Pohádka o Kočce Dychtivce
Byla jednou kočka, která se nebála nikoho a ničeho na světě. Byla velká a silná a protože měla jednu polovinu obličeje černou a druhou bílou, vypadala hrozně nebezpečně a krvežíznivě. Měla vznešený knír, čumák po nesčetných slavných šarvátkách jednu jizvu a uši jeden šrám. Jak chodila po dvoře, našlapovala zvysoka a ocas měla věčně naježený. Tak mocná to byla kočka. Ba i psi jí uhýbali z cesty a měli najednou napilno někde hodně daleko od ní.
Kočka měla již plné zuby svých družek a dvorek jí byl najednou příliš malý. Otráveně se procházela po vysoké požární zdi a dlouze zívala. Nakonec sezvala všechny kočky z blízkého okolí. Kočky přišly a posadily se do kruhu v uctivé vzdálenosti kolem ní. A byly v tom kruhu kočky černé a žluté a strakaté, hubené kočky i kočky bez ocasu. Seděly tiše a bez hnutí a neodvažovaly se ani otevřít tlamu.
Naše kočka si lenivě protahovala mohutné tělo, knír měla naježený a ocas jako prapor. Tvářila se černobíle a výhružně poulila žluté oči.
"Jsem velká a mocná kočka," řekla temně. "Nenašla jsem tady sobě rovného. A já jsem dychtivá!" Vyskočila vysoko do vzduchu a zakřičela: "Tak dychtivá, dychtivá, dychtivá!"
Kočky se vyděsily a kruh se roztrhl, jak spěšně ustupovaly do ještě uctivější vzdálenosti. Kníry jim schlíply a kočky sborově zapředly:
"Jsi silná a veliká, ó Kočko Dychtivko! Tvůj ocas je tlustý jako trám a tvoje drápy jsou jako hroty vidlí. Není na světě tobě rovného!"
"Moje oči mají barvu jantaru a vidím ve tmě," prohlásila Kočka Dychtivka výhružným hlasem. "Vy jste malé a bázlivé a já se již mezi vámi necítím dobře, protože jsem tak dychtivá, dychtivá, dychtivá!" A opět vyskočila vysoko do vzduchu, a když dopadla na zem, dvůr se zachvěl a šňůry na prádlo se přetrhly.
"Snad nechceš odejít, snad nás nechceš opustit?" ptaly se kočky jedna přes druhou a oči měly jako balony a kníry se jim překvapením chvěly.
"Odejdu a nikdy se už nevrátím," oznámila jim Kočka Dychtivka nemilosrdně. "A odejdu ihned, neboť jsem tak dychtivá, dychtivá, dychtivá!"
A jak to řekla, všechny kočky začaly radostí vyskakovat, mňoukat a dělat kotrmelce. Takovou měly radost, že se zbaví Kočky Dychtivky, které se všechny hrozně bály.
Kočku Dychtivku jejich výbuchy radosti trochu udivily, ale pak si řekla, že se asi samým žalem drobátko pomátly. A tak hrdě zvedla ocas a vznešeně odkráčela ze dvora. V průjezdu ještě zakřičela dunivým hlasem, že je tak dychtivá, dychtivá, dychtivá! Vyskočila a praštila přitom hlavou do stropu, až se dům otřásl. Nic si z toho však nedělala, neboť měla velice tlustou a tvrdou hlavu.
Tak Kočka Dychtivka odešla do širého světa a na každém vhodnějším místě vyskočila vysoko do vzduchu a prohlásila, že je velice dychtivá. Skákala tak, až měla chodidla dvakrát tak silná a široká a krávy před ní prchaly s nataženými ocasy a očima vypoulenýma děsem. Skákala přes hory a doly a vyzpěvovala na hřebenech střech a na požárních zdech a všude byla slavena a ctěna.
Překročila obratník Raka a běžela po rudé silnici přes rudou pláň až k břehu Rudého moře. Tam vyskočila do vzduchu tak prudce, až zvířila oblaka rudého písku, a zařvala:
"Já jsem tak dychtivá, dychtívá, dych-ti-vá!"
"Nech toho, prosím tě," řekl někdo těsně vedle ní hlubokým, ospalým hlasem a Kočka Dychtivka si překvapením kecla do písku.
Když se rozhlédla, viděla, že kousek od ní leží obr, téměř celý zahrabaný do písku. Byl velký jako dům, břicho měl jako malou horu a ospale mhouřil oči. Při pohledu na obra se Kočce Dychtivce roztřásly nohy a schlípl jí knír. Sebrala však odvahu a řekla - pravda, trochu koktavě -, že je velice dychtivá. Jen síla jí nějak vyprchala z nohou, takže nemohla ani pořádně vyskočit, aby ukázala, jak je dychtivá.
"Buď si pro všechno na světě dychtivá, jak chceš, jen mě nech spát," řekl obr naštvaně. "Máš štěstí, že jsem příliš líný na to, abych tě plácl po čumáku, jak by sis zasloužila."
"C...co vlastně dě... děláš?" koktala Kočka Dychtivka a pro jistotu pár metrů zacouvala.
…
