KAPITOLA 13
Erika s Mossovou odjely z Lewishamu na London Bridge vlakem, poté přestoupily na metro Northern Line a vystoupily na Old Street. Služební auto na ně čekalo u nemocnice Moorfields Eye a cesta do Pinkhurst Council Estate pak už trvala jen chvíli. Eriku vždy udivovalo, jak se na území několika ulic může charakter Londýna změnit. Z bytů v hodnotě několika milionů liber a kancelářských budov na skutečné ghetto.
Mariette Hoffmanová bydlela ve vysokém šedivém věžáku, jednom z pěti výškových domů tvořících sídliště Pinkhurst v severovýchodním Londýně. Zajeli na prázdné parkoviště plné výmolů, kde gang mladíků postával v kruhu okolo vyhořelého auta. Jejich mikiny a tepláky v zářivých odstínech vytvářely v kontrastu se šedivou oblohou a betonem hrozivě vypadající barevnou změť.
„Dovezu vás tak daleko, jak to bude možné,“ řekl uniformovaný řidič, což byl podsaditý muž ve středním věku se šedivějícím plnovousem. „V těch bytech jsem už byl. Obvykle si cestou ven musíte utřít boty.“
„Dobře že jste přijel v civilním autě,“ poznamenala Erika, když viděla skupinu výrostků, jak se rozhlížejí a vše pozorují.
Policista zaparkoval vedle řady tří velkých popelnic. Mariette bydlela ve druhém patře. Erika s Mossovou vyšly po schodech na dlouhou nekrytou chodbu z betonu. Když procházely kolem bytů, slyšely pláč dětí a křik dospělých. Kuchyňská okna vedla na stejnou stranu jako vchodové dveře a Erika zpomalila, když míjely holčičku v růžovém, která seděla na odkapávači na nádobí a ručičku tiskla na špinavé sklo. Za ní stála mladá žena s cigaretou. Když je viděla procházet, naklonila se a stáhla roletu.
„Myslí si, že jsme ze sociálky,“ pronesla Mossová tiše.
Došly ke dveřím na konci chodby a zaklepaly. Za chvíli je otevřela zanedbaná, asi padesátiletá žena se svatozáří rozcuchaných černých kudrnatých vlasů. Na sobě měla vybledlé červené tepláky a žluté rukavice. V jedné ruce držela štětku na záchod. Vedle vchodových dveří viděly vnitřní prostor ušmudlaného záchodu.
„Co je?“ zeptala se a sjela Eriku s Mossovou pohledem odshora dolů.
„Jsem detektiv šéfinspektor Erika Fosterová a tohle je detektiv inspektor Mossová,“ představila je Erika, když se prokázaly svými odznaky. „Můžeme jít dovnitř, prosím?“
„O co jde?“ zeptala se žena a utřela si čelo do rukávu.
„Jedná se o vašeho exmanžela Thomase Hoffmana,“ řekla Erika.
„Nechte mě hádat. Je mrtvý?“ Žena dál svírala záchodovou štětku.
„Prosím, můžeme dál?“
„Dobře, ale utřete si boty a zujte se,“ vyštěkla a ustoupila na stranu, aby mohly vejít.
Zout si boty v přecpané předsíni bylo poměrně těžké. Uvědomovaly si, že nad nimi Mariette stojí se špinavou záchodovou štětkou. Úhledně jim srovnala boty na rohožku, odložila štětku a zavřela dveře na záchod. Následovaly ji úzkou předsíní kolem zavřených dveří do malého obývacího pokoje. Místnost zářila čistotou, ale nábytek byl starý. Nízký stolek ze světlého dřeva byl přezdobený různými dečkami a drobnostmi. V rohu stála malá televize, na které byla mísa plná mušlí. Bělostná záclona zakrývala okno s výhledem na sídliště. Vybledlý prošlapaný koberec nesl známky právě skončeného luxování a pokoj prostupovala vůně borovice z osvěžovače vzduchu. Na stěně nad pohovkou béžové barvy visela černo-červená čepice ve vojenském stylu pro mažoretky, s lesklým černým kšiltem, hlavní částí z červeného sametu a zlatým opletem. Pod ní byla na dvou háčkách zavěšená stříbrná hůlka.
„Posaďte se,“ vyzvala je Mariette.
Erika s Mossovou si sedly na pohovku, Mariette se opatrně posadila do křesílka vedle nich. Gumové rukavice si nesundala, ale z kapsy tepláků vytáhla krabičku cigaret, zapálila si, vydechla kouř a rozkašlala se zahleněným kašlem.
„Takže o co jde?“
„Bohužel vám musíme oznámit, že vašeho exmanžela našli zavražděného,“ začala Erika.
„To jste mi mohly říct u dveří,“ vyštěkla.
„Nezdá se, že by vás to překvapilo.“
„Vážně? Vůbec nevíte, co já si myslím. A chcete mi snad tvrdit, že když někomu sdělujete, že jeho příbuzný umřel, vždycky se v slzá…