20:37
Amélie Sachsová vešla do mrňavého a prázdného hokynářství v Malé Itálii, jižně od Greenwich Village. Okna byla zamalovaná a uvnitř svítila jediná holá žárovka. Dveře vedoucí do potemnělé zadní místnosti byly pootevřené a odhalovaly velkou hromadu odpadků, staré regály a zaprášené plechovky s rajčatovým protlakem.
Celkově vzato připomínaly zdejší prostory klub, kde se scházejí členové méně významného zločineckého gangu, což vlastně byla pravda – tedy až do loňského roku, kdy zde policie provedla razii. Současným nájemníkem bylo město, které se snažilo hokynářství prodat, jenže se zatím nenašli zájemci. Podle Sellitta to bylo pro citlivou schůzku tohoto typu vhodné a bezpečné místo.
Za rozviklaným stolem seděl zástupce starosty Robert Wallace a jeden mladý policista s ostře řezanými rysy, detektiv z úřadu vnitřních záležitostí Toby Henson. Ten se se Sachsovou přivítal pevným stiskem ruky a výrazem v očích, který naznačoval, že kdyby někdy kladně reagovala na jeho pozvání na rande, prožila by nejkrásnější večer svého života.
Sachsová zachmuřeně kývla – soustředila se pouze na těžkou práci, která je všechny čekala. Její rekapitulace zjištěných skutečností, při níž pátrala v rámci zažitých konvencí, přinesla mimořádně nepříjemné výsledky.
„Říkala jste, že nastala nová situace,“ začal Wallace. „A po telefonu jste o ní mluvit nechtěla.“
Sachsová informovala oba muže o Geraldu Duncanovi a Dennisi Bakerovi. Wallace už tuhle historku v základních obrysech znal, zato Henson se neubránil překvapenému smíchu. „Takže ten Duncan je jen řadový občan, který chtěl odhalit zkorumpovaného poldu? Proto to všechno dělal?“
„Jo.“
„Sdělil vám nějaká jména?“
„Pouze to Bakerovo. Z jedna jedna osmičky je do toho zapleteno osm až deset dalších lidí, ale kromě nich v tom jede ještě někdo jiný, nějaký klíčový hráč.“
„Někdo jiný?“ zeptal se Wallace.
„Jo. Celou dobu jsme pátrali po člověku, který má nějaké vazby na Maryland… Ale to jsme se zatraceně pletli.“
„Na Maryland?“ zeptal se detektiv z vnitřní vyšetřovačky.
Sachsová se chmurně zasmála. „Znáte tichou poštu?“
„Myslíte tu dětskou hru? Kdy něco zašeptáte člověku vedle vás, a než vaše slova obejdou celé kolečko, je z nich úplně něco jiného?“
„Jo. Můj zdroj slyšel slovo ‚Maryland. Ale já myslím, že správně je to ‚Marilyn‘.“
„To jako ženské jméno?“ Když Sachsová kývla, Wallace přimhouřil oči. „Počkejte, snad nechcete říct…“
„Inspektorka Marilyn Flahertyová.“
„To není možné.“
Detektiv Henson zavrtěl hlavou. „To ani náhodou.“
„Ráda bych se pletla. Ale máme několik důkazů. V Bakerově autě jsme našli stopy písku a slané vody. A ona má dům v Connecticutu kousek od pláže. Kromě toho mě někdo sledoval v Mercedesu-AMG. Zpočátku jsem si myslela, že je to nějaký gang z Jersey nebo Baltimoru. Ale pak vyšlo najevo, že přesně takový vůz vlastní i Flahertyová.“
„Policajtka jezdí v AMGéčku?“ hlesl nevěřícně detektiv Henson.
„Nezapomeňte, že si Flahertyová nezákonně vydělá několik set tisíc ročně,“ řekla Sachsová škrobeně. „Kromě toho jsme našli černošedé vlasy zhruba její délky v tom Fordu Explorer, který Baker ukradl z policejního parkoviště. A vzpomeňte si taky na další věc: Flahertyová se vehementně stavěla proti tomu, aby se případu ujal úřad vnitřních záležitostí.“
„Jo, to bylo zvláštní,“ souhlasil Wallace.
„Protože hodlala uložit tuhle záležitost k ledu. Chtěla ji svěřit některému ze svých lidí, který už by se postaral, aby celý případ vyzněl do ztracena.“
„Doprdele, takže inspektorka,“ zašeptal hezoun z vnitřní vyšetřovačky.
„Je ve vazbě?“ dotázal se Wallace.
Sachsová zavrtěla hlavou. „Problém je, že nemůžeme najít ty peníze. Nemáme důvodné podezření, na jehož základě bychom si mohli vyžádat přístup k jejím bankovním účtům nebo povolení k prohlídce jejího domu. A právě proto potřebuji vás.“
„Co mohu udělat?“ zeptal se Wallace.
„Požádala jsem ji, aby se zde s námi sešla. Hodlám ji informovat o posledním vývoji událostí – samozřejmě jí přitom předložím rozředěnou verzi. Chci,…
