Celá e-kniha Vražda na golfovém hřišti ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
9. kapitola
V salóně policejní soudce pilně vyslýchal starého zahradníka Augusta. Přítomní Poirot a komisař mne přivítali úsměvem a kývnutím. Tiše jsem vklouzl do křesla. Svědomitý a nadmíru systematický postup pana Hauteta však nepřinesl nic důležitého.
Zahradnické rukavice August prohlásil za své, nosil je při práci s určitým druhem primule, které některým lidem vyvolávají vyrážku. Vůbec je nepostrádal. Kam je ukládá? Pokaždé jinam. Neví, kdy je měl naposledy. Rýč obvykle dává do malého přístřešku na nářadí. Zamyká jej? Samozřejmě. Kam věší klíč? Parbleu, nechává ho ve dveřích. Uvnitř není nic, co by stálo za ukradení. Kdo by předpokládal, že přijde parta zlodějů nebo vrahů? Za časů paní vikomtesy k ničemu podobnému nedocházelo.
Když soudce dal najevo, že výslech skončil, staroch odešel, ale něco si mumlal pro sebe. Zatímco vypovídal, bedlivě jsem ho sledoval, neboť mi vytanulo, jak Poirot nepochopitelně zdůrazňoval důležitost šlápot v záhonech. August buď se zločinem neměl nic společného, nebo byl skvělý herec. Ve chvíli, kdy vycházel ze dveří, něco mne napadlo.
„Dovolíte mi, pane Hautete, položit zahradníkovi pár otázek?“ zvolal jsem.
„Ovšemže, monsieur.“
Takto povzbuzen, oslovil jsem Augusta:
„Kde míváte své boty?“
„Na nohou,“ zavrčel staroch. „Kde jinde.“
„A v noci, když spíte?“
„Pod postelí.“
„Kdo je čistí?“
„Nikdo. Proč by se měly čistit? Copak se v nich procházím před domem jako nějaký švihák? V neděli nosím sváteční boty a jinak – “ Pokrčil rameny.
Vzal mi chuť k dalším otázkám.
„Mnoho jsme tedy nepokročili,“ podotkl soudce, „a nejspíš se nedostaneme dál, dokud nepřijde odpověď na náš telegram do Santiaga. Viděl někdo z vás Girauda? Způsoby zrovna nemá. Mám skoro chuť poslat pro něj a – “
„Nemusel byste posílat daleko,“ zarazil ho tichý hlas. Giraud stál venku před otevřeným oknem a hleděl na nás. Pružně skočil do pokoje a přistoupil ke stolu.
„Tak jsem tady – k vašim službám. Omlouvám se, že jsem nepřišel dřív.“
„Nic se nestalo – naprosto nic!“ soudce zakoktal v rozpacích.
„Jsem jen detektiv, neumím vyslýchat,“ pokračoval Giraud, „ovšem pokud bych to někdy musel dělat, tedy raději při zavřeném okně. Každý, kdo stojí venku, může snadno vyslechnout, co se zde děje. Asi o nic nejde.“
Hautet hněvem zrudl. Policejní soudce a detektiv, pověřený vyšetřováním, se zřejmě příliš nemilovali. Od samého začátku si nerozuměli. Giraud považoval všechny policejní soudce za hlupáky a domýšlivého pana Hauteta uráželo nedbalé chování pařížského detektiva.
„Eh bien, pane Giraude,“ oslovil jej soudce dosti ostře, „svůj čas jste jistě plně využil. Určitě nám nesete jména vrahů, nemýlím-li se, spolu s označením místa, kde se právě teď zdržují.“
„Vím aspoň, odkud jsou,“ odpověděl detektiv, nedotčen Hautetovou ironií.
Vytáhl z kapsy dva maličké předměty a položil je na stůl. Přikročili jsme blíže Byl to nedopalek cigarety a nezapálená sirka. Giraud se otočil na Poirota.
„Co tu vidíte?“ zeptal se skoro hrubě.
Jeho tón mi vehnal krev do tváří, kdežto Poirot zůstal klidný. Pouze pozvedl ramena.
„Špačka od cigarety a sirku.“
„Co vám ty věci říkají?“
Poirot rozpřáhl ruce.
„Vůbec nic.“
„Ach!“ vydechl Giraud spokojeně. „Neprohlédl jste si je. To není obyčejná zápalka – aspoň ve Francii není běžná, zato je hojně používaná v Jižní Americe. Naštěstí s ní nebylo škrtnuto, jinak bych ji nepoznal. Podle všeho jeden z mužů zahodil oharek cigarety a zapálil si novou, přičemž z krabičky jednu sirku vyhodil.“
„A co druhá sirka?“ zeptal se Poirot.
„Která?“
„Co si s ní cigaretu zapálil. Tu jste našel také?“
„Ne.“
„Asi jste nehledal dost pečlivě.“
„Nehledal dost pečlivě?“ Na okamžik se zdálo, že detektiv zlostně vybuchne, ale vší silou se ovládl. „Jak vidím, rád žertujete, pane Poirote. Ale v každém případě – sirka sem sirka tam – oharek cigarety nám postačí. Jde o jihoamerickou cigaretu s náustkem z lékořicového papírku.
Poirot se uklonil a do rozhovoru zasáhl komisař: „Nedopalek i zápalka mohly patřit panu Renauldo…
