14
Nejdřív neví, jak na to má reagovat. Jedná se snad o nějaký podivný ruský vtip? Pokud ano, pak mají Slované velmi zvláštní způsob humoru.
Má se tomu smát? Ne, ona se tváří naprosto vážně. Chce, aby ji zabil.
Udělala by to sama, říká, ale chybí jí k tomu odvaha. Navíc, jak se může člověk zabít, když ani nemá zbraň? Má skočit ze střechy? Nebo si pustit plyn? Nebo se pověsit na potrubí na záchodě? Ne! Pouhé pomyšlení na tohle všechno jí nahání hrůzu. Pistole je rychlá a jistá, ale kde ji vezme?
Neví snad Lorenzo, kde se dá sehnat pistole? A kdyby nějakou dokázal sehnat, byl by tak laskavý a zastřelil ji? Neusmívá se. Není to vtip.
Lorenzo slyší, jak kočka v kuchyni likviduje rybu, kterou jí dal do misky. Ty zvuky znějí tak trochu sprostě. Kočky jsou jako divoké šelmy.
Světlana pokračuje ve vysvětlování. Byla u neurologa, který stanovil její diagnózu. Jedná se o nádor ve sluchovém ústrojí. Pokud se chirurgicky neodstraní, úplně ohluchne. Ale naděje na...
„No tak to samozřejmě musíte...“
„Ne,“ tvrdí ona. „Ty to nechápeš. I kdybych si zvolila chirurgický zákrok... takhle to říkají, Lorenzo, jako bych volila prezidenta, zvolit chirurgický zákrok, představ si to. Takže i kdybych se rozhodla pro operaci a souhlasila s ní, stejně by...“
Vrtí hlavou.
„Čekala jsem příliš dlouho, Lorenzo. Ten nádor je moc velký, možná mi nebudou moct zachránit sluch. Čím větší je nádor, tím menší je naděje, to mi vysvětlil. Ten doktor. A když... když je v průměru větší než tři centimetry... když je ten nádor větší...“ Začíná plakat.
„Možná mi nedokážou zachránit ani obličejové nervy. To mi řekl. Ten doktor.“
Lorenzo bezmocně stojí vedle její postele.
„Takže k čemu je takový život? Ruce mám už teď mrtvé. Nemůžu hrát. A kdybych už ani neslyšela? Kdybych nebyla schopná vyjádřit své pocity... kdyby mi znehybněla tvář? Vždycky, když jsem hrála, moje ruce a má tvář vyjadřovaly všechno, co jsem chtěla dát najevo. Víš, jak mi říkali? Tornádo. Tornádo ze stepí. Divoké tornádo. To vše dokázala moje tvář a mé ruce. Tornádo.“
Hořce vzlyká a přerývaně pokračuje:
„Co mi zbývá, Lorenzo? Co? Proč bych měla žít? Prosím tě, pomoz mi!“
Rukama si přikrývá obličej a pláče.
„Prosím,“ žádá ho. „Zabij mě, prosím tě.“
Tvrdí jí, že to je nesmysl.
Vysvětluje jí, že v každém případě, i když je naděje na úspěch malá, musí na tu operaci jít. Prostě musí. Kromě toho, člověk by neměl dělat taková rozhodnutí, když se necítí dobře. Teď je nastydlá...
„Podívejte se, jak jste bledá!“ ... všechno to bude cítit jinak, až ji nachlazení přejde. Ale jak mluví,
Světlana pořád vrtí hlavou. Ne, ne, trvá na svém. Už si to pořádně promyslela, opravdu, a prokázal by jí obrovskou službu, kdyby někde sehnal pistoli a zastřelil ji.
„To myslíte vážně?“
„Myslím.“
„Světlano, to ne!“
„Proč ne?“
„Protože jsme přátelé. Jste moje přítelkyně, Světlano.“
„Tak mě zabij,“ žádá ho.
„Ne.“
„Prosím tě, Lorenzo. Zabij mě. Vysvoboď mě z téhle mizérie. Pomoz mi! Prosím tě!“ ,,Ne.“
„Prosím.“
„Ne.“
„Zaplatím ti.“
„Ne.“
„Zaplatím ti deset tisíc dolarů.“
„Ne.“
„Dvacet tisíc.“
„Ne.“
„Lorenzo, prosím tě. Prosím!“
„Ne, Světlano, je mi líto, ale ne.“
„Dvacet pět tisíc. Když mě zabiješ a potom se postaráš o Irinu. Vezmeš si ji domů. Budeš ji krmit a postaráš se o ni.“
„Nemůžu. Neudělám to.“
„Zaplatila bych ti víc, ale...“
„Ne, Světlano. Prosím vás. Nikdy. Ani za milión. Nikdy. A nechte toho, prosím vás.“
Jenže to vše se odehrálo předtím, než prohrál a zadlužil se u Bernieho Bankéře.
A Bernie mu vyhrožuje, jestli Lorenzo správně rozumí jeho velmi rychlé angličtině. Pokud se prý Lorenzo do neděle dopoledne neobjeví s penězi, které mu dluží, Bernie ho zabije. Lorenzo by se vsadil, že je Bernie žid, ale najednou působí velmi italsky, se všemi těmi řečmi o tom, že si Lorenzo zaplave se svými rybami. To je opravdu velmi italské. Lorenzo už jednal s mnoha italskými i americkými sázkaři a ví, že dlužníky moc často nezabíjejí, protože pak by nikdy nedostali své peníze zpátky. Na druhou…
