4. KAPITOLA
V úterý ráno šestého října se do mé kanceláře dostavila Charlotta Carmodyová k svědecké výpovědi.
Šek pro Toots Kileyovou, který vyplnila Cynthia Huellenová, mi ležel v deskách na stole. Cynthia v hezké žluté bavlněné blůze, v dlouhých kalhotách pískové barvy a střevících s vysokými podpatky seděla vedle stolu připravena zapisovat. Soudní zpravodaj, muž něco přes padesát, s výraznou tváří, jehož jsem vybral spolu s Úřadem státního zástupce, seděl vedle, dlouhé štíhlé prsty položené na stenografickém notesu v klíně. Se slečnou Carmodyovou přišli dva právníci, vesele a bystře vyhlížející mladík, kterého poslal Skye Bannister ze svého úřadu, a osobní advokát svědkyně. Oba byli připraveni přiskočit na pomoc, kdybych se ptal na něco nepatřičného.
Chtěl jsem si vyslechnout její zážitek.
Charlotta Carmodyová byla jedinou svědkyní, která jednoznačně tvrdila, že viděla Mary Bartonovou zahrabávat tělo v zahradě.
Kdybych mohl prokázat, že přinejhorším lhala, a přinejlepším se mýlila, mohl bych žádat, aby vazba byla zrušena pro nedostatek důkazů. Nález ať už jedné, dvou či deseti mrtvol v něčí zahradě nebo ve sklepě, někde v přístěnku či na půdě ještě nedokazuje, že majitelka domu vraždila.
Florida je jeden z pěti nebo šesti států Unie, které připouštějí v kriminálních případech svědectví touto formou. Svědecká výpověď se koná pod přísahou a je částí soudního řízení. Zákon to požaduje proto, aby v dalším řízení ani státní návladní, ani obhájce obžalovaného nemohli při vlastním přelíčení vystoupit s novými překvapivými fakty. Všichni vědí předem, jaký svědek a na čí straně bude předvolán, jaké doličné předměty budou předloženy. Obě strany mají možnost přezkoumat si svědectví i doličné předměty už dlouho před přelíčením. Ve státě Florida, jako ostatně ve všech státech, zákon vyžaduje, aby k přelíčení došlo co nejdříve. Doufal jsem, že v případě Mary Bartonové to bude ještě před vánoci, a porota že bude jmenována před svátky.
Mary Bartonová označila Charlottu Carmodyovou za „ženštinu“.
Ve skutečnosti nevypadala nijak dryáčnicky.
Věděl jsem, že je jí dvacet sedm let a že pracuje jako pokladní u První národní pojišťovny v Caluse. To dopoledne měla na sobě šaty, které nosí denně do práce, jednoduchý šedý kostým a lakové střevíčky s nízkým podpatkem. Neměla brýle; v duchu jsem si přál, aby nosila brýle. Nebyla krásná, ba snad ani hezká, ale byla přitažlivá a její bledě modré oči prozrazovaly inteligenci. Nezdála se mi nijak vyzývavá. V jejím vystupování nebylo nic dotěrného. Ještě než jsem začal s otázkami, jsem cítil, že to bude nesnadná soupeřka.
„Slečno Carmodyová,“ řekl jsem, „jistě víte, že zastupuji Mary Bartonovou…“
„Ano.“
„… a rád bych vám položil několik otázek ohledně toho, co jste už předtím řekla policii a státnímu návladnímu.“
„Prosím.“
„Rád bych vám připomněl, že na otázky musíte odpovídat slovy, nikoli gesty rukou či hlavy.“
„V pořádku.“
„A dále bych vám chtěl připomenout, že pokud byste nerozuměla některé mé otázce, řekněte to, prosím, a já otázku zopakuju jinými slovy.“
„Výborně.“
„Takže můžeme začít? Nejprve mi laskavě řekněte, kde bydlíte.“
„Gideonova ulice, číslo 2714. Nad Půlměsíční zátokou.“
„Stojí váš dům přímo vedle domu, v němž bydlí Mary Bartonová?“
„Ano.“
„Přímo vedle vás je vchod do domu číslo 2716 v téže ulici?“
„Ano, správně.“
„Takže Mary Bartonová je vaše sousedka?“
„Ano, bezprostřední.“
„Jak dlouho bydlíte v tom domě?“
„Šest měsíců.“
„Měla jste během té doby příležitost mluvit s Mary Bartonovou?“
„Ano, mluvívala jsem s ní.“
„Často?“
„Vznáším námitku.“
To se ozval advokát Alderley Rudd. Vypadal a mluvil, jako by vystoupil z některého Dickensova románu – kotlety na tvářích, růžová pleť, kostkovaný oblek, kulaté bříško.
„V čem je problém?“ zeptal jsem se.
Měl bych upozornit, že před výslechem svědka se právní zástupci dohodnou na určitých pravidlech, a jedním z nich je, že všechny námitky se ponechávají až na přelíčení. Jestli přesto někdo během svědecké výpovědi …
