Celá e-kniha Vánoce Hercula Poirota ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
II
Tady ho našel inspektor Sugden. Policejní inspektor vyhlížel sklíčeně.
„Dobrý den, pane Poirote. Teď asi není ten pravý okamžik, abych vám popřál veselé Vánoce, že?“
„Mon cher collègue, žádné známky veselosti na vás vskutku nepozoruji. Popřát mi veselé Vánoce, zajisté bych neodpověděl: Kéž jsou vám ještě mnohé takové přány!“
„Nechci žádné další Vánoce podobné těmto, to mi věřte.“
„Pokročil jste v pátrání?“
„Ověřil jsem si pěknou řádku detailů. Horburyho alibi je pevné jako skála. Vrátný v kině ho viděl, jak se svou dívkou vchází dovnitř a na konci představení ho viděl zase odcházet. A zdá se, že si je docela jistý, že během představení neodešel a ani nemohl vyklouznout a pak se vrátit. To děvče přísahá, že s ní byl v kině po celou dobu.“
Poirot povytáhl obočí.
„K tomu lze sotva co dodat.“
Sugden prohlásil s jistým cynismem:
„No, s ženskou člověk nikdy neví! Kvůli mužskému klidně zapře nos mezi očima.“
„Takovému srdci všechna čest.“
Sugden zavrčel.
„Takhle se na věc dívá cizinec. Vždyť je to maření výkonu spravedlnosti.“
Hercule Poirot nahlas přemítal: „Spravedlnost je velmi podivná záležitost. Přemýšlel jste o tom někdy?“
Sugden na něho zůstal civět. „Vy jste opravdu zvláštní, pane Poirote.“
„Ale vůbec ne. Jen sleduji logický tok myšlenek. Ale o tom se nebudeme přít. Vy tedy věříte, že naše mademoiselle z mlékárny nemluví pravdu?“ Sugden potřásl hlavou.
„Ne, tak to vůbec není. Vlastně si myslím, že říká pravdu. Je to prosté děvče a mám za to, že kdyby mě tahle chtěla obelhat, poznal bych to.“
„Máte s tím zkušenosti, pravda?“
„To máte tak, pane Poirote. Po všech těch letech vyslýchání svědků člověk zkrátka pozná, jestli někdo lže, nebo ne. Hádám, že svědectví toho děvčete je nefalšované, a pokud je to tak, Horbury nemohl zabít starého pana Leea. A to nás přivádí rovnou zpátky k lidem v domě.“ Zhluboka se nadechl.
„Jeden z nich to byl, pane Poirote. Jeden z nich to byl. Ale který?“
„Další podrobnosti neznáte?“
„Měl jsem kapku štěstí ve věci telefonních hovorů. Pan George Lee telefonoval do Westeringhamu za dvě minuty devět. Hovor netrval ani šest minut.“
„Ale!“
„Právě! A co víc, žádný další hovor spojen nebyl — do Westeringhamu ani jinam.“
„Velmi zajímavé,“ prohlásil spokojeně Poirot. „Monsieur George Lee říká, že právě skončil hovor, když uslyšel rámus nad hlavou — ale ve skutečnosti hovor ukončil téměř o deset minut dříve. Kdepak byl těch deset minut? Paní Magdalena Leeová tvrdí, že telefonovala — ale ve skutečnosti vůbec žádný hovor neuskutečnila. Kdepak byla ona?“
„Zahlédl jsem vás, jak s ní mluvíte, monsieur Poirote?“
V jeho hlase zněla otázka, ale Poirot opáčil:
„To jste na omylu!“
„Eh?“
„Já jsem nehovořil s ní — ona hovořila se mnou!“
„Ach —“ Zdálo se, že Sugden nad tím jemným rozdílem hodlá netrpělivě mávnout rukou; potom však, jak pronikal do jeho mysli, se zeptal:
„Ona mluvila s vámi, říkáte?“
„Naprosto správně. Proto sem přišla.“
„Co důležitého měla na srdci?“
„Velmi si přála zdůraznit jisté aspekty věci: neanglický charakter toho zločinu — též zřejmě nepatřičné předky slečny Estravados z otcovy strany — a skutečnost, že včerejšího večera miss Estravados cosi potajmu sebrala z podlahy toho pokoje.“
„Tak tohle vám povídala?“ ptal se Sugden se zájmem.
„Ano. Co byla ta věc, kterou seňorita našla?“ Sugden si povzdychl.
„Můžete stokrát hádat! Ukážu vám to. Je to přesně taková ta věc, co v detektivkách vyřeší celou záhadu! Jestli z toho budete moudrý, dávám výpověď!“
„Ukažte mi to.“
Sugden vytáhl z kapsy obálku a vysypal si její obsah na dlaň. Na tváři se mu zračil nepatrný úšklebek. „Tadyhle to je. Co o tom soudíte?“
Na inspektorově široké dlani ležel trojúhelníkový kousíček růžové gumy a malý dřevěný kolíček.
Jeho úsměšek se prohloubil, jak Poirot předměty bral a zamračeně je zkoumal.
„Tak co o tom soudíte, pane Poirote?“
„Tento malý kousek snad mohl být odstřižen z tašky na toaletní potřeby?“
„To taky byl. Je z tašky na toaletní potřeby z pokoje pana Leea. Někdo ten…
