22
SOBOTA 16. ŘÍJNA ÚSTŘEDÍ CIA, LANGLEY, VIRGINIA
Krátce po půlnoci vkráčel ředitel Ústřední zpravodajské služby David Hanson svižným krokem po šedém koberci do svého kancelářského komplexu v šestém patře. I přes náročný pracovní den, který se nakonec protáhl na osmnáct hodin, vypadal stále jako ze škatulky - na sobě měl dobře střižený oblek s nadýchanou čistou košilí a dokonale uvázaným motýlkem. Po vstupu do kanceláře upřel opatrný pohled na zmuchlaného a znaveně vyhlížejícího muže, který tam na něj čekal.
„Musíme si promluvit, Hale,“ řekl s jistým napětím. „Soukromě.“
Hal Burke, šéf speciální jednotky CIA pro Lazarovo hnutí, přikývl. „Ano, to musíme.“
Ředitel CIA ho uvedl do své vnitřní kanceláře a hodil kufřík na jedno ze dvou pohodlně čalouněných křesel před pracovním stolem. Druhé nabídl Burkeovi. Nato sepjal ruce, opřel se lokty o prázdnou plochu svého rozměrného pracovního stolu a zadíval se přes konečky prstů na podřízeného. „Právě jsem přijel z Bílého domu. A jak si asi dokážete představit, prezident není nikterak nadšen námi ani FBI.“
„Varovali jsme ho, co se může stát, jestli Lazarovo hnutí zdivočí,“ odsekl Burke příkře. „Tellerův institut, laboratoř Telosu v Kalifornii a teď ten pumový útok v Chicagu, to jsou jen úvodní výstřely. Je třeba kolem nich přestat našlapovat po špičkách. Musíme na hnutí ihned tvrdě udeřit, než se zakope ještě hlouběji. Někteří jeho středně postavení aktivisté stále veřejně vystupují. Jestli se nám podaří tyhle lidi sebrat a zlomit, budeme mít šanci proniknout do jejich středu. To je naše nejlepší šance, jak Lazarovo hnutí rozložit zevnitř.“
„Tento argument jsem velmi razantně prosazoval,“ sdělil mu Hanson. „A nejsem jediný. Castillovi dávali co proto také vysoce postavení členové Senátu a Sněmovny reprezentantů - za obě strany.“
Burke přikývl. V CIA se proslýchalo, že Hanson většinu dne obcházel Capitol Hill a soukromě se scházel s předsedy senátního a sněmovního výboru pro zpravodajské služby a s vůdci republikánských a demokratických většin a menšin v obou komorách. V důsledku toho jeho mocní kongresoví spojenci požadovali, aby prezident Castilla oficiálně označil Lazarovo hnutí za teroristickou organizaci. Protože jakmile se to stane, budou si federální bezpečnostní a zpravodajské agentury moci svléknout rukavičky a začít bez omezení podnikat proti hnutí energické kroky - zaměřit se na jeho vůdce, bankovní účty a veřejné komunikační kanály.
Tím, že obcházel prezidenta a jednal s Kongresem, si však Hanson zahrával s ohněm. Nebylo zvykem, aby se ředitelé CIA míchali do politiky, a ovlivňovali tak linii prezidenta, jemuž podléhali. Když se však jednalo o hodně, byl Hanson vždy ochoten riskovat a očividně se domníval, že má ve Sněmovně reprezentantů a v Senátu dostatečně silnou podporu, aby ho ochránila před Castillovým hněvem.
„A uspěl jste?“ zeptal se Burke.
Hanson zavolal. „Zatím ne.“
Burke se zamračil. „Proč, sakra, ne?“
„Od toho masakru před Tellerovým institutem se Lazarus a jeho stoupenci vezou na obrovské vlně veřejných sympatií a podpory. Zejména v Evropě a v Asii,“ připomněl mu ředitel CIA. Pokrčil rameny. „Ty poslední násilné činy mohly tuto důvěru trochu nahlodat, ale až příliš mnoho lidí je ochotno spolknout Lazarovo tvrzení, že útoky byly zinscenované, aby jejich postoje zdiskreditovaly. A tak na nás vlády z celého světa vyvíjejí silný diplomatický tlak, abychom dali od hnutí ruce pryč. Sdělují prezidentovi, že agresivní akce proti Lazarovi by mohla v jejich zemích vyvolat násilné antiamerické nepokoje.“
Burke si znechuceně odfrkl. „Chcete mi říct, že je Castilla ochoten připustit, aby měla Paříž, Berlín nebo nějaká jiná šestáková zahraniční mocnost veto nad naší protiteroristickou politikou?“
„Veto zrovna ne,“ odvětil Hanson. „Ale zároveň prezident nehodlá otevřeně jednat - alespoň do chvíle, než mu předložíme neprůstřelné důkazy, že Lazarovo hnutí tahalo u těch teroristických útoků za nitky.“
Burke několik vteřin mlčky seděl a upřeně se díval na sv…
