KAPITOLA 12
„Šel jsem cestou necestou, byla plná bláta.
Palec jsem si ukopnul, nemám tolik chvátat.“
– dětská říkanka
Čert ví jak, ale bylo znovu devět hodin ráno.
Ray Garraty si vyklopil polní láhev na hlavu a zaklonil se, až mu luplo v krku. Vzduch se zatím stačil prohřát natolik, aby se v něm nesrážel dech, a voda byla ledová, takže trochu rozehnala trvalou ospalost.
Rozhlédl se po svých pochodujících druzích. McVries už měl na bradě pořádné strniště, stejně černé jako vlasy. Collie Parker vypadal jako divoch, ale tvářil se zarputileji než kdy dřív. Baker působil skoro nehmotně. Scramm už nebyl tak červený, ale co chvíli kašlal – takovým hlubokým, hřmotným kašlem, který Garratymu připomněl vlastní dětství. V pěti letech prodělal zápal plic.
Noc minula jako snový sled podivných jmen na ozářených značkách nad hlavou. Veazie. Bangor. Hermon. Jampden. Winterport. Vojáci zastřelili jen dva další a Garraty se začínal smiřovat s pravdivostí Parkerova příměru se suchary.
A teď se znovu jasně rozednilo. Opět se zformovaly ty malé semknuté skupinky, Chodci vtipkovali o vousech, ale ne o chodidlech… o chodidlech už vůbec. Garraty cítil, že mu na pravé patě během noci prasklo několik malých puchýřků, ale měkká, savá ponožka holé maso poměrně odizolovala. Právě prošli pod značkou, na níž stálo AUGUSTA 48 PORTLAND 117.
„Je to dál, než jsi říkal,“ obrátil se na něj vyčítavě Pearson. Byl příšerně strhaný, vlasy mu bez života visely po stranách obličeje.
„Nejsem chodící autoatlas,“ opáčil Garraty.
„Ale stejně… je to tvůj stát.“
„A je pěkně drsnej.“
„Jo, to docela je.“ Z Pearsonova unaveného hlasu nezněla žádná zášť. „Ty vole, já už bych do toho podruhý nešel ani za sto tisíc let.“
„Kéž bys žil tak dlouho.“
„Jo.“ Pearson ztišil hlas. „Ale už jsem se rozhodnul. Jestli se unavím tak, že už nebudu moct dál, tak doběhnu na stranu a skočím mezi lidi. Netroufnou si po mně vystřelit. Třeba se mi povede zdrhnout.“
„Bude to, jako kdybys vrazil do trampolíny,“ zavrtěl hlavou Garraty. „Odhoděj tě zpátky na silnici, aby viděli tvoji krev. Copak si nevzpomínáš na Percyho?“
„Percy u toho nepřemejšlel. Jen zkoušel zmizet v lese. Dali mu na frak, to jo.“ Zvědavě se ke Garratymu otočil. „Ty nejsi unavenej, Rayi?“
„Ani omylem.“ Garraty s hranou velkolepostí zatřepotal hubenýma rukama. „Vezu se na volnoběh, to není poznat?“
„Já jsem na tom zle,“ olízl si Pearson rty. „Dá mi pěknou fušku vůbec přemejšlet. A nohy mám bolavý, jak kdybych v nich měl zaražený harpuny až po –“
Vtom se k nim zezadu přiblížil McVries. „Scramm umírá,“ oznámil jim stroze.
„He?“ udělali Garraty s Pearsonem sborově.
„Má zápal plic,“ vysvětlil McVries.
Garraty přikývl. „Toho jsem se bál.“
„Ty plíce jsou slyšet víc jak na metr daleko. Zní to, jak kdyby skrz ně někdo pumpoval Golfskej proud. Jestli se dneska zase udělá vedro, tak ho to prostě spálí.“
„Chudák,“ prohodil Pearson. Úlevný tón v jeho hlase byl sice asi nechtěný, ale nezaměnitelný. „Myslím, že nás mohl všechny dostat. A má ženu. Co ta teď bude dělat?“
„Co asi tak může dělat?“ opáčil Garraty.
Šli poměrně blízko davu, už si vůbec nevšímali natažených rukou, jež se napínaly ze všech sil, aby se jich dotkly – když vás někdo jednou dvakrát rýpne nehtem, naučíte se rozeznat bezpečnou vzdálenost. Jeden malý kluk kňoural, že chce jít domů.
„Už jsem se všema mluvil,“ řekl McVries. „Nebo teda skoro se všema. Myslím, že by pro ni vítěz měl něco udělat.“
„Jako co?“ zeptal se Garraty.
„To už bude mezi vítězem a Scrammovou ženou. A jestli se tomu ten parchant vyhne, můžeme se všichni vrátit a strašit ho.“
„Fajn,“ přikývl Pearson. „Co můžu ztratit?“
„Rayi?“
„Ale jo. Proč ne. Už jsi mluvil i s Garym Barkovitchem?“
„S tím debilem? Ten by vlastní matce nedal umělý dejchání, kdyby se topila.“
„Já to s ním proberu,“ nabídl se Garraty.
„Stejně s ním nehneš.“
„Nevadí. Jdu to zkusit.“
„A nechceš to zkusit i se Stebbinsem, Rayi? Zřejmě jsi jedinej, s kým se baví.“
Garraty si odfrkl. „U toho ti můžu říct předem, co na to odpoví.“
„Ne?“
„Začne vysvětlovat proč. A až se dostane na konec, nebudu z toho chápat ani slovo.“
„No jo, tak ho přeskoč.“
„To nemůžu.“ Garraty zamířil k malé, přisražené postavě Barkovitche. „Je z nás jedinej, kdo si ještě pořád myslí, že vyhraje.“
Barkovitch dřímal. S přivřenýma očima a světlým chmýřím, které mu halilo olivové tváře, vypadal jako osudem pronásledovaný a zle pocuchaný plyšový medvěd. Někde ztratil svůj klobouk do deště, nebo ho možná zahodil.
„Barkovitchi.“
Barkovitch se s trhnutím probral. „Coseděje? Kdojeto? Garraty?“
„Jo. Hele, poslouchej, Scramm umírá.“
„Kdo? Jo, ten. Slepičí mozek. Dobře mu tak.“
„Má zápal plic. Nejspíš nevydrží ani do poledne.“
Barkovitch na Garratyho pomalu otočil oči černé a lesklé jako knoflíky. Ano, dneska ráno pozoruhodně připomínal plyšového medvěda ve vlastnictví dítěte se silně destruktivními sklony.
„Koukejte na něj, na Garratyho, na ten jeho upřímnej kukuč. Co mi chceš nabulíkovat, prosím tě?“
„No, pokud jsi to nevěděl, tak je ženatej a –“
Barkovitch vykulil oči, až skoro hrozilo, že mu vypadnou z důlků. „Ženatej! ŽENATEJ? CHCEŠ MI TVRDIT, ŽE TEN VYMAŠTĚNEC –“
„Drž hubu, idiote! Uslyší tě!“
„To je mi u prdele! Je to cvok!“ Barkovitch se vztekle otočil na Scramma. „KAM SIS MYSLEL, ŽE SE HLÁSÍŠ, PITOMEČKU, NA PARTIČKU ŽOLÍKŮ?“ zakřičel na něj z plných plic. Scramm se na Barkovitche nepřítomně otočil a lhostejně mu zamával. Evidentně měl Barkovitche za diváka. Abraham, který šel kousek vedle něj, ukázal Barkovitchovi zvednutý prostředník. Barkovitch mu gesto okamžitě oplatil a pak se otočil zpátky ke Garratymu. Nečekaně se usmál.
„No jóóó, úplně ti to svítí z toho tvýho vidláckýho ksichtíku, Garraty. Veřejná sbírka na chudákovu ženušku, co? To je fakt sladký.“
„Takže tebe máme asi vynechat, co?“ opáčil Garraty upjatě. „Fajn.“ Zamířil pryč.
Barkovitchův úsměv se v koutcích zachvěl. Chytil Garratyho za rukáv. „Počkat, počkat. Řekl jsem snad ne? Slyšel jsi mě říct ne?“
„Ne –“
„Ne, pochopitelně, že neslyšel.“ Na rty se mu vrátil úsměv, jen v něm tentokrát byla zřetelná známka zoufalství. Arogance se vytratila. „Hele, já vím, že jsem tu na nikoho asi neudělal zrovna nejlepší první dojem. Štve mě to. Já jsem docela v pohodě, když mě člověk pozná blíž, akorát ten první dojem vždycky zvořu, doma jsem taky nikdy neměl moc kámošů. Jako ve škole. Přitom nechápu proč. Já jsem vážně v pohodě, když mě člověk pozná blíž, lepší než spousta jinejch, akorát vždycky víš co, udělám špatnej první dojem. Navíc, při takovýhle akci člověk potřebuje mít pár kámošů. To člověku neprospěje, když je na to sám, že jo? Ty vole, Garraty, vždyť to bylo jasný. To s tím Rankem. On si začal, Garraty. Chtěl mi rozbít hubu. Mně vždycky každej chce rozbít hubu. Na střední jsem u sebe nosil vystřelovák, protože mi kluci pořád chtěli rozbít hubu. A ten Rank. Já nechtěl, aby zhebnul, o to mi vůbec nešlo. Nebyla to moje chyba. Vy jste všichni viděli jen ten konec, neviděli jste, jak mi chtěl… prostě rozbít hubu, chápeš…“ Barkovitch nechal tu větu rozplynout do ztracena.
„Jo, asi jo,“ přikývl Garraty, i když si připadal trochu pokrytecky. Možná si to Barkovitch v paměti už přemaloval podle svého, ale Garraty si incident s Rankem dosud vybavoval až moc jasně. „No, což to je jedno, ale jak teda? Chceš do toho jít s náma?“
„Jasně, jasně.“ Barkovitchova pěst se křečovitě sevřela na Garratyho rukávu a zatáhla za něj jako za záchrannou brzdu v autobuse. „Pošlu jí takovou škváru, že bude mít do konce života vystaráno. Jenom jsem ti chtěl říct… abys pochopil… že člověk potřebuje pár kámošů… člověk kolem sebe potřebuje lidi, víš? Říkám si, když už člověk musí umřít, proč by měl umírat nenáviděnej, že jo? Já… já…“
„Jasně, přesně tak.“ Garraty už se začal propadat dozadu, cítil se trochu jako zbabělec, pořád Barkovitche nenáviděl, ale zároveň mu ho bylo svým způsobem líto. „Díky moc.“ Ta Barkovitchova lidská stránka ho děsila. Sám nechápal proč, ale děsila ho.
Propadal se až moc rychle, dostal varování a následujících deset minut se pomalu propracovával na chvost, kde se loudal Stebbins.
„Ray Garraty,“ zvedl hlavu Stebbins. „Šťastnej a veselej třetí květen, Garraty.“
Garraty opatrně přikývl. „Nápodobně.“
„Zrovna jsem si počítal prsty na nohou,“ sdělil mu družně Stebbins. „Je s nima úžasná zábava, protože ať sčítáš, jak chceš, vždycky jich napočítáš stejně. Co máš na srdci?“
A tak se Garraty podruhé rozpovídal o Scrammovi a jeho ženě a zhruba uprostřed toho povídání to koupil další kluk (měl na zádech otrhané džínové bundy tištěný nápis PEKELNÍ ANDĚLÉ NA KOLECH), takže to celé vyznělo kapku nesmyslně a banálně. Když domluvil, napjatě čekal, jestli Stebbins začne ten nápad rozpitvávat.
„No proč ne?“ prohlásil Stebbins přátelsky. Vzhlédl ke Garratymu a usmál se. Garraty si všiml, že únava už se začíná projevovat i na Stebbinsovi.
„Říkáš to, jako kdybys neměl co ztratit.“
„Přesně tak,“ přitakal Stebbins žoviálně. „Nikdo z nás nemá ve skutečnosti co ztratit. O to je snazší se toho vzdát.“
Garraty se na Stebbinse stísněně podíval. V jeho slovech bylo až moc pravdy. Jejich gesto vůči Scrammovi působilo najednou malicherně.
„Nevykládej si to špatně, Garraty, kamaráde. Jsem asi trochu divnej, ale určitě nejsem žádnej mizera. Kdyby odmítnutí toho slibu mohlo zajistit, aby Scramm zaklepal bačkorama o něco dřív, tak bych to odmítnul. Jenže to asi těžko. Nevím to najisto, ale vsadil bych se, že každej Dlouhej pochod má nějakýho chudáka, jako je Scramm, a vždycky dojde k podobnýmu gestu, Garraty, a taky bych se vsadil, že k tomu vždycky dochází zhruba touhle dobou, kdy k nám začíná pronikat pravda o skutečným stavu věcí a o smrtelnosti. Kdysi, před Převratem a před Brigádama, když ještě byli milionáři, tak ti zakládali nadace a stavěli knihovny a tak vůbec ze sebe dělali dobráky. Každej se chce nějak zaštítit proti smrtelnosti, Garraty. Někdo si umí nalhat, že přežije ve svejch dětech. Jenže nikdo z těchhle ztracenejch ubožátek,“ Stebbins máchl vyhublou rukou, aby označil ostatní Chodce, a zasmál se, i když Garratymu ten smích přišel spíš smutný, „nikdo z nich po sobě žádný parchanty nenechá.“ Mrkl na Garratyho. „Děsí tě to?“
„Ani… ani ne.“
„Ty a ten tvůj kámoš McVries jste oba jiný než zbytek tyhle nesourodý bandy, Garraty. Nechápu, jak jste se sem vy dva dostali. Ale klidně bych se vsadil, že to sahá hloubějc, než si sám myslíš. Včera večer jsi mě vzal vážně, viď? S tím Olsonem?“
„Asi jo,“ připustil Garraty neochotně.
Stebbins se potěšené zasmál. „Ty jsi fakt úžasnej, Rayi. Olson neměl žádný tajemství.“
„Podle mě sis včera večer srandu nedělal.“
„Ale jo, dělal.“
Garraty se upjatě usmál. „Víš, co já si myslím? Podle mě jsi včera večer na chvíli nějak prozřel a teď se to snažíš popírat. Možná ti to nahnalo strach.“
Stebbinsovi se zakalily oči. „Mysli si, co chceš, Garraty. Je to tvůj pohřeb. A co kdybys teď odprejsknul? Ten slib už jsi ze mě vymámil.“
„Chceš to ošidit. Možná to je tvůj problém. Namlouváš si, že je to celý švindl. Ale třeba ne, třeba je to férová hra. To ti nahání strach, Stebbinsi?“
„Jdi si po svejch.“
„No tak, přiznej si to.“
„Nic si nepřiznám, akorát tvoji vlastní pitomost. Jen běž a dál si věř, že to je férová hra.“ Stebbinsovi vstoupila do tváří barva. „Každá hra bude vypadat férově, když budeš všechny šidit naráz.“
„Jsi úplně vedle,“ prohlásil Garraty, ale tentokrát jeho hlas pozbýval přesvědčivosti. Stebbins se krátce ušklíbl a sklopil zrak zpátky k botám.
Stoupali z protáhlé, prohnuté úžlabiny a Garraty cítil, jak mu po těle vyskakuje pot. Chvátal mezi Chodci až k místu, kde se pohromadě choulili McVries, Pearson, Abraham, Baker a Scramm – nebo přesněji řečeno, ostatní se choulili kolem Scramma. Vypadali jako ustaraní sekundanti kolem umláceného boxera.
„Jak mu je?“ zeptal se Garraty.
„Proč se ptáš jich?“ otočil se na něj Scramm. Dřívější nakřáplý hlas už přešel do pouhého šepotu. Znovu propukla horečka, tvář měl bledou a jako z vosku.
„Dobře, zeptám se tebe.“
„Nó, není to zlý,“ řekl Scramm. Zakašlal. Ozval se skřehotavý, bublavý zvuk, který jako by vycházel zpod vody. „Vůbec to není tak zlý. Je hrozně fajn, co děláte pro Cathy, kluci. Člověk se o svý bližní rád postará sám, ale vzhledem k tomu, jak se věci mají, by asi byla chyba, kdybych tu předstíral nějakou přehnanou hrdost.“
„Nemluv tolik,“ napomenul ho Pearson, „unavíš se.“
„No a co? Teď, nebo potom, co je v tom za rozdíl?“ Scramm se po nich otupěle rozhlédl, pak pomalu zakroutil hlavou ze strany na stranu. „Proč jsem musel něco chytit? Šel jsem dobře, fakt dobře. Byl jsem sázkovej favorit. Já chodím rád, i když jsem unavenej. Koukat na lidi, nadejchat se vzduchu… proč? Může za to Bůh? Udělal mi tohleto Bůh?“
„Nevím,“ odpověděl Abraham.
Garraty ucítil, že se v něm znovu začíná probouzet fascinace smrtí, a oklepal se znechucením. Pokusil se ji setřást. Nebylo to fér. Zvlášť ne, když šlo o kamaráda.
„Kolik je?“ zeptal se najednou Scramm a Garratymu se s hrůzou vybavil Olson.
„Deset deset,“ odpověděl Baker.
„Skoro dvě stě mil cesty,“ dodal McVries.
„Nebolej mě nohy,“ pochlubil se Scramm. „To je něco.“
Za bariérami žádostivě povykoval malý kluk. Měl tak pronikavý hlásek, že se zvedal nad burácení davu. „Hele, mami! Koukej na toho vysokýho! Koukej na toho losa, mami! Hele, mami! Koukej!“
Garraty přejel zběžně očima po davu a spatřil toho kluka hned v první řadě. Měl na sobě tričko s robotem Randym a přehazoval si z ruky do ruky napůl snědený krajíc chleba s marmeládou. Scramm mu zamával.
„Děti jsou fajn,“ řekl. „Jo. Doufám, že Cathy bude mít kluka. Oba jsme si přáli kluka. Holka by taky nebyla zlá, ale kluk… chápete, ne… ten ponese vaše jméno a předá ho dál. Ne že by teda Scramm bylo zas až tak skvělý jméno.“ Zasmál se a Garraty si připomněl, co mu před chvílí povídal Stebbins, to o zaštítění proti smrtelnosti.
Vtom mezi ně zapadl Chodec s nafouklými tvářemi a ve vytahaném modrém svetru a přinesl jim novinku. Mike, ten z dvojky Mike a Joe, z kožených kluků, dostal zničehonic křeče do břicha.
Scramm si přejel rukou po čele. Pak mu hrudník začal poskakovat v záchvatu silného kašle, ale nakonec se utišil. „Ty kluci jsou tam z našich končin,“ vypravil ze sebe. „Kdybych to věděl, mohli jsme přijet všichni pohromadě. Jsou to Hopiové.“
„Jo,“ přikývl Pearson. „To už jsi nám povídal.“
Scramm se zatvářil zmateně. „Vážně? Ale na tom nesejde. Vypadá to, že nakonec teda neodejdu sám. Zajímalo by mě –“
Ve tváři se mu usídlil odhodlaný výraz. Přidal do kroku. Pak na okamžik zase zpomalil a otočil se k nim. Už se tvářil klidně, smířeně. Garraty si ho proti své vůli fascinovaně prohlížel.
„Myslím, že vás, kluci, už neuvidím.“ Z hlasu mu zaznívala jen prostá důstojnost. „Sbohem.“
Jako první mu odpověděl McVries. „Sbohem, chlape,“ řekl chraplavě. „Šťastnou cestu.“
„Jo, hodně štěstí,“ přidal se Pearson a odvrátil pohled.
Abraham se pokusil promluvit, ale nemohl. Odvrátil se, celý bledý, rty mu cukaly.
„Nikam se nežeň,“ poradil Scrammovi Baker s vážnou tváří.
„Sbohem,“ pronesl Garraty přes ztuhlé rty. „Sbohem, Scramme, hezkou cestu, hezkej odpočinek.“
„Hezkej odpočinek?“ pousmál se Scramm. „Ten skutečnej Pochod mě možná teprve čeká.“
Pak se vydal kupředu, až dostihl Mikea a Joea s nehybnými tvářemi a onošenými koženými bundami. Mike nedovolil, aby ho křeče zlomily. Šel s oběma rukama přitisknutýma na podbřišek. Udržoval stejnou rychlost.
Scramm se s nimi o něčem bavil.
Všichni je sledovali. Připadalo jim, že se spolu ti tři radí hrozně dlouho.
„Co maj sakra za lubem?“ zašeptal si pro sebe vystrašeně Pearson.
Pak byla porada u konce. Scramm se od Mikea s Joem o pořádný kus vzdálil. I tam zezadu však Garraty dosud slyšel jeho trhaný kašel. Vojáci celou trojici bedlivě sledovali. Joe položil bratrovi ruku na rameno a pevně stiskl. Podívali se na sebe. Garraty v jejich opálených tvářích nerozeznával žádné emoce. Potom Mike přidal trochu do kroku a dohonil Scramma.
O chvíli později udělali Mike se Scrammem oba nečekaně čelem vzad a zamířili k davu, který z nich okamžitě vycítil ostrý pach nezvratného osudu, zaječel a začal před nimi uhýbat, jako by měli mor.
Garraty se ohlédl na Pearsona a všiml si, jak stiskl rty.
Oba kluci dostali varování, a když došli až k zábradlí, které lemovalo silnici, svižně opět provedli čelem vzad a zahleděli se vstříc přijíždějícímu polopásáku. Vzduch propíchly dva zdvižené prostředníčky a ukazováčky.
„Mrdal jsem ti matku a byla vážně dobrá!“ vykřikl Scramm.
Mike zvolal cosi ve svém vlastním jazyce.
Mezi Chodci se zvedl ohromný jásot a Garraty ucítil, jak se mu pod víčky sbíhají slzy. Dav ztichl. Za Mikem a Scrammem se vytvořilo holé a prázdné místo. Dostali druhé varování, pak si sedli se zkříženýma nohama proti sobě a začali se nevzrušeně bavit. A to bylo vážně dost zvláštní, protože když Garraty procházel kolem, všiml se, že Mike i Scramm mluví každý jiným jazykem.
Neotočil se. Nikdo z nich se neotočil, ani když už bylo po všem.
„Ať vyhraje kdokoli, běda mu, jak nedodrží slovo,“ ozval se McVries. „Běda mu.“
Nikdo na to nic neřekl.
