Část druhá
PO CESTĚ
KAPITOLA 3
„Budete mít třicet vteřin a prosím nezapomeňte, že musíte odpovědět formou otázky.“
– Art Fleming
Riskuj!
Když na silnici dopadly první kapky, velké, tmavé a kulaté, byly už tři hodiny. Nebe nad hlavou bylo potrhané a černé, rozbouřené a úchvatné. Kdesi nad mraky tleskal rukama hrom. Kus před nimi sklouzl k zemi modrý rozeklaný blesk.
Krátce poté, co šel Ewing z kola ven, si Garraty oblékl bundu, teď si ji zapnul a zvedl si límec. Harkness, budoucí spisovatel, si pečlivě uklidil zápisník do batůžku. Barkovitch si nasadil žlutý vinylový klobouk do deště. Neuvěřitelně se mu tím proměnila celá tvář, i když by se ta proměna dala asi těžko popsat. Vykukoval zpod klobouku jako sveřepý strážce majáku.
Ozvalo se hrozivé zahřmění. „A je to tady!“ zvolal Olson.
Spustil se liják. Prvních pár okamžiků Garratymu dokonce připadalo, jako by se ocitl odříznutý za rozvlněným sprchovým závěsem. Déšť ho okamžitě promáčel až na kůži. Z vlasů měl zplihlý nasáklý hadr. S úsměvem nastavil obličej kapkám. Napadlo ho, jestli je vojáci dokážou sledovat. Jestli by se třeba nedalo –
Než však tu myšlenku stačil dokončit, první mocný nápor trochu odezněl a on znovu viděl. Ohlédl se přes rameno na Stebbinse. Stebbins šel s nahrbenými zády, ruce složené na břiše a Garratymu v první chvíli blesklo hlavou, že má žaludeční křeče. Na okamžik se ho zmocnila panika, nijak nepodobná tomu, co cítil, když to koupili Curley a Ewing. Už si nepřál, aby Stebbins vypadl takhle brzy.
Pak ovšem spatřil, že si Stebbins jen chrání poslední půlku svého chleba, a s úlevou se otočil zpátky dopředu. Usoudil, že Stebbinsova máma musí být pěkná husa, když mu ty chleby do něčeho nezabalila, aby mu nezmokly.
Ozývalo se pronikavé dunění hromů, dělostřelecké manévry v nebi. Garratymu se úžasně zvedla nálada, připadalo mu, že mu déšť smyl z těla společně s potem i trochu únavy. Pak přišel další ostrý nápor hustého lijáku, který nakonec zmírnil do stejnoměrného mrholení. Vpředu se mraky začínaly trhat.
Vedle něj teď šel Pearson. Popotahoval si džíny. Byly na jeho postavu trochu moc velké a pořád mu sjížděly. Na nose mu seděly brýle s obroučkami z rohoviny a čočkami jako dna láhví od koly, a teď si je sundal a začal je čistit cípem košile. Slabozrace, bezbranně u toho mžoural jako většina lidí s hodně špatným zrakem, když si sundají brýle. „Příjemná sprška, co, Garraty?“
Garraty přikývl. Vepředu McVries právě močil. Šel pozadu a v ohleduplné vzdálenosti od ostatních kropil krajnici.
Garraty se ohlédl na vojáky. Byli pochopitelně taky promáčení, ale pokud jim to vadilo, nedávali to na sobě znát. Tváře měli jako z kamene. Napadlo ho, jaké to asi je, jen tak někoho zastřelit. Jestli jim to dodává pocit moci. Vzpomněl si na tu holku s cedulí, na to, jak ho líbala, jak ji chytil za zadek. Jak pod látkou cítil hladké kalhotky. Tohle dodávalo pocit moci jemu.
„Ten týpek vzadu toho moc nenakecá, co?“ ozval se najednou Baker. Ukázal palcem na Stebbinse. Stebbinsovy tmavočervené kalhoty se změnily skoro v černé, jak byly promáčené.
„Ne. To nenakecá.“
McVries si vykoledoval varování, protože příliš zpomalil, když si zapínal poklopec. Dohnali ho a Baker ještě jednou zopakoval to o Stebbinsovi.
„Tak je prostě samotář, a co?“ opáčil McVries a pokrčil rameny. „Podle mě –“
„Ty vole,“ vložil se mezi ně Olson. Už poměrně dlouho nepromluvil a hlas mu teď zněl nějak divně. „Mám takovej zvláštní pocit v nohou.“
Garraty si ho pozorně prohlédl a všiml si, že se mu v očích pomalu usídluje panika. Onen chvástavý pohled byl nadobro pryč. „Jak zvláštní?“ zeptal se.
„Jako kdyby mi všechny svaly tak jako… ochabovaly.“
„Klid,“ ozval se McVries. „To jsem měl před pár hodinama taky. Za chvíli to přejde.“
V Olsonových očích se objevila úleva. „Fakt?“
„Jo, fakt.“
Olson už nic neodpověděl, ale rty se mu hýbaly. Garraty si chvíli myslel, že se modlí, ale pak pochopil, že jen počítá kroky.
Zničehonic zarachotily dva výstřely. Pak zasténání a třetí výstřel…
