Kapitola 6
Baffinův Gril byl honosný podnik.
Na obrovském elektrickém poutači svítil asi tak tři vteřiny nápis BAFFINŮV, pak se písmena najednou vystřídala a objevil se nápis GRIL.
Venku před vchodem čekalo čtyři nebo pět mládenců, kteří parkovali auta zákazníků.
Předal jsem firemní herku jednomu z mladíků ve stejnokroji.
„Na jaké jméno?“ zeptal se.
„Donald Lam,“ řekl jsem.
„Ach ano, pan Lam. Dostal jsem pokyn, že se mám o vás postarat. Vaše auto bude zaparkováno na výběrovém místě a připraveno odjet, kdykoliv budete chtít.“
Nabídl jsem mu spropitné. Odmítl si je vzít. „Nařízení shora,“ vysvětlil. „Je to na účet podniku.“
Vešel jsem dovnitř.
V hale bylo plno lidí, kteří čekali na stoly. U baru bylo narváno.
Baffin stál u knihy rezervací. Přiběhl se se mnou hned přivítat. „Pane Lame, jsem opravdu rád, že jste se k nám vypravil! Vaše společnice je už nahoře. Připravili jsme pro vaši společnost stůl ve druhém patře.“ K výtahu mě Baffin osobně doprovodil.
„Odpusťte mi ten včerejšek, pane Lame, choval jsem se prchlivě,“ podotkl.
Dveře výtahu se otevřely. Vešel za mnou a stiskl tlačítko s dvojkou. Klec se pomalu rozjela vzhůru.
„Byl jsem včera večer tak trochu rozčilený,“ vysvětloval, „šlo to nějak zhurta. Když jsem nad tím přemýšlel, uvědomil jsem si, jak velice šikovně jste tu záležitost vyřídil. Myslím, že teď už snad nic víc hrozit nemůže, žádné další požadavky.“
„Včera jste mi připadal pořádně namíchnutý,“ řekl jsem.
„Byl jsem,“ připustil. A po chvíli doplnil: „Včera večer.“
Klec se zastavila. Dveře se otevřely. Baffin mě zavedl do velké jídelny.
Po stranách místnosti byly boxy opatřené zatahovacími závěsy. Uprostřed bylo něco mezi patnácti až dvaceti stoly. Lidé v boxech měli vcelku soukromí, ale hosté u prostředních stolů si jistě připadali jak ve výloze.
My jsme měli být vystaveni. Berta Coolová a Frank Sellers se tam velice vyjímali.
Baffin mě s velkou pompou doprovodil až ke stolu, přidržel mi židli a pak se úslužně vytratil do pozadí směrem k výtahu.
Sellers vzhlédl od koktejlu.
Berta se zdvořile usmála.
„Nazdar, Prcku,“ řekl Sellers.
Zazubil jsem se. „Jak se máš, seržante?“
„Příjemně,“ křenil se Sellers. „Příjemně a hladově.“
Sellers pozvedl koktejl. „Neměl bych to dělat,“ pokračoval, „ale mám povolenou jistou výjimku a dnes večer si chci zařádit. Pane, jaký já mám hlad! Vynechal jsem oběd.“
„Já taky,“ přiznala Berta.
Usadil jsem se na židli. Vtom se ke mně přitočil starostlivě číšník. „Vaše večeře je připravena, pane, ale chcete-li koktejl…“
„Dám si Manhattan,“ řekl jsem.
Za několik vteřin byl číšník zpátky s koktejlem. Zvedl jsem sklenku a přes její okraj jsem pokynul Bertě a seržantu Sellersovi. „Na zločin,“ prohlásil jsem.
Napili se se mnou.
Číšník položil na stůl podnos s chuťovkami. Byl na něm kaviár, pikantní sýrové pochoutky a bramborové lupínky s omáčkou na namáčení, která měla velice zvláštní chuť.
Pak už to šlo ráz na ráz. Číšník přinesl stříbrný chladicí kyblík s velkou lahví šampaňského.
Sellers se pohodlně opřel a v očekávání dalšího se zeširoka usmíval. „To je teda život! Co to bylo za práci, co jste pro Baffina udělali, Prcku?“
„Nic moc,“ odpověděl jsem,, jen jsem s ním vyřídil nějaké placení.“
V Sellerových očích se zračil zájem. „Vydíráni?“ zeptal se.
„Nemyslím. Připletl se k tomu náhodou. Vlastně jsem pracoval pro někoho jiného, ale Baffin mi byl vděčný,“
„To bych řekl, že byl vděčný,“ soudil Sellers. „Sežeňte si víc takových klientů a vždycky mě pozvěte.“
„Díky,“ řekl jsem, „provedu.“
Najednou zbystřil podezřívavě zrak. „Ale do ničeho se nenamoč,“ varoval mě.
„Pokusím se.“
„Myslí ti to,“ uznal Sellers zdráhavě. „Někdy si myslím, že ti to myslí až setsakra rychle.“
„Tobě jsem snad nic neprovedl,“ řekl jsem.
„Ne,“ připustil zamyšlené po chvíli ticha. „Nic jsi mi neprovedl. Vlastně jsi mi pomohl, ale vyděsil jsi mě přitom k smrti. Rád bruslíš na tenkém ledě a mě táhneš za sebou. Zatím ses neprobořil a nenamočil jsi mě až po krk, ale občas v tom ledu pra…
