Čtyři slepé myšky (James Patterson)

Kapitola 86

Nana vždycky říká: ‚Smích před snídaní, pláč před večeří.‘ Kdo se stará o rodinu, ví, že je na tom něco pravdy, ať to zní sebebláznivěji.

Když jsem toho večera zastavil před naším domem na Páté ulici, stála tam červenobílá ambulance.

Vyskočil jsem z porsche a rozběhl se dovnitř.

Pršelo a studený vítr mi hnal kapky do tváře. Částečně oslepený deštěm jsem vyběhl po schodech a vrazil do domu. Srdce mi divoce bušilo a hlas v mém nitru šeptal: Ne, ne, ne.

V obývacím pokoji jsem zaslechl hlasy a spěchal jsem tam v očekávání toho nejhoršího. Nana s dětmi seděla na staré pohovce a držely se za ruce.

Proti nim dřepěla žena v bílém plášti. Už jsem ji znal. Byla to doktorka Kayla Colesová.

„Přišel jsi o tom nejlepší,“ řekla Nana, když mě spatřila ve dveřích.

Pohlédl jsem na doktorku sedící v křesle. „Dobrý večer, doktorko.“

Příjemně se usmála. „Ráda vás zase vidím.“

Obrátil jsem se k Naně. „Co přesně bylo to nejlepší, o co jsem přišel? Pro začátek – co dělá venku ta sanitka?“

Pokrčila rameny. „Myslela jsem, že mám infarkt, Alexi. Ukázalo se, že se mi jenom udělalo slabo.“

Promluvila doktorka Colesová: „Nana si nepamatuje, že omdlela. Byla jsem zrovna kousek odsud. Pracuji pro organizaci, která se snaží přivést zdravotní péči do Southeastu. Můžeme tak pomáhat konkrétním lidem.“

Přerušil jsem ji. „Takže Nana omdlela. Co se jí stalo?“

„Damon uviděl ambulanci a došel pro mě. Nana už byla na nohou. Měla nepravidelný pulz. Tep na zápěstí nebyl tak rychlý jako skutečný tlukot srdce, takže mohlo jít o nějakou poruchu oběhu. Vzali jsme ji do nemocnice svatého Antonína na pár vyšetření.“

Nana nad tím vším mávla rukou. „Prostě jsem sebou praštila v kuchyni. Vždycky jsem doufala, že to bude tam. Damon a Jannie byli perfektní, Alexi. Však bylo na čase, aby se pro změnu začali starat oni o mě.“

Zasmála se a doktorka Colesová také. Byl jsem rád, že to berou s humorem.

„Jak to, že jste ještě tady? Už je po deváté,“ zeptal jsem se doktorky.

Usmála se. „Moc dobře jsme se bavily, takže jsem se rozhodla tady chvíli posedět. Čeká mě ještě jedna návštěva, ale pan Bryant se vrací z práce až po desáté.“

„A také,“ doplnil jsem ji, „jste čekala, až přijdu domů.“

„Ano, říkala jsem si, že to tak bude nejlepší. Nana povídala, že často pracujete do noci. Můžeme si spolu promluvit?“