Celá e-kniha Velká čtyřka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
6. kapitola
Žena na schodišti
To bylo vše, co jsme od paní Hallidayové vyzvěděli. Vrátili jsme se obratem do Londýna a nazítří jsme vyrazili na kontinent.
Poirot se smutným úsměvem poznamenal: „Tahle Velká čtyřka mne přinutila činit se, mon ami. Běhám sem a tam, všude kolem jako náš starý přítel ,lidský slídič'.“
„Možná se s ním setkáte v Paříži,“ řekl jsem, protože jsem věděl, že mluví o jistém Giraudovi, jednom z nejdůvěryhodnějších detektivů ze Súreté, s nímž se seznámil při jednom z dřívějších případů.
Poirot udělal grimasu. „Upřímně doufám že ne. Ten mne nemá v lásce.“
„Nebude to příliš těžký úkol?“ zeptal jsem se. „Zjistit, co dělal určitého večera před dvěma měsíci nějaký neznámý Angličan?“
„Velmi těžký, mon ami. Ale jak dobře víte, srdce Hercula Poirota těší složitosti.“
„Myslíte, že ho Velká čtyřka unesla?“
Poirot přikývl.
Dotazovali jsme se znovu na starých místech, ovšem nedozvěděli jsme se téměř nic navíc k tomu, co nám už pověděla paní Hallidayová. Poirot dlouze hovořil s profesorem Bourgoneauem, přičemž se snažil zjistit, zda se Halliday nezmínil o svých plánech na večer, ale nevypátral vůbec nic.
Naším dalším zdrojem informací byla slavná madame Olivierová. Když jsme stoupali po schodišti její vily v Passy, byl jsem dost rozrušený. Vždycky mi připadalo výjimečné, že může žena dojít ve světě vědy tak daleko. Myslel jsem, že na takovou práci se hodí jedině mužský mozek.
Otevřel nám mladík asi sedmnáctiletý, který svým obřadným chováním trošku připomínal ministranta. Poirot se obtěžoval zařídit nám rozhovor dopředu, neboť věděl, že madame Olivierová nikdy nepřijímá neohlášené návštěvy, protože je většinu dne pohlcena výzkumem.
Mladík nás uvedl do malého salonku a za okamžik přišla paní domu. Madame Olivierová byla velmi vysoká a její výšku ještě umocňovaly dlouhý bílý pracovní plášť a čepice, připomínající čepec jeptišek. Měla úzký bledý obličej a nádherné tmavé oči, v nichž plálo téměř fanatické světlo. Vypadala spíš jako pohanská kněžka než moderní Francouzka. Jednu tvář jí hyzdila jizva. Vzpomněl jsem si, že před třemi lety zahynul při výbuchu v laboratoři její manžel a zároveň spolupracovník a že ona sama utrpěla strašlivé popáleniny. Od té doby se uzavřela před světem a vrhla se s horečnatou energií na vědecký výzkum. Přijala nás zdvořile, avšak chladně.
„Policie se mne mnohokrát vyptávala, pánové. Myslím, že vám sotva pomohu, když jsem nedokázala pomoci ani jim.“
„Madam, možná vám nebudu klást úplně stejné otázky. Začněme tím, o čem jste s monsieur Hallidayem hovořili.“
Tvářila se naprosto ohromeně.
„O jeho práci! Jeho — a také mojí.“
„Zmínil se vám o teorii, kterou nedávno vypracoval a o níž přednášel v Britské společnosti?“
„Samozřejmě že ano. Mluvili jsme převážně o ní.“
„Jeho myšlenky byly jaksi fantastické, že ano?“ poznamenal bezstarostně Poirot.
„Někteří lidé si to mysleli. Já nesouhlasím.“
„Považujete je za uskutečnitelné?“
„Naprosto reálné. Můj vlastní výzkum se zaměřuje podobným směrem, ačkoliv nesleduje stejný cíl. Zkoumám gama paprsky pocházející ze substance obecně známé jako radium C, produktu radiového záření, přičemž jsem se setkala s velmi zajímavým magnetickým fenoménem. Pochopitelně mám teorii vztahující se ke skutečné podstatě síly zvané magnetismus, ale ještě nenastala doba, abych své objevy představila světu. Experimenty a záměry pana Hallidaye mě mimořádně zajímaly.“
Poirot přikývl. Potom jí položil otázku, která mě překvapila.
„Madame, kde jste tato témata probírali? Tady?“
„Ne, monsieur. V laboratoři.“
„Smím ji vidět?“
„Jistě.“
Vedla nás ke dveřím, jimiž přišla. Prošli jsme do malé chodbičky. Ještě dvoje dveře a ocitli jsme se v rozlehlé laboratoři se sbírkou tyglíků, kádinek a stovek přístrojů, o nichž jsem ani netušil, jak se jmenují. Byli tam dva lidé, oba plně zaujatí nějakým experimentem. Madame Olivierová nám je představila.
„Mademoiselle Claude, jedna z mých asistentů.“ Hlavou kývla vysoká dívka s vážnou tváří. „Monsieur Henri, starý a spol…
