13 KAPITOLA
ZE St. Louis do Fort Worth v Dallasu je to 568 mil vzdušnou čarou, let jim zabral plných devadesát minut, třicet z nich strmě stoupali, třicet letěli vysokou rychlostí a třicet klesali. Reacher s Jodie seděli v první třídě, tentokrát na levé straně letadla, cestovali s velice odlišnou klientelou než při letu z New Yorku. Téměř celou kabinu obsadili texaští byznysmeni ve vlněných oblecích v nejrůznějších odstínech modré a šedé, v botách z aligátoří kůže a se širokými klobouky. Byli silnější, brunátnější a hlučnější než jejich protějšky z východního pobřeží a mnohem víc také proháněli letušky. Jodie si oblékla jednoduché, rezavě zbarvené šaty, takového něco by si mohla obléct třeba Audrey Hepburnová, a byznysmeni z ní nespouštěli oči a přitom se vyhýbali pohledu na Reachera. On působil v pomačkaném khaki oblečení a deset let starých anglických botách jako na druhé koleji, nedokázali si ho nikam zařadit. Sledoval, jak kolem něj krouží, prohlíželi si jeho opálení, ruce i doprovod, považovali ho za bůhvíco, potom předstírali, že je vůbec nezajímá, ale brzy se zase vrátili ke svým spekulacím. Nevšímal si jich, popíjel výbornou kávu z porcelánového šálku a začal uvažovat, jak by pronikl do Wolters a něco se dozvěděl o DeWittovi.
Vojenský policista, který chce něco zjistit o dvouhvězdičkovém generálovi, je jako chlapec, co si hází mincí. Hlava mu přihraje člověka, který zná cenu spolupráce. Možná měl kdysi v minulosti potíže v nějaké jednotce a možná mu je pomohl nějakým kulantním způsobem vyřešit s vojenskou policií. Pak mu bude věřit a instinktivně bude na jeho straně. Bude mu přítelem. Ale orel ho může postavit před člověka, jenž se možná sám svým přičiněním dostal do problémů. Třeba zpackal nebo špatně splnil nějaký rozkaz a vojenská policie se neostýchala ho v tom vymáchat. Od takového může čekat jen těžkosti. Hlava nebo orel, ale je to křivá mince, protože nakonec každá instituce vlastními policisty pohrdá, takže padne orlem nahoru mnohem častěji než hlavou. Taková byla Reacherova zkušenost. A co hůř, býval vojenským policistou, který je teď civilistou. Měl dva trestné body, ještě než se do něčeho pustil.
Letadlo najelo k východu a byznysmeni čekali a pustili před sebe Jodie do uličky. Svědčilo to buď o texaských dobrých mravech, nebo jí chtěli koukat na nohy a na zadek, když šla před nimi, ale to jim Reacher nemohl mít vážně za zlé, protože chtěl dělat přesně to samé. Nesl jí tašku a následoval ji k terminálu. Stoupl si vedle ní, položil jí ruku kolem ramen a cítil, jak mu tucet párů očí provrtává záda.
„Nárokuješ si, co je tvoje?“ zeptala se.
„Ty sis jich všimla?“ odpověděl jí otázkou.
Objala ho rukou kolem pasu a při chůzi se k němu těsněji přivinula.
„To šlo těžko přehlídnout. Asi by mi nedalo velkou práci sjednat si na večer rande.“
„Musela bys je odhánět holí.“
„To ty šaty. Asi jsem si měla vzít kalhoty, ale myslela jsem si, že tady si víc potrpí na tradice.“
„Mohla by sis na sebe navlíct uniformu sovětského tankisty, šedozelenou a vatovanou, a stejně by nad tebou slintali s vyplazenými jazyky.“
Uchechtla se. „Viděla jsem sovětské tankistky. Táta mi je ukazoval na obrázku. Osmdesát kilo, kníry, kouřily fajfku, byly tetované, a přece to byly ženy.“
Terminál byl díky klimatizaci příjemně chladný, a když vyšli ven k řadě taxíků, uhodilo je do tváře vedro. Červen v Texasu, těsně po desáté hodině ranní, a už bylo přes pětatřicet stupňů a vlhko.
„No tohle,“ vydechla. „Možná jsem s těmi šaty zase neudělala tak velkou chybu.“
Stáli ve stínu nadúrovňové vozovky, ale nad ní číhalo doběla rozžhavené slunce. Beton žhnul a okolo něj se tetelil horký vzduch. Jodie se sklonila a vytáhla z tašky sluneční brýle, nasadila si je a vypadala víc než jindy jako blonďatá Audrey Hepburnová. První taxi byl nový Caprice, měl naplno puštěnou klimatizaci a na zpětném zrcátku se pohupoval suvenýr s náboženským motivem. Řidič se nesnažil navázat rozhovor, cesta trvala čtyřicet minut, většinou jeli po betonových dáln…
