Vánoce Herkula Poirota (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

II

„Byl jsem, řekl bych, náramný darebák,“ promluvil Simeon Lee.

Seděl pohodlně ve své lenošce. Bradu vysunul dopředu a bezmyšlenkovitě si přejížděl prstem podél čelisti. V krbu před ním plápolavě tančily plameny. Vedle krbu se usadila Pilar, v ruce ozdobnou lepenkovou tabulku, jíž si chránila obličej před sálajícím žárem. Chvílemi tabulku používala jako vějíře a ovívala si tvář, ladně pohybujíc zápěstím. Simeon ji pozoroval s náramným uspokojením.

Pokračoval v hovoru, potěšen její přítomností, hovořil však spíše sám k sobě než k dívce vedle sebe.

„Ano,“ opakoval. „Byl jsem darebák a mizera. Co na to říkáš, Pilar?“

Pilar pokrčila rameny.

„Všichni muži jsou špatní. Naše jeptišky to říkají. Proto se za ně člověk musí modlit.“

„To ano, ale já jsem byl ještě daleko horší než většina ostatních.“ Simeon se zasmál. „Víš, ale vůbec toho nelituju. Ne, nelituju ničeho. Měl jsem se znamenitě… v každém ohledu! Říká se, že člověk, když zestárne, začne se kát. To jsou žvásty. Já se nekaju. A to ti povídám, napáchal jsem toho spoustu… všecky staré, známé hříchy! Podváděl jsem, kradl a lhal… ach bože! A ženy — spousty žen! Kdosi mi vyprávěl o arabském šejkovi, který měl oddíl čtyřiceti osobních strážců — všecko jeho vlastní synové přibližně stejného věku! Ha! Čtyřicet! Nevím tedy o tom, že bych jich měl tolik, ale vsadím se, že by to byl taky pěkný oddíl, kdybych všecky ty spratky spočítal! No, Pilar, copak si myslíš o tomhle? Šokuje tě to?“

Pilar na něho hleděla.

„Ne, proč by mělo? Muži vždycky po ženách toužili. Můj otec byl taky takový. Proto jsou vdané ženy tak často nešťastné a proto se tak často modlí v kostele.“

Starý Simeon se zamračil.

„Adelaida se mnou byla velice nešťastná,“ pokračoval téměř neslyšně sám pro sebe.

„Panebože, taková… Růžová a bílá, krásná jako všecky, když se vdávají. A potom? Samý nářek a pláč. V člověku to probouzí ďábla, když ženská pořád jen běduje… Adelaida neměla žádnou kuráž, v tom byl ten problém. Kdyby se tak vzmohla na nějaký odpor! Ale nikdy se neodhodlala — ani jednou jedinkrát. Když jsem si ji bral, věřil jsem, že se usadím, budu vychovávat rodinu — spálím mosty za svou minulostí…“

Hlas mu odumřel na rtech. Nehnutě hleděl do sálajících plamenů.

„Vychovávat rodinu… Pane na nebi, jakoupak rodinu!“ Zčistajasna zaskřehotal zlostným smíchem. „Podívej se na ně — jen se na ně podívej! Ani jeden vnuk, který by pokračoval v mém díle! Co to s nimi je? Nemají snad v žilách moji krev? Ani jeden syn, manželský nebo nemanželský. Tak třeba Alfred — nebesa, jak ten mě nudí! Jak na mě hledí svýma oddanýma psíma očima. Udělá, cokoliv si zamanu. Bože můj, takový žalostný pitomec! Zato jeho žena Lydie — panečku, Lydii mám rád. Ta má kuráž. Ale nemá mě ráda. Ne ne, ta mě nemá ráda. Ale musí to se mnou vydržet kvůli tomu troubovi Alfredovi.“ Pohlédl na dívku vedle krbu. „Pamatuj si, Pilar, nic není nudnější než oddanost.“

Usmála se na něho. Pokračoval, jak ho rozehřívala přítomnost mládí a půvabu.

„George? Co takový George? Hlupák! Nadutec bez jediného nápadu a odvahy — a ještě ke všemu lakomec! David? David byl vždycky ňouma — a snílek k tomu. Maminčin mazánek, to byl vždycky David. Že si vzal tu solidní příjemnou ženskou, to byla jediná rozumná věc, jakou kdy udělal.“ Udeřil pěstí do opěradla lenošky. „Harry je nejlepší ze všech! Chudák Harry, ten smolařský mizera! Ale aspoň je v něm nějaký život!“

Pilar souhlasila.

„Ano, je moc milý. Umí se smát — směje se nahlas a přitom zaklání hlavu dozadu. Opravdu se mi moc líbí.“

Stařec na ni pohlédl.

„Tak tobě se líbí, Pilar? Harry to s děvčaty vždycky uměl. V tom je tedy po mně.“ Začal se zvolna, sípavě smát. „Měl jsem dobrý život — opravdu báječný život. Náramně jsem si užíval.“

„U nás ve Španělsku máme přísloví, které říká: ‚Vezmi si, cokoli chceš, a pak za to zaplať,‘ řekl Bůh.“

Simeon rezolutně pleskl rukou do opěrky svého křesla.

„To se mi líbí. To je přesně ono. Vezmi si, cokoli chceš… To jsem tedy dělal — celý život — bral jsem, kde se mi zachtělo…“

Pilar se Simeona hlasitě a zřetelně otázala:

„A zaplatil jsi, dědečku?“

Simeon se přestal smát. Napřímil se a zaraženě se na ni zahleděl: „Co to povídáš?“

„Ptala jsem se, dědečku, jestli jsi za to zaplatil.“

Simeon Lee váhal:

„To — tedy nevím…“

Najednou hněvivě bouchl pěstí do opěradla a zakřičel:

„Co to vůbec povídáš? Jak to se mnou mluvíš?“

„Jen mě to zajímalo.“

Ruka, v níž Pilar držela tabulku, byla nyní nehybná. Oči měla tmavé a tajemné. Seděla tam s hlavou vzpřímenou, vědoma si sama sebe a své ženskosti.

„Ty čertovo kvítko…“

Řekla měkce:

„Ale ty mě máš rád, dědečku. Líbí se ti, když tu s tebou sedím.“

„Ano, líbí se mi to. Je to už dávno, co jsem naposled viděl něco tak mladého a krásného… Dělá to dobře mým starým kostem… Jsi moje vlastní krev… Vida, nakonec se ukazuje, že Jennifer byla vlastně nejlepší z celého hejna!“

Pilar se usmívala.

„Aby bylo jasno, mne neoklameš,“ pokračoval Simeon. „Vím dobře, proč tu tak trpělivě vysedáváš a posloucháš moje řeči. Peníze — jde ti jenom o peníze… Nebo mi snad chceš namluvit, že miluješ svého starého dědečka?“

„Ne, to ne. Ale líbíš se mi. Moc se mi líbíš. Musíš tomu věřit, protože je to pravda. Myslím, že jsi špatný člověk, ale to se mi taky líbí. Jsi daleko opravdovější než ostatní lidé v tomto domě. A umíš vyprávět zajímavé věci. Hodně jsi cestoval a vedl jsi dobrodružný život. Kdybych byla muž, byla bych asi zrovna taková.“

Simeon přikývl.

„No, tomu bych docela věřil… Máme v sobě trochu cikánské krve, aspoň se to vždycky říkalo. Na mých dětech to tedy příliš vidět není — kromě Harryho — ale řekl bych, že se to projevilo v tobě. Nedej se však mýlit, umím být jaksepatří trpělivý, je-li třeba. Jednou jsem čekal celých patnáct let, abych se mohl pomstít jednomu člověku. To je pro nás taky typické — Leeové nikdy nezapomínají! Zlé umějí odplatit zlým, a vyčkávají třeba léta. Jeden muž mne kdysi podvedl. Čekal jsem patnáct let, než jsem dostal šanci — a pak jsem udeřil. Zruinoval jsem ho. Úplně jsem ho odrovnal!“

Krátce se zasmál.

Pilar se zeptala:

„To bylo v Jižní Africe?“

„Ano. Úžasná země.“

„Vrátil ses tam ještě někdy?“

„Pět let po svatbě. To bylo naposled.“

„Ale předtím? Žil jsi tam dlouho?“

„Ano.“

„Vypravuj mi o tom.“

Simeon začal vyprávět. Pilar mu naslouchala a tvář si stále stínila před žárem.

Jeho hlas po chvíli zeslábl a unavil se. Řekl:

„Počkej, něco ti ukážu.“

Opatrně se postavil na nohy a s pomocí hole se belhal přes pokoj. Otevřel sejf. Obrátil se k Pilar a pokynul, aby přistoupila blíž.

„Tak, podívej se na tohleto. Sáhni si na ně, prohrábni si je rukama.“

Pohlédl do jejího udiveného obličeje a rozesmál se.

„Víš, co to je? Diamanty, mé dítě, pravé diamanty.“

Pilar vykulila oči. Jak se nad nimi skláněla, poznamenala:

„Ale vypadají jako obyčejné kamínky, nic víc.“

Simeon se zasmál.

„To jsou nebroušené diamanty. Přesně takhle vypadají, když se najdou.“

Pilar se nedůvěřivě otázala:

„A kdyby se vybrousily, vypadaly by jako opravdové diamanty?“

„Ovšem.“

„Třpytily by se a blýskaly?“

„Třpytily by se a blýskaly.“

Pilar se dětinsky zajíkla:

„Áách, tomu nemůžu uvěřit!“

Simeon byl na vrcholu blaha.

„Je to tak, namouduši.“

„Mají nějakou cenu?“

„To bych řekl. Ale před vybroušením se to dá určit jen obtížně. Na každý pád, tyhle mají cenu několika tisíc liber.“

Pilar zdůraznila každé slovo:

„Několika — tisíc — liber?“

„Řekněme devět nebo deset tisíc — tyhle jsou totiž větší.“

Pilar se zeptala s očima rozšířenýma úžasem:

„Tak proč je neprodáš?“

„Protože se mi líbí mít je u sebe.“

„Ale co peníze?“

„Nepotřebuji peníze.“

„Tedy — ano, to chápu.“ Na Pilar to zjevně učinilo dojem.

„Ale proč je nenecháš vybrousit, aby byly krásné?“

„Poněvadž takhle je mám raději.“ Jeho tvář pohasla. Odvrátil se a polohlasem hořekoval. „Vracejí mě nazpátek — když se jich dotýkám a nechávám si je padat do dlaní… Všecko se ke mně vrací — sluneční žár a vůně stepi — dobytek, starý Eb, černí sloužící, a ty večery…“

Ozvalo se tiché zaklepání.

Simeon řekl: „Vrať je zpátky do sejfu a přibouchni dvířka.“

Pak zavolal: „Vstupte!“

Do pokoje nehlučně a uctivě vstoupil Horbury.

„V salonu je prostřeno k čaji,“ oznámil.

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024