Celá e-kniha Velká čtyřka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
7. kapitola
Zloději radia
Noc po propuštění strávil Halliday ve vedlejším hotelovém pokoji a po celou dobu jsem ho slyšel naříkat a protestovat ze spaní. Jeho zkušenosti ve vile ho bezesporu nervově vyčerpaly. Ráno jsme z něj nedostali vůbec žádné informace. Pouze opakoval, že Velká čtyřka disponuje nekonečnou silou a ujišťoval nás, že kdyby promluvil, následovala by pomsta.
Po obědě odjel za manželkou do Anglie, ovšem Poirot zůstal v Paříži. Byl jsem plný touhy začít něco podnikat a Poirotův klid mě popuzoval.
„Pro boha živého, Poirote,“ naléhal jsem, „pojďme po nich.“
„Obdivuhodné, mon ami, obdivuhodné! Kam a po kom? Buďte, prosím, přesnější.“
„Po Velké čtyřce, pochopitelně.“
„Cela va sans dire. Ale jak byste začal?“
„Na policii,“ zkusil jsem nejistě.
Poirot se usmál.
„Obviní nás, že si vymýšlíme. Nemáme nic, čeho bychom se chytili — vůbec nic. Musíme čekat.“
„A na co?“
„Až udělají další krok. Vždyť vy všichni Angličané chápete a zbožňujete la boxe. Když se jeden muž nepohne, musí ten druhý. Tím, že umožní soupeři útok, něco se o něm dozví. To je náš úkol — nechat ty druhé zaútočit.“
„Myslíte, že začnou?“ zaváhal jsem.
„O tom vůbec nepochybuji. Víte, jejich prvním krokem byla snaha dostat mne z Anglie. Neuspěli. Poté jsme zasáhli v té dartmoorské záležitosti a zachránili jejich oběť před šibenicí. A včera jsme jim opět zkřížili plány. Jistě to tak nenechají.“
Přemýšlel jsem o jeho slovech, když se náhle ozvalo klepání na dveře. Do pokoje vešel muž, aniž čekal na vyzvání, a zavřel za sebou dveře. Byl vysoký, štíhlý, s lehce zahnutým nosem a zažloutlou pletí. Měl na sobě plášť, zapnutý až ke krku, a měkký klobouk, stažený do očí.
„Promiňte, pánové, že jsem poněkud nezdvořile vstoupil,“ řekl mírně, „ale přivádí mě dost neobvyklá záležitost.“
S úsměvem zamířil ke stolu a posadil se. Už jsem chtěl vyskočit, ale Poirot mě pohybem ruky zastavil.
„Jak říkáte, monsieur, přišel jste dost nezdvořile. Řeknete nám, laskavě, oč se jedná?“
„Drahý monsieur Poirote, to je velmi prosté. Obtěžujete mé přátele.“
„Čím?“
„Ale, ale, monsieur Poirote. To se mě neptáte vážně, viďte? Víte to stejně dobře jako já.“
„To záleží, monsieur, na tom, kdo jsou ti vaši přátelé.“
Vetřelec beze slova vytáhl z kapsy pouzdro na cigarety, otevřel je, vzal čtyři cigarety a hodil je na stůl. Potom je sebral, uložil je zpátky do tabatěrky a zastrčil ji do kapsy.
„Aha!“ ozval se Poirot, „tak takhle se to má? A co vaši přátelé navrhují?“
„Měl byste, monsieur, věnovat své schopnosti, značné schopnosti, odhalování skutečných zločinů. Vraťte se k svému dřívějšímu zaměstnání a řešte problémy dam z londýnské společnosti.“
„Mírumilovný program,“ podotkl Poirot. „A za předpokladu, že bych nesouhlasil?“
Muž udělal výmluvné gesto.
„Litovali bychom, samozřejmě, a to značně. Stejně tak všichni přátelé a obdivovatelé velkého monsieur Hercula Poirota. Ovšem lítost, jakkoliv silná, člověka k životu nepřivede,“ vyhrožoval neznámý.
„Velmi decentně řečeno,“ řekl Poirot a kývl hlavou. „A řekněme, že bych přijal?“
„V tom případě jsem zplnomocněn nabídnout vám — kompenzaci.“
Vytáhl náprsní tašku a hodil na stůl deset bankovek. Každá v hodnotě deset tisíc franků.
„To je pouhá záloha a záruka naší dobré vůle,“ řekl. „Bude vám vyplaceno desetkrát tolik.“
„Dobrý bože,“ vykřikl jsem a vyskočil na nohy. „Jak se opovažujete myslet -“
„Hastingsi, sedněte si,“ přikázal mi Poirot. „Zkroťte svou nádhernou a čestnou povahu a posaďte se. A vám, monsieur, povím toto: Co mi zabrání zavolat na policii a předat vás do jejích rukou, zatímco vám můj přítel nedovolí odejít?“
„Jestli si myslíte, že je to rozumné, dělejte, co chcete,“ odpověděl návštěvník klidně.
„Ach! Poirote,“ vykřikl jsem, „já to nesnesu. Zavolejte policii a vyřiďte to s ní.“
Bleskově jsem vstal, přešel ke dveřím a opřel se o ně zády.
„To vypadá velmi logicky a samozřejmě,“ brumlal si Poirot, jako by mluvil sám se sebou.
„Ale vy samozřejmému nevěříte, že?“ zeptal se neznámý s úsměvem.
„No tak…
