Kapitola 9
Politika
Ocitli se ve velkém vnitřním dvoře, jaké jsou často součástí marťanských domů. Zahlédli vrcholky věží, tedy alespoň některých z nich, ale jinak toho moc neviděli.
„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Frank.
„No… najdem nějakého domorodce a pokusíme se zjistit, kde jsme skončili. Kdybych tak aspoň nenechal odejít toho starého, mluvil anglicky.“
„Pořád tě to nepřestalo bavit?“ rýpl si Frank. „No nic, nevidím to moc růžově, tohle místo vypadá úplně opuštěně. Víš co? Já myslím, že nás prostě jen tak někam vykopli.“
„Myslím, že nás prostě jen tak někam vykopli,“ souhlasil Willis.
„Zmlkni – to by neudělali,“ dodal ustaraně Jim. Chvíli chodil kolem, pak se náhle zahleděl přes střechu budovy: „Hele, Franku –“
„No?“
„Vidíš ty tři věžičky, co vypadají stejně? Jejich špičky trochu vyčnívají támhle.“
„Vidím, no a?“
„Myslím, že už jsem je viděl.
„Počkat, já asi taky.“
Rozběhli se. O pět minut později stáli na hradbách města a už nebylo pochyb: byli v opuštěné části Charaxu. Pod nimi se o pár kilometrů dál rozkládaly kopule Jižní kolonie. Po čtyřiceti minutách rychlé chůze prokládané poklusem byli doma.
Rozdělili se a každý zamířil rovnou domů. „Tak čau!“ rozloučil se Jim a uháněl k domovu. Čekání, než ho vzduchová propust pustí domů, se zdálo nekonečné. Ještě než se tlak vyrovnal, slyšel už matku, jak se s jeho sestrou ptá přes reproduktor, kdo se to dobývá do dveří. Rozhodl se je překvapit a neodpověděl.
A pak už byl uvnitř a proti němu stála Phyllis, která nejdříve strnula údivem, načež se mu vrhla kolem krku s voláním: „Mami! Mami! Mami! To je Jim! To je Jim!“ Willis poskakoval kolem a dělal druhý hlas: „To je Jim! To je Jim!“ Nato matka odstrčila Phyllis, objímala ho a smáčela mu obličej slzami, až se Jim sám taky zrovna necítil pevný v kramflecích.
Nakonec se mu je podařilo odstrčit. Jeho máma kousek poodstoupila: „Ukaž, zlatíčko, ať se na tebe podívám. Ty můj ubožáčku. Jsi v pořádku?“ A už zase nabírala k pláči.
„Jasně že jsem v pořádku,“ protestoval. „Proč bych nebyl? Hele, je táta doma?“
Paní Marlowová se náhle zatvářila ustaraně. „Ne, Jime, je v práci.“
„Musím s ním okamžitě mluvit. Hele, mami, co se tváříš tak srandovně?“
„Protože – ale nic. Hned zavolám otci.“ Odešla k telefonu a zavolala ekologickou laboratoř. Slyšel, jak mluví opatrně a rezervovaně: „Pan Marlowe? Zlato, tady Jane. Mohl bys prosím přijít hned teď domů?“ Pak uslyšel otce: „Zrovna se mi to nehodí. Co se děje? Mluvíš divně.“
Matka se ohlédla přes rameno na Jima. „Jsi tam sám? Může nás někdo slyšet?“
„Co se děje? Povídej,“ ozval se otec. Matka odpověděla téměř šeptem: „Je doma.“
Následovalo krátké ticho. Pak otec odpověděl: „Hned jsem tam.“
Mezitím Phyllis vyslýchala Jima: „Hele, co jste to propána dělali?“
Chtěl odpovědět, ale pak si to rozmyslel. „I kdybych ti to řekl, prcku, stejně bys nevěřila.“
„O tom nepochybuju. Ale co jsi teda vyváděl? Dostal jsi naše do pěkné kaše.“
„No a co. Hele, který den je dneska?“
„Sobota.“
„Která sobota?“
„Čtrnáctého cerese, samozřejmě.“
Jim byl překvapen. Čtyři dny? Pouze čtyři dny od chvíle, co opustili Syrtis Minor? Pak si tu cestu promítl v hlavě a uvěřil. Pokud měl Frank pravdu, že byl v podzemí Cynie jen tři hodiny, tak to souhlasí. „Tak to jsem asi přijel včas.“
„Co tím myslíš, 'včas'?“
„Cože? Tomu bys nerozuměla. Počkej, až vyrosteš.“
„Nádivo!“
Paní Marlowová odešla od telefonu. „Táta tu za chvíli bude, Jime.“
„Slyšel jsem. To je dobře.“
„Máš hlad?“ podívala se na něj. „Máš na něco chuť?“
„Jasně, nadívané labutí krky a šampaňské. No, nemám vlastně hlad, ale něco bych si dal. Co takhle kakao? Poslední dny jsem jedl jen studené konzervy.“
„Takže bude kakao.“
„Radši se teď napráskni,“ vložila se do toho Phyllis, „nebudeš mít na vybranou, až tě –“
„Phyllis!“
„Ale mami, jen jsem chtěla říct, že –“
„Phyllis! Buď mlč nebo odejdi z pokoje.“
Jimova sestra se s mumláním podvolila. Za chvíli už stálo na stole kakao a zatímco ho Jim popíjel, vrátil se otec. Potřásl s…
