17. Člověk míní…
Jeden z číšníků, který odběhl na protější stranu ulice, aby se dověděl něco bližšího, se vracel a mířil k bufetu, aby vyklopil své novinky. Skladatel Struve ho zadržel za rukáv fraku. „Co se stalo, pane vrchní?“
„Banda lupičů se probourala ze sklepa v domě 178 do domu 177. Domovník slyšel hluk a zalarmoval policii. A když se ti lupiči protáhli dírou ve sklepní zdi, byli hezky jeden po druhém zatčeni přepadovkou.“
„A co chtěla ta banda ve stosedmasedmdesátce ?“ zeptal se Ruda Struve.
„Jo, to kdybychom věděli!“ svěřil se mu číšník.
Jáchym Seiler se zasmál. „Třeba si chtěli koupit v tom papírnictví pár pohlednic.“
„Tomu nerozumím,“ zavrtěl Struve skladatelskou kšticí. „Proč se pro Krista pána probourali z jednoho sklepa do druhého? Mohli přece jít přímo do čísla 177! Proč lezli napřed do sousedního domu?“
„Pro ně třeba byla právě tahle cesta jednodušší,“ zmínil se Seiler. „Lidé jsou svéhlaví.“
Vrchní měl lepší vysvětlení. „Kdyby byli vlezli rovnou do stosedmasedmdesátky, byli by je hned odhalili.“
„A takhle policii v pravý čas uklouzli,“ řekl Seiler.
„Přirozeně,“ řekl vrchní. Pak se zarazil. „Ale přesto je chytili!“ Na chvilku se zamyslil. „Jak se v tom má člověk vyznat! Ale to s tím sklepem, to je na beton.“
„Pročpak?“
„Lupiči vypadali strašně poškozeně. Se skvrnami od vápna na šatech, jako malíři. To nebude samo sebou.“
Mladík to slyšel nerad. ,V mém bytě to asi bude vypadat,‘ pomyslil si rezignovaně. ,Štěstí, že se tam teď nemohu podívat.'
Číšník zmizel v hloubi kavárny, ale ihned se zase vrátil. „Dopis pro pana Seilera. Zrovna teď ho přinesli.“
Seiler roztrhl obálku. V dopise stálo:
„MĚLI JSME SE SETKAT UŽ DŘÍVE. AVŠAK NE JAKO KONKURENTI, ALE JAKO SPOLEČNÍCI. SNAD PŘÍŠTĚ. TENTOKRÁT JSTE BYL LEPŠÍ VY. DOVEDU TO OCENIT.“
Mladík strčil dopis do kapsy a rozhlédl se. Hledal pána s bílou bradou a černými brýlemi. Nadarmo.
Vběhl do kavárny. „Slečno,“ volal u bufetu. „Kdopak přinesl ten dopis?“
„Vysoký starší pán.“
„S bílou bradou?“
„Ne. Hladce vyholený.“
„No, ovšem!“ zvolal Seiler.
„Ten pán vypadal jako učenec,“ prohlásila slečna u bufetu.
„Měla jste ho vidět, ještě když měl bradu. To vypadal jako celá universita dohromady!“ Seiler vyběhl do zahrádky a opět se posadil vedle Struveho, který komponoval na mramorové desce stolu. Načrtl tužtičkou pět notových linek a ťukal hlavičky not, jednu vedle druhé.
Seiler pozoroval rozladěně ulici. Najednou sebou trhl, jako by dostal ránu, a stiskl Struveho paži jako v kleštích.
„Neruš mě!“ zavrčel skladatel. Tiše a jemně si pískal motiv, který zapisoval. Vypadal jako dítě na hřišti.
„Člověče!“ Seiler zacloumal básníkem tónů. „Vidíš tamhle toho elegantního pána v taxíku?“
„Za tím nábytkovým vozem? Vedle elektriky?“
„Ano. Taxi nemůže projet. Máme štěstí. Poslyš, mladíku! Jestli toho chlapa dodáš živého a zdravého na Alexandrovo náměstí, dám ti pusu na čelo.“
„Nech si to!“
„Prokaž mi tu laskavost, Rudo!“
„Nemohu přece dát zatknout pána, kterého vůbec neznám!“
„To je vůdce lupičské tlupy!“
„Když tě to zajímá, chytni si ho laskavě sám!“
„Nemám čas,“ řekl Seiler. „Rudo, honem! Pak ti také řeknu, kdo řádil v Kodani jako pan Struve!“
Komponista ožil. „Ten chlap, co chmatal pod mým jménem?“
„Ano, ten.“ Seiler sepjal ruce. „Jenom dělej, ať už jsi pryč! Nábytkový vůz se může každou vteřinu vyhnout. Pak bude ten chlapík v prachu!“
Seiler se naklonil a pošeptal příteli něco do ucha. (Šeptal to, aby se čtenáři ještě nedověděli, co povídal.)
„A ukážeš mi pak mého dvojníka?“ Struve se třásl rozčilením.
„No ovšem!“
„Tak zblízka, že mu budu moci jednu přišít!“
„Ještě blíž! Jen už konečně vypadni. A pamatuj si číslo auta!“
„Furioso v oktávách!“ vykřikl Struve, narazil si klobouk na čupřinu, kývl na prázdný kolemjedoucí taxík a vrhl se do divoké štvanice.
Seiler zaplatil číšníkovi a šel na nejbližší roh ulice, kde čekaly taxíky. Sedl do prvního a řekl šoférovi: „Yorckova ulice, roh třídy Belle Alliance. Spěchám. Okliky si můžete ušetřit. Zná…
