Záhada sedmi ciferníků (Agatha Christie)

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
Sedm Ciferníků

Palička pomaloučku začala přicházet k sobě. Měla pocit, že leží v černé temnotě, která se divoce otáčí kolem fialového centra, a tím centrem byla pulsující bolest. Z temnoty k ní pronikaly jakési zvuky. Pak se ty zvuky zvolna proměňovaly v dobře známý hlas, který opakoval jedno a totéž, pořád dokola. Černota kolem ní pomalu přestávala rotovat a bolest se teď usídlila v její hlavě. Probrala se natolik, že začala vnímat, co ten hlas říká.

„Paličko moje milovaná, Paličko moje drahá… Ona je mrtvá… Já to vím, že je mrtvá. Drahoušku, miláčku, Paličko moje jediná. Strašně tě mám rád, tohle mi nesmíš udělat! Paličko moje!“

Palička ležela tichounce dál, oči zavřené. Ale teď už byla zcela při vědomí. Cítila, jak ji Bill sevřel do náručí.

„Paličko moje drahá… Nejdražší, co mám! Lásko moje… Co si teď počnu? Miláčku, Paličko moje jediná! Panebože, vždyť já ji zabil! Je to moje vina, já ji zabil!“

S velkým sebezapřením se Palička přiměla k tomu, aby řekla:

„Ale ne, nezabil, ty kecko!“

Bill Eversleigh jen užasle zalapal po dechu.

„Paličko — ty žiješ?“ vykoktal nakonec.

„Samozřejmě že žiju.“

„A jak dlouho… Chci říct, kdy ses probrala?“

„Asi před pěti minutami.“

„Proč jsi něco neřekla — nebo alespoň neotevřela oči?“

„Nechtělo se mi. Líbilo se mi to.“

„Jak to myslíš — líbilo?“

„Poslouchala jsem, co všechno mi říkáš. V životě už to tak procítěně neřekneš… Bude ti připadat, že by utrpěla tvoje důstojnost!“

Billova tvář zvolna nabývala barvy pálené cihly.

„Paličko — tobě se to líbilo? Když já tě mám tak hrozně rád… Už celou věčnost. Ale nikdy jsem se neodvážil ti to říct.“

„A proč, ty hlupáčku?“

„Myslel jsem si, že by ses mi vysmála… Když ty jsi tak děsně chytrá a vůbec — určitě si vezmeš nějakého hlavouna.“

„Jako je George Lomax?“

„Nemyslím zrovna takového troubu, jako je Žabák. Ale nějakého fantastického kluka, který tě bude hoden — i když si myslím, že takový snad ani neexistuje,“ uzavřel analýzu Bill.

„Ty jsi rozkošný, Bille!“

„Ale teď, Paličko, vážně… Myslíš, že bys někdy… myslíš, že bys s tím někdy mohla souhlasit?“

„Někdy souhlasit s čím?“

„S tím, aby sis mě vzala. Já vím, že mám hrozně dlouhé vedení — ale mám tě strašně rád. Budu jako tvůj pes nebo tvůj otrok nebo — co budeš chtít.“

„Myslím, že z tebe bude dobrý pes,“ soudila Palička, „a já mám psy ráda. Jsou hrozně kamarádští a věrní a dobrosrdeční. Možná že bych se mohla přemoct a vzít si tě, Bille — i když se do toho musím hodně nutit.“

Bill reagoval tím, že uvolnil sevření a o krok ustoupil. S úžasem si Paličku prohlížel.

„Paličko, myslíš to vážně?“

„Koukám, že reakce veškerá žádná,“ konstatovala Palička. „Asi budu muset zase upadnout do bezvědomí.“

„Paličko… Miláčku!“ Bill ji k sobě opět přitiskl a celý se třásl radostí. „Paličko — ty to myslíš vážně! Ty si nedovedeš představit, jak hrozně tě mám rád!“

Dalších deset minut jejich dialogu není nutno podrobně uvádět, protože většinou spočíval v opakování již uvedených skutečností.

„Takže mě opravdu máš taky ráda?“ divil se Bill už podvacáté a konečně Paličku pustil z náručí.

„Ano… samozřejmě že jo. Ale teď už se musíme začít chovat rozumně. Hlava mě bolí jako střep a tys mě div neumačkal k smrti. Ráda bych zjistila, co se vlastně děje. Kde jsme a co se stalo?“

Poprvé od okamžiku, kdy se probrala, si Palička začala uvědomovat své okolí. Byli v tajné zasedací síni Sedmi Ciferníků a čalouněné dveře byly zavřené a zřejmě i zamčené. Takže tu de facto byli uvězněni!

Netrpělivě se zadívala na Billa — ten zcela zjevně vůbec nevnímal, co mu říká, a místo toho se na ni obdivně díval.

„Bille, miláčku,“ naléhala Palička. „Vzpamatuj se, musíme se odsud nějak dostat.“

„Cože? Jo, jistě. To je v pohodě, to není problém.“

„To se ti zdá jenom proto, že jsi zamilovaný,“ řekla Palička. „Já mám stejný pocit — jako by všechno bylo snadné a všechno bylo možné.“

„A taky že je,“ ujistil ji Bill. „Teď když vím, že mě máš ráda!“

„Nech toho,“ řekla Palička. „Jestli znovu začneme s tímhle, tak už se k vážným věcem nedostaneme. Jestli se nevzpamatuješ a nedostaneš rozum, tak si to nejspíš ještě rozmyslím.“

„To se ti nepovede,“ ujistil ji Bill. „Snad si nemyslíš, že když jsem tě konečně získal, budu takový blázen, abych dopustil, že tě zase ztratím.“

„Doufám, že si mě nebudeš chtít udržet i proti mojí vůli,“ naštětila se.

„Že ne?“ zasmál se Bill. „Mám ti to předvést rovnou teď?“

„Tak jo, miláčku! Bála jsem se, že budeš moc poddajný, ale vidím, že tohle nebezpečí opravdu nehrozí. Ještě půl hodiny a budeš mi poroučet. Můj bože, už si zase počínáme jako dva blázni… Podívej, Bille… musíme se odsud dostat!“

„Říkám ti, že s tím nebudou žádné problémy!“ ujistil ji. „Já…“

Odmlčel se, protože mu Palička významně stiskla ruku, naklonila se kupředu a pozorně poslouchala. Ano, nemýlila se. V sousední místnosti bylo slyšet kroky. Někdo zasunul do zámku klíč a otočil jím. Palička zatajila dech. Je to Jimmy, který je jde vysvobodit — nebo někdo jiný?

Dveře se otevřely a na prahu stál muž s černým plnovousem — Mosgorovský.

Bill se okamžitě postavil mezi ni a příchozího.

„Moment,“ prohlásil, „musím si s vámi promluvit mezi čtyřma očima!“

Rus chvíli stál a nic neříkal. Hladil si své hedvábné vousy a jako by se pro sebe usmíval.

„Takže takhle to je,“ řekl konečně. „Výborně, kdyby dáma byla tak laskavá a šla za mnou.“

„To je v pořádku, Paličko,“ řekl Bill. „Nech to na mně. Teď běž s tímhle pánem, nic se ti nestane, vím, co dělám.“

Palička poslušně popošla ke dveřím. Billova rozhodnost na ni udělala dojem — měla pocit, že si je naprosto jistý, že je pánem situace. Marně se snažila dovtípit, jaký asi trumf má Bill v rukávu.

Vyšla ze dveří následována Rusem, který za sebou zamkl dveře schůzovní místnosti i s Billem uvnitř.

„Tady tudy, slečno!“ ukázal ke schodišti a Palička poslušně vystoupala o patro výš. Mosgorovský ji zavedl do malého zaprášeného pokojíku, který identifikovala jako Alfrédovu ložnici.

„Počkejte prosím tady,“ řekl Mosgorovský. „Nesmí tu být žádný hluk.“

Pak odešel a zamkl ji uvnitř.

Palička se posadila na židli. Hlava ji pěkně bolela a měla pocit, že není schopna logického uvažování. Ale věřila, že Bill má situaci v rukou a že dříve nebo později pro ni někdo přijde a pustí ji ven.

Nicméně čas ubíhal. Hodinky se jí sice zastavily, ale odhadoval, že už to musí být alespoň hodina, co ji tam Rus zavřel. Co se asi teď děje? A co všechno se vlastně stalo?

Konečně zaslechla na schodech kroky. Přišel pro ni opět Mosgorovský a formálně jí vyřizoval:

„Lady Eileen Brentová, máte se dostavit na mimořádné zasedání tajné společnosti Sedmi Ciferníků. Prosím, následujte mě!“

Šel před ní, až došli ke dveřím do tajné zasedací místnosti. Rus otevřel dveře a Palička se zatajeným dechem vstoupila.

Podruhé uviděla scénu, jejíž zlomky zahlédla při své první návštěvě. Kolem stolu seděly maskované postavy. Zatímco tam ohromeně stála, Mosgorovský si nasadil masku a vklouzl na své místo u stolu.

Tentokrát však židle v čele stolu byla obsazena: Sedmička byla na svém místě.

Palička cítila srdce až v hrdle. Stála u konce stolu, přímo naproti Sedmičce, a zírala jako hypnotizovaná na masku s ciferníkem, která jí zakrývala obličej.

Muž seděl nehnutě a Palička měla zvláštní pocit, jako by z něho vyzařovala skrytá síla. Jeho nehybnost nebyla známkou slabosti — a Palička si usilovně, téměř hystericky přála, aby už promluvil, aby se pohnul, udělal nějaké lidské gesto — a neseděl tam jako obrovský pavouk uprostřed pavučiny, který netrpělivě čeká na svou oběť.

Zachvěla se a téměř zároveň Mosgorovský povstal. Jeho melodický a vemlouvavý hlas k ní doléhal jakoby z velké dálky.

„Lady Eileen, nepozvána jste se zúčastnila tajného zasedání této společnosti. Je proto nutné, abyste byla seznámena s našimi cíli a úsilím. Jak vidíte, místo Dvojky je prázdné. Toto místo vám nabízíme.“

Palička zalapala po dechu. Měla pocit, že to vše se odehrává v nějakém strašidelném snu. To přece nemůže být pravda, že ona, Palička Brentová, je vyzvána, aby se stala členkou vražedné tajné společnosti! Nabídli totéž i Billovi? Odmítl to už také?

„To nemohu!“ řekla pevně.

„Neodpovídejte předčasně!“

Měla pocit, že Mosgorovský se za maskou směje pod vousy.

„Ještě jste se neobeznámila s tím, co odmítáte, lady Eileen.“

„Dovedu si to docela dobře představit,“ odpověděla Palička.

„Skutečně?“

To promluvila Sedmička. Palička měla matný pocit, že ten hlas zná. Nebo si to jen namlouvá?

Sedmička zvedla ruku a pomaloučku si začala odhrnovat masku.

Palička napětím sotva dýchala. Konečně tedy bude vědět.

Maska spadla na stůl.

Palička civěla do kamenné, bezvýrazné tváře superintendanta Battla.