Kapitola 6
Útěk
Jim s Frankem zatřásl. „Seber se a pomoz mi, nebo to nestihnu.“
„Ten tlustej slizoun,“ zasyčel Frank tiše, „jak by se mu asi líbilo, rozdat si to se zimou v Charaxu? Možná by chtěl trčet zavřený doma jedenáct nebo dvanáct měsíců v kuse – nebo si vyrazit ven, když je sto pod nulou. Docela rád bych ho viděl, jak umrzá k smrti – pokud možno pomalu.“
„Jasně, jasně,“ souhlasil Jim, „ale teď už mi pomoz.“ Frank se náhle otočil a sundal z věšáku Jimovu kombinézu. Hodil ji po něm, pak sundal svou a začal si ji rychle navlékat.
„Hej – co to děláš?“ zíral na něj Jim.
„Jdu s tebou.“
„Cože?“
„To myslíš, že tady budu dřepět a dělat domácí úkoly, zatímco se někdo snaží podvést máti, aby musela přežít polární zimu? Moji máti? Má slabé srdce, zabilo by ji to.“ Otočil se a začal dolovat věci ze skříňky.
„Pohni.“
Jim zaváhal, než řekl: „No dobře, ale co tvoje plány? Jestli teď vypadneš ze školy, nikdy z tebe kosmický pilot nebude.“
„No a co? Tohle je mnohem důležitější.“
„Dokážu varovat lidi sám stejně dobře, jako bychom to udělali ve dvou.“
„Není o čem diskutovat. Už jsem se rozhodl.“
„No dobře. Jen jsem chtěl vědět, jestli sis to pořádně rozmyslel. Jdeme.“
Jim vlezl do své kombinézy, zapnul ji, utáhl popruhy a začal sbírat věci. Hodně jich tu musel nechat, protože chtěl mít v kabele místo pro Willise.
„Hele, kámo,“ vzal Willise, „jdeme domů. Chci, aby ses vezl tady, kde je pěkně útulno a teplo.“
„Willis jde projet?“
„Willis se jde projet. Ale chci, abys zůstal uvnitř a neozýval se, dokud tě nevyndám, jasné?“
„Willis nemluví?“
„Willis vůbec nemluví, dokud ho Jim nevyndá.“
„Okej, Jimíku.“ Willis o tom chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Willis hraje hudbu?“
„Ne! Ani nemukej, žádné mluvení, žádná hudba. Willis se zavře a zůstane tak.“
„Okej, Jimíku,“ odvětil Willis ztrápeně a hned se proměnil v hladký balón. Jim ho vhodil do kabely a zatáhl zip.
„Jdem,“ popohnal ho Frank. „Najdem Smittyho, nafasujem zbraně a padáme.“
„Slunce vyjde asi až za hodinu.“
„Musíme to risknout. Mimochodem, kolik máš u sebe?“
„Moc ne. Proč?“
„Na lístek domů, ty trdlo.“
„Kruci –“ Jim byl tak zaneprázdněn jinými věcmi, že na tohle úplně zapomněl. Do školy jeli samozřejmě zadarmo, jenže na tuhle cestu žádnou průvodku neměli; budou potřebovat peníze.
Dali dohromady, co našli, ale nestačilo to ani na jeden lístek, natož na dva.
„Co teď?“ zeptal se Jim.
„Vytáhnem to ze Smittyho.“
„Jak?“
„Nějak to uděláme, i kdybych mu měl urvat ruku a praštit ho s ní po hlavě. Jdem.“
„Nezapomeň si brusle.“
Smythe bydlel na pokoji sám, což byl další důkaz přitažlivosti jeho povahy. Když jím zatřásli, rychle se probudil: „Není třeba násilí, pane inspektore, půjdu po dobrém.“
„Smitty,“ ozval se rychle Jim, „chceme naše – chceme ty balíčky.“
„V noci máme zavřeno. Zastavte se ráno.“
„My je potřebujeme teď.“
Smythe vylezl z postele. „Bude to samozřejmě s nočním příplatkem.“
Postavil se na postel, vyndal mřížku klimatizace, natáhl ruku dovnitř a objevily se zabalené zbraně. Jim s Frankem je rychle vybalili a připjali si je k pasu. Smythe je zvědavě pozoroval. „Potřebujeme peníze,“ dodal Frank a jmenoval částku.
„Proč s tím jdeš za mnou?“
„Protože vím, že tolik máš.“
„No a? Co za to dostanu, milý úsměv?“
„Ne.“ Frank vytáhl své logaritmické pravítko, nádherný kruhový přístroj s jedenadvaceti číselníky. „Kolik za tohle?“
„No… šest kreditů.“
„Nedělej si srandu! Táta za něj dal pětadvacet.“
„Tak teda osm. Víc než za deset to neprodám.“
„Tak si to vem jako zástavu na patnáct.“
„Nejsem záložna. Deset na dřevo.“ Za Jimovo logáro dostali ještě méně, pak přišly na řadu jejich hodinky a další levnější věci.
Nakonec už jim zbyly jen brusle a těch se nemohli vzdát, i když jim ještě chybělo dvanáct kreditů. „Prostě nám musíš věřit, Smitty,“ řekl mu Frank.
Smythe chvíli pozoroval strop. „No, protože jste byli takoví dobří zákazníci, možná vás bude zajímat, že taky sbírám autogramy.“
„Cože?“
„Chtěl bych mít vaše, oba na jednom smluvním úpi…
