ČÁST TŘETÍ
Čepel znovu skutá z popela
47
COSI VHODNÉHO,V ČEM JÍT DO VÁLKY
19. června 1778
Filadelfie
Vzbudila jsem se zcela dezorientovaná do pleskotu vody kapající do dřevěného kbelíku, ostré vůně dřevěné drti, tiskařského inkoustu a smažené slaniny, jemného pižma Jamieho těla, cinkotu cínových talířů a hlasitého hýkání muly. Poslední z těch vjemů mi ihned vrátil paměť a já se posadila s přikrývkou přitisknutou k hrudi.
Byla jsem nahá v podkroví Fergusova tiskařství. Když jsme předchozího dne během té krátké chvíle, kdy nepršelo, odešli z Kingsessingu, našli jsme Ferguse trpělivě vyčkávat schovaného v boudě na nářadí poblíž bran, s mulou Clarencem a dvěma koňmi uvázanými pod okapy.
„Nebyl jsi snad celou dobu tady venku!“ vyhrkla jsem, když jsem ho uviděla.
„Trvalo to tak dlouho?“ zeptal se, pohlédl na Jamieho tmavé obočí a věnoval mu vědoucí pohled, s nímž se Francouzi patrně rodili.
„Mfm,“ odvětil dvojznačně Jamie a vzal mě za paži. „Vyjel jsem s Clarencem, Anglánko, ale poprosil jsem Ferguse, aby za nějakou chvíli přijel s koněm pro tebe. Mula nás oba neunese a moje záda nesnesou tak dlouhou chůzi.“
„Co máš se zády?“ zeptala jsem se podezíravě.
„Nic, co nevyléčí trocha spánku v dobré posteli,“ odvětil, skrčil se, abych mu mohla dát nohu do dlaní, a vyhodil mě do sedla.
Byla už tma, když jsme se dostali zpátky do tiskařství. Hned jsem Germaina poslala za Jenny v čísle 17 se zprávou, kde jsem, ale ještě než se vrátil, odešli jsme s Jamiem do postele. Neurčitě jsem si pomyslela, kdo další je v domě na Chestnut Street a co tam asi dělají. Byl Hal stále vězeň, nebo se ho mladý Ian rozhodl propustit? Pokud ne, zavraždil Hal Dennyho Huntera, nebo ho paní Figgová zastřelila?
Jamie mi řekl, že přenechal Ianovi velení nad situací – nebo situacemi. Zdálo se, že se toho předchozího dne událo hodně. Všechno se to zdálo neskutečné a jako ve snu, jak události, kterých jsem se sama účastnila, tak ty, o nichž mi cestou zpět řekl Jamie.
Jediná skutečně živá vzpomínka, kterou jsem měla, byla na naši konverzaci v zahradě – a to, co následovalo v přístřešku. Stále jsem to cítila ve svalech.
Dole se zjevně chystala snídaně. Kromě lahodné vůně smažené slaniny jsem cítila pečený kváskový chléb a čerstvý med. Můj žaludek na to reagoval hlasitým zakručením, a jako bych to přivolala, začal se žebřík do podkroví otřásat. Někdo pomalu lezl nahoru, a pro případ, že by to nebyl Jamie, jsem popadla košilku a spěšně si ji přetáhla přes hlavu.
Nebyl to on. Do mého zorného pole zvolna vystoupal cínový podnos naložený talířem plným jídla, miskou ovesné kaše a keramickým hrnkem něčeho, z čeho se kouřilo. Čaj to být nemohl a nevonělo to jako káva. Když se podnos vznesl výš, objevila se pod ním Henri-Christianova rozzářená tvář. Balancoval s ním na hlavě.
Zadržela jsem dech, zatímco slézal ze žebříku, a pak, když si podnos sundal z hlavy a s drobnou obřadní úklonou mi ho podal, jsem zatleskala.
„Merveilleux!“ řekla jsem mu a on se zaculil od ucha k uchu.
„Félicité to chtěla zkusit,“ řekl mi pyšně, „ale s plným tácem to ještě nesvede. Rozlívá.“
„No, to nemůžeme dopustit. Děkuji ti, drahoušku.“ Předklonila jsem se, abych ho políbila – tmavé vlnité vlasy mu voněly po kouři a inkoustu –, a vzala jsem si šálek. „Co je to?“
Podezíravě se na to podíval a pokrčil rameny. „Je to horké.“
„To ano.“ Sevřela jsem šálek v dlani. V podkroví bylo od předchozí noci teplo, jelikož pod střechou se drželo horko dne, ale většinu noci pršelo a dírami ve střeše pronikalo chladné vlhko – čtyři nebo pět nádob umístěných pod dírami vydávalo symfonii pleskavých zvuků. „Kde je grand-père?“
Henri-Christianova tvář okamžitě jasně zrudla. Pevně sevřel rty a rázně zavrtěl hlavou.
„Co?“ řekla jsem překvapeně. „Je to tajemství?“
„Neříkej jí to!“ dolehl k nám Joanin pronikavý hlas z tiskařství pod námi. „Grand-père to zakázal!“
„Ach, takže překvapení?“ zeptala jsem se s úsměvem. „No, možná bys měl jít dolů a pomoct mámě, abys to omylem neprozradil.“
…
