37
Poslední den obléhání odpoledne vystřídala vzdušné oddíly naproti přes jezero Národní garda. V noci nepozorovaně zaujali parašutisti pozice za horou Mušketa. Dvě hodiny před svítáním horu tiše po obou stranách obešli, zmocnili se stáje, osvobodili rukojmí a pak obsadili celé Scipio. Museli zabít pouze l člověka, kterým byla stráž dřímající před stájí. Uškrtili ho k tomu určenou součástí výzbroje. Já sám používal úplně stejnou ve Vietnamu. Byla to metrová struna od piána s dřevěnými rukojeťmi na obou koncích.
A bylo to.
Obráncům došla munice. Stejně tam už skoro žádní obránci nezbyli. Možná tak 10.
Fakt je, že nevěřím, že by došlo k tak delikátnímu, mikrochirurgickému zákroku nejlepších jednotek, jaké vůbec byly k dispozici, nebýt společenské důležitosti členů rady.
Byli dopraveni vrtulníky do Rochesteru, kde byli ukázáni v televizi. Poděkovali Bohu a armádě. Řekli, že nikdy nepřestali doufat. Řekli, že jsou sice vyčerpaní, ale šťastní, a jediné co chtějí je dát si horkou koupel a vyspat se v příjemné, čisté posteli.
Všichni Národní gardisti, kteří se v době obléhání nacházeli na jih od kinokomplexu V lukách, dostali bojová pěchotní vyznamenání. Měli velikou radost.
Parašutisté je už měli. Když se vystrojili na vítěznou přehlídku, měli na uniformách válečné stužky z Kostariky, Bimini, El Pasa a tak všelijak, a samozřejmě z Bitvy o Jižní Bronx. Ta bitva musela pokračovat dál i bez jejich pomoci.
Do jednoho z vrtulníků se spolu se členy rady pokoušelo dostat několik nul. Místo tam bylo. Avšak nastoupit bylo dovoleno pouze těm, kteří byli na seznamu, který přišel až z Bílého Domu. Viděl jsem ten seznam. Tex a Zuzu Johnsonová byli jedinými místními jmény.
Díval jsem se, jak vrtulníky startují, díval jsem se na šťastný konec všeho. Byl jsem nahoře ve zvonici, obhlédnout škody. Jít nahoru dříve jsem se neodvažoval. Někdo by po mně mohl vystřelit, a že bych byl nádherný terč.
A když se z vrtulníků staly tmavé skvrny na severní obloze, vyděsil mě ženský hlas. Promluvil přímo za mnou. Otočil jsem se. Byla malá a na nohou měla bílé tenisky a přišla hrozně potichu. Nikoho jsem nečekal.
Řekla: "Byla jsem zvědavá, jak to tady nahoře vypadá. Pěkná paseka, ale výhled je hezký, pokud má člověk rád vodu a vojáky." Vypadala unaveně. Jako my všichni.
Byla to Černoška. Tím nemyslím, že to byla takzvaná Černoška. Její pleť byla velice tmavá. Možná, že v sobě neměla ani kapku bílé krve. Kdyby byla mužem v Atheně, s touhle pletí by se ocitla v nejnižší společenské kastě.
Byla tak malá a vypadala tak mladá, že jsem ji považoval za tarkingtonskou studentku, možná dyslektickou dceru nějakého svrženého karibského či afrického diktátora, který zdrhl do USA s pokladnicí svého hladovějící národa.
Opět omyl!
Kdyby školní GRIOT dosud fungoval, myslím, že by neuhádl, co byla zač a co tam dělala. Žila mimo veškeré statistiky, ze kterých GRIOT při svých strašidelně rafinovaných dohadech vycházel. Když GRIOT zaskočil někdo, kdo se vymykal statistickým údajům tak dalece jako ona, jen tam tak dřepěl a hučel. Rozsvítilo se mu malé červené světýlko.
Jmenovala se Helen Doleová. Bylo jí 26. Byla svobodná. Narodila s v Jižní Koreji a vyrostla v tehdejším Západním Berlíně. Měla doktorát z fyziky z Berlínské univerzity. Její otec býval rotným u zásobovacího vojska a sloužil v Koreji a pak v naší okupační armádě v Berlíně. Když po 30 letech odešel do výslužby a usadil se v docela pěkném, malém domečku v docela pěkné malé čtvrti v Cincinnati a ona viděla tu strašlivou špínu a beznaděj, do kterých se tam většina černošských obyvatel rodila, vrátila se do tentokrát už sjednoceného Berlína a udělala si doktorát.
Mnoho lidí se tam k ní chovalo stejně špatně jako by se k ní chovalo tady, aspoň však nemusela myslet každý den na nějaké nedaleké černošské ghetto, kde průměrná délka lidského života byla ještě horší než v zemi, která byla považována za nejchudší na planetě, a kterou byla Bangladéš.
Tahle doktorka Helen Doleová přijela do Sc…
