02 KAPITOLA
JE TO MOJE CHYBA,“ ŘEKL REACHER. Crystal zakroutila hlavou. „Tys toho chlapa nezabil,“ namítla.
Pak na něj zostra pohlédla. „Nebo ano?“
„Dovolil jsem, aby ho zabili,“ odpověděl Reacher. ‚Je v tom snad nějaký rozdíl?“
Bar byl od jedné po půlnoci zavřený a oni seděli vedle sebe na židlích u vstupu na prázdné pódium. Světla byla vypnutá a nehrála hudba. Žádný zvuk kromě klimatizace ztlumené na čtvrtinu. Ta vysávala hustý kouř a pach potu a vypouštěla vše do poklidné noci v Keys.
„Měl jsem mu to říct,“ uvažoval Reacher. Jasně že jo, měl jsem mu říct, že jsem Jack Reacher. Pak by mi vyklopil, co měl na srdci, a teď už by byl doma. A já bych se pak už mohl na všechno vykašlat. Nic by mi to neudělalo a on by mohl být naživu.“
Crystal měla na sobě bílé tričko. Víc nic. Bylo to dlouhé tričko, ale ne dost. Reacher se na ni nedíval.
„Proč se o to všechno staráš?“ zeptala se.
Byla to otázka typická pro Keys. Nebyla tak otrlá, jen ji zmátl jeho zájem o cizince, který k nim zavítal. Pohlédl na ni.
„Cítím odpovědnost.“
„Ne, ty cítíš vinu,“ namítla.
Kývl.
„Ale to nemusíš,“ oponovala. „Tys ho nezabil.“
„A je v tom nějaký rozdíl?“ zeptal se znovu.
„Jasně že je,“ odpověděla. „Kdo to byl?“
„Soukromý detektiv,“ odpověděl. „Hledal mě.“
„Proč?“
Zavrtěl hlavou.
„Netuším,“ řekl.
„A ti dva chlápci přišli s ním?“
Opět zakroutil hlavou.
„Ne,“ odpověděl. „Ti chlapi ho zabili.“
Pohlédla na něj vyděšeně. „Vážně?“
„To je moje domněnka,“ připustil. „Nepřišli s ním, tím jsem si jistý. Byli mladší a bohatší než on. V těch oblecích? Určitě nevypadali jako jeho podřízení. A mimoto, on za mnou přišel sám. Takže ti dva museli pracovat pro někoho jiného. Zřejmě je vyslali, aby ho sledovali a vypátrali, co tu pohledává. Takže potom se o mě začali taky zajímat.“
„Zabili ho, aby se dozvěděli tvé jméno?“
„Vypadá to tak,“ odvětil.
„Řekneš to policajtům?“
Další otázka, která charakterizovala Keys. Zaplést se s policajty bylo důvodem pro dlouhou vážnou diskusi. Potřetí zakroutil hlavou.
„Ne,“ řekl.
„Najdou ho a pak se o tebe taky začnou zajímat.“
„Ne hned. Nemá u sebe žádné doklady. Dokonce nebudou moct sejmout ani otisky prstů. Bude jim trvat týdny, než zjistí, kdo to byl.“
„Tak co chceš dělat?“
„Chystám se najít paní Jacobovou,“ odvětil. „Klientku. Ona mě hledá.“
„Ty ji znáš?“
„Ne, ale chci ji najít.“
„Proč?“
Pokrčil rameny.
„Potřebuju zjistit, o co tu běží,“ vysvětloval.
„Proč?“ ptala se znovu.
Vstal a pohlédl na ni do zrcadla na stěně. Najednou byl hrozně netrpělivý. Nedočkavý, aby se vrátil do reality.
„Ty víš proč,“ řekl jí. „Toho chlapa zabili, protože měl něco společného se mnou, takže teď už se mě to týká, rozumíš?“
Natáhla dlouhou bosou nohu na židli, ze které právě vstal. Považovala možná jeho pocity za rozmar. Logický, ale divný, třeba jako lidové tance.
„No dobře, a co dál?“ zeptala se.
„Půjdu do jeho kanceláře,“ uvažoval. „Možná měl sekretářku. Musí tam přece být nějaké záznamy. Telefonní čísla, smlouvy s klienty. Tahle paní Jacobová byla zřejmě jeho poslední případ. Bude to asi vrchol hranice.“
„A kde měl kancelář?“
„To nevím,“ připustil. „Někde v New Yorku, usuzuju podle jeho přízvuku. Znám jeho jméno, vím, že to byl bývalý policajt. Bývalý policajt jménem Costello, bylo mu asi tak šedesát. Nebude těžké tu kancelář najít.“
„On byl dřív policajt?“ ptala se. „Proč myslíš?“
„Většina soukromých čmuchalů je na tom stejně, chápeš?“ vysvětloval. „Odcházejí brzy do důchodu a nemají moc peněz, vyvěsí si firemní tabulku, jsou jako orchestr o jednom hráči, rozvody a pohřešované osoby. A ty informace o mé bance? Znal i ty nejmenší podrobnosti. Nemohl to zjistit jinak, než že mu udělal laskavost nějaký starý kámoš, který je ještě ve službě.“
Usmála se, v očích se jí mihl náznak zájmu. Vykročila a přistoupila k němu k baru. Stála vedle něj, blízko, bokem proti jeho stehnu.
„Jak to, že se v tom tak vyznáš?“
Zaposlouchal se do hluku ventilátoru.
„Taky jsem byl detektiv,“ odvětil. „U vojenské policie.…
