Celá e-kniha Velká čtyřka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
18. kapitola
Ve Felsenlabyrinthu
Nemohl jsem být v mdlobách déle než minutu. Probral jsem se tím, že mnou postrkovali dva muži. Drželi mě za paže, čímž mě podpírali. V ústech jsem měl roubík. Kolem panovala naprostá tma, ale usoudil jsem, že nejsme venku, nýbrž že procházíme hotelem. Všude kolem jsem slyšel výkřiky hostů, kteří se ve všech známých jazycích dotazovali, co se stalo s osvětlením. Moji únosci mě vlekli po jakýchsi schodech dolů. Prošli jsme chodbou v podzemí, potom nějakými dveřmi a nakonec proskleným zadním východem na čerstvý vzduch. V příští vteřině nás skryly borovice.
Zahlédl jsem další postavu ve stejně vážné situaci a pochopil jsem, že i Poirot se stal obětí tohoto smělého coup.
Číslo čtyři dosáhl naprostou drzostí svého. Domníval jsem se, že použil okamžitě působícího anestetika, snad etylchloridu. Přímo pod nosem nám rozbil malou baňku. Potom nám jeho pochopové, což byli asi hosté sedící u vedlejšího stolu, ve zmatku vyvolaném nastalou tmou nasadili roubíky a odtáhli nás rychle ven přes hotel, aby zmařili pronásledování.
Nemůžu popsat následující hodinu. Hnali nás neustále lesem do kopce, div jsme si nezlámali vaz. Nakonec jsme dorazili na volné prostranství na hornatém svahu. Přímo před sebou jsem spatřil neobyčejný shluk skal a balvanů fantastických tvarů.
To musí být ten Felsenlabyrinth, o němž mluvil Harvey, napadlo mě. Proplétali jsme se skalnatou změtí dovnitř a zase ven. Místo působilo jako bludiště stvořené nějakým ďábelským géniem.
Náhle jsme zastavili. V cestě nám stál obrovitý balvan. Jeden z mužů poodstoupil a jako by něco zmáčkl. Vtom se bez sebemenšího hluku celá obrovská masa otočila a odhalila začátek malého tunelu, vedoucího do úbočí skály.
Právě tam jsme zamířili. Úzký průchod se po chvilce rozšířil a zanedlouho jsme vešli do rozlehlé skalnaté prostory, ozářené elektrickým světlem. Tady nám vyndali roubíky. Na pokyn Čísla čtyři, který stál proti nám s posměšně vítězným výrazem ve tváři, nás prohledali a vzali nám z kapes každou drobnost včetně Poirotovy automatické pistole.
S bodavou bolestí jsem sledoval, jak ji pohodili na stůl. Prohráli jsme, byli jsme v menšině a beznadějně poraženi. Nastal konec.
„Vítejte v hlavním stanu Velké čtyřky, monsieur Poirote,“ vysmíval se Číslo čtyři. „Je mi neočekávaným potěšením zase se s vámi setkat. Ale stálo za to vracet se jen kvůli tomuhle z hrobu?“
Poirot neodpověděl. Neodvážil jsem se na něj ani podívat.
„Pojďme tudy,“ pokračoval Číslo čtyři. „Váš příchod mé kolegy asi trochu překvapí.“
Ukázal na úzké dveře. Vešli jsme do další místnosti. Na jejím konci stál stůl se čtyřmi židlemi. Ta v čele byla prázdná, ale byl přes ni přehozen mandarínský plášť. Na druhé seděl pan Abe Ryland a kouřil doutník. Ve třetí se pohodlně opírala a planoucíma očima ve tváři jeptišky nás pozorovala madame Olivierová. Číslo čtyři zamířil k poslednímu místu.
Ocitli jsme se před Velkou čtyřkou.
Nikdy jsem tak silně nepociťoval samotnou existenci a přítomnost Li Čang Jena, jako nyní před jeho prázdnou židlí. Daleko v Číně, a přece ovládal a řídil tuto zhoubnou organizaci.
Když nás madame Olivierová uviděla, slabě vykřikla. Ryland se víc ovládal, takže si jen posunul doutník a zvedl rozcuchané obočí.
„Monsieur Hercule Poirot,“ řekl Američan pomalu. „To je příjemné překvapení. Všechny jste nás přelstil. Mysleli jsme, že jste řádně pohřben. Nevadí, teď už hra skončila.“
V hlase jako by mu zvonila ocel. Madame Olivierová mlčela, ale oči jí plály. Nelíbilo se mi, jak se pomalu usmála.
„Madame et messieurs, přeji vám dobrý večer,“ pozdravil rozvážně Poirot.
Cosi neočekávaného, něco v jeho hlase, na co jsem nebyl připravený, mě přinutilo podívat se na něj. Působil docela klidně. A přece jako by se celý jeho zjev nějak proměnil.
Za námi se odsunul závěs a vešla hraběnka Věra Rossakoffová.
„Ach!“ ozval se Číslo čtyři. „Naše cenná a důvěryhodná pobočnice. Má drahá, je tady jeden váš starý přítel.“
Hraběnka se prudce otočila, jako vždy plná energie.
„Bož…
