55
VESTÁLKY
S Jamiem jsme byli ubytovaní v domě Chenowythových, příjemné – byť z pochopitelných důvodů poněkud úzkostlivé – rodiny, jejíž dům stál na konci té jediné silnice, která procházela Coryell’s Ferry. Paní Chenowythová byla v županu, ale laskavě mě přivítala se svíčkou v ruce a odvedla mě do malé ložnice v zadní části domu – která vykazovala známky spěšné evakuace několika mladých Chenowythů, kteří teď patrně sdíleli pokoj se svými rodiči, soudě podle směsice těžkého oddechování.
Jediná postel byla poměrně veliká, ačkoli Jamiemu z ní budou beztak čouhat nohy přinejmenším o šest palců. Bylo tu umyvadlo a džbán plný čerstvé vody. Opatrně jsem ho zvedla a napila se z něj. Z přílišného množství francouzského vína jsem měla sucho v krku. Postavila jsem džbán zpět a posadila se na postel. Měla jsem podivný pocit.
Možná to bylo tím vínem. Možná to bylo skutečností, že pokoj neměl žádná okna a paní Chenowythová za sebou ohleduplně zavřela dveře. Byla to malá místnost, možná deset na osm stop. Vzduch byl nehybný a plamínek svíčky hořel vysoko a rovně a jasně se rýsoval na pozadí cihlové zdi. Možná to byla ta svíčka, co mi připomnělo strýčka Lamba a den, kdy mi vyprávěl o vestálkách a ukazoval mi modrou chalcedonovou rytinu z chrámu bohyně Vesty.
„Kdyby panna porušila svůj slib,“ řekl a zakmital na mě obočím, „byla by zbičovaná a poté zaživa zazděná do malé podzemní kobky vybavené stolem a židlí, trochou vody a jedinou svíčkou. A tam by zemřela, až by jí došel vzduch.“
S určitým morbidním požitkem jsem nad tím uvažovala – mohlo mi být tak deset – a pak se se zájmem zeptala, jak by vestálka mohla porušit svůj slib. A tak jsem se dozvěděla o tom, čemu se říkávalo „životní danosti“. Strýček Lamb nebyl člověk, jenž by se vyhýbal jakékoli informaci, která jemu či mně přeběhla přes cestu. A ačkoli mě strýček Lamb ujistil, že kult bohyně Vesty již dávno přestal fungovat, v tu chvíli jsem si předsevzala, že nebudu pannou, jen pro jistotu. Vzato kolem a kolem to bylo dobré předsevzetí, ačkoli sex s muži měl zcela specifické nežádoucí účinky.
Ian mi donesl sedlové brašny, které odložil do rohu místnosti, než se s Rollem vydal hledat vlastní místo k přespání. Vstala jsem a vyhrabala svůj kartáček a prášek na zuby, ačkoli se zdálo až surrealistické čistit si zuby v možný předvečer bitvy. Ne tak docela jako rovnat židle na palubě Titaniku… nebo jsem v to aspoň doufala.
Věděla jsem, že Washington a markýz přežijí, ať se stane cokoli – a zamyslela jsem se nad tím, jak je podivné, že o nich teď přemýšlím jako o mužích, nikoli o jménech. Velké póry na nose George Washingtona, jak se sklonil nad mou rukou, a tmavé prohlubně starých jizev po neštovicích na jeho čelisti, jeho pach po škrobu a potu, vínu a pudru na paruky – protože ačkoli bylo takové vedro, on na sobě paruku měl – nasládle odporný smrad zubní hniloby… při té vzpomínce jsem zvedla zubní kartáček a s jistou vervou se pustila do práce. Byl cítit i krví. Přemýšlela jsem proč – možná mu krvácely dásně?
Vykroutila jsem se ze šatů, kabátku a korzetu a chvíli jsem stála a třepala svou košilkou v naději, že si k tělu naženu trochu vzduchu. Plamen svíčky se zachvěl, ale kromě toho jsem žádný velký efekt nepozorovala, a tak jsem svíčku sfoukla a lehla si.
Nečekala jsem, že usnu. Adrenalin do mě vystřeloval jako proud ve vadném okruhu už od chvíle, kdy jsme opustili Filadelfii, ale teď se z něj stávalo neustálé brnění v mé krvi. Konverzace nad večeří byla vcelku obecná, ale vzduch se chvěl očekáváním. Bylo jasné, že jakmile jsme s Ianem odešli a odnesly se talíře… blíž jsem se k válečné radě nikdy nedostala a její rozechvění mě stále šimralo.
Šimrala mě také úzkost, ovšem – ta byla i mezi muži. Ale když se správně nasměruje, může se úzkost přeměnit ve velmi efektivní akci, a to bylo zjevně přesně to, co Washington a jeho generálové právě dělali. Vytvářeli plány, umisťovali jednotky, načrtávali strategie… přála jsem si, abych mohla být mezi nimi. Bylo by to mnohem snazší než l…
