Kapitola 17
Vyjel jsem před svítáním, abych dorazil do Ensenady v rozumnou hodinu.
V recepci Casa de Maňana mi potvrdili, že se u nich Lois Maloneová zdržuje. Odebral jsem se k jejím dveřím a zaklepal. Teprve po druhém zaklepání se ozval hlas. „Kdo je?“ zeptala se.
„Donald,“ řekl jsem. Okamžik váhala.
„Příjmení?“
„Lam.“
„Tak moment.“
Zaslechl jsem nohy, našlapující po podlaze. Pak se dveře otevřely. Stála tam v županu, vlasy na šíji celé zcuchané.
„Tedy vy když dorazíte k děvčeti na návštěvu, rozhodně jí dáte příležitost vypadat co nejlépe!“
„Já bych řekl, že vypadáte dobře,“ řekl jsem jí.
„Co se děje?“ zeptala se. „Co vás sem přivádí tak brzy po ránu?“
Pohledem jsem prozkoumal dlouhou chodbu.
„Pojďte dál,“ pozvala mě.
Vstoupil jsem do pokoje, typické ložnice prvotřídního motelu. Postel byla rozházená, ale jinak tam bylo čisto a uklizeno, oblečení pověšené v šatníku s výjimkou nylonového prádélka, přehozeného přes opěradlo židle.
Rychle ho popadla, pak se na mě zadívala a zasmála se. „Nejspíš jste už něco takového viděl, Donalde. Posaďte se. Ležela jsem a vychutnávala ten luxus, když si člověk může dopřát tolik spánku, kolik chce.“
„Mám dojem, že je načase jet zpátky a nést následky svých činů,“ řekl jsem, „nebo sem následky brzy dorazí samy.“
„Zatím si mě tu nikdo nevšiml.“
„Nechávám za sebou stopy,“ řekl jsem.
„Proč?“
„Protože se chci pojistit, aby vám nemohli přišít útěk.“
„Jak to myslíte?“
„Kdybyste utekla, znamenalo by to, že máte špatné svědomí, a v Kalifornii je útěk důkazem viny. Na stranu druhou by ale bylo něco jiného, kdybyste byla důležitý svědek a já vás na čas uklidil.“
„Takže jste za sebou nechal stopu?“
„Přijel jsem služebním autem,“ řekl jsem. „Je registrované. Policisté mě už jednou našli tak, že po tom autě vyhlásili pátrání, a když budou chtít, můžou to docela snadno udělat znovu. Když nás nenajdou, budeme mít důkaz o tom, že jsem tu byl.“
„Co uděláte?“
„Přihlásím se. Zůstanu tu celý den a v noci pojedu zpátky.“
„Tak jděte a udělejte to, Donalde,“ řekla, „a dejte mi šanci se osprchovat, vyčistit si zuby a trochu se vzpamatovat. Jsem celá popletená.“
„Dáme si snídani?“ zeptal jsem se.
„Za půl hodiny.“
„Víte kde?“
„To si pište, že vím. Tady ne. Mají tu akorát lívance a šunku s vejci. Do jedné hospůdky, kde podávají huevos rancheros, papáju a výtečné mango.“
„To je něco pro mě,“ řekl jsem jí. „Přijdu za půl hodiny.“
Přihlásil jsem se v motelu svým skutečným jménem, uvedl jsem poznávací značku služebního auta, půlhodinu jsem počkal a pak šel zpátky vyzvednout Lois.
Lois byla dlouhonohá sekanda s ladnými křivkami, zdravá, bystrá, normální.
„Jak moc chybím Nicholasi Baffinovi?“ zeptala se.
„Nezmínil se ani slovem, že jste odešla.“
Mírně přimhouřila oči. „To něco znamená,“ řekla.
„Je to zajímavé,“ souhlasil jsem. „Pojďme se najíst.“
Najedli jsme se. Šli jsme si zaplavat. Povalovali jsme se na pláži na sluníčku. Půjčili jsme si motorový člun a brázdili v něm kolem zálivu a na širém moří. Pak jsme ho vrátili a vyšli si na dlouhou procházku podél pobřeží.
Po chvíli jsme došli k místu, kde se tyčily křídově bílé písečné duny, naváté větrem, měkkoučké, vyhřáté a lákající svými svahy, odrážejícími sluneční paprsky a údolími, v nichž se držely stíny.
Lehli jsme si do písečných dun. Lois mi položila hlavu na rameno a pak na hruď, a objímajíc mě pažemi pokojně spala. Po chvíli jsem usnul i já. Probudil jsem se, když jsem ucítil, jak změnila polohu. Otevřel jsem oči a našel ji, jak zkoumá můj obličej. Na rtech ji hrál něžný úsměv. Mrkala ve snaze potlačit slzy.
„Copak?“ zeptal jsem se. „Nic, jenom…“ nedopověděla.
„Ty pláčeš?“
„Mhm.“
„Proč ty slzy?“
„Jsem prostě šťastná proto, že tě znám a nešťastná, že jsem tě neznala dřív. A dělám si starosti.“
„Kvůli čemu?“
„Dokud se nedozvědí, co budu vypovídat, pokud se mi podaří dostat se až na lavici svědků a odpřísáhnout, že jsi z boxu číslo třináct nevyšel, ale jenom jsi udělal krok dozadu k závěsu, abys mě nechal projít, nemoho…
