KAPITOLA ŠESTÁ
Ne, že by Steve Carella měl nějakou teorii.
Důvod byl prostě v tom, že situace byla zoufalá.
Aníbala Hernandeze našli mrtvého ve dvě ráno 18. prosince. To bylo v pondělí, a teď byla středa odpoledne, dva dny poté – a situace byla stále stejně zoufalá.
Koroner ve zprávě uvedl, že Hernandez zemřel na předávkování heroinem, což nebyl nepřípadný způsob, jakým hadráci scházejí ze světa. Na injekční stříkačce ležící vedle Hernandezových rukou se nacházely sotva znatelné otisky prstů, které se nyní podrobně zkoumaly a porovnávaly s otisky sejmutými z Hernandezových ztuhlých prstů.
Carella si byl absolutně jistý, že otisky se nebudou shodovat. Někdo uvázal ten provaz Hernandezovi kolem krku až poté, co zemřel, a Carella byl ochotný se vsadit, že tatáž osoba tu stříkačku použila k podání smrtelné dávky heroinu.
Tato situace s sebou ovšem přinášela několik problémů. A tyto problémy zase suma sumárum ovanuly celou situaci jemným pachem hnilobného rozkladu.
Neboť předpokládat, že někdo chtěl Hernandeze zabít, což je předpoklad, který se zdál opodstatněný, a dále předpokládat, že dotyčný použil jako vražednou zbraň přeládovanou injekční stříkačku, vede k otázce, proč tedy nebyla vražedná zbraň z místa činu odklizena?
Anebo proč, je-li už o tom řeč, bylo poté tělo vyzdviženo ve snaze posílit domněnku o sebevraždě oběšením, když ji tím fakticky popřelo?
To byly ty zašmodrchané prkotiny, které narušovaly normální uvažování detektiva Steva Carelly.
Byl si pochopitelně vědom toho, že komplikovaný svět narkomanie nabízí tisíc a jeden motiv pro vraždu. Věděl také, že někdo, komu nejsou důvěrně známy metody koronerova úřadu, může naivně doufat, že se mu podaří prodat otravu za oběšení. Také si však uvědomoval, že každý dospělý muž i malý kluk v Americe byl odkojen Legendou o otiscích prstů. Chceš spáchat zločin? Odstraň otisky prstů, chlapče. Otisky na injekční stříkačce nebyly odstraněny. Otisky tam byly, do očí bijící, a čekaly na sejmutí a prozkoumání. Stříkačka tam byla rovněž, jenomže kdyby se někdo snažil vyvolat dojem, že jde o oběšení, nechal by na místě povalovat injekční stříkačku? Je možné, že byl tak pitomý a domníval se, že policisté si nedají automaticky dohromady tu stříkačku s možností, že smrt nastala předávkováním? Něco tu smrdělo.
Všechno smrdělo.
Carella měl citlivý nos a snad i citlivý mozek. Procházel ulicemi revíru, přemýšlel a vrtalo mu hlavou, kde by měl začít, protože správný začátek býval často nejdůležitější součástí vyšetřování, co se týče úspory času. A třebaže se právě v té chvíli zabýval především Hernandezovým případem, nemohl tak docela pustit z hlavy skutečnost, že je policajtem, který je placen za dohled na dodržování zákona čtyřiadvacet hodin denně třistapětašedesát dní v roce.
Když uviděl u chodníku nedaleko Groverova parku zaparkované auto, prohlédl si ho jenom zběžně.
Být obyčejným občanem na odpolední procházce, ten povrchní pohled by mu stačil. Jakožto policista dbající na dodržování zákona se podíval ještě jednou.
Druhý pohled mu řekl, že automobil je sedan značky Plymouth z roku 1939, barvy šedé, poznávací značky 42L-1731. Sdělil mu, že pravý zadní nárazník je proražený a že na zadním sedadle sedí dvě osoby, obě mužského pohlaví, obě mladé. Dva mladíci sedící na zadním sedadle auta vedly k předpokladu, že zde chybí řidič. Proč čekají ti kluci u Groverova parku a na koho?
V tom okamžiku přestal Carella myslet na Aníbala Hernandeze jako když utne. Nenuceně se proflákl kolem vozu. Mladíkům uvnitř nebylo víc než jednadvacet. Nespouštěli z něj oči. Carella se neotočil a na auto se už nepodíval. Šel dál ulicí a potom vstoupil do krejčovství Maxe Cohena.
Max byl muž s kulatým obličejem a věncem bílých vlasů, které mu přiléhaly k hlavě jako svatozář.
Když Carella vešel dovnitř, zvedl oči a řekl: „Nazdar, Stevie, co je novýho?“
„Co by mohlo být nového?“ opáčil Carella. To už si svlékal svůj hnědý svrchník. Max ho zvědavě pozoroval.
„Asi po mně něco chceš. Nemám ti něco s…
