KAPITOLA 12
„Šel jsem cestou necestou, byla plná bláta.
Palec jsem si ukopnul, nemám tolik chvátat.“
– dětská říkanka
Čert ví jak, ale bylo znovu devět hodin ráno.
Ray Garraty si vyklopil polní láhev na hlavu a zaklonil se, až mu luplo v krku. Vzduch se zatím stačil prohřát natolik, aby se v něm nesrážel dech, a voda byla ledová, takže trochu rozehnala trvalou ospalost.
Rozhlédl se po svých pochodujících druzích. McVries už měl na bradě pořádné strniště, stejně černé jako vlasy. Collie Parker vypadal jako divoch, ale tvářil se zarputileji než kdy dřív. Baker působil skoro nehmotně. Scramm už nebyl tak červený, ale co chvíli kašlal – takovým hlubokým, hřmotným kašlem, který Garratymu připomněl vlastní dětství. V pěti letech prodělal zápal plic.
Noc minula jako snový sled podivných jmen na ozářených značkách nad hlavou. Veazie. Bangor. Hermon. Jampden. Winterport. Vojáci zastřelili jen dva další a Garraty se začínal smiřovat s pravdivostí Parkerova příměru se suchary.
A teď se znovu jasně rozednilo. Opět se zformovaly ty malé semknuté skupinky, Chodci vtipkovali o vousech, ale ne o chodidlech… o chodidlech už vůbec. Garraty cítil, že mu na pravé patě během noci prasklo několik malých puchýřků, ale měkká, savá ponožka holé maso poměrně odizolovala. Právě prošli pod značkou, na níž stálo AUGUSTA 48 PORTLAND 117.
„Je to dál, než jsi říkal,“ obrátil se na něj vyčítavě Pearson. Byl příšerně strhaný, vlasy mu bez života visely po stranách obličeje.
„Nejsem chodící autoatlas,“ opáčil Garraty.
„Ale stejně… je to tvůj stát.“
„A je pěkně drsnej.“
„Jo, to docela je.“ Z Pearsonova unaveného hlasu nezněla žádná zášť. „Ty vole, já už bych do toho podruhý nešel ani za sto tisíc let.“
„Kéž bys žil tak dlouho.“
„Jo.“ Pearson ztišil hlas. „Ale už jsem se rozhodnul. Jestli se unavím tak, že už nebudu moct dál, tak doběhnu na stranu a skočím mezi lidi. Netroufnou si po mně vystřelit. Třeba se mi povede zdrhnout.“
„Bude to, jako kdybys vrazil do trampolíny,“ zavrtěl hlavou Garraty. „Odhoděj tě zpátky na silnici, aby viděli tvoji krev. Copak si nevzpomínáš na Percyho?“
„Percy u toho nepřemejšlel. Jen zkoušel zmizet v lese. Dali mu na frak, to jo.“ Zvědavě se ke Garratymu otočil. „Ty nejsi unavenej, Rayi?“
„Ani omylem.“ Garraty s hranou velkolepostí zatřepotal hubenýma rukama. „Vezu se na volnoběh, to není poznat?“
„Já jsem na tom zle,“ olízl si Pearson rty. „Dá mi pěknou fušku vůbec přemejšlet. A nohy mám bolavý, jak kdybych v nich měl zaražený harpuny až po –“
Vtom se k nim zezadu přiblížil McVries. „Scramm umírá,“ oznámil jim stroze.
„He?“ udělali Garraty s Pearsonem sborově.
„Má zápal plic,“ vysvětlil McVries.
Garraty přikývl. „Toho jsem se bál.“
„Ty plíce jsou slyšet víc jak na metr daleko. Zní to, jak kdyby skrz ně někdo pumpoval Golfskej proud. Jestli se dneska zase udělá vedro, tak ho to prostě spálí.“
„Chudák,“ prohodil Pearson. Úlevný tón v jeho hlase byl sice asi nechtěný, ale nezaměnitelný. „Myslím, že nás mohl všechny dostat. A má ženu. Co ta teď bude dělat?“
„Co asi tak může dělat?“ opáčil Garraty.
Šli poměrně blízko davu, už si vůbec nevšímali natažených rukou, jež se napínaly ze všech sil, aby se jich dotkly – když vás někdo jednou dvakrát rýpne nehtem, naučíte se rozeznat bezpečnou vzdálenost. Jeden malý kluk kňoural, že chce jít domů.
„Už jsem se všema mluvil,“ řekl McVries. „Nebo teda skoro se všema. Myslím, že by pro ni vítěz měl něco udělat.“
„Jako co?“ zeptal se Garraty.
„To už bude mezi vítězem a Scrammovou ženou. A jestli se tomu ten parchant vyhne, můžeme se všichni vrátit a strašit ho.“
„Fajn,“ přikývl Pearson. „Co můžu ztratit?“
„Rayi?“
„Ale jo. Proč ne. Už jsi mluvil i s Garym Barkovitchem?“
„S tím debilem? Ten by vlastní matce nedal umělý dejchání, kdyby se topila.“
„Já to s ním proberu,“ nabídl se Garraty.
„Stejně s ním nehneš.“
„Nevadí. Jdu to zkusit.“
„A nechceš to zkusit i se Stebbinsem, Rayi? Zřejmě jsi jedinej, s kým se baví.“
Garraty si odfrkl. „U toho ti můžu říct před…
