Čtyři slepé myšky (James Patterson)

Kapitola 61

Nad řekou Hudson se ve West Pointu tyčí ostré žulové útesy. Starkey to místo dobře znal. Později toho večera projížděl po hlavní ulici v Highland Falls a míjel ošuntělé motely, pizzerie a stánky se suvenýry. Projel Thayerovou branou se strážní věžičkou a empíkem s kamenným obličejem na stráži. Vražda ve West Pointu, pomyslel si. No teda.

Pak Starkey pustil svůj úkol na několik okamžiků z hlavy a nechal na sebe působit prostředí West Pointu. Pocity a vzpomínky. Starkey tady byl jako kadet, ucho, stejně jako dva mladíci, které právě viděl běžet zpátky do kasáren. Za jeho časů se kadeti řídili mottem „Vždycky tvrdě, pane!“.

Bože, tolik to tam miloval: ten způsob myšlení, disciplínu, dril.

Kaple kadetů stála vysoko na kopci s vyhlídkou na Planinu a dominovala celému areálu. Kampus byl zastavěný obřími budovami z šedého kamene, které působily dojmem pevnosti. Čišela z nich soudržnost a trvalost. Brzy se otřesou v základech.

Harris a Griffin tam na něj už čekali. Následující hodiny na střídačku pozorovali Bennettův dům v Bartlett Loop, části West Pointu vyhrazené důstojníkům a jejich rodinám. Byl to dům z červených cihel porostlý břečťanem. Z kamenného komínu líně vycházely obláčky kouře. Měl čtyři ložnice a dvě koupelny. Na plánu byl označen jako Ubikace 130.

Kolem půl desáté tři vrazi prozkoumali okolí sedmnácté jamky tamního kopcovitého golfového hřiště, jež se rozkládalo na kraji pozemků vojenské akademie. Západně od něj vedla silnice 9W. Nikoho na hřišti nespatřili.

„Možná to bude lehčí, než jsme čekali,“ poznamenal Warren Griffin. „Oba jsou doma a odpočívají.“

Starkey na Griffina nesouhlasně pohlédl. „To si nemyslím. Mají tady jedno rčení: ‚Vždycky tvrdě, pane.‘ Nezapomínej na něj. A taky si pamatuj, že Robert Bennett sloužil u zvláštních jednotek. Není to architekt z velkoměsta, kterej si zdřímnul na Appalačský stezce.“

Griffin se postavil do pozoru. „Promiňte, pane. Už se to nestane.“

Těsně před desátou se všichni tři prodrali zarostlým lesem za ubikací 130. Starkey odstrčil nepoddajnou větev borovice a pohlédl k domu.

Pak spatřil plukovníka Roberta Bennetta v kuchyni.

Válečného hrdinu, otce pěti dětí, vzorného manžela, bývalého příslušníka jednotek zvláštního nasazení ve Vietnamu.

Bennett držel v ruce sklenici červeného vína a zdálo se, že dohlíží na přípravu večeře. Ve výhledu se objevila Barbara Bennettová. Od práce tam byla ona. Napila se od něj vína. Robert Bennett ji políbil na čelo. Na to, že jsou šestadvacet let svoji, vypadají docela zamilovaně. To není dobré, pomyslel si Starkey, ale nechal si to pro sebe.

„Jdeme na to,“ řekl. „Tohle je poslední kousek skládačky.“

A opravdu to byla skládačka – a ani vrazi netušili, co má vzniknout.