Staré pověsti české (Alois Jirásek)

O ČECHOVI

V charvátské zemi, kde žil Čech a jeho bratr Lech, se strhly krvavé boje. Čech a Lech se dohodli, že opustí svou rodnou zem a vyhledají si nová sídla. U hory Říp se usadili. Tuto zemi nazvali podle Čecha. Když měl Čech osmdesát šest let, zemřel. Všichni lidé ho oplakávali a po jeho úpálení vzali kosti a popel, uložili do popelnice a dali ji do jeho hrobu.

O KROKOVI A JEHO DCERÁCH

Krok byl soudce, starosta mocného rodu. Měl tři dcery – Kazi, Tetu a Libuši. Kazi znala různé koření a jeho moc. Teta se bála bohů a proto jim dávala oběti a modlila se k nim. Libuše byla chytrá a po Krokově smrti se stala kněžnou, sídlila na Vyšehradě a lidu vladála moudře a spravedlivě.

O BIVOJOVI

Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když si prohlížely zahradu, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dělal velké škody a Bivoj ho zabil. Vladař Bivoje pozval do podhradí na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když Kazi jela na hrad, Bivoj ji doprovodil. Kazi si ho oblíbila a pojala za svého manžela.

O LIBUŠI

Jednou Libuše soudila dva sousedy. Oba byli starostové rodu. Přeli se o pole a meze. Libuše je vyslechla a uvážila to. Potom řekla, že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou pole a meze. Starším zalomcoval hněv a chtěl, aby jim vládl muž. Libuše jim řekla, že si mají vybrat vejvodu, že si ho vezme za manžela. Poradila jim, aby si zvolili Přemysla.

O PŘEMYSLOVI

Když poslové přijeli do Stadice, spatřili muže opodál kráčet za pluhem. Vzali knížecí roucho, přistoupili k Přemyslovi a pozdravili ho. Řekli mu, že si ho lidé zvolili za knížete a za soudce. Přemysl řekl: „Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všecky časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.“ Potom Přemysl pojedl na železném stole a odjel s posly na Vyšehrad, kde oslavil sňatek s Libuší.

"Železo však u vážnosti mějte! Jím v čas pokoje role orejte, v čas zlý se jím proti nepříteli chraňte! Dokud Čechové budou míti takový stůl, nepřátelé své přemohou. Když pak cizozemci ten stůl jim odejmou Čechové pozbudou své svobody."

DÍVČÍ VÁLKA

Po Libušině smrti dívky poznaly, že už nejsou u takové vážnosti jako za živobytí své paní. Muži se jim posmívali a dívky z touhy po vládě se chopili meče a luku a vedly boj proti všem mužům. Postavily si hrad Děvín. Všechno vedla Vlasta. Dívky bily každého, ať to byl otec nebo bratr. Tři sta mužů padlo v první bitvě. Lest dívek zahubila i vladyku Ctirada s jeho čeledí. Vlasta jednou zapadla mezi muže a pozdě zjistila, že její družky nestačily. Muži Vlastu zabili a ostatní dívky neušly zkáze.

— 1 —

---

Klasické dílo české literatury je převyprávěním lidové fantazie a tvořivosti anonymních autorů, zachycuje zajímavé úseky dávných českých dějin.

Prostým, ale básnicky účinným jazykem vypravuje autor nejen staré zkazky o samotných počátcích osídlení na našem území, jak je zachovala buď lidová tradice nebo pozdější kronikáři, ale i pověsti z doby dávné, jimiž si lid opředl počátky a upevňování křesťanství u nás a které vznikaly především jako výraz životní moudrosti a tužeb prostého člověka.

O Bivoji

Jednou přijela Kazi na Vyšehrad, aby navštívila svou sestru Libuši. Když si prohlížely zahradu, uslyšely ryk a křik mužů. V průvodu kráčel Bivoj a držel divokého, živého kance. Kanec dělal velké škody a Bivoj ho zabil. Vladař Bivoje pozval do podhradí na hostinu. Kněžna Libuše mu dala odměnou krásný mužský pás z pokladu jejího otce, který vybrala sama Kazi. Když Kazi jela zpátky na hrad, Bivoj ji doprovázel. Kazi si Bivoje oblíbila a pojala ho za manžela.

O Libuši

Jednou Libuše soudila dva sousedy. Oba byli starostové rodu. Přeli se o pole a meze. Libuše je vyslechla a uvážila to. Potom řekla, že mladšímu se děje křivda, že jeho jsou pole a meze. Starším zalomcoval hněv a chtěl, aby jim vládl muž. Libuše svolala všechny vladyky a řekla jim, že si mají vybrat vejvodu, kterého si vezme za manžela. Poradila jim, aby si zvolili Přemysla.

O Přemyslovi

Libušin kůň vedl posly do vesnice, kde měl být jejich vévoda. Šli mlázím, cestou i necestou, když uviděl malou docela úzkou říčku tak se zaradoval, protože věděl, že již jsou blízko. Přišli k poli a zeptali se malého chlapce jestli se tato vesnice jmenuje Stadice, chlapec na to že ano, oni mu poděkovali a odešli hledat Přemysla. Našli ho na poli kde oral půdu. Přišli k němu a řekli mu, že Libuše si ho zvolila za svého muže a za pána tohoto kraje. On jim řekl: "No dobrá, ale nejdříve se posilníme na tu cestu." Usedli k železnému stolu – radlici a začali jíst. Po chvilce se jeden z poslů zeptal, proč je to zrovna železný stůl a on jim řekl, že jeho rod je železný. Šel se rozloučit se svým rodem, poté ho oblékli do panovnického roucha, Přemysl vzal s sebou kabelu a střevíce z lipového lýčí, posadili ho na koně a odvezli na Vyšehrad. Libuše je spatřila a šla jim naproti. Přemysl vzal Libuši za ruku a šli společně vládnout a všichni byly šťastní.

Libušina proroctví

Libuše ukázala Přemyslovi pokladnici i posvátná místa ve svých zahradách a háj nad Jezerkou – tam také Přemysl ustanovil zákony a Libuše věštila.

Jednou stanula Libuše s Přemyslem a družinou na skalnatém srázu vysoko nad Vltavou. Libuše věštila: "Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud se vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jenž vystavíte, Prahou. A jakož knížata, vojvodové proti prahu klanějí hlavu, tak budou se klanět i proti městu mému." – hned tedy hrad v těch místech vystavěli.

Jindy Libuše zavěštila, kde se nacházejí drahé a jiné kovy, kterých byl nedostatek.

Často také Libuše pobývala u nejhlubší vltavské tůně. Tam jednou viděla ve vodě všeničící plameny. V těch místech potopila kolébku svého prvorozence, která měla vyplavat, až bude potřeba "po noci pět den". V kolébce vyrůstal Karel IV. a ona rostla s ním, když umřel, opět se potopila.

Kazi zemřela a lidé jí navršili vysokou mohylu, skonala i Teta a její popel byl pochován a pálen po 9 dní oheň. A když se blížil konec Libušin, svolala všechny na Vyšehrad a tam je prosila, aby Přemysla poslouchali a Přemysla, aby byl milosrdný, když pak všem požehnala, odešla do své jizby, položila se na zem a zemřela. Všichni ji oplakávali. Přemysl se ani nedotkl pokladu, věděl totiž, že má být použit, až bude největší nouze.

Dívčí válka

Po Libušině smrti dívky poznaly, že už nejsou u takové vážnosti jako za živobytí své paní. Muži se jim posmívali a dívky z touhy po vládě se chopily meče a luku a vedly boj proti všem mužům. Postavily si hrad Děvín. Všechno vedla Vlasta, hned za ní pak byly Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava. Dívky bily každého, ať to byl otec nebo bratr. Tři sta mužů padlo v první bitvě. Lest dívek zahubila i vladyku Ctirada (Šárka) s jeho čeledí, Ctiradovo tělo bylo vpleteno to kola, které nad Děvínem trčelo. Muži se tedy rozhodli, že se musí pomstít. Jeli k Děvínu, bili dívky na cestách a mnohé odvlekli na Vyšehrad. Vlasta jednou zapadla mezi muže a pozdě zjistila, že její družky nestačily. Muži Vlastu zabili a ani ostatní dívky neušly zkáze.

O Křesomyslu a Horymírovi

Vládl Nezamysl a po něm Křesomysl. Křesomysl byl rád, když lid hledal zlato a tak skotu a chleba ubývalo. Horymír tedy vedl lid na Vyšehrad protestovat, aby si král vážil více chleba než zlata.To se ale dělníkům nelíbilo. Dělníci se vydali Horymíra zabít, ten však spolu s koněm Šemíkem uprchl. Dělníci tedy vypálili celý Horymírův statek, Horymír přísahal: "To pomstím, a víc!" Vydal se tedy na Vyšehrad, kde rozhodli, že bude popraven. Horymír měl poslední přání - projet se na Šemíkovi. Kníže povolil a dal zavřít brány. Horymír poručil Šemíkovi: "Vzhůru!!!", nasedl a Šemík promluvil: "Drž se, pane!". Šemík se svým pánem vzlétl a doletěl pod Vyšehrad. Druhý den šel Horymír na Vyšehrad. Král mu udělil milost a ptal se, kde má Šemíka. Horymír mu odpověděl, že Šemík stůňe. Když Horymír dorazil domů, řekl Šemík poslední větu: "Chci být pohřben před branami vesnice."

Lucká válka

Když zemřel Křesomysl, vládl Neklan. Byl to dobrý a spravedlivý vládce. Měl však za souseda vášnivého bojovníka - knížete Vlastislava. Vlastislav několikrát bojoval v zemi Lemuzů, Litomeřiců i Čechů. Vybíral daň a bral s sebou ženy, dívky a děti. Prodával je do otroctví. Když jednou vpadl Vlastislav do Čech, pálil vše, co mu přišlo pod ruku. Lidé se utíkali ukrýt do hradů, ale i ty byly dobyty. Vlastislav obklíčil Levý Hradec. Na hradě nastal hlad. Lidé už se chtěli vzdát, najednou však spatřili, že Lučané odjíždějí. Na hrad se donesla zpráva, že Lemuzi, Litoměřici a Děčané jdou Čechům na pomoc. Vlastislav odtáhl, ale přísahal pomstu. Nejprve se pomstil Litomeřicům. Na jejich půdě postavil hrad Vladislav. Na hradě byli silní muži, kteří Litoměřicům jen škodili. Lemuzi a Děčané se lekli. Prosili o mír. Slibovali, že budou platit daň. Neklan neměl odvahu bojovat bez spojenců. Vybral několik vladyků, a poslal je dojednat mír, s nimi i vzácné dary. Vlastislav vše vyslechl, ale jeho odpověď byla: "Slyšel jsem, oč nás kníže prosí. Také jsem viděl dary, které mi poslal. A to neopatrně učinil. Jistě mne neposlal všechno, co má, ani všechny koně a bohatstvo. To, co poslal, jen na vnadu mne poslal. Jen si to zase vezmete a knížeti vyřiďte, že mu za tu vnadu děkuji, ať mi to všechno dobře schová a opatří. Přijdu si k němu pro všecko co má a spolu vezmu také to, co nyní vracím." Neklan se lekl toho, že Vlastislav chce vládnout nad celou českou zemí. Vlastislav pak nařídil, že každý muž musí na vojnu. Kdo odmítne, bude oběšen. V jedné vesnici na Chlumčansku sídlil rod Žalanů. Hospodářem zde byl muž jménem Straba. Za manželku mel Češku, která byla zajata. Žena sice Strabu poslechla a provdala se za něj, ale stýskalo se jí po její zemi, to netušil. Chystal se do boje proti Čechům. Macecha mu řekla, aby přišel večer do údolí. Straba ji poslechl. Macecha začala čarovat. Prozradila Strabovi, že v boji proti Čechům budou Lučané poraženi. Všichni Lučané zemřou. Jen on se může zachránit. Musí však prvního bojovníka, který se proti němu požene, bodnout oštěpem. Nesmí ho však zabít. Pouze mu uřeže obě uši, schová si je a dá se na útěk - tak se zachrání. Kníže Neklan nevěřil, že by mohl v boji vyhrát. Do boje místo něj šel statečný Čestmír. Lučanské vojsko bylo sice silnější, ale Čestmír dokázal Čechy vzburcovat. "Nebudem utíkat, zůstanem, a já půjdu před vámi. Padne-li má hlava, nic se nelekejte, vpřed se žeňte až zvítězíte." Nastal velký boj. Čestmír sice padl, ale Češi bojovali dál. Lučané byli poraženi. Přežil pouze Straba. Když dojel domů, čekalo ho nemilé překvapení. Jeho žena byla mrtvá. Když jí odhrnul vlasy, zjistil, že nemá uši. Vytáhl ty, které uřezal prvnímu Čechovi, který se na něj hnal. Byly to uši jeho ženy.

Durynk a Neklan

Po skončení války zavládl v zemi Lučanů smutek. Češi se mstili. Zapalovali lucké vesnice. Neklan se smiloval pouze nad Vlastislavovým synem. Jmenoval se Zbislav a bylo mu 5 let. Neklan ho tedy nechal v jeho vlasti. Dokonce mu postavil hrad. Byl to však hrad lehce přístupný za všech stran. Kdyby se Lučané proti Čechům spikli, hrad by pro ně oporou nebyl. Pak se Neklan vrátil do Čech. Zbislav žil na hradě Dragúš. S ním tam pobýval Durynk. Tomuto muži Vlastislav za svého života velmi důvěřoval. I Neklan mu věřil. Durynk měl však špatné myšlenky. "Zbav se toho chlapce, zbav! Neklan nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn žije." Jednoho dne vylákal Zbislava na ryby. Bylo to v zimě, chlapci tedy nebylo nápadné, že s sebou Durynk bere sekyru. Durynk vysekal do ledu díru a pobídl chlapce, aby se podíval, co je tam ryb. Zbislav se sehnul. Durynk ho sekl do krku. Všude byla krev. Pak sáhl do kapsy, vytáhl nuž a uřízl chlapci hlavu. Vzal si ji a jel s ní rovnou na pražský hrad pochlubit se Neklanovi. Všichni se zděsili. Kníže Neklan se naštval a dal Durynkovi vybrat, jak chce zemřít. Buď skočí z vysoké skály, oběsí se na jakémkoliv stromě nebo se probodne vlastním mečem. Durynk se oběsil na vysoké olši. Když kníže Neklan zemřel, byl pohřben vedle ostatních českých knížat - Přemysla, Nezamysla, Mnaty, Vojena, Vnislava a Křesomysla. Lechové a starostové rodu si pak zvolili za knížete Hostivíta.

Praporec svatého Václava

Soběslavovi se zdál sen o sv. Vojtěchovi, aby vzali jeho praporec, skrytý ve Vrbčanském kostele.

Vydal se tam jeho přítel kněz Vít a našel ho. Dojeli vojsko, nasadili praporec na kopí a přijeli Němci. Vyhráli bitvu (vznášel se nad nima orel).

Jan syn Svojslavův měl 1260 vidění o bitvě na Moravském poli. Byl tam orel a Janoš z Poděhus, kamkoli se obrátil s praporcem, ustoupili nepřátelé. Jan viděl sv. Václava, sv. Vojtěcha za ním, pak sv. Prokopa a pět mučedníků.

Praporec sv. Václava se ztratil, nikdo neví kdy.

Bílá paní

Mnoho rodů mělo určitá znamení – předzvěstí smrti (různé zvyky, ...). Na mnohých hradech zjevovala se bílá paní, zvláště pánům z Hradce a Rožmberka (Jindř. Hradec, Telč, Bechyně, Krumlov, Třeboň, ...). Nejen jako předzvěst smrti, ale zvěstovala i šťastné události (děti, svatby). Roku 1539 se Joštovi z Rožmberka narodil syn – Petr Vok a bílá paní se stala jeho chůvou. V roce 1604 se zjevila zpovědníkovi pana Jáchyma a zavedla ho k nemocnému Jáchymovi, aby mu prokázal poslední služby. V jindřichohradeckém zámku založila ještě za svého života tradici sladké kaše a hostin pro chudé na Zelený čtvrtek.

Růžový palouček

Hodinu od Litomyšle na západ je Růžový palouček – kolem dokola obrostlý červenými růžemi. Scházela se tam Jednota bratrská a také se tam po Bílé hoře poslední motlitbou loučila se zemí. Když tudy roku 1813 táhli Rusové (proti Napoleonovi), modlili se na Růžovém paloučku. Palouček vždy odolával, ať už poli, orbě, …

Sibylina proroctví

Sibyla, královna ze Sáby, se zatoužila setkat s králem Šalamounem. Když dojela do Jeruzaléma, poklekla na zem, políbila ji, políbila též dřevo ležící přes potok Cedron (na něm byl ukřižován Mesiáš), také navštívila horu Kalvárii, kde se po 3 hodiny modlila. Šalamoun ji přivítal jako vzácného hosta a ona u něj 9 měsíců pobývala. Za tu dobu mu královna zjevila mnohá proroctví (Ježíš – život i smrt, osud Jeruzaléma, neřesti křesťanské a jejich potrestání Bohem, o zemi české - zkáze Prahy, smrti, živoření, boje u Blaníku a boží trest).

Proroctví slepého mládence

Císař a český král Karel IV. roku 1362 cestou z Německa uslyšel, že nedaleko Domažlic žije slepý mládenec, ducha prorockého, a tak se za ním vydal. Mládenec mu vypravoval, jak budou země české vypadat po jeho smrti (ovládány cizími národy; chleba bude málo a roboty mnoho; válka válku bude stíhat, ...). Také Karlovi zjevil budoucí panovníky: Karel IV., Václav – jeho syn, Zikmund – druhý syn, Albrecht – Rakušan, jeho zeť, Ladislav – syn A., Jiří král – Čech, Vladislav – Polák, Ludvík – Uher, Ferdinand – Španěl, Maxmilián – Čech, Rudolf – syn M.

Karel chtěl, aby vše zlé, co se dověděl, nepřišlo do jeho země – Hospodin se smiluje a pošle na pomoc blanické rytíře sv. Václava. Pak nastane klid. Král vzal mládence do Prahy, kde žil až do smrti.

Proroctví Havlasa Pavlaty

Když bylo Halasu Pavlasovi 115 let (městečko Vysoké v podkrkonoší), svolal své potomky a pověděl jim tuto věštbu. Za krále Vladislava bylo dobře – peníze byly, úroda,... Do 50 let však přijde mor a nastane soudný den. Dále také bude v Čechách válka, velká neupřímnost a nepravosti – páni budou lid soužit a rouhat se. Sedláci budou proti vrchnostem a pány zbijí. A bude obrovský mráz (větší, než když se u mého milíře ohříval medvěd). Vy, synové, dočkáte se těch lepších let za krále Vladislava. Když pak bude Ferdinand, začnou těžké roky a za krále Matyáše a Fridricha bude nejhůř. Války budou, dokud nepřijde dobrý a pobožný král Anbestas.

Různá proroctví

Balvan trčel pod rozvalinou potštýnského hradu v proudu Divoké Orlice. "Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přihrnět nepřítel do země a s ním útisky a zlé nemoci." V roce 1866 nechal správce statku Straka kámen roztrhat za účelem stavby. Brzo vtrhli do země Prusové i zlá nemoc.

Nad Orlicí býval kostel se zlatým zvonem, který se propadl. Ten se zase objeví, až bude nový, zlatý věk – až za řekou na holé stráni vyroste temný borový les a krajní borovice uschne a její kořeny zetlí – tehdy přijde černá svině a zvon mezi kořeny vyryje.

Na Oškobrh Libuše kdysi stoupala z Libice dřevěnou chodbou. V té chodbě je ukryto spící vojsko, které zemi českou zachrání – pruský král bude pak utíkat a království české po válkách bude v uvedeno v mír. Tak bude, až Růžový palouček zaroste keři a sejde se tam 7 králů, pak bude svatý, věčný mír.

Divy světa přestanou, až kamenný kříž u Solnice se zcela propadne do hlubin země.

Na Boru ve skalách sedí kamenná pana, v ruce košili. Každý rok na Velký pátek udělá jeden steh. Až košili došije, nastane soudný den.

— 2 —

Proroctví slepého mládence

Z části Ze starobylých proroctví

 

Když císař Karel IV., český král, vraceje se léta Páně 1362 z Německa přes Norimberk do své vlasti, přišel na pomezí v šumavských lesích, uslyšel, že ve vesnici Koutu nedaleko Domažlic žije mládenec od narození slepý, zbožný a ducha prorockého, po všem okolí ode všech velice vážený.

I zajel si Karel IV. do té vsi, a když přijel k chaloupce slepého mládence, sestoupil s koně a vešel do jizby, kdež zastal slepého mládence, an sedí za stolem.

"Pozdraven buď ctný mládenče!" oslovil ho panovník.

Mládenec mu poděkoval a řekl: "Zdráv buď, císaři, muži svatý a králi náš!"

"Proč mne nazýváš svatým, mne člověka hříšného?" děl císař. "A kterak víš, že jsem císař? Jsi nevidomý, a nemohls míti žádné povědomosti o tom, že tě navštívím."

"Vpravdě jsi muž boží," odvětil slepý, "neboť to dokazuješ svými skutky. Také to dosvědčí chudý lid, jehož se ujímáš, svědčí o tom velebné chrámy, jež jsi vystavěl a stavíš. A všecku zemi zvelebuješ jako dobrotivý otec svého českého národa. Ty o něj, též o jeho jazyk pečuješ, kdežto prve nežli mine tři sta let, bude český jazyk ponížen a potupen."

Tak řekl a pozval císaře, aby se k němu za stůl posadil. Karel IV. tak učinil a rozmlouval se slepým mládencem o různých věcech, až pak řekl: "Milý mládenče, soudím, že proto Bůh zbavil tvé oči světla, abys viděl do tmavé budoucnosti. Pročež pověz, cos dříve napověděl: jak bude s mou milou vlastí, jak dlouho ještě potrvá toto mé království v slávě?"

Mládenec ani slova nepromluvil, ale vzav křídu, napsal tyto litery na stůl, jednu od druhé podále, a to:

 

K. V. Z. A. L. J. V. L. F. M. R.

 

A když napsal, řekl: "Co liter, tolik králů. Toť jsou jména tvých následovníků. Po tvé smrti, za panování tvého syna, počne se domácí vojna a bude velké krveprolití. Ale vojenská sláva i kořist všechna v zemi zůstanou a země česká zkázy nevezme, nýbrž obhájí se slavně proti mnohým nepřátelům.

Ale pak během času upadnou Čechové v nekázeň a v nesvornost a nastane veliká zkáza mravů. Cizozemci, Němci, Vlaši a Francouzové, budou jim milejší a Češi budou choditi v krojích divně a pyšně vymyšlených. Konšelé budou brát úplatky, spravedlivost pohyne, neboť soudcové jenom dle stavu, bohatství a vážnosti budou souditi.

Hlas chudého zanikne neslyšán a všechen řád přestane. I rozhněvá se Bůh. Lidé budou sice polí přidělávat, ale chleba přece nebude přibývati, neboť nebude božího požehnání české zemi. Tenkráte nastanou daně, platy i roboty neslýchané, válka válku bude stíhat a muži ženám, otcové dětem budou násilně bráni na vojnu. Tehda budou světské i duchovní vrchnosti českého jazyka nenáviděti, Němci opanují Prahu, a přemnozí Čechové se tak velice zapomenou a prohřeší, že budou svůj mateřský jazyk zapírat a za něj se styděti.

Tehda na jednom vrchu v kouřimském kraji stromoví od vrchu schnouti bude a veliký hlad nastane. Pak se vzbouří na Čechy tolik nepřátel, že jako liják, jako hejna kobylek na ně se posypou. Jen mezi Úpou a Orlicí neublíží se ani slepici. Kdo ty všechny hrůzy přečká, užije pak blažených časů." -

Mládenec se odmlčel a Karel IV. promluvil: "Milý mládenče! Smutné je, cos zjevil. Ale ještě mi vylož, co chceš těmito literami říci?"

"Slavný králi! Tyto litery znamenají:

 

K. To jsi ty sám.

V. Václav, tvůj syn.

Z. Zikmund, druhý tvůj syn.

A. Albrecht, Rakušan, jeho zeť.

L. Ladislav, Albrechtův syn.

J. Jiří král, Čech.

V. Vladislav, Polák.

L. Ludvík, Uher.

F. Ferdinand, Španěl.

M. Maxmilián, Čech.

R. Rudolf, Maxmiliánův syn.

 

"A potom?" ptal se Karel IV., když slepý mládenec přestal.

"Bouře a knížectví vrtkavé! Nejhůře však bude, až rod královský po meči vyhasne a nastoupí královna. Proti ní se spikne množství nepřátel a tu se již bude české království k pádu schylovati. Panstvo bude zlé, nastane přehrozné sužování obecného lidu, jakého nebylo od počátku světa. A tenkráte ztrestá Bůh českou zemi."

Karel IV. se zarmoutil a povzdechl.

"Ó kéž by bylo možná," pravil, "všecko to neštěstí odvrátit! Všechno, i život bych pro své království obětoval. Nedejž, Bože, abych já, člověk hříšný, byl snad příčina všeho toho zlého!"

"Pravil jsem," děl mládenec, "že jsi muž boží. Kaješ se a postíš na svém hradě Karlštejně a modlíš se za svůj národ. Svatý budeš, a zlaté lože tvé, na němž tam odpočíváš, bude posvěceno, nebo kdo nehodný, žádného, ani syna tvého nesnese.

A tu vzav opět křídu, napsal slepý mládenec ještě tyto litery:

 

P. P. V. F.

 

a řekl: "P. Půlnoční národ na Čechy se přižene a zemi hrozně poplení a zdrancuje.

P. To značí národ dolejší, polední. Turky a jiné nevěřící, s nimiž římský císař bude míti mnohé a kruté války. V těch válkách mu budou Čechové pomáhati, mnoho krve v nich vycedí a mnoho peněz na ně vydají.

V. Znamená národ od východu, národ přemocný, jenž bude se svými sousedy bojovat, ale českému království žádné škody neučiní.

F. Tato poslední litera označuje přehrozný počet zbrojného lidu, jenž se do Čech jako povodeň přivalí, Francouzů, Němců a jiných na západě. Tenkráte nastane ten největší a poslední boj. Tu se lidé ve své úzkosti k Bohu obrátí a úpěnlivě o pomoc volati budou.

I smiluje se Hospodin nad českým královstvím a pošle mu pomoc. Z hory Blaníka vyrazí rytířské vojsko proti všem nepřátelům české země a sv. Václav na bílém koni povede blanické rytíře do přehrozné bitvy, jež bude trvati za kolik dní. V té bitvě budou cizozemci a nepřátelé potřeni a zhubeni; kteří zůstanou, ti budou ze země vyhnáni. Nejeden se ještě ve skrýši schová, ale všechny ty vypudí sv. Prokop svou berlou; české království bude prosto všech nepřátel, bude osvobozeno a zůstane svobodno.

Pak nastane svatý a stálý pokoj; všichni Čechové budou sjednoceni, vzkvete mezi nimi snášenlivost a jazyk jejich, jenž byl zemdlen a ponížen, bude povznesen, a již nikdo ho nebude zapírati. Budouť všichni hrdi na původ svůj, na předky, i že se tak obhájili, a nebude jim teskno a obtížno v práci a oběti pro vlast, neboť míň mluvit, ale víc jednati budou, to z lásky upřímné, pro kterou ty, ó náš králi, vlast zvelebuješ!"

Karel IV. si oddechl a řekl: "Dejž to milý Bůh, aby alespoň tenkráte byla země česká šťastná."

A vstav, vzal slepého mládence za ruku a řekl jemu: "Pojď se mnou do Prahy, na můj hrad. Tam budeš dobře opatřen."

Mládenec tomu docela přivolil a jel s králem Karlem do Prahy, kdež při jeho dvoře zůstal až do smrti. - -

— 1 —

---

Růžový palouček

Z části Pověsti doby křesťanské

 

V zátiší mezi vlnícím se obilím, za nímž borové lesíky se černají, skryta je neveliká lučina, přes dvacet kroků zdélí, na patnácte kroků široká. Na jejích pokrajích bují nízké keříky červených, plných růží. Jsou zvláštního druhu. Jinde, v širém okolí jich není. V jiné půdě se nedaří. Přesadili je, neujaly se. Pak je chtěli vypleniti; vykopali je, a do roka se zelenaly zase. Bují dál a rozrůstají se do středu lučiny.

Po nich má to osamělé místo, posvěcené žalem zbožných předků, své jméno. To je růžový palouček na výšině opodál vesnice Morašic, dobrou hodinu cesty od Litomyšle na západ.

Milý je odtud rozhled krajinou, na lesíky, mezi nimiž prohledá Makovská věž, na vesnice kol zelenem se bělající, zvláště pak k východu po návrších a lesnatých chlumech u České Třebové a na starý zámek Litomyšlský krásné výstavnosti.

Tam před čtyřmi sty lety, kdy stál ještě prvotní hrad, sídlili páni Kostkové z Postupic, věrní ochráncové Českých Bratří. U toho tam zámku v městě stál bratrský sbor a v městě většina obyvatelstva samý bratr.

Když Ferdinand I. přemohl odpor stavů, vzal panu Kostkovi z Postupic zboží Litomyšlské i hrad, a bratří z města i z okolí musili do vyhnanství. Tenkráte jat i starší bratrské Jednoty, Jan Augusta. Přestrojen za sedláka, skrýval se v okolí Litomyšle. Ale sám se prozradil. Zapomněl na svůj selský kroj a vytáhl ze záňadří prý červený, hedvábný šátek, aby jím utřel spečené čelo. To shlédli pacholci královského hejtmana Sejnohy, na ten čas správce Litomyšlského zámku, Augustu jali, odvedli do Litomyšle, odkudž zavezen s písařem svým a bratrem Bílkem na hrad Křivoklát. Tam pak seděli v tuhém vězení přes čtrnácte let. Po letech za Maxmiliána krále, syna Ferdinandova, nastaly volnější časy. Bratří se vrátili z vyhnanství a usazovali se zase v Litomyšli a v okolí. Volnosti však dlouho neužili. Přikvačilař veliká bouře, jež se rozvichřila r. 1618. Veliké hoře padlo na Českou zemi za náboženských bojů, a nejvíce po Bělohorské bitvě.

Kdo nebyl katolíkem, nebo kdo se nesřekl své nekatolické víry, musil ze země. A tak také Bratří z Litomyšle a z okolí. Nežli však odešli, smluvili se, že se všichni ještě jednou sejdou, společnou pobožnost vykonají, neboť veřejně a volně ji kenati již nesměli, a že se vespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlédli si palouk za Morašicemi mezi lesy.

Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdná tou klenbou věčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě pod obojí přijímali, naposled se Bohu pomodlili, zbožně zazpívali.

A pak se loučili, vespolek, s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny z rodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami skropili. A z těch slzí pak vypučely ty růže, aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.

Za té noci také, když pobožnost ukončena, zakopali prý zlatý kalich, z něhož přijímali, a kalich ten podnes leží hluboko v zemi na paloučku. -

Lid po čase na Bratří zapomněl; než místo, kde se loučili, zachoval v úctě. Palouček býval jindy větší a lesy tmavší a hlubší se kolem černaly. Teď z hvozdů jsou jen lesíky a širé lány; také paloučka uorali, až byla jen neveliká lučina. I tu pak chtěli zdělati, v pole proměniti, jakož se již kolem všude rozkládaly polní lány. Mezi těmi byl palouček jako ztracený a překážel. Proto měl zmizeti.

Ale jako by prozřetelnost sama o to místo pečovala. Stalo se tu cosi podobného jako na Žižkově poli u Přibyslavi. Orali palouček, ale pluh se zkazil nebo kůň padl.

Konečně tu len zašili. Vyrostl, rozkvetl, vytrhali ho, umočili, usušili ho a již jej třeli; tu vzňal se len plamenem. Od toho chytla pazderna i všechen rozlehlý statek toho hospodáře, jenž osil palouček lnem, a v tom požáru zhynula také mladičká dcera toho hospodáře.

Od těch dob se nikdo více neodvážil růžový palouček zaorati. -

Když tudy r. 1813. táhli Rusové postupujíce proti Napoleonu I., vyptávali se někteří z nich po růžovém paloučku. Když jim pověděno, seskočili s koní a po kolenou pak lezli až na samý palouček, a tu se vroucně modlili.

I stará věštba se týká paloučka, na němž prý bude také svedena bitva, a tak hrozná, že poteče krev "kolébkami".

A pak sejde se tu sedm králů a ti smluví věčný mír. Tu mezi růžemi, na místě, kde se Čeští Bratří, odpůrcové vojny a krve prolévání, loučili s vlastí. -

Růže na paloučku kvetou, obilí po lánech kolem zvolna se vlní, šustí, "ovečky" se po něm míhají. Ticho tu, milo, ale bezděky vzpomeneš starých předků, jaký žal sevřel jejich srdce, když nastala hořká chvíle loučení, když slzami skrápěli rodnou půdu, a živěji porozumíš prostým veršům českého exulanta:

 

Bůh ti žehnej, Česká země!

S tebou se smutně loučím -

 

A zrakům mihne se sbor ubohých vystěhovalců, ani se na cestě do vyhnanství zastavují, slzavým okem zpět hledí, na požehnaný, milý kraj, kde

 

"byly jejich domy

i vlast laskavá".

— 2 —

---

Sibylina proroctví

Z části Ze starobylých proroctví

 

I.

Sibyla, královna ze Sáby, panna mysli důvtipné a osvícené, uslyševši mnoho mluviti, jak je král Šalamoun nadiv moudrý, zatoužila v srdci po něm a chtěla ho viděti a slyšeti. Protož ustanovila se na tom, že se vydá za ním do Jeruzaléma.

Vypravivši hojný a bohatě vystrojený zástup panen a zbrojných, kteříž by ji provázeli, poručila, aby naložili na velbloudy mnoho vzácných darů, a vydala se na cestu.

Království pak a město její Sába bylo dvě stě čtyřicet a jedna míle vzdáleno od Jeruzaléma, k polední straně v Africe. I putovala z toho města a říše své mouřenínskou zemí, Egyptem a končinami Rudého moře, arabskou pouští, až se dostala do království Šalamounova.

Když pak k Jeruzalému samému přibyla, sestoupila mladá královna ze svého vozu a šla bosýma nohama, dávajíc tak najevo, že tato místa má za svatá. Šla tedy bosa až k potoku Cedronu, přes nějž leželo dřevo. Královna ze Sáby však nepřešla přes ně, jakož jiní chodili, nýbrž pokleknuvši, políbila je a jiným pak místem potok přebrodila.

Když poté stanula pod horou Kalvárií, padla na zem jako žalem zmožená a ležela tak se sepjatýma rukama po tři hodiny. Povstavši pak, hleděla na horu Kalvárii a zaplakavši zvolala: "Pozdravena buďte, ó místa posvátná! Svatá jste a svatá budete až na věky věkův, až do skonání světa!"

Šalamoun, zvěděv o královně ze Sáby, vyšel jí s komonstvem ve vší své slávě naproti a přijal ji s milým vítáním a velikou ctí, řka: "Vítej, milá hosti!"

Sibyla šla s ním ke dvoru a tu otevřela své poklady a darovala je králi: zlata veliké množství, drahé kamení a krásné nádoby uměleckého díla, též vzácné koření a součky ze stromů, jež balzám potily.

I zůstala královna v Jeruzalémě devět měsíců a král, vykázav jí nádherné síně a vzdušné vonné komory v paláci, jenž byl v utěšené zahradě, hostil ji, jak se na vzácnou královnu patřilo. Za častých rozmluv seznal král, že je panenská královna moudrého ducha, a když také o budoucích věcech často mluvila, požádal ji, aby mu o nich něco zjevila.

A tu, jak seděli v zahradě plné krásy a utěšení ve stínu starých cedrů, oliv a cypřišů, pohlédla Sibyla do temné budoucnosti a jala se o ní mluviti.

Nejprve králi o jeho říši pověděla, že po jeho smrti bude království na dvé rozděleno, že lid i králové opustí Hospodina, načež pak přijde cizí a všechen lid i krále odvede do zajetí, až do babylonské země.

Sláva jeruzalémská pomine a chrám, jejž on, Šalamoun vystavěl, že bude zbořen jako všechno město. Po mnoha však letech, kdy lid izraelský bude se zkroušeně káti a k svému Bohu jedinému volati, nastane lepší čas: lid se vrátí do vlasti, obnoví Jeruzalém i jeho chrám.

"Ale vlastních králů již míti nebude, nýbrž cizí, pohanské a posléze z národa římského. Tehda, věz, králi, narodí se Mesiáš, jenž bude konati veliké divy a zázraky. Od svých však poznán nebude, nýbrž uplván a na smrt odsouzen. I zemře na dřevu kříže a sám si ho ponese na Kalvárii, žalostnou horu. Ten kříž bude z Adamova stromu, jenž v ráji stával a z něhož dřevo leží nyní přes potok Cedron. I budou Mesiášem a jeho smrtí mnohá místa svatá jakož Kalvárie hora, na níž Spasitel odevzdá Hospodinu ducha svého.

Po umučení Mesiášově přijde na Jeruzalém pomsta Páně a drahocenné nádobí, jež jsi do chrámu dal, za kořist bude odneseno do Říma. Ale nad pohanským Římem zvítězí Kristus, a učení jeho rozšíří se po veškeré zemi a bude až do skonání světa."

Sibyla umlkla a toho dne již více nepověděla. Král pak, když odešla, přemítal na mysli o všech těch věcech, až pak dav zavolati písaře svého, pověděl mu vše, co Sibyla zjevila, a písař vše sepsal. Král pak schoval, co napsáno, k jiným knihám svým. -

II.

Když pak druhého dne král Šalamoun seděl opět se Sibylou v zahradě, žádal ji, aby mu pověděla, jak bude s jinými zeměmi, než nastane soudný den.

I pověděla Sibyla, jak křesťané se rozmnoží, že budou míti císaře a krále, židé pak že budou ztenčeni a jejich vláda že bude jim odňata. Křesťané však časem se poruší a oddají se neřestem.

"Nebude mezi nimi víry a důvěrnosti, ústa budou jinak mluviti a srdce jinak smýšleti. Právo bude prodáno, chudý člověk utlačen, sužován, opuštěn. I sešle Bůh mnoho znamení na příklad lidem, aby se polepšili. Když pak neposlechnou, setře jich Bůh Hospodin třetí díl pro jejich bezbožnost." A Sibyla vykládala, jaká to znamení budou, a když dokončila svou řeč, odešla do svých komnat. Šalamoun pak dal opět vše, co slyšel, napsat a schovati.

Třetího dne přišla Sibyla do té utěšené zahrady zas a tu potkala krále Šalamouna pod tamaryšky, cypřiši a olivami. Bylo ráno, slunce z hory vycházelo. Král začal opět o budoucích věcech, a tu Sibyla sama žádala, aby povolal svého písaře, jenž by napsal vše, co promluví, a to písmo aby pak bylo uschováno na věčné časy.

Jak začala o budoucnu, proměnila se tvář mladé královny, jež byla bíle oblečena, proměnily se její oči, záříce věšteckým ohněm. Stojíc na stupních pod stromy, nadšená duchem mluvila: "Králi! Hospodin tebe moudrostí obdařil, že před tebou žádný nebyl a po tobě nebude ti roven, ač bude mnoho císařů a králů. A ti nové říše míti budou. Jedna z těch říší neb království bude slovutná a výborná, úrodná chlebem. tj. česká země a bude v ní také hojnost chmele a vína. Národ té země vystaví mnoho měst, jedno pak nadmíru veliké tak, že v něm bude více nežli tisíce domů.

Bude slavno a bude hlavou té země, neboť v něm králové přebývati budou. Než od něho také se rozmůže ohavnost a mnohé hříchy. Tak dlouho pak budou páchati nepravosti, až jim Bůh odejme krále a jiného, rodu cizího, jim ustanoví. Ten je bude pronásledovati tak, že by si po čase toužebně přáli, kdyby měli zase krále svého jazyka.

Do té české země vloudí se houfy cizích, kteří mnoho zlého s sebou přinesou. A král po králi bude robotami soužiti lid, takže budou vrchnosti své robotovati čtyři dny téhodne, pro sebe pak jen dva dni pracovati. Jeden z těch králů začne neslýchané novoty, což se zprvu bude obecnému lidu líbit; ale pod pláštěm nových nařízení budou stará práva rušena. Pro ty novoty bude selský lid krále chváliti, stavům však se líbiti nebudou. I to za něho bude také prohlášeno, že smí každý svou víru volně vyznávati, neboť on nebude milovník duchovenstva a mnoho duchovních statků a kostelů bude za jeho panování zrušeno.

Král ten dá všechnu půdu přeměřit a lidu bude uleveno v robotách. Krále však záhy stihne smrt, umře na svém loži a ne v boji. Smrt ta bude lidu divná a mrtvý za živého jmín bude.

Po něm přijde král, který od předešlých novot mnoho upustí. Po krátkém jeho panování nastoupí král mladý, za jehož panováni strhnou se veliké vojny. I bude selský lid nucen, aby zadarmo obilí dovážel a skoro všecku svou sklizeň odváděl. Též budou mnoho na vojnu bráti, takže v zemi bude paté vojsko, každé s jiným jménem, a lid bude je živiti i šatem opatřovati.

V ten čas také nastanou v české zemi neúrody a Bůh sešle ha ni mnoho ohňů, bouřlivých větrů, krupobití, přílišné sněhy a vody veliké.

Rok od roku bude hůř a hůře, takže se zasteskne jak starému, tak mladému na světě živu býti, a nejvíce obecnému lidu, zvláště když přijdou na ně tak veliké vojny, že mnohému hospodáři vezmou do boje i posledního syna.

Ale pro to vše se národ přece nepolepší. Setrváť ve svých nectnostech a zpozdilostech a bude veliká proměna v šatstvu a mravech. Tu se Hospodin hněvem popudí a ztrestá jej tak, že všecka města zkažena budou. Jen Tábor, Ústí, Soběslav a Mělník ujdou té zkáze, jestliže při pravdě a zákonu budou státi. Kutná Hora se propadne, Plzeň, Žatec, Hradec Králové, Kouřim a Čáslav a jiná města královská budou od nepřítele zkažena.

Prahu pak Pán nad jiná města potrestá. Ohněm a hroznou povodní zkázu vezme a nepřítel zhoubu dokoná. Její rozvaliny zarostou borovým a hložím, kuny a lišky budou tu pelešiti. Slavné kdys město zpustne tak, že po čase pojede tudy forman, na Kamenném mostě zastaví, bičem do mrtvého ticha zapráská a svému synku řekne: "Tudy bývalo veliké město Praha a tamto stávala Staroměstská radnice."

Prve však, nežli do těchto konců dojde a smutný ten čas nastane, ukážou se jistotně různá znamení, jako: lidem budou dnové ukráceni, slunce nebude svítit, jako svítívalo, a zima zimu bude stíhati, takže lidé v kožichách budou obílí sekati.

Pak vojny nastanou a z nich vzrostou takové daně neslýchané, že lid nebude s to, aby je zaplatil. Za to bude týrán, aresty a karabáči doháněn, až takto se ozve: "Páni, dávali jsme vám, dokud jsme měli. Nyní nemáme, všecko jste nám vzali a nenechali jste nám ani tolik, abychom se s dětmi svými najedli dosyta."

Řeči ty však nic nezmohou, a páni budou přece daně bez milosrdenství vymáhati. Tu lid obecný, věrně při sobě stoje, řekne: "Páni, dávejte sami za nás, neboť jste již mnoho shromáždili z našich mozolů. My již platit nemůžeme, protože nic nemáme." Tu stavové uvrhnou mnohé z mužů do vězení; ale obecný lid povstane a strhne se krvavý boj, v němž lid bude volati: "Líp umříti v bitvě, alespoň neuhlídáme svých dětí hladem umírati."

Takové tresty dopustí Hospodin na pány, protože sužovali své poddané velkými daněmi a robotami.

Když ta země takto bude znepokojena a její obyvatelstvo v různicích a bojích, bude obklíčeno se čtyř stran světa mocnými nepřáteli, kteříž pak najednou vtrhnou do země. I začne se bitva ze všech čtyř stran ode všeho vojska. Od hlavního města půjde ten krvavinec až k hoře Blaníku, kdež se vojsko položí mezi Blaníkem a Načeradcem u vsi Bejkovic. A tu se boj začne.

Ale již předtím zhubí nepřítel, táhna k Blaníku, tolik bezbožných, takže jen málo lidí zůstane naživu, že by se snadno pod vozovou plachtu mohli schovati.

Kde ta velká bitva bude, svítí se rybník. Předtím však časem vynesou z něho čápi a jiní ptáci všechno trní a rákosí a na kolik let před blanickou vojnou bude prázdný a vyschlý. Za té bitvy krví se naplní, takže se až přes hráz bude přelévati. I bude křik veliký, a řehtání koňstva, hlas bubnů a taková střelba hrubá i drobná, že hrozný ten hluk na dvacet čtyři míle slyšán bude. Boj sám potrvá celých dvanáct dní. Třináctého pak pošle Bůh svým věrným pomoc: z Blaníka hory vytrhne vojsko, kteréž tu Bůh chová. Jak to vojsko se zjeví, padne strach na nepřítele a dají se na útěk. Boží vojsko vykoná veliké divy a požene nepřátele, kteří na útěku Prahu poboří tak, že nezbude po ní památky. Sami však budou ze země vyhnáni a budou utíkat až k Rejnu Kolínu; tam také zmizí blanické vojsko - bůh sám ví kam, - neboť do Blaníka se více nevrátí a nikdo ho již nespatří. Po blanické bitvě vyschne zase ten rybník, šestnáctého pak dne počnou se věrní, kdo naživu zůstali, shledávat. I budou se velmi radovat, objímati se a diviti, že je Pán Bůh tak zachoval. Všichni pak půjdou k tomu rybníku, kde spatří hrůzu pobitého lidstva i koňstva, jež ptáci nebeští roznesou, neboť nebude tolik lidí, kteří by mrtvoly a mrchy zakopali. Shromážděným pak věrným bude kněz sloužiti mši svatou na pařezu prostřed rybníka; i budou Hospodina velebiti.

Pak se navrátí každý do svého obydlí a tu bude mezi nimi svorenství, pravá láska a všichni budou jako jednoho srdce, páni i lid obecný. A bude padesát let dobrých a úrodných a bude v českém království velmi lacino: korec žita 7 grošů, korec pšenice 12 grošů, stará česká pinta piva za 2 krejcary a libra jeleního masa za 2 krejcary. Ve všem bude hojnost a všude pokoj a boží požehnání -"

Sibyla královna umlkla. Šalamoun, dychtě o všem míti prorocké zprávy, žádal ji, aby mu ještě zjevila, kdy nastane soudný den. Jemuž odpověděla Sibyla: "Králi, toho povědomost nemám, neboť toho neoznámil Bůh ani svým andělům. Ale řeknu ti, králi: Máš služebníky, dobré a zlé. Dáváš-li zlému tolik jako dobrému?"

"Dobrý měj se dobře, zlý budiž potrestán," odvětil král.

A tu Sibyla: "Dobře odpověděls, králi. Tedy budou-li lidé dobře činiti, Hospodin přidá. Budou-li ho však hněvat, ukrátí let a dní, kteréž ustanovil od stvoření světa. Jen tolik mi povědomo o soudném dnu i to, že mnohá znamení a divy mnohé na slunci i na měsíci, na nebi i na zemi se díti budou, prve nežli přijde Bůh Hospodin." -

Odmlčela se, pak dodala: "Totoť mé proroctví, ó králi Šalamoune! Ulož je a zachovej. Až věkové minou, stvrdí se slova má a pozdní pokolení se přesvědčí, že Sibyla zjevila ti proroctví pravá."

A král Šalamoun, moudrý a zkušený, pokořil se mladé královně stojící před ním výše na stupni, pod tamaryšky, cypřiši a olivami utěšené zahrady, již províval lahodný větřík a lahodná vůně a nad níž zářilo ranní nebe. -

— 3 —

---

Smutná místa

Z části Pověsti doby křesťanské

V noci na den 21. června 1621 bylo po Praze teskno, až úzkost svírala srdce. Všude mrtvo, domy zavřeny, nikdo nesměl na ulici, jen hlídky procházely městem. Na Staroměstském náměstí pracovali tesaři. V šeru rostlo velké lešení a za úsvitu stálo již celé, potažené černým suknem se vztyčeným dřevěným křížem. Bylo to popravní lešení. Když vyšlo slunce, zahřměla rána, znamení, že poprava začíná. Na smutném lešení už stály zakuklené postavy hrobařů a katovým holomků. Potom přišel sám kat Jan Mydlář. Všichni usedli na svá místa. První pán, kterého popravili, byl pan Šlik. A pak další, celkem bylo popraveno dvacet sedm pánů.

Místům staroměstského rynku, kde se toto stalo, se lidé z úcty raději vyhnou. Říká se, že jednou do roka se všichni zjeví na místě popravy. A pak tiše jdou do Týnského chrámu, kde pokleknou před oltářem a přijímají tělo Páně. A poté mizí.

— 4 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):