Celá e-kniha Honba za miniaturou ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2. Irenka Trübnerová má strach
Menší pán byl samá ochota. Dobrým lidem vždycky působí potěšení pomáhat bližním. Jsou epikurejci a tím, že konají dobro, ukájejí svou morální rozkoš.
Ať tomu bylo jakkoli - řeznický mistr Külz třímal v pravé ruce správně frankovaný, překrásný pohled na přístav a bavil se s menším pánem. Povídali si už pět minut. Není nad sympatii mezi zralými muži.
Konečně ukázal táta Külz neznámému pánovi svou prkenici a dal se zevrubně poučit o kupní síle dánských bankovek, zvlášť v poměru k německým penězům. Menší pán by byl málem zapomněl prkenici vrátit.
Tomu se oba muži od srdce zasmáli.
„No, teď musím zase ke svému stolku,“ řekl Berlíňák. „Jmenuji se Külz. Moc mě těšilo.“
„Potěšení na mé straně,“ oplatil mu to menší pán. „Mé jméno je Storm.“
Potřásli si rukama.
Zrovna v tu chvíli předjel před hotel kamelot, seskočil s kola a pádil s balíkem novin přes vchod do haly. Slečna v kiosku se podívala na titulky a na tvářích jí vyrazily kulaté červené skvrny. Kamelot rychle běžel zpátky ke svému kolu a spěšně ujížděl. Na ulici se chodci zastavovali a společně se dívali do posledního vydání.
Hosté v hale vytušili, že se něco děje. Nahrnuli se ke kiosku a kupovali noviny. Četli zprávy a mluvili jeden přes druhého všemi jazyky světa.
„Je to hotový Babylón,“ konstatoval Külz, „vlastně mě vůbec nemrzí, že z celého toho virválu nerozumím ani slovo.“
Menší pán zdvořile přikývl. „Nepochybně. Nevědomost je boží dar. Kdo moc ví, má moc soužení.“ Koupil si noviny a přelétl očima první stránku.
„Zvědavost mi přece jen nedá,“ řekl Külz. „Co se vlastně stalo? Je válka?“
„Ne,“ řekl Storm. „Zmizely umělecké předměty. V hodnotě miliónu korun.“
„Aha,“ řekl Külz. „No, tak já musím napsat tu svou pohlednici.“ Podal panu Stormovi přátelsky ruku a šel po svých.
Menší pán se za ním přihlouple díval. Pak vyšel před portál a přisedl k panu Filipu Achtelovi. Ten už taky četl nejnovější vydání. Studoval první stránku s napjatou pozorností. Pak řekl: „Co se všecko nestane!“
„Po pachatelích není zatím ani stopy,“ prohlásil pan Storm.
„Doufejme, že je brzy dostanou.“
„Než toho nakradou ještě víc.“
„No, právě.“
Decentně se usmáli a nějakou dobu mlčeli. Pak se pan Achtel zeptal: „A co je to zač, ten Tyrolák?“
Storm nevrle zamhoural na Külze, který právě celý shrbený psal pohlednici. „Napřed jsem si myslil, že je ten chlapík praštěný. Ale už tomu nevěřím. Tak praštěný člověk vůbec nemůže být. On se tak dělá. Mně ostatně připadá vysloveně nešikovné, takhle blbě se přetvařovat.“
„Taktika to není nejhorší! A co šéf na to?“
„Mám ho sledovat. A tobě posílá Karstena!“ Storm ukázal hlavou na Külze. „Ptal se mě, co je v novinách. Povídám mu to. On odpoví: ,Aha! No, tak já musím napsat tu svou pohlednici.‘ Zajímavé, že?“
„Nějaký nebezpečný staroch,“ odpověděl pan Achtel. „Ty tiché vody jsou nejhorší.“
Oskar Külz odsunul pohlednici stranou, zastrčil tužku do notesu a ulehčeně si oddechl. Pak se obrátil na slečnu. „Podepsala byste se laskavě?“ zeptal se. „Emilie bude totiž žárlit a to je vždycky hrozná psina.“ Dobrosrdečně se zasmál.
Slečna připsala řádku a položila pohlednici zpátky na stůl.
Vzal pohlednici a četl, co napsala jeho sousedka. „Děkuji pěkně!“ řekl potom. „Děkuji pěkně, slečno Trübnerová.“
„Není zač.“
„Měla byste se brzy provdat,“ řekl zamyšleně.
„Já, pročpak?“
„Protože máte takové smutné jméno! Znal jsem jednoho člověka, jmenoval se Schmerz. To byl jeden z nejnešťastnějších lidí, kteří kdy chodili po zemi.“
„Protože se jmenoval Schmerz ?“
„To se ví! Nepomohlo mu, ani když se oženil!“
„Asi proto, že se i po svatbě jmenoval Schmerz,“ poznamenala duchaplně. „Ale nechme toho: nemohu si přece vzít prvního slušného člověka jen proto, že se jmenuje Fröhlich nebo Lustig!“
Starý řezník zavrtěl šedivou hlavou.
Slečna řekla: „Kromě toho nejsem ani zdaleka tak trudnomyslná, jak to mé jméno vyžaduje.“
„A přece,“ řekl. „A přece jen, přece! Zvlášť od té doby, co jsem si koupil tuhle pohlednici. Copak je vám…
