3
Elias Tarkington, těžce zraněný dvojník Abrahama Lincolna, byl dopraven v l ze svých vlastních vozů domů, do Scipia, na svůj pozemek s výhledem na město a jezero.
Nebyl nijak mimořádně vzdělaný, byl spíš mechanik než vědec, a tak strávil poslední tři roky snahou vynalézt něco, co každý člověk znalý Newtonových zákonů považoval za nemožnost, a sice perpetuum mobile. Sestrojil ne méně než 27 nejrůznějších mechanismů, od kterých pošetile očekával, že jakmile je roztočí, rozkýve nebo jinak uvede do pohybu, poběží až do Soudného Dne.
Devatenáct z těchto svéhlavých, vzdorujících mechanismů jsem našel asi rok po nástupu na Tarkington na půdě bývalého sídla jejich vynálezce, které se mezitím stalo domovem rektora školy. Snesl jsem je dolů, do 20. století. S několika studenty jsme je vyčistili a restaurovali všechny součástky, které za uplynulých 100 let zchátraly. Byly to nádherné klenoty s granáty a ametysty ve funkci ložisek, s pákami a rameny z exotických dřev, s koulemi ze slonoviny, se skluzy a protizávažími ze stříbra. Jako by umírající Eliáš doufal, že přemůže vědu kouzlem vzácných materiálů.
Ty nejlepší z nich se nám podařilo rozeběhnout nanejvýš na 51 sekund. To už je věčnost!
Pro mne, a upozornil jsem na to i své studenty, nebyly ony restaurované mechanismy pouze důkazem, jak rychle se všechno na Zemi zastaví bez stálého přísunu energie. Připomněly nám také, jaké mistrovské řemeslo se dříve provozovalo dole ve městě. Dnes by nikdo tam dole nedokázal vytvořit něco tak vynalézavého a krásného.
Přesně tak, a tak jsme vzali 10 kousků, které jsme shodně považovali za nejkouzelnější, a natrvalo jsme je vystavili dole, v hale této knihovny, a nad ně umístili nápis, který by se dneska určitě hodil na celou tuhle zpustošenou planetu:
KOMPLIKOVANÁ MARNOST NEVĚDOMOSTI
Při čtení starých novin, dopisů a deníků z tehdejší doby jsem zjistil, že řemeslníci, kteří ty mechanismy pro Eliáše Tarkingtona stavěli, od samého začátku věděli, že nebudou nikdy fungovat, ať už z jakéhokoli důvodu. Avšak s jakou láskou i tak hýčkali materiály, ze kterých je tvořili! Co říkáte takovéhle definici vrcholného umění: "Dostat maximum ze surové hmoty marnosti?"
Bylo tu však ještě jedno perpetuum mobile, které Eliáš Tarkington viděl v duchu, a které se v jeho Poslední vůli nazývalo "Bezplatný institut Mohigské údolí." Po jeho smrti měl této škole připadnout jeho pozemek o rozloze 3000 hektarů nad Scipiem plus polovina akcií továrny na vozy, továrny na koberce a pivovaru. Druhou polovinu již vlastnily jeho sestry kdesi daleko. Na smrtelné posteli předpověděl, že l dne se Scipio stane obrovskou metropolí a její bohatství promění jeho skromnou školu v univerzitu konkurující Harvardu, Oxfordu a Heidelbergu.
Tato škola měla nabízet bezplatné vysokoškolské vzdělání osobám bez rozdílu pohlaví, věku, rasy a vyznání z okruhu 40 mil od Scipia. Ti z větší dálky měli platit mírný poplatek. Ze začátku měla mít pouze l zaměstnance na plný úvazek, a sice rektora. Učitelé měli být rekrutováni přímo odtud, ze Scipia. Každý týden si měli vzít v práci několik hodin volna a měli učit, co umí. Vedoucí inženýr z továrny na vozy, například, který se jmenoval André Lutz, a který byl rodákem z Liege v Belgii, kde se učil zvonařem, bude učit chemii. Jeho francouzská manželka bude učit francouzštinu a malování vodovými barvami. Vrchní sládek z pivovaru, Hermann Schultz, rodák z Lipska, bude učit botaniku, němčinu a flétnu. Anglikánský kněz, doktor Alan Clewes, absolvent Harvardu, bude učit latinu, řečtinu, hebrejštinu a Bibli. Lékař umírajících, Dalton Polk, bude učit biologii a Shakespeara, a tak dále.
A tak se také stalo.
V roce 1869 otevřela škola první ročník, bylo v něm všehovšudy 9 studentů a všichni pocházeli odtud, ze Scipia. Čtyři byli v normálním vysokoškolském věku. Jeden byl unionistický veterán, který přišel u Shiloh o obě nohy. Jeden byl 40letý bývalý černý otrok. Jeden byla 821etá stará panna.
Prvnímu rektorovi bylo teprve 26 let, byl…
