Sanders od řeky

7 LES ŠŤASTNÝCH SNŮ

Sanders se zdržel nakládáním dříví na cestě, kterou podnikl, aby vybral daně a soudil kmeny, sídlící na dolní řece Isisi.

Malý parníček kotvil u břehu. Byla to nevelká zátoka, kde se prudký říční proud lámal V mírný tok; nicméně Sanders prohlédl konce kovového lana, než přešel úzké prkno, které vedlo na palubu Zairy. Dříví bylo nakládáno na loď, která měla příštího dne vyplout. Yoka, strojník, seřídil vodoměr, jak Sanders nařídil, stroj byl vyčištěn a Sanders spokojeně přikyvoval. Lehce překročil dva nebo tři spáče schoulené na palubě a vystoupil na břeh.

„Čas, abych šel spát,“ zašeptal a podíval se na hodinky. Bylo devět hodin. Chvíli postál na vrcholu srázného břehu a díval se zpět do dálky přes řeku. Byla temná noc, ale na druhém břehu Sanders viděl obrysy lesa. Viděl vyšperkovanou oblohu a ve vodě bledý odraz hvězd. Potom vstoupil do svého stanu a bezstarostně se převlékl do pyžama. Z malé lahvičky vysypal dvě tabletky, spolkl je, vypil sklenici vody a vystrčil hlavu otvorem ve stanu.

„Ho. Sokam,“ zavolal v jazyce domorodců, „rozezvuč lokali‘.“

Ulehl.

Slyšel šustění uléhajících mužů, smích propukající při opakovaném žertíku, neboť Kambulové mají smysl pro humor, a potom pronikavé rachocení domorodých bubnů – dutých stromových kmenů. Znělo to rozlícené, divoce, bez dechu, a chvílemi se ozval hlubší tón, podle toho, jak bubeník, používaje všeho svého umění, vysílal poselství spánku po táboře.

Lokali utichlo po divokém crescendu, Sanders si spokojeně oddychl a zavřel oči – ale opět rázem usedl. Snad už okamžik podřimoval, ale teď zase bděl.

Naslouchal, načež vyklouzl z lůžka a natáhl si ochranné boty proti moskytům. Vykročil do temné noci a setkal se se strojníkem N’Kemou, který čekal venku.

„Slyšel jsi, pane?“ řekl domorodec.

„Slyšel,“ pravil Sanders s údivem. „A přece nikde nablízku není vesnice.“

Naslouchal.

Nocí se ozývalo tisíce šepotavých šelestů, ale nad všemi se neomylně táhlo slabé, jako by odpovídající tlučení na buben. Bílý muž se překvapením zamračil.

„Nejbližší vesnice je Bondindanga,“ šeptal, „v okolí nejsou ani rybářské osady; lesy jsou opuštěné –“

Domorodec varovně pozdvihl prst a naslouchaje, sklonil hlavu. Četl poselství, které buben vysílal. Sanders čekal; znal tento obdivuhodný domorodý telegraf, kterým se vysílají zprávy neproniknutelnými lesy. Nemohl pochopit, jak je možné, že se zvuk nese tak daleko hustým pralesem – jako to nechápal žádný Evropan, ale cítil úctu k tomu tajemství.

„Bílý muž je zde,“ četl domorodec, „je nemocen.“

„Bílý muž!“

Sandersovo obočí se v temnotě nedůvěřivě vytáhlo.

„Je pošetilý,“ četl N’Kema. „Sedí v lese Šťastných snů a nechce se hnout.“

Sanders netrpělivě zamlaskal rty.

„Žádný-bílý muž by nezůstal v lese Šťastných snů, není-li ovšem blázen,“ řekl spíše pro sebe.

Ale vzdálený buben jednotvárně opakoval podivnou novinu. Zde, v srdci nejkrásnější části celé Afriky, uprostřed Zelené cesty smrti, táboří bílý muž, nemocný muž – v lese Šťastných snů – …