21
Vždycky když vzpomínám na svůj návrat domů z Vietnamu, vybaví se mi Bruce Bergeron, jeden z mých studentů na Tarkingtonu. O Brucem jsem se už jednou zmínil. Dal se k Lední revui jako tanečník, poté, co obdržel diplom absolventa humanitních a přírodních věd, a byl zavražděn v Dubuque. Jeho otec byl předsedou Svazu pro záchranu divočiny.
Jednou jsem při hodině porozumění hudbě pustil Čajkovského Předehru 1812. Vysvětlil jsem třídě, že je to o skutečné historické události, o porážce Napoleona v Rusku. Dal jsem studentům za úkol, aby se pokusili vzpomenout si na nějakou významnou událost ve vlastním životě a představili si, jaký typ hudby by ji nejlépe vystihl. Měli o tom týden přemýšlet, aniž onu událost nebo hudbu někomu předem prozradí. Chtěl jsem, aby jim to v hlavách vřelo hudbou jako v tlakových hrncích.
Událost, kterou Bruče Bergeron ve své hlavě zhudebnil, bylo uvíznutí ve výtahu mezi poschodími s haitskou chůvou cestou na povánoční výprodej bílého zboží u Bloomingsdalů v New York City, když mu bylo 6 let. Původně měli jít do Amerického přírodovědného muzea, ale chůva chtěla, bez souhlasu svého zaměstnavatele, poslat nejdřív příbuzným na Haiti nějaké levné ložní prádlo.
Výtah uvízl těsně pod poschodím, kde výprodej ložního prádla probíhal. Byl to automatický výtah. Nikdo ho neobsluhoval. Byl zablokovaný. Když bylo jasné, že se výtah nehne, zmáčkl někdo z cestujících tlačítko poplašného zvonku, jehož řinčení bylo slyšet kdesi hluboko dole. Podle Bruceho to bylo poprvé v životě, kdy se ocitl v nějaké problematické situaci, se kterou si dospělí nedokázali okamžitě poradit.
Ve výtahu byl zabudovaný reproduktor s mikrofonem a z něj se ozval ženský hlas, který je vyzval ke klidu. Bruče si pamatoval, že ten hlas zvláště zdůraznil, aby se nikdo nepokoušel vylézt ven poklopem ve stropě kabiny. Pokud by to udělal, obchodní dům by nenesl zodpovědnost za nic, co by se mu následkem toho mohlo stát.
Čas plynul. Stále plynul. Malému Brucemu to připadalo, že tam jsou uvězněni celé století. Pravděpodobně to bylo spíš 20 minut.
Malý Bruče byl přesvědčený, že se nachází uprostřed významné události v historii Ameriky. Představoval si, že jeho rodiče, ale i samotný Prezident Spojených států, určitě všechno sledují v televizi. Až budou zachráněni, napadlo ho, uvítají ho kapely a jásající davy.
Malý Bruče očekával slavnostní hostinu a medaili za to, že nezpanikařil, a za to, že neřekl, že se mu chce na záchod.
Náhle výtah o několik centimetrů poskočil a zastavil se. Pak poskočil o metr. Dveře se otevřely do probíhajícího výprodeje ložního prádla za zády obyčejných zákazníků, kteří prostě čekali na příští výtah, aniž vůbec tušili, že s tímhle bylo něco v nepořádku.
Chtěli jen, aby lidi uvnitř vystoupili, aby oni mohli nastoupit.
Nebyl tam dokonce ani nikdo z vedení obchodního domu s připravenou starostlivou omluvou a aby se přesvědčil, že všichni jsou v pořádku. Veškerá činnost související s osvobozením zajatců se odehrála kdesi daleko - kdesi ve strojovně, kdesi u poplašného zvonku, kdesi kolem té ženy, která jim řekla, aby nepanikařili a nelezli ven poklopem.
A bylo to.
Chůva koupila nějaké povlaky a pak spolu s malým Brucem pokračovali do Amerického přírodovědného muzea. Musel chůvě slíbit, že rodičům neřekne, že byli i u Bloo-mingsdalů - a taky to nikdy neudělal.
Když to vyklopil při hodině porozumění hudbě, rodiče to pořád ještě nevěděli.
"Víš, co jsi právě popsal s naprostou dokonalostí?" zeptal jsem se ho.
"Ne," řekl.
A já řekl: "Jaké bylo vrátit se domů z Vietnamu."
