14 KAPITOLA
REACHER SI POPRVÉ V ŽIVOTĚ UŽÍVAL POHODLNÝ LET. OD svého narození nalétal, nejdřív jako dítě vojáka a pak sám jako voják, určitě miliony mil, ale pokaždé shrbený ve spartánském prostoru vojenských dopravních letadel nebo stísněný v tvrdých sedadlech civilních letadel, užších než jeho ramena. Cestování první třídou, pravidelnou linkou uvedenou v letovém řádu, pro něj představovalo nebývalý luxus.
Kabina byla koncipována okázale. Přímo se vysmívala pasažérům, kteří se uličkou prodírali ke svým sedadlům v druhé třídě. První třída byla úžasná, hýřila pastelovými barvami, jedna řada představovala jen čtyři sedadla, zatímco ve druhé třídě jich bylo deset. Reacher si spočítal, že tady byla sedadla dvaapůlkrát široká, ale připadala mu ještě pohodlnější. Byla zkrátka obrovská. Jako kdyby seděl na pohovce, měl tu dost místa, aby se mohl vyklonit napravo i nalevo, aniž by si boky otlačil o ruce. Fascinoval ho prostor pro nohy. Mohl se pohodlně natáhnout a nenarazil přitom do sedadla před sebou. Mohl zmáčknutím knoflíku položit sedadlo téměř do horizontální polohy a vůbec tím neomezil cestujícího za sebou. Zopakoval si tuto proceduru několikrát, jako když si dítě hraje s novou hračkou. Potom stabilizoval polohu sedadla na neutrálním stupni a otevřel časopis, který v letadle nabízeli. Byl nový, neposkvrněný, ne pomačkaný a ulepený, jakými listovali pasažéři o čtyřicet řad dál.
Jodie se ve svém sedadle ztrácela, zula si boty a nohy zastrčila pod sebe, před sebou měla otevřený stejný časopis a u lokte sklenici vychlazeného šampaňského. V kabině panovalo ticho. Od motorů je dělila poměrně velká vzdálenost a hluk, který vydávaly, byl ztlumený, ozývalo se jen syčení a nebylo hlasitější než to, které propouštěly ventily nad jejich hlavami. Žádné otřesy. Reacher sledoval šumivé zlaté víno v Jodiině sklenici, na hladině nezaregistroval žádné chvění.
„Na něco takového bych si dokázal zvyknout,“ poznamenal.
Vzhlédla k němu a zasmála se.
„Při tvých příjmech ne.“
Kývl a vrátil se k aritmetice. Spočítal si, že by mu denní mzda za hloubení bazénu vystačila na padesát mil letu v první třídě. Deset hodin práce by prošustroval v pěti minutách. Utrácel peníze stodvacetkrát rychleji, než by je dokázal vydělat.
„Co budeš dělat?“ vyptávala se. „Až bude tohle všechno za námi.“
„Nevím,“ odvětil.
Tuto otázku měl ukrytou v podvědomí od té doby, co mu řekla o domu. Samotný dům se uhnízdil v jeho představivosti, občas jeho obraz působil příjemně, jindy se před ním tyčil jako hrozba, něco jako žertovný obrázek, který se mění podle toho, jak na něj necháte dopadnout světlo. Někdy ho zahaloval sluneční svit, vypadal nádherně, nízký a prostorný, obklopený zelení, působil skoro jako domov. Jindy mu připadal jako obrovský mlýnský kámen, který ho nutil běhat pořád dokola, až se nakonec zastavil na startovní čáře. Znal lidi, kteří měli dům. Povídal si s nimi, odměřil jim asi tolik nezúčastněné pozornosti, kterou by věnoval chovatelům hadů nebo účastníkům v soutěžích společenského tance. Domy vás nutí k přijetí určitého způsobu života. I když vám je někdo jen tak věnuje, přesně jako to udělal Leon, znamená to pro vás v mnoha směrech změnu. Znamenalo to určité výdaje. To mu bylo jasné. Bylo tu pojištění pro případ požáru nebo vichřice. Potom údržba. Vlastníci domů, které znal, tento aspekt nikdy nepouštěli ze zřetele. Než přijde zima, mělo by se vyměnit topení, protože to staré už je k ničemu. Nebo ve sklepě prosakuje voda, nastanou komplikace s výkopy. Střechy, to bývá problém. To věděl. Už o tom slyšel dost. Střechy mají omezenou životnost, to ho překvapilo. Krytina potřebuje čas od času vyměnit. Stejně tak fasády. Také okna. Poznal lidi, kteří se rozhodli vyměnit okna. Dlouho zvažovali, jaký typ by měli koupit.
„Budeš si hledat místo?“ zeptala se Jodie.
Vyhlížel ven oválným oknem na jižní Kalifornii, vysušenou a hnědou, sedm mil pod sebou. A jaké místo? Dům přijde možná na deset tisíc dolarů ročně za všechny ty poplatky, pojistné a údržbu…
