8. Pohádka o dobrém člověku
Slunce rozhrnulo mraky jako křídlové dveře a ozářilo trajekt „Danmark“ a ostatní svět. Podle svého starého zvyku svítilo na spravedlivé i nespravedlivé, bez výjimky.
„Je to skutečně pouhopouhá velkomyslnost, že svítí na všechny?“ zeptal se v duchu pán jménem Ruda. ,Bude to spíše pohodlnost, nic více. Když si člověk představí, že by svítilo jenom na dobré a na špatné ne - co by to bylo za námahu, jaké by to byly komplikace.‘ Oči měl zavřené a ležel jak dlouhý tak široký v lehátku na palubě. ,Pro ochránce pořádku,‘ meditoval, ,by to arci bylo praktičtější, kdyby tomu bylo jinak. Chodili by prostě za slunečných dnů po ulicích a náměstích a bez dlouhých cavyků by zatýkali všechny lidi, na které by slunce nesvítilo! Je samozřejmě pochybné, jestli by se pak zločinci procházeli venku, když by sluníčko svítilo.“
Zvedl paže a protáhl se. A pokračoval v přemýšlení: ,Vycházeli by pravděpodobně pouze za noci. Nebo za hustého deště. Proto by měly, díky přílivu cizinců, obrovskou konjunkturu země, kde šest měsíců v roce prší. Také ty kraje, kde po celé měsíce sluníčko nesvítí, by vzkvétaly, neboť kolik lidí by si mohlo troufnout bez váhání vyjít na slunce?“
Čtverácky se pro sebe zasmál a představoval si svědomitě a odevzdaně logické důsledky své prostoduché hypotézy.
Irena Trübnerová, která seděla vedle něho, pozorovala ho kriticky. Vráska na čele sahala až pod veselý klobouček. Vymstí se jí, že byl zasvěcen do jejího tajemství? A jestliže je to podezřelý typ - proč dává jí a tátovi Külzovi užitečné rady? Její tajemství už znal. Ale jaké tajemství skrývá on?
Najednou se Struve dal do hromového smíchu a otevřel oči.
„To máte tak dobrou náladu?“ zeptala se.
„Upřímně řečeno, ne. Ale představuji si, jak by svět vypadal, kdyby slunce jen svítilo na spravedlivé a nespravedlivým by se vyhýbalo.“
„Jak by potom vypadal svět? Já bych raději věděla, jak byste potom vypadal vy.“
„No, co myslíte? Zářivě bílý, nebo jako při zatmění slunce?“
„Pravděpodobně kostkovaný,“ řekla.
„Zeptejte se svého instinktu!“ radil jí. A dodal pateticky: „Volání srdce je hlasem osudu.“
„Abych se nedala do smíchu!“ řekla přísně.
„Bože chraň!“ a změnil předmět hovoru. „Doufejme, že váš zářivý pan Külz, na něhož by jistě sluníčko svítilo pořád, neprovedl ve svém kupé něco nenapravitelného.“
„Na panu Külzovi se na první pohled pozná, že je to hodný člověk!“ prohlásila a změřila si vyčítavě svého souseda.
„Skvělé! Kdybych byl o třicet let starší, prodraly by se mé skvělé vlastnosti také pomalu z duše až na tvář! ,Rudo,‘ řekla byste, ,tenkrát jsem ti strašně křivdila. Můžeš mi odpustit?“ „Kdoví, jestli to pak udělám.“
„Jste opravdu přesvědčen, že může provést něco nenapravitelného?“ zeptala se.
Mladý muž odpověděl: „Mám toho nádherného starého pána moc rád. Ale hloupost je nevypočitatelná.“
Irena Trübnerová se zatvářila ustaraně.
„Žádné strachy,“ řekl. „Stejně to špatně skončí.“ Pak opět zavřel oči a věnoval se slunečnímu svitu, který nedělá pražádný rozdíl mezi spravedlivými a nespravedlivými. Proto usnul.
Probudil se tím, že ho někdo šťouchl. Byla to Irena Trübnerová. „Odpusťte,“ zašeptala. „Ale pan Külz tvrdí, že se s tím pánem s bílou bradou a tmavými brýlemi setkal už včera večer v Kodani.“
Oskar Külz, který se uvelebil ve volném lehátku a postavil svědomitě kufr vedle sebe, těžkopádně přisvědčil. „Ovšem, v penziónu Curtius na Ostrobrogátě nebo jak se ta ulice jmenuje.“
„Konec konců někde člověk bydlet musí,“ tvrdil Struve. „Proč by tedy neměl bydlet ve stejném penziónu jako vy?“
„Já jsem přece nebydlel v penziónu Curtius. Já jsem tam jenom zašel, abych tam odevzdal pana Storma.“
„Kdo je to pan Storm?“ zeptal se mladý muž.
„Jeden můj známý. Moc slušný člověk. Seznámil jsem se s ním včera v hotelu, kde jsem se také seznámil se slečnou Trübnerovou. Pomohl mi v kiosku, když jsem chtěl poštovní známky. Tu pohlednici jsem potom zapomněl hodit do schránky.“
„Ó jé,“ řekla slečna Trübnerová, „Chudák vaše paní.“
Rud…
