10
Uniformovaní policisté z hlídkového vozu, kteří u chodníku zastavili taxík se značkou 10-69, si nemysleli, že by to auto bylo kradené nebo něco takového, protože jim bylo výslovně řečeno, že se nejedná o porušení zákona. Proč ale potom dispečer hlásil vysílačkou do všech služebních vozů, aby zastavili a na místě zadrželi taxík s touhle poznávací značkou? Zastavit, zadržet a ohlásit to. Takový byl rozkaz.
Takže taxík zastavili, nechali zajet k chodníku a požádali řidiče o řidičský průkaz. A zatímco jeden z policistů doklady pečlivě prohlížel, jako by šlo přinejmenším o velkou zásilku drog z Kolumbie, druhý vysílačkou zavolal základnu, aby oznámil, že muže s vozem zadrželi, a zeptal se, co mají dělat dál. Dispečer chtěl vědět, kde jsou. Pak jim nařídil, aby se ani nehnuli, dokud tam nepřijede detektiv Oliver Weeks z Osmdesátého osmého. Celou tu dobu seděl Max Liebowitz za volantem a měl pěkně nahnáno.
Tohle byla dost pustá část čtvrti Calm´s Point. Liebowitz před chvílí nedaleko odsud vysadil dva podezřelé černochy, kteří, jak se později ukázalo, byli dva makléři, vracející se domů z večírku, kde oslavovali mnohamiliónovu fúzi podniků. Liebowitzovi se v téhle části města ve tři čtvrtě na dvě ráno nelíbilo. A nelíbilo se mu ani to, že ho zastavili dva policajti, mimochodem oba také černoši, zvlášť když mu neřekli, o jaký přestupek se jedná. Navíc mu utíkaly peníze, když tu tak stál u chodníku.
Konečně před policejním autem zastavil otlučený chevrolet a z něj vystoupil tlustý chlapík v tenkém rozepnutém zimníku, z kterého mu vykukovalo pivní břicho. Pod jeho kabátem Liebowitz zahlédl kostkované sportovní sako, také rozepnuté, a křiklavou kravatu, která vypadala, jako by na ní muž měl zbytky všech jídel za poslední týden. Kolébavou chůzí přešel k policejnímu autu, které stále blikalo a svítilo, jako by ještě pořád byly Vánoce. Zaťukal na okénko u řidiče a ukázal mu odznak. Liebowitz viděl, jak se zlatě zaleskl. Takže je to detektiv. Policista za volantem stáhl okénko, ale nevystoupil z vozu. Zdálo se, že tlustý muž je zcela odolný proti chladu. Muselo být minus patnáct, sněžilo a on se nakláněl do okénka, kabát měl rozepnutý jako nějaký exhibicionista a povídal si s těmi dvěma černými policajty. Konečně řekl něco jako: „Beru si ho“ nebo
„Vezmu si ho“, poděkoval a zamával jim do noci. Za jejich autem se táhla hustá oblaka kouře.
Ollie přistoupil k taxíku.
„Pan Liebowitz?“ zeptal se
„Jo, co se děje?“ řekl Liebowitz.
„Nic se neděje, pane Liebowitz. Jsem detektiv Weeks a potřebuju vám položit pár otázek.“
„Utíkají mi peníze,“ poznamenal Liebowitz.
„To mě mrzí, ale jedná se o vraždu, víte.“
Liebowitz zbledl.
„Můžu si sednout dovnitř?“ zeptal se Ollie.
„Jistě,“ odpověděl Liebowitz.
„O jakou vraždu se jedná?“
„Vlastně jde o tři vraždy,“ odpověděl Ollie vesele.
Pak obešel auto, otevřel dveře u sedadla pro spolujezdce, nastoupil a pohodlně se usadil vedle taxametru. Přečetl si registrační štítek na palubní desce a zeptal se:
„Max R. Liebowitz, jo? To R. znamená co?“
„Reuven,“ vysvětlil Liebowitz.
„Vsadím se, že je to židovský jméno, je to tak?“ usmál se Ollie.
Něco v jeho úsměvu prozradilo Liebowitzovi všechno, co o Tlusťochu Olliem Weeksovi potřeboval vědět. Ne nadarmo ztratil půl rodiny v pecích v Osvětimi.
„Správně, židovský,“ přikývl.
„Prima,“ řekl Ollie stále s úsměvem. „Tak mi, Maxi, povězte - naložil jste včera ráno okolo půl šestý u Stardustu jednu mladou dámu?“
„Jak bych si mohl pamatovat, koho jsem včera ráno v půl šestý naložil?“
„Podle záznamů na vašem dispečinku jste měl pro někoho přijet na telefonickou objednávku v půl šestý před Stardust. Je to tak, Maxi?“
„Opravdu si nevzpomínám.“
Pomyslel si, že je to pořádně prohnaný policajt.
„Mohl byste trochu ztlumit topení?“ požádal ho Ollie. „Máte tu hrozný horko. Nepřipadá vám, že je tu horko?“
Maxe zamrazilo.
Ztlumil topení.
„Byla to blonďatá dívka,“ pokračoval Ollie, „devatenáct let. Měla na sobě černou minisukni, umělý kožíšek, červený. N…
