V.
Nešli do kina, jak Maigret včera předpokládal. Déšť padal příliš hustě, rozprskával se na dlažbě a na bulváru Richarda Lenoira nebylo ani živáčka. Jenom v čase mší bylo vidět několik temných siluet ploužit se těsně při zdi pod deštníkem, skloněným proti větru, který od deseti hodin začal foukat v prudkých nárazech.
V deset hodin se komisař také rozhodl pustit se do ranní toalety. Až do té doby zůstával v pyžamu a županu a nedělal nic určitého.
Měl znovu teplotu, ne velkou, jen 37,6 stupně, ale to stačilo, aby začal být zase malátný a líný. Paní Maigretová z toho těžila, aby ho hýčkala, a kdykoli mu projevovala svou pozornost, předstíral nabručenost.
„Co budeme mít k obědu?“
„Mám pečeni s celerem a bramborovým pyré.“
Jako když byl dítětem. Nedělní pečeně. V té době ji míval rád velmi propečenou. Tak měl během dopoledne několik vůní z dětství.
Byli oba tedy zavření doma a dívali se, jak padá déšť. K polednímu Maigret váhavě zamumlal:
„Myslím, že si dám jako aperitiv malou sklínku slivovice.“
Nerozmlouvala mu to, otevřel tedy příborník. Mohl si vybrat mezi slivovicí a malinovým likérem. Obojí vyrobila jeho švagrová z Alsaska. Malinový likér byl voňavější a stačilo, aby člověk podržel chvilku doušek v ústech, aby patro zůstalo navoněné celou půlhodinu.
„Nechceš také kapku?“
„Ne. Víš dobře, že mě to uspává.“
Byly tu tedy pěkné vůně, trochu proměněné jeho rýmou, a on se probíral týdeníky, které neměl čas číst během týdne.
„Je zvláštní, že v některém prostředí již neexistují životní pořádky…“
Neptala se, na co naráží. Zůstával stále přese všechno ponořený do aféry Chabut, a tak chvilkami pronášel věty, které se k ní vztahovaly.
„Když dobrá stovka lidí má větší nebo menší chuť zabít jednoho člověka…“
Kdo tedy byl ten kulhající človíček, který se uměl tak obratně ztratit v davu? A jak to, že se nacházel skoro vždy předem na místech, kam se Maigret vydal?
Trávil svou siestu ve svém křesle. Když otevřel oči, jeho žena právě něco šila. Nedokázala nechávat ruce zahálet.
„Spal jsem déle, než jsem myslel.“
„To ti dělá dobře.“
„Pokud se znovu hlásí opravdová chřipka…“
Šel otočit knoflíkem televize. Dávali nějaký western a on se s chutí díval. Byl tam samozřejmě jeden mizera a daly se najít některé analogie mezi ním a Chabutem. Ten darebák chtěl také sobě i druhým dokázat, že je silák, a proto pokořoval lidi.
Film skončil a on zabručel, vzpomínaje si na včerejší téte-a-tete na Vosgeském náměstí.
„Zvláštní žena.“
„Kdo se nyní bude starat o obchod?“
„Ona.“
„Ona tomu rozumí?“
„Nevalně. Ale rychle se do toho dostane. Dokonce bych se vsadil, že dříve než uplyne rok, vyhodí Loucecka.“
Četl právě článek o mořském dnu, když ho náhle napadla jedna myšlenka. Co to Kobylka říkala o účetním? Že tam byl nový. Že tam je teprve několik měsíců. A jeho předchůdce odešel sám, nebo byl vyhozen?
Nejraději by měl ihned odpověď. Tenhle nápad ho vzrušoval. Hledal v telefonním seznamu a našel číslo mladé dívky. Přístroj dlouho zvonil, ale nikdo nezvedl sluchátko. Kobylka a její matka musely být v kině nebo u rodičů. Zavolal ještě jednou v půl osmé, ale bezvýsledně.
„Ty myslíš, že něco ví?“
„Ona si nemyslela, že by to mohlo být důležité, a proto se mnou o tom nemluvila. Je ale také možné, že to bude jen falešná stopa. Jsem z toho v tuto chvíli…“
Ale přese všechno to byla dobrá neděle. K večeři si dali studená masa a sýr. V deset hodin byli oba v posteli.
Nazítří, místo aby šel do kanceláře, zatelefonoval Maigret Lapointovi, aby pro něj přijel vozem.
„Odpočinul jste si, šéfe?“
„Abych pravdu řekl, neopustil jsem celý den své křeslo. Zdá se mi, že jsem z toho celý rozmlácený. Na Charentonské nábřeží, chlapče!“
Osazenstvo bylo na svých místech, ale nebylo vidět skoro žádnou činnost, o horečné činnosti ani nemluvě, jenom vzadu na dvoře dva muži s pytli na hlavě na ochranu proti dešti valili sudy.
„Zatímco budeš čekat, jdi si trochu popovídat s účetním.“
Vystoupil po schodech, zaklepal na dveře a setkal se s otevřeným a stále jaksi pobaveným úsměvem Kobylky.
„Nebyla jste na pohřbu?“ poznamenal.
„Personál požádali, aby tam nechodil.“
„Kdo?“
„Pan Louceck. Poslal nám služební přípis.“
„Včera mě napadlo něco, co mi uniklo. Když jste mluvila o účetním, zmínila jste se, že je tu nový.“
„Je tu od 1. července. Je to zvláštní, že o tom mluvíte právě dnes.“
„Proč?“
„Protože jsem na to myslela včera v kině a slíbila jsem si, že o tom s vámi, až přijdete, promluvím. Jedná se o bývalého účetního Gilberta Pigoua. Opustil nás v červnu, ke konci června, pokud se nemýlím, a proto jsem považovala za zbytečné o něm mluvit.“
Maigret se posadil do otočného křesla Oscara Chabuta a Kobylka si natáhla své dlouhé zkřížené nohy, zakryté jen do poloviny stehen minisukní.
„Odešel z vlastní vůle?“
„Ne.“
„Jaký to byl člověk?“
„Nebyla to žádná osobnost a nepřitahoval vůbec pozornost. Vy jste viděl kancelář účetního dole, která vede na dvůr. Říká se tomu účtárna, ale skutečné účetnictví se provádí na Operní třídě. Jsou to jen drobnosti, které mu procházejí rukama.“
„Byl ženatý?“
„Ano, myslím. Jsem si tím dokonce jista. Vzpomínám si, že jednoho dne telefonoval, že nemůže přijít, neboť jeho žena jde na nutnou operaci. Slepé střevo, pokud se nepletu. Nemluvil rád. Vypadalo to, jako by měl strach z lidí, a tak se choval nenápadně, jak to jen bylo možné.“
„Byl to dobrý zaměstnanec?“
„Jeho práce nevyžadovala žádnou iniciativu. Byla to jen rutina.“
„Nedvořil se vám? Nebo nějaké jiné písařce?“
„Na to byl příliš bázlivý. Přišel do podniku před patnácti lety, když obchody počaly nabírat větší rozsah. Byl to chudák.“
„Proč to říkáte?“
„Protože si vzpomínám na jeho poslední setkání se šéfem. Dala bych nevím co za to, kdybych nemusela být přítomna té scéně, snad nejhorší, jakou jsem kdy prožila. Znovu vidím Oscara, jak mne po příchodu z Operní ulice požádal: ,Zavolejte Pigouovi, ať přijde!‘ a mnul si přitom ruce. Vypadalo to, že se předem těší na to, co přijde, a já jsem ihned cítila znepokojení.
,Posaďte se, pane Pigou. Trochu doleva, abyste byl v plném světle. Nenávidím mluvit s lidmi, kteří mají nejasnou tvář. Jak se vám daří?‘
,Dobře. Děkuji.‘
,Vaší paní také?‘
,Ano.‘
,Pracuje stále v ulici Saint-Honoré v obchodě s košilemi, pokud si dobře vzpomínám?‘“
Kobylka přerušila vyprávění, aby poznamenala:
„Měl udivující paměť na lidi a na všechny drobnosti okolo nich. Nikdy paní Pigouovou neviděl, ale vzpomínal si, že byla prodavačkou v obchodě s košilemi v ulici Saint-Honoré.
,Má žena již nepracuje.‘
,To je škoda.‘
Účetní se na něj díval a nevěděl, co si má myslet. A Chabut pronesl s největším klidem:
,Jste propuštěn, pane Pigou. Jste tu dnes naposledy. Protože vám nedám žádné doporučení, patrně budete dlouho hledat práci.‘
Hrál si s ním jako kočka s myší a mně se z toho dělalo špatně. Pigou seděl na kraji židle a nevěděl, co dělat s rukama, a bylo cítit, jak se hroutí úzkostí, a čekala jsem, že se rozpláče.
,Podívejte, pane Pigou, když chce člověk být nečestný muž, je lepší stát se nečestným mužem velkého formátu a dát tomu nějaký švih.‘
Účetní se trochu zazmítal, zdvihl ruku a otevřel ústa, aby něco řekl.
,Tady máte. Vezměte si ten papír. Mám ještě kopii. Je to seznam částek, které jste mi za tři roky ukradl.‘
,Je to patnáct let, co…‘
,Co jste v mých službách, to je pravda. A já se ptám, proč jste nezačal se svými podvody již dříve?‘
Po Pigouových tvářích stékaly slzy a byl velice bledý. Zdálo se, že chce vstát, ale Chabut mu nařídil:
,Seďte! Nerad mluvím se stojícími lidmi. Během tří let, jak vidíte na tom seznamu, jste mi ukradl tři tisíce osm set čtyřicet pět franků. Po malých částkách. Na počátku padesát franků naráz každý měsíc. Potom sedmdesát pět. Potom jednou významnější sumu, pět set franků.‘
,To byly Vánoce.‘
,A co?‘
,To bylo pokládáno za remuneraci.‘
,Nechápu.‘
,Má žena již nepracovala. Není příliš zdravá.‘
,Vy mi chcete tvrdit, že jste mne okrádal kvůli své ženě?‘
,Je to pravda. Bez ustání mi vyčítala a opakovala mi, že nemám žádnou ctižádost, že můj zaměstnavatel mne zneužívá a že by mi měl platit více.‘
,Opravdu.‘
,Naléhala, abych žádal o zvýšení platu.‘
,A vy jste neměl odvahu to udělat.‘
,K ničemu by to nebylo, že?‘
,Skutečně. Vy jste takový účetní, jakých je možno nalézt habaděj, žebrák bez zvláštních znalostí a iniciativy.‘
Pigou zůstal zcela nehybný, oči upřené na stůl před ním.
,Řekl jsem Liliane, že jsem požádal o zvýšení platu a že jsem dostal padesát franků navíc. Tvůj šéf se nepředal, řekla, ale snad je to jen začátek.‘“
Kobylka ještě jednou vyprávění přerušila.
„Scéna počínala být stále bolestnější, a čím se účetní méně bránil, tím se v očích šéfa objevovalo nadšení.
,Před rokem byl tarif sto franků. A na minulé Vánoce jsem vám dal pět set franků. Předpokládám, že podle vaší ženy jste se stal pro mne nepostradatelným pracovníkem.‘
,Já vás prosím za odpuštění…‘
,Příliš pozdě, pane Pigou. Pro mě již neexistujete. Je možné, že jednoho dne se pan Louceck rozhodne mě také okrádat. Já již nevěřím nikomu. Možná, že již začal, ale je dosti inteligentní, aby si toho nikdo nevšiml. On nepokrade malé částky, aby mu žena věřila, že je úžasný muž. On mě okrade ve velkém měřítku a já před ním smeknu.
Vidíte, pane Pigou, jste jen ubožák. Vždy jste jím byl a zůstanete jím celý život. Chudák a posera. Odejděte, prosím.‘
Vidouc Chabuta se zdvihat, chtělo se mi zakřičet: Ne! Pigou pokročil dopředu, ruku připravenou ke zdvihnutí, aby si chránil obličej, ale Oscar byl rychlejší a jeho ruka dopadla na tvář účetního.
,To je za to, že jsem si vzal blbce. Mohl bych vás předat polici , ale to mě nezajímá. Projdete těmito dveřmi naposled, sbalíte si své věci a zmizíte. Vy jste malá zrůda, pane Pigou. A co je horší, jste blbec.‘“
Kobylka umlkla.
„Odešel?“
„Co jiného mohl dělat? Dokonce si zapomněl v zásuvce plnicí pero a již si pro něj nepřišel.“
„Měla jste o něm zprávy?“
„Ne během prvních měsíců.“
„Jeho žena netelefonovala?“
„Jenom v září a počátkem října. Přišla.“
„Chabut ji přijal?“
„Byl v kanceláři, právě když přišla. Chtěla vědět, zda tu její manžel ještě pracuje.
,On vám neřekl, že již nepatří k našemu domu od června?‘
,Ne. Odcházel každé ráno ve stejnou hodinu a měl stejný denní pořádek a dával mi na konci měsíce stejný obnos. Domníval se, že bude mít příliš práce, než aby mohl jít na prázdniny v létě, ale říkal, že si to vynahradíme v zimě. Měla jsem vždy chuť věnovat se zimním sportům.‘
,Nebyla jste překvapena?‘
,Víte, já se jím zabývám tak málo…‘
Byla mnohem hezčí, než jsem čekala, s krásným malým tělem a byla moc hezky oblečená.
,Doufala jsem, že mi budete moct něco říct o mém manželovi. Jsou to již dva měsíce, co zmizel.‘
,A to jste nepřišla dříve?‘
,Řekla jsem si, že se dříve nebo později vrátí.‘
Byla nenucená, s tmavohnědýma očima, které nic neříkaly.
,Nyní melu z posledního a…‘
Chabut ustoupil, prohlédl si ji od hlavy až k patě a potom se ke mně obrátil:
,Kdo je to?‘
Byla jsem nucena říct: ,Paní Pigouová.‘
,Co chce?‘
,Myslela, že její manžel tady stále pracuje. Zmizel.‘
,Hrome!‘
,Dva nebo tři měsíce jí dával plat.‘
Díval se na ni zpříma.
,Nevšimla jste si ničeho? Nevím, kde váš manžel bral peníze, ale nemohlo to být snadné. Vy nevíte, že to byl zloděj? Malý ubohý zloděj, který vám namlouval, že dostal přidáno. Jestli přestal chodit domů, pak patrně skočil do vody.‘
,Co tím chcete říct?‘
,Člověk se může udržet měsíc nebo dva nad vodou, ale pak přijde chvíle, kdy to s ním začne jít z kopce a nemá už žádnou šanci dostat se nahoru.
Chcete nás nechat o samotě, Anne-Marie?‘
Tušila jsem, co bude následovat. Bylo mi špatně. Sešla jsem na dvůr nadýchat se vzduchu a asi po půlhodině jsem ji viděla vycházet. Kráčejíc okolo mne, odvrátila hlavu, ale měla jsem čas si všimnout, že její růž na rty byla rozmazaná.“
Maigret mlčel. Pomalu si nacpal svou dýmku a zapálil si ji. Konečně zamumlal:
„Dovolíte, maličká, abych vám položil otázku na věc, která se mě netýká?“
Pozorovala ho s určitým neklidem.
„Proč, když jste ho tak znala, jste s ním pokračovala v intimních stycích?“
Nejprve to vzala na lehkou váhu.
„On a nebo někdo jiný. Potřebovala jsem stejně někoho…“
Potom mnohem vážněji:
„Se mnou to byl docela jiný člověk. Necítil potřebu blufovat, hrát si na chvastouna. Naopak. Ukazoval svou zranitelnost.
,Možná mě k tobě poutá to, že nejsi vypočítavá, že nejsi jako nějaká holka, která se mě snaží obrat o peníze…‘
Měl velký strach ze smrti. Vypadalo to, jako by měl nějaké tušení o tom, co se mu stane.
,Bude to nějaký z těch zbabělců, který se vzbouří, hrome!‘
,Proč děláte všechno pro to, aby vás nenáviděli?‘
,Protože nejsem schopen nechat se milovat. Každý mne v duchu nenávidí.‘“
Skončila méně vzrušeně.
,Tak je to. Nikdy jsem se nedozvěděla nic nového o Pigouovi. Nevím, co se s ním stalo. Ani mě nenapadlo o něm mluvit, protože to již byla stará historie. Ale včera v kině jsem si náhle vzpomněla na tu facku…“
Trochu později sestoupil Maigret po schodišti, zaklepal na dveře účetního a vstoupil. Lapointe tu byl zabrán do hovoru s mladým mdlým mužem ve špatně střiženém tmavém obleku.
„Představuji vám pana Jacquesa Riol a, šéfe.“
„Já ho již viděl.“
„To je pravda, nevzpomněl jsem si.“
Riol e stál a obdivně zíral na komisaře. Jeho kancelář byla nejtemnější a nejsmutnější z celého domu a ze záhadného důvodu on také. Také vinný pach tu byl nejsilnější. Na poličkách stály zelené pořadače jako v provinční kanceláři. Obrovský trezor starého typu trůnil mezi oběma okny a nábytek, který museli koupit v obchodě s použitým nábytkem, byl pokrytý inkoustovými skvrnami a dokonce zářezy, jako lavice ve škole.
Riol e přešlapoval vystrašeně z nohy na nohu a Maigret měl pocit, že má před sebou Gilberta Pigoua v jeho začátcích.
„Skončil jsi, Lapointe?“
„Čekám na vás, šéfe.“
Pozdravili mladého muže a o chvíli později se posadili do malého černého auta. Lapointe si povzdychl.
„Již jsem se ptal, jestli vůbec ještě někdy přijdete. To čekání ve společnosti toho chlapce, tak nudného a zasmušilého, bylo pořádně dlouhé…
Přesto se mi nakonec svěřil. Není účetním, ale studuje večerní školu a doufá, že do dvou let získá diplom. Je zasnouben s mladou dívkou ze svého rodiště. Je z Nevers. Nemohou se vzít, dokud nebude mít víc peněz, protože nevydělává dost na zařízení domácnosti.“
„Ona bydlí stále v Nevers?“
„Ano. Žije u rodičů a pracuje v galanteri . Jezdí za ní jednou měsíčně.“
Lapointe se obrátil mechanicky směrem ke Zlatnickému nábřeží. Když si toho Maigret všiml, řekl:
„Nevrátíme se hned. Zavez mě napřed k 57 bis v ulici Froidevaux.“
Jeli tedy na bulvár Saint-Michel a zatočili doprava k montparnasskému hřbitovu.
„Mladý Riol e neznal svého předchůdce?“
„Ne. Přišel na inzerát. Chabut ho osobně přijímal.“
„A ujišťoval se přitom, že je bezvýznamný!“
„Co tím chcete říct?“
„Že se s výjimkou pana Loucecka obklopoval jen lidmi slabými, rezignovanými, kterými mohl pohrdat. Ten chlap vlastně pohrdal celým světem, muži i ženami, těmi, kteří pro něj pracovali i přáteli, kteří navštěvovali jeho dům. Jsem přesvědčen, že když spal s tolika ženami, bylo to, jen aby měl pocit, že je ovládá a svým způsobem špiní.“
„Jsme tady, šéfe.“
„Možná bude lepši, když se mnou nepůjdeš. Jdu navštívit paní Pigouovou, a kdybychom šli dva, vypadalo by to příliš oficiálně a mohlo by ji to vystrašit. Počkej na mne tedy v tamhletom malém baru.“
Zatlačil na dveře domovnice.
„Paní Pigouová, prosím.“
„Ve čtvrtém vlevo.“
„Je doma?“
„Neviděla jsem ji odcházet. Musí být doma.“
Vystoupil čtyři poschodí pěšky, poněvadž tu nebyl výtah, zastavuje se občas, aby si vydechl. Dům byl čistý a v dobrém stavu. V prvním patře slyšel rádio. V druhém patře seděl malý čtyřletý nebo pětiletý chlapec na schodech a hrál si s miniaturním modelem autíčka. Ve čtvrtém zaklepal, neboť neviděl žádný knoflík zvonku. Čekal dobrou chvíli a pak zaklepal znovu, otráven myšlenkou, že se sem třeba bude muset vrátit.
Přilepil ucho na dveře a zvnitřku nic neslyšel. Zaklepal tedy potřetí pořádně, až se dveře zachvěly ve veřejích, a tentokrát se přiblížily kroky; bylo to spíše takové šourání, jako kdyby osoba nosila pantofle.
„Co to je?“
„Paní Pigouovou, prosím.“
„Okamžik.“
Trvalo to více než minutu a dveře se konečně pootevřely. Mladá žena se na něj zvědavě dívala, držíc si župánek zkřížený přes prsa.
„Co prodáváte?“
„Neprodávám nic. Chci se s vámi jen setkat. Jsem komisař Maigret ze soudní policie.“
Váhala a nakonec uvolnila průchod.
„Necítila jsem se dobře a udělala jsem si malou siestu.“
Při vstupu do obývacího pokoje šla zavřít dveře do ložnice, ale Maigret měl dost času, aby zahlédl rozestlanou postel.
„Posaďte se,“ řekla mu, ukazujíc na židli.
Okno vedlo ke hřbitovu a bylo vidět vysoké stromy alejí. Nábytek pocházel z velkého obchodu na bulváru Barbés. Byl v selském stylu – jak říkají katalogy.
Na stolečku byl gramofon a desky byly rozházené po divanu, jako by Liliane měla ve zvyku poslouchat hudbu. Popelník byl plný oharků od cigaret.
„Je to kvůli manželovi?“
„Ano i ne. Víte o něm něco nového?“
„Stále ne. Šla jsem za ním do kanceláře a on tam již šest měsíců nevkročil.“
„Před jakou dobou vás opustil?“
„Jsou to již dva měsíce. Bylo to koncem září, v den, kdy mi měl přinést výplatu.“
Posadila se na poďručku vycpaného křesla a pokaždé, když se jí cípy župánku rozevřely, bylo vidět růžovou noční košilku. Nestarala se o to. Muselo to být její obvyklé oblečení, když byla doma.
„Jste již dlouho provdána?“
„Osm let. Vstoupil náhodou do obchodu, kde jsem prodávala, aby si koupil kravatu. Vybíral si ji hodně dlouho. Velmi jsem na něj zapůsobila. Když jsem večer vyšla z obchodu, sledoval mě. Čtyři nebo pět dnů tak za mnou chodil, aniž by se odvážil mě oslovit.“
„Bydlel již v tomto bytě?“
„Ne. Bydlel v zařízeném hotelu v Latinské čtvrti. Neznal mě ani tři týdny, když mi nabídl sňatek. Nebyla jsem tak žhavá. Byl to milý chlapec, ale trochu nudný.“
„Byla jste zamilovaná?“
Dívala se na něj, vyfukujíc kouř z cigarety.
„To existuje? Víte, já na to moc nevěřím.“
„Jednu otázku, paní Pigouová. Kulhal váš manžel trochu?“
„Od té doby, co ho porazilo auto a měl rozdrcenou čéšku, měl tendenci při rychlé chůzi dávat levou nohu do strany.“
„Je to již dlouho, co měl tuto nehodu?“
„Dříve než jsme se poznali.“
„Jak dlouho se s ním znáte?“
„Osm let. Měsíc jakýchsi zásnub a potom manželský život.“
„Pracovala jste dál?“
„Ještě tři roky. Ale nemohlo to tak pokračovat. Ráno jsem musela připravovat snídani a dát se tak trochu do pořádku. V poledne jsme chodili na oběd do restaurace a večer jsem musela dělat nákupy, připravit večeři a postarat se o domácnost. To nebyl žádný život.“
Díval se na úzký divan, pokrytý deskami a časopisy, na popelník s oharky cigaret. To muselo být její oblíbené místo a tady možná dřímala, když klepal na dveře s takovou naléhavostí. Měla milence? Byl by přísahal, že ano, z nicnedělání a jakéhosi romantismu. Měla trvale nespokojený výraz.
„Vy jste neměla žádné podezření, dokud váš manžel nezmizel?“ „Nevím, jestli chodil pracovat jinam, ale opouštěl dům stále ve stejnou hodinu a také se ve stejnou hodinu vracel.“
„Dával vám na konci měsíce stejnou výplatu?“
„Ano. Já mu dávala čtyřicet franků na měsíc na cigarety a drobné výdaje.“
„Nebyla jste znepokojená, když se náhle neobjevil?“
„Ne příliš. Já se neznepokojuji snadno. Telefonovala jsem do jeho kanceláře. Na druhém konci byl nějaký muž. Požádala jsem ho, že chci mluvit se svým manželem.
,Není tu,‘ odpověděl mi. ,A víte, kdy se vrátí?‘
,Nic nevím. Již jsem ho dlouho neviděl!‘
Zavěsil. Tak jsem se poněkud znepokojila a šla jsem se zeptat na komisařství, zda o něm něco neslyšeli, zda neměl náhodou nehodu.“ Moc asi nenaléhala.
„Víte, kde je?“ zeptala se.
„Ne. To já vám přišel položit tuhle otázku. Nevíte o místě, kam by se mohl uchýlit?“
„Určitě ne ke svému otci, který bydlí již padesát let v ulici Alésia. V bytě, kde se Gilbert narodil. Bydlel tam tak říkajíc odjakživa. Jeho matka zemřela. Jeho otec je na odpočinku. Byl pokladníkem u banky Crédit Lyonnais.“
„Rozuměli si oba muži dobře?“
„Až do doby, kdy se Gilbert se mnou oženil. Myslím, že mě jeho otec nemohl ani cítit. Gilbert samozřejmě stál na mé straně, a tak v posledních letech jejich vztahy ochladly.“
„Neuvědomila jste otce o jeho zmizení?“
„K čemu by to bylo dobré? Stejně se vídali jen jednou za rok, prvního ledna. Chodili jsme tam společně a měli jsme nárok na sklenku portského a zákusek. Byt páchl staromládenectvím.“
„Jak si vysvětlujete, že vám váš manžel přinášel ještě tři měsíce plat, ačkoliv místo opustil?“
„Pracoval pravděpodobně jinde.“
„Neměli jste úspory?“
„Dluhy, ano! Splátky za lednici nejsou ještě zcela splacené a měla jsem sotva čas zrušit smlouvu na dodání myčky na nádobí, kterou měli dodat v září.“
„Neměl nějaké cenné předměty?“
„Určitě ne. Dokonce i prsteny, které mi dal, jsou jen pozlacené. Ještě jste mi neřekl, proč se jím zabýváte.“
„Jeho šéf ho vyhodil koncem června, když zjistil, že čerpal víceméně šikovně peníze z jeho pokladny.“
„Měl milenku?“
„Ne. Bral jenom malé částky. Nejprve padesát franků měsíčně.“
„To bylo to jeho zvýšení platu!“
„Přesně. Vy jste mu opakovala, že by si měl promluvit s panem Chabutem, a protože neměl odvahu to udělat, což by ostatně bylo zbytečné, dal se do šizení. Z padesáti franků přešel na sto. Potom o minulých Vánocích…“
„Pět set franků odměny!“ Pokrčila rameny.
„To je blbec! K čemu mu to pomohlo? Doufám, že si našel jiné místo.“
„O tom pochybuji.“
„Proč?“
„Protože jsem ho spatřil na ulici v různých denních hodinách, kdy jsou kanceláře a obchody otevřené.“
„Udělal něco? Máte důvod ho hledat?“
„Oscar Chabut byl ve středu zavražděn mužem, který na něj čekal před hodinovým hotýlkem v ulici Fortuny. Měl váš manžel pistoli?“
„Malou černou, kterou dostal od přítele, když byl ještě na vojně.“
„Je stále tady?“
Zdvihla se a táhla své pantofle až do ložnice. Slyšel ji, jak otevírá a zavírá zásuvky.
„Nevidím ji tu. Bezpochyby si ji odnesl. Pokud vím, tak ji nikdy nepoužil, a táži se, zda měl vůbec náboje. Nevzpomínám si, že bych je viděla.“
Zapálila si novou cigaretu a posadila se tentokrát do křesla.
„Vy si opravdu myslíte, že by byl schopen zabít svého šéfa?“
„Jednal s ním hrubě a jednu chvíli mu dal políček.“
„Já ho znám. Tedy potkala jsem ho. To mě u něj nepřekvapuje. Je to velký hrubián.“
„Nevyprávěl vám, co se stalo?“
„Ne. Jenom mi řekl, že je rád, že se zbavil mého manžela a že bych se ho měla také zbavit.“
„Dal vám peníze?“
„Proč se mě na to ptáte?“
„Protože to byl jeho způsob. Dovedu si představit, co se seběhlo.“
„Vy máte opravdu velkou představivost.“
„To ne, ale znám jeho způsob zacházení se ženami.“
„Chcete říct, že se ke všem chová stejným způsobem?“
„Ano. Dal si s vámi další schůzku?“
„Vzal si mé telefonní číslo.“
„Ale již vás nevolal?“
„Ne.“
„Neodpověděla jste mi na otázku o penězích.“
„Dal mi tisíc franků.“
„A potom? Jak se dostáváte z nesnází?“
„Protloukám se, jak mohu. Odpovídám na inzeráty, ale dosud bezúspěšně.“
Maigret se zdvihl se zdřevěnělým tělem a čelem oroseným potem.
„Děkuji vám, že jste mě přijala.“
„Řekněte mi, když naznačujete, že jste ho několikrát viděl, myslíte, že se s ním setkáte?“
„Za podmínky, že se mi připlete znovu do cesty a nezmizí opět v davu, jak to dělal dosud.“
„Jak vypadá?“
„Jako někdo, kdo je velmi unavený a předchozí noc nespal v posteli. Nemá v Paříži přítele?“
„Já nikoho neznám. Stýkali jsme se jen s mou kamarádkou Nadine, která žije s jedním hudebníkem. Občas tu trávili večer. Koupili jsme si jednu nebo dvě láhve vína a on nám hrál na elektrickou kytaru.“
Musela se vyspat také s hudebníkem a mnohými dalšími.
„Na shledanou, madame.“
„Na shledanou, pane komisaři. Pokud budete vědět něco nového, buďte tak laskav a sdělte mi to. Je to přece jen můj manžel. Kdyby někoho zabil, raději bych to věděla. Předpokládám, že by to stačilo jako důvod k rozvodu.“
„Také si myslím.“
Zapsal si adresu Pigouova otce v ulici Alésia a vyhledal Lapointa v malém baru, kde si četl odpolední noviny.
„Nuže, šéfe?“
„Je to malá mrcha. Málokdy jsem viděl více osob tak nechutných, jako je v tomto případu. Číšníku, jeden rum!“
„Neví nic, co by nás mohlo přivést na stopu?“
„Ne. Nikdy se jím nezabývala. Jakmile mohla, přestala pracovat, a pokud mohu soudit, tráví své dny na divanu, poslouchá gramofonové desky a čte si v zábavných časopisech. Musí vědět vše o intimním životě hvězd. Když její manžel zmizel, vůbec se neznepokojovala, a když jsem jí řekl, že možná zabil člověka, zeptala se mě, zda by to stačilo k dosažení rozvodu.“
„Co budeme dělat nyní?“
„Odvezeš mě do ulice Alésia, kde bych se chtěl krátce setkat s otcem.“
„S jejím otcem?“
„Ne. Jeho. Je to bývalý pokladník v Crédit Lyonnais na penzi. Přestal si se svým synem rozumět, když se oženil.“
Byt v ulici Alésia byl trochu blahobytnější a měl k velkému Maigretovu ulehčení výtah. Když zazvonil u dveří, ty se ihned otevřely.
„Ano?“
„Pan Pigou?“
„To jsem já. Přejete si?“
„Dovolíte, abych vstoupil?“
„Snad mi nejdete prodat encyklopedi ? Minulý týden přišli čtyři.“
„Komisař Maigret ze soudní policie.“
Byt voněl leštidlem a nikde ani zrnko prachu. Každý předmět byl na svém místě.
„Posaďte se, prosím.“
Sedli si v malém salonu, který nebyl často používán. Pigou šel vytáhnout rolety, které byly do půlky stažené.
„Doufám, že nepřicházíte se špatnou zprávou?“
„Pokud vím, tak se vašemu synovi nic nepřihodilo. Chtěl bych jenom vědět, kdy jste ho viděl naposledy?“
„To je snadné. Na Nový rok.“
Trochu hořce se usmíval.
„Měl jsem tu smůlu, že jsem ho varoval před tou dívkou, se kterou se chtěl rozhodně oženit. Když jsem ji viděl, ihned jsem pochopil, že to není nic pro něj. Rozkohoutil se a obvinil mě, že jsem starý sobec a bůhví co ještě. Dříve mě navštěvoval jednou týdně. Pak přestal a já ho viděl jen na Nový rok. Potom přicházel vždy 1. ledna i se svou ženou, jen aby splnil nezbytnou zdvořilostní povinnost.“
„Zlobíte se na něj?“
„Ne. Dívá se jejíma očima. Sám nedokáže nic.“
„Žádal vás někdy o peníze?“
„Vy ho neznáte. Je příliš hrdý, aby něco takového udělal.“
„Ani v posledních měsících?“
„Co se přihodilo?“
„Ztratil v červnu své zaměstnání. Pak tři měsíce jednal podle stejného denního rozvrhu, jako kdyby pracoval na Charentonském nábřeží, a přinášel stejnou sumu peněz.“
„Našel si tedy jiné místo.“
„Ani byste nevěřil, jak je to v pětačtyřiceti letech těžké, když nejste specialistou.“
„Možná. Ale přece…“
„Musel ty peníze někde získat. Od konce září zmizel.“
„Jeho žena ho neviděla?“
„Ne. Jeho bývalý zaměstnavatel Oscar Chabut byl zavražděn čtyřmi ranami z revolveru někým neznámým na ulici.“
„A vy si myslíte, že…“
„Nevím, pane Pigou. Hledám. Přišel jsem vás navštívit v naději, že se něco dozvím.“
„Já vím méně než vy. Jeho žena nepovažovala ani za potřebné mě o tom uvědomit. Máte dojem, že si něco vyčítá a že se skrývá?“
„Je to možné. Jsem si dokonce jistý, že jsem ho spatřil dvakrát nebo třikrát v posledních dnech. On také, mám všechny důvody si to myslet, mi dvakrát telefonoval a poslal mi dopis psaný hůlkovým písmem…“
„Vy jste mu neřekl…“
„A co jsem mu měl říct? Pokud je to on, kdo střílel na svého šéfa, zahrává si s ohněm. Jako kdyby měl chuť se nechat zatknout. To se stává častěji, než se lidé domnívají. Je bez bydliště, bez peněz. Ví, že bude zatčen dnes nebo jindy. Nestydí se za to, že střílel. Naopak, je na to spíš hrdý, protože Chabut je opovrhovaná bytost.“
„Nerozumím.“
„Budu vás informovat, pane Pigou. Z vaší strany by bylo dobré, kdybyste byl tak laskavý a zatelefonoval mi, kdyby vám o sobě dal zprávu.“
„Již jsem vám to říkal: je malá naděje, že by se na mě obrátil.“
„Děkuji vám, že jste mě přijal.“
Lapointe se ho zeptal:
„Věděl něco?“
„Ještě méně než jeho žena. To já mu oznámil, že jeho syn zmizel. Je to malý stařík, čistotný a velmi sympatický, který tráví svůj čas leštěním parket a nábytku a uklízením bytu. Neviděl jsem ani televizi, ani rádio. Tentokrát jedeme na nábřeží. Je čas to skončit.“
O hodinu později se pět z jeho spolupracovníků shromáždilo v Maigretově kanceláři.
