KAPITOLA 6
„A teď jsou naši soutěžící v oddělených kabinkách.“
– Jack Barry
Jednadvacet
Půl čtvrté ráno.
Rayi Garratymu to připadalo jako nejdelší minuta celého jeho života. Byl odliv, pokles vody, čas, kdy moře ustupuje a nechává za sebou kluzké nánosy bahna pokryté roztroušenými řasami, zrezlými plechovkami od piva, zetlelými pánskými ochrannými prostředky, rozbitými lahvemi, potopenými plováky a kostrami v potrhaných plavkách porostlými zeleným mechem. Byl odliv.
Po klukovi v trenčkotu už to koupilo sedm dalších. Někdy kolem druhé ráno šli k zemi tři téměř současně, jako mandele obilí v prvním ostrém podzimním větru. Už urazili sedmdesát pět mil a bylo jich o čtyřiadvacet míň.
Ale na ničem z toho nezáleželo. Záleželo jen na odlivu. Půl čtvrté a odliv. Ozvalo se další varování a zanedlouho opět zapráskaly pušky. Tentokrát to byla známá tvář. Osmička, Davidson, který tvrdil, že se jednou na steubenvillské pouti vplížil do dámského převlékacího stanu.
Garraty jen na kratičký okamžik pohlédl na Davidsonův bílý, krví potřísněný obličej, pak obrátil zrak zpět k silnici. Trávil teď sledováním silnice poměrně dost času. Chvíli byla bílá čára plná, chvíli přerušovaná, a chvíli dokonce dvojitá jako tramvajové koleje. Napadlo ho, jak můžou lidi po téhle silnici celý zbytek roku jezdit a nevidět v té bílé barvě vzor života a smrti. Nebo že by ho tam přece jen viděli?
Silnice ho fascinovala. Jak příjemné a snadné by bylo se na ni posadit. Začali byste tím, že byste si sedli do dřepu, a ztuhlé kolenní klouby by vám zapraskaly jako dětská kapslíkovka. Pak byste se napjatýma rukama zapřeli o chladný kamínkový povrch a pomalu položili zadek, cítili byste, jak ten děsivý tlak osmdesáti kilo opouští vaše chodidla… a pak byste si lehli, prostě byste padli na záda a zůstali tam ležet s rozhozenýma rukama, cítili byste, jak se vám unavená páteř napíná… vzhlíželi byste ke korunám stromů a majestátnímu kolu hvězd… neslyšeli byste varování, jen byste hleděli na nebe a čekali… čekali…
Jo.
Slyšel by cupitání kroků, jak by Chodci uhýbali z dostřelu, nechali by ho tu o samotě jako nějakou rituální oběť. Slyšel by jejich šepot. To je Garraty, hej, Garraty jde ven! Možná by ještě stačil zaslechnout, jak se Barkovitch směje a zase si obouvá ty své pomyslné taneční střevíce. Zhoupnutí hlavní hledajících cíl a pak –
Násilím odtrhl zrak od silnice a zamžoural na pohyblivé stíny kolem sebe, pak zvedl oči k obzoru a zapátral po prvních stopách úsvitu. Žádné samozřejmě nespatřil. Noc byla pořád temná.
Prošli dvěma třemi menšími městečky, setmělými a uzavřenými. Od půlnoci minuli možná tak třicet ospalých diváků, takový ten otrlý typ, co každého 31. prosince zachmuřeně, děj se co děj, čeká na Nový rok. Zbytek uplynulých tří a půl hodin nevyplňovalo nic než fotomontáž snů, nespavcova polobdělá noční můra.
Garraty si pozorněji prohlédl tváře kolem sebe, ale žádnou nepoznával. Zachvátila ho absurdní panika. Poklepal na rameno Chodci před sebou. „Pete? Pete, jsi to ty?“
Postava se od něj s podrážděným zamručením odtáhla a ani se neohlédla. Po levé ruce měl vždycky Olsona, po pravé Bakera, jenže vlevo teď nešel vůbec nikdo a kluk vpravo byl mnohem podsaditější než Art Baker.
Nějak zřejmě sešel z cesty a zapadl mezi skupinku skautíků na nočním výletě. Budou ho hledat. Budou ho pronásledovat. Pušky a psi a Brigády s radarem a termovizí a –
Pak se mu ulevilo. Támhle je Abraham, kousek vpředu vpravo. Stačilo trochu otočit hlavu. Jeho klátivá postava se těžko dala splést.
„Abrahame!“ zašeptal hlasitě. „Abrahame, jsi vzhůru?“
Abraham něco zamumlal.
„Hej, povídám, jsi vzhůru?“
„No jo, sakra, dej mi pokoj, Garraty.“
Aspoň ten že tu pořád je. Pocit naprosté dezorientace pominul.
Někdo vepředu dostal třetí varování a Garratymu blesklo hlavou: Já nemám žádné! Mohl bych si na minutu, na minutu a půl sednout. Mohl bych –
Jenže to už by nevstal.
Ale vstal, přesvědčoval se v duchu. Jasně že vstal. Akorát bych –
Akorát bych umřel. Vzpomněl si na svů…
