KAPITOLA 21
Když Erika sdělila zprávu, že Nils nebyl schopný z kusu betonu odebrat žádné otisky prstů, ve vyšetřovací místnosti zavládla depresivní atmosféra.
„Byl to výstřel naslepo, ale myslela jsem si, že budou moct pracovat i s minimálním množstvím. Doufala jsem, že by na tom betonu něco mohlo zůstat…“ Slova pomalu zanikla.
„A co reziduum krve na betonu?“ zeptala se Mossová.
„Provedou další testy, ale krev se vpila do porézního povrchu betonu. Chvíli to potrvá. Je to komplikovaný proces. Co dalšího máme?“
„Thomas Hoffman si zarezervoval dvě letenky do Jersey, jednu na své jméno, druhou pro Charlene. Měli odlétat v neděli 17. září z Gatwicku,“ řekl McGorry. „Je zřejmé, že do letadla nikdy nenastoupili.“
„Kdy koupil ty letenky?“ zeptala se Erika.
„Ve čtvrtek 14. září.“
„Takže existuje šance, že se chystal propašovat kokain do Jersey nebo na nějaké jiné místo.“
„Všechny možnosti beru v úvahu, šéfe. Vyžádal jsem si kamerové záznamy pro případ, že se na letišti objevili.“
„Pochybuju, že by někdo byl tak hloupý a unesl je z odletové haly, ale za prověření to určitě stojí,“ poznamenala Erika sklíčeně. „Mossová, jak jsme na tom s tou registrační značkou z Národní databáze?“
„Poslali mi příšerně dlouhý seznam, který musím projít,“ řekla Mossová. „Mám dobrou i špatnou zprávu. Dobrou proto, že během tří dní, kdy vzali jaguar z autosalonu Justina Selbyho, jezdil po centrálním Londýně a jeho registrační značku zaznamenaly stovky kamer. Špatná zpráva je, že všechna data musím dát dohromady a sestavit trasu. Ale dělám na tom.“
Erika se rozhlédla po tvářích svých kolegů a snažila se vymyslet něco, cokoli, co by je povzbudilo a dalo věci do pohybu, ale na nic nepřišla. Její nálada klesla na bod mrazu stejně jako jejich. Naopak se jim podařilo najít řidiče taxíku, který naložil Thomase, Charlene a neidentifikovaného muže a ženu před autosalonem. Společnost rozpoznali podle loga na boku vozu. Taxikář se jmenoval Samir Granta. Žena, která pracovala na dispečinku, jim řekla, že odletěl s rodinou na dovolenou do Austrálie a že neví, kdy se vrátí. Také nevěděla, kam Samir čtyři pasažéry zavezl, protože záznamy o adresách neuchovávají. Dala jim Samirovo číslo na mobil, ale v Melbourne, kde právě pobýval, byla noc a telefon nezvedal.
Erika se podívala na hodiny. Bylo skoro šest odpoledne.
„Fajn, tak pro dnešek končíme. Všichni,“ řekla. „Běžte domů a odpočiňte si. Zítra ráno se tady sejdeme v půl deváté.“
Členové jejího týmu zamířili ke dveřím, v ruce drželi kabáty a navzájem se loučili. U Eričina stolu se zastavila Mossová.
„Šéfe, skončili jsme docela brzy. Nezajdete k nám na večeři?“
Erika se podívala na hodinky.
„Díky, ale ještě se zdržím. Za pár hodin bude v Austrálii ráno a tenhle Samir by mohl být naším vodítkem k té neznámé dvojici, kterou jsme viděli s Thomasem a Charlene.“
„Šéfe, vypadáte unaveně. Pojďte se se mnou najíst a pak můžete pokračovat v práci. Já musím trochu pohnout s tou registrační značkou. Jíme brzy a Jacob by moc rád pozdravil tetu Eriku.“
„Říká mi teta Erika?“
„Ano a pořád se na vás ptá. Minulý týden nakreslil ve škole obrázek, na kterém jste byla vy…“
„To je sladké.“
„No, dokážete si představit, jak to vypadalo. Dětské kresby nejsou zrovna nejlichotivější. Máte devět prstů na každé ruce, jste stejně velká jako náš dům, ale nějaká myšlenka v tom určitě je.“
Erika se rozesmála. Znovu se podívala na hodinky a měla pokušení na několik hodin vypadnout, ale věděla, že dnes večer nebude nejlepší společnicí. Nemohla přestat myslet na případ.
„Děkuju, ale snad příště. Kdybych šla k vám, dala bych si víno a večer by utekl jako nic! Ale příště už vaše pozvání určitě neodmítnu. Pozdravujte Celii a Jacoba.“
„Dobře. Zatím se mějte a já se ozvu, až rozluštím ta data.“ Usmála se, vzala si kabát a odešla z vyšetřovací místnosti.
Erika přešla k bílé tabuli a chvíli si vychutnávala ticho. Prohlížela si fotografie a mapy a znovu měla pocit, že jí něco uniká. Jestli se jí nepodaří pokročit, je tady člověk ne…
