Celá e-kniha Velká čtyřka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
10. kapitola
Vyšetřujeme v Croftlands
Inspektor Scotland Yardu skutečně čekal na nástupišti a vřele nás přivítal.
„Nuže, pane Poirote, tohle je dobré. Napadlo mě, že byste se do toho rád pustil. Špičková záhada, viďte?“
Celou situaci jsem pochopil správně. Ukázalo se, že Japp je naprosto zmatený a doufá, že se chytne nějakého Poirotova vodítka.
Japp měl před nádražím vůz, v němž jsme odjeli do Croftlands. Byl to čtvercový bílý dům, docela skromný, pokrytý popínavými rostlinami včetně zářícího žlutého jasmínu. Japp na to hleděl stejně jako my.
„Musel být omámený, když to psal, chudák,“ poznamenal. „Možná měl halucinace a myslel si, že je venku.“
Poirot se na něj usmál.
„Co to bylo, můj milý Jappe?“ zeptal se. „Neštěstí nebo vražda?“
Otázka jako by inspektora poněkud uvedla do rozpaků.
„No, kdyby v tom nebylo to curry, byl bych všemi deseti pro neštěstí. Držet živému člověku hlavu v ohni — to nedává smysl. Bože, probudil by křikem celý dům.“
„Ach! Jsem to blázen,“ povzdechl si Poirot tiše. „Trojnásobný hlupák! Jste chytřejší než já, Jappe.“
Jappa ta poklona dost zarazila, protože Poirot obyčejně chválil výhradně sebe. Zrudl a zabručel cosi ve smyslu, že o tom tedy hodně pochybuje.
Vedl nás domem do místnosti, kde se tragédie odehrála — do Paynterovy pracovny. Byl to rozlehlý pokoj s nízkým stropem, stěnami plnými knih a velkými koženými křesly.
Poirot se okamžitě zadíval na okno vedoucí na terasu, vysypanou štěrkem.
„To okno bylo zajištěné na západku?“
„Samozřejmě, že v tom to právě vězí. Když odtud odcházel lékař, jen za sebou zavřel dveře. Druhý den ráno je našli zamčené. Kdo otočil klíčem? Pan Paynter? A Ling prohlásil, že okno bylo na zástrčku. Doktor Quentin měl naopak pocit, že bylo sice zavřené, ale nezajištěné, ovšem přísahat nemůže ani najedno. Kdyby mohl, byl by v tom velký rozdíl. Jestliže se ten muž stal obětí vraha, někdo musel vejít do pokoje buď dveřmi, nebo oknem. Kdyby dveřmi, byl to někdo z domu, pokud oknem, mohl to být kdokoliv. Hned jak vyrazili dveře, otevřeli okno. Služebná, která šla větrat, myslí, že nebylo zavřené na západku, ale je to velmi špatná svědkyně — pamatuje si všechno, na co se jí zeptáte!“
„A co klíč?“
„To máte taky tak. Ležel na zemi mezi troskami dveří. Mohl vypadnout ze zámku, nebo ho tam hodil někdo z těch, kteří vešli dovnitř, popřípadě ho někdo podsunul pode dveřmi z chodby.“
„Takže je vlastně možné všechno?“
„Trefil jste hřebíček na hlavičku, pane Poirote. Přesně tak se věci mají,“ přitakal Japp.
Poirot se rozhlédl kolem sebe, přičemž se nešťastně mračil.
„Nevidím světlo,“ zamumlal. „A teď — záblesk, ale opět naprostá tma. Nemám vodítko — motiv.“
„Mladý Gerald Paynter měl sakra dobrý motiv,“ poznamenal Japp zachmuřeně. „V mládí byl dost divoký, to vám říkám. A výstřední. Vždyť víte, jací jsou umělci — vůbec žádná morálka.“
Poirot si příliš nevšímal Jappovy radikální kritiky povahy umělců. Místo toho se chápavě usmál.
„Můj drahý Jappe, je možné, že byste mi házel písek do očí? Vím velmi dobře, že podezíráte toho Číňana. Ale jste tak prohnaný. Chcete, abych vám pomohl, a přesto přede mnou zametáte stopu.“
Japp se rozesmál.
„To jste celý vy, Poirote. Ano, sázím na toho Šikmoočka, to uznávám. Je nasnadě, že on otrávil curry, a když se večer pokusil svého pána odstranit jednou, zkusil by to i podruhé.“
„To bych rád věděl, jestli je to tak,“ podotkl Poirot.
„Ale nejde mi na rozum motiv. Snad nějaká barbarská pomsta nebo tak něco.“
„Jen jestli,“ zapochyboval zase Poirot. „Nedošlo k žádné loupeži? Nic nezmizelo? Šperky, peníze, dokumenty?“
„Ne — tedy ne přesně.“
Nastražil jsem uši, stejně tak Poirot.
„Chci říct, že nedošlo k loupeži,“ vysvětloval Japp, „ale ten člověk psal nějakou knihu. Víme o ní teprve od dnešního rána, kdy přišel dopis od nakladatele s dotazem na rukopis. Zdá se, že oběť ho právě dokončila. Mladý Paynter a já jsme prohledali dům od sklepa po půdu, ale nenašli jsme po něm ani stopu — autor ho někde musel schovat.“
Zahlédl jsem v …
