20
Když Robert Moellenkamp, bez vindry aniž o tom věděl, velkolepě pronesl: "Mor na oba vaše rody!" poznamenal Jason Wilder, že nemá pocit, že by se projednávaný případ, můj případ, týkal 2 rodů.
"Pochybuji, že se zde dá hovořit o dvojici čehokoli," řekl. "Troufám si říci, že dokonce pan Hartke je nyní se mnou zajedno v tom, že tato rada nemá k dispozici jinou možnost než souhlasit s jeho odchodem. Nemám pravdu, pane Hartke?"
Vstal jsem. "Tohle je druhý nejhorší den v mém životě," řekl jsem. "Ten první byl, když nás vykopli z Vietnamu. Dvakrát zde byl citován Shakespeare. Myslím tedy, že ho mohu citovat i já. Učení nazpaměť mi nikdy moc nešlo, avšak na střední škole jsem měl učitelku angličtiny, která trvala na tom, aby každý ve třídě uměl odříkat jeho nejslavnější verše. Nikdy jsem si nemyslel, že je budu citovat ve skutečném životě a budou mi připadat smysluplné, teď však přišel čas. Tady jsou:
Být, či nebýt: to je otázka. Zdali vznešenější je v mysli údery a bodnutí nesnesitelného osudu snášet, či pozdvihnout zbraň proti moři obtíží a vzdorováním učinit jim konec?
Zemřít, spát; nic víc; a spánkem říct, tak ukončíme žal a tisíc přirozených muk, jež tělu náleží, toť cíl, jakého jen lze si přát.
Zemřít, spát; spát; možná snít, leč v tom je právě háček; neb ve spánku smrti jaký sen že přijde, až odhodíme smrtelné to břímě, nad tím se třeba zamyslet."
Nebyla to samozřejmě celá promluva, víc však na nás naše učitelka, jmenovala se Mary Prattová, nechtěla. Nač to přehánět? Svůj účel to jistě splnilo a navíc probudilo strašidelnou vidinu dalšího veterána z Vietnamu sebevraždícího se na školním majetku.
Vylovil jsem z kapsy klíč ke zvonici a hodil ho doprostřed oválného stolu. Byl to tak velký stůl, že někdo pak na něj musel vylézt, aby se k tomu klíči dostal, nebo si možná někde sehnal dlouhý klacek.
"Hodně štěstí se zvony," řekl jsem a vyšel ven.
Administrativní budovu jsem opustil po stejné trase jako Tex Johnson. Posadil jsem se na lavičku na kraji nádvoří, naproti knihovně, vedle promenády studentů posledního ročníku. Venku bylo příjemně.
Náhodou šel kolem Damon Stern, můj nejlepší přítel z profesorského sboru, a zeptal se, proč tam sedím.
Řekl jsem, že se sluním. Že jsem byl vyhozen, to jsem nehodlal říct nikomu, dokud nebudu sedět v Černé kočce. Takže profesoru Sternovi nic nebránilo říkat veselé hlouposti. Vlastnil jednokolku, dokázal na ní jezdit, a nyní řekl, že uvažuje o tom, že na ní pojede ve slavnostním průvodu k promocím, do kterých tehdy zbývala necelá hodina.
"Obě strany určitě mají silné argumenty," řekl jsem.
Vyrostl v Shelby ve Wisconsinu, kde prakticky každý, včetně babiček, uměl jezdit na jednokolce. Bylo to proto, že 60 let předtím zkrachoval v Shelby během svého turné jakýsi cirkus a zanechal tam spoustu svého vybavení včetně několika jednokolek. Takže stále více lidí se tam učilo na nich jezdit a objednávalo další jednokolky pro sebe a své rodiny. Tak se Shelby stalo a dodnes je, pokud vím, Jednokolkovým hlavním městem Světa.
"Udělej to!" řekl jsem.
"Přesvědčils mě," řekl. Byl šťastný. Odešel a moje myšlenky, poháněné vánkem, odpluly na slunečních paprscích zpět do doby, kdy jsem ještě nosil uniformu, avšak byl jsem už z války doma a dostal nabídku místa na Tarkingtonu. Došlo k tomu v jedné čínské restauraci na Harvardském náměstí v Cambridgi v Massachusetts, kde jsem právě večeřel s tchyní a manželkou, stále ještě normálními, a svými dvěma manželskými dětmi, 11letou Melanií a 8letým Eugenem juniorem. Můj nemanželský syn, Rob Roy, počatý v Manile sotva 14 dní předtím, musel být velký asi jako diabolka.
Byl jsem převelen do Cambridge, abych složil přijímací zkoušky na fakultu fyziky Massachusettského technického institutu jako postgraduální student. Měl jsem získat diplom magistra a pak se vrátit na West Point jako učitel, stále však voják, voják až do konce.
Když jsem vešel do restaurace, ve slavnostní uniformě, se stužkami a ostatní parádou, moje rodina, až na diabolku, ta…
