Třetí dívka (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

13

Poirot málokdy používal klíče k svému bytu. Místo toho staromódním způsobem stiskl zvonek a čekal, až George, jeho obdivuhodná pravá ruka, otevře dveře. Avšak tentokrát, po návštěvě v nemocnici, mu otevřela dveře slečna Lemonová.

„Máte tu dvě návštěvy,“ řekla slečna Lemonová a vyladila svůj hlas do obdivuhodné tóniny, ne tak pronikavé jako šepot, ale mnohem nižší než její obvyklý tón. „Nějaký pan Goby a ten druhý je starý pán, jmenuje se sir Roderick Horsefield. Nevím, kterého chcete vidět dřív.“

„Sira Rodericka Horsefielda,“ usoudil Poirot. Uvažoval o tom s hlavou na stranu a vypadal jako čermáček, když tak přemýšlel, jaký asi vliv bude mít tento poslední vývoj událostí na celkový obraz. Pan Goby se zatím vynořil se svou obvyklou náhlostí z malého pokojíku zasvěceného psaní na stroji slečny Lemonové, která ho tam zřejmě uskladnila.

Poirot svlékl svrchník. Slečna Lemonová jej pověsila na věšák v předsíni a pan Goby, jak bylo jeho zvykem, začal mluvit k temeni hlavy slečny Lemonové.

„Vypiju si s Georgem v kuchyni šálek čaje,“ řekl pan Goby. „Jsem pánem svého času. Počkám.“ Zmizel úslužně v kuchyni. Poirot šel do salónu, kde sir Roderick, plný elánu, přecházel sem a tam.

„Tak jsem vás, kamaráde, dopad,“ řekl bodře. „Báječná věc, tenhle telefon.“

„Vy jste si pamatoval mé jméno? To mě těší.“

„No, vaše jméno jsem si zrovna nepamatoval,“ řekl sir Roderick. „Jména, víte, nebyla nikdy mou silnou stránkou. Ale obličej nikdy nezapomenu,“ dodal pyšně. „Ne. Zavolal jsem do Scotland Yardu.“

„Ach!“ Poirot vypadal trochu ohromeně, ačkoliv si myslel, že právě takovouhle věc by sir Roderick udělal.

„Ptali se mě, s kým chci mluvit. Povídám, spojte mě s někým nahoře. Takhle se to musí v životě dělat, kamaráde. Nikdy se nespokojit s podřízeným. To není k ničemu. Rovnou k tomu nejvyššímu, to říkám já. Řekl jsem, kdo jsem, to se ví. Povídám, že chci mluvit s nejvyšším šéfem, a nakonec mě na něj přepojili. Velmi zdvořilý chlapík. Povídám mu, že chci adresu jednoho chlapíka ze spojenecké výzvědné služby, s kterým jsem byl v jisté době na jistém místě ve Francii. Ten člověk se zdál být trochu vedle, tak povídám: ‚Víte, koho myslím. Francouz,‘ povídám, ‚nebo Belgičan. Byl jste přece Belgičan? Povídám: ‚Má nějaké takové křestní jméno jako Achilles. Ale Achilles to není,‘ povídám, ‚ale něco jako Achilles. Malý chlapík,‘ povídám, ‚s velkými kníry.‘ A to už zřejmě kapíroval a řekl, že si myslí, že budete v telefonním seznamu. ‚To jistě,‘ povídám, ale nebude přece pod Achillem nebo Herculem (to jméno mi řekl), a já si nemůžu vzpomenout na příjmení.‘ Tak mi je pak řekl. Velice zdvořilý chlapík. Velice zdvořilý, to musím říct.“

„Mám veliké potěšení, že vás vidím,“ řekl Poirot, zaháněje pomyšlení na to, co mu možná později řekne ta známost z telefonu sira Rodericka. Naštěstí nebylo pravděpodobné, že to byl ten docela nejvyšší šéf. Byl to nejspíš někdo, s kým se už znal a jehož úkolem bylo vypouštět proud zdvořilostí na významné osobnosti minulé doby.

„Zkrátka a dobře,“ řekl sir Roderick, „jsem tady.“

„Velice mě těší. Dovolte, abych vám nabídl nějaké občerstvení. Čaj, džus, whisky se sodou, rybízový sirup…“

„Proboha, jen to ne,“ řekl sir Roderick, poděšený zmínkou o sirupu. „Vezmu si whisky. Ne že bych to měl dovoleno,“ dodal, „ale všichni ti doktoři jsou blázni, jak je známo. Starají se jen o to, aby vám zakázali všechno, co máte rád.“

Poirot zazvonil na Georgea a dal mu příslušný příkaz. George postavil whisky a sifon siru Roderickovi po ruce a zmizel.

„Tak a čím vám mohu posloužit?“ řekl Poirot.

„Mám pro vás práci, kamaráde.“

Zdálo se, že od doby, která uplynula, co se viděli, je ještě víc přesvědčen o úzkém vztahu mezi sebou a Poirotem v minulosti, což bylo jen dobře, myslel si Poirot, protože tím víc bude synovec sira Rodericka spoléhat na jeho, Poirotovy schopnosti.

„Papíry,“ řekl sir Roderick, sníživ hlas. „Ztratil jsem nějaké papíry a musím je najít, rozumíte? Oči už nemám tak dobré, jako bývaly, a paměť mi taky někdy trochu vynechává, tak jsem si myslel, že nejlepší bude, když půjdu k někomu, kdo to zná. Přišel jste tenkrát jako na zavolanou, právě včas, abyste mohl být prospěšný, protože já je musím najít, chápete.“

„To zní nanejvýš zajímavě,“ řekl Poirot. „Smím se zeptat, co jest to za papíry?“

„Nu, když je máte najít, tak se, myslím, musíte zeptat, ne? Pamatujte si, že jsou velmi tajné a důvěrné. Tenkrát to byla velká věc. A zdá se, že bude zas. Jde o jednu korespondenci. Tenkrát nebyly zvlášť důležité — nebo se myslilo, že nejsou důležité; ale politika se ovšem mění. Víte, jak to chodí. Otočí jako na obrtlíku. Víte, jak to bylo, když vypukla válka. Nikdo z nás nevěděl, kde vlastně stojíme. V jedné válce Taliáni byli naši bratři, v další válce to byli nepřátelé. Nevím, která z nich byla nejhorší. Za první války Japonci byli naši drazí spojenci, a v další válce vyhodili do povětří Pearl Harbor! Člověk nikdy nevěděl, na čem je! Začnou s Rusy takhle a skončí úplně opačně. Povídám vám, Poirote, nic není dneska obtížnější než otázka spojenců. Přes noc se spojenci můžou změnit.“

„A vy jste ztratil nějaké papíry,“ řekl Poirot, připomínaje starci účel jeho návštěvy.

„Ano. Víte, měl jsem spoustu papírů a nedávno jsem je vyhrabal. Bezpečně jsem je uložil. Do banky, ale zase jsem je vyzdvihl a začal se v nich probírat, protože mě napadlo, proč bych nemohl napsat paměti. Všichni ti chlápci to dnes dělají. Montgomery, Alanbrooke a Auchinleck, všichni si pouštěli hubu na špacír a otisklo se jim to, a přitom většinou jen vykládali, co si myslí o druhých generálech. Dokonce jsme byli svědky, jak starý Moran, vážený lékař, žvaní o svém významném pacientovi. Nevím, jakých věcí se ještě dočkáme! Tak to zkrátka je, a já si pomyslel, že by mě to docela bavilo, kdybych pověděl pár věcí o lidech, které jsem znal! Proč bych to nezkusil jako ostatní? Byl jsem u toho všeho.“

„Jsem přesvědčen, že by se to lidem jevilo velice zajímavé,“ řekl Poirot.

„Ha, to ano! Člověk znal spoustu lidí nahoře, co byli do všeho zasvěceni. Každý se na ně díval s posvátnou úctou. Nevěděli, že jsou naprostí blázni, ale já to věděl. Proboha, ty boty, co někteří ti hlavouni nadělali — to byste koukal. Tak jsem vyndal ty své papíry a požádal jsem děvenku, aby mi je pomohla roztřídit. Je to takhle milá děvenka a docela bystrá. Bystrá a dobrá pomocnice, až na to, že neumí anglicky. Spoustu věcí jsem prohlédl, ale všechno to bylo trochu pomotané. Bylo to tím, že papíry, které jsem potřeboval, tam nebyly.“

„Nebyly?“

„Ne. Nejdřív jsme mysleli, že jsme je omylem přehlédli, ale probrali jsme to znova, a řeknu vám, Poirote, zdálo se mi, že hromadu věcí mi někdo šlohl. Některé z nich nebyly důležité. Ty věci, které jsem hledal, nebyly vlastně zvlášť významné — chci říct, že si nikdo nemyslel, že jsou důležité, jinak by mi, myslím, nedovolili, abych je měl u sebe. Ale zkrátka ty dotyčné dopisy tam nebyly.“

„Byl bych ovšem rád diskrétní,“ řekl Poirot, „nemůžete mi ale říci, jakého druhu byly ty dopisy, o nichž mluvíte?“

„To nevím, jestli můžu, kamaráde. Řeknu vám jen tolik, že jde o někoho, kdo si dnes pouští hubu na špacír o tom, co v minulosti dělal a co říkal. Nemluví ale pravdu a ty dopisy právě ukazujou, jaký je to lhář. Rozumíte, já si nemyslím, že by se teď zveřejnily. Poslali bychom mu jen pěkně kopie a napsali mu, že je to přesně to, co tenkrát říkal, a že to máme písemně. Nepřekvapilo by mě — kdyby potom věci vzaly trochu jiný obrat, chápete? Nemusím se ani ptát, že? Tyhlety kecy přece znáte.“

„Máte docela pravdu, sire Rodericku. Znám přece ten druh jednání, který máte na mysli, ale chápete rovněž, že není snadné pomoci vám dostat zpátky něco, o čem člověk neví, co to jest a kde by to pravděpodobně teď mohlo být.“

„Tak nejdřív to první: chci vědět, kdo je ukradl, protože, rozumíte, to je důležitá věc. V mé malé sbírce může být víc velkých tajemství a já bych rád věděl, kdo do toho strká nos.“

„Máte sám nějaké tušeni?“

„Myslíte, že bych nějaké mít měl, ech?“

„Nu, zdálo by se, že hlavní možnost…“

„Já vím. Chcete po mně, abych řekl, že je to ta děvenka. Tedy já si nemyslím, že je to ta děvenka. Říká, že to neudělala, a já jí věřím. Jasné?“

„Ano,“ řekl Poirot se slabým povzdechem, „jasné.“

„Za prvé je příliš mladá. Nevěděla by, že tyhle věci jsou důležité. U ní by to bylo předčasné.“

„Někdo jiný ji o tom mohl poučit,“ podotkl Poirot.

„Ano, ano, to je celkem pravda. Ale je to taky příliš nápadné.“

Poirot vzdychl. Pochyboval, zda má smysl naléhat vzhledem k zřejmé zaujatosti sira Rodericka. „Kdo jiný má k věcem přístup?“

„Samozřejmě Andrew a Mary, ale pochybuju, že by Andrewa tyhle věci vůbec zajímaly. On byl rozhodně slušný hoch. Vždycky. Ne že bych ho vůbec moc dobře znal. Přijel párkrát na prázdniny s bratrem a to je všechno. Samozřejmě utekl od ženy a odjel s nějakou fešandou do jižní Afriky, ale to by se mohlo stát každému muži, zvlášť s takovou ženou jako Grace. Ne že bych se s ní taky moc vídal. Patřila k tomu druhu ženských, co koukají dolů na svůj vlastní nos a jsou samá dobročinnost. Rozhodně si člověk nedovede představit, že by chlapík jako Andrew byl špión. Pokud jde o Mary, ta se zdá být v pořádku. Ta se nikdy nekouká na nic jiného než na keře růží, pokud můžu soudit. Pak je tu zahradník, ale tomu je třiaosmdesát a žil celý život ve vsi, a pak je tu pár ženských, co se tu po domě pletou a dělají rámus s vysavačem, ale ty si taky neumím představit jako špiónky. Tak vidíte, musí to být někdo mimo dům. Mary ovšem nosí paruku,“ pokračoval sir Roderick poněkud nedůsledně. „Myslím jako, že byste si podle toho mohl myslet, že je špiónka, poněvadž nosí paruku, ale tak to není. Ztratila vlasy, když měla vysokou horečku, to jí bylo osmnáct. Pro mladou ženu je to pořádná smůla. Na začátku jsem neměl tušení, že nosí paruku, ale jednou se jí zachytila do vlasů růžová větvička a strhla jí paruku na stranu. Ano, je to velká smůla.“

„Mně připadalo, že má ty vlasy poněkud divně načesané,“ řekl Poirot.

„Zkrátka nejlepší vyzvědači paruky nikdy nenosí,“ vykládal sir Roderick. „Ti chudáci musí na plastickou chirurgii a dát si změnit tvář. Ale někdo se hrabal v mé soukromé korespondenci.“

„Nemyslíte si, že jste je mohl třeba uschovat někam jinam — do zásuvky nebo do jiného pořadače? Kdy jste je viděl naposled?“

„Měl jsem ty věci v rukou před rokem. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel, že by z toho byla šikovná knížka, a všiml jsem si těch dotyčných dopisů. Teď jsou pryč. Někdo je vzal.“

„Nepodezříváte synovce Andrewa, jeho ženu nebo služebnictvo. A co dceru?“

„Normu? Tedy, Normě šplouchá trochu na maják, řekl bych. Myslím, že by mohla patřit k těm kleptomanům, co berou cizí věci a ani o tom nevědí, ale nedovedu — si představit, že by se hrabala v mých papírech.“

„Tak co si myslíte?“

„Byl jste přece v domě. Viděl jste, jak to tam vypadá. Kdokoli může kdykoli vejít a vyjít, jak se mu zlíbí. My dveře nezamykáme. Nikdy jsme to nedělali.“

„Zamykáte dveře vlastního pokoje — když jedete například do Londýna?“

„Nikdy jsem to nepokládal za nutné. Teď ovšem ano, ale co je to platné? Teď už je pozdě. Mám stejně obyčejný klíč, hodí se ke každým dveřím. Někdo musil přijít zvenčí. Dneska se přece loupeže dělají takhle. Chlap si přijde za bílého dne, dupe si to po schodech nahoru, vleze, do kterého pokoje ho napadne, sbalí skřínku na šperky a hasí si to zase pryč, a nikdo ho nevidí nebo se nestará, kdo to je. Vypadají asi jako modernisté nebo rockerové nebo beatnici nebo jak se ksakru tihle chlápci s dlouhou hřívou a špinavými nehty dneska jmenují. Viděl jsem jich už kolik potloukat se kolem. Člověk nerad někomu říká: ‚Kdopak ksakru jste?‘ Nikdy nevíte, jakého jsou pohlaví, a přivádí vás to do rozpaků. U nás se to jimi hemží. Mám dojem, že to jsou Norminy známosti. Tohle by za starých časů nešlo. Jenže vy je vyndáte z domu, a pak zjistíte, že je to vikomt Endersleigh nebo lady Charlotte Marjoribanksová. Dneska nevíte, na čem jste.“ Odmlčel se. „Jestli se tomu někdo může dostat na kloub, tak jen vy, Poirote.“ Polkl poslední doušek whisky a zvedl se.

„Nu, tak je to. Jen vy to můžete dokázat. Ujmete se toho, že ano?“

„Udělám, co budu moci,“ řekl Poirot. U domovních dveří zazněl zvonek.

„To je ta moje děvenka,“ řekl sir Roderick. „Přesná na minutu. Není to báječné? Bez ní bych po Londýně chodit nemohl, to víte. Jsem slepý jako krtek. Nemůžu ani přejít ulici.“

„Nemůžete nosit brýle?“

„Někde nějaké mám, ale padají mi pořád s nosu nebo je ztratím. A potom, já brýle nemám rád. Nikdy jsem brýle neměl. Když mi bylo pětašedesát, dovedl jsem číst bez brýlí a to už něco je.“

„Nic netrvá věčně,“ řekl Hercule Poirot. George uvedl Soňu. Vypadala neobyčejně hezky. To trochu plaché chování jí velmi dobře sluší, pomyslil si Poirot. Vykročil k ní s galským empressement.

Enchanté, mademoiselle,“ řekl a sklonil se nad její ruku. „Jste přesná na minutu, děvenko,“ řekl sir Roderick. „Vyplula jste v pořádku a s vlajkou vztyčenou,“ dodal. Soňa vypadala trochu zmateně.

„Doufám, že jste měla dobrý čaj,“ hlaholil dál sir Roderick. „Víte, že jsem vám řekl, abyste si dala dobrý čaj, koupila si žemličky s hrozinkami nebo čokoládové banánky se šlehačkou nebo některé ty věcičky, co mladé dámy dnes rády papají. Uposlechla jste rozkazu, doufám.“

„Ne, ne docela. Využila jsem toho času, abych si koupila střevíce. Podívejte se, že jsou hezké?“ Natáhla nohu.

Byla to jistě velmi hezká nožka. Sir Roderick se celý rozplýval.

„Nu, budeme muset jít, abychom chytili vlak,“ řekl. „Je to ode mne možná staromódní, ale já jsem pro vlaky. Včas vyjedou a včas dojedou, nebo by aspoň měly. Ale tahle auta, jak se jednou dostanou do tlačenice v době hlavního provozu, pak promarníte půldruhé hodiny času navíc. Auta. Pah!“

„Mám říci Žoržovi, aby vám opatřil taxi?“ zeptal se Hercule Poirot. „Ujišťuji vás, že jest to maličkostí.“

„Já už tam taxi mám,“ řekla Soňa.

„Tady to máte,“ řekl sir Roderick, „vidíte, ona myslí na všechno.“ Poklepal jí na rameno. Podívala se na něho pohledem, který Hercule Poirot plně ocenil.

Poirot je doprovodil do předsíně a zdvořile se s nimi rozloučil. Pan Goby vyšel z kuchyně a stál v předsíni a mohlo by se říci, že znamenitě předváděl muže, který se přišel podívat na plyn.

Jakmile zmizeli ve výtahu, George zavřel dveře od bytu, obrátil se a setkal se s Poirotovým pohledem.

„Smím se zeptat, jaký jest váš názor na tuhle mladou dámu, Žorži?“ řekl Poirot. Míval někdy ve zvyku hledat poučení u Georgea. Vždycky říkal, že v některých věcech je George neomylný.

„Tedy, pane,“ řekl George, „mohu-li to s vaším dovolením tak formulovat, pak bych řekl, že ho to vzalo pořádně. Jak se říká, je do ní úplně paf.“

„Myslím, že máte pravdu,“ řekl Hercule Poirot.

„U pánů v tomhle věku to ovšem není nic neobvyklého. Vzpomínám na lorda Mountbryana. Měl za sebou spoustu zkušeností, a člověk by řekl, že je dost šikovný. Ale to byste koukal. Chodila ho masírovat jedna mladá ženská. To byste koukal, co jí všechno dal. Jeden večer šaty a pěkný náramek. Pomněnkový, tyrkysy s diamanty. Nepříliš drahý, ale přece jen stál pěkné peníze. Pak kožešinové boa — ne norka, ale ruský hermelín, a vyšívanou večerní taštičku. Pak její bratr upadl do nesnází, do dluhů nebo do něčeho jiného, ačkoliv jsem byl někdy zvědav, jestli vůbec bratra má. Lord Mountbryan jí dal peníze, aby to urovnala — tak ji to trápilo! A všechno, prosím, také platonické. Zdá se, že pánové ztrácejí svůj rozum, když se dostanou do tohohle věku. Chytnou se na tyhle oddané ženušky, ne na ty troufalé.“

„Nepochybuji, že máte zcela pravdu, Žorži,“ řekl Poirot. „Přesto však to není úplná odpověď na mou otázku. Ptal jsem se, co si o té mladé dámě myslíte.“

„Ach, o té mladé dámě… Nu, pane, nerad bych to tvrdil určitě, ale pna je typ docela určitý. Nikdy na nich nenajdete nic, nač byste mohl ukázat. Ale řekl bych, že vědí, co dělají.“

Poirot vešel do salónu a pari Goby ho následoval, uposlechnuv Poirotova pokynu. Pan Goby se posadil na židli s rovným opěradlem a zaujal obvyklý postoj — kolena a špičky u sebe. Vytáhl z kapsy notes s dosti ohnutými růžky, opatrně jej otevřel a pak si začal přísně prohlížet sifonovou láhev.

„Požádal jste mě, abych zjistil prostředí rodiny R.

Rodina Restaricková, naprosto vážená, dobře situovaná. Žádný skandál. Otec James Patrick Restarick, považován za velmi bystrého obchodníka. Obchod v rodině už tři generace. Dědeček podnik založil, otec jej zvětšil, Simon Restarick jej udržoval. Simon Restarick měl před dvěma lety cévní potíže, jeho zdraví se zhoršilo. Zemřel před rokem na koronární trombózu.

Mladší bratr Andrew Restarick brzy po tom, co se vrátil z Oxfordu, oženil se se slečnou Grace Baldwinovou. Jedna dcera, Norma. Opustil ženu a odjel do jižní Afriky. Jakási slečna Birellová odjela s ním. Žádné rozvodové řízení. Paní Andrew Restaricková zemřela před dva a půl rokem. Byla delší čas chorá. Slečna Norma Restaricková byla internistkou na dívčí střední škole v Meadowfield. Žádné stížnosti na ni.“

Pan Goby dovolil svým očím přejet po tváři Hercula Poirota a poznamenal: „Pokud jde o tu rodinu, zdá se skutečně všechno v pořádku a odpovídá příručce dobré výchovy.“

„Žádná černá ovce, žádná duševní nevyrovnanost?“

„Zdá se, že ne.“

„To zklamalo,“ řekl Poirot.

Pan Goby to nechal bez povšimnutí. Odkašlal si, olízl si prst a obrátil list ve své knížečce.

„David Baker. Neuspokojivý rejstřík. Dvakrát podmínečný trest. Policie má tendenci se o něho zajímat. Jeho jméno se objevilo v souvislosti s několika dosti pochybnými záležitostmi, má se za to, že se podílel na loupeži významného uměleckého díla, ale nic se mu nedokázalo. Patří k umělecké partě. Žádné zvláštní prostředky k obživě, ale vede se mu docela dobře. Vybírá si bohaté dívky. Neštítí se toho, nechat se živit dívkami, které se do něho zblázní. Neštítí se také dát si zaplatit od jejich otců, aby od nich upustil. Naprostý ničema, chcete-li vědět mé mínění, ale dost chytrý na to, aby se nedostal do nepříjemností.“

Pan Goby vrhl náhlý pohled na Poirota.

„Znáte ho?“

„Ano,“ řekl Poirot.

„Smím se optat, k jakým závěrům jste došel?“

„K stejným jako vy,“ řekl Poirot. „Fintidlo,“ dodal zamyšleně.

„Ženám se líbí,“ řekl pan Goby. „Dneska je potíž v tom, že na slušného pracovitého hocha se ani nepodívají. Dávají přednost darebákům-zlodějům. Obvykle řeknou: ‚Chudák chlapec, neměl štěstí.‘“

„Natřásají se jako pávi,“ řekl Poirot.

„No, dá se to taky takhle říct,“ pravil pan Goby dost pochybovačně.

„Myslíte, že někoho praštil?“

Pan Goby přemýšlel, pak velmi pomalu zvedl hlavu k elektrickému topení.

„Nikdo ho z ničeho takového neviní. Netvrdím, že by to nedokázal, ale řekl bych, že to není jeho způsob. Je to hladký panáček, se surovci nemá nic společného.“

„Ne,“ řekl Poirot, „myslím, že ne. Že by se dal koupit? To byl váš názor?“

„Pustí každé děvče jako horký brambor, vyplatí-li se mu to.“

Poirot přikývl. Vzpomínal si na něco, jak Andrew Restarick obrátil k němu šek, aby si mohl přečíst podpis. Poirot si nepřečetl jen podpis — přečetl si i jméno osoby, na niž byl šek vystaven. Byl vystaven na Davida Bakera a byl to velký obnos. Bude se David Baker zdráhat přijmout takový šek? Poirot by to byl rád věděl. Vcelku si myslil, že ne. Pan Goby byl jasně toho názoru. Nevítaní mladí mužové byli kupováni v každé době nebo věku, právě tak jako nevítané mladé ženy. Synové přísahali a dcery plakaly, ale peníze byly peníze. U Normy David naléhal na manželství. Byl upřímný? Je možné, že by o Normu skutečně stál? Jestliže ano, nebude tak snadné ho koupit. Znělo to od něho dost upřímně. Andrew Restarick a pan Goby a Hercule Poirot smýšleli různě. Tím spíš mohli mít pravdu.

Pan Goby si odkašlal a pokračoval:

„Slečna Claudia Reeceová-Hollandová? Všechno v pořádku. Nic proti ní. To jest nic pochybného. Otec poslanec, zámožný. Žádné skandály. Ne jako někteří poslanci, o nichž jsme slyšeli. Slečna ze soukromé školy pro dcerušky z lepších rodin se snížila a vychodila kurs pro sekretářky. Nejdřív byla sekretářkou u jednoho lékaře v Harley Street, pak odešla na podnikové ředitelství uhelných skladů. Prvotřídní sekretářka. Poslední dva měsíce je sekretářkou u pana Restaricka. Žádné zvláštní milostné vztahy, jen to, co lze nazvat menší přátelství. Příjemná a ochotná, stojí-li o dostaveníčko. Nic neukazuje na to, že je něco mezi ní a Restarickem. Sám bych to neřekl. Poslední tři roky má být v Borodene Mansions. Je tam vysoká činže. Obvykle s ní bydlí dvě jiné dívky, žádné obzvláštní přátelství. Přistěhují se a zase odstěhují. Mladá dáma Frances Caryová už tam bydlí nějaký čas jako druhá dívka. Byla nějakou dobu v Královské akademii dramatického umění, pak odešla do Sladovy galerie. Pracuje teď pro Wedderburnovu galerii — známý podnik v Bond Street. Odborně zařizuje umělecké výstavy v Manchesteru, Birminghamu, někdy v cizině. Jezdí do Švýcarska a Portugalska. Umělecký typ, má spoustu přátel mezi umělci a herci.“

Odmlčel se, odkašlal si a rychle mrkl do zápisníčku.

„Z jižní Afriky toho ještě moc nemám. A mít, myslím, nebudu. Restarick se hodně stěhoval. Keňa, Uganda, Zlaté pobřeží, na čas Jižní Amerika. Jezdil prostě sem a tam. Nevydržel na místě. Zdá se, že ho nikdo obzvlášť dobře neznal. Měl spoustu vlastních peněz, aby mohl jít, kam chtěl. A taky peníze vydělal, pořádnou hromadu. Rád cestoval do odlehlých krajů. Zdá se, že každý, kdo se s ním setkal, ho měl rád. Jako by byl rozený tulák. Nikdy s nikým nezůstával ve spojení. Třikrát byl, myslím, pokládán za mrtvého — odešel do buše a nevracel se — ale nakonec se přece vždycky vrátil. Za pět nebo šest měsíců se objevil na nějakém docela jiném místě nebo v jiné zemi.

Pak ten poslední rok jeho bratr v Londýně náhle zemřel. Dalo jim to trochu práce, než se ho dopátrali. Zdá se, že smrt jeho bratra jím otřásla. Možná, že už toho měl dost, a možná, že konečně potkal tu pravou ženu. Byla o hodně mladší než on a prý učitelka. Žena, která má ráda stálý domov. Zdá se zkrátka, že se hned rozhodl, že nechá toulání a vrátí se domů do Anglie. Kromě toho, že je sám velmi bohatý člověk, dědí ještě po bratrovi.“

„Příběh životního úspěchu a nešťastná dívka,“ řekl Poirot. „Rád bych o ní věděl víc. Zjistil jste pro mě všechno, co jste mohl, fakta, jichž mi bylo zapotřebí. Osoby, které žily kolem té dívky, které snad měly na ni vliv. Chtěl jsem vědět něco o jejím otci, o nevlastní matce, o mládenci, do něhož jest zamilovaná, o lidech, s nimiž v Londýně žije a pro něž pracuje. Jste si jist, že ve spojitosti s touto dívkou se nevyskytla nějaká úmrtí? To jest důležité…“

„Po žádném ani stopy,“ řekl pan Goby. „Pracovala u firmy jménem Homebirds — jsou zralí na bankrot a tak jí moc neplatili. Nevlastní matka byla nedávno v nemocnici na pozorování — na venkově. Povídala se o tom spousta klepů, ale zdá se, že se na nic nepřišlo.“

„Nezemřela,“ řekl Poirot. „To, co já potřebuji,“ dodal krvelačně, „jest smrt.“

Pan Goby řekl, že lituje, ale nemůže v tom směru posloužit, a vstal. „Račte potřebovat ještě něco dalšího?“

„Pokud jde o informace, ne.“

„Výborně, pane.“ Pan Goby zastrkoval notýsek do kapsy a řekl přitom: „Promiňte mi, pane, řeknu-li ještě něco mimo, ale ta mladá dáma, kterou jste tu právě měl…“

„Ano, copak jest s niť“

„Tedy, samozřejmě je to — předpokládám, že to s tím nijak nesouvisí, ale myslil jsem si, že bych se vám o tom mohl aspoň zmínit, pane…“

„Prosím, jen to řekněte. Viděl jste ji asi už dříve, že?“

„Ano. Před dvěma měsíci.“

„Kde jste ji viděl?“

„V Botanické zahradě.“

„V Botanické zahradě?“ Poirot vypadal poněkud překvapeně.

„Nesledoval jsem ji. Sledoval jsem někoho jiného, člověka, který se s ní setkal.“

„A kdo to byl?“

„Myslím, že na tom nezáleží, když vám to prozradím, pane. Byl to jeden z mladších atašé hercegovského vyslanectví.“

Poirot povytáhl obočí. „To jest zajímavé. Ano, velmi zajímavé. Botanická zahrada,“ uvažoval. „Příjemné místečko pro rendezvous. Velmi příjemné.“

„Tenkrát jsem si to také myslil.“

„Mluvili spolu?“

„Ne, pane, neřekl byste, že se znají. Mladá dáma měla s sebou knihu. Sedla si na lavičku. Četla chvilku knihu, pak ji položila vedle sebe. Pak přišel ten můj chlapík a sedl si také na lavičku. Nemluvili — ta mladá dáma se jen zvedla a pomalu odešla. On tam jen tak seděl a najednou vstal a odcházel. Vzal s sebou tu knihu, kterou tam ta mladá dáma nechala. To je všechno, pane.“

„Ano,“ řekl Poirot. „To jest velmi zajímavé.“

Pan Goby se podíval na knihovnu a dal jí dobrou noc.

Poirot rozzlobeně vzdychl.

Enfin,“ řekl, „to jest trochu moc! To jest trochu příliš. Teď tu máme špionáž a protišpionáž. A já přece hledám jednu naprosto jednoduchou vraždu. Začínám mít podezření, že se ta vražda odehrála jen v mozku toho děvčete propadlého drogám!“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024