Kapitola 3
Gekko
Jak je na Marsu obvyklé, středeční ráno bylo jasné a chladné. Suttonovi a Marlowovi se s výjimkou Olivera všichni shromáždili u nákladního mola Kolonie na západním rameni kanálu Strymon, aby se rozloučili s chlapci.
Teplota stoupala a bez ustání foukal ranní vánek, ale i tak bylo ještě patnáct pod nulou. Kanál pokrýval tvrdý škraloup kovově modrého ledu, který v těchto zeměpisných šířkách a roční době během dne nestihl roztát. U mola stály na bruslích ostrých jako břitva poštovní autosaně ze Syrtis Minor. Zatímco jejich řidič ještě nakládal věci vynesené ze skladu na molo, obě rodiny čekaly opodál.
Ty mladší šlo lehce identifikovat. Podle tygřích pruhů na masce Jima, podle válečného malování Franka a Phyllis podle duhy na masce. Dospělé šlo rozeznat jen dle tvaru, velikosti a chování. Byli tam dva navíc, doktor MacRae a otec Cleary. Kněz hovořil k Frankovi tichým, naléhavým hlasem.
Pak se otočil a promluvil na Jima. „Váš pastor mě požádal, abych se s tebou rozloučil, synu. Bohužel chytil marsovskou angínu. I tak by určitě přišel, ale schoval jsem mu masku.“ Protestantský pastor i katolický kněz byli staří mládenci a sdíleli jeden dům.
„Je to vážné?“ zeptal se Jim.
„Moc ne. Neumře, dokud se mi ho nepodaří obrátit na svou víru. Ale tady máš od něj požehnání – a taky mé.“ Napřáhl dlaň.
Jim pustil cestovní kabelu, přendal si brusle i Willise do levačky a potřásl knězi rukou. Následovalo nepříjemné ticho. Nakonec to Jim nevydržel: „Proč nejdete všichni domů, ať nezmrznete?“
„Ano,“ souhlasil Frank, „to je dobrý nápad.“
„Myslím, že řidič už skoro skončil,“ odtušil pan Marlowe. „Nuže, synku, ať se ti daří. Uvidíme se během Stěhování.“ Vážně si s Jimem potřásli rukama.
„Ahoj, tati.“
Paní Marlowová jej objala a přitiskla svou masku k jeho: „Ach, ty můj chlapečku, jsi moc malý, abys odcházel z domu.“
„Ale mami, prosím tě,“ bránil se Jim, ale matku objal. Pak ještě musel obejmout Phyllis.
„Nástup!“ zavolal řidič.
„Nashle vespolek!“ Jim se otočil a cítil, jak jej někdo bere za loket.
Byl do doktor. „Vyhni se průšvihům, Jime. A nenech si od nikoho nic líbit.“
„Dík, doktore.“ Jim se otočil k řidiči a ukázal mu potvrzení ze školy, zatímco se doktor loučil s Frankem.
Řidič pohlédl na papíry. „Oba zadara, co? No, dneska ráno nejedou žádní platící, tak si klidně vylezte do vyhlídky.“ Odtrhl si kopii, Jim nastoupil a vylezl k oblíbeným vyhlídkovým sedadlům v kopuli nahoře za řidičem. Frank se k němu přidal.
Vozidlo se nejprve zatřáslo, když řidič odtrhl brusle od ledu, pak se rozeřvala turbína a vůz se zvolna, měkce rozjel. Břehy se rozběhly vzad a jak nabírali rychlost, měnily se v beztvaré šmouhy. Led byl hladký jako sklo a brzy dosáhli cestovní rychlosti přes čtyři sta kilometrů v hodině. Pak si řidič sundal masku a Jim s Frankem ho vzápětí následovali. Vůz byl přetlakován vzduchem, jak do něj najížděli; díky jeho stlačení tu bylo i tepleji.
„Není to paráda?“ zeptal se Frank.
„To teda je. Koukni na Zemi.“ Mateřská planeta se vznášela vysoko nad Sluncem na severovýchodní obloze a zeleně zářila na tmavě purpurovém podkladě. Velmi blízko, ale stále ještě viditelná pouhým okem, stála menší, čistě bílá hvězda – Luna, pozemský Měsíc. Na severu, ve směru jízdy, visel ani ne dvacet stupňů nad obzorem Deimos, vnější měsíc Marsu. Téměř se ztrácel v paprscích Slunce, jen malé bledé kolečko, stěží výraznější než slabá hvězda a nesrovnatelné se Zemí.
Vnitřní měsíc Phobos nebylo vidět. V zeměpisných šířkách Charaxu nikdy nevystoupal víc než nějakých osm stupňů nad severní obzor a vydržel na obloze nejvýš hodinu. Dělal to dvakrát denně, ale ve dne se ztrácel v modři obzoru a nikdo nebyl takový blázen, aby se na něj šel dívat za mrazivé noci. Jim si nevzpomínal, že by viděl Phobos jindy než v době stěhování.
Frank přenesl pohled ze Země na Deimos. „Zeptej se řidiče, jestli by nezapnul rádio,“ navrhl, „Deimos už vyšel.“
„Koho zajímá nějaké vysílání?“ nesouhlasil Jim. „Chci se dívat.“ Břehy teď byly nižší a z vyh…
