Nokturno (Ed McBain)

3

Zbraň, kterou vylovili z kanálu, byla zaregistrována na muže jménem Rodney Pratt. Ten - jak stálo na jeho žádosti o povolení k držení střelné zbraně - uvedl jako své povolání bezpečnostní doprovod. V žádosti dále tvrdil, že potřebuje nosit zbraň, protože náplní jeho práce je „ochraňovat soukromí, majetek a fyzické zdraví osob, požadujících tyto zvláštní služby.“ Bylo jim jasné, že tím je kulantně řečeno, že je soukromý osobní strážce.

Ve Spojených státech není nikdo povinen uvádět na žádný formulář svou rasu, barvu pleti nebo své vyznání. Nemohli tedy ani tušit, že Rodney Pratt je černoch, dokud jim pět minut po třetí toho rána neotevřel dveře a nasupeně se na ně nezahleděl ve svém nátělníku a boxerských trenýrkách.

Barva jeho pleti byla pro policisty nedůležitým překvapením. Mnohem důležitější však bylo to, že balistikové již identifikovali revolver zaregistrovaný na jeho jméno jako zbraň, ze které předchozího večera vyšly tři osudové rány.

„Pan Pratt?“ otázal se Hawes opatrně.

„Jo, co je?“ zeptal se Pratt.

Ani nemusel říkat: Jsou hergot tři hodiny ráno, co ksakru klepete na moje dveře? Říkal to jeho postoj ve dveřích, říkal to rozzlobený výraz jeho tváře, říkal to jeho bodavý pohled.

„Mohli bychom jít dál, pane?“ zeptal se Hawes. „Chtěli bychom vám položit jen pár otázek.“

„Jakých otázek?“ zavrčel Pratt.

Hawesovo „pane“ ho nijak neukonejšilo. Dva bílí hajzlové ho vytáhnou z postele ve tři hodiny ráno... Nějaký svý „pane“ si můžou strčit za klobouk, děkuju pěkně. Rukou se opíral o rám dveří a zahrazoval jim cestu. Stál tu v nátělníku a pruhovaných boxerských trenýrkách, svalnatý, vypadal úplně jako profesionální boxer připravený na vážení před zápasem. Hawes si teď všiml tetování na jeho pravém vybouleném bicepsu. Stálo tam, Semper Fidelis. Takže bývalý námořník. Patrně seržant. Pravděpodobně zažil bojové akce v té či oné válce, které jak se zdá, Spojené státy stále s někým vedou. Pravděpodobně nasazoval krk v bojích s nepřítelem. Tři hodiny ráno. Hawes kousl do kyselého jablka.

„Máme otázky týkající se revolveru ráže 38, Smith and Wesson, registrovaného na vás, pane.“

„A co je s ním?“

„Dnes v noci byl použit při vraždě, pane. Můžeme jít dovnitř?“

„Pojďte,“ řekl Pratt a ustoupil ze dveří zpět do bytu.

Pratt bydlel v domě na křižovatce North Carlton Street a St. Helena's Boulevard, proti parku Mount Davis. Obyvatelstvo v této čtvrti bylo rozmanité - černoši, běloši, Hispánci, asiaté a nájemné pevně regulované.

Tyto staré předválečné byty se chlubily vysokými stropy, velkými okny a parketovými podlahami. Jenže v mnoha z nich byly koupelny a kuchyně zoufale zastaralé. Avšak když následovali Pratta do rozsvíceného obýváku, viděli na první pohled, že kuchyně v jeho bytě je moderní a elegantně zařízená. Pootevřené koupelnové dveře v předsíni jim odhalily mramor a nablýskanou mosaz. Obývák byl zařízený nábytkem z lýkového dřeva a kostkovaným textilem. Všude byly polštáře a na bílých zdech visely grafické listy v chromovaných rámech. Na vzdálenějším konci místnosti stálo mezi dvěma okny s výhledem na park pianino.

„Posaďte se,“ vyzval je Pratt a opustil pokoj.

Hawes se podíval na Carellu. Carella jen pokrčil rameny. Stál u oken a díval se na park čtyři patra pod sebou. V tuto noční hodinu park vypadal úplně strašidelně, lampy vrhaly tajuplnou zář na opuštěné klikaté cesty.

Pratt byl za chvíli zpátky. Přes spodní prádlo si oblékl modrý župan. Látka županu vypadala jako kašmír. Tento fakt spolu s luxusním zařízením bytu vzbudil v obou detektivech silný dojem, že „bezpečnostní doprovod“ je v současné době vskutku výnosné zaměstnání.

Hawese napadlo, jestli by snad neměl dát výpověď. Místo toho řekl:

„Tak jak je to s tím revolverem, pane Pratte?“

„Tenhle týden mi ho někdo ukradl,“ prohlásil Pratt.

Tohle všechno už zažili, tohle všechno už slyšeli po desetitisící čtyřsté třicáté. První věc, kterou se každý zločinec naučí, je tvrdit, že to není jeho zbraň, jeho dávka drogy, jeho auto, jeho lupičské nářadí. Není to jeho nůž, jeho maska, jeho rukavice, jeho krev, jeho sperma. Jeho není nic.

A pokud to je jeho, tak to buď ztratil, nebo mu to někdo ukradl.

Chytnete muže, který zastřelil svou přítelkyni. Chytnete ho při činu, zbraň má v ruce, hlaveň je v ústech ženy. A on vám bude tvrdit, že to není jeho zbraň. Tak pozor, pánové, co si myslíte, že jsem zač?! Jenom jsme si tady přehrávali scénu z jedné hry. A když policajti tuhle historku nezbaští, tak chlapík spustí: Vždyť se dusila rybí kostí a já se tu kost snažil vytáhnout pomocí hlavně, když jsme čekali, než přijede sanitka a odveze ji do nemocnice. Nebo pokud to zní nějak podezřele, chlapík se nechá slyšet:

Co když mě požádala, abych jí dal tu hlaveň do pusy a vyzkoušel tak její výdrž a odvahu? A navíc, dokonce to ani není moje bouchačka, a jestli ano, tak mi ji někdo ukradl, nebo jsem ji ztratil. Kromě toho jsem mladistvý.

„Ukradli,“ řekl Carella a otočil se od okna.

V jeho hlase nebyla žádná intonace, pronesl jen tohle jediné slovo, bez důrazu, vyslovil ho měkce a tiše, ale ve tři ráno to v tomto obýváku zadunělo jako jednoznačné obvinění.

„Ano,“ přikývl Pratt. „Ukradli.“

Na rozdíl od Carelly to slovo vyslovil s důrazem.

„Kdy říkáte, že se to stalo?“ zeptal se Hawes.

„Ve čtvrtek v noci.“

„Takže to by bylo...“

Hawes si vytáhl diář a nalistoval stránku s kalendářem.

„ …osmnáctého.“

„Smůlovatej den. Nejdřív mi úplně kikslo auto a pak mi někdo ukradl bouchačku z přihrádky na rukavice.“

„Pojďme si to trochu shrnout,“ navrhl Hawes.

„Ne, pojďme si to hodně shrnout,“ odsekl Pratt. „Jedinej důvod, proč mě ve tři ráno taháte z postele kvůli takový hovadině, je to, že jsem černej. Takže mi tu teda předveďte ty svý rituální tance, ale pak koukejte fofrem vypadnout, jasný? Jste tady na špatnym večírku. Nikdo vás nezval.“

„Možná jsme na špatným večírku,“ řekl Carella, „ale rozhodně máme správnou zbraň. A ta náhodou patří vám.“

„O tom, co se s tou bouchačkou dělo dneska v noci, nic nevím. Tvrdíte, že se s ní zabíjelo, já vám to věřím. Ale říkám vám, že od čtvrteční noci mi ten revolver už nepatří. Od tý chvíle, co mi kikslo auto a já zastavil u jedný pumpy s celonočním provozem, aby se mi tam na to koukli.“

„Kde to bylo?“

„Hned u Majesta Bridge.“

„Na který straně řeky?“

„Na týhle. Vezl jsem domů jednoho obchodníka s diamanty a pak jsem se vracel do města.“

Z toho, jak Pratt hovořil, policisté poznali, že je místní. Tohle rozrůstající se město totiž tvořilo pět samostatných zón, ale pokud jste náhodou nespadli rovnou z Marsu, jenom o jediné z nich se vždy mluvilo jako o „městě“.

„Na mostě mi auto začalo rachotit,“ pokračoval Pratt. „Když jsem dojel do Isoly, úplně kikslo. Fungl nový auto. Nemělo najetý víc než patnáct set kilometrů.“ Nevěřícně a zhnuseně zavrtěl hlavou. „Nikdy si nekupujte pitomý americký auto,“ dodal.

Carella sám měl chevrolet a ten ho nikdy ani nezazlobil. Neřekl na to nic.

„V kolik hodin to bylo?“ zeptal se Hawes.

„Chvíli před půlnocí.“

„Tenhle čtvrtek?“

„Smůlovatej den,“ zopakoval znovu Pratt.

„Pamatujete si jméno té pumpy?“

„Jasně.“

„Jak se jmenuje?“

„Bridge Texaco.“

„Tak tomu říkám vynalézavost,“ poznamenal Hawes.

„Myslíte si, že lžu?“ ozval se hned Pratt.

„Ne. Ne, měl jsem na mysli ten název...“

„Kdy jste zjistil, že vám ten revolver chybí?“ zeptal se Carrela.

Ano, správně, vraťme se k věci, pomyslel si Hawes. Pratt nic nechápe. Myslí si, že ho přišli otravovat dva bílí policajti jenom proto, že je černoch. A oni ho přitom otravují proto, že mu patřila zbraň použitá při vraždě. Takže si pěkně poslechneme, jak to s tím revolverem bylo.

„Když jsem si vyzvedl auto,“ odpověděl Pratt a otočil se ke Carellovi. Stále je podezíral, že na něj šijou nějakou boudu. Myslel si, že ho do toho chtějí namočit.

„To bylo až včera ráno. Když jsem tam ve čtvrtek v noci přijel, nebyli u pumpy žádný mechanici. Vedoucí mi řekl, že mi to můžou spravit až druhej den.“

„Což taky udělali, je to tak?“

„Zjistili, že mi nějakej hajzl dal do převodovky styrén.“

Carrela se v duchu podivil, co má styrén v převodovce společného s kvalitou amerických vozů.

„Úplně mi to oddělalo motor,“ pokračoval Pratt. „Museli mi objednat novej a namontovali ho tam až v pátek.“

„A vy jste si auto vyzvedl včera?“

„Ano.“

„V kolik?“

„V deset dopoledne.“

„Takže auto tam bylo ve čtvrtek přes noc a v pátek celý den a celou noc.“

„Jo. A dvě hodiny včera, protože otvírají v osm.“

„A ten revolver byl v přihrádce na rukavice.“

„Jo. A během tý doby zmizel.“

„Kdy jste si to uvědomil?“

„Když jsem přijel sem. Tady v budově jsou garáže. Zaparkoval jsem auto, odemkl přihrádku, abych revolver vyndal, a viděl jsem, že je pryč.“

„Vždycky ho vyndáváte z přihrádky, když přijedete domů?“

„Vždycky.“

„Jak to, že jste ho teda nechal v garáži u pumpy?“

„Nevzpomněl jsem na to. Byl jsem nasranej, že mi auto takhle vyplivlo. Jinak je to síla zvyku. Přijedu domů, odemknu přihrádku a sáhnu tam pro revolver. Jenže garáž u pumpy není doma. Nevzpomněl jsem na to.“

„Ohlásil jste, že vám zbraň někdo ukradl?“

„Ne.“

„Proč ne?“ zeptal se Hawes.

„Říkal jsem si, že když ji někdo ukradl, stejně už ji v životě neuvidím, tak co se s tím otravovat. To není jako televize. Bouchačka se neobjeví někde ve frcu. Ta prostě zmizí.“

„Napadlo vás vůbec, že by s tím revolverem někdo mohl spáchat zločin?“

„To mě napadlo.“

„A přesto jste neohlásil jeho krádež?“

„Ne, neohlásil.“

„Jak to?“

To se zeptal Hawes. Jen tak, mimochodem. Čistě ze zvědavosti. Jak je to možný, že ti ukradnou bouchačku a ty víš, že by ji někdo mohl zneužít k nějakýmu svinstvu, ale nejdeš na policajty? Jak to?

Carrela znal odpověď. Černoši totiž začali věřit, že nejlepší způsob, jak přežít, je držet se dál od policie. Protože když to neudělají, policajti je vždycky převezou a zkonstruují proti nim falešná obvinění. Stačí si přece vzpomenout na proces s O. J. Simpsonem. Takže díky, právníci pana Simpsona, přesně tohle jsme potřebovali.

„Oznámil jsem to vedoucímu denní směny u tý pumpy,“ vysvětloval Pratt. „Pověděl jsem mu, že mi někdo tu bouchačku čmajznul. Slíbil, že se na to v tichostí poptá.“

„A poptal se? V tichostí?“

„Nikdo z jeho lidí o tom nic neví.“

Přirozeně, pomyslel si Carrela.

Hawes si pomyslel totéž.

„A vy říkáte, že když jste se s autem vrátil domů, přihrádka byla zamčená?“

„Myslím, že byla, jo.“

„Co tím chcete říct, že myslíte?“

„A proč vy si myslíte, že všechno, co vám říkám, je lež?“

Carrela si vztekle povzdechl.

„No tak co, byla zamčená, nebo ne?“ pokračoval ve výslechu. „Není to žádná finta. Prostě jen řekněte ano, nebo ne.“

„Povídám vám, že nevím. Dal jsem klíč do zámku a otočil s ním. Ale jestli ta přihrádka byla zamčená, nebo ne...“

„Nezkoušel jste ji nejdřív otevřít prostě jen tak, bez klíče?“

„Ne, vždycky ji totiž zamykám.“

„A proč si teda myslíte, že tentokrát mohla být odemčená?“

„No protože ten podělanej revolver se ztratil, ne?“

„Ano, ale to jste přeci nevěděl, než jste přihrádku otevřel.“

„Ale teď to vím. Když jsem otáčel klíčem, byla už asi odemčená, takže jsem ji vlastně zamkl. A pak jsem musel otočit klíčem znovu, abych ji odemkl.“

„Skutečně jste udělal právě tohle?“

„Nepamatuju se. Možná že jo. Přihrádka na rukavice přece není jako dveře do bytu. Ty odmykáte a zamykáte stokrát za den a víte přesně kam otočit klíčem, abyste si otevřel.“

„Takže když si to teď vezmete zpětně, tvrdíte, že mohla být odemčená.“

„Jo, to říkám teď zpětně. Protože ta bouchačka tam nebyla. Což znamená, že do přihrádky se předtím někdo dostal.“

„Nechal jste v autě náhradní klíček k zapalování nebo...?“

„Ztratil jsem ho.“

„Takže v autě jste nechal celé klíčky, i s klíčkem k přihrádce, je to tak?“

„Je to tak.“

„Takže tvrdíte, že někdo od pumpy odemkl přihrádku a vzal vám revolver.“

„Přesně tak.“

„A nemyslíte si, že vám tu zbraň mohl ukrást ten, kdo vám do převodovky dal styrén?“

„Nechápu jak.“

„Nevšiml jste si někdy během dne, jestli nemáte otevřenou kapotu od motoru?“

„Jo, ta byla otevřená. Jak by se asi v dílně dostali k motoru, kdyby neotevřeli kapotu?“

„Já myslím, než jste dal auto do opravny.“

„Ne. Ničeho takovýho jsem si nevšiml.“

„Povězte nám, kde jste ve čtvrtek s tím autem jezdil. Než vám někdo provedl tu věc se styrénem.“

„Ale já nevím, kdy mi tam ten styrén někdo dal.“

„Dobře, stejně nám povězte, kde jste jezdil. Tak nám, prosím vás, trošičku pomozte.“

„Zaprvé, ráno jsem vezl jednu herečku do NBC na televizní interview...“

„Kam do NBC?“

„Do města. K Hall Avenue.“

„Kdy to bylo?“

„V sedm třicet ráno.“

„Šel jste s ní dovnitř?“

„Ne, zůstal jsem u auta.“

„A pak co?“

„Odvezl jsem ji zpátky do hotelu a čekal jsem na ni venku.“

„Opustil jste auto?“

„Ne. Vlastně, počkejte, jo. Vystoupil jsem z auta, abych si zakouřil. Ale stál jsem u něj.“

„Zbraň byla pořád v přihrádce?“

„Pokud vím, tak jo. Nekoukal jsem se.“

„Říkal jste, že jste na ni čekal před hotelem...“

„Jo.“

„V kolik hodin se vrátila?“

„Ve dvanáct patnáct.“

„Kam jste jeli pak?“

„K J. C. Willoughbymu, na oběd. Měla tam schůzku se svým manažerem.“

„A pak?“

„Vyzvedl jsem ji ve dvě a vezl ji...“

„Byl jste celou tu dobu u auta?“

„Počkejte, musím si vzpomenout. Ne. Sám jsem si šel něco zakousnout. Zaparkoval jsem v garážích.“

„Kde?“

„Poblíž tý restaurace. U Lloyda.“

„Takže někdo mohl otevřít kapotu motoru a nalít do něj styrén.“

„Asi jo.“

„Nechal jste klíče v autě?“

„Jasně. Jak jinak by ho mohli zaparkovat?“

„Takže někdo si taky mohl odemknout přihrádku na rukavice.“

„Jo, jenže...“

„Co?“

„Pořád si myslím, že to čmajznul někdo u tý pumpy.“

„Proč si to myslíte?“

„Je to jen takovej pocit. Znáte to, když máte dojem, že se něco divnýho stalo. Měl jsem takovej pocit, že ti chlápci vědí o autě něco, co já nevím.“

„Jako co?“

„Já nevím co.“

„Který z těch chlápků?“

„Všichni. Ten vedoucí denní směny, od kterýho jsem auto přebíral, všichni, co tam dělali...“

„Kdy jste vyzvedával toho obchodníka s diamanty?“

„Cože?“

„Říkal jste...“

„Aha, no jo, pana Aaronsona. S tou herečkou jsem jezdil celej den. Čekal jsem, než nakoupí na Hall Avenue. Chtěla si před návratem do L. A. nakoupit. Odvezl jsem ji na večeři s nějakými přáteli a pak jsem ji vzal zpátky do hotelu.“

„Celou dobu jste zůstal u auta?“

„Nehnul jsem se od něj. V půl jedenáctý jsem vyzvedl pana Aaronsona a odvezl jsem ho domů. Byl ten večer pěkně napakovanej.“

„Napakovanej?“

„Měl v kufru spousty diamantů.“

„Co jste dělal pak?“

„Vyjel jsem zpátky přes most a slyšel jsem, že auto začíná blbnout.“

„Vzpomněl byste si, kde jste zaparkoval auto, když jste si šel dát oběd?“

„Už jsem vám to říkal. U Lloyda, hned vedle Detavoneru. Jsou tam v celým bloku jediný garáže, nemůžete to minout.“

„To byste asi nevěděl, kdo vám auto zavezl do garáží, že?“

„Všichni ti chlapíci mi připadají stejný.“

„Napadá vás, kdo vám mohl dát ten styrén do převodovky?“

„Ne.“

„Nebo kdo vám mohl ukrást zbraň?“

„Jo. Někdo u tý pitomý pumpy.“

„Už jen poslední otázku,“ řekl Carrela. „Kde jste byl včera večer mezi desátou a půlnocí?“

„A je to tady,“ zavrčel Pratt a zakoulel očima.

„Kde jste byl?“ zeptal se Carrela znovu.

„Přímo tady.“

„Byl tu někdo s vámi?“

„Moje žena. Chcete budit i ji?“

„Bude to k něčemu?“ zeptal se Carrela.

„Potvrdí vám to,“ odsekl Pratt.

„To se vsadím.“

Pratt se zase začínal mračit.

„Nechte ji spát,“ řekl Carrela.

Pratt se na něj podíval.

„Myslím, že to je už všechno. Omlouváme se, že jsme vás obtěžovali. Cottone, máš ještě něco?“

„Jen jednu věc,“ promluvil Hawes. „Víte, kdo pracoval na vašem autě?“

„Jo, někdo jménem Gus. Ten byl aspoň podepsanej na faktuře. Ale když jsem si auto včera vyzvedával, tak tam nebyl.“

„Nevíte, jestli se vedoucí na ten revolver ptal i jeho?“

„Říká, že ptal.“

„Jak ten se jmenuje?“

„Ten vedoucí? Jimmy.“

„Jimmy... a jak dál?“

„To nevím.“

„A co ten vedoucí noční směny? Ten, u kterého jste auto nechal?“

„Ralph. Ralph, nevím jak dál. Mají na kombinézách připíchnutý jmenovky. Jen s křestním jménem.“

„Děkujeme,“ řekl Hawes. „Dobrou noc a omlouváme se, že jsme vás obtěžovali.“

„Hm,“ zamručel Pratt kysele.

Na chodbě před bytem Carrela poznamenal: „Tak se nám z toho zase stává pohádka o ztracený pistoli.“

„Jo, tenhle film už jsem taky párkrát viděl,“ řekl Hawes.

Benzínová stanice Bridge Texaco stála ve stínu mostu Majesta Bridge, který spojoval dvě nejlidnatější části města. Na obou jeho koncích se každý den vytvářely obrovské dopravní zácpy. Tady v Isole - tak jednoduše a trefně se toto město jmenovalo, protože leželo na ostrově a isola znamená italsky ostrov - byly postranní ulice a třídy vedoucí k mostu zacpány taxíky, náklaďáky a osobními auty od šesti od rána až do půlnoci, kdy se všechno trochu zklidnilo. V půl čtvrté ráno, když sem detektivové přijeli, by nikdo nevěřil, že jen před několika hodinami ulice rezonovaly hlukem klaksonů a vykřikovanými nadávkami - to vše vyvolal kamión uvízlý uprostřed mostu.

Existovaly dvě městské vyhlášky, které zakazovaly používání klaksonu, a jejich překročení se trestalo pokutou. Hrubost na veřejnosti byla také protizákonná. Příslušný paragraf trestního zákoníku byl označen číslem 240.20 a měl titul výtržnictví. Stálo v něm: „Osoba se proviní výtržnictvím, když používá urážek, obscénních slov nebo dělá obscénní gesta, a to se záměrem vzbudit veřejné pohoršení, urážet, obtěžovat či zastrašovat ostatní občany, anebo když záměrně přispěje ke vzniku takové situace.“ Výtržnictví byl pouhý přestupek trestaný nanejvýš patnácti dny vězení. Obě vyhlášky i paragraf o výtržnictví sice deklarovaly vyspělou kulturu americké civilizace, ale platily spíš pouze na papíře. Možná právě proto se uniformovaný policista na rohu ulice jenom lhostejně drbe na zadku, zatímco rozčilený motorista se snaží překřičet svůj neustále ječící klakson: „Tak už s tím něco dělej, ty zkurvenej kreténe!“ Teď ve tři třicet ráno už veškeré houkání klaksonů ustalo a všechny nadávky odnesl vítr, zbyl pouze štiplavý chlad lednových ulic. Neónové osvětlení čerpací stanice jako by ještě zesilovalo sychravost nevlídné noci.

U jednoho ze stojanů stál žlutý taxík. Jeho řidič, schoulený zimou, poskakoval z nohy na nohu a tankoval benzín. Dveře vedoucí do jednotlivých boxů dílny byly pevně zavřené před mrazivým vzduchem. V přívětivě osvětlené a vyhřáté kanceláři seděl muž v hnědé kombinéze a hnědé kšiltovce, nohy měl položené na stole a četl si výtisk časopisu Penthouse. Když policisté vešli dovnitř, zvedl oči. Na jmenovce připíchnuté na jeho kombinéze stálo Ralph.

Carella mu ukázal služební odznak.

„Detektiv Carella,“ představil se. „Můj kolega, detektiv Hawes.“

„Ralph Bonelli. Co se děje?“

„Snažíme se vypátrat, kam zmizel revolver, který...“

„Zase ten revolver?“ Bonelli obrátil oči v sloup.

„Nemáte ponětí o tom, co se s ním stalo?“

„Ne. Řekl jsem tomu Prattovi, že tady o tom nikdo nic neví. A to se nezměnilo.“

„Koho jste se ptal?“

„Mechanika, kterej dělal na tom autě, Guse. Žádnej revolver neviděl.

Taky dalších kluků, co měli v pátek službu. Nikdo z nich vo ničem neví.“

„Kolik je těch dalších kluků?“

„Dva. A nejsou to mechanici, jen obsluhujou pumpu.“

„Takže ten Gus je jediný, kdo na autě pracoval?“

„Jo. Jedinej.“

„Kde na něm dělal?“

„Tady v jednom z boxů,“ vysvětloval Bonelli a kývl hlavou směrem k dílně. „Měl to na hydraulickým zvedáku.“

„Klíčky byly ve voze?“

„Jo, dyť přece musel s autem zajet do boxu, ne snad?“

„A když s prací skončil? Kam přišly klíčky pak?“

„Do skříňky na klíče, tady na zdi,“ řekl Bonelli a ukázal na šedou kovovou skříňku na stěně poblíž pokladny.

Ze zámku skříňky trčel malý klíček.

„Zamykáte tu skříňku vůbec někdy?“

„No... ani ne.“

„Pořád tam takhle necháváte klíč?“

„Chápu, kam tím míříte, ale pletete se. Nikdo z našich lidí tu bouchačku neukradl.“

„Jenže když vám tu pan Pratt nechal auto, byla v přihrádce na rukavice...“

„To tvrdí von.“

„A vy si to nemyslíte, co?“

„Viděl jsem ji snad? Viděl ji vůbec někdo? Máte na to přece jenom slovo toho černocha.“

„Proč by říkal, že měl v přihrádce zbraň, kdyby ji tam neměl?“

„Možná chtěl ušetřit za opravu, kdo ví?“

„Co tím myslíte?“

„Takovej kšeft, víte? On zapomene na bouchačku a my zapomeneme na účet za opravu.“

„A vy si myslíte, že právě o tohle mu šlo?“

„Kdo ví?“

„Dobře. Opravdu vám něco takového navrhl?“

„Ne, to já jen tak říkám.“

„Takže,“ ozval se Hawes, „nemáte vlastně žádný důvod domnívat se, že v té přihrádce žádná zbraň nebyla?“

„Pokud ten černoch nemá nějakej dobrej důvod, aby lhal.“

„A to jaký?“

„Možná pro ni měl později nějaký využití. Prohlásí, že se mu ztratila, a zajistí si tak dopředu alibi, chápete?“

„Můžete mi napsat seznam všech, kteří tu pracovali v době, kdy to auto bylo u vás v opravně?“ zeptal se Carella.

„Jasně.“

„Mohl mít k té skříňce kromě vašich lidí přistup ještě někdo jiný?“ zeptal se Hawes.

„Jasně. Každej, kdo přijde sem do kanceláře. Ale tady je vždycky jeden z nás. Viděli bysme každýho, kdo by se do tý skříňky zkoušel dostat.“

„Adresy a telefonní čísla mi napište taky,“ dodal Carella.

Přesto jaká byla zima, měla blondýnka na sobě jen kraťoulinkou černou minisukni, krátký červený umělý kožíšek, černé hedvábné punčochy a červené kožené kotníčkové boty na vysokém podpatku. S těmi ladila červená kabelka, psaníčko, kterou svírala pod paží. Nahá stehna ji pálila od mrazu a nohy jí v botách na podpatku mrzly. Třásla se zimou.

Stála na rohu u semaforu, na křižovatce, kde muselo cestou od Majesty do centra města zastavit každé auto.

Dívka se jmenovala Yolanda.

Byla svobodná, bílá a bylo jí devatenáct. Byla však také prostitutka a narkomanka závislá na cracku a v tuto ranní hodinu stála tady na ulici, protože doufala, že uloví nějakého řidiče přijíždějícího do města, párkrát s ním objede blok a udělá kšeftík za padesát dolarů. Yolanda o tom ještě nevěděla, ale za tři hodiny už měla být mrtvá.

Detektivové vyšli z kanceláře čerpací stanice a všimli si blondýnky na rohu. Přesně si ji zařadili, ale podruhé už se jejím směrem nepodívali. Yolanda také rozpoznala, co jsou zač, a když nastupovali do neoznačeného tmavě modrého sedanu, opatrně je pozorovala. U chodníku, kde stála, přibrzdil bílý jaguár. Okénko na straně spolujezdce se bezhlučně stáhlo.

Světlo semaforu zbarvilo auto, chodník i Yolandu do červem. Počkala, dokud se z výfuku sedanu nevyvalil oblak dýmu. Pak se sklonila k okénku auta u chodníku, usmála se a řekla: „Ahoj, tak co? Chcete společnost?“

„Kolik?“ zeptal se řidič.

Změněné světlo semaforu náhle všechno obarvilo do zelena. O chvíli později se oba vozy rozjely, každý v opačném směru. Noc byla ještě mladá.

Guse Mondalva našli v jednom pokoutním klubu v převážně španělské části Riverheadu. Bylo něco málo po čtvrté. Jeho matka jim přes jejich opakované prohlašování, že jsou od policie, odmítla otevřít dveře bytu a řekla jim, že by jejího syna mohli najít v klubu Fajardo, „tuhlenc ve vedlejším baráku“. Tak tu teď stáli na ulici a snažili se přesvědčit podsaditého muže, který pootevřel dveře klubu zajištěné na řetěz, že sem nepřišli provést razii.

Muž jim španělsky vysvětloval, že v podniku nepodávají žádné alkoholické nápoje. Tak proč by tam policie měla dělat razii? Tohle je jenom společenský klub pro přátelská setkání lidí ze sousedství a teď tu mají malé posezení. Pánové od policie samozřejmě mohou jít dovnitř a podívat se sami... A zatímco všechno tohle říkal, usvědčující láhve bleskurychle zmizely zpoza baru a ze všech stolů. Když konečně za nějakých pět minut sundal řetěz ze dveří, mohli byste si myslet, že se jedná o dětský koutek v cukrárně a ne o podnik, kde se po povolené hodině prodává alkohol, a to zákazníkům, mezi kterými jsou i mladiství. Muž, který je nakonec pustil dovnitř, jim také sdělil, že Mondalvo je ten mladík, co sedí u baru a popíjí...

„Ale žádnej alkohol,“ dodal spěšně. ... a ukázal na Mondalva. V rohu místnosti, blízko baru, stál přehnaně nazdobený a výstředně osvětlený vánoční stromek. Detektivové se vydali přes malý parket přecpaný mládeží tančící a objímající se v rytmu pomalé skladby ze šedesátých let. Prošli kolem stolků, u kterých seděli chlapci a dívky a muži a ženy a všichni jako zázrakem popíjeli coca-colu v láhvích.

Carella s Hawesem zamířili k barové stoličce, na níž seděl Gus Mondalvo a usrkával cosi, co vypadalo jako limonáda.

„Pan Mondalvo?“ zeptal se Hawes.

Mondalvo dál popíjel svůj nápoj.

„Policie,“ řekl Hawes a s plesknutím otevřel kožené pouzdro s policejním odznakem.

Jsou různé způsoby, jak reagovat na přítomnost policie. Jedna z možností je předstírat naprostou lhostejnost, nejevit zájem o to, že policie je skutečně tady a možná se chystá dělat nějaké potíže. Což lze vyjádřit slovy: „Tohle jsme zažil už stokrát, pánové, to mě nevyvede z míry. Takže co pro vás můžu udělat?“ Další způsob je předvést uraženou důstojnost, jako například: „Uvědomujete si, s kým mluvíte? Co si to dovolujete, ztrapňovat mě takhle na veřejnosti?“ Třetí možnost je předstírat naprostou nevědomost a překvapení: „Policie? Vy jste opravdu od policie? Páni! Co proboha mně asi tak můžou chtít policajti?“

Mondalvo se pomalu otočil na stoličce.

„Nazdar,“ usmál se.

Tohle už všechno viděli a slyšeli.

Tentokrát to tedy bude přívětivá lhostejnost.

„Pane Mondalvo,“ začal Hawes, „víme, že jste v pátek pracoval na motoru cadillacu, který patří panu Rodneymu Prattovi. Pamatujete se na to?“

„Jasně,“ přikývl Mondalvo. „Poslechněte, nemyslíte, že by se nám sedělo pohodlněji u stolu? Dáte si něco k pití? Colu? Zázvorovou limonádu?“

Sklouzl ze stoličky a předvedl se jim v celé své výšce. Mohl mít tak sto osmašedesát sto sedmdesát centimetrů. Byl menší, než se zdálo, když seděl. Malý chlapík se širokými rameny a štíhlým pasem, s krátce ostříhanými vlasy a knírem. Carella zauvažoval, jestli si tuhle vzpěračskou postavu vypracoval ve vězení, ale pak si uvědomil, s jakými předsudky přistupuje k mládenci, který si koneckonců poctivě vydělává jako automechanik. Přestěhovali se ke stolku u tanečního parketu. Hawes si povšiml, že klub se pomalu a nenápadně začíná vyprazdňovat. Lidé vklouzli do kabátů a mizeli ze dveří. Když byla razie na spadnutí, nikdo tu nechtěl čekat, až to praskne. Na parketu se mrhalo jen pár ztřeštěných párů, které bavila hudba a možná i pocit hrozícího nebezpečí. Tanečníci se snažili policisty ignorovat, ale každý věděl, že Zákon je tady, a všichni Carellu s Hawesem sledovali kradmými postranními pohledy.

„Půjdeme rovnou k věci,“ řekl Carella. „Nevšiml jste si náhodou, jestli byl v přihrádce na rukavice revolver?“

„Tu přihrádku jsem neotvíral,“ odpověděl Mondalvo. „Měl jsem vyměnit motor. Proč bych otvíral přihrádku na rukavice?“

„To nevím. Proč byste to dělal?“

„Správně. Proč bych to dělal? To všechno je kvůli tý bouchačce?“

„Ano.“

„Protože já už to řekl Jimmymu, že o žádný bouchačce nic nevím.“

„Jimmymu Jacksonovi?“

„Jo, dennímu vedoucímu. Ptal se mě, jestli jsem neviděl nějakou zbraň. Divil jsem se jakou zbraň. Já jsem žádnou neviděl.“

„Ale na tom cadillacu jste přece v pátek dělal, nebo ne?“

„Jo. No, ale ne celej den. Byla to práce na tři čtyři hodiny. Víte, někdo mu dal do převodovky styrén.“

„To už víme.“

„Ze styrénu se dělá laminát. Je to takovej ten mastnej sajrajt, kterej koupíte v každym obchodě s potřebama pro kutily. Lidi s tim záplatujou laminátový lodě. Ale když chcete někomu podělat motor, smícháte to s olejem a nalijete to do převodovky. Auto ujede padesát, možná šedesát kilometrů, maximálně sto, a pak se motor zadře. Prattův motor byl vyřízenej. Museli jsme mu objednat novej. Někdo toho chlapa hodně nemá rád, když mu s autem provedl něco takovýho, nezdá se vám? Možná mu taky sbalil tu bouchačku.“

Možná, přemýšlel Carella.

„Přiblížil se někdo k autu, když jste na něm dělal?“

„Nikoho jsem neviděl.“

„Udejte nám aspoň přibližně čas,“ řekl mu Hawes. „Kdy jste na tom začal pracovat?“

„V pátek, někdy po obědě. Dělal jsem brzdy na jednom buicku a pak jsem tam měl jeden beamer, ten měl něco s elektrickým systémem. K tomu cadillacu jsem se dostal až v půl jedný, možná až v jednu. V tu dobu jsem ho vytáhl na zvedák.“

„Kde byl až do té doby?“

„Venku, před dílnou. Je tam takový malý místo na zaparkování, kousek vedle kompresoru.“

„Bylo auto zamčené?“

„Nevím.“

„Copak vy jste ho nezavezl do dílny na zvedák?“

„Jo.“

„No, a tak bylo auto zamčené, když jste...“

„Počkejte, vzpomenu si. Ne.“

„Prostě jste do něj nasedl a nemusel jste odemykat dveře.“

„Přesně tak.“

„Klíček byl v zapalování?“

„Ne, vzal jsem si ho z tý skříňky u kasy.“

„A šel jste k autu...“

„Jo.“

„ .. a našel ho odemčené.“

„Správně. Jen jsem do něj nasedl a nastartoval.“

„V kolik hodin jste práci na autě skončil?“

„Asi ve čtyři, možná v půl pátý.“

„A pak co?“

„Sundal jsem ho ze zvedáku a zase jsem ho zaparkoval venku.“

„Zamkl jste ho?“

„Myslím, že jo.“

„Ano, nebo ne? Vzpomenete si?“

„Jsem si jistej, že jo. Věděl jsem, že bude venku celou noc. Tak jsem si jistej, že jsem ho zamkl.“

„Co jste pak udělal s klíčem?“

„Dal jsem ho zpátky do skříňky.“

„Vy jste nebyl v práci, když pan Pratt ve čtvrtek přivezl to auto, že ne?“ zeptal se Carella.

„Ne. Šel jsem domů v šest. Na noční směně nemáme žádný mechaniky. Ani pumpaře. V noci je to samoobsluha. Je tam jenom noční vedoucí. V noci prodáváme benzín hlavně taxíkům. Tak proto.“

„V kolik hodin jste v pátek přišel do práce?“

„V půl osmý. Měl jsem dlouhou směnu.“

„Kdo tam byl, když jste dorazil?“

„Denní vedoucí a dva pumpaři.“

Carella si vytáhl seznam, který pro něj napsal Ralph.

„Takže to byl Jimmy Jackson...“

„Jo, to je vedoucí.“

„José Santiago...“

„Jo.“

„... a Abdul Sikhar.“

„Jo, ten Arab.“

„Viděl jste někoho z nich v tom cadillacu?“

„Ne.“

„Nebo jak se kolem něj někdo motá?“

„Ne, ale abysme si rozuměli, nesledoval jsem to auto každičkou minutu, víte? Měl jsem práci.“

„Pane Mondalvo, ta zbraň, kterou hledáme, byla dneska v noci použita při vraždě...“

„To jsem nevěděl,“ vyhrkl Mondalvo a rychle se rozhlédl, jako by pouhá znalost této informace byla nebezpečná.

„Ano,“ řekl Hawes. „Takže kdybyste něco věděl o...“

„Nic nevím.“

„…té zbrani, nebo o tom, kdo ji mohl z auta vzít...“

„Nic, nevím, přísahám.“

„ .. pak byste nám to měl říct, protože jinak...“

„Přísahám Bohu,“ prohlásil Mondalvo a pokřižoval se.

„To byste se pak stal spolupachatelem,“ dodal Carella.

„Co to znamená?“

„Znamená to, že byste byl stejně vinný jako ten, kdo zmáčkl spoušť.“

„Já ale nevím, kdo zmáčkl spoušť.“

Oba policisté se na něj upřeně zadívali.

„Přísahám Bohu,“ opakoval. „Nevím.“

Možná mu věřili.