KAPITOLA 22
Nils celé hodiny přecházel po kanceláři. Malým oknem pozoroval, jak zapadá slunce na obloze i jak nad Temží vyšly hvězdy.
Šokovalo ho, jaký nabrala záležitost s Jackem směr. Když od něj zpočátku kupoval drogy, téměř se zdálo, jako by do Jackova bytu v Camberwellu chodil na společenské návštěvy. Bavili se o politice nebo sportu. Někdy si dali čaj a až poté si vyměnili peníze a zboží. Ale teď ho to děcko nazývá feťákem.
Nils Jackovi zavolal. Snažil se na něj apelovat, prosil ho, aby mu dal víc času, ale Jack mu vyhrožoval.
„Nilsi, vím, že pracuješ na oddělení forenzních důkazů v Temple Wharf, ve čtvrtém patře. Vím, kdo je tvůj šéf, a taky znám jeho přímou linku. Vím, kde bydlíš.“
„Cože? Hodláš ke mně vtrhnout a zlámat mi nohy?!“ zařval Nils. Vyděsilo ho, že Jack má tyhle informace.
„Nilsi, jestli mi nezaplatíš, udělám ti horší věci, než že bych ti zlomil nohy. Ani se jich nedotknu, protože je budeš potřebovat, až budeš zdrhat z toho zasranýho chaosu, který ti způsobím. Zruinuju tě. Zničím ti pověst,“ řekl Jack klidně a ukončil hovor.
Nils přecházel po kanceláři a Jackova poslední slova mu zněla v hlavě. Dva tisíce liber sice není velká suma, ale nejsou to peníze, které by dokázal rychle sehnat. Dvěma přátelům už dlužil. Musel se posadit. Potil se, srdce mu bušilo a on si uvědomil, že ti dva už zřejmě do jeho života nepatří. Nezvedal jim telefon. Mohl by požádat některého z kolegů? V žádném případě. Člověk si od kolegů půjčí maximálně pětku, a to je ještě musí znát docela dobře. Otevřel lednici a vytáhl okoralý zbytek mrkvového dortu. Kus si strčil do pusy a začal žvýkat. Doufal, že cukr nějakým způsobem zafunguje proti nesnesitelnému nutkání, které cítil, ale sotva polkl, musel běžet k umyvadlu, kde se vyzvracel.
Když pustil vodu, aby zvratky spláchl, zazvonil mu telefon. Volala Erika Fosterová a vysvětlila mu, že mu bude muset doručit na další testy narkotika, která se našla v žaludku Thomase Hoffmana.
„Kdy myslíte, že je přivezete?“ zeptal se.
„Je to urgentní, takže bych u vás mohla být za hodinu, za hodinu a půl. Záleží na tom, jaký bude provoz,“ odpověděla.
Nils stiskl telefon. Hlavou mu bleskl nápad.
„Když přijedete za dvě hodiny, laboratoř bude připravená, aby se ty testy mohly udělat ihned.“
„Dobře, děkuju vám.“
„Já už budu mít po službě,“ lhal Nils. „Ale jeden z mých kolegů z týmu provede první kolo testů. V podzemní garáži stojí bezpečnostní schránka. Dejte je dovnitř otvorem.“
„Nilsi, díky,“ rozloučila se Erika.
Zavěsil a v hlavě se mu zrodil už zcela kompletní plán. Byl hrozný a troufalý. Narkotika přicházejí a odcházejí z laboratoře každý den. Když do laboratoře přijdou, proběhne striktní kontrola. A na cestě z laboratoře musí všechno souhlasit. Nicméně není neobvyklé, že narkotika nejdřív vhodí do bezpečnostní schránky dole v garážích. Podíval se na hodinky. Za dvě hodiny tam Erika přiveze pytlík balíčků s kokainem, který má na ulici hodnotu třiceti tisíc liber. Zajede k bezpečnostní schránce. Co kdyby jel kolem ní někdo na motorce a ty drogy jí vytrhl? Umístění forenzní laboratoře nebylo veřejnosti běžně známé, ale bezpečnostní schránka byla už v minulosti označená za příliš dostupnou a veřejnou.
Nils si položil hlavu do dlaní a z úst mu vyšlo tiché zoufalé zasténání. Opravdu to došlo tak daleko? Úplně poprvé si v hloubi duše připustil, že je feťák. Vyhledá pomoc, ale tohle udělat musí. Zbaví se dluhů a půjde dál. Obrátí na další list. Začne znovu. Sáhl po telefonu a zavolal Jackovi.
„Do prdele, bylo na čase! Doufám, že máš dobrý…“
„Prosím, poslouchej mě,“ přerušil Jacka třesoucím se hlasem Nils. „Když uděláš přesně to, co ti řeknu, dostaneš zpátky nejen svoje peníze, ale hodně vyděláš. Musíš mi ale slíbit, že nikdo nepřijde k úhoně.“
