Záhada sedmi ciferníků (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
Paliččino dobrodružství

Palička byla nejen duchapřítomná, ale i předvídavá. Tušila, že když už ne Jimmy, tak Bill určitě bude mít námitky vůči tomu, aby se podílela na eventuálním nočním dobrodružství. A Palička rozhodně nepatřila k lidem, kteří jsou ochotni mařit čas planým dohadováním. Udělala si proto včas vlastní plán a podnikla patřičné kroky k jeho uskutečnění.

Krátce před večeří vyhlédla z okna své ložnice, a ten pohled ji uspokojil. Věděla, že šedé kamenné zdi Abbey jsou na mnoha místech porostlé břečťanem. Ten pod jejím oknem vypadal obzvláště pevně, takže jí bude dobře asistovat při jejím atletickém výkonu.

Na dohodě Jimmyho a Billa sice neshledávala nic závadného, ale podle jejího názoru nebyl jejich plán dostatečně účinný. Kritiku si ale nechala pro sebe, protože zamýšlela jejich plán vylepšit sama. Stručně řečeno, zatímco Jimmy s Billem budou hlídat uvnitř Abbey, Palička se rozhodla zaměřit svou pozornost na Abbey zvenku.

Nesmírně se bavila, když předstírala, že pokorně a poslušně přijímá roli pouhé divačky, a zároveň s opovržením žasla, jak se ti dva mohli nechat tak snadno oklamat. Bill se ovšem bystrostí nikdy moc nevyznamenával. To Jimmy Thesiger ji sice znal jenom krátce, ale i tak by ji už mohl odhadnout lépe, než aby věřil, že se jí mohou tak snadno zbavit.

Jakmile se ocitla v soukromí svého pokoje, dala se rychle do práce. Nejprve ze sebe shodila večerní šaty a lehounké kombiné a začala s oblékáním tak říkajíc od základu. Palička přijela bez služebné a zavazadlo si doma sbalila sama. Její Francouzka by se totiž mohla divit, proč si její paní s sebou bere rajtky, ale žádnou jinou součást jezdecké výstroje.

Oblečena do jezdeckých kalhot, v botách s gumovou podrážkou a tmavém svetru byla přichystána k noční výpravě. Mrkla na hodinky, bylo teprve půl jedné — evidentně příliš brzy. Ať už se mělo stát cokoliv, určitě ještě chvíli potrvá, než se to stane. Obyvatelé domu musí dostat čas, aby mohli usnout. Půl druhé byl ten okamžik, který si Palička určila za počátek operace.

Zhasla, posadila se k oknu a čekala. Přesně ve stanovenou dobu pak vstala, otevřela okno a přehodila nohu přes římsu. Byla příjemná noc, chladná a tichá. Hvězdičky svítily, ale měsíc nebylo vidět.

Sešplhat dolů bylo celkem snadné. Když byla malá, běhala se svými dvěma sestrami po parku v Chimneys a šplhala po stromech jako kočka. Když seskočila na záhon, byla trochu udýchaná, ale bez jediného škrábnutí.

Na chvilku se zastavila, aby zvážila další postup. Věděla, že pokoje, kde je ubytován ministr a jeho tajemník, jsou v západním křídle — na opačné straně, než kde teď stála. Podél jižního a pak podél západního křídla se táhla terasa, která bez varování končila ve zdi ovocného sadu.

Palička opustila záhon pod oknem své ložnice a zahnula za roh, kde začínala jižní část terasy. Plížila se tichounce po terase a držela se ve stínu domu. Když se přiblížila ke druhému rohu domu, k smrti se vyděsila: před ní stál muž s jasným záměrem zablokovat jí další postup.

Vzápětí ho poznala.

„Pane superintendante! Vy jste mě vyděsil!“

„Kvůli tomu jsem taky tady!“ ujistil ji přívětivě superintendant.

Palička si ho prohlédla: znovu ji napadlo, tak jako často předtím, jak málo se dokázal přetvařovat. Byl vysoký a robustní a každý si ho musel všimnout. Z nějakého důvodu jí připadal jako typický Angličan. Ale jednou věcí si byla Palička jista: superintendant Battle není žádný hlupák!

„Co tady vlastně děláte?“ zeptala se šeptem.

„Jenom dohlížím,“ řekl Battle, „aby se tu nepotuloval nikdo, kdo tu nemá co dělat.“

„Aha,“ špitla Palička, trochu kajícně.

„Jako třeba vy, lady Eileen. Předpokládám, že tohle není běžná doba, kdy chodíte na procházku.“

„Chcete tím říct,“ řekla Palička váhavě, „že bych se snad měla vrátit?“

Superintendant souhlasně přikývl.

„Jste velice chápavá, lady Eileen. Přesně to jsem měl na mysli. Opustila jste dům — mhm dveřmi, nebo oknem?“

„Oknem. Po břečťanu to jde jako po másle.“

Superintendant Battle se zkoumavě podíval na porostlou zeď.

„Ano,“ přikývl, „to máte pravdu.“

„Vážně chcete, abych se vrátila?“ smlouvala Palička. „To je k vzteku! Chtěla jsem obejít dům na západní terasu.“

„Možná že nejste jediná, kdo má ten nápad,“ řekl Battle.

„Vás ovšem nikdo nepřehlédne!“ řekla Palička trochu opovržlivě.

Tahle poznámka superintendanta spíše potěšila.

„Doufám, že ne,“ řekl. „Žádné nepříjemnosti! To je moje heslo. A teď, když dovolíte, lady Eileen, řekl bych, že je na čase, abyste šla spát.“

Rozhodnost, s jakou to řekl, nepřipouštěla odmlouvání. Palička se trochu schlíple otočila a odcházela. Když vyšplhala do půlky zdi pod svým oknem, napadlo ji něco, že se málem pustila a spadla.

Co když superintendant Battle podezírá ji?

Měla pocit — ano, v jeho chování bylo docela určitě něco, co tak vypadalo. Když se přehoupávala přes okenní římsu zpátky do ložnice, měla co dělat, aby se nerozesmála při představě, že ten expert ze Scotland Yardu snad podezírá ji.

I když až dosud Battla poslechla a vrátila se domů, rozhodně neměla v úmyslu vlézt do postele a spát. Ostatně měla pocit, že tohle snad od ní Battle ani nemohl chtít. Nebyl to muž, který by očekával nemožné — a zůstat nečinná, když se může udát něco vzrušujícího a nebezpečného — to bylo pro Paličku prostě nemožné.

Podívala se na hodinky — za deset minut dvě. Chvilku nerozhodně stála, pak opatrně pootevřela dveře. Všude panoval klid a mír. Opatrně se plížila po chodbě.

Jednou se zastavila, protože měla pocit, že kdesi zaslechla vrznutí. Pak ale dospěla k závěru, že se zmýlila, a pokračovala dál. Ocitla se na hlavní chodbě a zamířila do západního křídla. Když došla na konec chodby, opatrně nakoukla za roh směrem k západnímu křídlu — a zůstala překvapeně stát.

Místo, kde měl hlídat Jimmy Thesiger, bylo prázdné.

Palička byla absolutně zmatená. Co se mohlo stát? Proč Jimmy odešel? Co to mohlo znamenat?

Přesně v tom okamžiku zaslechla, jak hodiny odbíjejí dvě.

Stále ještě stála na témže místě a dumala, co by měla udělat, když se jí divoce rozbušilo srdce a vzápětí měla pocit, že se zastavilo: klika pokoje Terence O’Rourkeho se zvolna pohybovala.

Palička se na ni dívala jako hypnotizovaná. Ale dveře se neotevřely. Místo toho se klika stejně pomalu vrátila do původní polohy. Co tohle má znamenat?

Vzápětí se Palička rozhodla. Jestliže Jimmy z nějakého neznámého důvodu musel odejít ze svého stanoviště, pak by měla vzbudit Billa.

Rychle a tiše utíkala zpátky a bez okolků vrazila do Billova pokoje.

„Bille, vzbuď se! Dělej, vstávej!“ šeptala naléhavě.

Odpověď veškerá žádná.

„Bille!“ opakovala Palička.

Netrpělivě se natáhla po vypínači a rozsvítila. Vzápětí zůstala jako opařená.

Pokoj byl prázdný. Billova postel byla nedotčená — tuhle noc v ní nikdo nespal.

Kde tedy Bill je?

Náhle zatajila dech. Tohle nebyl Billův pokoj! Přes židli průsvitné kombiné, na nočním stolku různé dámské tretky, černé sametové šaty nedbale přehozené přes židli. Už jí to bylo jasné — ve spěchu si spletla dveře. Tohle byl pokoj hraběnky Radzké.

Ale kde je pak hraběnka?

V okamžiku, kdy si Palička kladla tuhle otázku, noční ticho vzalo za své, a zcela jednoznačně.

Rámus přicházel zezdola. Palička okamžitě vyběhla z hraběnčina pokoje a letěla dolů. Hluk vycházel z knihovny — jasně rozeznala rachot kácených židlí.

Dveře knihovny však byly zamčeny a Palička na ně marně bušila. Přitom jasně slyšela hluk zápasu — hekání a funění, nadávky, rány a praskot lámaného dřeva, jak se nějaké lehké a křehké kusy zařízení připletly zápasícím do cesty.

A pak se noční ticho definitivně zhroutilo, když zlověstně a ostře zazněly, krátce po sobě, dva výstřely.

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024