Celá e-kniha Mary, Mary ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
7. KAPITOLA
V úterý osmého prosince ráno Max Atkins předvolal svého druhého svědka a potvrdil tím, že má v úmyslu předvést řetěz svých podrobných svědectví v chronologickém pořádku. Zase jsme se ocitli to odpoledne dvacátého osmého srpna; navázali jsme tam, kde Gertruda Fowlerová skončila…
Jsou přesně tři hodiny třicet sedm minut odpoledne. Svědek, šedesátidevítiletý Edward Farrow, sedí na lavičce v parčíku uprostřed města Sommersetu na Floridě, slaměný klobouk na lavici vedle sebe.
Každodenní odpolední procházka patří k jeho ustáleným zvykům.
Vyjde o půl třetí, hodinu se prochází, pak si posedí čtvrthodinku v parku, načež zvolna kráčí k domovu. Vypadá zdravě, přestože před třemi roky prodělal infarkt…
„To mě tenkrát zatraceně zaskočilo,“ vypráví soudu, bez ohledu na to, proč byl předvolán. „Chodil jsem do klubu Nautilus třikrát týdně, pravidelně jsem cvičil, hlídal si dietu, jen v jedny věci jsem chyboval – kouřil jsem dva balíčky cigaret denně…“
Ta poslední slova vyvolala v soudní síni bouři smíchu. Edward Farrow byl pro žalobce nejhorší druh svědka: milý přitroublý dědek.
Přesně ve tři hodiny, třicet sedm minut…
Ví to, protože si vždycky sedá na lavičku přesně na patnáct minut, aby se ochladil, a přitom neustále sleduje své digitální hodinky…
Přesně v patnáct třicet sedm minut podle jeho digitálek přišla do parku žena s holčičkou. Žena měla šedivé vlasy a pronikavě modré oči. Děvčátko žluté šaty s nabíranou sukýnkou.
„Vyznám se v dětských šatech,“ říká. „Než jsem se přestěhoval na Floridu, pracoval jsem v oděvech…“
Vyvolal další smích, obecenstvo v soudní síni si už dědka oblíbilo.
… poskakovala na sluníčku a držela se té paní za ruku. Myslel nejdřív, že je to její babička, ale brzo si uvědomil, že nejsou příbuzné…
„Jak jste na to přišel, pane Farrowe?“
„Slyšel jsem, že ji holčička oslovuje jménem.“
„Jakého jména užila?“
„Mary.“
„Nazývala tu ženu Mary?“
„Ano.“
„A jak říkala ta žena holčičce?“
„To jsem neslyšel.“
„Co se stalo potom?“
Potom se žena s holčičkou posadily na lavičku naproti přes cestu, žena otevřela malý papírový sáček, sáhla dovnitř a podala dítěti bonbon. Pak sáhla znovu do sáčku a vytáhla jeden pro sebe. Seděly tam obě na sluníčku a pochutnávaly si na čokoládě. Malá přitom švitořila, žena přikyvovala, smála se a tu a tam ji poplácala po ručičce…
„Zdálo se vám, že to dítě je nějak vyděšené?“
„Vůbec ne. V poklidu mlsalo.“
„Slyšel jste ještě něco?“
„Ano.“
„Co?“
„Slyšel jsem, jak žena říká: ‚Teď tě zavezu domů, miláčku‘.“
„A děvčátko s ní šlo?“
„Ano.“
„Odešly z parku?“
„Odešly.“
„Spolu?“
„Ano, spolu.“
„Pane Farrowe, předkládám vám fotografii, která byla předtím přijata jako předmět doličný,“ řekl Atkins. „Můžete nám říct, kdo je na té fotografii?“
„Je to ta holčička, kterou jsem tehdy viděl v parku.“
„Věděl jste tehdy, kdo to je?“
„Ne.“
„A víte nyní, kdo to je?“
„Jenny Lou Williamsová.“
„Odkud to víte?“
„Viděl jsem pak její obrázek v novinách a v televizi.“
Atkins se vyptával Farrowa tak, aby se ve výslechu mihly stejné otázky, jaké jsem kladl předchozí svědkyni já – obratně mě odstřihl, jak se říká.
„Pane Farrowe, kdybyste uviděl tu ženu, která byla s Jenny Lou onoho dne v parku… poznal byste ji?“
„Poznal.“
„Žádám vás, abyste se rozhlédl po soudní síni. Vidíte tu někde ženu, kterou jste viděl onoho dne v parku s Jenny Lou Williamsovou?“
„Ano.“
„Můžete mi, prosím, na ni ukázat?“
„Sedí přímo támhle.“
„Ukazujete na obžalovanou?“
„Ano.“
„Věděl jste v té době, že ta žena je Mary Bartonová?“
„Nevěděl.“
„Kdy jste se dověděl její jméno?“
„Když jsem viděl její fotografii v televizi.“
„A tehdy jste to šel oznámit policii.“
„Ano. Hned jsem zavolal na policii.“
„A policie vás potom přivezla na identifikaci?“
„Ano.“
„A identifikoval jste ji jako ženu, kterou jste viděl v parku s Jenny Lou Williamsovou tehdy odpoledne dvacátého osmého srpna?“
„Ano.“
„Svědek je váš, pane Hope.“
Toots Kileyová vykonala kus dobré práce, když si zajela okouknout Edwarda Farrow…
