11
Priscilla a chlapci ten klub nemohli najít.
Jejich taxík jezdil pořád sem a tam po Harris Avenue. Okolo ztemnělého vchodu do Alhambry projeli tolikrát, že to ani nepočítali. Když vchod Alhambry míjeli naposledy, nastupovali tam do auta dva muži v zimnících, oba bez čepice, jeden z nich byl zrzavý. Priscille připadali povědomí, ale když natáhla krk, aby se na ně lépe podívala přes zamlžené zadní okénko, dveře auta se za nimi s prásknutím zavřely. Na chodníku zůstal stát nějaký třetí muž. Byl drobnější, měl na sobě krátký venkovský kabát a sledoval, jak auto odjíždí.
„Zacouvejte,“ přikázala Priscilla taxikáři.
„Nehodlám tady strávit celou noc hledáním nějakýho pitomýho klubu,“ odpověděl taxíkář.
„Jenom zacouvejte, buďte tak laskavej,“ trvala na svém. „Než ten chlap zmizí taky.“
Taxíkář zařadil zpátečku a pomalu začal couvat směrem k Luisovi Villadovi, který s rukama v kapsách odcházel od Alhambry. Takhle brzy ráno a v téhle čtvrti nevěstí auto, které k vám zničehožnic začne couvat, nic dobrého. Kdyby se nejednalo o taxík, ale o nějaký jiný automobil, Luis by utíkal jako o závod. I tak byl ostražitý, dokud nespatřil na zadním sedadle blondýnu. Stahovala okénko a vyklonila se z vozu.
„Promiňte,“ zavolala na něj.
Stál na chodníku na místě, ani se nepohnul blíž k taxíku, protože si všiml, že s blondýnou sedí v autě dva muži. Oba měli klobouk. Nevěřil mužům, kteří nosí klobouky.
„No?“ ozval se.
„Neznáte tady klub Juice Bar?“
„No a?“
„Víte, kde to je?“
„No.“
„Mohl byste nám, prosím vás, poradit, jak ho najdeme?“
„Není to označený.“
„My ale nemůžeme najít ani číslo domu.“
„Tady jsou na polovině domů čísla pryč.“
„Mělo by to být Harris Avenue 1712.“
„Je to támhle v tom bloku.“
Vytáhl pravou ruku z kapsy, a ukázal před sebe.
„Mezi čistírnou a carniceríou. Ty asi taky nemají čísla.“
„Děkuju vám mockrát.“
„De nada,“ odpověděl, dal si ruku zpět do kapsy a vydal , směrem k domovu.
Na dalším rohu byl přepaden.
Lupič bez klobouku mu ukradl hodinky, peněženku a obálku se třemi sty dolary, které mu detektivové zaplatili za poskytnuté informace a za čas, který s nimi strávil.
V tomhle městě se alkoholické nápoje mohou podávat legálně do čtyř hodin ráno, ale pokoutní kluby fungují až do východu slunce, kdy se všichni upíři vracejí do svých rakví. V Juice Baru prodávali tvrdý alkohol, víno, pivo, příležitostně nabízeli různé ovocné nápoje, to vše až do legální zavírací doby a za doprovodu tříčlenné jazzové skupiny. Ale i po čtvrté se dalo sehnat cokoliv, co člověka přivede do extáze. V šest hodin vám v klubu nabídli snídani a osamělý pianista vám k tom zahrál povzbuzující směs ranních melodií.
Když Priscilla zmáčkla zvonek na sloupku napravo od modrých dveří, byly skoro tři hodiny ráno. ,Myslíš, že je to hergot tady?“ divil se Georgie. „To nás Joe fakt poslal sem?“
Čekali. Ve dveřích se otevřelo malé okénko.
Co je teda zapadák, pomyslel si Georgie.
Priscilla ukázala svou vizitku. ,Přišla jsem si poslechnout vaše muzikanty.“ ,Dobrý,“ řekl hned muž za okénkem a otevřel dveře.
Ve skutečnosti se na její vizitku ani nepodíval. Až do čtyř bude klub fungovat legálně, takže by dovnitř pustil klidně i trio pirátů s meči a černými páskami přes oko.
Klub měl půdorys ve tvaru půlměsíce, pódium pro hudebníky stálo na vrcholu jeho vnějšího oblouku. Vchod a šatna byly situovány vedle sebe v levém rohu půlměsíce. Bar v pravém rohu obklopovalo dvanáct stoliček. Priscilla a chlapci si nechali kabáty u šatnářky, která se na přivítanou usmála a podala Georgiemu tři lístky. Měla na sobě černou minisukni a bílou halenku s velkým výstřihem. Georgie si ji prohlížel od hlavy patě, jako by ji v konkurzu vybíral pro roli ve filmu. Patrně vrchní číšník (měl totiž na sobě sako) jim nabídl, že je usadí u stolu, ale Priscilla prohlásila, že radši bude sedět u baru, blíž ke skupině. V každém klubu si totiž právě barman nejlépe všímá, kdo kdy přišel a co tam dělal. Právě barman má vždy potřebné informace.
Skupina hrála „Půlnoční slunce“.…
