10. KAPITOLA
V britské nestrannosti je cosi znepokojivého. Myslím, že zavinila vzestup i pád britské říše. Melissa Lowndesová byla krásně opálená a v jednoduchých žlutých šatech vypadala velmi americky. Vyprávěla mi, že čte reportáže o procesu v novinách a večer se dívá na televizní záběry z přelíčení. A řekla mi, že si myslí, že si vedu dost mizerně.
Mizerně – přesně toho slova užila. Neznělo to z jejích úst příliš britsky a diplomaticky, ale tak možná jednala i královna Viktorie.
Neviděla mě osobně v soudní síni. Nesměla sledovat přelíčení, protože jsem měl v úmyslu předvolat ji jako svědka, aby vypovídala o charakteru obžalované – i když v tom bylo jisté riziko. Odpověděl jsem, že je mi líto, má-li takový pocit, a pak jsem se pokusil jí vysvětlit, že případ je mimořádně obtížný, protože hodně svědků je ochotno Mary identifikovat a vypovídat, že ji vidělo s oběťmi.
Obhájce se musí pokusit jedině dokázat, že svědectví jsou mylná.
„Kolik svědků ještě bude?“
„Jen jeden, který ji viděl s obětí. Pak ještě…“
„Pouze jeden!“
„A ještě mají toho chlapíka – majitele čistírny.“
„Jak to všechno víte?“
„Protistrana je povinna předložit seznam svědků. Já jsem si je oba předběžně vyslechl. První z nich je žena, která prohlašuje, že viděla Mary s Felicity Hammerovou, ale to je slabý svědek. Nevím dost dobře, proč ji Atkins předvolává.“
„Možná má v záloze nějaké překvapení.“
„U floridských soudů málokdy dojde k překvapení. Platí tu pravidlo, že všechny nejasnosti jsou předem se svědky probrány.
Vím, co bude vypovídat, a jsem připraven jí čelit.“
„A co ten majitel čistírny?“
„To může být nebezpečný svědek.“
„Proč?“
„Tvrdí, že Mary byla u něho dobrých deset minut. Mluvil s ní, vyptávala se ho, jak se takový oděv čistí, dal jí odborné rady a viděl ji odjíždět v bílém Baronu. Pokusili jsme se zjistit číslo toho vozu, ale…“
„Řekl jste mi, že Mary jezdí ve voze Camry.“
„Ano, já vím.“
„Tak co záleží na tom, kolik lidí ji vidělo v tom zatraceném bílém autě? Není to její auto, takže se zřejmě mýlí.“
„Ano, ale to musí rozhodnout porota. Mám v plánu předvést svědky, kteří dosvědčí, že její vůz je červený Camry a že rozhodně nebyla u Callahanovy čistírny… tak se majitel jmenuje, Jerry Callahan… toho dne, kdy k němu někdo přinesl ty šaty. Ale pochopte, porota musí zvážit všechna svědectví a pak rozhodnout, komu chce věřit.“
„Ano, rozumím,“ odpověděla suše. „Myslíte si, že si počínáte dost dobře?“
„No, já…“
„Protože podle novin…“
„Naše noviny, Calusa Herald Tribune, jsou jedny z nejhorších na světě.“
„Ať je tomu jak chce, pokládají váš styl obhajoby za krajně nevhodný.“
Rána přímo mezi oči.
„Opravdu, soudí o vás, že nejste moc sympatický advokát.“
Druhá rána, dobře mířená.
„Mrzí mě, že si to o mně myslí.“
„Ano,“ odpověděla a mačkala si nožem zelený hrášek na vidličku. „Pan Atkins je prý mnohem stylovější. Při televizních rozhovorech s novináři vypadá jako profesor, a to je, myslím, plus.
Většina televizních komentátorů, jen tak mimochodem, měla pocit, že jste byl dost agresivní, když jste vyslýchal matku první oběti…“
„S tím jsem počítal.“
„A jak jste jednal s tím černochem, to bylo ohavné.“
„Myslím, že jsem vytěžil z té svízelné situace, co jsem mohl.“
„Jenže jste si ji sám zavařil.“
„Ne, on ji zavinil. Já jsem od něho potřeboval jinou odpověď.
Když jsem s ním předem v mé kanceláři probíral jeho svědectví, dal mi přesně tu odpověď, kterou jsem potřeboval, a očekával jsem, že ji bude opakovat i u soudu.“
„A jaká to byla odpověď?“
„Že čekal tak dlouho, protože si nebyl jist tím, co viděl. Ale místo toho vyhodil svůj černý trumf. S tímhle bojovat je vždycky moc těžké, slečno Chytrá. Když odporujete, vypadáte předpojatě, když ne, vypadá to, že jste prohrál. Teď už na tom ale nezáleží.
Rozhodl jsem se, že nejlepší je omluvit se mu, že jsem byl tak necitlivý k specifickým podmínkám života černochů tady na Floridě.
Myslím, že jsem to zachránil. Možná ano, možná ne. Zas je jen na porotě, aby rozhodla.“
„Nemám vel…
