Sanders od řeky

5 ODBORNÝ DOPISOVATEL

Hon. George Tackle měl štěstí, že byl synem svého otce; jinak jsem ochoten doznat,‘ nebyl nic zvláštního. Protože však jeho otec byl majitelem deníku Courier and Echo (do něhož se vtělilo nevím kolik mrtvých a zapadlých hvězd fleetstreetské oblohy), měl George možnost postupu, který by nevyvážila ani bůhvíjaká hromada skutečných zásluh; a tak když začínaly prosakovat pověsti o surovostech v Lukati a v parlamentě byly kladeny otázky, otevřel George přepychově vázaný zeměpisný slovník a zjistil, že Lukati je britským územím, a ihned žádal, aby byl vyslán k prozkoumání oněch zločinů, jež byly kaňkou na chvástavě vychvalované civilizaci.

Otec souhlasil, protože mylně oceňoval ducha svého syna, a navrhl, aby George šel do kanceláře a „opatřil si všechna fakta“ vztahující se na ony surové činy. George vyslechl se shovívavým úsměvem radu, aby se šel poučit o předmětě, v němž byl tak dokonale obeznámen, a kancelář Courier and Echa jej nespatřila; novinářský knihovník, který připravil pro mladíkovo poučení skutečně cennou sbírku novinových výstřižků, letáků, map a zdravotních rad, byl zklamán, když se dověděl, že sebevědomý mladík odplul bez jakýchkoliv odborných příprav, vyjma pouček, jaké si kdokoliv může opatřit spěšným přelouskáním článečků, které se čas od času objevují v ranním tisku.

Zde prohlašuji se špatně potlačovaným pocitem vítězoslávy, že případ Hon. George Tackla, zvláštního dopisovatele, je hroznou výstrahou všem majitelům novinářských podniků, kteří dovolí, aby láska k synovi zvítězila nad zdravým rozumem.

Hon. George Tackle jenom věděl, že v Lukati byly spáchány čtyři jasně dokázané barbarské a surové násilnosti na domorodcích a že vládní komisař toho kraje byl odpověden za zbití a mučení.

Hon. George Tackle si myslil, že to je všechno, co je třeba vědět. Ale zde se právě dopustil omylu.

V Lukati se děly všelijaké věci, jak Sanders věděl, k jeho újmě. Jednou navštívil onen úsek a opustil jej v klidu; pro Cartera, svého zástupce, kterého tam zanechal, domorodci vystavěli překrásnou chatrč, vysázeli zahradu – všechno z vlastního popudu.

Jednoho dne, právě když Carter dopsal nadšené hlášení o pilnosti svého lidu a velmi srdečném chování a způsobu, jak snášejí novou vládu, přišel k němu náčelník vesnice, kterého Carter vtipně pojmenoval O’Leary (jeho skutečné jméno bylo Olari).

Carter v té chvíli procházel pěkně vymetenou ulicí vesnice, ruce měl zastrčené v kapsách kabátu a široký bílý klobouk posunutý do týla, protože se mu slunce opíralo o záda.

„Otče,“ pravil náčelník Olari, „přivedl jsem ti tyto lidi.“

Mávnutím ukázal na šest podivně vyhlížejících bojovníků, kteří měli štíty a kopí a lhostejně si jej prohlíželi.

Carter přikývl.

„Přejí si,“ pravil Olari, „spatřit malou černou modlu, kterou otec nosí v kapse, aby mohli říci svému lidu o jeho moci.“

„Řekni svému lidu,“ pravil Carter dobrácky, „že nemám modlu s sebou – ale ať přijdou do mé chatrče, a já jim ukáži, jaké divy dovede.“

Pak Olari poz…