IV.
Bylo přibližně pět hodin, když někdo diskrétně zaklepal na dveře Maigretovy kanceláře. Aniž by čekal na odpověď, starý Josef, nejstarší ze všech dveřníků, vstoupil a podal komisaři návštěvní lístek.
Jméno: Jean-Luc Caucasson Důvod návštěvy: případ Chabut „Kam jste ho posadil?“
„Do akvária.“
Tak nazývali ze tří stran prosklenou čekárnu, kde sedělo plno návštěvníků.
„Nechte ho tam škvařit ještě několik minut a potom ho přiveďte.“ Maigret se dlouze vysmrkal, šel se na chvilku postavit k oknu a nakonec si vypil sklenku šampaňského, které měl stále v zásobě ve své skříni.
Cítil se pořád všelijak a měl nepříjemný pocit, že se neustále pohybuje v mlžném oparu. Stoje u stolu, zapaloval si právě dýmku, když Josef ohlásil:
„Pan Causasson.“
Ten se nezdál být vzrušen atmosférou Zlatnického nábřeží. Pokročil s nataženou rukou:
„Mám čest s panem komisařem Maigretem?…“
Ale komisař se spokojil se zabručením:
„Posaďte se, prosím.“
Sám obešel stůl a posadil se na svou židli. „Vy jste vydavatel knih o umění, není-liž pravda?“
„To je přesné. Znáte můj obchod v ulici Saint-André-des-Arts?“
Maigret se vyhnul odpovědi a díval se přemítavě na tazatele. Byl to krásný muž, vysoký a štíhlý, se spoustou uhlazených šedých vlasů. Též jeho šaty a jeho plášť byly šedé a na rtech měl domýšlivý úsměv. Dělal dojem ušlechtilého zvířete, například afghánského chrta.
„Omlouvám se, že vás ruším, tím spíš, že má návštěva asi pro vás nemá velký význam. Byl jsem přítelem Oscara Chabuta…“
„Vím. Vím také, že ve středu jste se zúčastnil světové premiéry filmu o odboji. Film začal v půl desáté a vy jste měl dost času přeběhnout cestu mezi ulicí Fortuny a Elysejskými poli.“
„Vy mne podezříváte?“
„Až do důkazu o opaku jsou podezřelí víceméně všichni, kteří byli ve styku s Oscarem Chabutem. Znáte madame Blanche?“
Na okamžik zaváhal, ale rychle se rozhodl:
„Ano. Občas jsem tam zašel.“
„S kým?“
„S Jeanne Chabutovou. Věděla, že její manžel je častým návštěvníkem tohoto domu. Chtěla ho vidět.“
„Jste milencem paní Chabutové?“
„Byl jsem. Mám všechny důvody se domnívat, že měla ještě jiné.“
„V jaké době se to odehrálo?“
„Je tomu přibližně šest měsíců, co jsme si již nedali schůzku.“
„Chodil jste za ní na Vosgeské náměstí, že?“
„Ano. Když byl její manžel na jihu, což bylo téměř každý týden.“
„Kvůli tomu jste mne přišel navštívit?“
„Ne. Jenom odpovídám na vaše otázky. Chtěl jsem se vás zeptat, zda jste našel dopisy.“
Maigret ho pozoroval se svraštělým obočím.
„Jaké dopisy?“
„Dopisy, které dostával Oscar osobně. Ne jeho obchodní korespondenci, samozřejmě. Předpokládám, že je měl na Vosgeském náměstí nebo možná v Charentonu.“
„A vy byste chtěl, abych vám ty dopisy vrátil?“
„Meg… To je má žena… Já jí říkám Meg. Má mánii psát dlouhé dopisy a píše, co jí zrovna prochází hlavou…“
„To jsou dopisy, které chcete znovu získat?“
„Ona měla dost dlouho poměr s Oscarem. Já je překvapil pospolu a zdálo se, že ho to mrzelo.“
„Byl zamilovaný?“
„On nebyl v životě zamilovaný. Ona byla jen další trofejí na jeho loveckém lístku.“
„Žárlíte?“
„Přestal jsem se o to starat.“
„Měla vaše žena i jiná dobrodružství?“
„Musím přiznat, že ano.“
„Jestli tomu dobře rozumím, vaše paní byla milenkou Oscara Chabuta a vy jste byl milencem paní Chabutové. Je to tak?“
V Maigretově hlase i chování byla zřejmá ironie, ale vydavatel si jí nevšímal.
„Vy jste také psal dopisy?“
„Tři nebo čtyři.“
„Paní Chabutové?“
„Ne. Oscarovi.“
„Abyste si postěžoval na jeho styky s Meg?“
„Ne.“
Dostali se k obtížnému bodu a on se snažil tvářit nenuceně.
„Vy patrně nejste obeznámen se situací vydavatele knih o umění. Zákazníci jsou vzácní, neboť cena takových knih je vysoká. Takové vydání se prodává pomalu a trvá několik let, než se vrátí vložený kapitál. To vysvětluje, že stále potřebujeme mecenáše.“
Maigret se ještě ironičtěji, ale zdánlivě nevinně zeptal:
„Pan Chabut byl mecenášem?“
„Byl velmi bohatý. Měl peněz jako želez. Myslel jsem si, že by mi mohl pomoct a…“
„A napsal j…
