16 KAPITOLA
REACHER SE POMALU VRACEL K DOLNÍ BROADWAYI. HLUČNĚ sjel autem dolů do garáže. Zaparkoval na Jodiině stání a zamkl. Nevyjel nahoru do bytu. Vrátil se po rampě na ulici a zamířil na sever do espressa. Chlapec za pultem mu načepoval kávu do kelímku a on se s ním usadil u stejného chromovaného stolku, který zvolila Jodie té noci, co dorazil z Brightonu a prohledával její byt. Přišel sem za ní a našel ji, jak zírá na pitomou Rutterovu fotografii. Usedl na její židli, přičichl ke kávě a napil se.
Kdo to řekne jeho rodičům? Jediným gestem lidskosti by bylo, kdyby přiznal neúspěch a neřekl jim vůbec nic. Prostě by prohlásil, že se mu nepodařilo nic zjistit. Celou věc by ještě víc zamlžil. Byla by to od něj přátelská služba. Jen by za nimi zašel, potřásl jim rukou, odhalil jim Rutterův podvod, vrátil jim peníze a popsal jim dlouhé a bezvýsledné pátrání, které nemělo naprosto žádné vyústění. Potom by na ně naléhal, aby si připustili, že už musí být dávno mrtvý. Musel by je přimět, aby pochopili, že jim nikdo neřekne, kdy a kde nebo jak k tomu došlo. Potom by zmizel a nechal je, aby si vybudovali jakous takous životní rovnováhu na základě útěchy, že jsou jen dva z desítek milionů rodičů, kteří přišli o své děti v tomhle přízračném století.
Usrkával kávu, levá ruka sevřená v pěst ležela na stole před ním. Mohl jim lhát, ale nepovažoval by to za přátelskou službu. Reacher neměl žádnou větší zkušenost s přátelskými službami. Byla to ctnost, která se neprotla s jeho životem. Nikdy se neocitl v postavení, kdy by se k něčemu podobnému musel uchýlit. Nikdy nemusel sdělovat špatné zprávy příbuzným. Někteří z jeho kolegů to museli udělat. Po válce v Zálivu byly zformovány služební oddíly, nejvyšší zainteresovaný důstojník jednotky společně s vojenským policistou, a museli navštěvovat rodiny obětí. Museli je vyhledat, vyjít po schodech k jejich bytu a oznámit nepříjemnou zprávu, kterou už ovšem předem prozradily jejich uniformy. Uznával přátelskou službu, mnohokrát během své služby v armádě o ní uvažoval, ale jeho vlastní kariéra byla těsně svázána se samotnou službou, tam bylo všechno vždycky jednoduché, ať už k tomu došlo nebo ne, dobré nebo špatné, legální nebo nelegální. A teď, dva roky poté, co ukončil svou služební kariéru, sehrála najednou přátelská služba klíčovou roli v jeho životě. A možná by musel v jejím zájmu i lhát.
Ale on by Victora Hobieho našel. Povolil pěst a dotkl se přes košili spáleniny. Chyběl mu jako zářez na pažbě. Nakláněl šálek, dokud na jazyku a zubech neucítil usazeninu z kávy. Potom kelímek vyhodil do odpadků a vyšel ven na chodník. Slunce dopadalo plnou silou na Broadway. Cítil, jak se mu opírá do obličeje, vykročil proti němu směrem k budově, kde bydlela Jodie. Byl unavený. V letadle spal jen čtyři hodiny. Čtyři hodiny ze čtyřiadvaceti. Vzpomínal si, jak se opřel v obrovském sedadle první třídy a usnul v něm. Victor Hobie zabil Costella, tak mohl zůstat neodhalen.
Do podvědomí mu vplula Crystal. Striptérka z Keys. Neměl proč na ni teď vzpomínat. Ale něco jí v přítmí baru řekl. Měla na sobě jen tričko, víc nic. Potom na něj v příšeří pracovny v Leonově domě promluvila Jodie. V jeho domě. Řekla mu v podstatě to samé, co on vyprávěl Crystal. Říkal, že se musel vydat na sever, aby někomu způsobil problémy. Ona tvrdila, že musel zkusit zkrátit celý proces, aby někoho varoval.
Zastavil se bez dechu na ulici, srdce mu bilo na poplach. Leon. Costello. Leon a Costello, mluvili spolu. Costello jel do Garrisonu a mluvil s Leonem, ještě než zemřel. Leon ho odkázal na něj. Najděte chlápka, který si říká Jack Reacher, protože chci, aby se podíval po Victorovi Hobiem. Tak nějak to musel Leon říct. Costello, klidný a praktický, ho musel poslechnout. Vrátil se do města a celou věc si promyslel. Horečně uvažoval a nakonec se rozhodl pokusit se celý proces zkrátit. Costello se vydal pátrat po Hobiem, ještě než se poohlédl po chlápkovi jménem Reacher.
Kolem posledního bloku, který jej dělil od parkoviště v …
