Čtyři slepé myšky (James Patterson)

Kapitola 13

Připojil jsem se k Sampsonovi a společně jsme zamířili směrem, odkud přiběhl. „Co se děje? Co jsi zjistil?“

„Přišel jsem na něco divnýho. Možná je to průlom,“ řekl. Následoval jsem ho k dalšímu malému domku. Zaklepal na dveře a ty skoro okamžitě otevřela nějaká žena. Neměřila o moc víc než metr padesát, ale mohla vážit dobrých devadesát kilo, možná sto.

„Tohle je můj parťák, detektiv Cross. Říkal jsem vám o něm. A tohle je paní Hodgeová,“ představil nás Sampson.

„Jsem Anita Hodgeová,“ řekla žena a potřásla mi rukou. „Ráda vás poznávám.“ Pohlédla na Johna a usmála se. „Souhlasím. Přesně jako Ali, když byl mladší.“

Paní Hodgeová nás provedla obývacím pokojem, kde dva chlapci hráli videohry. Pak jsme prošli úzkou chodbou a vstoupili do ložnice.

V pokoji jsme našli asi desetiletého hocha. Seděl v kolečkovém křesle přistrčeném ke stolu s počítačem. Na zdi za ním visely lesklé fotografie více než třiceti hráčů první baseballové ligy.

Nebyl nijak nadšený, že ho rušíme. „Co zas?“ zeptal se. To mělo znamenat vypadněte a nechte mě na pokoji. Pracuju.

„Tohle je Ronald Hodge,“ řekl Sampson. „Ronalde, tohle je detektiv Cross. Pověz mu to, co jsi předtím řekl mně.“

Chlapec přikývl, ale nepromluvil, jen na mě naštvaně civěl.

„Ronalde, zopakoval bys to, prosím?“ naléhal Sampson. „Potřebujeme to slyšet.“

Hoch obrátil oči v sloup. „Už jsem to povídal těm ostatním policajtům. Mám toho už plný zuby. Stejně všichni kašlou na to, co si myslím.“

„Ronalde,“ ozvala se jeho matka, „to není pravda a ty to dobře víš.“

„Řekni mi to, prosím,“ oslovil jsem hocha. „To, co víš, může být důležité. Chci to slyšet tvými vlastními slovy.“

Kluk se zamračil a dál vrtěl hlavou, ale nespouštěl oči z mých. „Ty ostatní poldové si nemysleli, že to je důležitý. Kreténi.“

„Ronalde,“ okřikla ho matka. „Nemluv sprostě. Víš, že to nemám ráda.“

„No jo, no jo,“ zavrčel. „Povím vám to ještě jednou.“ Pak začal vyprávět o tom večeru, kdy byla zavražděna Tanya Jacksonová, a o tom, co viděl.

„Zůstal jsem dlouho vzhůru, i když jsem to neměl dovolený. Hrál jsem hry na počítači.“ Zarazil se a pohlédl na matku.

Přikývla. „Však víš, že už jsem ti to odpustila. Teď jim to všechno vyklop. Začíná mě z tebe bolet hlava.“

Chlapec se konečně usmál a pak spustil. Možná jen chtěl své posluchače trochu napínat.

„Ze svýho pokoje vidím Jacksonovým do dvora. Je to kousek od domu Hartových. Na tom dvorku jsem někoho viděl. Byla už docela tma, ale viděl jsem ho, jak se hejbe. Držel něco jako videokameru. Nepoznal jsem, co tam natáčí, takže jsem začal bejt zvědavej. Přiblížil jsem se k oknu, abych líp viděl. A pak jsem tam zahlíd tři chlapy. Viděl jsem je na dvorku paní Jacksonový. Tak jsem to řek i policii. Tři chlapy. Viděl jsem je stejně dobře jako vás dva. A něco tam filmovali.“