Rudá planeta (Robert A. Heinlein)

Kapitola 11
V obklíčení

Bohužel to byla pravda, jak ukázal opatrný průzkum. Oba vchody byly pokryty střelci – asi Beecherovými policisty – a ti dokázali zasáhnout každého, kdo vyšel z budovy, aniž se vystavili odvetné palbě. Jelikož dveře tvořila propust, pokus o čelní útok by byl sebevraždou.

Škola ležela poněkud stranou od obytné části města, takže nebyla spojena tunelem s žádnou jinou budovou. Také neměla žádná okna. Všichni kolonisté měli dohromady stovky legálně držených zbraní – a přesto je hrstka střelců udržela v budově, snad i dva by to dokázali.

Schůze se vrátila k práci, poháněna hřímavým hlasem doktora MacRae. „Než se pustíme do dalšího organizování,“ oznámil Marlowe, „je zde ještě někdo, kdo se chce vzdát? Jsem si zcela jist, že Pottlovy zastřelili, protože se ven vyhrnuli bez ohlášení. Myslím, že když budete volat a mávat něčím bílým, přijmou vaši kapitulaci.“

Chvíli počkal. Nakonec se zvedl muž s manželkou, pak další. Ještě několik se vytratilo. Odešli za mrtvého ticha.

Když byli pryč, kapitán Marlowe pokračoval s organizováním. Potvrdil paní Palmerovou coby vedoucí zásobování, doktora jmenoval výkonným důstojníkem a Kellyho ustanovil trvalým velitelem stráže, odpovědným za vnitřní bezpečnost. Sutton a Toland dostali za úkol sestavit nějaký přenosný štít k ochraně před boční palbou, která sejmula Pottlovy. Jim vše vzrušeně sledoval, dokud se po jmenování velitelů čet neukázalo, že jeho otec nehodlá nasadit mladší generaci do boje. Studenti školy byli rozděleni do dvou čet zálohy a pak posláni pryč.

Jim se potloukal kolem a snažil se promluvit s otcem. Konečně se mu povedlo upoutat jeho pohled. „Tati –“

„Teď nás neruš, Jime.“

„Ale tati, říkal jsi, že si chceš se mnou promluvit o tom, jak přemluvit Marťany, aby nám pomohli do Copais.“

„Marťany? Ach jo…“ Pan Marlowe o tom chvíli přemýšlel a pak řekl: „Zapomeň na to, Jime. Dokud se odsud nedokážeme dostat, tak nám ani tvůj nápad, ani nic jiného nepomůže. Teď už nás neruš. Jdi se podívat, jak je mámě.“

Takto odmítnut se Jim neutěšeně odvrátil. Když odcházel, Frank se k němu připojil a chytil ho za loket. „Víš, Jime, někdy nejsi tak úplný blbec jako obvykle.“

Jim na něj podezřívavě pohlédl. „Dík – pokud to měla být lichotka.“

„Kdepak lichotka, Jime, jen se snažím být fér. Sice zřídkakdy souhlasím s tvými nudnými nápady, ale tentokrát jsem nucen přiznat, že ti to pálí.“

„Přestaň žvanit a vymáčkni se.“

„Dobrá. Když jsi mluvil o tom, že musíme získat pomoc Marťanů se stěhováním, zrovna ti to myslelo.“

„Cože? No, díky za uznání, ale sám to tak nevidím. Jak říkal táta, dokud nevyřešíme, jak se odsud dostat a nařezat starému Beecherovi, je to k ničemu. A pak už zase nebudeme potřebovat jejich pomoc.“

„Skáčeš moc rychle. Jak říká doktor, analyzujme situaci. Zaprvé, díky tvému tátovi jsme tady zavření –“

„Hele, tátu do toho netahej!“

„To jsem ani nechtěl. Tvůj táta je bezva chlap a můj fotr říká, že je taky ohromnej vědec. Ale hrál si na gentlemana a teď kvůli tomu sedíme tady. Hele, já se ho nesnažím z něčeho obvinit, taková je naše situace. Co s tím teda uděláme? Tvůj táta řek mýmu a tomu nešikovi Tolandovi, aby dělali na štítu, nějakém pancéřování, co nás dostane ze dveří, abychom mohli začít bojovat. Myslíš, že mají nějakou šanci?“

„No, ještě jsem o tom nepřemýšlel.“

„Já jo. Nedostanou se s tím nikam. Otec je dobrý konstruktér a věcem hodně rozumí. Když mu dáš nástroje a materiál, postaví ti cokoliv. Co má ale k dispozici tady? Nástroje ze školní dílny, a sám dobře víš, co je to za bídu. Společnost nikdy moc neinvestovala do vybavení, a to se hodí tak akorát k výrobě poliček. A materiál? Z čeho mají ten štít udělat? Ze stolních desek? Paprsek tím projede jako taveným sýrem.“

„No, musí přece být něco, co mohou použít.“

„Tak si na něco zkus vzpomenout.“

„A co teda chceš?“ vyjel podrážděně Jim. „Máme se jako vzdát?“

„Rozhodně ne. Ti staříci jedou ve vyjetých kolejích. Je na nás projevit tu pravou mazanost – použijeme tvůj nápad.“

„Už toho nech s tím mým nápadem. Já žádnej nápad nemám.“

„Tak jo, rád od tebe převezmu autorská práva. Pošleme Gekkovi vzkaz, že potřebujeme pomoc. Je náš vodní přítel a zajistí to.“

„Jak by nám Gekko mohl pomoci? Marťani nebojují.“

„To je pravda, ale, jak říkají v geometrii, jaké z toho plynou důsledky? Lidé nebojují s Marťany, nikdy. Beecher si nemůže dovolit riskovat, že by je urazil. Všichni vědí, jaké ohromné problémy měla Společnost, když na začátku přesvědčovala Marťany, aby nás tu nechali usadit. A teď si představ, co se stane, když tady najednou ke hlavnímu vchodu napochoduje nějakých dvacet Marťanů. Co asi Beecherovi poldové udělají?“

„No?“

„Přestanou střílet, tak to dopadne – a pak se vyhrneme my. Tohle by pro nás Gekko mohl udělat. Může zařídit, že Beecher bude muset odvolat své střelce.“

Jim se zamyslel. Na tom, co Frank říkal, určitě něco bylo. Do každého pozemšťana, který vkročil na Mars, důkladně vtloukli, že se nemá domorodcům do ničeho plést, provokovat je, porušovat jejich zvyklosti, a především se vůči nim neuchylovat k násilí. Po podivných a bolestných zkušenostech první vlny kontaktů s Marťany se to stalo základním zákonem pozemských kolonistů na Marsu. Jim si nedokázal představit, že by Beecher toto pravidlo porušil, nemluvě o jeho policistech. Za normálních okolností naopak bylo jejich hlavní úlohou dohlížet na dodržování tohoto zákona, hlavně co se týče turistů ze Země, které do blízkosti Marťanů raději ani nepouštěli.

„Tvůj nápad má jen jednu drobnou vadu, Franku. I kdyby byl Gekko s přáteli ochoten přijít nám na pomoc, jak mu k sakra dáme vědět, že tu pomoc potřebujeme? Telefon tady asi zrovna nepomůže.“

„To tedy ne. Ale právě zde přichází tvoje chvíle. Ty mu můžeš doručit ten vzkaz.“

„Jak?“

„Willis.“

„Tobě přeskočilo!“

„Myslíš? Představ si, že zkusíš vyjít ze dveří. Fst! – a je z tebe hromádka hnojiva. Co když ale vyjde ven Willis? Kdo by střílel na hopsáka?“

„Prostě se mi to nelíbí. Může se mu něco stát.“

„Když tady jen tak budeme sedět a nic neuděláme, budeš si nakonec přát, aby byl radši mrtvý. Beecher ho šoupne do londýnské ZOO.“

Než odpověděl, Jim se zamyslel nad touto nepříjemnou možností. „Stejně je ten plán děravý jak řešeto. I kdyby se dostal bez úhony ven, nedokáže najít Gekka a nemůžeme na něj spoléhat, že opravdu vyřídí vzkaz. Může se klidně stát, že jim zazpívá nebo zopakuje nějaký doktorův blbý vtip. Mám lepší nápad.“

„To chci slyšet.“

„Vsadím se, že Beecherovy poskoky nenapadlo hlídat odpadovou šachtu. Donesu ten vzkaz Gekkovi sám.“

Frank to chvíli zvažoval. „To nebude fungovat. I kdyby nehlídali ten odpad, stejně tě uvidí z toho rohu, odkud střeží zadní dveře. Odprásknou tě, než se postavíš.“

„Tak počkám do tmy.“

„Hmmm… to by mohlo fungovat. Ale udělám to já. Umím rychleji běhat.“

„To říká ten pravý!“

„No dobře. Zkusíme to oba – v hodinovém odstupu. To ale ještě neznamená, že je z toho Willis venku,“ pokračoval Frank. „Ať to taky zkusí. Jeden z nás možná projde. Stejně si myslím, že toho svého prcka trošku podceňuješ. Prostě ho naučíme, co má říct. To bude hračka. Pak mu řekneš, aby došel do domorodého města, zastavil prvního Marťana, kterého potká, a odrecitoval náš vzkaz. Marťan zařídí zbytek, protože to bude v tom vzkazu. Takže vlastně záleží jen na tom, jestli je Willis dost chytrý na to, aby udělal, co mu řekneš, a došel do marťanského Syrtis Minor. Právě o tom dost pochybuju.“

Jim se naježil. „Pořad děláš, jako by byl Willis kdovíjaký pitomec. A to on vůbec není, prostě mu jen nerozumíš.“

„No dobře, tak tedy řekněme, že se dokáže dostat do města a vyřídit vzkaz. Nebo ne?“

„No – nelíbí se mi to.“

„Tak si tedy vyber: chceš trochu risknout Willise, nebo bys raději, aby tvoje máti a malý brácha strávili zimu v Jižní kolonii?“

Jim si chvíli kousal ret, zrovna jako jeho otec. „Tak jo. Zkusíme to. Jdem pro Willise.“

„Nespěchej tolik. Ani ty, ani já neumíme jejich jazyk tak dobře, abychom dali dohromady ten správný vzkaz. Ale doktor ho umí a pomůže nám.“

„Však je taky jediný z dospělých, kterému bych v tomhle důvěřoval. Jdem.“

Doktora MacRae našli snadno, ale nemohli s ním hned mluvit. Byl v ústředně a křičel na obrazovku. Slyšeli jeho půlku rozhovoru. „Chci mluvit s doktorem Rawlingsem. No tak mě spojte, rychle, neseďte tam jako buchta a přestaňte žvýkat tu tužku! Řekněte mu, že je to doktor MacRae… A, dobrý den, doktore!… Ne, zrovna jsem sem přijel… Jak jde práce, doktore? Pořád pálíte své chyby v krematoriu?… No, však to děláme všichni… Bohužel, nemohu, jsem zavřen… Zavřen, řekl jsem… Z – A – V –Ř – E – N jako nějaký výtržnický ožrala… Ne, žádný důvod, to ta imbecilní opice Beecher… Ano, ještě jste neslyšel? Celá kolonie zavřená ve škole… jak vystrčíme nos, střílejí po nás… Ne, nežertuju. Však jste znal vychrtlíka Pottla – ani ne před dvěma hodinami ho i se ženou zastřelili. Chladnokrevně, neměl šanci… Kruci, člověče, já nežertuju. Pojďte se sám přesvědčit, co vám to tu vládne za šílence. Když jsem se naposledy díval, mrtvoly ještě ležely před školou. Neodvážili jsme se pro ně vyjít ven a pořádně je uložit… Řekl jsem –“ Obrazovka náhle ztmavla. MacRae zaklel a zakroutil knoflíky. Nic se nestalo.

Po chvíli experimentování zjistil, že přístroj byl odpojen ze sítě. Vyšel z ústředny a pokrčil rameny. „No, tak mi na to konečně přišli,“ poznamenal k lidem v místnosti, „ale mluvil jsem se třemi klíčovými lidmi.“

„Co jste dělal, doktore?“ zeptal se Jim.

„Rozdělával jsem ohníčky v týlu, takovou pátou kolonu za Beecherovou frontou. Všude najdeš dobré lidi, synku, akorát jim to musíš vysvětlit polopatě.“

„Aha. Hele, doktore, máte pro nás chvíli čas?“

„Proč? Musím vyřídit dost věcí pro tvého tátu, Jime.“

„Tohle je důležité.“ Odtáhli MacRae z doslechu a vysvětlili mu jejich plán.

MacRae se zamyslel. „To by nakonec mohlo vyjít. Rozhodně to stojí za pokus. Za ten nápad s využitím nedotknutelnosti Marťanů by se nemusel stydět ani Machiavelli, Franku; měl bys jít do politiky. Ale co se týče té druhé půlky – výletu odpadovou šachtou – jestli se zeptáte táty, zarazí vám to.“

„Nemůžete se zeptat vy? Na vás dá.“

„Řekl jsem 'Jestli se zeptáte táty', ty trdlo. Mám vám taky utírat nos?“

„Aha. Už mi to došlo.“

„No, a teď k té druhé půlce. Odchyťte tu malou potvůrku a najdete mě v učebně C; používám ji coby kancelář.“

Jim a Frank se vydali splnit rozkaz. Jim zjistil, že jeho matka a Oliver usnuli a sestra s Willisem zmizeli. Zrovna chtěl odejít, když se matka vzbudila. „Jime?“

„Nechtěl jsem tě vzbudit, mami. Kde je Phyl? Musím najít Willise.“

„Pomáhá myslím v kuchyni. Willis tady není? Byl s námi na posteli.“

Jim se znovu rozhlédl, ale Willise neviděl. „Zeptám se Phyl. Možná se pro něj vrátila.“

„Nemohl se zatoulat daleko. Promiň, Jime.“

„Však já ho najdu.“

Došel do kuchyně a našel sestru. „Jak to mám vědět?“ ohradila se. „Když jsem odcházela, byl tam s mámou.“

„Řekl jsem ti, ať mi ho pohlídáš.“

„A já jsem ho nechala u mámy – potřebovali mou pomoc tady. Jen se na mě neškareď.“

Jim se připojil k Frankovi. „Do háje, nechali ho odejít. Může teď být kdekoliv. Musíme ho najít.“

O hodinu a stovku dotazů později došli k přesvědčení, že jestli je hopsák někde ve škole, pak si musel najít nějakou opravdu dobrou schovku. Jim byl tak rozzlobený, že úplně zapomněl, v jakém nebezpečí se všichni nacházejí.

„Tak to dopadá, když věříš ženám,“ komentoval hořce. „Co teď uděláme, Franku?“

„Nemám páru.“

Byli zrovna na opačném konci budovy od svého bývalého pokoje. Vydali se tedy zpět s nadějí, že se Willis mezitím vrátil. Když procházeli vstupní halou, Jim se náhle zarazil. „Slyšel jsem ho!“

Oba se zaposlouchali. „Otevřte!“ ozvala se napodobenina Jimova hlasu. „Pusťte Willis dovnitř!“ Bylo to z ampliónu u dveří.

Jim se rozběhl k propusti, ale zastavila ho stráž. „Hej,“ protestoval, „otevřte ty dveře. To je Willis.“

„Spíš to bude past. Ustupte.“

„Pusťte ho dovnitř. Říkám vám, že je to Willis.“ Strážný ho ignoroval, ale zapnul ovládání propusti. Vyhnal všechny z dostřelu, pak vytáhl pistoli a opatrně ze strany pozoroval propust.

Vnitřní dveře se otevřely a dovnitř se vkolébal Willis.

Hopsáka celý incident nechal v klidu. „Jim odešel. Každý odešel. Willis šel na procházku.“

„Jak ses dostal ven?“

„Vyšel.“

„Ale jak?“

Willis na tom zjevně neviděl nic zvláštního a nerozvíjel to.

„Možná vyšel s Pottlovými?“ navrhl Frank.

„Je to možné. Asi je to jedno.“

„Šel vidět lidi,“ nabídl další informaci Willis. Vyjmenoval řadu domorodých jmen, pak dodal: „Dobré bylo. Vodní přátelé. Dali Willis dobrou vodu, hodně napití.“ Pak zamlaskal, jak to dělal Jim, i když sám žádné rty neměl.

„Vždyť jsi pil před týdnem,“ vyčetl mu Jim.

„Willis hodný hoch!“ ohradil se Willis.

„Počkat,“ přerušil je Frank. „On byl s Marťany!“

„Cože? I kdyby byl s Kleopatrou, neměl mi utíkat.“

„Copak to nechápeš? Umí se dostat k domorodcům; právě to udělal. Takže se stačí pojistit, že jim donese vzkaz pro Gekka.“

Když o tom řekli doktorovi, jeho zájem se zvýšil. Dali dohromady anglický vzkaz, který pak MacRae přeložil. „Buďte zdrávi,“ začínal, „toto je vzkaz od Jima Marlowa, vodního přítele Gekka z města –“ a zde přišlo nenapsatelné a téměř nevyslovitelné Marťanské jméno Cynie. „Ať už jsi kdokoliv, příteli mého přítele, zaříkám tě, abys ihned vyřídil vzkaz Gekkovi. Jsem ve velkých potížích a potřebuji vaši pomoc.“ Vzkaz pak popsal, o jaký problém jde, kdo za to mohl a jak doufali, že se z toho mohou dostat. Nesnažili se o telegrafickou stručnost, Willisova nervová soustava zvládla tisíc slov stejně snadno jako deset.

MacRae to přeložil, pak dohlédl na Jima, dokud se to dokonale nenaučil. Následně se snažili vysvětlit Willisovi, co musí udělat, ale jeho lehkomyslný přístup je nervově vyčerpal téměř k záchvatu hysterie. Nakonec se zdálo dost pravděpodobné, že to snad dokáže; když se ho zeptali, co má dělat, řekl „navštívit přátele,“ když se pak zeptali, co má říct, odpověděl (většinou) odrecitováním vzkazu.

„Možná to nakonec vyjde,“ zabručel MacRae. „Víme, že Marťani se nějak dokáží rychle dorozumět, i když nemám zdání jak. Pokud náš zakulacený přítel nezapomene, co a proč dělá…“

Jim zanesl Willise ke hlavním dveřím a stráž ho na doktorovu zodpovědnost pustila ven. Zatímco se propust otáčela, Jim se ještě naposledy hopsáka na vše vyptal; zdálo se, že Willis si je jist svým úkolem, i když jeho odpovědi odrážely jeho obvyklé mentální prostocviky.

Jim se držel stranou dveří mimo dostřel, zatímco se Willis vykulil ven. Pottlovi stále leželi, kde padli; Willis se na ně zvědavě podíval, a pak se vydal cikcak ulicí, až zmizel Jimovi z dohledu, zakryt rámem dveří. Jim si teď pořádně vyčítal, že ho nenapadlo přinést si zrcátko, aby dohlédl za roh. Nakonec sebral kuráž, lehl si a vyhlédl zpoza dveří u jejich spodní hrany.

Willis už byl pěkně daleko a nic se mu nestalo. Dole v ulici stál jakýsi kryt. Jim vysunul hlavu o pár centimetrů dál, aby se na to pořádně podíval, když se ze dveří kousek nad jeho hlavou zakouřilo a ucítil elektrické svrbění výstřelu, který ho o chlup minul. Rychle stáhl hlavu a vrátil se do propusti.

Cítil se, jako by ztratil vše, na čem mu záleželo, a byl si jist, že Willise už nikdy neuvidí.