V.
Když jsem otevřel dveře do obchodu, utajený zvonek zaklinkal cink! V první místnosti se rozsvítila ostrá elektrická světla. Celý krám byl polepený lesklými fotografiemi stejného druhu jako ty, co zdobily průčelí Měděné opálky. Od dalšího prostoru jej odděloval krátký pult. Podle toho, co mi napověděla škvíra mezi dvěma odrbanými, jen do poloviny zataženými závěsy, oplýval zadní díl několika židlemi, bylo tam několik zatažených kabinek a dvě velká zrcadla. Dozadu vedla úzká chodbička - došel jsem k závěru, že do studia.
Usoudili jsme, že kdyby se v krámě někdo vyskytoval, může nastat nutnost odklidit ho z cesty, a Kerman si proto vzal s sebou pistoli. Trochu se přeceňoval, protože z ní jaktěživo nevystřelil a neměl ji dokonce nabitou. Prohlásil jsem, že dokud se Louis nevytasí s vlastní pistolí, je to vlastně fuk. Na pohled vypadala Kermanova zbraň dobře: naháněla děs. Hádat by se s ní začal jen ten, kdo ztratil rozum.
Kerman hořce podotkl, že kdyby se tu objevil Thayler a spustil nějaké střelecké kousky, budeme vypadat jako párek kojenců. Myslím, že měl pravdu, ale nepřiznal jsem mu ji.
Jakmile jsme byli uvnitř, Kerman pověsil na dveře cedulku, zastrčil závoru, a hned nato se v chodbičce objevila dívka v dlouhé černé sukni. Měla postavu jako přesýpací hodiny, proplula šatničkou a došla k nám. Trochu hrom do police, blonďatá, s velkým poprsím, a třebaže jí oči blikaly nudou, když nás uviděla, nasadila povinný úsměv.
“Mohu něčím posloužit?” zeptala se a opřela se o pultík, jasně červené nehty i prsty špinavé. Když se člověk podíval blíž, byla umolousaná celá.
“Ale jistě,” nadzvedl jsem klobouk. “Mysleli jsme, že by bylo fajn dát se vyfotografovat. Šlo by to?”
Kerman dodal: “Když si budu podobný, jednu fotku vám daruju, aby vás za nocí hřála.”
Dívka unuděně mrkla očima a tázavě přejela z Kermana ke mně.
“Obávám se, že pan Louis je teď zaneprázdněn. Mohla bych vás objednat,” navrhla a vláčně si uhladila vlasy na šíji.
“Máme naspěch,” řekl jsem, hodil pohledem po Kermanovi a ten přikývl.
Okázale vytasil pistoli a zamířil na blondýnu.
“Moc neječ, kotě,” zazněl mu hlas, jako když někdo rozdřípne plátno. “Tohle je ozbrojené přepadení.”
Blondýna s očima vytřeštěnýma a ústy dokořán, jen jen začít vřeštět, couvla. Zabodl jsem jí ukazováček do žeber a ona vypustila vzduch jako píchla pneumatika. Připlácla se k pultu.
Ani ne za půldruhé minuty jsem ji měl svázanou na rukou i na nohou, se zalepenými ústy. Provázky i náplast jsme si přinesli. Pak jsme ji nacpali pod pult, pod hlavu jí strčili polštář a nařídili, ať nevyvádí. Oči už neměla znuděné - teď to byly dva černé jícny vzteku.
“Jdeme,” vyzval jsem Kermana. “Vedeš si skvěle.”
“Nejvíc mě vzrušuje představa,” řekl, když za mnou šlapal, “že sem vrazí nějaký polda a splete si mne s pistolníkem.
Taková prkotina tě nenapadla, viď?”
Máchl jsem na něj, aby zmlkl, proplížil se chodbičkou ke dveřím na druhém konci, otevřel je a nahlédl dovnitř.
Studio byla prostorná a dobře vybavená dílna. Čelem k šedě zbarvenému plátnu, které sloužilo jako pozadí, stál na dřevěném stojanu obvyklý aparát na pořizování portrétů. Z obou stran jej doplňovaly veliké obloukové lampy. U zdi stál psací stůl se zvednutým rýsovacím prknem a za ním seděl muž v bílé haleně a s modrým baretem na hlavě a pořádal sbírku fotek. Byl vysoký, hubený, zženštilý, měl černou bradku. Pleť připomínala starý pergamen, mezi černou bradkou a černým knírem rudě svítily odulé rty - nikoli zrovna milý typ.
Když nás uviděl, odložil štěteček, s nímž pracoval, a zajel rukou do zásuvky.
“Zadrž!” zavrčel Kerman a pohrozil mu pistolí.
Ruka vyšátrala ze zásuvky. Obličej s bradkou zezelenal. Přistoupil jsem blíž, vytáhl ze šuplíku malou automatickou pistoli a strčil si ji do postranní kapsy.
“Nazdárek,” pronesl jsem a plnou silou mu zarazil pěst do jamky u klíční kosti. Rána ho smetla ze židle. Sklonil jsem se nad ním, zvedl ho a postavil, pak jsem se rozmáchl a praštil ho do nosu. Odcifroval po studiu, narazil do …
