Vánoce Herkula Poirota (Agatha Christie)

V

Alfred Lee se otázal: „Přijímáte tedy, monsieur Poirote?“

Jeho ruka, blížící se k ústům, se lehce třásla. V mírných hnědých očích se mu objevil nový, horečnatý výraz. Mírně zadrhával. Lydie, jež tiše stála vedle, pohlížela na něho s jakousi úzkostí.

Alfred promluvil:

„Nevíte — n-neumíte si představit — co to pro m-mne znamená… Vrah mého otce musí být v-vypátrán.“

Poirot odvětil:

„Jelikož jste mne ujistil, že svůj návrh jste dlouho a pečlivě zvažoval — ano, tedy přijímám. Leč ujasněme si jednu věc, pane Lee — pak již nebude cesty zpět. Nejsem jako ohař, kterého navedete na stopu a pak ho zavoláte zpátky, poněvadž vám nebude po chuti hra, kterou zde rozehrál!“

„Ovšem… ovšem… Všecko je přichystáno. Vaše ložnice je připravena. Zůstaňte, jak dlouho bude libo —“

Poirot řekl vážně: „Nepotrvá to příliš dlouho.“

„Eh? Co prosím?“

„Říkal jsem, že to nebude trvat dlouho. V tomto případu se jedná o natolik omezený okruh osob, že není možná, aby odhalení pravdy zabralo mnoho času. Mohu snad říci, že závěr je již na dosah.“

Alfred na něho zůstal zírat. „To není možné!“ zvolal.

„Ale ovšemže je! Fakta ukazují více či méně jedním směrem. Zbývá vyjasnit několik nepříliš důležitých drobností. Jakmile toto bude hotovo, pravda vyjde najevo.“

Alfred se optal nedůvěřivě:

„Chcete říci, že už víte?“

Poirot se usmál. „Ó ano, už vím.“

„Můj otec — můj otec —“ hlesl Alfred a odvrátil se.

Poirot hbitě pokračoval:

„Jsou zde dvě věci, o něž vás budu muset požádat, monsieur Lee.“

Alfred přitakal tlumeným hlasem:

„Cokoliv — cokoliv chcete.“

„Pak tedy, za prvé, přál bych si umístit ten portrét pana Leea v mladých letech do ložnice, již jste mi tak laskavě poskytl.“

Alfred s Lydií překvapením ztratili řeč.

Alfred se zeptal: „Portrét mého otce — ale k čemu?“

Poirot máchl rukou:

„Bude mne — jak já tomu říkám — inspirovat.“

Lydie se uštěpačně otázala:

„Chcete tím snad naznačit, monsieur Poirote, že tento zločin hodláte řešit jasnovideckými metodami?“

„Řekněme, madam, že hodlám používat nejen očí svého těla, ale též očí svého ducha.“ Pokrčila rameny. Poirot pokračoval:

„A dále, monsieur Lee, rád bych se dozvěděl podrobnosti o smrti manžela vaší paní sestry, pana Juana Estravados.“

Lydie se otázala: „Je to nutné?“

„Žádám všechna fakta, madam.“ Alfred řekl:

„Juan Estravados měl v kavárně spor o jistou ženu a v hádce zabil nějakého muže.“

„Jakým způsobem ho zavraždil?“ Alfred se prosebným pohledem obrátil k Lydii. Ta rozvážně prohlásila:

„Bodl ho nožem. Juan Estravados nebyl odsouzen k smrti, protože byl k hádce vyprovokován. Byl odsouzen k dlouhému vězení a tam také zemřel.“

„Zná jeho dcera pravdu?“

„Domnívám se, že ne.“ Alfred řekl: „Ne, Jennifer jí o tom nikdy nepověděla.“

„Děkuji vám.“

Lydie zvolala:

„Snad si nemyslíte, že Pilar — Och, to je absurdní!“

Poirot pokračoval:

„A nyní, monsieur Lee, poskytl byste mi laskavě nějaké informace o vašem bratru, monsieur Harrym Leeovi?“

„Co byste si přál vědět?“

„Jak jsem vyrozuměl, byl takříkajíc považován za černou ovci rodiny. Pročpak?“

Lydie prohodila:

„Je to už tak dávno…“

Alfredovi se nahrnula krev do tváří:

„Jestli chcete něco vědět, monsieur Poirote, ukradl značnou částku peněz prostě tak, že na šeku padělal otcův podpis. Přirozeně, že otec to nehnal před soud. Harry byl vždycky mizera. Měl maléry po celém světě. Bez ustání telegrafoval o peníze, aby se dostal z nějaké kaše. Dostal se do vězení, kamkoliv přišel.“

Lydie řekla:

„Nevíš, jestli je to všechno pravda, Alfrede.“

Alfred opáčil hněvivě, ruce se mu roztřásly:

„Harry je darebák — darebák! A vždycky byl!“

Poirot podotkl:

„Vy dva se, jak vidím, nemáte příliš v lásce?“

„Podvedl mého otce — hanebně ho podvedl!“

Lydie si krátce a netrpělivě povzdychla. Poirot to zaslechl a úkosem na ni pohlédl.

Řekla:

„Kdyby se tak našly ty diamanty! Jsem si jista, že tam je klíč k řešení.“

„Ony se našly, madam.“ ,

„Jakže?“

Poirot mírně pokračoval:

„Byly nalezeny ve vaší malé zahradě, která představuje Mrtvé moře…“

Lydie vykřikla:

„V mé zahradě? Jak — jak neobvyklé!“

Poirot měkce prohodil:

„Namouvěru neobvyklé, pravda, madam?“