15:17
Sachsová dokončila ohledání brooklynského domu a poslala k Rhymovi to minimum důkazů, které objevila.
Svlékla si tyvekovou kombinézu, hodila na sebe bundu a pospíchala přes pronikavý mráz k Sellittovu autu. Vzadu seděla Pam Willoughbyová s Harrym Potterem v ruce a usrkávala horkou čokoládu, kterou pro ni podsaditý detektiv kdesi schrastil. Sellitto sám byl stále v Hodinářově domě a dodělával tam papíry. Sachsová nastoupila do auta a posadila se vedle dívky. Na návrh Kathryn Danceové přivezli dívku sem, aby si prohlédla dům a Hodinářovy věci – agentka doufala, že si Pam při pohledu na tyto předměty ještě na něco vzpomene. Duncan toho však za sebou moc nezanechal a nic z toho, co zde Pam spatřila, jí neosvěžilo paměť.
Sachsová se usmála, pohlédla na dívku a vzpomněla si na zvláštní výraz naděje, který u ní viděla, když seděla v automobilu z půjčovny před prvním místem činu. „Hodně jsem na tebe během let myslela,“ řekla.
„Já taky,“ odpověděla dívka a sklopila oči do kelímku.
„Kam jste po té newyorské epizodě odjely?“
„Vrátily jsme se do Missouri a skrývaly se tam v lesích. Máma mě často nechávala s cizími lidmi. Většinou jsem ale byla sama a četla si. S nikým jsem moc dobře nevycházela. Chovali se ke mně hnusně. Pokud člověk neuvažoval stejně jako oni – čili dost praštěně –, úplně ho odepsali.
Spousta z nich učila své děti doma. Jenže já chtěla chodit do veřejné školy a ztropila jsem kvůli tomu hodně povyku. Bud si to nepřál, ale máma nakonec souhlasila. Varovala mě ale, že jestli se někomu zmíním, co udělala, půjdu do vězení s ní jako pomocník…, vlastně ne, jako komplic. A že mi tam chlapi budou dělat různé věci. Víte, jak to myslím.“
„Chudinko.“ Sachsová jí stiskla ruku. Zoufale si přála mít děti a věděla, že tak či onak na ni v budoucnu čekají. Šokovalo ji, že nějaká matka může své dítě takto týrat.
„A někdy, když to bylo doopravdy špatné, jsem myslela na vás a říkala si, že jste mou mámou vy. Nevěděla jsem, jak se jmenujete. Možná jsem to tehdy zaslechla, ale nepamatovala jsem si to. A tak jsem vám dala vlastní jméno: Artemis. Z jedné knihy o bájesloví, kterou jsem kdysi četla. Byla to bohyně lovu. Protože jste tehdy zabila toho vzteklého psa, který na mě útočil.“ Sklopila oči. „Je to hloupé jméno.“
„Ne, ne, to je nádherné jméno. Moc se mi líbí… Tys mě poznala už v úterý u té boční uličky, viď? Když jsi seděla v tom autě.“
„Jo. Napadlo mě, že je asi někde psáno, že tam budete – abyste mě zase zachránila. Myslíte, že se takové věci dějí?“
Ne, Sachsová si to nemyslela. Nicméně řekla: „Život se někdy ubírá zvláštními směry.“
U obrubníku zastavil automobil sociálních služeb. Vystoupila z něj sociální pracovnice, kterou Sachsová znala, a přesedla si k nim do auta.
„Uff.“ Žena – pohledná Afroameričanka – si promnula ruce před mřížkou topení. „A to ještě ani oficiálně nezačala zima. Tohle není fér.“ V uplynulých hodinách se snažila dívce najít alespoň dočasné útočiště a nyní shrnula své úsilí: „Našli jsme několik opravdu příjemných pěstounských rodin. V Riverdale žije jedna, kterou znám už léta. Příštích pár dnů tam zůstaneš a my se ti zatím pokusíme vypátrat nějaké příbuzné.“
Pam se mračila. „A nemohla bych dostat nové jméno?“
„Nové co?“
„Já už nechci být já. A v životě už nechci mluvit s matkou. A taky nechci, aby mě našli ti lidi, se kterými se spřáhla.“
Ať už se sociální pracovnice chystala odpovědět cokoliv, Sachsová ji předběhla: „Postaráme se, aby se ti nic nestalo. To ti slibuji.“
Pam ji objala.
„Takže tě můžu ještě někdy vidět?“ zeptala se Sachsová.
Dívka se pokusila nedat najevo vzrušení a řekla: „Snad jo. Jestli chcete.“
„Co kdybychom si zítra vyšly na nákupy?“
„Dobře. Jasně.“
„Fajn. Takže platí.“ Sachsovou něco napadlo. „Hele, máš ráda psy?“
„Jo, v Missouri jsme bydleli s jedněma lidma, kteří psa měli. Měla jsem ho radši než ty lidi.“
Amélie zavolala Thomovi do Rhymova domu. „Měla bych otázku.“
„Poslouchám.“
„Už máš nějakého zájemce o Jacksona?“
„Ne. Pořád čeká na adopci.“
„Tak…
