PŘED CENTREM
Džinčiró Nomura doprovázený dvěma osobními strážci v civilních šatech vyšel poprvé po téměř roce ven. Na okamžik zůstal tento malý postarší Japonec stát jako přikovaný k zemi a mhouřil oči před oslnivým sluncem stojícím mu vysoko nad hlavou. Chladný vánek od moře mu cuchal řídké prameny bělostných vlasů.
„Jestli dovolíte, pane,“ zamumlal zdvořile jeden ze strážců a podal mu sluneční brýle, „už na nás čekají. První z prototypů Thanata právě absolvuje závěrečné přiblížení.“
Džinčiró Nomura klidně pokýval hlavou. Převzal brýle a nasadil si je.
Mohutné dveře se za ním zasunuly, a opět tak neprodyšně uzavřely hlavní chodbu, která vedla do obytné části Centra, kontrolního střediska, administrativních kanceláří a nakonec i k lince pro výrobu nanofágů, ukryté hluboko v útrobách obrovské budovy. Zvenčí a ze vzduchu vypadal celý komplex jako úplně obyčejný betonový sklad s kovovou střechou - v podstatě se ničím nelišil od tisícovek dalších levných průmyslových skladišť rozesetých po celé zeměkouli. Jeho spletité systémy přechovávání chemických látek, potrubí, hrázových dveří, „čistých“ místností uspořádaných do stále přísněji kontrolovaných soustředných vrstev a důmyslných superpočítačových sítí dokonale maskoval tento fádní, rzí prorezlý a zubem času nahlodaný exteriér.
Obestoupen osobními strážci sešel Nomura po štěrkové stezce k okraji asfaltové plochy, která tvořila součást nesmírně dlouhé betonové přistávací dráhy, jež se táhla několik tisíc metrů ze severu na jih. Na obou koncích dráhy bylo vidět obrovské hangáry, cisterny s leteckým palivem a několik zaparkovaných nákladních i osobních letounů. Letiště s přilehlými budovami obklopoval vysoký kovový plot opatřený na horní hraně spirálami žiletkového drátu. Na západním obzoru se nabízel nepřerušovaný pohled na převalující se vlny, které narážely do pobřeží a pokrývaly ho pěnou. Na východě se stáda ovcí a krav pásla na rovinatých zelených lukách, které v mnohakilometrové dálce přecházely v zalesněný horský vrchol.
Nomura se zastavil u hloučku inženýrů a vědců v bílých pláštích, kteří upírali dychtivé pohledy na severní horizont.
„Již brzy,“ sdělil jeden z nich ostatním a podíval se na hodinky. Otočil hlavu, přimhouřil oči a zkontroloval polohu slunce. „Solární energetický systém letounu funguje perfektně. A palubní palivové články dokončily přechod do pohotovostního módu.“
„Tamhle je!“ řekl další muž vzrušeně a ukázal na sever. Na obzoru se náhle objevila tenká tmavá čára, která byla zpočátku na pozadí průzračně modrého nebe jen stěží viditelná - postupně se však zvětšila a pomalu klesala k přistávací dráze.
Džinčiró Nomura upřeně sledoval, jak se zvláštní letoun, kterému dali jeho konstruktéři přezdívku Thanatos, postupně blíží. Bylo to vlastně obrovské létající křídlo bez trupu či ocasní části, ale s rozpětím větším než u Boeingu 747. Čtrnáct malých vrtulových motorů rozmístěných po celé délce křídla téměř neslyšně předlo a zajišťovalo plavidlu rychlost necelých padesáti kilometrů za hodinu. Když se letadlo lehce naklonilo, aby srovnalo kurz s přistávací dráhou, jeho šedesát tisíc solárních článků umístěných na tenounké horní straně křídla se na slunci zářivě zalesklo.
Na asfaltu za Nomurou se ozvaly tiché kroky. Nomura zůstal nehnutě stát a přihlížel, jak se obrovité plavidlo snáší ještě níž a připravuje se k přistání. Projektové specifikace a nákresy, které měl možnost studovat, dostaly v jeho hlavě vůbec poprvé reálnou podobu.
Thanatos byl vytvořen podle prototypů, s nimiž poprvé přišla NASA, a představoval ultralehké celokřídlé letadlo vyrobené z kompozitních materiálů pohlcujících radarové vlny - karbonových vláken, grafitoepoxidů, kevlaru, nomexu a nejmodernějších plastů. I při plném vytížení vážil méně než tisíc kilogramů. Přitom však dokázal vystoupat do výšky téměř třiceti tisíc metrů, setrvat v ní díky solárním článkům několik týdnů až měsíců a obsáhnout ze své polohy celé kontinenty a oceány. Pět aerodynamických proudnic umístěných pod kř…
