár lidí. Jako by všichni odešli na večeři. Mlha mrazila Garratyho do chodidel. Visela přes kopce jako přízračné povadlé praporce. Nad hlavou se rozsvěcovaly hvězdy, jasně zářila Venuše, Velký vůz na svém obvyklém místě. Souhvězdí mu vždycky šla. Ukázal Pearsonovi Kassiopeu, ale ten jen cosi zamručel.

Vzpomněl si na Jan, svou dívku, a pocítil bodnutí viny kvůli té holce, se kterou se ráno políbil. Už si ani nevzpomínal, jak přesně vypadala, ale vzrušila ho. Jak jí položil ruku na zadek, to ho vzrušilo – co by udělala, kdyby jí zkusil vklouznout rukou mezi nohy? Ucítil v rozkroku náhlý tlak, až sebou při chůzi trhnul.

Jan měla dlouhé vlasy, skoro až k pasu. Bylo jí šestnáct. Prsa měla menší než ta holka, co se s ní líbal. Často si s nimi hrál. Úplně z nich přicházel o rozum. Nenechala ho, aby se s ní vyspal, a nevěděl, jak ji k tomu přemluvit. Sama to chtěla, ale nedovolila. Garraty věděl, že někteří kluci to dovedou, dovedou k tomu holku ukecat, ale on asi neměl dostatečně silnou osobnost – nebo možná dostatečně silnou vůli –, aby ji přesvědčil. Napadlo ho, kolik z ostatních kluků jsou tady panici. Gribble nařkl Majora, že je vrah. Zajímalo by ho, jestli je Gribble panic. Usoudil, že nejspíš je.

Vstoupili za hranice města Caribou. Čekal je tam veliký dav a zpravodajský vůz jednoho televizního kanálu. Baterie reflektorů zalévala silnici teplou bílou září. Jako by najednou vstoupili do hřejivé laguny slunečního světla, přebrodili se na druhou stranu a zase vylezli ven.

Chvíli vedle nich klusal tlustý reportér v trojdílném obleku a natahoval mikrofon k jednotlivým Chodcům. Za ním dva technici spěšně odmotávali z cívky elektrický kabel.

„Jak se cítíte?“

„V pohodě. Docela v pohodě.“

„Jste unavený?“

„No, jo, asi jo. Ale pořád je to v pohodě.“

„Jaké myslíte, že teď máte šance?“

„Nevím… asi celkem slušný. Pořád mám docela dost sil.“

Pak se jednoho hromotluka, Scramma, zeptal, co si myslí o Dlouhém pochodu. Scramm se usmál, prohlásil, že to podle je něj největší nářez, co zažil, ty vole, a reportér hned na ty dva techniky zastříhal prsty. Jeden z nich unaveně přikývl.

Krátce poté se dostal na konec kabelu, začal se proplétat zpátky ke svému mobilnímu štábu a pokud možno se přitom vyhýbat zauzlovaným chomáčům kabelu. Dav, přitahovaný stejnou měrou televizním štábem jako účastníky Pochodu, nadšeně povykoval. Ve vzduchu se rytmicky komíhaly plakáty Majora na dřevěných tyčích tak čerstvých, že ještě ronily smůlu. Když po divácích přejížděla kamera, povzbuzovali ještě horečněji než dřív a mávali tetičce Betty a strejdovi Fredovi.

Obešli zatáčku a minuli krámek, před nímž si majitel, drobný mužík ve flekatém bílém obleku, postavil chladicí box s nealkoholickými nápoji a k tomu ceduli: PRO CHODCE NA ÚČET PODNIKU!! POZORNOST EVERETTOVA OBCHODU! Kousek vedle parkovalo policejní auto a dva policisté trpělivě vysvětlovali Everettovi, jako nepochybně každý rok, že je proti pravidlům, aby diváci nabízeli Chodcům jakoukoli pomoc nebo podporu – včetně nealkoholických nápojů.

Prošli kolem Papíren Caribou, a. s., ohromné, od sazí začazené budovy na špinavé řece. Podél drátěného plotu stáli dělníci, dobrosrdečně povzbuzovali a mávali. Jakmile kolem prošel poslední z Chodců – Stebbins –, ozvalo se písknutí, a když se Garraty ohlédl, viděl je pochodovat zpátky do továrny.

„Ptal se tě?“ otázal se vedle Garratyho pronikavý hlas. Garraty se nesmírně otráveně otočil na Garyho Barkovitche.

„Kdo se mě na co ptal?“

„Ten reportér, pitomče. Ptal se tě, jak se cejtíš?“

„Ne, nedostal se ke mně.“ Přál si, aby Barkovitch zmizel. Přál si, aby zmizela ta pulzující bolest na spodku chodidel.

„Mě se ptal,“ pochlubil se Barkovitch. „Víš, co jsem mu na to řekl?“

„M-m.“

„Řekl jsem mu, že se cejtím skvěle,“ spustil svárlivým tónem Barkovitch. Ze zadní kapsy kalhot mu dosud plácal klobouk do deště. „Že jsem pořád plnej energie. Že jsem připravenej jít až na konec světa. A víš, co ještě jsem mu řekl?“

„Prosím tě, sklapni,“ ozval se Pearson.

„Tebe se nikdo neptal, velkej, zlej a ošklivej,“ odsekl Barkovitch.

„Vypadni,“ otočil se na něj McVries. „Začíná mě z tebe bolet hlava.“

Barkovitch se opět uraženě sebral a vydal se kus dopředu, kde chytil za loket Collieho Parkera. „Ptal se tě, co –“

„Dekuj se odsud, nebo ti vyškubnu rypák a nechám tě ho sežrat,“ zavrčel Collie Parker. Barkovitch honem pokračoval dál. O Colliem Parkerovi už se rozneslo, že je to pěkně podlá zmije.

„Ten blbec mi fakt hejbe žlučí,“ ulevil si Pearson.

„To by ho potěšilo,“ podotkl McVries. „Baví ho to. Taky tomu reportérovi povídal, že si hodlá zatancovat na spoustě hrobů. A myslí to naprosto vážně. To mu dodává sílu.“

„Až se tu zas ukáže, asi mu podrazím nohy,“ ozval se Olson. Hlas mu zněl otupěle a vyčerpaně.

„No no,“ obrátil se k němu McVries. „Pravidlo 8: Žádné střety s ostatními Chodci.“

„Víš, kam si můžeš strčit pravidlo 8,“ usmál se unaveně Olson.

„Pozor na tebe,“ ušklíbl se McVries, „zdá se mi, že začínáš chytat druhej dech.“

Kolem sedmé se tempo, jež se do té chvíle vleklo těsně nad minimální hranicí, začalo trochu zrychlovat. Bylo chladno, a když šel člověk rychleji, zahřál se. Prošli pod dálničním nadjezdem a z prosklené kavárny u výjezdové rampy na ně pokřikovalo několik lidí s pusou plnou koblih.

„Někde se máme na tu dálnici napojit, že jo?“ zeptal se Baker.

„V Oldtownu,“ odpověděl Garraty. „Zhruba za sto dvacet mil.“

Harkness hvízdl mezi zuby.

Nedlouho poté vešli do centra Caribou. Byli čtyřiačtyřicet mil od startu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024