Celá e-kniha Třetí dívka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
23
Vrchní inspektor Neele k sobě přisunul kousek papíru, udělal si jednu nebo dvě poznámky a rozhlédl se kolem po ostatních pěti lidech v pokoji. Jeho hlas zněl ostře a úředně.
„Slečna Jacobsová?“ řekl. Pohlédl na strážníka, který stál u dveří. „Seržant Conolly zapsal její výpověď, to vím. Rád bych jí však sám položil několik otázek.“
Za několik minut nato byla do místnosti uvedena slečna Jacobsová. Neele zdvořile vstal a pozdravil ji.
„Jsem vrchní inspektor Neele,“ řekl, potřásaje jí rukou. „Lituji, že vás musím ještě jednou obtěžovat. Ale tentokrát je to naprosto neúřední. Chci jen získat jasnější obraz o tom, co jste přesně viděla a slyšela. Obávám se, že to pro vás bude bolestné…“
„Bolestné ne,“ řekla slečna Jacobsová a přijala nabídnutou židli. „Byl to samozřejmě otřes. Citově se mě to však nedotklo.“ Pak dodala: „Zdá se, že jste to tu už vyčistil.“
Domníval se, že naráží na odvoz mrtvoly.
Její pozorné a zároveň kritické oči přejely lehce po shromážděných lidech a vyjádřily upřímný údiv nad Poirotem (Co je proboha tohle?), nad paní Oliverovou mírnou zvědavost; obdiv nad rudovlasým týlem dr. Stillingfleeta, sousedské poznání u Claudie, na kterou blahosklonně kývla hlavou, a konečně náhle probuzenou sympatii k Andrewovi Restarickovi.
„Vy jste jistě otec toho děvčete,“ řekla mu. „Projevy soustrasti od naprosto cizího člověka nemají význam. Lepší ani je nevyslovovat. Je to smutný svět, ve kterém dnes žijeme — aspoň mně se to zdá. Podle mého názoru děvčata příliš mnoho studují.“
Pak klidně obrátila tvář k Neelovi.
„Prosím?“
„Byl bych rád, slečno Jacobsová, kdybyste mi vlastními slovy přesně pověděla, co jste viděla a slyšela.“
„Počítám, že se to bude lišit od toho, co jsem řekla předtím,“ řekla neočekávaně slečna Jacobsová. „Věci se mění, to víte. Člověk se snaží podat co nejpřesnější popis, a tak použije více slov. Nemyslím, že je tím člověk přesnější; nevědomky přidává věci, o nichž si myslí, že je snad viděl nebo vidět měl — nebo slyšel. Ale budu se snažit.
Nejdřív jsem uslyšela výkřiky. Polekala jsem se. Pomyslela jsem si, že byl asi někdo zraněn. Už jsem šla ke dveřím, když někdo na ně začal bouchat a pořád křičel. Otevřela jsem je a uviděla jsem jednu ze svých sousedek odvedle — z těch tří dívek, co bydlí v sedmašedesátce. Obávám se, že neznám její jméno, ačkoliv ji znám podle vidění.“
„Frances Caryová,“ řekla Claudia.
„Mluvila úplně nesouvisle a koktala něco o tom, že někdo je mrtvý — někdo, koho zná — nějaký David — příjmení jsem přeslechla. Vzlykala a celá se třásla. Vzala jsem ji dovnitř, dala jí trochu koňaku a šla jsem se sama podívat.“
Všichni cítili, že tohleto bude slečna Jacobsová dělat celý život.
„Víte, co jsem našla. Musím to popisovat?“
„Jen snad krátce.“
„Mladý muž, jeden z těch moderních mladíků — v nápadných šatech a dlouhých vlasech. Ležel na zemi a byl jasně mrtev. Košili měl nasáklou krví.“
Stillingfleet sebou hnul. Otočil hlavu a zadíval se dychtivě na slečnu Jacobsovou.
„Pak jsem si uvědomila, že v místnosti je dívka. Držela kuchyňský nůž. Vypadala úplně klidná a vyrovnaná — opravdu velice podivné.“
Stillingfleet se zeptal: „Řekla něco?“
„Řekla, že byla v koupelně, aby si umyla krev s rukou — pak řekla: ‚Ale takové věci umýt nejdou, že?‘
„Pusť, prokletá skvrno, pusť, ne?“
„Nemůžu říct, že by mi nějak zvlášť připomínala lady Macbeth. Byla — jak bych to řekla? — naprosto klidná. Položila nůž na stůl a sedla si na židli.“
„Co řekla ještě?“ zeptal se inspektor Neele a jeho oči se svezly dolů k naškrábané poznámce, kterou měl před sebou.
„Něco o nenávisti. Ze je nebezpečné, někoho nenávidět.“
„Řekla něco o ‚chudákovi Davidovi‘, ne? Tak jste to aspoň řekla seržantovi Gonollymu. A že se ho chtěla zbavit.“
„Zapomněla jsem na to. Ano. Řekla něco o tom, že ji přiměl, aby sem přišla — a také něco o Louise.“
„Co řekla o Louise?“ To se ptal Poirot a prudce se nahnul kupředu. Slečna Jacobsová se na něho zadívala v pochybnostech.
„Opravdu nic, jen vyslovila to jméno. ‚Jako Lo…
