III
Oběd skončil.
Když vycházeli z jídelny, obrátil se Alfred k Pilar: „Šla byste na chvíli se mnou? Rád bych si s vámi o něčem promluvil.“
Vedl ji halou do své pracovny a zavřel za sebou dveře. Ostatní pokračovali do salonu. V hale zůstal jen Hercule Poirot; dveře pracovny si měřil zadumaným pohledem.
Vtom si uvědomil, že kolem se motá starý vrchní sluha a je ve značných rozpacích.
„Tressiliane, copak je?“
Starý muž vypadal ustaraně.
„Chtěl jsem mluvit s panem Leem. Ale teď bych ho moc nerad vyrušoval.“
„Přihodilo se něco?“
Tressilian váhavě řekl:
„Je to taková zatrolená věc. Nedává mi to smysl.“
„Povězte mi o tom.“
Tressilian váhal. Nakonec promluvil:
„Inu, jde o tohle, pane. Možná jste si všiml, že u hlavního vchodu je na každé straně jedna kamenná dělová koule. Jsou veliké a těžké. Tedy, pane, jedna z nich zmizela.“
Hercule Poirot vytáhl obočí. „A kdypak?“
„Ještě ráno tam byly obě dvě. Na to bych přísahal.“
„Pojďte, ukažte mi to.“
Vyšli společně ven. Poirot se sehnul a prohlížel si zbývající dělovou kouli. Když se opět narovnal, tvářil se nanejvýš vážně.
Tressilian se zachvěl:
„Kdo by mohl chtít ukrást takovou věc, pane? Vždyť to nemá hlavu ani patu.“
„Nelíbí se mi to. Pranic se mi to nelíbí…“
Tressilian ho sledoval s úzkostlivým výrazem. Pomalu promluvil:
„Co se to s tímhle domem stalo, pane? Od té minuty, co je milostpán po smrti, jako by to bylo docela jiné místo. Celou dobu mám dojem, že se mi všecko jenom zdá. Někdy se mí to celé poplete a já pak nevěřím vlastním očím.“
Hercule Poirot potřásl hlavou.
„Mýlíte se. Vaše oči jsou právě to, čemu musíte důvěřovat.“
Tressilian odpověděl, potřásaje hlavou:
„Zrak mám špatný — oči už mi neslouží jako kdysi. Věci se mi pletou — a lidé zrovna tak. Začínám být na tuhle práci moc starý.“
Hercule Poirot mu poklepal na rameno.
„Tak zlé to snad nebude, hlavu vzhůru.“
„Děkuji vám, pane. Myslíte to se mnou dobře, já vím. Ale v tom to je, jsem prostě moc starý. Pořád se vracím do starých časů a ke starým tvářím. Miss Jenny a pan David a pan Alfred. Pořád je vidím jako zamlada. Od chvíle, co je pan Harry zpátky doma —“
Poirot přikývl.
„Ano, je to tak, jak jsem si myslel. Právě jste řekl: ‚Od chvíle, co je milostpán po smrti‘ — ale ono to začalo ještě před tím. Je to od chvíle, co je pan Harry doma, že ano, co se věci zdají popletené a neskutečné.“
Starý sluha řekl:
„Tak, tak, pane, máte úplnou pravdu. Tehdy to začalo. S panem Harrym se vždycky táhly potíže, dokonce i za starých časů.“
Zrak mu zabloudil k opuštěnému kamennému podstavci.
„Kdo jen to mohl odnést?“ zašeptal. „A k čemu? Je to — je to čirá potrhlost.“
Hercule Poirot opáčil:
„To není potrhlost, čeho se zde obávám. Je to šílenství! Někdo je, Tressiliane, ve velikém nebezpečí.“
Obrátil se a znova zašel do domu.
V tom okamžiku vyšla Pilar z pracovny. Na obou tvářích jí plál jasně červený ruměnec. Hlavu držela zpříma a z očí jí šlehaly blesky.
Když k ní Poirot přistoupil, zničehonic dupla a řekla: „Tohle nepřijímám.“
Poirot zvedl obočí.
„A copak nepřijímáte, mademoiselle?“
„Alfred mi zrovna řekl, že mám dostat díl peněz, které dědeček zanechal mé matce.“
„Nu?“
„Povídal, že podle práva bych nedostala nic. Ale ostatní si myslí, že něco bych zdědit měla. Že je to otázka spravedlnosti a že se o to postarají.“
Poirot opakoval: „Nu?“
Pilar si znova dupla.
„Copak to nechápete? Chtějí mi ty peníze darovat — darovat.“
„Tohle ranilo vaši pýchu? To, co říkají, je čirá pravda — ve jménu spravedlnosti by to mělo být vaše.“
„Nechápete to…“
„Naopak — chápu to velice dobře.“
„Oh!…“ Mrzutě se odvrátila.
Ozval se domovní zvonek. Poirot mrkl přes rameno a u dveří zahlédl siluetu inspektora Sugdena. Pojednou měl naspěch:
„Kampak teď máte namířeno?“
Zasmušile odpověděla:
„Do salonu za ostatními.“
Poirot rychle řekl:
„Výborně. Zůstaňte s nimi. Neprocházejte se sama po domě a zvláště ne po setmění. Buďte velice opatrná. Jste ve strašném nebezpečí, mademoiselle. Nikdy už nebudete ve větším n…
