KAPITOLA TŘETÍ
Chlapec se jmenoval Aníbal Hernandez. Kamarádi, kteří nebyli Portoričani, mu říkali Annabelle.
Jeho matka mu říkala Aníbal a vyslovovala to jméno se španělskou noblesou, která však byla zvadlá zármutkem.
Carella s Klingem s námahou vystoupali do posledního podlaží pětipatrového činžáku a zaklepali na dveře bytu padesát pět. Otevřela jim takřka vzápětí, jako by čekala hosty. Byla to rozložitá žena s plným poprsím a rovnými černými vlasy. Na sobě měla jednoduché šaty, nebyla nalíčená a tváře měla zbrázděné slzami.
„Policie?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl Carella.
„Pojďte dál, por favor. Prosím.“
Byt byl velmi tichý. Nic nerušilo ticho, dokonce ani temné zvuky spánku. V kuchyni svítila malá lampička.
„Pojďte,“ řekla paní Hernandezová. „Do obýváku.“
Následovali ji a ona v malém obývacím pokoji rozsvítila stojací lampu. Byt byl jako klícka, ale ze stropu visely odchlíplé kusy popraskané omítky a na ošoupaném linoleu pokrývajícím podlahu se pod netěsným radiátorem leskla velká louže. Detektivové se posadili naproti paní Hernandezové.
„Jde o vašeho syna…“ řekl konečně Carella.
„Sí,“ řekla paní Hernandezová. „Aníbal by se nezabil.“
„Paní Hernandezová…“
„Ať si říkaj, co chtěj, on by se nezabil. Tím sem si jistá… tímhle. Ne Aníbal. Můj syn by si život nevzal.“
„Proč si to myslíte, paní Hernandezová?“
„Já to vím. Vím to.“
„Ale proč?“
„Protože znám svýho syna. Byl pořád šťastnej jak malej kluk. Pořád. Ještě i v Portoriku. Pořád byl veselej. Takový lidi se nezabíjej.“
„Jak dlouho bydlíte tady ve městě, paní Hernandezová?“
„Já, já sem tu čtyři roky. První sem přišel můj manžel a potom poslal pro mě a moji dceru – až když to šlo, víte? Až když dostal práci. Já nechala Aníbala u mý matky v Cataa. Znáte Cataa?“
„Ne,“ řekl Carella.
„Je to kousek od San Juanu, přes vodu. Z Cataa je vidět celý město. Dokonce i La Perla. Bydleli sme v La Perle, než sme se odstěhovali do Cataa.“
„Co je La Perla?“
„Fanguito. Jak se to říká – slám.“
„Myslíte slum, chudinskou čtvrť?“
„Sí, sí, slum.“ Paní Hernandezová se odmlčela. „Dokonce i tam, i když si hrál v prachu, i když měl někdy hlad, můj syn byl šťastnej. Štastnej člověk se pozná, seňor. To se pozná. Když sme odjeli do Cataa, bylo to lepší, ale ne tak dobrý jak tady. Můj muž poslal pro mě a pro Marii. Mou dceru. Je jí dvacet jedna. Přišli sme všichni před čtyřma rokama. Potom poslal pro Aníbala.“
„Kdy?“
„Je to šest měsíců.“ Paní Hernandezová zavřela oči. „Jeli sme pro něj na letiště v Idlewildu. Měl s sebou kytaru. Hraje moc pěkně na kytaru.“
„Věděla jste, že váš syn bral drogy?“ zeptal se Carella.
Paní Hernandezová dlouho neodpovídala. Potom řekla: „Ano,“ a zatnula ruce položené v klíně.
Kling se nejprve váhavě podíval na Carellu a pak se zeptal: „Jak dlouho užíval narkotika?“
„Dlouho.“
„Jak dlouho?“
„Asi čtyři měsíce.“
„A to je tu teprve půl roku?“ zeptal se Carella. „Začal s tím už v Portoriku?“
„Ne, ne, ne,“ řekla paní Hernandezová a vrtěla hlavou. „Seňor, na ostrově je toho moc málo.
Narkomani potřebujou peníze, není to pravda? Portoriko je chudý. Ne, můj syn se to naučil tady, v tomhle městě.“
„Víte něco o tom, jak začal?“
„Sí,“ řekla paní Hernandezová. Vzdychla a její vzdech byl zoufalou kapitulací před problémem, který byl na ni příliš složitý. Narodila se a vyrostla na slunečném ostrově, její otec pěstoval cukrovou třtinu a mimo sezónu se živil rybolovem, a nejednou se stávalo, že neměla co na nohy a do žaludku, jenomže vždycky tam ještě bylo to slunce a bujná tropická vegetace. Když se vdala, odvezl ji manžel do San Juanu, pryč z vnitrozemského zapadákova Comerío. San Juan bylo první větší město, které kdy viděla, a ona podlehla jeho zrychlenému rytmu. Slunce stále svítilo, ale ona už nebyla tou bosou holčinou, která chodila do vesnického koloniálu a žertovala s jeho majitelem Miguelem. Maria, její první dítě, se narodila, když bylo paní Hernandezové osmnáct. Přibližně ve stejnou dobu přišel její muž bohužel o práci a přestěhovali se do La Perly…
