Bosá královna (Mika Waltari)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Třetí kapitola

/1/

Tak se biřicova dcera Karin dostane do Cantorovy hospody, nad jejímiž mohutnými dveřmi visí vývěsní štít ve tvaru hroznu. Karin myje a utírá nádobí v kuchyni, pomáhá vařit, každé ráno vytírá a zametá špinavé podlahy a po večerech s údivem v očích poslouchá hospodský ryk a hudbu. Také se stará o pohodlí Cantorových hostů, neboť Gert Cantor ve svém hostinci ubytovává zejména vybrané cizince, kteří přijíždějí vyřizovat záležitosti, jejichž závažnost sahá až k samotnému králi.

Co si Karin myslí? To nikdo neví. Kdykoliv se na ni Gert Cantor podívá, a že se dívá často, pokaždé se jeho dobrosrdečná tvář pokryje stínem. Karin se líbí každému, kdo ji spatří, nosí šaty s květinovou výšivkou, její odhalená šíje bělostně září. Taktéž vlasy se naučila česat jinak. Ale co si Karin myslí o tom, co vidí kolem sebe, nikdo netuší.

Jak moc toho vlastně vidí? Gert o tom často přemýšlí a usilovně ji hlídá, aby neviděla nic nevhodného. Leckterý muž se ji už pokoušel uchopit za ruku, jeden pán se jí dokonce postavil do cesty a sliboval šperky a krásné šaty. Karin si také musela vyslechnout spoustu neomalených poznámek. Ale čemu z toho všeho rozumí, to Gert z jejího tmavomodrého pohledu vyčíst nedokáže.

Často chodívá domů za otcem. V Gertově hostinci jí platí dobře a má z toho radost. Ale jak přesvědčila otce biřice, aby ji pustil pracovat na nové místo, to Gert neví. Ten jenom ví, že Karin je jedináček a že byla ještě maličká, když jí matka zemřela.

Král si po příhodě na Rybím trhu na Karin vůbec nevzpomněl. Každopádně se na ni Gerta ani jednou nezeptal. Zpočátku tím byl Gert rozladěný a chystal se, že ve vhodné chvíli na Karin sám přivede řeč. Ale k vlastnímu údivu od toho úmyslu upustil. Neustále se na Karin dívá a probouzí se v něm jakási laskavost a dobrota, protože Karin se na něho důvěřivě usmívá rudými rty a vidí v něm svého dobrodince. Kdepak, Gert už neuvažuje, že by se před králem o Karin zmiňoval.

A král má svých starostí dost. Gert o nich Karin rád vypráví a podléhá přitom dojmu, že sám je vlivný a účastní se velké politiky. Karin nikdy neomrzí Gerta poslouchat, stále znovu svými dětskými otázkami vrací řeč na krále a oči jí září, když Gert vypráví. Karin v Gertovi vzbuzuje pocit, že je hodný a moudrý. Gert donašeč, Gert kuplíř, Gert násoska si v Karinině společnosti připadá jako nový člověk. A oba spolu den co den prožívají králův každodenní život.

Někdy král loví se sokolem divoké ptactvo, jindy přijme dánského vyslance a příštího dne putují do různých částí země vojenská nařízení. Týden po týdnu cvičí král své jednotky a verbuje další muže do armády. Osvojuje si nové válečnické umění, říká Gert znalecky. Z výzbroje se vyřazují kuše, arkebuzníci by měli zrychlit střelbu a pěší těžkooděnce by měla doplnit jízda a lehčí oddíly. Šest set královských černých jezdců už proslulo po celé zemi.

Jindy si zas král užívá se svými pány. A další den posílá knihaři ke svázání písně pro loutnu, které sám složil. Zprávy přicházejí z Finského zálivu, jeho lodě vybírají clo od všech lodí, které se plaví do Narvy a usilují o přímé obchodování s Rusy. Erikovy válečné lodě se hrdě plaví Baltem a brzy se vyrovnají válečným flotilám Dánska či pyšných hanzovních obchodníků.

Dnes je král v Svartsjö, zítra v Gripsholmu. Nemá stání, bez oddechu cestuje po svém království, střeží blaho svých poddaných před pány a trestá hrabivé královské správce. Takový král je Erik. A Karin poslouchá, tiskne si ruce k bušící hrudi, oči jí radostně, nevinně září, tváře svěže rudnou.

Gert Cantor na ni hledí a v duchu vzdychá.

Gert se také pochlubil, že král Erik čas od času poctí svou návštěvou i jeho hostinec. Ale brzy toho lituje, neboť od té chvíle se ho Karin nepřestane vyptávat, kdy král přijde. A ještě více toho lituje, když si uvědomí, jaký průběh mají královy návštěvy v jeho hostinci. Po celém městě kolují řeči, jaké bakchanálie se u Gerta dějí, přestože dveře jsou vždy důkladně na závoru. Ale onehdy se jedné nahé dívce podařilo vyprostit se z rukou svých trýznitelů a vyběhnout na ulici pro pomoc. A jindy zas po nočních oslavách vynesli z hostince mrtvolu nějakého násosky s hlavou napadrť. Právě tyto neblahé události daly počátek všelijakým povídačkám a Gert se v duchu třese obavou, aby něco z toho nezaslechla Karin, ať už od jiných sloužících, nebo od lidí, které potká ve městě.

Ale kdepak, Karin o něčem podobném nemá potuchy, ona pouze čeká na královu návštěvu. Gert hledí na Karin, propadá malodušnosti a má z královy příští návštěvy čím dál větší strach.

Proto se jeho smích zkroutí v bezmocný škleb, když se jednou vrátí z hradu s hudebními nástroji a oznámí Karin, že král přislíbil zavítat do hostince dnes večer. Karinina radost v něm vyvolá ještě větší pocit zoufalství a vůbec nemá chuť pustit se do příprav jako jindy. A vzdor své prostopášné a chlípné mysli se Gert Cantor rozhodne uspořádat tentokrát tak cudný hodokvas, jak to jen v jeho hospodě bude možné.

Zatímco Karin s ostatní čeládkou váže girlandy a květinové věnce, Gert sedí nad notovým papírem, črtá do něj můří nožky, pobrukuje si a tlustými, od inkoustu pokaňhanými prsty vyklepává rytmy. Brouká si, protože skládá pozdravnou píseň pro krále, aby Erik hned na počátku pochopil, že dnes bude všechno slavnostnější než obvykle.

S přibližujícím se večerem, kdy se ze skříní vytahují nejlepší poháry a míchají se a dochucují vína, Gert opakovaně domlouvá Karin. Ať se hledí držet jen v kuchyni, v žádném případě se nesmí ukázat v hodovním sále, to se nesluší, když se tam bude král veselit. To Karin chápe sama víc než dobře. Vždyť ani nemá tolik odvahy, aby se ukázala před králem. Ale úpěnlivě prosí, hladí Gerta po naducaných tvářích, až si vymůže svolení aspoň jednou jedinkrát nakouknout škvírou mezi girlandami a podívat se zblízka na krále. Nic víc Karin nechce. Její sny nesahají ani o píď dál.

A už přichází večer, očekávaný, vytoužený, horečný. Ale když král konečně dorazí se svým chladným stínem Jöranem Perssonem v patách, Gertova odvaha i naděje jsou rázem ty tam. Neboť Gert vidí, že Erik je v tom nejzhoubnějším rozpoložení, oči mu divoce planou a už ode dveří se hlučně dovolává vína na stůl. Zřejmě přišly špatné zprávy, domýšlí si Gert, král touží utopit své zklamání ve víně. Tomu Gert rozumí, ale každou chvíli bezděčně vrhne krátký pohled do zadní části sálu, ke girlandové výzdobě a strachuje se, že mezi listím zahlédne Karininy vylekané oči.

S předstíraným veselím přednese svou pozdravnou píseň a snědí Italové vyhrávají, pijí víno a znovu hrají. Král řádí, nadává a křičí, jedním chňapnutím si přitáhne na klín děvče, které mu položí květinový věnec na hlavu, jak je v Gertově vinárně zvykem. Dívka se směje, ale král ji sevře, až dívka zasténá a v lehkomyslných očích se objeví děs. Erik s ústy mokrými od vína se směje šíleným smíchem, jehož se Gert už naučil obávat. A Jöran Persson, znalec útrpného práva, úplatný Jöran se vyděšené dívce směje spolu s králem.

Právě tento okamžik si Karin zvolí, aby vyklouzla z kuchyně a podívala se potají zpoza girland na krále. Tváře jí žhnou napětím. Dívá se, vidí v králově objetí lehkomyslnou dívku, vidí, jak králi padá květinový věnec do očí. Při pohledu na ta mokrá, krutá ústa, na ty divoké oči a strašlivý smích se jí svraští obočí a srdce sevře nevýslovným zklamáním. Nechápe, co se děje, tohle přece není její král, krásný král, který jel na sněhobílém koni, usměvavý král, který ji zlehka polaskal rukou po tváři. V Karin se rázem proti tomu ohavnému výjevu všechno vzbouří. Vyděšeně upírá doširoka otevřené oči skrz mřížoví girland do sálu.

Gert nemůže všechno uhlídat. Jednooký muzikant si všimne, že má prázdný džbánek, a vydá se nazdařbůh sálem. Z panského stolu si džbánek naplnit netroufne a bez dalších okolků se odpotácí do zadní části sálu, protáhne se závěsem girland a srazí se přímo s Karin. Karin se na něho snaží přátelsky usmívat. Jednooký, snědý chlapík se zašklebí a už se na Karin sápe. Ta se mlčky, ze všech sil vzpírá, ale pak s úlekem pocítí, že jí muž roztrhl šaty. V tu chvíli na všechno zapomene, vyjekne a její úzkostný dětský výkřik rázem umlčí veškerý ryk v sále.

Gert zbledne hněvem, ale než stihne cokoliv udělat, král Erik vyskočí a rázuje přes sál. Rozvášněný muzikant tahá Karin za vlasy. Erik spatří dívčí obličej a jako ve snu si vzpomene, že tu tvář už kdysi viděl. Vztekle popadne jednookého šeredu, povalí ho na zem a tasí, aby hudebníka bez váhání propíchl.

Dnes večer však v Gertově hospodě k vraždě nedojde, neboť Karin zachová duchapřítomnost, oběma rukama se pověsí na ruku, v níž král třímá meč, a na kolenou prosí, aby se nad provinilcem smiloval. To už jsou na místě také Gert s Jöranem Perssonem a oba panovníka uklidňují. Erik s upřeným zrakem na Karin zasune bezděky meč do pochvy. Provinilý hudebník, ve tváři šedobílý, škytne úlekem, po čtyřech odleze do nejtemnějšího koutu a schová se za sud.

Erik nespouští z Karin oči a Karin na něho vrhá vylekané pohledy, má za to, že králi svým nevhodným chováním pokazila večer. Erik vidí prosebné, tmavomodré oči, vidí bělostnou šíji a hruď, kterou odhalily chtivé ruce rozvášněného muzikanta. Ale Erika to nerozpaluje, dívá se jen, jako by se díval na něco krásného, na něco nevídaného.

Karin zvolna rudne a pozvedne ruce, aby si zakryla ňadra. Ale králův pohled ji neuráží a ani ona nemůže odtrhnout zrak od králových temných, zjihlých očí. Karin zkoprněle stojí jako onehdy na Rybím trhu. Tělem jí prostupují záchvěvy horkosti i chladu a ona má chuť plakat i smát se zároveň. Do modrých očí jí stoupá zasněný výraz a kolena se jí třesou.

Pobledlý Gert Cantor, s chmury na srdci černějšími než uhel, stojí hned vedle krále a strká svůj kulaťoučký obličej co nejblíže k němu, aby rozpoznal, co se v králi odehrává. A spatří cosi, co v králově obličeji dosud nezahlédl. Byl zvyklý vídat vášeň, chtíč a opojení, výsměch i opovržení, ale dnes v králově tváři poprvé uzřel neznámou něhu, tak vřelou a hlubokou, že z toho roztává i jeho ledasčemu uvyklá mysl.

Král se usmívá, král Erik se usmívá tím nejkrásnějším úsměvem.

„Tohle místo není pro tebe vhodné, dítě,“ řekne a vezme Karin za ruku, aby ji odvedl pryč. „Pojď, Karin Biřicová, odvedu tě k sobě na hrad. Snad tě některá z mých sester vezme pod svou ochranu.“

Karin už neví, co je sen a co je pravda. Její ruka se jako malé, hřejivé ptáčátko ukryje v králově ruce a král ji vede vedle sebe, jako by se nic špatného ani ošklivého nikdy nepřihodilo.

Hosté, najednou střízliví, ten výjev oněměle sledují. Gert se opět začíná usmívat, zato Jöran Persson udiveně a zamyšleně vraští obočí. Ani on ten výraz v očích svého krále nikdy neviděl a narůstá v něm podezření, zda se nějaká nová, neznámá síla nechystá narušit jeho kruhy. Ale v případě potřeby se proti všemu najde zbraň, utěšuje se v duchu, zatímco spěchá za králem. Neboť co by byl král bez věrného stínu, bez chladnokrevného, tvrdého Jörana? Pouze nevidomá větrná korouhvička, kterou rozkymácí kdejaký rozmar a na jejíž hlavě nemá vratká koruna šanci se udržet. Proto Jöran jako studený stín spěchá za králem, který si odvádí Karin, biřicovu dceru, z hospody Gerta Cantora do přepychu a mravní zkázy svého královského hradu.

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023