Celá e-kniha Třetí dívka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
22
Frances Caryová se svým cestovním kufříkem šla dolů po Mendeville Road a povídala si s přítelkyní, kterou potkala zrovna na rohu, za nímž byly Borodene Mansions.
„Tyhle domy opravdu vypadají jako vězení, Frances.“
„Nesmysl, Eileen. Říkám ti, že ty byty jsou ohromně pohodlné. Jsem tu moc šťastná a s Claudií se bydlí báječně — nikdy tě neobtěžuje. A má výbornou posluhovačku. Obstará všechno znamenitě.“
„To jste tam jen vy dvě? Zapomněla jsem. Máte, myslím, třetí dívku?“
„Ale zdá se, že nám upláchla.“
„Chceš říct, že neplatí činži?“
„Ale ne, s činží je to, myslím, v pořádku. Je to nejspíš nějaká pletka s chlapcem.“
Eileen ztratila zájem. Chlapci byli příliš často příčinou všeho.
„Odkud se teď vracíš?“
„Z Manchesteru. Pořádali jsme tam soukromou výstavu. Velký úspěch.“
„Pojedeš opravdu příští měsíc do Vídně?“
„Myslím, že ano. Teď je to skoro hotovka. Baví mě to.“
„To by bylo hrozné, kdyby se nějaký obraz ztratil?“
„Všechny jsou pojištěné,“ řekla Frances. „Rozhodně všechny opravdu cenné.“
„Jak šla výstava tvého přítele Petra?“
„Bohužel ne zrovna nejlíp. Ale měla docela dobrou kritiku v časopise The Artist, a to znamená hodně.“
Frances zabočila k Borodene Mansions a její přítelkyně šla dál svou cestou k malému domku, který stál v ulici kousek níž. Frances řekla vrátnému „Dobrý večer“ a vyjela výtahem do šestého poschodí. Šla chodbou a bzučela si sama pro sebe nějakou melodii.
Vsunula klíč do dveří bytu. V předsíni nebylo ještě rozsvíceno. Claudia se měla vrátit z kanceláře za půldruhé hodiny. Dveře do salónu byly však dokořán a uvnitř bylo světlo.
Frances řekla nahlas. „Je rozsvíceno. To je divné.“
Vyklouzla z kabátu, pustila kufřík, otevřela dveře salónu ještě víc a vešla…
Pak se náhle zastavila. Otevřela ústa a zase je zavřela. Celá zdřevěněla — její oči zíraly na postavu ležící na podlaze tváří k zemi; pak se pomalu zvedly k zrcadlu na zdi, z něhož na ni hleděl její vyděšený obličej…
Potom se zhluboka nadechla. Okamžité ochrnutí pominulo, zaklonila prudce hlavu a zaječela. Zakopla o svůj kufřík na zemi v předsíni, odkopla jej stranou a vyběhla z bytu a pak po chodbě a zuřivě zabušila na vedlejší dveře.
Otevřela starší žena.
„Co je, proboha…“
„Je tam mrtvý — je tam mrtvý. A myslím, že ho znám… David Baker. Leží tam na podlaze… Myslím, že má bodnou ránu… dostal jistě bodnou ránu. Je tam krev — všude je krev.“
Začala hystericky vzlykat. Slečna Jacobsová s ní zatřásla, podepřela ji a usadila na pohovku a řekla rozhodně: „Tak teď tiše. Přinesu vám trochu koňaku.“ Vstrčila jí sklenku do ruky. „Zůstaňte tady a vypijte to.“
Frances poslušně srkala. Slečna Jacobsová vyšla rychle ze dveří, pak po chodbě a otevřenými dveřmi do bytu, odkud se linulo světlo. Dveře do obývacího pokoje byly dokořán otevřeny a slečna Jacobsová jimi rovnou vešla. Nepatřila k ženám, které křičí. Stála jen mezi dveřmi s pevně sevřenými rty.
To, nač se dívala, bylo jako z těžkého snu. Na zemi ležel krásný mladý muž s roztaženýma rukama a kaštanové vlasy mu padaly na ramena. Měl na sobě karmínový sametový kabátec a jeho bílá košile byla potřísněna krví.
S leknutím si uvědomila, že je tu s ní ještě někdo další. Přitisknuta ke zdi stála dívka a veliký harlekýn nad ní jako by chtěl skočit přes namalované nebe.
Dívka měla na sobě bílé vlněné šaty volného střihu a zplihlé světle hnědé vlasy jí visely po obou stranách obličeje. V ruce držela kuchyňský nůž.
Slečna Jacobsová na ni vyjeveně hleděla a dívka zase vyjeveně hleděla na ni.
Pak řekla klidně a uvážlivě, jako by odpovídala na něco, co jí někdo řekl: „Ano, zabila jsem ho… Mám na rukou krev z nože — šla jsem do koupelny ji smýt — ale takové věci doopravdy smýt nejdou, že? A pak jsem se sem vrátila zpátky podívat se, jestli je to skutečně pravda… Ale je… Chudák David. Ale myslím, že jsem to udělat musila.“ Slečna Jacobsová promluvila z úleku slova dost neuvěřitelná. Když je říkala, pomyslela si, jak směšně znějí! „Ale jděte! Pročpak jste musila udělat takovou věc?“
„Nevím… Ale…
