13. Komisař má svou teorii
Profesor Horn pobíhal po svém pokoji v hotelu jako tygr.
Karsten přinesl z koupelny toaletní potřeby a balil kufr. „Uklidni se konečně, šéfe!“ prosil. „Miliónek už máme v suchu. Leupold je od včerejška v Holandsku. Van Tondern převzal obrazy. Stopy jsou zahlazeny.“
„Musím vědět, jak ten Holbein zmizel! Musím to vědět!“
„Třeba vůbec nezmizel,“ řekl Karsten. „Co když ho ta Trübnerová už neměla v kabelce?“
„Nekecej si rozum! Samozřejmě, že ho měla v kabelce. Když šla na parket tančit, vzala si kabelku s sebou. Takové děvče si nebere na parket tak velkou kabelku, nemá-li k tomu vážné důvody. Tím spíš, že u stolu zůstal ten bernardýn v podobě řeznického mistra! Ani nápad!“
Karsten zavřel příruční kufřík. „A jak vysvětlíš, že kabelka, když se k ní naši dopařili, byla prázdná?“
„Kdybych si to dovedl vysvětlit, nezuřil bych tak!“
Zazvonil telefon. Profesor sňal sluchátko. „Profesor Horn… u aparátu! - Aha! Ještě žijete? Už jsem si myslel, že jste podnikli při měsíčku projížďku po moři!“ Mlčel a poslouchal zprávy, které mu oznamovali. Vtom se jeho obličej nepřirozeně protáhl. Zeptal se prudce a chraptivě: „Víte to jistě?“ Naslouchal dál.
Potom řekl: „Co možná nejrychleji přijedeš do Rostoku a zůstaneš po nejbližší dny v sklípku u Lieblicha. A nehneš se mi od telefonu! Rozuměls? Leichsenring se pověsí na paty tomu děvčeti. Co? Ovšem! I kdyby jela do Číny!“ Zavěsil.
Pak zazvonil do Lieblichova sklípku a dal si zavolat Storma. „Poslyš!“ řekl rozkazujícím tónem, když se Storm ohlásil. „Zeptej se starého na nějakou spolehlivou garáž! Najměte si ihned několik automobilů! Za pět minut budete před universitou. Nejde to? Tak za čtyři minuty! Proč žádné auto? Ach, tak. - Seženete-li něco takového, nemám nic proti tomu. Ano, ano. Když už, tak už!“ Zavěsil, pohlédl na Karstena, zavrtěl hlavou a vykřikl! „No, to už přestává všecko!“
„Copak?“
„Ten mladík zmizel!“
„Jaký mladík?“
„Ten, co se lepil na Steinhövelovu sekretářku a na toho vašeho Külze!“
„Už není ve Warnemünde?“
„Ne.“
„Pak štípl toho Holbeina!“
„Ty na všecko přijdeš!“ Profesor si zajel do plnovousu, jako by si ho chtěl utrhnout. „Takhle mi fušovat do řemesla! No počkej, chlapečku!“ „Byl mazanější než my,“ konstatoval Karsten.
„Mazanější? Ne. Ale hezčí. O moc hezčí! Měl jsem pustit na tu zamilovanou husu Achtela? Nebo Storma? S těma jeho zaječíma ušima? Do koho z vás se měla zabouchnout?“
„Nemám tušení,“ řekl Karsten. „A kde je ten mladík teď?“
Šéf si zapálil cigaretu a zamyšleně vyfukoval kouř. „Jak to odhaduji, na cestě do Berlína! Pochopitelně ví, že Steinhövelova sekretářka ohlásila na policii, že zmizel. Do Kodaně nemůže. Také ostatní hraniční přechody jsou už uvědoměny.“
„Je na tom stejně jako my.“
„Musíme ihned vyrazit. Někde už ho vyšťouráme. I kdybych měl silnice do Berlína prohledat s lupou v ruce!“
„Dovolil bych si něco navrhnout,“ prohlásil Karsten.
„Copak?“
„Měli bychom toho mladíka pustit k vodě.“
„A Holbeina?“
„Toho taky!“
„Zbláznil ses?“
„Ne,“ tvrdil Karsten. „Ať si toho Holbeina najde policie a zloděje taky! Proč chceš strkat prsty do pasti na myši?“
„Ani nápad!“ vykřikl profesor Horn. „Nemohu připustit, aby mi nějaký amatér vypálil rybník! To by tak scházelo!“
„Třeba to není amatér. Třeba je od konkurence!“
„Pro mne za mne! I kdyby to byl Cagliostro ve vlastní osobě - toho Holbeina chci. Napřed nás nechají ukrást falzifikát, pak nám nějaký zelenáč před nosem vyfoukne originál. To už přestává všechno! Tím to končí!“
„Prosím.“
„V několika minutách opustíme Rostok. Venku už bude zase světlo. Z Neustrelitzu zavoláme Berlín a avizujeme ho. Graumann se svými lidmi nám může jít naproti. A potom toho Adonise zmáčkneme! Jen ta miniatura musí zůstat celá. Vzpomínáš si ještě, jak ten mladík vypadal?“
„Přibližně.“
„Napiš to! Aby Graumann a jeho lidé dopadli toho pravého.“
Vtom někdo zaklepal na dveře.
Oba dva sebou trhli. Návštěvy za ranního šera znamenají zřídkakdy co dobrého, platí-li podezřelým individuím. …
