20
Ve dveřích kavárny Longevity se Smith zastavil a krátce si prohlédl hosty usazené za několika malými kulatými stolky. Dost pestrá všehochuť, pomyslel si se skrytým pobavením. Většina osazenstva, vesměs hosté sedící ve dvojicích, mu připadala docela obyčejně - směsice hezky oblečených kariéristů dbajících o zdraví a svědomitých univerzitních studentů. Pár dalších hostů se honosilo sbírkou nápadných tetování a piercingů. Několik jich mělo na hlavě turbany nebo dlouhé blonďaté dredy. Hrstka zákazníků otočila hlavu ke dveřím a oplatila Smithův zvědavý pohled stejnou mincí. Drtivá většina však pokračovala ve svých naléhavých rozhovorech.
Samotná kavárna zabírala velkou část prvního patra Plaza Mercado a s jejích velkých oken se nabízel výhled na West San Francisco Street. Se stěnami vyvedenými v křiklavě červených, cihlově oranžových a žlutých odstínech, jakož i se svěže modrými a bělostnými podlahami dobře ladila nezvyklá umělecká díla - mnohá z nich na asijské, hinduistické či zenové motivy.
Smith zamířil přímo ke stolku obsazenému osamělou ženou - jednou z těch, kteří na něj před chvílí upřeli pohled. Byla to Heather Donovanová. Fred Klein přiložil do zásilky se Smithovou padělanou legitimací deníku Le Monde také její fotografii a stručný životopis. Místní mluvčí Lazarova hnutí bylo kolem pětatřiceti let, měla štíhlou chlapeckou postavu, neupravenou čupřinu světlých načervenalých vlasů, sépiově zelené oči a lehký poprašek pih na kořeni nosu.
S pobaveným výrazem sledovala, jak k ní Smith kráčí. „Mohu vám nějak pomoci?“ zeptala se.
„Jmenuji se Jon Smith,“ řekl Jon tiše a zdvořile smekl černý stetson. „Předpokládám, že tady čekáte na mě, slečno Donovanová.“
Jedno jemně opracované rudozlaté obočí se zvedlo. „Očekávala jsem novináře, nikoliv kovboje,“ zamumlala mluvčí dokonalou francouzštinou.
Smith se zašklebil a sklopil oči ke svému béžovému manšestrovému saku, šňůrkové kravatě, džínsám a vysokým botám. „Snažím se přizpůsobit místním zvyklostem,“ odvětil týmž jazykem. „Koneckonců, kdo chce s vlky býti…“
Donovanová se usmála a přešla do angličtiny. „Posaďte se, prosím, pane Smithi.“
Jon si položil klobouk na stůl, vytáhl z džínsů malý bloček a pero a posadil se na židli naproti ní. „Jsem vám vděčný, že jste se se mnou takhle sešla - myslím tak pozdě. Vím, že jste měla dlouhý den.“
Mluvčí Lazarova hnutí pomalu přikývla. „Byl to dlouhý den. Vlastně hned několik dlouhých dní. Ale ještě než tenhle rozhovor zahájíme, ráda bych viděla nějakou identifikaci - samozřejmě je to pouhá formalita.“
„Samozřejmě,“ řekl Smith mírně. Podal jí padělanou novinářskou průkazku a bedlivě sledoval, jak si ji žena pečlivě prohlíží. „To jste vůči novinářům vždycky tak obezřetná, slečno Donovanová?“
„Vždycky ne,“ odpověděla a pokrčila rameny. „Ale v posledních dnech se učím být trochu méně důvěřivá. Pohled na několik lidí zavražděných vlastní vládou to s člověkem udělá.“
„To je pochopitelné,“ poznamenal Smith klidně. Podle osobního spisu organizace Alfa byla Heather Donovanová poměrně čerstvým rekrutem Lazarova hnutí. Než do hnutí vstoupila, pracovala v Santa Fe jako lobbistka pro méně radikální ekologické organizace, mimo jiné pro Sierra Club a Světovou federaci ochrany přírody. Alfa ji hodnotila jako houževnatou, bystrou a politicky zběhlou.
„Dobrá, zdá se, že jste bez závad,“ řekla nakonec a posunula mu průkaz po stole zpátky.
„Co si dáte, lidičky,“ přerušil je mátožný hlas. Jeden z číšníků, šlachovitý mladík s propíchaným obočím, se doploužil k jejich stolku a nyní se nad nimi trpělivě vznášel.
„Šálek kuličkového zeleného čaje,“ řekla mluvčí Lazarova hnutí.
„A pro mě sklenici červeného,“ dodal Smith. Vtom si všiml lítostivého výrazu v mužových očích. „Vy nemáte víno? Tak co třeba pivo?“
Donovanová omluvně zavrtěla hlavou a číšník její gesto zopakoval. „Je mi líto, ale tady alkohol nepodávají,“ řekla a našpulila rty do náznaku dalšího úsměvu. „Ale třeba byste mohl zkusit některý ze zdejších elixírů.“
„Elixírů?“ zeptal se Smit…
