Varovný signál (Lee Child)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

06 KAPITOLA

 

HOOK HOBIE SEDĚL SÁM VE SVÉ KANCELÁŘI V OSMAOSMDESÁTÉM patře, zaposlouchaný do tichých zvuků uvnitř obrovské budovy, usilovně přemýšlel, měnil názor. Netrval vždycky neochvějně na svém. Sám sebe si pro tuto vlastnost cenil. Hledal cestu, která by vedla ke změně, přizpůsobení, rád naslouchal a učil se. Cítil, že tak získává výhodu, stával se tak v očích ostatních výjimečným.

Když odjížděl do Vietnamu, víceméně netušil nic o svých schopnostech. Vlastně netušil skoro nic, protože byl hodně mladý. Ale zase ne tak moc mladý - spíš mu chyběla odpovídající výchova, která se v jeho případě omezila pouze na mravní normy předměstského vakua, kde nebyl prostor pro nabytí životních zkušeností.

Vietnam ho změnil. Mohl ho zlomit. Stejně jako se to stalo mnoha dalším mužům. Všude okolo sebe mohl vidět lidi, kteří nevydrželi. Nejen mladí chlapci jako on, ale i starší muži, profesionálové s dlouhou praxí v armádě. Vietnam dopadl na lidi jako těžké břemeno, některé z nich to porazilo, jiné ne.

Mezi ty patřil on. Pozorně se díval okolo sebe, měnil se a přizpůsoboval. Naslouchal a učil se. Zabíjení bylo lehké. Nikdy předtím nespatřil mrtvolu s výjimkou přejetých daňků a králíků, občas mohl vidět na venkovských cestách blízko jejich domu i odporně zapáchajícího skunka. První den ve vnitrozemí ve Vietnamu viděl osm mrtvých Američanů. Byla to pěší hlídka zmasakrovaná minometnou palbou. Osm mužů na dvacet devět kusů, některé z nich hodně velké. Rozhodující okamžik. Jeho kamarádi zůstali nejdřív tiše stát, někteří zvraceli a sténali v čirém zoufalství, nemohli tomu uvěřit. On jenom nehnutě zíral.

Začal si hrát na obchodníka. Každý něco chtěl. Všichni kňourali, že jim něco chybí. Musel jen dobře naslouchat. Jeden chlap kouřil, ale nepil. Další měl rád pivo, ale nekouřil. Stačilo jen vzít cigarety od jednoho a vyměnit je s druhým za pivo. Stal se z něj zprostředkovatel. Pro sebe si vždycky srazil malé procento. Nebral to všechno vážně, protože si byl jistý, že to nemůže trvat dlouho. Určitě tento stav nebude trvat stále a dojde jim, zprostředkovatele už nebudou potřebovat.

Ale jim to nikdy nedošlo. To byla jeho první lekce. Mohl dělat věci, které by jiným lidem neprošly. Mohl si vytipovat okolnosti, které ostatní neviděli. Tak nastražil uši ještě usilovněji. Co by dál mohli chtít? Spoustu věcí. Holky, jídlo, penicilin, doklady, službu na základně, ale ne službu na latrínách. Boty, repelent, pochromované součásti zbraně, sušené uši mrtvol nepřítele jako suvenýr. Marihuanu, aspirin, heroin, čisté jehly, posledních sto dní služebního turnusu bez služeb. Naslouchal a učil se, hledal a vybíral.

Pak uskutečnil svůj velký průlom. Na tento zásadní krok vzpomínal vždy s velkou pýchou. Posloužil mu jako vzor pro další monstrózní akce, které podnikl později. Vznikl jako odezva na několik problémů, kterým byl nucen čelit. Prvním problémem byla pouhá tvrdá práce. Vyhledat specifický fyzický objekt bylo občas velice komplikované. Nebylo lehké najít zdravou dívku, a získat pannu, jak zjistil, bylo nemožné. Udržovat pravidelné dodávky drog bylo riskantní. Jiné úkoly byly zase nudné. Přepychové zbraně, již zmíněné suvenýry, slušné boty - když chtěl tohle všechno obstarat, zabralo mu to spoustu času. Čerství noví důstojníci, kteří se pravidelně střídali, mu navíc kazili jeho obchody s děvčaty v bezpečné nebojové zóně.

Druhý problém představovala konkurence. Došlo mu, že není jedinečný. Mimořádný, ale jedinečný ne. Do hry se zamíchali další muži. Volný obchod se rozvíjel. Jeho obchody občas nevycházely. Lidé se od něj odvraceli, měli zato, že jinde pořídí líp. To jím otřáslo.

Musel změnit taktiku a přizpůsobit se. Musel vše domyslet až do konce. Večer zůstal sám, ležel v ubikaci na visutém lůžku a usilovně přemýšlel. Najednou se mu rozsvítilo. Proč se štvát za specifickými fyzickými objekty, které se tak těžko shánějí a budou se shánět ještě hůře? Proč se táhnout za nějakým felčarem a vyptávat se, o co by měl zájem výměnou za vypreparovanou lebku? A proč smlouvat o všechny ty pitomé věci, jedny dopravovat tam, jiné zase zpátky? Proč se párat s tolika nepříjemnostmi? Proč nepodnikat v té nejběžnější a nejvolněji přístupné komoditě v celém Vietnamu?

Americké dolary. Stal se z něj profesionální lichvář. Později se tomu smál, žalostně, když prodělával rekonvalescenci a měl čas na čtení. Byl to úplně klasický pokrok. Primitivní společenství začínala s výměnným obchodem a pak přešla k peněžnímu obchodu. Americká přítomnost ve Vietnamu měla z počátku podobu primitivní společnosti. To tedy ano. Primitivní, improvizovaná, dezorganizovaná, jen se krčila na blátivém povrchu téhle šílené země. Jak čas plynul, její váha se zvětšovala, byla pevnější, zralejší. Vyrostla a on, první z jemu podobných, vyrostl s ní. Byl první a po velmi dlouhou dobu jediný. To mu notně zvýšilo sebevědomí. Ukázalo se, že je lepší než ostatní. Inteligentnější, vynalézavější, byl pružnější ohledně změn, dovedl se přizpůsobit a prosperoval.

Peníze v hotovosti představovaly klíč ke všemu. Někdo toužil po botách, heroinu nebo holce, nějaká prolhaná žlutá huba tvrdila, že je jí dvanáct a že je panna, mohl jít a koupit si ji za peníze vypůjčené od Hobieho. Mohl ukojit svou touhu dnes a zaplatit za týden, plus pět procent úroků. Hobie tam mohl jen tak vysedávat jako tlustý, líný pavouk uprostřed pavučiny. Žádné pochůzky. Žádné dohadování. Musel uskutečnit spoustu nápadů. Včas odhalil psychologickou váhu čísel. Nízké číslo, jako třeba devět, působilo skromně a přátelsky. Devět procent byla jeho oblíbená úroková sazba. Lidem to přišlo jako nic. Devět, jen jako malý klikyhák na kousku papíru. Jediné číslo. Menší než deset. Skutečně skoro jako nic. Tak na to pohlíželi ostatní remcalové. Ale 9 procent za týden znamenalo 468 procent za rok. Někdo nechal dluh o týden sklouznout a naskočily úroky z úroku. Oněch 468 procent se s ďábelskou rychlostí vyšplhalo na tisíc. Ale na to nikdo nehleděl. Až na Hobieho. Všichni měli před očima číslo devět, jediné číslo, skromné a přátelské.

Prvním liknavým dlužníkem byl velký chlap, neotesaný, divoký, v hlavě to neměl úplně v pořádku. Hobie se zasmál. Prominul mu dluh a smazal ho. Navrhl mu, že tento šlechetný čin může splatit, když mu bude k ruce jako vymahač dluhů. Potom už se nevyskytl ani jeden liknavý dlužník. Stanovit přesnou metodu zastrašování bylo ošidné. Zlomená ruka nebo noha by muže posunula jen trochu za linie do polní nemocnice, kde by byl v bezpečí a obklopen sestřičkami v bílém, které by patrně vyvedlo z míry, kdyby na ně vyrukoval s nějakou hrdinskou historkou, spojenou s jeho zraněním. Po špatně vypočítané ráně by se z něj mohl stát invalida neschopný služby, kterého by bylo nutné deportovat zpět do Států. Žádná zastrašování tohoto druhu. Vůbec žádné zastrašování. Tak Hobie nechal svého vymahače používat bambusové bodáky. Byl to vynález vietnamských vojáků, malé, ostré, dřevěné bodáky jako jehly na špíz, pokryté buvolím trusem, který byl jedovatý. Vietnamci je ukrývali v mělkých jamách, tam na ně mohli šlápnout nepřátelé a dostat zánět do nohy. Hobieho vymahač jimi mířil do dlužníkových varlat. Mezi Hobieho klientelou panoval názor, že nemá cenu riskovat dlouhodobé zdravotní následky s výjimkou situace, kdy by se podařilo vyhnout dluhům odchodem do civilu.

V době, kdy utrpěl popáleniny a přišel o ruku, byl už Hobie opravdu bohatým mužem. Dalším dobrým tahem bylo, že se rozhodl využít svého příslovečného štěstí i doma, nepozorovaně a až do dna. To by nemohl udělat každý. Ne za tak specifického souhrnu okolností, v jakých se on sám nacházel. Byl to jen další důkaz jeho velikosti. Stejně jako jeho další osud. New York se stal konečnou stanicí jeho klikaté cesty, dorazil sem zmrzačený, zohyzděný, a okamžitě se tu cítil jako doma. Manhattan, to byla džungle ne moc odlišná od džunglí v Indočíně. Takže neměl důvod, aby se začal chovat jinak. Nemusel měnit své obchodní praktiky. A tentokrát začínal se slušnou kapitálovou rezervou. Nezačínal z ničeho.

Léta dělal lichváře. Vybudoval si existenci. Měl kapitál i image. Jizvy po popáleninách a hák znamenaly po vizuální stránce hodně. Zaujal spoustu lidí, kteří mu byli ochotni podat pomocnou ruku. Využíval vlny celé generace přistěhovalců i chudých lidí, kteří se s ním ztotožňovali. Zahnal Italy, aby si udržel obchod. Uplatil oddíly policistů a prokurátorů, aby si ho nevšímali.

Pak podnikl svůj druhý velký průlom. Velmi podobný tomu prvnímu. Všemu předcházela hluboká rozvaha s radikálním vyústěním. Problém se rozrostl do šílených rozměrů. Na ulici měl roztroušené miliony, ale všechno to byly pěťákové obchody. Tisíce jednotlivých transakcí, sto babek tam, sto padesát jinde, devět nebo deset procent za týden, pět set nebo tisíc procent za rok. Spousta papírování, spousta dohadování, musel se moc snažit, aby se udržel nad vodou. Pak objevil cenu rčení, že míň může někdy znamenat víc, zasáhlo ho to jako blesk. Pět procent z milionu nějaké obchodní společnosti za týden, to bylo něco jiného než pět set procent z té pouliční špíny. Zachvátilo ho to jako horečka. Zmrazil všechny nové půjčky a soustředil se, aby získal zpět všechno, co mu náleželo. Nakoupil si obleky a pronajal kancelář. Přes noc se z něj stal věřitel právnických osob.

Byl to geniální tah. Vyčmuchal mlčky trpěnou hranici únosnosti, která se zastavila u levicovějších praktik obvyklé obchodní praxe. Našel množství dlužníků, kteří se právě svezli po ostří toho, co banky považovaly za akceptovatelné. Rozsáhlou klientelu. Zoufalou. A navíc lehce ovladatelnou. Snadný cíl. Civilizovaní muži přicházející pro milion dolarů představovali o hodně menší riziko, než když v hnusném pronajatém bytě, kde za dveřmi číhá vzteklý pes, týpek ve špinavém nátělníku požadoval stovku. Ti muži nebyli zvyklí čelit drsné životní realitě. Propustil vymahače, dal si pohov a sledoval, jak se jeho klientela tenčí, jeho půjčky milionkrát vzrůstají, úrokové sazby se vracejí do stratosféry a jeho zisky stoupají víc, než si kdy dokázal představit. Míň znamená víc.

Jeho nové podnikání bylo příjemné. Občas se vyskytly problémy, jistě. Ale ty se daly zvládnout. Změnil taktiku zastrašování. Tito noví civilizovaní dlužníci byli zranitelní přes své rodiny. Manželky, dcery, syny. Obvykle stačila výhrůžka, někdy se muselo přejít k akci. Často to bylo příjemné. Naivní předměstské ženušky a dcery dovedly být zábavné. A prémie navíc. Skvělý obchod. Toho dosáhl neutuchající připraveností ke změně a přizpůsobivostí. V hloubi duše si byl vědom, že ve schopnosti přizpůsobit se spočívá jeho největší síla. Sám sobě přísahal, že na tuto okolnost nikdy nezapomene. To proto tu seděl sám v kanceláři v osmdesátém osmém patře, usilovně přemýšlel a měnil názor.

 

* * *

 

Padesát mil odsud směrem na sever v Pound Ridge Marylin Stoneová také měnila svůj pohled na věc. Byla to inteligentní žena. Věděla, že Chester má finanční problémy. Nemohlo to být nic jiného. Neměl žádný poměr. To věděla. Na mužích se to podle určitých příznaků pozná, na Chesterovi nic podobného nepozorovala. Neexistovalo nic jiného, co by ho mohlo sužovat. Tak to musely být finanční potíže.

Původně měla v úmyslu čekat. Sednout si a napjatě čekat, až by se Chester odhodlal jí všechno říct. Měla v plánu vyčkávat, ale pak změnila názor. Mohla by se pokusit zvládnout situaci sama odsud, ať už to došlo jakkoli daleko, zadlužení, platební neschopnost, možná dokonce i bankrot. Ženy dobře zvládají nejrůznější situace. Lépe než muži. Mohla by podniknout praktické kroky, cokoli by bylo zapotřebí, mohla si proklestit cestu ruinami, aniž by to její, do sebe zahleděný a bezmocný Chester pocítil.

Ale teď si to rozmyslela. Už nemohla dál čekat. Chester se dusí starostmi. Musí se do toho vložit a něco podniknout. Nemá cenu na něj naléhat. Instinktivně před ní skrýval problémy. Nechtěl ji znepokojovat. Všechno by popřel a to by bylo ještě horší. Pro něho, stejně jako pro ni.

Prvním krokem bylo pochopitelně nechat si odhadnout dům. Ať už jsou potíže jakéhokoli druhu, prodej domu obvykle bývá nevyhnutelný. Nedokázala posoudit, jestli to bude stačit. Může to pomoci vyřešit jádro problému, možná ale ne. A právě tady se dalo začít.

Zámožná žena žijící v Pound Ridge jako Marylin má mnoho kontaktů na obchodníky s nemovitostmi. O stupínek níž na společenském žebříčku stojí ženy, které žijí v pohodlí, aniž by byly bohaté, a spousta z nich pracuje pro odhadce nemovitostí. Jsou zaměstnané na částečný úvazek a pokoušejí se své povolání vydávat za koníček, který má mnohem víc společného se zaujetím pro aranžování interiérů než s obchodováním. Marylin mohla okamžitě jmenovat čtyři přítelkyně, kterým by mohla zavolat. Položila ruku na telefon a přemýšlela, kterou z nich vybrat. Nakonec zvolila ženu jménem Sheryl, s níž se znala nejméně, ale považovala ji za nejschopnější. Brala svou práci vážně, což její zaměstnavatel oceňoval. Vytočila číslo.

„Marylin,“ zvolala Sheryl. „Ráda vás slyším. Můžu vám v něčem pomoct?“

Marylin se zhluboka nadechla.

„Možná budeme prodávat dům,“ řekla.

„A vy jste se obrátila na mě. Marylin, děkuji vám. Ale proč, proboha, uvažujete o prodeji? Vždyť to tam máte tak hezké. Budete se stěhovat?“

Marylin absolvovala další hluboký nádech. „Mám dojem, že Chester krachuje. Vážně se mi o tom nechce mluvit, ale cítím, že bychom se měli připravit na nepředvídané události.“

Nenastalo ticho. Žádné zaváhání ani rozpaky.

„Myslím, že jste velmi prozíravá,“ ujistila ji Sheryl. „Většina lidí dlouho váhá a pak prodává ve spěchu, o dost při tom přijdou.“

„Většina lidí? Stává se to často?“

„Děláte si legraci? Je to na denním pořádku. Je lepší začít včas a získat dobrou cenu. Dobře jste udělala, to mi věřte. Ale to tak ženy většinou dělají, Marylin, protože se v tom vyznáme líp než muži, nemám pravdu?“

Marylin vydechla a rozesmála se do telefonu. Připadalo jí, že udělala přesně to, co měla, a že zvolila správnou osobu, která jí mohla poradit.

„Hned vám to vypočítám,“ řekla Sheryl. „Navrhuji požadovanou cenu necelé dva miliony, měli bychom to dotáhnout na 1,9. To je reálné a nemělo by to dlouho trvat.“

„Jak dlouho?“

„V současné době?“ uvažovala Sheryl. „Ve vaší lokalitě? Šest týdnů? Ano, myslím, že vám můžeme téměř zaručit nabídku během šesti týdnů.“

 

* * *

 

Doktorka McBannermanová měla kvůli vyzrazení důvěrných informací pěkně nahnáno, takže i když prozradila adresu starých Hobieových, nepřipojila k ní telefonní číslo. Jodie v tom neshledávala žádnou zákonitou logiku, ale připadalo jí, že to doktorku trochu uklidnilo, rozhodla se proto, že už na ni nebude dál naléhat. Jen si s ní potřásla rukou, prošla rychle čekárnou a ven k autu, s Reacherem v závěsu. „Zvláštní,“ poznamenala. „Všiml sis těch lidí? V recepci.“ Jasně,“ přitakal Reacher. „Samí staroušci, napůl mrtví.“

„Takhle vypadal před smrtí i táta. Přesně tak, alespoň mi to tak připadá. A předpokládám, že ten starý pan Hobie musel vypadat nějak podobně. Tak co spolu mohli podnikat, když se okolo nich vraždí lidi?“

Společně dorazili do auta, Jodie se natáhla ze sedadla spolujezdce a zvedla telefon. Reacher nastartoval motor, aby zprovoznil klimatizaci. Zavolala na informace. Hobieovi bydleli na sever od Garrisonu, směrem nahoru za Brightonem, hned další zastávku na železnici. Zapsala si jejich číslo tužkou na útržek papíru ze zápisníku a okamžitě ho vymačkala. Telefon dlouho vyzváněl, pak se ozval ženský hlas.

„Ano?“ vydechl váhavě.

„Paní Hobieová?“ vyptávala se Jodie.

„Ano?“ opakoval rozechvělý hlas. Jodie si představila starou, nejistou ženu, šedovlasou, vyhublou, s největší pravděpodobností má na sobě květovaný župan, svírá v ruce starodávné sluchátko ve starém, temném domě, kde se ve vzduchu mísí zápach zvětralého jídla a leštěnky na nábytek.

„Paní Hobieová, já jsem Jodie Garberová, dcera Leona Garbera.“

„Ano?“ řekla znovu žena.

„Otec zemřel, před pěti dny.“

„Ano, vím o tom,“ pronesla stará žena. Zdálo se, že je jí to líto. „Recepční doktorky McBannermanové nám to řekla včera, když jsme přišli na prohlídku. Moc nás to zarmoutilo. Byl to dobrý muž. Choval se k nám moc hezky. Pomáhal nám. A vyprávěl nám o vás. Vy jste právnička. Přijměte upřímnou soustrast.“

„Děkuji vám,“ řekla Jodie. „Ale mohla byste mi říct, v čem vám pomáhal?“

„No, na tom snad teď nezáleží, ne?“

„Že na tom nezáleží? A proč by nemělo?“

„Přece protože váš otec zemřel,“ odvětila žena. „Víte, byl pro nás poslední nadějí.“

Způsob, jakým to pronesla, potvrzoval, že to myslí doopravdy. Snížila hlas. Konec věty se utápěl v odevzdanosti přibarvené tragickým nádechem, jako kdyby se musela vzdát něčeho, co v sobě dlouho nosila a doufala v to. Jodie ji viděla před sebou, kostnatou rukou si přidržuje telefon u obličeje, po vpadlé bledé tváři jí stéká slza.

„Možná to nebyl on,“ řekla. „Možná bych vám mohla pomoct já.“

Na druhém konci drátu se rozhostilo ticho. Jen sotva znatelné zasyknutí.

„To si nemyslím,“ zareagovala žena. „Víte, nejsem si jistá, že to zrovna patří do okruhu problémů, které normálně právníci řeší.“

„A o co se jedná?“

„Nemyslím si, že by na tom zrovna teď záleželo,“ opakovala žena.

„Nemůžete mi to alespoň naznačit?“

„Ne, obávám se, že už je pozdě,“ usoudila žena s tlukoucím srdcem.

Pak už zase panovalo ticho. Jodie pohlédla přes přední sklo směrem k ordinaci McBannermanové. „Ale jak by vám mohl pomoci můj otec? Vztahovalo se to snad nějak k jeho specializaci? K tomu, že sloužil v armádě? Je to tak? Má to něco společného s armádou?“

„Ano, je to tak. To proto se obávám, že byste nám nebyla schopná pomoci… jako právnička. Víte, už jsme zkusili i právníky. Potřebujeme někoho, kdo má něco společného s armádou. Ale děkuju vám mockrát za ochotu. Bylo to od vás velice laskavé.“

„Je tu i někdo jiný,“ nevzdávala se Jodie. ‚Je tu právě teď se mnou. Pracovával s mým otcem, v armádě. Rád by vám pomohl, kdyby to bylo možné.“

A znovu ticho. A opět to samé neznatelné syknutí a hlasité vydechnutí. Stará žena usilovně přemýšlela. Jako kdyby potřebovala čas, aby se vyrovnala s novými okolnostmi.

„Jmenuje se major Reacher,“ pronesla Jodie do ticha. „Třeba se o něm otec zmiňoval. Dlouho spolu sloužili. Otec pro něj poslal, když cítil, že to s ním jde z kopce.“

„On pro něj poslal?“ opakovala žena.

„Ano, myslím, že se domníval, že by to mohl vzít za něj, víte, že by vám mohl pomoci místo něho.“

„Pracovala i tahle nová osoba u vojenské policie?“

„Ano. Je to důležité?“

„Nejsem si tím tak úplně jistá,“ připustila žena.

A znovu ztichla. Jen zblízka dýchala do telefonu.

„Mohl by přijet sem, do našeho domu?“ vyhrkla najednou.

„Přijedeme oba,“ řekla Jodie. „Chtěla byste, abychom jeli rovnou?“

A zase ticho. Hlasitý dech. Usilovné přemýšlení.

„Můj manžel si právě vzal léky,“ uvažovala žena. „Teď spí. On je hodně nemocný, víte.“

Jodie v autě přikývla. Zklamaně sevřela volnou ruku.

„Paní Hobieová, nemohla byste nám říct, o co jde?“

Ticho. Hlasitý dech. Usilovné přemýšlení.

„Měla bych to nechat na manželovi. Myslím, že by vám to dokázal vysvětlit lépe než já. Je to dlouhý příběh a já bych to mohla poplést.“

„Dobře, a kdy se probudí?“ vyptávala se Jodie. „Mohli bychom přijet později?“

Dočkali se další odmlky.

„Obvykle už se neprobouzí, to po těch lécích,“ vysvětlovala stará žena. „Je to požehnání, vážně, alespoň já si to myslím. Mohl by přítel vašeho otce přijet brzy poránu?“

 

* * *

 

Hobie hákem zmáčkl bzučák na domácím telefonu na stole. Naklonil se a zavolal do něj na recepčního. Oslovil ho jménem, což bylo pro Hobieho nebývale důvěrné, musel to způsobit stres.

„Tony?“ zavolal. „Musíme si promluvit.“

Tony vyšel zpoza svého pultu z mědi a dubového dřeva do chodby, protáhl se okolo kávového stolku ke křeslu.

„To Garber jel na Havaj,“ řekl.

„Jste si tím jistý?“ zeptal se ho Hobie.

Tony kývl. „S Americanem, z White Plains do Chicaga, a z Chicaga do Honolulu, patnáctého dubna. A vracel se následujícího dne, šestnáctého dubna, stejnou trasou. Platil přes Amex. Mají všechno v počítači.“

„Ale co tam hledal?“ řekl Hobie, víceméně pro sebe.

„To nevíme,“ zamručel Tony. „Ale mohli bychom to uhodnout, ne?“

V kanceláři se rozhostilo tíživé ticho. Tony upíral pohled na nepopálenou polovinu Hobieho obličeje, čekal na reakci.

„Dostal jsem zprávu z Hanoje,“ prolomil Hobie mlčení.

„Proboha, kdy?“

„Před deseti minutami.“

„Ježíši, Hanoj,“ zavyl Tony. „Doprdele, doprdele, doprdele!“

„Třicet let,“ řekl Hobie. „A teď tohle.“

Tony vstal a obešel stůl. Prsty odsunul dvě žebra žaluzií. Pokojem problesklo tlumené odpolední slunce.

„Takže byste měl teď vypadnout. Je nejvyšší čas, ale bude to nebezpečné.“

Hobie neřekl nic. Sevřel hák prsty levé ruky.

„Slíbil jste to,“ naléhal Tony. „První a druhý krok. Už je to tady. Vždyť už to, proboha, máte tady jako na talíři.“

„Pořád na mě nemají,“ namítal Hobie. „Nemám pravdu? Zrovna teď nemají o ničem ani páru.“

Tony zakroutil hlavou. „Garber nebyl žádný blbec. Ten něco tušil. Když se vydal na Havaj, musel pro to mít dobrý důvod.“

Hobie využil svalu na levé ruce, aby si zvedl hák k obličeji. Přejel si hladkou, studenou ocelí přes zjizvenou tkáň. Občas tak zaháněl nepříjemné svěděni.

„A co ten Reacher?“ vyptával se. „Nic nového?“

Tony zamžoural mezerou v žaluzii v osmaosmdesátém patře.

„Volal jsem do St. Louis,“ řekl. „Byl to také vojenský policista, sloužil s Garberem skoro třináct let. Před deseti dny se po něm sháněl další čmuchal. Předpokládám, že to byl Costello.“

„Ale proč?“ ptal se Hobie. „Garberova rodina platila Costella, aby pronásledoval nějakého starého kumpána z armády? Proč? Proč, sakra?“

„Nemám ponětí,“ odvětil Tony. „Ten chlap je ztracená existence. Hloubí bazény tam dole, kam se Costello rozjel.“

Hobie neurčitě kývl. Usilovně přemýšlel.

„Vojenský polda,“ promlouval sám k sobě. „A teď ztracená existence.“

„Měl byste vypadnout,“ opakoval Tony.

„Nesnáším vojenskou policii,“ pokračoval Hobie.

Já o tom vím.“

„Tak co tam ten zkurvysyn pohledával?“

„Měl byste vypadnout,“ zopakoval Tony potřetí.

Hobie přikývl.

„Já jsem přizpůsobivý chlap,“ řekl. „Vždyť víš.“

Tony uvedl žaluzii do původní podoby. Pokoj hned zahalilo přítmí. „Nenutím vás, abyste se přizpůsobil. Rád bych, abyste podnikl to, na co se celou dobu připravujete.“

„Změnil jsem plán. Chci dostat Stonea.“

Tony obešel znovu stůl a usadil se v křesle. „Na to, abyste tu kvůli tomuhle zůstával, je to strašně nebezpečné. Už vám zavolali z obou míst. Z Vietnamu i z Havaje, proboha.“

„To je mi jasné,“ připustil Hobie. „Takže další změna plánu.“

„V jakém směru?“

Hobie pokrčil rameny a zakroutil hlavou. „Kombinace. Jistěže vypadneme, ale teprve až dostanu Stonea.“

Tony si povzdechl a položil dlaně na čalounění. „Šest týdnů je strašně dlouhá doba. Garber přece jel, sakra, na Havaj. Byl to generál, kapacita. A bezesporu se vyznal, proč by tam jinak jezdil?“

Hobie přikyvoval. Hlava se mu míhala přes tenký paprsek světla, což nelichotivě zdůrazňovalo chomáče šedivých vlasů. „Vyznal se, to přiznávám. Ale podlehl nemoci a zemřel. To, v čem se vyznal, zemřelo s ním. Proč by se jinak jeho dcera zahazovala s nějakým blbým soukromým očkem a nezaměstnaným ztroskotancem?“

„Tak co navrhujete?“

Hobie spustil hák pod úroveň desky a položil si bradu do zdravé dlaně. Prsty se dotýkal jizev. Tuto pozici zaujímal podvědomě, když chtěl vzbudit dojem, že přistoupí na kompromis a nebude dělat potíže.

„Toho Stonea se nemůžu vzdát,“ řekl. „To ti musí být jasné, ne? Vždyť všechno jen čeká, až to shrábnu. Kdybych to pustil, nemohl bych se sám sobě do smrti podívat do očí. Připadal bych si jako zbabělec. Bylo by dobré vypadnout, v tom s tebou souhlasím, ale ne moc brzy, ne dřív, než to bude doopravdy zapotřebí, to by byla zbabělost. A já nejsem posera, Tony, to přece víš.“

„Tak co navrhujete?“ zopakoval Tony otázku.

„Zmákneme to najednou, ale urychleně. Protože s tebou souhlasím i v tom směru, že šest týdnů je moc dlouhá doba. Ale bez Stoneova balíku neodjedeme, takže tomu všemu dáme rychlejší obrátky.“

„Fajn, ale jak?“

„Dám akcie na trh dnes,“ řekl Hobie. „Dostanou se na místo devadesát minut před zavírací dobou. To bude stačit, aby banky dostaly avízo. Zítra ráno sem Stone přileze celý zplavený. Já tu zítra nebudu, takže mu ty vysvětlíš, co potřebujeme a co podnikneme, když to nedostaneme. Za pár dní budeme mít tutově celých devět yardů, nabeton. Předjednám prodej aktiv na Long Islandu, takže se s tím pak nebudeme muset zdržovat. Ty mezitím dotáhneš všechno do konce tady.“

„Fajn, ale jak?“ ptal se Tony znovu.

Hobie se rozhlédl po kanceláři, vrhl pohled do všech čtyř koutů.

„Prostě se odsud vypaříme. Necháme si utéct šest týdnů nájemní smlouvy, ale vem to čert. Ti dva připosranci, co si hrají na vymahače, nám nemohou zkřížit plány. Jeden z nich zlikviduje dnes v noci druhého a ty s ním budeš spolupracovat, dokud nám nenaservíruje tu ženskou Jacobovou, načež je odkrouhneš oba najednou. Prodáš člun, prodáš auta a práskneme do bot, nic nenecháme náhodě. Tipuju to tak na týden. Jen týden. Myslím, že si týden můžeme dovolit, viď?“

Tony kývl. Naklonil se a zahloubal se nad vyhlídkami akce.

„A co ten Reacher? Toho máme pořád ještě na krku.“

Hobie nenucené pokrčil rameny. „Pro něj jsem vypracoval speciální plán.“

„Nenajdeme ho,“ namítal Tony. „My dva teda ne. Určitě ne během jednoho týdne. Nemáme čas po něm pátrat.“

„To nepotřebujeme.“

Tony na něj zíral. „To musíme, šéfe. Máme ho přece pořád na krku, chápete?“

Hobie zakroutil hlavou. Pak sundal dlaň z obličeje a zpod stolu vytáhl hák. „Celé to zjednoduším. Není důvod, abych ztrácel čas a pátral po něm. Nechám ho, aby si on našel mě. A on to nakonec udělá. Tak trochu znám vojenskou policii.“

„A co bude pak?“

Hobie se zasmál.

„Pak bude žít hodně dlouho a šťastně,“ řekl. „Určitě ještě dobrých třicet let.“

 

* * *

 

„Tak, a co dál?“ zeptal se Reacher.

Stáli pořád před dlouhou, nízkou ordinací doktorky McBannermanové, motor se protáčel naprázdno, slunce pražilo na tmavozelený lak vozu. Klimatizace běžela a jemu se mísila sotva zachytitelná vůně Jodiina parfému s přívalem freonu. Právě teď, v přítomnosti, do které se vkrádal stín starých vzpomínek, se cítil opravdu štastný. V minulosti se mnohokrát zabýval myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby jí byl nablízku, až by dospěla. Nikdy nedoufal, že by mu bylo dopřáno takové chvíle prožít. Domníval se, že ji už nikdy neuvidí. Předpokládal, že jeho pocity zkrátka časem odeznějí. A teď tu vedle ní seděl, vdechoval její vůni, vrhal postranní pohledy na její štíhlé nohy. Vždycky tušil, že z ní vyroste krasavice. Nyní ho trochu zasáhlo, že nedocenil, jak nádherná by mohla být. Jeho fantazie notně pokulhávala za realitou.

„Je tu problém,“ řekla. „Nemůžu tam zítra jet. Vůbec nemám čas. Máme zrovna teď spoustu práce a musím dodržovat pracovní dobu.“

Patnáct let. Je to dlouhá doba nebo jen okamžik? Mohla by se v tom intervalu úplně změnit? Jemu to připadalo jako chvilička. Cítil, že se jen o krůček vzdálil tomu, jaký byl před patnácti lety. Byl vlastně stejný, uvažoval stejným způsobem, uznával stejné hodnoty. Během těch let posbíral spoustu zkušeností, byl starší, protřelejší, ale v podstatě se nezměnil. Ale cítil, že ona ano. Určitě to tak muselo být. Těch jejích patnáct let muselo znamenat velký skok přes spoustu přechodných období. Střední škola, kolej, právnická fakulta, sňatek, rozvod, přátelské vztahy, okamžiky bilancování. Teď náhle cítil, že se pohybuje v nezmapovaných vodách, nebyl si jistý, jak se k ní má chovat, protože se mu hlavou honily tři samostatné problémy, s nimiž si dohromady nedokázal poradit: skutečnost, že kdysi byla dítětem, které před patnácti lety dobře znal, a pak směr, kterým by se podle něj mohla nyní ubírat, společně s tím, jak tomu doopravdy bylo. O prvních dvou skutečnostech věděl všechno, o třetí nic. Znal dítě. Měl představu, kterou ve své mysli zkonstruoval o její dospělé podobě. Ale velkou neznámou pro něj byla realita. Nechtěl se dopustit zbytečných chyb, proto byl tak nejistý.

„Budeš tam muset jet sám,“ upozornila ho. „Souhlasíš?“

„Samozřejmě,“ ujistil ji. „Ale o to tady nejde. Musíš se mít napozoru.“

Kývla. Stáhla si rukávy a přitiskla ruce k tělu. Nerozuměl tomuto gestu.

„Myslím, že to zvládnu,“ řekla.

„Kde máš kancelář?“

„Na rohu Wall Street a dolní Broadwaye.“

„Tam bydlíš, viď? Na dolní Broadwayi?“

Přikývla. „O třináct bloků dál, většinou chodím pěšky.“

„Teď nepůjdeš,“ nařídil. „Odvezu tě.“

Vypadala překvapeně. „Odvezeš mě?“

„To si piš,“ pronesl nesmlouvavě. „Třináct bloků pěšky? Na to zapomeň, Jodie. Doma budeš v bezpečí, ale na ulici tě mohou chytit. A co kancelář, je to tam bezpečné?“

Opět kývla. „Dovnitř se nedostane nikdo bez předchozí dohody a předložení průkazu.“

„Dobře,“ řekl. „Takže já budu celou noc v tvém bytě a ráno tě odvezu do práce. Pak se vydám k těm Hobieovým a ty počkáš v kanceláři, dokud pro tebe nepřijedu, rozumělas?“

Zachovávala mlčení. Zařadil zpátečku a přebral si, co všechno jí napovídal.

„Doufám, že pro mě budeš mít pokoj, nebo snad ne?“

„Ale samozřejmě,“ prohlásila, „pokoj pro tebe se tam určitě najde.“

„Takže všechno v pořádku?“

Tiše přikývla.

„Tak o co jde?“ zeptal se jí. Natočila se k němu na sedadle. Závan vzduchu z ventilátoru jí rozevlál pramen vlasů a vrhl jí ho do obličeje. Zastrčila si ho zpátky za ucho, věnovala mu bleskový zkoumavý pohled. Pak se usmála.

„Měli bychom něco nakoupit,“ poznamenala.

„Nakupovat? A co? Co potřebuješ?“

„Tady vůbec nejde o mě,“ ujistila ho. Jedná se o tebe.“

Nechápavě na ni zíral. „Co bych já mohl potřebovat?“

„Oblečení,“ upřesnila. „Nemůžeš přijít na návštěvu v tomhle ohozu, vypadáš v tom jako něco mezi plážovým povalečem a divochem z Bornea, chápeš?“

Pak se k němu naklonila a špičkami prstů vytáhla cedulku na jeho košili.

„A měli bychom se stavit v lékárně. Potřebuješ něco na tu popáleninu.“

 

* * *

 

„Co to, proboha, děláte?“ naříkal finanční ředitel.

Stál ve dveřích kanceláře Chestera Stonea, o dvě patra výš, než se nacházela jeho vlastní. Oběma rukama se zapíral do rámu dveří, sípal pod tíhou vynaloženého úsilí i vzteku. Nepočkal na výtah. Vyšlapal nahoru po požárním schodišti. Stone na něj nepřítomně zíral.

„Vy idiote,“ zaječel. „Vždyť jsem vám neříkal, abyste to udělal.“

„Co?“ opáčil Stone.

„Abyste dal ty akcie na trh,“ zařval finanční ředitel. „Vždyť jsem vás zapřísahal, abyste právě tohle nedělal.“

„Nic takového jsem neudělal,“ bránil se Stone. „Na trhu přece nemáme žádné akcie.“

„To teda, doprdele, máme,“ vyštěkl ředitel. „To je teda velké sousto. Odstavil jste všechny lidi, jako kdybyste se jich štítil.“

„Cože?“

Finanční ředitel se nadechl. Pohlédl na svého zaměstnavatele. Spatřil malého, zlomeného muže v komickém anglickém obleku, seděl za stolem, sám o sobě neměl větší cenu než aktiva korporace.

„Vy pitomče, vždyť jsem vám říkal, abyste to nedělal. Proč jste nenalistoval příslušnou stránku ve Wall Street Journal a nepřiznal jste lidem, že vaše společnost nestojí ani za fajfku tabáku?“

„O čem to tu mluvíte?“ nechápal stále Stone.

„Telefonoval jsem s bankami,“ vysvětloval ředitel. „Sledují burzovní zprávy. Stoneovy akcie se objevily před hodinou venku a jejich cena stoupá rychleji, než to dokáží zaregistrovat počítače. Jsou neprodejné. Měl byste se s nimi hned spojit, proboha. Měl byste jim říct, že jste insolventní. Měl byste jim vysvětlit, že jste vázán šestnácti miliony na dlužních úpisech.“

„Já jsem ale žádné akcie na trh nedal,“ opakoval Stone.

Finanční ředitel sarkasticky přikývl.

„Tak kdo to, sakra, udělal? Nějaká nadpřirozená bytost?“

„Hobie,“ řekl Stone. „Musel to být on. Proboha, ale proč?“

„Hobie?“ opakoval ředitel.

Stone kývl.

„Hobie?“ vyptával se ředitel nevěřícně. „Doprdele, vy jste mu dal akcie?“

„Musel jsem,“ objasňoval Stone. „Neměl jsem jinou možnost.“

„Doprdele,“ ulevil si znovu ředitel a zafuněl. „Vidíte, co s nimi udělal?“

Stone chvíli nehybně seděl a pak vyděšeně kývl. „Co můžeme podniknout?“

Finanční ředitel odlepil ruce od, rámu dveří. „Zapomeňte na my. Žádné my už neexistuje. Jako bych tu nebyl. Dávám od toho ruce pryč. Teď už se musíte rozhodovat sám.“

„Ale vy jste mi toho člověka doporučil,“ vykřikl Stone.

„Ale nedoporučoval jsem vám, abyste mu dal akcie, vy blbče,“ zařval na něj ředitel. „Kdo, sakra, jste, debil nebo co? Kdybych vám doporučil návštěvu akvária, abyste si prohlédl piraňu, strčil byste tam taky prst?“

„Měl byste mi pomoct.“

Ředitel jen zakroutil hlavou. Jste svým vlastním pánem. Dávám od toho ruce pryč. Jestli stojíte o doporučení, tak byste měl sejít tam, kde bývala moje kancelář, a pustit se do toho. Na mém bývalém stole je řada telefonů, všechny vyzvánějí. Podle mě byste měl začít s tím, který vyzvání nejusilovněji.“

„Počkejte,“ zařval Stone. „Potřebuju vás tady!“

„Abych s vámi šel proti Hobiemu?“ zaječel finanční ředitel. „O tom se vám může jen zdát, kamaráde.“

Pak odešel. Otočil se, prošel kanceláří sekretářky a zmizel. Stone vyšel zpoza stolu, stál ve dveřích a sledoval, jak odchází. Všude panovalo ticho. Sekretářka už také odešla. Dřív než by měla. Vyšel na chodbu. Obchodní oddělení po pravé straně zelo prázdnotou. Marketingová kancelář vlevo byla prázdná. Fotokopírky ztichly. Přivolal si výtah. I to v panujícím tichu způsobilo nepatřičný hluk. Sjel sám o dvě poschodí níž. V kanceláři finančního ředitele také nikdo nebyl. Zásuvky zůstaly otevřené. Vzal si jen předměty, které byly jeho osobním vlastnictvím. Prošel kanceláří. Italská stolní lampa svítila. Počítač byl vypnutý. Telefony byly vyvěšené, položené na stolní desce z růžového dřeva. Zvedl jeden z nich.

„Haló,“ ozval se do mluvítka. „Tady Chester Stone.“

To samé dvakrát zopakoval do elektronického ticha. Pak se ozvala jakási žena a požádala ho, aby nezavěšoval. Naslouchal cvakání a šumění. Okamžik uklidňující hudby.

„Pan Stone?“ zeptal se neznámý hlas. „Tady Svaz insolventních.“

Stone zavřel oči a sevřel telefonní sluchátko.

„Vyčkejte, přepojím vás na ředitele,“ sdělil mu hlas.

A znovu hudba. Do ucha se mu neodbytně vtíralo barokní houslové sólo.

„Pan Stone?“ zeptal se hluboký hlas. „Tady ředitel.“

„Dobrý den,“ řekl Stone. To bylo jediné, co ho napadlo.

„Podnikáme určité kroky,“ vysvětloval hlas. Jistě chápete naši situaci.“

„V pořádku,“ ujistil ho Stone. Uvažoval, o jaké kroky se jedná. Soudní řízení? Vězení?

„Měli bychom být za vodou, začneme s tím zítra,“ sdělil mu hlas.

„Za vodou? A jak?“

„Prodáváme dluh, to je jasné.“

„Prodáváte ho?“ opakoval Stone. „Tomu nerozumím.“

„Už s tím nechceme mít nic společného,“ vysvětloval hlas. Jsem si jistý, že to pochopíte. Všechno se to dostalo do dimenzí, které nám nevyhovují. Takže to prodáváme. To se přece stává, ne? Vlastníte něco, co už vám nevyhovuje, tak to prodáte tomu, kdo nabídne nejvíc.“

„A komu to prodáváte?“ vyptával se zaskočený Stone.

„Koncernové společnosti Cayman. Udělali nám nabídku.“

„A co my?“

„My?“ opakoval hlas zmateně. „Nic. Váš závazek k nám končí. Takže už žádné my. Už spolu nemáme nic společného. Mohu vám jedině doporučit, abyste se už nikdy o nic podobného nesnažil. Považovali bychom to za další škodu.“

„Tak kdo je teď mým věřitelem?“

„Koncernová společnost Cayman,“ vysvětloval hlas zdvořile. „Jsem přesvědčen, že ať už za tím stojí kdokoli, velice brzy se s vámi spojí ohledně stanovení splátek.“

 

* * *

 

Jodie řídila. Reacher vystoupil, obešel kapotu a usedl na sedadlo spolujezdce. Posunula si sedadlo dopředu. Jela na jih k přehradě Croton a směřovala dolů k městu White Plains. Reacher se otáčel jako holub na báni a bedlivě sledoval situaci za nimi. Nikdo je nepronásledoval. Nic podezřelého. Typické lenivé červnové odpoledne na předměstí. Musel si přes košili zmáčknout puchýř na hrudi, aby se přesvědčil, že se mu to nezdá.

Namířila si to k velkému nákupnímu středisku. Budova dosahovala rozměrů sportovního stadionu, tyčila se pyšně proti vznosným úřednickým komplexům, stála v centru spleti rušných silnic. Přejížděla z levého do pravého pruhu, sjela točitým sjezdem k podzemním garážím. Dole bylo temno, betonová podlaha se skvrnami od oleje, ale vedly odsud dveře ze skla a mosazi přímo do obchodního domu, což působilo přinejmenším důvěryhodně. Jodie našla místo na parkování padesát yardů od nich. Zacouvala tam a vystoupila. Pak se vrátila a na přístrojovou desku položila parkovací lístek tak, aby ho bylo možné zkontrolovat přes přední sklo.

„Tak,“ řekla. „A kam nejdřív?“

Reacher pokrčil rameny. Tady si zrovna nebyl jistý v kramflecích. V posledních dvou letech si nakoupil spoustu oblečení, protože zjistil, že je lepší si koupit nové šaty, než se starat o jejich údržbu. Byla to spíš obranná reakce. Nemusel si tak nikdy pořizovat větší příruční zavazadlo a proniknout do složité procedury prádelen. Tušil něco o samoobslužných prádelnách a čistírnách, ale trpěl nevysvětlitelnou fobií skutečnosti, že by zůstal sám v samoobslužné prádelně, a nebyl si úplně jistý, že by zvládl celý postup praní. A kdyby chtěl dát oblečení do čistírny, znamenalo by to, že bude muset být v určitou dobu na určitém místě, což bylo omezení, kterému se nebyl ochoten podrobit. Nejjednodušší bylo koupit nové a zbavit se starého. Tak si nakupoval oblečení, ale přesně si nepamatoval kde. Vlastně se mu spíš zalíbilo něco ve výloze, tak šel dovnitř a koupil si to. Sotva vyšel ven, už nevěděl název firmy, u které nakupoval.

„Tady jsem asi byl na cestě do Chicaga,“ ozval se. „Myslím, že to byl obchoďák, takové jednoduché, krátké jméno. Hole? Gap? Něco takového. Tam měli mou velikost.“

Jodie se rozesmála. Zavěsila se do něj.

„Gap je zrovna tady.“

Dveře ze skla a mosazi vedly rovnou do obchodního domu. Zavanul k nim chladný vzduch, prosycený vůní mýdla a parfémů. Prošli oddělením kosmetiky k pultům prohýbajícím se pod tíhou letního oblečení v pastelových barvách. Odtud zamířili do hlavního nákupního prostoru. Ten byl oválný jako závodní dráha a lemovala ho spousta malých obchůdků, stejné uspořádání bylo zachováno i v dalších dvou patrech. Ochozy pokrýval koberec, hudba vyhrávala a okolo nich se valily davy lidí.

„Myslím, že Gap je nahoře,“ usoudila Jodie.

Reacher ucítil vůni kávy. Jeden z obchůdků naproti se proměnil v kavárničku, jež připomínala pouliční posezení v Itálii. Malba na stěnách budila dojem fasády venkovních zdí, strop byl černý, takže mohl docela dobře imitovat večerní oblohu. Vnitřní zařízení - až na koberce na zemi - se snažilo vzbudit atmosféru ulice v malebné nákupní čtvrti.

„Nedala by sis kávu?“ zeptal se.

Jodie se usmála a zavrtěla hlavou. „Nejdřív nákupy a potom káva.“

Vedla ho k eskalátoru. Zasmál se. Věděl, co cítí. Přesně tak si připadal i on před patnácti lety. Šla s ním, nervózní a nejistá, na běžnou návštěvu vojenské věznice v Manile. Pro něho to bylo důvěrně známé prostředí, rutinní záležitost, nic ho tady nemohlo vyvést z míry. Ale pro ni to bylo něco nového, v čem se nevyznala. Připadal si důležitý, dmul se pýchou, dokonce u sebe zaznamenal i určitý sklon k poučování. Bavilo ho ji se vším seznamovat. A teď ten samý pocit zažívala ona. Všechny ty obchůdky ji nemohly ničím překvapit. Do Ameriky se vrátila už před mnoha lety a měla dost času tohle všechno zažít. Teď byl on vetřelcem na jejím teritoriu.

„A co tady?“ volala na něj.

Nebyl to Gap. Jakýsi speciální obchod, vyšperkovaný drsnými povětrnostními podmínkami poznamenanými šindeli a trámy, které musely pocházet ze staré stodoly. Oblečení bylo zhotoveno ze silné bavlny v tlumených barevných odstínech, někdo je umělecky naaranžoval na staré farmářské dvoukoláky se železnými koly.

Pokrčil rameny. „Mně se to líbí.“

Vzala ho za ruku. Její dlaň byla proti jeho tak drobná a chladivá. Zavedla ho dovnitř, zastrčila si vlasy za uši, naklonila se a začala se probírat zbožím. Dělala to úplně stejně jako jiné ženy. Sledoval úsporné pohyby jejího zápěstí, když k sobě přikládala jednotlivé druhy oblečení. Kalhoty, ještě složené, položila přes dolní polovinu košile. Sako pohodila stranou tak, že z něj nahoře vykukoval kousek košile a dole kalhoty. Přivřené oči, stažené rty. Zavrtěla hlavou. Jiná košile. Kývla. Tak tohle bylo opravdové nakupování.

„Co ty na to?“ vyptávala se.

Zvedla kalhoty barvy khaki, ale o něco tmavšího odstínu, než to bylo běžné. Košili s jemnou hnědozelenou kostkou. A nakonec lehké tmavohnědé sako, které se zbytkem oblečení výborně ladilo. Kývl.

„Mně se to líbí,“ prohlásil znovu.

Ceny byly ručně vypsané na malých lístcích, přišitých k jednotlivým kusům oděvů. Jeden z nich nehtem otočil.

„Proboha,“ vydechl. „Na to zapomeň.“

„Tak už to chodí,“ poznamenala. „Za kvalitu se platí.“

„To si nemůžu dovolit, Jodie.“

Samotná košile stála dvakrát tolik, než kdy zaplatil za celý oblek. Takové oblečení by ho přišlo na celodenní mzdu při hloubení bazénů. Deset hodin, čtyři tuny písku, kamení a zeminy.

„Já ti to koupím.“

Stál tam rozpačitě s košilí v ruce.

„Vzpomínáš si na náhrdelník?“

Přitakal. Vzpomínal si. Byla nadšená z jednoho náhrdelníku v manilském klenotnictví. Byla to jednoduchá zlatá věcička, spíš řetízek, prý z Egypta. Nijak zvlášť drahý, ale ona sama na něj neměla dost peněz. Leon ji chtěl cvičit v sebekázni, a tak se jí ho nepodařilo umluvit. Reacher jí šperk koupil. Ne k narozeninám nebo k nějaké zvláštní příležitosti, udělal to zkrátka jen proto, že ji měl rád a jí se ten náhrdelník líbil.

„Měla jsem takovou radost,“ vyprávěla. „Myslela jsem, že se zblázním. Pořád ho mám. Pořád ho nosím. Dovol mi, abych ti to oplatila, ano?“

Zamyslel se a kývl.

„Tak dobře,“ řekl.

Mohla si to dovolit. Byla právnička. Zřejmě si už vybudovala kariéru. A byl to poctivý obchod, úměrný, cena ve srovnání s příjmem, patnáct let inflace.

„Tak dobře,“ opakoval. „Dík, Jodie.“

„A potřebuješ ponožky a další věci, viď?“

Přibrali khaki ponožky a bílé boxerky. Šla k pokladně a vytáhla zlatou kartu. Odnesl si všechno do kabinky, odpáral cenovky a převlékl se. Vytáhl z kapsy kalhot peníze a staré šaty hodil do odpadkového koše. V novém oblečení si připadal trochu prkenně, ale v zrcadle se přesvědčil, že vypadá dobře, barvy kontrastovaly s jeho opálením. Vyšel ven.

„Dobrý,“ pochválila ho Jodie. „A teď do lékárny.“

„A pak na kafe.“

Koupil si žiletku, pěnu na holení, zubní kartáček a pastu. A malou tubičku masti na popáleniny. Tentokrát platil sám a nákup si odnesl v hnědém papírovém sáčku. Cestou do lékárny prošli okolo jídelny. Příjemně to odtamtud zavanulo.

„Co kdybychom si došli na večeři?“ navrhl. „Ne jen na kávu. Já to platím.“

„Fajn,“ souhlasila a znovu se do něj zavěsila.

Večeře pro dva ho přišla na tolik jako nová košile, což mu nepřipadalo nijak přehnané. Dali si dezert a kávu. Některé menší krámky tou dobou už zavíraly.

„A teď rovnou domů,“ pobízel ji. „Odteď si musíme dávat pozor.“

Prošli obchodním domem a okolo jeho výloh v opačném pořadí, nejdřív bavlněné oblečení v pastelových barvách a potom intenzivní vůně v oddělení kosmetiky. Zastavil ji před dveřmi z mosazi a skla a ostražitě se rozhlédl po garáži. Vzduch tam byl horký a vlhký. Možnost jedna ku milionu, ale ani tu nebylo radno pouštět ze zřetele. Nic nezaregistroval, jen lidi vracející se ke svým vozům s přecpanými taškami. Došli spolu k bravadě a ona vklouzla na sedadlo řidiče. Usadil se vedle ní.

„Kudy normálně jezdíš?“

„Odsud? Po bulváru FDR, alespoň myslím.“

„Dobře,“ řekl. „Zamiř na LaGuardia, vezmeme to přes Brooklyn. Přes Brooklynský most.“

Pohlédla na něj. „To myslíš vážně? Když už si chceš udělat vyhlídkovou jízdu, znám lepší místa než Bronx a Brooklyn.“

„Pravidlo číslo jedna,“ poučoval ji. „To, co se dá předpokládat, není bezpečné. Jestli máš zažitou trasu, kterou obvykle jezdíš, tak dnes musíme jet jinudy.“

„Fakt?“

„To si piš. Znám bezpečnostní předpisy pro VIP.“

„Já jsem teď VIP?“

„To si piš,“ zopakoval.

 

* * *

 

Po hodině se už setmělo a projíždět po Brooklynském mostě potmě je nejlepší. Reacher si připadal jako turista - mihli se okolo rampy, projeli nahoru pod mostní oblouk a najednou se před nimi otevřel dolní Manhattan posetý miliony jasných světel. Jeden z nejohromnějších výhledů na světě, pomyslel si, a že už toho viděl dost.

Jeď ještě několik bloků na sever,“ navigoval ji. „Přijedeme z druhé strany. Budou si myslet, že pofrčíme rovnou domů.“

Zabočila doprava a zamířila k Lafayette. Pak jedna zatáčka vlevo, druhá, a už se vracela na jih po Broadwayi. Světla na Leonardu zářila červeně. Reacher zíral na ohňostroj neonů.

„Tři bloky,“ hlásila Jodie.

„Kde parkuješ?“

„V garáži pod domem.“

„Fajn, tak zastav o blok dřív,“ řekl. „Porozhlédnu se tam. Ty to objedeš a naložíš mě. Když nebudu čekat na chodníku, jeď na policii.“

Zabočila doprava na Thomas. Zastavila a nechala ho vystoupit. Klepl lehce na střechu, znovu se rozjela. Zahnul za roh a našel její dům. Měl půdorys velkého čtverce, renovovaná hala s těžkými skleněnými dveřmi, velký zámek, svislá řada patnácti zvonků se jmenovkami v plastikových okénkách. Jmenovka pro apartmá číslo dvanáct zněla na jméno Jacob/Garber, jako by tam bydleli dva lidé. Na ulici byli lidé, někteří postávali v hloučcích, jiní se procházeli, ale nikdo z nich ho neupoutal. K vjezdu do garáže musel sejít ještě kousek po chodníku. Byl to prudký přechod do tmy. Sešel dolů. Garáž byla tichá a špatně osvětlená. Táhly se tu dvě řady po osmi parkovacích místech, dohromady jich bylo patnáct, protože na místě šestnáctého se zvedala rampa vedoucí na ulici. Nahoře parkovalo jedenáct aut. Prošel celou garáž. Nikde se nikdo neschovával. Vyšel zpátky nahoru po rampě a utíkal zpátky na Thomas. Přešel na druhou stranu ulice a čekal. Přijížděla proti němu. Spatřila ho, zajela ke kraji vozovky a on znovu usedl vedle ní.

„Vzduch je čistý,“ ujistil ji.

Vrátila se do jízdního pruhu, zahnula doprava a už rachotila dolů po rampě. Odraz předních světel se rozkomíhal. Zastavila ve střední uličce a Zacouvala na své místo. Vypnula motor i světla.

„Jak se dostaneme nahoru?“ zeptal se.

Ukázala mu směr. „Dveřmi do haly.“

Pár kovových schodů vedlo k velkým dveřím, krytým ocelovou deskou. Na dveřích byl zámek, stejný jako na skleněných dveřích, které vedly na ulici. Vystoupili a zamkli auto. Nesl vak se šaty. Vystoupili po schodech ke dveřím. Odemkla zámek a otevřela těžké dveře. Hala zela prázdnotou. Proti nim jediný výtah.

„Bydlím ve čtvrtém,“ řekla.

Zmáčkl pětku.

„Sejdeme dolů po schodech,“ vysvětloval. „Pro jistotu.“

Dolů do čtvrtého patra sešli po požárním schodišti. Nechal ji čekat na odpočívadle a pozorně se rozhlížel. Prázdná chodba. Úzká, s vysokým stropem. Apartmá číslo deset vlevo, jedenáct vpravo a dvanáct přímo před ním.

„Jdeme,“ vyzval ji.

Její dveře byly černé a masivní. Kukátko v úrovni očí, dva zámky. Vytáhla klíče, odemkla a vešli dovnitř. Zamkla za nimi a zaklapla starou mříž, která se teď táhla přes celé dveře. Reacher ji vyzkoušel. Byla z poctivého železa, a pokud tu bude, nikdo se sem nedostane. Opřel vak se šaty o zeď. Otočila vypínačem, místností se rozlilo světlo. Zatímco čekala u dveří, Reacher se vydal na obhlídku. Chodba, obývací pokoj, kuchyň, ložnice, koupelna, ložnice, koupelna, toalety. Velké místnosti s hodně vysokými stropy. Nikdo tam nebyl. Vrátil se do obýváku, stáhl ze sebe sako, hodil ho přes křeslo, oddechl si a vrátil se pro ni.

Ale ona se neuvolnila. To mu bylo jasné na první pohled. Nepodívala se na něj, byla víc napjatá než po celý den. Jen tu tak stála ve dveřích do obývacího pokoje, vyhrnuté rukávy trička se jí svezly přes ruce, přímo vyzařovala nervozitu. Neměl tušení, co se to s ní děje.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Prudce opsala hlavou osmičku a hodila si tak vlasy na záda.

„Asi si dám sprchu,“ řekla. „A honem na kutě.“

„Děsný den, viď?“

„Neskutečný.“

Protáhla se okolo něj, zachovávala odstup. Smutně a sotva znatelně mu zamávala, jen vystrčila prsty z rukávu trička.

„A jak zítra?“ zeptal se.

„V půl osmé to bude stačit,“ odpověděla.

„Dobře,“ souhlasil. „Dobrou noc, Jodie.“

Kývla a mizela chodbou. Slyšel, jak se dveře do její ložnice otevřely a vzápětí zavřely. Dlouho a překvapeně upíral zrak směrem, kterým odešla. Pak si sedl na pohovku a zul si boty. Byl příliš rozčilený na to, aby si šel také hned lehnout. Procházel se v nových ponožkách a prohlížel si byt.

Nebylo to podkroví v pravém slova smyslu. Byl to starý dům s velice vysokými stropy. Obložení bylo původní. Vnější zdi z opískovaných cihel, vnitřní stěny hladké. Okna vypadala velmi bytelně. Možná je sem zasadili, aby poskytovala dost světla k práci na šicím stroji nebo k něčemu podobnému, co se tu před sto lety odehrávalo.

Části stěn, kde byly cihly, měly přírodní teplou cihlovou barvu, ale všechno ostatní bylo bílé, až na podlahu, kterou tvořily světlé proužky javorového dřeva. Vybavení bytu vypadalo chladně a neosobně jako ve studiu. Nenašel ani známku po tom, že by tu bydlelo víc osob než jedna. Ani náznak soupeření dvou vkusů. Celé to místo působilo výjimečně jednotně. Bílé pohovky, bílá křesla, knihovna sestavená z jedné sektorové soustavy, natřená nabilo stejně jako stěny. Parní trubky a ohavné radiátory, všechno bílé. Jedinou barevnou věcí v obývacím pokoji byla kopie Mondriana v životní velikosti na stěně nad největší pohovkou. Byla to slušná kopie, ručně malovaná olejem na plátno odpovídajícími barvami. Ne křiklavou červenou, modrou a žlutou, ale správnými monotónními odstíny, s autentickými malými prasklinami a vlasovými trhlinami v bílé, která byla spíš šedá. Stál tam a dlouho si obraz prohlížel v němém úžasu. Piet Mondrian byl po celý život jeho oblíbeným malířem a zrovna tenhle obraz se mu líbil nejvíc. Jmenoval se Kompozice s červenou, žlutou a modrou. Originál Mondrian namaloval roku 1930 a Reacher ho viděl v Curychu ve Švýcarsku.

Naproti nejmenší pohovce stála vysoká skříň s policemi, nalakovaná samozřejmě bíle jako všechno okolo. V ní spatřil malou televizi, video, přijímač na kabelovou televizi a CD přehrávač s velkými sluchátky. Malá hranička cédéček, většinou džez padesátých let, tuhle hudbu měl rád, i když se nedalo říct, že by do ní byl blázen.

Z oken se otevíral výhled na dolní Broadway. Nepřetržitě jimi doléhaly zvuky hustého dopravního provozu, záblesky neonů z obou stran ulice, občas kvílení a ječeni sirén a hlasité troubení, když se auta proplétala mezerami mezi bloky. Nadzvedl roletu a pohlédl dolů na chodník. Potloukaly se tam pořád stejné hloučky lidí. Nic, co by ho mohlo zneklidnit. Zase roletu stáhl až na parapet.

Kuchyň byla rozlehlá, opět s vysokým stropem. Všechny poličky dřevěné a nalakované na bílo a přístroje dosahující bezmála průmyslových rozměrů, byly vyrobeny z nerezové oceli a vypadaly skoro jako trouby na pizzu. Už bydlel i v menších prostorách, než zaujímala zdejší lednice. Otevřel ji a spatřil dvanáct lahví své oblíbené vody, stejnou značku, na jakou si zvykl v Keys. Jednu si otevřel a odnesl si ji do ložnice pro hosty.

Ložnice byla rovněž bílá. Dřevěný nábytek měl původně jinou barvu, ale teď byl bílý stejně jako stěny. Odložil si vodu na noční stolek a vešel do koupelny. Bílé kachlíky, bílé umyvadlo, bílá vana, všechno ze starého glazovaného smaltu. Zatáhl rolety, svlékl se a nové šaty uložil na poličku. Odhodil přehoz a vklouzl do postele. Hlavou se mu honily nejrůznější myšlenky.

Iluze a realita. Co vlastně znamená devět let? Když jí bylo patnáct a jemu čtyřiadvacet, tak hodně, uvažoval ale co teď? Jemu je třicet osm a jí buď devětadvacet nebo třicet, to přesně nevěděl. Tak v čem je problém? Tak proč se o něco nepokusí? Možná to není otázka věku. Třeba tu jde o Leona. Byla jeho dcerou a navždycky jí zůstane. To ho stavělo do provinilého postavení, připadala mu jako sestra a zároveň i neteř. Takový pocit v něm pochopitelně vytvářel zábrany, ale vždyť se přece jedná jen o iluzi, ne? Je jen příbuznou starého přítele, nic víc. A ten starý přítel je teď mrtvý. Tak proč se stydí za to, že si ji prohlíží a očima ji svléká z trička a v duchu jí rozepíná pásek u kalhot? Tak proč to, sakra, doopravdy neudělá? Proč leží, proboha, v pokoji pro hosty, místo toho, aby s ní byl na druhé straně stěny v její posteli? Jako kdyby ho bolela vzpomínka na všechny ty nespočetné zapomenuté noci v minulosti. Za některé se styděl, na jiné vzpomínal s nostalgií.

Protože její realita měla pravděpodobně kořeny ve stejných iluzích. Malá sestra i neteř v něm viděla velkého bratra a strýčka. Milovaného strýčka, samozřejmě, protože věděl, že ho má ráda. Hrála v tom roli velká dávka náklonnosti. Ale o to byla situace horší. Náklonnost k oblíbeným strýčkům představovala specifický druh příchylnosti. Oblíbení strýčkové zosobňovali zvláštní objekt. Rodinný zvyk stejně jako nakupování a přivlastňování, ať už jedno nebo druhé. Oblíbení strýčkové tu nejsou proto, aby vás vyvedli z konceptu. Mohl by všechno pokazit, a to by ji určitě zasáhlo jako každá jiná odporná zrada. Děsivá, nečekaná, krvesmilná, psychicky devastující.

Ležela za zdí. Ale nemohl podniknout naprosto nic. Nic. Nikdy k tomu nedojde. Věděl, že ho to bude přivádět k šílenství, ale donutil se myslet na něco jiného. Na něco, co představovalo aktuální realitu, ne jen iluze. Na ty dva chlapy, ať už byli kdekoli. Už si mohli opatřit její adresu. Existovala spousta způsobů, jak si zjistit bydliště určité osoby. Zrovna teď by mohli stát před domem. V duchu procházel budovou. Dveře do haly, zamčené. Dveře z parkoviště v garáži, zamčené. Dveře do bytu, zamčené a opatřené mříží. Okna, všechna zavřená, stažené rolety. Takže dnešní noc jim nehrozí nebezpečí. Ale zítra ráno se může všechno změnit. Možná budou muset čelit skutečnému nebezpečí. Soustředil se, aby si ty dva muže zafixoval v paměti, dokud neusnul. Jejich vůz, oblečení, postavy, obličeje.

 

* * *

 

Ale v tom okamžiku už měl obličej jen jeden ze dvou mužů. Plavili se spolu deset mil od místa, kde Reacher ležel, v temných vodách dolní části přístavu New York. Museli společně rozepnout gumový vak a vhodit studenou mrtvolu sekretářky do vln oceánu, znečištěných olejovými skvrnami. Jeden z mužů se otočil ke druhému s jakýmsi vtípkem na rtech a do obličeje dostal plný zásah z beretty s tlumičem. A pak znovu a ještě jednou. Protože padal pomalu, zasáhly ho tři kulky do různých částí těla. Místo obličeje měl jednu velkou strašlivou ránu, ve tmě vypadala černá. Paži měl zaklesnutou v mahagonovém zábradlí a pravou ruku mu v zápěstí usekl ukradený sekáček z restaurace. Bylo třeba provést pět přesných řezů. Zapeklitá a brutální práce. Ruka putovala do plastikového pytle a tělo kleslo bezhlesně do vody, necelých dvacet yardů od místa, kde se potopila sekretářka.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024