Celá e-kniha Velká čtyřka ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
14. kapitola
Peroxidová blondýnka
Výsledky Poirotova bombového útoku na budovu v Čínské čtvrti mě velmi zklamaly. Především, velitel gangu unikl. Jakmile na Poirotův signál přispěchali Jappovi lidé, našli v předsíni jen čtyři Číňany v bezvědomí. Muž, jenž mi vyhrožoval smrtí, mezi nimi chyběl. Později jsem si vzpomněl, že když mě přinutili vyjít na práh, abych nalákal Poirota dovnitř, on sám se držel hodně vzadu. Pravděpodobně stál mimo dosah nebezpečné plynové bomby a unikl jedním z mnoha východů, jež jsme posléze objevili.
Od těch čtyř, kteří nám zůstali v rukách, jsme se nic nedozvěděli. Podrobné policejní vyšetřování nemělo úspěch a nepřineslo na světlo nic, co by Číňany spojovalo s Velkou čtyřkou. Byli to obyčejní obyvatelé této čtvrti, příslušníci lidové vrstvy, a zdvořile předstírali neznalost jména Li Čang Jen. Nějaký čínský pán je prý najal jako sluhy do domu na břehu řeky a o jeho soukromých záležitostech vůbec nic nevěděli.
Do druhého dne jsem se, až na lehkou bolest hlavy, z účinků Poirotovy plynové bomby zcela zotavil. Vyrazili jsme společně do Čínské čtvrti a pátrali v domě, z něhož jsem byl zachráněn. Tvořily ho vlastně dvě zchátralé budovy, spojené podzemní chodbou. Přízemí a vyšší patra obou byla prázdná, bez nábytku a rozbitá okna zakrývaly rozesychající se okenice. Japp už proslídil sklepení a objevil tajemství vchodu do podzemní místnosti, v níž jsem prožil tak nepříjemnou půlhodinu. Při bližší prohlídce se potvrdil můj pocit z předcházejícího večera. Hedvábné závěsy na stěnách, divany i koberce na podlaze byly ukázkou vynikající ruční práce. Přestože toho o čínském umění vím velmi málo, uvědomoval jsem si, že každý kousek v místnosti je dokonalý.
S pomocí Jappa a několika jeho mužů jsme pečlivě prohledali byt. Choval jsem velké naděje, že nalezneme nějaké důležité dokumenty. Například seznam nejvýznamnějších agentů Velké čtyřky nebo zašifrované podklady k některým jejich záměrům, ale nic takového jsme nenašli. Jediné, co jsme v obou budovách objevili, byly poznámky, jimiž se Číňan probíral, když mi diktoval dopis pro Poirota. Sestávaly z podrobného výčtu našich profesních kariér, odhadů našich charakterů a předpokládaných slabin, jejichž prostřednictvím by nás bylo možné nejúčinněji zasáhnout.
Poirota tento objev až dětinsky potěšil. Já osobně jsem to nepokládal za jakkoliv cenné, zvlášť proto, že ať už byl autorem těchto charakteristik kdokoliv, v některých svých názorech se směšně mýlil. Když jsme se vrátili domů, upozornil jsem na to.
„Drahý Poirote,“ začal jsem, „teď už víte, co si o nás náš nepřítel myslí. Zjevně má značně přehnanou představu o vašich duševních schopnostech, mé naopak až absurdně podceňuje. Přesto nechápu, jak nám prospěje, že o tom víme.“
Poirot se trochu útočně zasmál.
„Nechápete, Hastingsi, že? Nyní se můžeme rozhodně lépe připravit na způsob, jímž povedou některé z útoků, protože se nám dostalo varování před částí našich chyb. Například si nyní uvědomujeme, že byste měl, příteli, nejprve přemýšlet a potom jednat. Dále, když se setkáte s mladou rudovláskou v nesnázích, měl byste na ni pohlížet — jak to říkáte — s nedůvěrou, že?“
V poznámkách totiž nechyběla jistá nesmyslná tvrze ní o mé předpokládané impulsivnosti a očekávání, že bych mohl podlehnout půvabům mladých žen s vlasy určité barvy. Poirotovy postřehy mně přišly naprosto nevkusné, ale naštěstí jsem se měl čím bránit.
„A co vy?“ opáčil jsem. „Pokusíte se vyléčit svou ,bezmeznou domýšlivost'? Svou ,pedantskou čistotnost'?“
Citoval jsem dál, přičemž jsem si všiml, že ho moje odpověď potěšila.
„Oh, Hastingsi, v některých ohledech oklamali sami sebe — tant mieux! Časem to zjistí. Mezitím se musíme něco dozvědět my, neboť vědět znamená být připraven.“
Ta poslední věta byla v současné době jeho nejoblíbenějším heslem, a to do té míry, že jsem ji začínal nenávidět.
„Hastingsi, něco víme,“ pokračoval. „Ano, něco víme, což je dobře, leč není toho dost. Musíme získat více informací.“
„Jak?“
Poirot se opět usa…
