ČÁST ČTVRTÁ
Den bitvy
68
VYJÍT DO TEMNOTY
Ian si předchozího dne, když byl na průzkumu, letmo prohlédl okolí. A jen dobře, řekl si pod vousy. Měsíc byl v novu a on musel postupovat chytře a držet se silnice. Nehodlal riskovat nohy svého koně na hrubé půdě, dokud nebude muset; kéž Brigita zajistí, aby do té doby bylo světlo.
Přesto byl rád za tmu a samotu. Ne že by země byla nehybná. Lesy žily i v noci a mnoho tvorů vycházelo ven během té podivné doby před svítáním, kdy světlo začíná prostupovat krajinou. Ale ani šustění zajíců a hrabošů, ani ospalé volání probouzejících se ptáků nevyžadovalo jeho pozornost a ani si ho nevšímalo. Dokončil své modlitby, když ho strýček Jamie opustil, načež v tichosti odjel a pokoj, kterého nabyl při přípravách, byl stále s ním.
Když žil s Mohawky – a zejména když se to s Emily pokazilo – odcházíval z dlouhého domu na celé dny a sám lovil s Rollem, dokud divočina neuklidnila jeho mysl natolik, aby se posílený vrátil. Instinktivně pohlédl dolů, ale Rollo zůstal s Rachel. Rána od pasti byla čistá. Tetička Claire na ni nanesla něco, co pomohlo – ale on by nenechal Rolla jít do bitvy, jako patrně bude tato, i kdyby byl zdravý a mnohem mladší, než byl.
Nebylo pochyb o tom, že k bitvě dojde. Cítil její pach. Jeho tělo to táhlo k boji. Cítil šimrání bitvy – ale o to více si cenil svého chvilkového pokoje.
„Dlouho to nepotrvá,“ řekl tiše koni, který ho ignoroval. Dotkl se bílé holubice na rameni a jel dál, stále tichý, ale už ne sám.
* * *
Na rozkaz sira Henryho spali muži celou noc na svých zbraních. Nikdo skutečně nespal na mušketě nebo krabičce s náboji, ale když se těla dotýká zbraň, cosi člověka drží ve střehu, aby se dokázal okamžitě vzbudit.
William neměl zbraň, na které by mohl spát, a nepotřeboval se probouzet, jelikož ani oka nezamhouřil, ale nebyl kvůli tomu o nic méně v pozoru. Nebude bojovat, čehož hluboce litoval – ale bude aspoň tam venku, ať je mu Bůh svědkem.
V táboře panoval shon, bubny duněly všude mezi řadami stanů a povolávaly vojáky a vzduch byl plný vůní pečeného chleba, vepřového a horké hrachové kaše.
Po úsvitu ještě nebylo ani památky, ale on cítil slunce těsně pod horizontem, jak s pomalou nevyhnutelností své každodenní nadvlády vstává. Ta myšlenka mu živě připomněla velrybu, kterou viděl cestou do Ameriky: temný stín pod bokem lodi, snadno vyložitelný jako změna dopadu světla na vlny – a pak, zvolna, tu rostoucí masu, to uvědomění a bezdechý úžas, když ji viděl stoupat, tak blízko, tak velkou – a náhle tam byla.
Zapnul si podvazky a pevně je přitáhl, než si pomocí přezky upevnil kolenní pásy a natáhl si jezdecké boty. Aspoň že měl zpátky svůj žoržet, který dával nádech obřadnosti jinak všednímu oblékání. Žoržet mu, samozřejmě, připomněl Jane – bude ho na sebe někdy moci vzít bez toho, aby na tu zatracenou holku myslel? – a nedávné události.
Stále litoval, že její nabídku nepřijal. Cítil její vůni, pižmovou a jemnou, jako by vrazil tvář do husté kožešiny. Její poznámka ho také stále užírala a on frkl a přehodil si kabát přes ramena. Možná že si to rozmyslí ještě dřív, než dojdou do New Yorku.
Tyto banální myšlenky přerušilo zjevení dalšího z pobočníků sira Henryho, kapitána Crosbieho, který strčil hlavu do vchodu stanu, zjevně ve velkém spěchu.
„Ach, tady jste, Ellesmere. Doufal jsem, že vás chytnu. Tu máte.“ Hodil Williamovým směrem složený vzkaz a vypařil se.
William znovu frkl a zvedl dopis ze země. Evans a Merbling už byli pryč, jelikož měli skutečné jednotky, na něž museli dohlédnout a velet jim. Hořce těm dvěma záviděl.
Vzkaz byl od generála Clintona, který spadal pod sira Henryho, a zasáhl ho do žaludku jako rána pěstí: … vzhledem k vašemu specifickému statutu myslím, že bude nejlepší, když dnes zůstanete s administrativními pracovníky…
„Stercus!“ řekl, jelikož němčina pro jeho pocity nebyla dostačující. „Excrementum obscaenum! Filius mulieris prostabilis!“
Hruď měl staženou, v uších mu hučelo a chtěl do něčeho praštit. Bylo by k&n…
