Kapitola čtvrtá
I.
Hodiny na psacím stole ukazovaly deset minut po páté. Díky spuštěným žaluziím bylo v kanceláři šero a vzduch se dal krájet, ale museli jsme okna zatáhnout, protože slunce žhavilo chodníky a s nečekaným předstihem vyvolávalo chuť nadcházejícího léta.
Zatímco já bloumal po místnosti, jen v košili, s rozepjatým límečkem a kravatou na půl žerdi, Paula seděla u stolu a vypadala svěže jako odseknutý kousek ledu.
“Nikde po něm nebylo ani vidu,” dostával jsem se k vrcholu vyprávění, “proto jsme vylezli na střechu. A tam tedy byl.” Odmlčel jsem se, abych si osušil zátylek, a jelikož jsem se zastavil zrovna u okna, podíval jsem se dolů na ulici.
“Střelili ho pětačtyřicítkou přímo do hlavy ve chvíli, kdy byl přilepený k dalekohledu. Olovo mu vyvrtalo v lebce díru o průměru tak dva a půl centimetru a myslím, že byl po smrti nejvýš dvacet minut - víc ne.”
Paulu jsem nerozpumpoval. Palcem a ukazováčkem si svírala spodní ret a zlehka se za něj tahala - neklamné znamení, že co jí tu vykládám, jí vůbec nejde pod nos.
“U chajdy je houština kořenovníků,” pokračoval jsem. “Počítám, že vrah se schoval v křoví, vyčkal, až se Leadbetter ukáže, a pak to do něj napálil. Přesná rána. Olovo má ještě v hlavě. Vsadím se, že policie zjistí, že jde o tutéž zbraň, kterou zabili Danu.” Típl jsem cigaretu, zívl a promnul si oči. “A to je všechno. Vypadli jsme jak ševci. Nebyl tam nikdo, kdo by nás mohl vidět. Tím jsem si jist.”
Paula se na mne ztrápeně zadívala, sáhla si pro cigaretu, zapálila ji a sirku hodila do popelníku.
“Nelíbí se mi to, Vicu,” pravila. “Možná jsme téhle vraždě mohli zabránit, kdybychom Brandonovi o Cerfových nalili čistého vína.”
“Možná, ale pochybuju,” řekl jsem. “Leadbetter si o to nakonec sám řekl. On mohl poldům říct, co ví; on mohl všechno vyklopit Jackovi, a nevyklopil. Vsadím se, že chtěl shrábnout pár zlaťáků, jenomže místo nich koupil olovo.”
Paula přikývla.
“Možná máš pravdu.” Provedla s otáčecí židlí piruetu a zamyšleně se zahleděla škvírami v žaluziích ven. “Až se to provalí, Brandon vyletí z kůže a zašlápne nás jako komára.” Dlouho přemítala, pak pokrčila rameny a otočila se ke mně.
“Co uděláme, Vicu?”
“Poslal jsem Bennyho do Friska, aby se pokusil vydolovat něco o Anitě. Všechno opravdu nasvědčuje, že na místě činu byla. A já si popovídám s Barclayem.”
“Nezapomeň vzít rozum do hrsti,” připomněla. “Danin kostým byl důkazem jen do té doby, dokud visel u něj ve skříni. Jakmile jsi jej odnesl, Barclay se krásně vykroutí. Vždycky může tvrdit, že o něm nemá potuchy.”
“Jasně, ale to riziko jsem musel podstoupit. Doufal jsem, že mi šaty něco prozradí. Zrovna je má v práci Clegg. Navíc, pokud vím, možná je hledal i Mills. Počítal jsem, že jakmile mi Clegg řekne co a jak, podstrčím je zpátky a pak s nimi Barclaye přitlačím.”
“Riskantní, ale nic jiného asi udělat nemůžeš. A kde je spodní prádlo, boty a punčochy?”
“Nevím. Možná je má Barclay schované někde jinde. Moc jsem toho nestihl, než se objevil Mills. Poohlédnu se příště.”
“Vypravíš se i k Millsovi?”
Ušklíbl jsem se.
“Asi ano. Že bych zrovna prahl po novém setkání, to neprahnu, ale nic jiného mi nezbude. Možná s celou vraždou nemá nic společného. Začínám si skoro myslet, že nemá, ale dokud nebudeme mít jistotu, nemůžeme ho pustit ze zřetele.”
“A tlačí nás čas, viď? Musíme celou záležitost rozmotat dřív než policie.”
“Jakmile Clegg sáčko a sukni prozkoumá, zajdu znovu k Barclayovi. V tomhle momentě všechno nasvědčuje, že vraždil on. Kdyby se mi ho podařilo zlomit, není co řešit. Buď tak hodná a brnkni Cleggovi, jak je daleko, ano?”
Zatímco telefonovala, zastavil jsem se u okna pro změnu já. Spousta věcí mne mátla. Proč byla Dana svlečená? Proč jí Anita dala náhrdelník? Pustit náhrdelník v hodnotě dvaceti tisíc dolarů za takovou prkotinu, jakou mohla dostat na oplátku, mi připadalo praštěné. Jenomže Anita také vůbec nemusela Daně náhrdelník věnovat. Mohla ji požádat, aby jí jej pohlídala. Třeba se měla sejít s vyděračem a měla…
