Celá e-kniha Případ truchlící vdovy ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 9
Když jsem zapnul televizi, vysílali přehled nejnovějších událostí ve městě.
Policii značně znepokojovala nemožnost vypátrat manželku Starmana Calverta. Zjistili, že nebyla zaměstnankyní žádného místního obchodního domu.
Jednu manželku Starmana Calverta sice našli v San Franciscu, ale ta prohlásila, že se s manželem před pěti lety rozvedla a ani neví, že se znovu oženil. Byla brunetka, pětačtyřicetiletá a obtloustlá.
Natankoval jsem do firemního auta benzín a jezdil křižem krážem v blízkosti Dromedary Apartmens. Zaměřil jsem se na čerpací stanice. V okruhu deseti bloků byly pouze dvě.
U první mi štěstí nepřálo.
U té druhé jsem podstoupil obvyklé předkládání dokumentů a uvedl jsem, že zastupuji klienta jménem Calvert, který ztratil úvěrovou kartu, a snažím se zjistit, jestli mu ji někdo nevzal a nepoužívá ji. Podle jistých náznaků bylo možno usuzovat, že kapesní zloděj, který ji sebral, bydlí někde poblíž, a já potřebuji získat důkaz, který by nám ho pomohl usvědčit.
Zřízenec řekl, že si mohu klidně prohlédnout záznamy, které tam má a které ještě nebyly odevzdány. Zašel do kanceláře a za chvíli mě zavolal dovnitř, abych si prohlédl hromádku kartiček. Na jedné zní byl podpis paní Calvertové.
Předstíral jsem, že porovnávám podpis s kartičkou, kterou jsem vytáhl z kapsy,
„Ne, to není ono,“ řekl jsem a podíval se na poznávací značku automobilu.
„Ale číslo té kartičky si poznamenám,“ prohodil jsem, „jen tak, pro případ.“
Vyndal jsem svůj poznámkový blok a zapsal si poznávací značku automobilu, které bylo obslouženo.
Poznávací značka byla HGS 609 a typ auta Cadillac!
Poděkoval jsem, zasunul blok do kapsy a odjel.
Zajel jsem k telefonní budce a zavolal Elsii.
„Mohla by ses vytratit a udělat si přestávku na kávu?“ zeptal jsem se.
„Jistě,“ odpověděla.
„V sejfu, v mé osobní přihrádce, je hnědá konopná obálka s fotografiemi a negativy,“ řekl jsem jí.
„Na jedné z těch fotek je auto před motelem. Na obrázku je vidět název motelu. Je to Restabit. Vedle toho auta stojí muž, který pomáhá ženě do něj nasednout. Na zemi leží zavazadlo a auto má otevřený kufr.“
„Fajn, co teda chceš?“ zeptala se. „Chceš, abych ti ty fotky přinesla?“
„Ne,“ řekl jsem. „Vem tu obálku a drž jí tak, aby nikdo neviděl, co neseš, až budeš z kanceláře odcházet. Jdi do banky dole. Chtěj pokladníka. Řekni mu, že si chceš pronajmout bezpečnostní schránku na své vlastní jméno. Klíč si ulož do kabelky a nikomu nic neříkej. Rozumíš?“
„Rozumím.“
„Fajn, hodná holka,“ pochválil jsem ji.
„Moment, Donalde, je tu ještě něco,“ ozvala se. „Někdo volal, Connie Alfordová. Chce, abys jí zavolal. Nechala mi telefonní číslo.“
„Jaké je to číslo?“ zeptal jsem se.
„Šest osm čtyři, dva tři nula osm,“ oznámila. „Říkala, že je velice důležité, aby ses s ní zkontaktoval co možná nejdřív.“
„Dobrá, Elsie,“ řekl jsem. „Odnes ty papíry z kanceláře a nech si ten klíč v kabelce. Nikdo se nesmí dozvědět, cos udělala.“
„Donalde,“ zeptala se, „dostal ses kvůli něčemu do maléru?“
„To nevím,“ řekl jsem ji, „ale nechci teď nikomu odkrýt karty. Pomůžeš mi, že ano?“
„S čímkoliv,“ slíbila.
„Hodná,“ řekl jsem.
Zavěsil jsem a po chvíli jsem zavolal na číslo, které mi dala Elsie na Connií Alfordovou. V telefonu se ozval svůdný ženský hlas.
„Connie?“ zeptal jsem se. „Ach ano! Je tam Donald?“
„Správně.“
„Donalde, chci vás vidět. Vlastně vás musím vidět. Můžu k vám přijít do kanceláře?“
„Ne.“
„Ale Donalde, je to důležité!“
„Raději přijdu já k vám,“ řekl jsem.
„Ne, to není vhodné místo pro návštěvu.“
„Proč ne?“
„Je to takový… brloh.“
„Bydlíte tam?“
„Ano.“
„Kde to je?“
„Jmenuje se to Danchly Apartments. Je to penzion na Miltonově ulici. Bydlím v malém kumbálku.“
„Jaké číslo?“
„Tři nula pět.“
„Budu tam,“ oznámil jsem jí. „Neříkejte nikomu, že přijedu. Nikomu ani muk, že jste se mnou mluvila.“
„Nemohla bych se s vámi sejít někde jinde? Nemohla bych…“
„Momentálně ne,“ řekl jsem. „Budu tam za takových patnáct, dvacet minut.“
„Budu čekat,“ špitla.
„To vám ř…
