15:15
Amélie Sachsová vyzvedla Rona Pulaského z Rhymova domu. Neušlo jí, že Rhyme z tohoto únosu nemá příliš velkou radost, přestože zelenáč teď rozhodně nepůsobil zaneprázdněným dojmem.
„Kolik jsi z něj vyždímala nejvíc?“ Pulaski se dotkl palubní desky jejího Camara SS z roku 1969.
„Jednou mi naměřili tři sta jedna.“
„Fíha.“
„Máš rád auta?“
„Já jsem spíš na motorky, víš? Na střední škole jsme měli s bráchou každý jednu.“
„Obě stejné?“
„Cože?“
„Ty motorky.“
„Jo, myslíš jako proto, že jsme dvojčata? Ne, na tohle jsme nikdy nebyli. Neoblíkali jsme se stejně ani nic podobného. Máma si to přála, ale my byli dost nápadní i bez toho. Ona se tomu dneska samozřejmě směje – protože jsme nakonec oba skončili ve stejné uniformě. Každopádně když jsme spolu jezdili, vypadalo to na první pohled, že si můžeme všechno dovolit, poněvadž jsme měli oba stejné hondy osm set padesátky, jenže tak to vůbec nebylo. Všechno, co jsme kdy měli, bylo z druhé nebo ze třetí ruky.“ Potměšile se zašklebil. „Jednou v noci, když už Tony spal, jsem potichu proklouzl do garáže a vyměnil mu motor za svůj. Nikdy na to nepřišel.“
„A jezdíš ještě?“
„Bůh dává člověku na vybranou: děti, nebo motorky. Týden poté, co Jenny otěhotněla, přišel jeden šťastný chlapík z Queensu k opravdu krásné Moto Guzzi za dobrou cenu.“ Zaculil se. „Navíc s nádherně sladkým motorem.“
Sachsová se zasmála a vysvětlila policistovi, kam jedou. Objevilo se několik stop, které chtěla prošetřit: druhá barmanka z restaurace St. James – jmenovala se Gerte – měla zanedlouho nastoupit do práce a Sachsová s ní potřebovala mluvit. Kromě toho chtěla hovořit s Creeleyho společníkem Jordanem Kesslerem, který se právě vracel ze služební cesty do Pittsburghu.
Ze všeho nejdříve je však čekal jiný úkol.
„Líbilo by se ti dělat tajného agenta?“ zeptala se.
„Myslím, že jo.“
„Pár chlapů ze sto osmnáctky si mě možná v St. James všimlo. Takže to zůstává na tobě. Ale neboj, nemusíš nosit žádné štěnice ani nic podobného. Nesbíráme důkazy, ale informace.“
„A co mám dělat?“
„Na zadním sedadle mám kufřík.“ Prudce podřadila, smykem projela zatáčku a opět silné auto narovnala. Pulaski sebral kufřík z podlahy. „Mám ho.“
„Nahoře leží pár papírů.“
Pulaski přikývl a prohlédl si je. Jeden oficiálně vyhlížející formulář nesl nadpis Kontrola zásob nebezpečných důkazů. Doprovodný text vysvětloval, že jde o novou proceduru, v jejímž rámci budou prováděny namátkové kontroly nebezpečných důkazů, jako jsou střelné zbraně či chemické látky, za účelem zjištění, zda je s nimi náležitě manipulováno.
„O tom jsem nikdy neslyšel.“
„Ne, protože jsem si to vymyslela.“ Sachsová kolegovi vysvětlila, že hlavním smyslem formuláře je poskytnout jim věrohodnou záminku, aby mohli proniknout do útrob služebny 118. okrsku a porovnat záznamy o důkazech se skutečně přítomnými důkazy.
„Řekneš jim, že kontrolujeme veškeré důkazy, ale ve skutečnosti chci, aby ses podíval na záznamy o narkotikách zabavených v průběhu posledního roku. Zapíšeš pachatele, datum a množství. Tyhle záznamy pak porovnáme s dispozičními zprávami okresního státního zastupitelství, které se týkají stejných případů.“
Pulaski kýval hlavou. „A podle toho poznáme, jestli se od okamžiku, kdy byly drogy zaevidovány, do okamžiku, kdy šel pachatel k soudu nebo přistoupil na dohodu, nějaké drogy ztratily. Prima, to je dobrý.“
„Doufám. Pravděpodobně nezjistíme, kdo přesně je ukradl, ale pro začátek to stačí. Takže běž a zahraj si na špiona.“ Sachsová zastavila jeden blok před služebnou 18. okrsku, na ošuntělé ulici s nájemními byty v East Village. „Vyhovuje ti tahle role?“
„Musím říct, že jsem nikdy nic podobného nedělal. Ale jinak jo, rozhodně to zkusím.“ Zaváhal, prohlédl si formulář, zhluboka se nadechl a vystoupil z auta.
Jakmile odešel, zatelefonovala Sachsová několika důvěryhodným a diskrétním kolegům v newyorské policii, FBI a Úřadu pro potírání drog, aby zjistila, zda policisté ze 118. okrsku neodložili nebo za podezřelých okolností nesabotují nějaké…
