01 KAPITOLA
JACK REACHER SPATŘIL TOHO CHLÁPKA, KDYŽ VEŠEL DVEŘMI. Ve skutečnosti tam žádné dveře nebyly. Přední stěna v tomhle lokále prostě chyběla. Bar ústil přímo na chodník. Tam stály stolky se židlemi pod uschlým psím vínem, které poskytovalo snad jen zdání stínu. Venkovní svět od místnosti tedy oddělovala jen imaginární stěna. Reacher předpokládal, že když chtějí bar zavřít, musí stáhnout železnou mříž nebo něco podobného. Pokud ovšem chtějí bar zavřít. Reacher určitě nikdy nic takového nezažil, a to setrvával do hodně pozdních hodin.
Ten chlap popošel do temné místnosti a vyčkával, mrkal, jeho oči se musely přizpůsobit přítmí po oslnivém žáru slunce v Key Westu. Bylo to v červenci, přesně ve čtyři hodiny odpoledne, v nejjižnější části Spojených států. O kus níž, než leží Bahamy. Rozžhavené slunce a příšerné vedro. Reacher seděl u svého stolku v zadní části baru, upíjel vodu z plastikové lahve a čekal.
Muž se rozhlížel. Bar měl nízký strop, byl obložený dřevem vyuzeným dotmava. Skoro jako kdyby pocházelo ze staré ztroskotané plachetnice. Výzdobu měl zajistit bez rozmyslu rozvěšený námořnický kýč. Nechyběly mosazné předměty, zelené skleněné koule a staré sítě. Viselo tam i rybářské náčiní, Reacher si to alespoň myslel, i když v životě nechytil jedinou rybu. Ani se neplavil na lodi. Ale všemu kralovalo deset tisíc navštívenek, které vyplnily i ten nejmenší volný koutek včetně stropu. Skvěly se tu nové i staré a pokroucené, připomínající osobnosti i události několika desetiletí.
Chlápek popošel do místnosti a zamířil k baru. Byl starý. Mohlo mu být tak šedesát, střední výšky, rozložitý. Doktor by mu možná vytkl nadváhu, ale Reacher si pomyslel, že je ještě celkem při síle, i když už má nejlepší léta za sebou. V pohodě se přizpůsobil tomu, že časy se mění, aniž by ho to nějak zvlášť zasáhlo. Byl oblečen jako městský člověk ze severu, který se na skok ocitl někde, kde je pěkné horko. Měl na sobě lehké šedé kalhoty, nahoře široké, dole úzké, tenké pomačkané béžové sako, bílou košili s rozepnutým límečkem, z něhož vystupovala bílomodrá kůže na krku, tmavé ponožky a vycházkové boty. New York nebo Chicago, tipoval Reacher, možná Boston, většinu času v létě stráví v klimatizovaných budovách nebo autech. Tyhle kalhoty a sako má zahrabané někde na dně skříně od té doby, co si je před dvaceti lety koupil, a občas, když se naskytne příležitost, je vytáhne.
Ten člověk se postavil k baru, sáhl do kapsy a vytáhl peněženku. Byla to malá napěchovaná stará věcička z kvalitní černé kůže. Taková peněženka, která se dokáže zformovat přesně podle toho, co do ní nacpete. Reacher ho sledoval, jak ji naučeným pohybem otevřel, ukázal ji barmanovi a tiše se ho na něco vyptával. Barman uhnul pohledem, jako kdyby ho urazil. Muž odložil peněženku a uhladil si pramen šedivých vlasů na zpoceném temeni hlavy. Něco zamumlal a barman vytáhl z truhlíku s ledem pivo. Starý muž si přidržel na chvíli studenou láhev u obličeje a pak se zhluboka napil. Diskrétně si říhl do dlaně a uculoval se nad tímto svým malým prohřeškem.
Reacher odpověděl mohutným douškem vody. Poznal jednoho člověka, který byl v ohromné kondici, byl to belgický voják. Ten mu prozradil, že když bude pít pět litrů minerální vody denně, nebude existovat nic, co by mu zabránilo dokázat všechno, co si zamane. Reacher si spočítal, že pět litrů je přibližně jeden galon, a protože ten Belgičan byl malý štíhlý chlapík, téměř poloviční než on sám, měl by vypít tak dva galony. Deset plných lahví. Od té doby, co byl nucen žít v místním vedru, se touto radou řídil. Prospělo mu to. Nikdy se necítil líp. Každý den ve čtyři hodiny usedl k tomuto stolku a vypil tři lahve vody bez bublinek pokojové teploty. Teď už si vypěstoval takovou závislost na vodě jako kdysi na kávě.
Starý chlapík stál bokem k baru a věnoval se pivu. Pohledem pečlivě pročesával místnost. Kromě Reachera tu až na barmana nikdo nebyl. Starý muž vykročil. Zamával pivem v neurčitém posunku, který měl asi znamenat otázku moh…
