II.
Na stropě s velkými mokvavými skvrnami svítila jediná holá žárovka. Tvrdé, ostré světlo vyřezávalo na cihlové zdi proti mně černé stíny - stíny dvou mužů, kteří na obrácené bedně mastili karty.
Zavřel jsem oči, aby mne přestalo bodat světlo, a snažil se vzpomenout, co se stalo. Kousek po kousku se mi celá scéna vybavovala. Říkal jsem si, kde asi skončila slečna Bolusová. Hlavou jsem nehnul, ale oči jsem otevřel a obhlédl místnost. Pokud jsem mohl posoudit, byla jak ratejna - zřejmě sklep plný přepravních beden. Nikde okno a podle vlhkých a zapocených stěn jsem soudil, že jsme pod zemí. Soustředil jsem se zas na dva stíny na protější zdi: Shannon a Gates. Kol stěny se vinul kouř z jejich cigaret. Gates míchal karty, pak začal rozdávat a lízal z balíčku takovým tempem, že stín jeho ruky i karet padajících na přepravku létal po zdi, jako když stříkají kaňky.
Ležel jsem na drátěnce rozvrzané železné postele. Neobtěžovali se mne přivázat a účinek Shannonovy petardy začínal odeznívat. Nechtěl jsem je však varovat, že přicházím k sobě a mám chuť začít si s nimi znovu, a proto jsem ležel bez hnutí. Hlavou mi táhl Gates a jeho bouchačka. Nezbude, než toto riziko podstoupit. Věřil jsem, že kdyby se mi podařilo vyšachovat Shannona, s Gatesem si poradím, ale Shannon byl zádrhel. Musel bych praštit tak, abych ho odrovnal.
Vzorek jizev, který měl vyšitý na obličeji, jasně dosvědčoval, že Shannon v minulosti hezkých pár koupil, a já si nenamlouval, že bych se na něm podepsal lip.
Jako by mi četl myšlenky, Gates najednou promluvil: “Je na čase, aby se ten pacholek probral. Šéf s ním chce hodit slovo.”
“Koho uspím, ten zůstane v limbu,” zavrčel spokojeně Shannon. “Co je?” Poťouchle se ušklíbl. “Myslel jsem, že tě baví prohrávat.”
Pomalu jsem otočil hlavu. Seděli necelé tři metry od hlav postele. Nepočítal jsem, že jsou tak blízko - stíny klamou.
Gates si všiml, že jsem se pohnul. Když jsem se opíral o pružnou výztuž drátěnky, abych se odpružil, vyletěl a namířil na mne pistoli.
“Žádné podrazy,” zaskřehotal. “Nebo si mě nepřej.”
Změřil jsem si napřed jeho a potom Shannona, který odložil karty a protahoval si uzlovaté svaly v ramenou.
“Radši dej vědět šéfovi,” řekl Gates a nespouštěl mě z očí. “Já na něj dohlídnu.”
Shannon vstal, zaškaredil se na mne a po betonové podlaze oddusal ke dveřím na druhé straně sklepení.
“Co je s Gail Bolusovou?” zeptal jsem se a opatrně si osahal bouli na bradě.
“O tu neměj péči,” opáčil Gates. “Starej se spíš o sebe.”
Usoudil jsem, že by nebylo zdrávo po něm skočit. Pustý pohled v očích mi napovídal, že když bude muset, vypálí, a podle toho, jak držel pistoli, by se určitě neminul.
“Přesto se o ni bojím,” pravil jsem. “Jsem už taková nátura. Kde je?”
“Za vodou,” odpověděl a rty se mu zvlnily sotva znatelným úsměvem. “Hoď zpátečku, a jestli nechceš, abych ti tímhle krámem rozbil hubu, nevzrušuj se.”
Mrkl jsem na hodinky. Chybělo dvacet minut do jedenácté. Jinými slovy jsem v klubu něco málo přes hodinu a půl.
Neměl jsem tušení, co bude dál, ale nemusel jsem být věštec, abych odhadl, že nic milého se určitě nesemele.
Několik minut nebylo slyšet nic jiného než občasné plesknutí, jak z kohoutku na druhém konci sklepení kapala voda.
Gates třímal pistoli a kouřil. Celou dobu se ani jednou nepodíval jinam a neposkytl mi ani špetku naděje, že bych jej mohl zaskočit.
Dveře sklepení se otevřely a v patách se Shannonem vstoupil Bannister. S rukama hluboko v kapsách loudavě našlapoval, oči měl nezúčastněné a jako led. U nohou postele se zastavil a obdařil mne pohledem. Shannon se přestěhoval k horní pelesti. Stál tak těsně, že na mne z jeho šatů táhl pach tabákové močky i potu.
Když Bannister spustil, nevěřil jsem vlastním uším. “Musím se vám omluvit, pane Malloyi,” pravil. “Proč jste mi neřekl, kdo jste? Odpusťte. Spletl jsem si vás.”
Švihl jsem nohama z postele a přejel si prsty po obličeji.
“Moc času na představení jste mi nedal, viďte?”
“Ve třetím podlaží jste neměl co dělat. Zmátla mne…
