10 KAPITOLA
Chester Stone byl sám v koupelně v osmaosmdesátém patře. Tony ho tam donutil jít. Ne fyzicky. Jen tam stál a němě mu naznačoval a Stone přecupkal přes koberec, v nátělníku a spodkách, v tmavých ponožkách a naleštěných botách. Pak Tony spustil paži, přestal ukazovat a řekl mu, aby tam zůstal a zavřel za sebou dveře. Takhle se všechny zvuky v kanceláři ještě ztlumily a ti dva muži museli za chviličku odejít, protože Stone zaregistroval zvuk zabouchnutých dveří a následné zahvízdání výtahu. Pak se všechno ponořilo do ticha a temnoty.
V koupelně si sedl na podlahu, zády se opřel o šedou žulovou dlažbu, zíral do ničím nerušeného ticha. Dveře u koupelny nebyly zamčené. To věděl. Když se dveře zabouchly, neozvalo se žádné zacvaknutí. Byla mu zima. Vydlážděná podlaha ho tlačila, tenkou vrstvou bavlny boxerek se do jeho těla rozléval chlad. Roztřásl se. Pociťoval hlad i žízeň.
Pozorně naslouchal. Nic. Zvedl se z podlahy a přešel k umyvadlu. Otočil kohoutkem a přes šumění vody se znovu zaposlouchal. Nic. Natočil hlavu a napil se. Jeho zuby narazily na kov kohoutku, ochutnal chlorovanou užitkovou vodu. Lokl si, nepolkl a nechal vodu vsáknout do vysušeného jazyka. Pak vodu vyplivl a vypnul kohoutek.
Vyčkával hodinu. Celou hodinu, seděl na zemi, zrak upíral na nezamčené dveře, ozvěnou se mu vracelo jen ticho. V místech, kde ho ten chlap zasáhl, cítil bolest. Ostrou bolest tam, kde pěst sklouzla po žebrech. Kost proti kosti, tvrdý náraz, zaskřípání. A pak lehký pocit nevolnosti ve vnitřnostech, kde úder skončil. Upíral oči na dveře, snažil se překonat bolest. Budova lehce duněla a šuměla, jako kdyby na světě existovali i jiní lidé, ale ti byli strašně daleko. Výtahy, klimatizace a proudění vody v trubkách a nárazy větru na okna jen umocňovaly příjemné tiché šumění, kterého by si člověk jinak ani nevšiml. Pomyslel si, že by mohl zaslechnout, jak se otevírají dveře výtahu, třeba o osmdesát osm pater níž, nezřetelné, hluboké ťukání, ozývající se z výtahové šachty pod ním.
Byla mu zima, žaludek se mu svíral hlady, byl zraněný a vyděšený. Stoupl si, žaludeční nevolnost a bolest ho donutily, aby se přikrčil, naslouchal. Nic. Koženými podrážkami klouzal po kachlíkách. Zůstal stát s rukou na klice dveří. Pozorně poslouchal. Pořád nic. Otevřel dveře. Obrovská kancelář tonula v šeru a tichu. Byla prázdná. Vykročil přes koberec a zastavil se u dveří do recepce. Teď už nebyl daleko od výtahů. Slyšel, jak kabiny v šachtách s hvízdáním projíždějí nahoru a dolů. Poslouchal za dveřmi. Nic. Otevřel dveře. V recepci se nesvítilo, nikdo tam nebyl. Dub se matně blýskal, jasnější nesouvislé záblesky pocházely od mosazných doplňků. Rozeznal i hučení motoru lednice v kuchyni, které k němu doléhalo zprava. Ucítil vychladlou kávovou sedlinu.
Dveře do haly byly zamčené. Byly to mohutné, silné dveře, měly patrně i protipožární úpravu a alarm, jištěný bezpochyby na několika místech. Povrch tvořil matný dub, u pantu ho upoutal záblesk oceli. Zalomcoval klikou, ani se nepohnuly. Stál tam dlouho, upíral pohled na dveře, vyhlížel ven tabulí z kouřového skla, třicet stop od výtahových knoflíků a svobody. Pak se otočil zpět k přepážce.
Sahala až k hrudníku, tak se to zdálo při pohledu zepředu. Z druhé strany byla vysoká jako normální stůl, ono zvýšení tvořily přihrádky s kancelářskými potřebami a úhledně vyrovnanými šanony. Na stole byl telefon, přímo před Tonyho židlí. Nebyl to obyčejný telefon, nalevo bylo sluchátko, napravo knoflíky pod malým obdélníkovým okénkem. V něm si přečetl, že telefon je vypnutý. Zvedl sluchátko a neslyšel vůbec nic, až na burácení vlastní krve v uších. Mačkal náhodně zvolené knoflíky. Nic. Přejížděl z jedné strany číselníku, nevynechal jediný knoflík. Našel jeden, označený OPERATE. Zmáčkl ho a malá obrazovka ožila, objevila se na ní slova VSTUPNÍ KÓD.
Vymačkal zase několik náhodně zvolených knoflíků a obrazovka se zase vypnula.
Pod deskou stolu byly zásuvky. Malá dubová dvířka. Všechna zamčená. Za každou zatáhl a …
