2. KAPITOLA
Melissa Lowndesová dorazila do mé kanceláře přímo z letiště.
Přiletěla do Miami předchozího dne kvečeru, strávila noc v letištním hotelu a ráno použila místního leteckého spoje do Calusy. Najatá limuzína se šoférem ji dovezla až k mé kanceláři. A v deset hodin ráno už seděla proti mému stolu. Bylo to ve středu, dva dny po tom, co jsem jí telefonoval, že převezmu obhajobu.
Byla to zřejmě zámožná žena.
Její šaty – módně krátké – odhalovaly dlouhé štíhlé nohy, nyní zkřížené jako při obchodním jednání. Přiléhavé modré žerzejové šaty by se lépe hodily do Londýna, kde v této době fouká od severního Atlantiku. Měla na sobě víc zlatých šperků, než se hodí k letu přes oceán, ale zřejmě se v tom přepychu cítila docela dobře. Zvlášť se mi líbila oslnivá bíločerná kamej, přišpendlená na prsou. Melissa mi řekla, že to je florentská práce z dvanáctého století, dárek od jejího bývalého manžela, pana Elliota Rula, s nímž se vloni rozvedla.
Vrátila se k svému dívčímu jménu, víc se jí líbí.
To všechno mi vyklopila téměř jedním dechem.
Melisse Lowndesové bylo podle mého odhadu něco přes třicet.
Byla to nápadně krásná žena s černými vlasy, splývajícími jí až na ramena, s hnědýma mandlovýma očima, které jí dodávaly poněkud orientální nádech. Jen trochu vzdorovitý dolní ret jako by popíral její otevřenost a vlídnost.
„Skočila jsem do prvního volného letadla,“ řekla. „Moc jsem se v noci nevyspala, ale chtěla jsem s vámi mluvit, než půjdu do hotelu.“
„Kde budete bydlet?“
„Jak je jí?“ zeptala se a naklonila se ke mně.
„Slečně Bartonové? Docela dobře. Je nerudná, ale jinak se jí vede dobře.“
„Nerudná? Slečna Bartonová?“
Hnědé oči se jí překvapením rozšířily.
„Nedovedu si představit, že by působila jinak než vyrovnaně a vesele,“ řekla.
„Rád bych s vámi souhlasil,“ odpověděl jsem.
Hnědé oči se na mě pátravě dívaly.
„Možná že se trochu změnila,“ řekl jsem.
Její oči mě stále bedlivě pozorovaly.
„Od té doby, co jste ji viděla naposledy,“ dodal jsem.
„To už je dávno,“ řekla.
„Hodně dávno,“ souhlasil jsem.
„Bylo mi tehdy právě osmnáct,“ řekla.
Což potvrdilo můj odhad.
„Na Akademii svatého Edwarda,“ přikývl jsem.
„Pamatuje si na mě?“
„Jistě.“
V duchu jsem si však pomyslel, že asi ne tak moc.
„Řekla, že jste byla rozkošné děvče.“
To byla pravda. Ale také řekla, že by ji už nepoznala, kdyby…
„Že jsem byla rozkošná?“ zeptala se Melissa překvapeně.
„Vždycky jsem si myslela, že jsem hrozný spratek. Měla se mnou svatou trpělivost, to si ani nedovedete představit. Říkáte, že je nerudná? Ta milá slečna Bartonová?“
„Pobyt ve vazbě často lidi vykolejí,“ řekl jsem.
„To si dovedu představit.“
„Zvlášť tak svobodomyslnou duši, jakou má slečna Bartonová,“ dodal jsem tak diplomaticky, jak jen bylo možné.
„Ano, vždycky byla taková. Veselá a milá, svobodomyslná a otevřená. Bylo to pro mě v mém věku podivuhodné setkání. Moje dospívání bylo pořádně bouřlivé,“ řekla a sklopila kajícně oči. Ale to gesto mi připadalo neupřímné. Najednou jsem začal uvažovat, proč vlastně chce platit za Mary Bartonovou výlohy obhájce, a napadlo mi, že bych jí měl vysvětlit, jak velké ty výlohy mohou být. Je to poměrně dost peněz. Ale podle limuzíny se šoférem z letiště a florentské kameje z dvanáctého století byla taková opatrnost zřejmě zbytečná, tak jsem se rozhodl ponechat peněžní otázku zatím stranou – v tom se advokáti přece vyznají.
„Jste jistě hodně unavená,“ řekl jsem, „ale jestli…“
„Jsem úplně vyčerpaná,“ řekla. „V těch hotelích na letišti nezamhouříte oko.“
„Pokud tu nějaký den zůstanete, rád bych s vámi ještě mluvil.
Hlavně o slečně Bartonové: jaká byla dříve, když jste ji znala.“
„Po všechna ta léta…,“ řekla a zdálo se, že se zasnila. Buď myslela na své mládí, nebo ji přemáhala únava.
„Zavolejte mi, až si odpočinete,“ řekl jsem. Vstal jsem a obešel stůl, abych jí pomohl vstát, než spadne ze židle. Podala mi ruku, pohlédla mi slavnostně do očí a řekla: „Určitě mě nezklamete.“
V jejích slovech nezazněl otazník, ani zvýšený tón, d…
