Kapitola 69
Měl jsem pocit, že jsme se ve West Pointu přiblížili čemusi důležitému, a to něco mohl být plukovník Handler. V jeho očích se objevilo cosi zvláštního v okamžiku, kdy se téma hovoru stočilo k Vietnamu. Možná tam ty vraždy začaly.
Plukovník rezervoval stůl v jedné, jak říkal, „mimořádně zastrčené“ italské restauraci I1 Cenacolo v Newburghu. Jeli jsme tam po Storm King Highway, pobřežní dálnici s úžasným výhledem na Hudson, který tekl hluboko pod námi.
„Proč jste s námi nechtěl mluvit poblíž vašeho domova?“ zeptal jsem se konečně plukovníka.
„Právě tam byli zavražděni dva z mých nejlepších přátel,“ odpověděl Handler. Zapálil si cigaretu a vyfoukl oblak kouře. Venku byla černočerná tma a na horské silnici nebyla žádná světla, která by nám svítila na cestu.
„Vy si myslíte, že Bennettovi byli zavražděni?“ zeptal jsem se.
„Vy přece víte, že byli.“
„Tušíte proč?“
„Možná. Slyšeli jste o modré zdi mlčení u policie. V armádě je to stejné, jen ta zeď je šedá. Je vysoká, tlustá a existuje už od nepaměti.“
Měl jsem další otázku. Nemohl jsem odolat. „Jste Pěšák, plukovníku? Jestli ano, potřebujeme vaši pomoc.“
Handler se zatvářil, jako by nerozuměl. „Proč pěšák? O čem to mluvíte?“
Pověděl jsem mu o tom záhadném neznámém, který mi občas poskytl nějaké informace včetně jeho jména. „Třeba jste si myslel, že přišel čas setkat se tváří v tvář,“ nadhodil jsem.
„Ne, ale je pravda, že bych vám mohl pomoci. Je to však jen kvůli Bobovi a Barbaře Bennettovým. Nejsem ten Pěšák. Vy jste vyhledali mě, ne já vás.“
Znělo to přesvědčivě a já nevěděl, jestli mu mám věřit, ale musel jsem se pokusit Pěšákovu identitu zjistit. Požádal jsem Handlera o jména lidí, kteří by nám také mohli pomoci s vyšetřováním. Několik mi jich dal – pár Američanů a dokonce i nějaké Vietnamce, již by možná byli ochotní spolupracovat.
Handler promluvil z temného zadního sedadla sedanu. „Netuším, kdo vás kontaktoval, ale na vašem místě bych mu asi moc nevěřil. Momentálně vlastně ani nevím, jestli bych věřil vůbec někomu.“
„Takže nemáme věřit ani vám, plukovníku?“
„Hlavně mně,“ řekl a zasmál se. „Sakra, jsem přece vysokoškolský profesor.“
Pohlédl jsem do zpětného zrcátka a spatřil, že nás sleduje pár reflektorů. Až dosud jsem si velkého provozu nevšiml a většina aut, která jsme potkali, přijížděla proti nám ze severu.
Náhle se ozval Sampson. Obrátil se k Handlerovi. „Proč nám neřeknete, o co vlastně jde, plukovníku? Kolik lidí musí ještě zemřít? Co víte o těch vraždách?“
V tom okamžiku jsem uslyšel tříštění skla. Auto, které nás sledovalo, se náhle ocitlo vedle nás v pravém pruhu.
Ohlédl jsem se a spatřil řidiče a střelce, vyklánějícího se ze zadního okénka.
„K zemi!“ zařval jsem na Handlera a Sampsona. „Kryjte se!“
Z pronásledujícího auta se zableskly další výstřely. Prudce jsem trhl volantem doprava. Přejeli jsme dvojitou čáru a vylétli na dělicí pruh. „Proboha, pozor!“ vykřikl Handler.
Naštěstí se nám podařilo dostat na silnici. Dupl jsem na plyn a snažil se pronásledovatelům ujet. Byli jsme v pravém pruhu, ale teď jsme jeli vlastně v protisměru.
Sampson vytrhl z pouzdra pistoli a opětoval palbu. Naše auto zasáhly další kulky.
Druhý sedan se držel hned vedle nás. Nepodařilo se nám ho setřást. Jel jsem skoro sto padesát po klikaté horské silnici stavěné tak na devadesát. Po mé levé straně se tyčila skalní stěna, po pravé se řítilo auto s neznámým střelcem a pak byl už příkrý svah mířící k Hudsonu a jisté smrti.
Jel jsem příliš rychle, abych viděl tváře v druhém vozu. Kdo to sakra mohl být?
Náhle jsem dupl na brzdy a naše auto dostalo hodiny. Místo na sever jsme náhle mířili na jih. Sešlápl jsem znovu plyn až na podlahu a vyrazil zpátky směrem na West Point.
Když jsem si byl jistý, že nás už nikdo nesleduje, zpomalil jsem.
„Handlere? Plukovníku?“ zavolal jsem.
Neodpovídal. Sampson se otočil dozadu, aby zjistil, co s ním je. „Koupil to, Alexi.“ Zajel jsem na krajnici a rozsvítil světlo ve voze.
„Kam ho zasáhli? Žije?“
Spatřil jsem…
