Celá e-kniha Maigret a smrt záletníka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
III.
Maigret se nikdy necítil příliš volně v určitém prostředí, mezi bohatou buržoazií. Ve styku s nimi se cítil neobratný a rozpačitý. Například ti lidé ze seznamu Jeanne Chabutové patřili všichni víceméně k určitému okruhu, jenž měl svá pravidla, své zvyklosti, svá tabu, svou řeč. Setkávali se v divadlech, v restaurantech, v nočních barech a potom v neděli v domech na venkově, které se sobě navzájem podobaly, a v létě v Cannes nebo Saint-Tropez.
Oscar Chabut, plebejec původem, se silou svých pěstí probojoval až do tohoto světa, a aby se přesvědčil, že byl přijat, cítil potřebu vyspat se s většinou těchto žen.
„Kam pojedeme, šéfe?“
„Ulice Fortuny.“
Byl namačkán na svém sedadle a neradostně se rozhlížel, jak ulice a bulváry ubíhají. Pouliční svítilny již byly rozsvícené, stejně jako většina oken. Navíc z jednoho chodníku na druhý byly pověšené girlandy žárovek. Ve výlohách obchodů stály pozlacené nebo postříbřené vánoční jedličky. Zima a mlha nebránila davům zaplnit ulice, chodit od jednoho výkladu ke druhému, tvořit v obchodech fronty. Maigret se ptal, co by měl koupit k Ježíšku své paní, ale nic ho nenapadlo. Celou dobu kýchal a pospíchal, aby už byl v posteli.
„Až odtud půjdeme, předám ti ten seznam a ty zařídíš, abychom se dozvěděli, kde byl každý ve středu k deváté hodině.“
„Mám je vyslýchat?“
„Jenom v případě, že neseženeš informace jinak. Můžeš například promluvit se šoféry a se služebnictvem a třeba budeš mít štěstí.“
Ubohý Lapointe nebyl příliš nadšen úkolem, který mu byl svěřen.
„Myslíte, že je to někdo z nich?“
„Může to být kdokoliv. Ten Oscar se musel chovat nesnesitelně ke všem lidem, v každém případě k mužům. Můžeš na mne počkat ve voze. Zdržím se jen několik minut.“
Zazvonil na dveře domu dostaveníček, a aniž by zaslechl hluk kroků, okénko špehýrky se ihned otevřelo. Madame Blanche ho nechala vstoupit se zjevnou nechutí.
„Co mi ještě chcete? V tuhle hodinu čekám zákazníky a bylo by žádoucí, aby se policie v domě neukazovala.“
„Můžete se podívat na tento seznam?“
Byli sami ve velkém salonu, kde byly rozsvícené jenom dvě lampy. Šla si najít brýle na klavír a potom přeběhla seznam očima.
„Co ode mne čekáte?“
„Že mi řeknete, jestli mezi těmi lidmi jsou vaši klienti.“
„Především jsem vám již řekla, že je znám hlavně jejich křestními jmény a že příjmení nebyla nikdy používána.“
„Jak vás znám, tak o nich víte vše.“
„My musíme zachovávat stejný postoj jako lékaři nebo advokáti a nevím, proč i my nemáme právo zachovávat profesionální tajemství.“
Trpělivě ji poslouchal a potom zabručel, aniž by zdvihl hlas:
„Odpovězte!“
A ona věděla, že s ním nebude mít poslední slovo.
„Jsou tady dva nebo tři. Pan Aubin. Gérard Aubin, bankéř. Patří do protestantských kruhů a jejich financí a má se ohromně na pozoru, aby se nikdo nic nedozvěděl.“
„Přichází často?“
„Dvakrát i třikrát za měsíc.“
„Vodí si někoho s sebou?“
„Dáma přichází vždy první.“
„Stále ta stejná?“
„Ano.“
„Nikdy nepotkal Chabuta na chodbě nebo na schodech?“
„Dbám na to, aby se to nepřihodilo.“
„Mohl ho zahlédnout na chodbě nebo poznat jeho vůz. Jeho žena tu již byla také?“
„S panem Oscarem. Ano.“
„Koho znáte ještě?“
„Mari -France Legendreovou, ženu průmyslníka.“
„Chodila sem často?“
„Čtyřikrát nebo pětkrát.“
„Vždy s Chabutem?“
„Ano. Jejího manžela neznám. Je možné, že navštěvuje dům pod jiným jménem. To někteří zákazníci dělají. Například ministr Xavier Thorel. Zatelefonuje mi předem, abych mu obstarala nějakou mladou ženu, hlavně manekýnku nebo modelku. Nechává si říkat pan Luis, ale poněvadž se jeho fotografie objevuje v novinách, všichni ho poznají.“
„Jsou tací, kteří přicházejí hlavně ve středu?“
„Ne. Nemají přesné dny.“
„Paní Thorelová patří mezi milenky Oscara Chabuta?“
„Rita? Přicházela s ním, ale také s jinými. Je to malá přitažlivá brunetka, která se nemůže obejít bez mužů. Nevím, zda to není temperamentem, cítí ale potřebu, aby se někdo kolem ní ochomýtal.“
„Děkuji vám.“
„Vy jste se mnou skončil?“
„Nevím.“
„…
