Čtyři slepé myšky (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 103

 

Strávili jsme s Nanou asi hodinu v jejím pokoji a pak nás požádali, abychom odešli. Potřebovala si odpočinout.

Asi v jedenáct jsem odvezl děti do školy. Pak jsem jel domů, abych trochu pohnul s tou mravenčí prací ve své kanceláři.

Zabýval jsem se něčím pro Rona Burnse, podivným a zajímavým případem, ve kterém byli zapletení usvědčení pachatelé sexuálně motivovaných trestných činů. On mi na oplátku sehnal nějaké armádní záznamy, do kterých jsem chtěl nahlédnout. Většina z nich pocházela přímo z Washingtonu. Jedna ze složek se týkala Tří slepých myší.

Kdo byl ten skutečný vrah? Kdo dával rozkazy Thomasi Starkeymu? Kdo ty vraždy schvaloval? Proč z nich byli obviněni právě ti konkrétní muži?

A hlavně, proč byli ti muži posláni před soud, místo aby je Tři slepé myši zabily? Šlo snad o to, aby zažili strach – hrůzu z toho, že jsou pronásledováni, že ztratili kontrolu nad svými životy?

Stále jsem musel myslet na Nanu a na to, jak moc by mi chyběla, kdyby se toho rána něco pokazilo. Hlavou se mi honily hrozné, pocitem viny vyvolané představy, že jsem přímo čekal na telefonát od Kayly Colesové, která řekne: Je mi líto, Nana zemřela. Nevíme, jak se to stalo. Je mi to tak líto.

Telefon nezazvonil a já se ponořil o práce. Nana se zítra vrátí domů. Musel jsem si o ni přestat dělat starosti a využít svůj mozek k lepším účelům.

Armádní záznamy byly zajímavé, ale také depresivní jako dopis z berňáku. Ve Vietnamu, Laosu a Kambodži byly zjevně páchány zločiny. Armáda nad nimi alespoň oficiálně přivírala oči a moc se nestarala o to, co se tam děje. Nefungovaly tam nezávislé civilní orgány, které by ty trestné činy mohly stíhat. Tisk nebyl schopný posoudit, o co tam vlastně šlo. Novinářům se jen zřídka naskytla příležitost promluvit si s pozůstalými zavražděných civilistů. Velmi málo amerických reportérů umělo vietnamsky. Problém byl v tom, že armáda často jednala na základě rčení oko za oko, zub za zub. Možná to byl jediný způsob, jak účinně bojovat proti partyzánským oddílům. Stále jsem však nevěděl, která z těch dávných událostí inspirovala vraždy, ke kterým docházelo ve Státech v několika uplynulých letech.

Strávil jsem několik vyčerpávajících hodin nad dalšími služebními záznamy plukovníka Thomase Starkeyho, kapitána Brownleyho Harrise a seržanta Warrena Griffina. Zjistil jsem, že jejich vojenská kariéra byla příkladná, tedy alespoň v psané podobě. Nejinak tomu bylo i ve Vietnamu. Starkey byl několikrát vyznamenaný důstojník, Harris a Griffin byli dobří vojáci. V jejich složkách nebyla jediná zmínka o vraždách ve Vietnamu, které ta trojice spáchala. Ani slovo.

Chtěl jsem se dozvědět, kdy se dali dohromady a kde spolu sloužili. Dál jsem s nadějí listoval v jejich záznamech, ale nenacházel jsem žádné spojitosti. Přesto jsem věděl, že spolu bojovali ve Vietnamu a Kambodži. Podruhé jsem prošel všechny strany.

Nebylo tam ale nic, co by naznačovalo, že by spolu v jižní Asii pracovali. Ani zmínka.

Opřel jsem se a nepřítomně se zahleděl ven na Pátou ulici. Napadalo mě jen jediné možné vysvětlení, a to se mi nelíbilo ani za mák.

Ty armádní záznamy byly zfalšované.

Ale proč? A kým?

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024