7. Kufr a doutníky
Všichni tři se opřeli o zábradlí. Irena Trübnerová stála mezi oběma muži. Táta Külz sundal svůj hnědý veluráček a dovolil vichru, aby čechral jeho šediny, a s nedůvěřivým úsměvem se díval na moře. Měl pocit, jako kdyby byl těžce nemocen a jako kdyby mu lékař zrovna řekl: „Už můžete zase vstát, pane mistr!“
Muž jménem Ruda si prohlížel dívku, která se opírala o zábradlí vedle něho, a nevěděl, co si má o celé věci myslit, vůbec i zvlášť.
„Promiňte, slečno,“ řekl Külz. „Já jsem ještě celý říčný. Napřed to leknutí a teďko ta radost. Ale jedné věci nerozumím, co by se za nehet vešlo. Jestliže miniatura, kterou mi ti otrapové šlohli, byla nepravá, nemusila jste mi přece namlouvat, že je pravá?“
„A přece, táto Külzi! Musela jsem vám to namluvit,“ odpověděla. „Zlobíte se na mne pro to?“
„Ani kapku,“ řekl. „Vodila jste mě sice řácky za nos. Ale že bych se zlobil, to se na vás teda nezlobím. Ale proč,“ zeptal se dívky, „proč jste mi musela namluvit, že je ta miniatura pravá?“
„Z velice prostého důvodu! Protože existují dvě miniatury! Jedna nepravá a jedná pravá!“
Oba muži div neztratili rovnováhu.
„Skutečně,“ řekla Irena Trübnerová. „Americký sběratel, kterému patřil originál, dal už před lety udělat kopii. Maloval ji americký kopista Holbeina. Byla na výstavách ukazována místo pravé miniatury, aniž to kdo tušil. Vystavovat pravou bylo příliš riskantní. Věděli o tom pouze sběratel a jeho kustos. A teď pořadatel aukce. Pan Steinhövel získal kopii automaticky s originálem a deponoval oboje v trezoru jedné kodaňské banky.“
„A ti muži, kteří vás dovedli na nástupiště?“ zeptal se Külz.
„To byli bankovní detektivové. Už je to jasné?“
„Ne,“ odpověděl pan Struve. „Mne se to sice absolutně netýká, ale rád bych věděl, proč jste vlastně dala panu Külzovi kopii a namluvila mu, že je to originál.“
„Mne se to absolutně týká,“ zabručel Külz, „ale taky bych to docela rád věděl.“
Slečna Trübnerová pohlédla po očku nedůvěřivě na Struveho a řekla: „Od včerejšího poledne mám neklamný dojem, že jsem pozorována a krok za krokem sledována. Pan Külz sice myslí, že jsem jenom nervózní…“
„A že to po prvním dítěti přejde,“ povídal pan Külz a ušklíbl se. „Ale slečna Trübnerová říkala, že tak dlouho nemůže čekat.“
„Její názor se přesně shoduje se skutečností,“ poznamenal mladý muž.
Irena Trubnerová dělala, že to neslyší, a pokračovala: „Odpoledne přinesly noviny zprávu, že zmizely umělecké předměty v hodnotě miliónu korun. Nebylo pochybnosti: padla jsem do pasti. Byla jsem bezradná. Až jsem přišla na myšlenku poprosit o pomoc pana Külze.“ Položila vděčně ruku na lodenový rukáv starého pána. „Zůstali jsme dlouho sedět v hotelu. Jestliže jsem byla, jak jsem předpokládala, pozorována, museli si toho všimnout. Pak jsme šli na Amalienborg, sedli jsme si spolu na lavičku, kde jsme nemohli být slyšeni, ale jenom pozorováni. Pravděpodobně jsme byli sledováni.“
„To bych řekl!“ prohlásil pan Struve, a když se na něho oba dva zvědavě podívali, opravil se: „Není pochyby, že jste byli sledováni. Krádež kopie to nezvratně dokazuje.“
„Jestliže jsme tedy byli sledováni,“ pokračovala slečna Trubnerová, „pak naše příští setkání muselo být sledováno s dvakrát větší pozorností. S tím se dalo počítat. A proto jsem určila nádraží za místo schůzky. Tam se mohlo bez námahy potloukat tucet zvědů. Museli vidět, že dělám, jako bych pana Külze neznala. A museli vidět, že jsem mu nenápadně, kradmo, podstrčila balíček! To mohla být, jak si myslili, jedině miniatura. Čili museli pana Külze okrást.“ Chichotala se blaženě jako děvčátko. „Nu, můj výpočet byl správný. Pan Külz byl okraden, miniatura je pryč! Na štěstí ta nepravá.“
„Kdybyste mně aspoň byla řekla pravdu!“ prohlásil Külz. „Nebyl bych prvé dostal takový strach.“
„Milý pane Külzi,“ řekla mladá dáma, „kdybych vám byla napřed řekla pravdu, byl by nám ten trik nevyšel. Protože vy jste příliš poctivý člověk, než abyste se dovedl přetvařovat. Ti zloději by vám poznali na očích, že je chceme po…
