KAPITOLA 14
„A pamatujte si, že jakmile při výkladu
použijete ruce nebo jakoukoli jinou část těla,
nebo v řeči použijete část daného slova,
ztrácíte šanci na deset tisíc dolarů.
Smíte jen vyjmenovávat. Hodně štěstí.“
– Dick Clark
Pyramida o deset tisíc dolarů
Všichni se celkem shodovali na tom, že už jim moc zájmu a nadšení nezbylo. Ale jak tak kráčeli bouřící temnotou po dálnici č. 202 pouhou míli před Augustou, Garraty zjistil, že tomu tak není. Jako když na kytaru bez citu trsá mizerný muzikant. Struny nebyly přetrhané, jen rozladěné, disharmonické, zmatené.
Augusta nebyla jako Oldtown. Oldtown byl falešný venkovský New York. Augusta byla nové město, město bláznivých hýřilů, město milionu hulákajících ožralů a pomatenců a vyložených šílenců, město, které jednou za rok ožívalo obrovskou slavností.
Slyšeli Augustu a viděli Augustu mnohem dřív, než do Augusty dorazili. Garratymu se znovu a znovu vybavovala představa vln narážejících do vzdálených břehů. Dav byl slyšet na pět mil daleko. Světla plnila oblohu bublinami pastelové záře, která působila výhružně a apokalypticky a připomínala Garratymu fotky z německých náletů na americkém Východním pobřeží během posledních dnů 2. světové války, které viděl v učebnicích dějepisu.
Nervózně pokukovali jeden po druhém a tiskli se blíž k sobě jako malí kluci v bouřce nebo krávy ve vánici. Ten mohutnějící hluk davu sálal syrovou červení. Ochromující hlad. Garratymu se před očima promítaly děsivě živé obrazy velkého boha Davu, jak se na rudých pavoučích nohou drápe z augustské kotliny a zaživa je požírá.
Město samo bylo pohlceno, zardoušeno a pohřbeno. V jistém velice reálném smyslu Augusta neexistovala a nebyly tu žádné tlusté ženské ani hezké holky, ani nafoukaní pánové, ani počurané děti s obláčky cukrové vaty na špejli. Nebyl tu žádný čiperný Talián, který by jim házel kusy melounu. Jen Dav, stvoření bez těla, bez hlavy, bez mozku. Dav nebyl nic než Hlas a Oko a nijak nepřekvapovalo, že Dav je zároveň Bůh i Mamon. Garraty to cítil. Věděl, že to cítí i ostatní. Jako by šli mezi obřími sloupy elektrického vedení, cítili, jak jim to jiskření a výboje zvedají všechny vlasy na hlavě, jak se jim z něj jazyk neposedně chvěje v puse, oči jim bezmála praskají a srší z nich jiskry, kdykoli se převalí ve svém vlhkém lůžku. Dav bylo třeba bavit. Dav bylo třeba uctívat a bát se ho. A konečně, Davu bylo třeba obětovat.
Brodili se po kotníky hlubokými závějemi konfet. Navzájem se ztráceli a zase nalézali v hustém blizardu fáborků natrhaných z novin. Garraty chytil v té rozbouřené tmě nazdařbůh jeden papírek a před očima se mu objevila reklama na posilovací stroje s Charlesem Atlasem. Chytil další a ocitl se tváří v tvář Johnu Travoltovi.
A na vrcholu vzrušení, na vrcholu jejich prvního kopce na dvěstě dvojce, odkud měli výhled na zalidněnou dálnici za sebou a na zahlcené a přecpané město u svých nohou, tam před nimi protínaly vzduch dva obrovské rudobílé reflektory a byl tam Major, ujížděl od nich v džípu jako přelud, ztuhle, nehybně salutoval a neuvěřitelně, dokonale ignoroval dav, který se všude kolem zmítal v prudkých porodních bolestech.
A Chodci – struny emocí neměli přetrhané, jen příšerně rozladěné. Všech zbylých sedmatřicet jich vášnivě provolávalo slávu chraplavými a absolutně nikým neslyšenými hlasy. Dav nemohl vědět, že jásají, ale nějak to přece vytušil, nějak pochopil, že kruh mezi uctíváním až k smrti a touhou po smrti se na další rok uzavřel, a dav nadobro zešílel, zmítal se ve stále mocnějších a mocnějších záchvatech. Garraty ucítil na levé straně hrudníku bodavou, píchavou bolest, a i když chápal, že se řítí do katastrofy, přece nedokázal s provoláváním slávy přestat.
Nakonec je všechny zachránil jistý Milligan, Chodec s vyhýbavým pohledem, který padl na kolena, pevně zavřel oči a přitiskl si dlaně na spánky, jako by se snažil udržet mozek uvnitř. Potom sklouzl po nose dopředu, obrousil si jeho špičku o silnici jako měkkou křídu o tabuli – zvláštní, pomyslel s…
