6
Pan Goby se posadil na židli. Byl to drobný, scvrklý mužík, na němž nic nestálo za povšimnutí, takže se zdálo, jako by neexistoval.
Díval se pozorně na nohu starožitného stolu, která měla podobu drápu, a k ní vysílal svá slova. Nikdy nehleděl do tváře tomu, s kým mluvil.
„Jsem rád, že jste mi zjistil ta jména, pane Poirote,“ řekl. „Jinak, to víte, by to asi zabralo spoustu času. Takhle jsem zjistil hlavní fakta a navrch pár klepů… Ty se vždycky hodí. Začnu u Borodene Mainsions, ano?“
Poirot milostivě kývl hlavou.
„Spousta vrátných,“ oznámil pan Goby hodinám na krbu. „Tam jsem začal a použil k tomu několika různých mládenců. Je to nákladné, ale vyplatí se to. Nechtěl jsem, aby se myslelo, že se někdo na něco určitého vyptává! Mám uvádět začáteční písmena nebo jména?“
„V těchto zdech můžete používat jmen,“ řekl Poirot.
„O slečně Claudii Reeceové-Hollandové se mluví jako o velmi příjemné mladé dámě. Její otec je poslanec. Ctižádostivý chlapík. Chce být pořád v novinách. Je to jeho jediná dcera. Dělá sekretářku. Vážná dívka. Žádné divoké večírky, žádné pitky, žádní beatníci. Bydlí v bytě s dvěma dalšími děvčaty. Číslo jedna pracuje ve Wedderburnově galerii v Bond Street. Umělecký typ. Roztáčí to s tou partou z Chelsea. Jezdí na různá místa a pořádá výstavy a podobné umělecké podniky.
Třetí je ta vaše. Není tam dlouho. Všeobecně se soudí, že je trochu ‚ťuklá‘. Není to tam všecko akorát. Ale všechno je to trochu neurčité. Jeden z těch vrátných je na klepy. Dejte mu jednu dvě skleničky a budete koukat, co vám všechno poví! Kdo pije, a kdo bere drogy, a kdo má nějaké opletačky skrze daň z příjmů, a kdo schovává peníze do punčochy. Samozřejmě, nemůžete tomu všemu věřit. Ale říkal taky něco o tom, že tam bylo jednou v noci slyšet ránu z revolveru.“
„Ránu z revolveru? Byl někdo zraněn?“
„O tom, jak se zdá, jsou trochu pochybnosti. On říká, že slyšel jednou v noci vystřelit, a vyšel ven a ta dívka, ta vaše dívka, tam stála s revolverem v ruce. Vypadala trochu vyjeveně. A pak jedna z těch druhých dvou dívek — nebo snad obě dvě — přiběhly. A slečna Caryová (to je ta, co dělá výstavy) řekla: ‚Proboha, cos to udělala, Normo?‘ a slečna Reeceová-Hollandová na to rychle: ‚Buď zticha, Frances. Nedělej hlouposti,‘ a vzala té vaší dívce revolver a povídá: ‚Dej to sem.‘ Hodila ho do kabelky a pak spatřila toho chlapíka Mickyho, hned jde k němu a povídá se smíchem: ‚To jste se asi lekl, že?‘ a Micky říká, že úplně ztuhl, a ona že ještě řekla: ‚Nedělejte si starosti. My jsme vlastně vůbec nevěděly, že je to nabité. Dělaly jsme jen legraci.‘ A pak řekla: ‚V každém případě, kdyby se vás někdo ptal, řekněte, že je všechno v pořádku,‘ a pak řekla: ‚Pojď, Normo,‘ chytla ji za loket a táhla ji k výtahu a vyjely zas všechny nahoru.
Ale Micky říkal, že byl ještě trochu na pochybách. Šel se kouknout na dvůr.“
Pan Goby sklopil oči a citoval ze svého zápisníku:
„‚A to vám povídám, že jsem na něco kápnul. Vobjevil jsem mokrý fleky. To je jednou jistý. Kapky vod krve to byly, šáh jsem si do toho prstem. Povím vám teda, co já si vo tom myslím. Někdo by postřelenej — nějakej muskej, když utíkal pryč… Šel jsem nahoru a voptal se, jestli můžu mluvit se slečnou Hollandovou, a povídám jí: »Podle mýho skromnýho názoru byl někdo střelenej«, povídám. »Na dvoře jsou krvavý kápy.«
»Propáníčka, to je legrace,« povídá vona. »je vám jistě jasný, že to byl holub.« A pak povídá: »Je mi líto, že jste se tak vylekal. Zapomeňte na to,« a vstrčila mi pětilibru. Celou pětilibru. To se ví, že jsem pak držel hubu.‘
A pak po další whisky vyrukoval ještě s něčím. ‚Jestli teda chcete něco vědět, to vona vodpráskla toho chlápka, vypadá na periférii a chodí za ní. Asi se spolu pohádali a vona ho chtěla zastřelit. To si teda myslím já. Ale čím míň řečí, tím míň mrzutostí, proto já nic neříkám. A kdyby se mě někdo na něco ptal, tak řeknu, že nevím, vo čem je řeč.‘ „ Pan Goby se odmlčel.
„Zajímavé,“ řekl Poirot.
„Ano, ale vypadá to na hromadu lží. Nezdá se, že by někd…
