60
KVAKEŘI
A ZÁSOBOVACÍ DŮSTOJNÍCI
Jamie našel Nathanaela Greena v jeho stanu a stále ještě v košili. Zbytky snídaně měl na stole před sebou a mračil se na dopis ve své ruce. Jakmile Jamieho spatřil, dopis ihned odložil a vstal.
„Pojďte dál, pane, ano! Jedl jste dnes něco? Mám tu vejce navíc, které se jinak zkazí.“ Usmál se, ale jen letmo. Ať ho ohledně toho dopisu trápilo cokoli, stále mu to číhalo ve vráskách na čele. Jamie po tom papíru koutkem oka střelil pohledem. Soudě podle kaněk a otrhaného okraje to vypadalo spíše jako soukromá korespondence než oficiální zpráva.
„Musím vám poděkovat, pane,“ řekl Jamie s lehkým vděčným kývnutím směrem k vejci, které opomenuté stálo v malém dřevěném kalíšku, na němž bylo namalováno květované srdce. „Jen jsem si říkal, jestli bych mohl jít s vámi, pokud dnes vyjedete?“
„Samozřejmě!“ Greene vypadal překvapeně, ale potěšeně. „Uvítám vaše rady, generále.“
„Možná bychom si tedy mohli vyměnit moudra,“ navrhl Jamie. „Neboť já bych ocenil zase vaši radu, ačkoli možná v jiné záležitosti.“
Greene se zarazil s kabátem napůl oblečeným.
„Skutečně? Radu ohledně čeho?“
„Manželství.“
Na Greenově tváři svedlo boj ohromení, zdvořilý pokus to ohromení potlačit, a něco jiného. Ohlédl se na dopis na stole za sebou a položil si kabát na ramena.
„V tomto ohledu bych sám ocenil dobrou radu, generále Frasere,“ řekl s kyselým úšklebkem. „Tak tedy půjdeme.“
Vyjeli z tábora na severoseverozápad – Greene byl vybavený otlučeným kompasem a Jamie si na okamžik přál, aby stále vlastnil ten pozlacený astroláb, který William poslal z Londýna na příkaz lorda Johna. Ten byl zničený, když shořel Velký dům, ačkoli vlna temných pocitů, která se jím nyní prohnala, měla více společného s myšlenkou na Johna Greye než s ohněm a jeho následky.
Konverzace se nejprve zaměřovala jen na bezprostřední záležitosti: umístění skladů se zásobami podél pravděpodobné trasy pochodu – a bude-li to nutné, i ústupu, ačkoli o té možnosti nikdo nemluvil. Nebylo příliš pochyb o tom, kam britská armáda míří. Tak velké těleso se svým obrovským množstvím nákladních vozů a odlehlých skupin doprovodu mělo omezený výběr tras.
„Jo, to by šlo,“ řekl Jamie a souhlasně kývl na Greenův návrh opuštěné farmy. „Myslíte, že studna je dobrá?“
„Hodlám to zjistit,“ řekl Greene a otočil koni hlavu směrem k farmě. „Už teď je vedro jako v Hádu. Hádám, že před polednem nám to spálí uši.“
Skutečně bylo vedro. Kravaty a vesty nechali v táboře a jeli jen v košilích s kabáty přehozenými přes hrušky sedla, ale Jamie cítil, jak se mu lněná košile lepí na tělo a pot mu stéká po žebrech a po tváři. Studna naštěstí byla stále dobrá. Voda se viditelně leskla a hozený kámen vydal uspokojivé žbluňk!
„Přiznávám, že mě překvapuje, že potřebujete radu ohledně manželství, generále,“ řekl Greene, když jako první vypil svůj příděl a poté na sebe požitkářsky obrátil vědro. Mrkáním si vyhnal vodu z očí, oklepal se jako kůň a podal kbelík Jamiemu, který děkovně kývl. „Myslel jsem, že váš svazek je nanejvýš harmonický.“
„No, není to moje manželství, o co mám obavy,“ řekl Jamie a mírně zabručel, zatímco vytahoval nové plné vědro – rukama, protože rumpál shnil a on musel vzít lano ze své sedlové brašny. „Znáte průzkumníka jménem Ian Murray? Je to můj synovec.“
„Murray. Murray…“ Greene se chvíli tvářil zmateně, ale poté pochopil. „Ach, ten! Ano, tenhleten. Váš synovec, říkáte? Myslel jsem, že je indián. V tom závodě mě stál guineu. To mou ženu vůbec nepotěší. Ne že by teď byla potěšená, tak či tak,“ dodal s povzdechem. Zjevně šlo o soukromou věc.
„Inu, mohl bych ho přesvědčit, aby vám ji vrátil,“ řekl Jamie a potlačil úsměv, „kdybyste mu dokázal pomoci, aby se mohl oženit.“
Zvedl si vědro nad hlavu a oddal se okamžiku potěšení, když příval vody uhasil horko. Zhluboka, vděčně se nadechl toho chladu a ucítil chuť vlhkých kamenů na dně studny. I on se oklepal.
„Chce si vzít kvakerské děvče,“ řekl a otevřel oči. „Vím, že sám jste byl přítel, slyšel jsem, jak jste mlu…
