/3/
Jöranova oběť byla samozřejmě zbytečná, stéblo slámy neodolá valícímu se proudu. Netrpělivý Jöran pouze uspěchal naplnění svého osudu. Vévodové nechtějí přistoupit na dohodu, dokonce odmítají jednat, pokud nedojde k úplné kapitulaci. Děla už burácejí, dělové koule boří hradní střechy a hradby se chvějí, hřmot padajícího kamení otřásá hradem. Vzduch se plní vápenným prachem a dýmem střelného prachu, do hradních komnat, které se už dávno proměnily ve špitál, jsou neustále přinášeni další zranění a mrtví.
Drabanti a panoši mezi sebou nadávají, odmítají už vylézt na hradby a přemýšlejí o vzpouře. Jaký užitek ještě přinese zbytečná bitva? Proč by měli obětovat život pro ďáblem posedlého krále, čarodějnici a syna nevěstky? Herkules pobíhá kolem nich jako šílený, opojen pachem krve, hřmotem padajícího kamení a dýmem střelného prachu píchá šídlem do zadnice dělostřelce, kteří se sklánějí k dělům, zlomyslně vylije do koše s doutnáky džber vody připravený k hašení zápalných střel. V tu chvíli pohár přetekl! Rozlícený strážce toho zrůdného mrzáka chňapne za límec a hodí do hradního příkopu, až slizká voda vyšplouchne. Herkules se vynoří na hladinu a ječí strachem o život, ale to už se do hry zapojují další, házejí po něm kameny, píchají do něho halapartnami a strkají ho zpátky pod vodu, dokud konečně nezmizí. Ta úleva! Muži se pokřižují a s odlehčenou myslí se ještě naposled vrátí na svá stanoviště.
Karin obchází hradní sály. Podlahy pokrývá zakrvavělá sláma, zranění naříkají a volají pastora, umírající chroptí. Karin nemocným nalévá víno a obvazuje rány. Blouznícím pokládá chladivou ruku na čelo a utěšuje žoldnéře, kteří cizí řečí sípají zmatená slova. Odložila královské róby a oblékla si prosté černé šaty. Svýma dobrýma, zručnýma rukama přináší úlevu trpícím a bez zachvění pomáhá lazebníkům nebo katům při krvavých chirurgických zákrocích. Na operace Karin bez ptaní přislíbí vyhradit veškeré zásoby vína ve sklepích, ale třebaže jsou zranění opíjeni, jak zákon káže, když jim odsekávají končetinu a pahýl dle pravidel lékařského umění omývají vroucím olejem, z jejich ochraptělých hrdel se dere děsivý řev. Karin vidí veškeré hrůzy války, aniž by někdy zažila čest a slávu vítězů.
Její silné ruce prosté ženy neznají třas, ale srdce se jí chvěje, Karin se otupuje nekonečnou prací, aby neslyšela strašlivé výčitky svědomí, že tohle všechno se děje kvůli ní. To ona je hlavní viník! Kdyby z ní Erik neudělal královnu, tohle všechno by se nikdy nestalo. V těch příšerných smrtonosných dnech, kdy střely otřásají zdmi a budovy hoří v plamenech, Karininu duši ovládá strašlivý pocit viny.
A nezmírní ho ani myšlenka, že ona sama nikdy korunu nežádala, nikdy po ní neprahla. Teď král kvůli ní o všechno přijde, o království, možná i o život. Neboť Karin už není schopna věřit ve vítězství, celé dny a noci je obklopena pouze nebožáky, kteří třeští v horečkách, prázdnými, otupělými pohledy těch, kteří ještě přežívají, nebo trpkými kletbami. S králem se takřka nevidí. Král s hluboce propadlýma očima a podnícen děsivou zlobou se zavírá ve hvězdárně nebo obchází po hradbách, ve tváři černý od sazí střelného prachu a na oděvu bílý od vápenného poprašku, promlouvá k vojákům, kteří se k němu obracejí zády, zaměřuje děla, jejichž polonazí nabíječi a střelci marně zuří, a stále znovu a znovu přemýšlí, kde vévodové získali prostředky na vyzbrojení celé armády a z čeho platí povstání.
Ne, Karin už krále nevidí v těch dnech hrůzy a smrti, kdy se vévodští špehové přikradou až k hradu a rozněcují kapitulační nálady. Namísto toho je do trůnního sálu na krvavou slámu přinesena troska vojáka, jehož znetvořila řetězová koule. Lazebník nad nebožákem potřásá hlavou a nemá se k nějakému beztak zbytečnému zákroku. Na slámě leží mladík s hrůzně zaťatými zuby, oči se mu lesknou počínající horečkou. Když se k němu Karin skloní, jeho tvář jí připadá povědomá. A najednou všechno kolem zmizí a zase je léto, v ospalé čítárně zlostně bzučí čmelák, zato venku poletují jako…
