6. kapitola
Žena na schodišti
To bylo vše, co jsme od paní Hallidayové vyzvěděli. Vrátili jsme se obratem do Londýna a nazítří jsme vyrazili na kontinent.
Poirot se smutným úsměvem poznamenal: „Tahle Velká čtyřka mne přinutila činit se, mon ami. Běhám sem a tam, všude kolem jako náš starý přítel ,lidský slídič'.“
„Možná se s ním setkáte v Paříži,“ řekl jsem, protože jsem věděl, že mluví o jistém Giraudovi, jednom z nejdůvěryhodnějších detektivů ze Súreté, s nímž se seznámil při jednom z dřívějších případů.
Poirot udělal grimasu. „Upřímně doufám že ne. Ten mne nemá v lásce.“
„Nebude to příliš těžký úkol?“ zeptal jsem se. „Zjistit, co dělal určitého večera před dvěma měsíci nějaký neznámý Angličan?“
„Velmi těžký, mon ami. Ale jak dobře víte, srdce Hercula Poirota těší složitosti.“
„Myslíte, že ho Velká čtyřka unesla?“
Poirot přikývl.
Dotazovali jsme se znovu na starých místech, ovšem nedozvěděli jsme se téměř nic navíc k tomu, co nám už pověděla paní Hallidayová. Poirot dlouze hovořil s profesorem Bourgoneauem, přičemž se snažil zjistit, zda se Halliday nezmínil o svých plánech na večer, ale nevypátral vůbec nic.
Naším dalším zdrojem informací byla slavná madame Olivierová. Když jsme stoupali po schodišti její vily v Passy, byl jsem dost rozrušený. Vždycky mi připadalo výjimečné, že může žena dojít ve světě vědy tak daleko. Myslel jsem, že na takovou práci se hodí jedině mužský mozek.
Otevřel nám mladík asi sedmnáctiletý, který svým obřadným chováním trošku připomínal ministranta. Poirot se obtěžoval zařídit nám rozhovor dopředu, neboť věděl, že madame Olivierová nikdy nepřijímá neohlášené návštěvy, protože je většinu dne pohlcena výzkumem.
Mladík nás uvedl do malého salonku a za okamžik přišla paní domu. Madame Olivierová byla velmi vysoká a její výšku ještě umocňovaly dlouhý bílý pracovní plášť a čepice, připomínající čepec jeptišek. Měla úzký bledý obličej a nádherné tmavé oči, v nichž plálo téměř fanatické světlo. Vypadala spíš jako pohanská kněžka než moderní Francouzka. Jednu tvář jí hyzdila jizva. Vzpomněl jsem si, že před třemi lety zahynul při výbuchu v laboratoři její manžel a zároveň spolupracovník a že ona sama utrpěla strašlivé popáleniny. Od té doby se uzavřela před světem a vrhla se s horečnatou energií na vědecký výzkum. Přijala nás zdvořile, avšak chladně.
„Policie se mne mnohokrát vyptávala, pánové. Myslím, že vám sotva pomohu, když jsem nedokázala pomoci ani jim.“
„Madam, možná vám nebudu klást úplně stejné otázky. Začněme tím, o čem jste s monsieur Hallidayem hovořili.“
Tvářila se naprosto ohromeně.
„O jeho práci! Jeho — a také mojí.“
„Zmínil se vám o teorii, kterou nedávno vypracoval a o níž přednášel v Britské společnosti?“
„Samozřejmě že ano. Mluvili jsme převážně o ní.“
„Jeho myšlenky byly jaksi fantastické, že ano?“ poznamenal bezstarostně Poirot.
„Někteří lidé si to mysleli. Já nesouhlasím.“
„Považujete je za uskutečnitelné?“
„Naprosto reálné. Můj vlastní výzkum se zaměřuje podobným směrem, ačkoliv nesleduje stejný cíl. Zkoumám gama paprsky pocházející ze substance obecně známé jako radium C, produktu radiového záření, přičemž jsem se setkala s velmi zajímavým magnetickým fenoménem. Pochopitelně mám teorii vztahující se ke skutečné podstatě síly zvané magnetismus, ale ještě nenastala doba, abych své objevy představila světu. Experimenty a záměry pana Hallidaye mě mimořádně zajímaly.“
Poirot přikývl. Potom jí položil otázku, která mě překvapila.
„Madame, kde jste tato témata probírali? Tady?“
„Ne, monsieur. V laboratoři.“
„Smím ji vidět?“
„Jistě.“
Vedla nás ke dveřím, jimiž přišla. Prošli jsme do malé chodbičky. Ještě dvoje dveře a ocitli jsme se v rozlehlé laboratoři se sbírkou tyglíků, kádinek a stovek přístrojů, o nichž jsem ani netušil, jak se jmenují. Byli tam dva lidé, oba plně zaujatí nějakým experimentem. Madame Olivierová nám je představila.
„Mademoiselle Claude, jedna z mých asistentů.“ Hlavou kývla vysoká dívka s vážnou tváří. „Monsieur Henri, starý a spolehlivý přítel.“
Překotně se nám uklonil mladý muž, malý a tmavý.
Poirot se rozhlédl kolem sebe. Mimo dveře, jimiž jsme vešli, tam byly ještě další dvoje. Jedny, jak nám madam vysvětlila, vedly do zahrady, druhé do malé komory, rovněž zasvěcené výzkumu. Poirot si vše zapamatoval a potom prohlásil, že se můžeme vrátit do salonu.
„Madame, byli jste s monsieur Hallidayem během rozhovoru sami?“
„Ano, monsieur. Oba moji asistenti zůstali v menší místnosti vedle.“
„Mohl vás někdo zaslechnout — ti dva, či někdo jiný?“
Madame se zamyslela a potom zakroutila hlavou.
„Myslím že ne. Jsem si skoro jistá, že nemohl. Všechny dveře byly zavřené.“
„Mohl se v místnosti někdo ukrýt?“
„V rohuje velká skříň — ale to je absurdní nápad.“
„Pas tout á fait, madame. Ještě jedna věc: Zmínil se monsieur Halliday o svých plánech na večer?“
„Neřekl vůbec nic, monsieur.“
„Děkuji vám, madame, a omlouvám se, že jsem vás vyrušoval. Prosím, neobtěžujte se, cestu ven najdeme.“
Vyšli jsme do haly právě v okamžiku, kdy vchodovými dveřmi vešla nějaká dáma. Rychle stoupala po schodech. Měl jsem z ní pocit hlubokého smutku, typického pro francouzské vdovy.
„Neobyčejná žena,“ poznamenal Poirot, když jsme odcházeli.
„Madame Olivierová? Ano, ona -“
„Mais non, ne madame Olivierová. Cela va sans dire! Není na světě mnoho géniů jejího typu. Ne, mluvil jsem o té druhé dámě — o té na schodech.“
„Neviděl jsem jí do tváře,“ podotkl jsem překvapeně. „A sotva chápu, jak se to mohlo podařit vám. Ani se na nás nepodívala.“
„Právě proto jsem řekl, že je neobyčejná,“ vysvětloval Poirot rozšafně. „Žena, která vejde domů — protože předpokládám, že je to její domov, když si odemkla klíčem — a běží rovnou po schodech nahoru, aniž se vůbec podívá na dva cizí návštěvníky v hale, aby zjistila, co jsou zač, je velmi výjimečný typ ženy — vlastně naprosto nepřirozený. Mille tonnerres! Co to je?“
Strhl mě zpět — právě včas. Těsně vedle nás se na chodník skácel strom. Poirot na to zíral, bledý a rozčilený.
„To bylo jen tak tak! Ale opět neobratně provedené — ovšem neměl jsem žádné podezření — opravdu vůbec žádné. Ano, ale díky mému bystrému zraku, kočičím očím... Hercule Poirot mohl být rozdrcen a mrtev — strašlivá pohroma pro svět. A vy, mon ami, také — ovšem to by nebyla taková národní tragédie.“
„Děkuji vám,“ prohodil jsem chladně. „A co uděláme teď?“
„Uděláme?“ zvolal Poirot. „Budeme přemýšlet. Ano, tady a teď si procvičíme šedou kůru mozkovou. Takže ten monsieur Halliday, byl opravdu v Paříži? Ano, neboť profesor Bourgoneau, jenž ho zná, ho viděl a hovořil s ním.“
„Kam, proboha, míříte?“ vykřikl jsem.
„To bylo v pátek ráno. Naposledy byl spatřen týž večer v jedenáct hodin — ale byl tehdy spatřen?“
„Vrátný -“
„Noční vrátný Hallidaye předtím neviděl. Vejde muž, přiměřeně jako Halliday — to můžeme Číslu čtyři věřit -, zeptá se na dopisy, jde nahoru, sbalí si kufřík a ráno vyklouzne. Hallidaye celý večer nikdo neviděl — ne protože již byl v rukou svých nepřátel. Přijala madame Olivierová Hallidaye? Ano, protože ačkoliv ho nikdy neviděla, podvodník by jí v jejím oboru sotva stačil. Přišel, pohovořil si s ní, odešel. Co se stalo potom?“
Poirot mě popadl za paži a doslova mě táhl zpátky k vile.
„Teď si, mon ami, představte, že je den po zmizení a my sledujeme stopy. Stopy milujete, viďte? Hleďte — vedou tudy, mužské, Hallidayovy... Ten se obrací vpravo jako my, kráčí rychle. Ach! za ním následují další — velmi rychle — malé otisky, ženské. Vidíte, dostihla ho štíhlá mladá žena ve vdovském závoji. ,Pardon, monsieur, madame Olivierová chtěla, abych vás přivedla zpět.' On se zastaví, obrátí se. A teď: Kam ho mladá žena odvede? Je to náhoda, že ho zastavila právě v místě, kde odbočuje úzká ulička, oddělující dvě zahrady? Vede ho tam. ,Tudy je to kratší, monsieur.' Na pozemku vpravo stojí vila madame Olivierové, vlevo jiná — a odtud, na to pozor, se na nás málem skácel ten strom. Zahradní branky obou vil vedou do uličky. Rostou tam keře. Vyskočí muži, přemohou jej a odvedou do cizího domu.“
„Dobrý bože, Poirote,“ zvolal jsem, „předstíráte, že jste tohle všechno viděl?“
„Viděl jsem to duševním zrakem, mon ami. Tak a jedině tak se to mohlo stát. Nuže, vraťme se do domu.“
„Chcete se ještě jednou setkat s madame Olivierovou?“
Poirot se podivně usmál.
„Ne, Hastingsi, chci vidět tvář té dámy na schodišti.“
„Kdo to podle vás je? Příbuzná madame Olivierové?“
„Pravděpodobněji sekretářka — a sekretářka nedávno přijatá.“
Otevřel nám tentýž mírný ministrant.
„Můžete mi povědět,“ požádal ho Poirot, „jak se jmenuje ona dáma, ta vdova, která před chvilkou přišla?“
„Madame Veroneau? Sekretářka naší madame.“
„To je ona. Byl byste tak laskav a požádal ji, aby si s námi krátce pohovořila?“
Mladík zmizel. Brzy byl zpátky.
„Je mi to líto. Madame Veroneauová musela opět odejít.“
„Myslím že ne,“ poznamenal tiše Poirot. „Řekněte jí mé jméno, monsieur Hercule Poirot, a že je důležité, abych se s ní okamžitě setkal, neboť jsem právě na cestě na prefekturu.“
Náš posel opět odešel. Tentokrát se objevila dáma sama. Zamířila do salonu. Následovali jsme ji. Otočila se a odhrnula závoj. K mému ohromení jsem poznal naši starou protivnici, hraběnku Rossakoffovou, ruskou šlechtičnu, která v Londýně vymyslela neobyčejně chytrou loupež šperků.
„Jakmile jsem vás zahlédla v hale, bála jsem se toho nejhoršího,“ poznamenala žalostně.
„Má drahá hraběnko Rossakoffová -“
Zavrtěla hlavou.
„Nyní Inez Veroneauová,“ zamumlala. „Španělka provdaná za Francouze. Co ode mě chcete, monsieur Poirote? Vy jste hrozný člověk. Vyštval jste mě z Londýna. Předpokládám, že teď o mně povíte naší skvělé madame Olivierové a vyženete mě z Paříže. My ubozí Rusové musíme žít, víte?“
„Madame, je to mnohem vážnější,“ upozornil ji Poirot a díval se na ni. „Navrhuji, abyste odešla do sousední vily a pustila monsieur Hallidaye, pokud je stále na živu. Vím všechno, chápete?“
Všiml jsem si, jak náhle zbledla. Kousla se do rtů. Potom promluvila s obvyklou rozhodností.
„Stále žije... ale není ve vile. No tak, monsieur, udělám s vámi obchod. Svoboda pro mě... a monsieur Halliday, živý a zdravý, pro vás.“
„Přijímám,“ souhlasil Poirot. „Právě jsem se chystal navrhnout vám tutéž dohodu. Mimochodem, zaměstnává vás, madame, Velká čtyřka?“
Opět v tváři smrtelně zesinala, ale neodpověděla.
Místo toho se zeptala: „Dovolíte, abych si zatelefonovala?“ Přešla k přístroji a vytočila číslo. „Spojení do vily,“ vysvětlila, „kde je nyní vězněn náš přítel. Můžete je dát policii — až přijedou, bude už hnízdo prázdné. Ach! Dovolala jsem se. To jsi ty, André? Tady Inez. Ten malý Belgičan ví všechno. Pošli Hallidaye do hotelu a zmiz.“
Položila sluchátko a s úsměvem k nám přistoupila.
„Doprovodíte nás do hotelu, madame.“
„Přirozeně. S tím jsem počítala.“
Chytili jsme taxi a společně jsme odjeli. Viděl jsem zmatek v Poirotově tváři. Celá záležitost šla až příliš snadno. Dorazili jsme do hotelu. Přistoupil k nám vrátný.
„Přijel nějaký pán. Je ve vašich pokojích. Vypadá velmi nemocně. Doprovázela ho ošetřovatelka, ale už odešla.“
„To je v pořádku,“ ujistil ho Poirot. „Je to můj přítel.“
Společně jsme se vydali nahoru. Na židli u okna se děl vychrtlý mladý muž, který vypadal, že je v posledním stadiu vyčerpání. Poirot k němu přistoupil.
„Jste John Halliday?“ Muž přikývl. „Ukažte mi levou paži. John Halliday má těsně pod levým loktem mateřské znaménko.“
Muž natáhl ruku. Piha tam byla. Poirot se uklonil hraběnce. Otočila se a opustila pokoj.
Po sklenici brandy Halliday trochu ožil. „Bože můj!“ zabručel. „Prošel jsem peklem... peklem... Ti zloduši jsou převtělení ďáblové. Moje žena, kde je? Co si o všem myslí? Řekli mi, že uvěří... uvěří -“
„Ale ne,“ přerušil ho příkře Poirot. „Ve své víře ve vás nezakolísala. Čeká na vás — ona i dítě.“
„Panebože, díky. Skoro nevěřím, že jsem zase volný.“
„Teď, když jste se trochu zotavil, bych od vás rád slyšel všechno pěkně od začátku.“
Halliday se na něj podíval s nepopsatelným výrazem v obličeji.
„Na nic si nevzpomínám,“ přiznal. „Cože?“
„Slyšel jste někdy o Velké čtyřce?“ „Něco,“ odpověděl Poirot suše. „Nevíte to co já. Mají neomezenou moc. Když budu mlčet, budu v bezpečí. Jestliže řeknu jediné slovo, nejen já, ale i mí nejbližší a nejdražší budou nevýslovně trpět. Nemá cenu se se mnou dohadovat. Nevím... nepamatuju si — nic.“
A vstal a vyšel z pokoje.
Poirota to vyvedlo z míry.
„Tak tak se to má, že?“ brumlal. „Velká čtyřka opět vítězí. Hastingsi, co to držíte v ruce?“
Podal jsem mu papír.
„To napsala před svým odchodem hraběnka,“ vysvětlil jsem.
Přečetl vzkaz. Au revoir. I.V.
„Podepsáno iniciálami I.V. Možná to jen náhodou znamená také čtyři. Divil bych se, Hastingsi, divil.“
